<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

15.

 

Doslov

 

 

Během posledních několika let jsem musela těžce spo­léhat na různé členy lékařského stavu pro léčení du­ševních nemocí. Setkala jsem se s víc než dvaceti růz­nými terapeuty, byla jsem ve dvou psychiatrických špitálech, krmili mě nesčetnými medikamenty a zapla­tila jsem ohromující počet účtů. Moje diagnózy byly schizofrenie, maniodepresivní psychóza, cyklothymní osobnost, osobnost stále na pokraji psychózy, agitova­ná deprese, hysterie i jenom prostá neuróza - jen abych jmenovala těch pár nálepek, kterými mě vědec­ké úsilí polepilo svou širokou štětkou. Byla jsem předávkovaná medikamenty, přepsychoanalyzovaná i podpsychoanalyzovaná. Dostala jsem sebevražednou radu. Ale přece jenom jsem při té anabázi potkala pár moudrých a citlivých lidí. Příliš málo.

Tímhle vším chci povědět, že psychiatrie, protože zkoumá ta temná zákoutí lidské psýchy, je křehká vě­da. A je hrozné, když po řadě nešťastných okolností zjistíte, že jste byla taky obětí individuální i kolektivní neznalosti té profese, která je v podstatě nekontrolo­vatelná, a proto přitahuje do svých řad ten druh šarla­tánů, kteří by si netroufali provádět praxi v jiných od­větvích medicíny. Člověk, který netrpí ničím horším než každodenními neurotickými symptomy, dokáže zvládnout tu chamtivost, stupiditu, nezralost i vylože­né omyly - včetně špatné diagnózy a předepsání ne­vhodných léků - těchhle neschopných praktiků. Tře­baže by neměl. Ale když je člověk nemocný, pak spolé­hat se na ně je něco takového jako snažit se číst knihu při světle světlušky.

Nakonec jsem to přežila. Ale nemám v sobě dost ušlechtilosti, abych odpustila či zapomněla brutalitu takového systému. Cesta k uzdravení duševní nemoci je tak nekonečná, tak plná vzestupů a sestupů, že bojo­vat na té cestě s neschopností je nesnesitelně těžké za­vazadlo.

A tohle je aspoň jeden z důvodů, proč jsem napsa­la tuhle knihu. Napřed jsem neměla chuť vykládat ně­komu, co se mi stalo. Vždycky jsem byla zoufalá z lidí, kteří hledali soukromou spásu na veřejném tržišti. Moje kniha začala tím, že jsem potřebovala něco dělat, když jsem se dostala z nemocnice, dělat něco, co by mi pomohlo zpracovat tu hromadu údajů, které jsem na­sbírala o sobě. Ale pak jsem si začala klást otázku: By­la jsem jediná? Byla jsem jediný průměrně fungující neurotik, který málem umřel na nadměrné užívání uklidňujících léků? Mohla jsem být tak jedinečná, je­diná tak poddajná, tak naivní? Ne, nemohla.

Ale pořád ještě jsem odmítala myšlenku jít s tím na veřejnost. Bylo to příliš privátní, příliš bolestné, pří­liš trapné. Lidi by mě nepřijali znovu do práce, už by mě neměli rádi, už by se se mnou nezasmáli. Věděla jsem o těch předsudcích a podezřívání, které provázejí duševně nemocného pacienta, kam se jen hne. Když budu zticha, nepotká mě to. Ale potkalo mě to. A na­jednou bylo velice důležité napsat o tom, co se se mnou stalo - zarazit ty šeptané řeči, ty neopětované telefony, ty nezodpovězené dopisy. Musela jsem vyčis­tit ovzduší, to ovzduší kolem mne. A jestli se mi přitom podaří vyjasnit atmosféru i kolem někoho jiného, bude to pro mě moje dividenda, moje odměna.

Vedl mě k tomu ještě další zájem. Poznala jsem, že skoro každý, s kým jsem se setkala ve špitále, býval pacientem nějakého psychiatra venku, a že všichni brali velké spousty medikamentů měnících duševní stav, obyčejně na radu svých doktorů nebo s jejich souhlasem. Počet Američanů a Američanek, kteří do­stávají velké dávky uklidňujících léků od svých inter­nistů, gynekologů, dentistů - což teprve psychiatrů - je ohromující. Ale nejsou to jenom léky. Jsou to drogy, které mohou umrtvovat city. A jejich náhlé vysazení může přivodit nějakou psychózu nebo něco horšího. Kvůli svému silnému pocitu, že lékařská péče je špat­ně řízena, kvůli převládajícímu zneužívání léků - a lehkomyslné předpisování léků je totéž jako jejich zneužívání - jsem cítila, že svůj příběh musím vypo­vědět.

A začala jsem hodně uvažovat o ženách, jak pořád měníme kůži, jak shazujeme srst jako zvířata na jaře, pohybujeme se v jakési spirále, nabíráme na sebe no­vé role. Napřed jsem si myslela, že je to způsobeno cy­klem našich hormonů; ale ne, není to záležitost men­struace nebo endokrinních žláz, je to záležitost kultu­ry. A naše kultura je jako obrovský supermarket, kte­rý teď ženám nabízí matoucí výběr rozmanitých mož­ností. To, co jsem si vybrala já, byl extrém - volba mezi životem a smrtí - ale kolem toho byly starosti o vlastní totožnost, které dnes trápí tolik žen: jak najít se svou osobností kontakt, jak vyrůst, jak zazvonit na ten zvon, jak objevit sama sebe a být celistvá. Nemohu si přát, aby si vzaly můj život za příklad. Ale doufám, že z mých zkušeností mohou najít sílu a odvahu, aby viděly samy sebe a to, co si vybraly, o něco jasněji.

 

 

Přátelé. Uvědomovala jsem si kdy předtím to bo­hatství, tu důležitost přátel ve svém životě? Po měsíce mě podpírali jako zarážky, které podpírají stojící kni­hy na polici. Rozesmávali mě, snášeli mé slzy, připo­mínali mi, že já jsem já. Byla to rozdrncaná jízda, ale cestovali se mnou krok za krokem. Těm všem moje díky.

A mé matce a otci za to, že snášeli ty střely, které provázelo tohle bolestné nalézání sebe samé, tak dlou­ho odkládané. Za to, jak mě při tom všem milovali, že byli natolik silní a stateční, aby mě chápali, jim děkuju z celého srdce.

A Eddymu, kterého jsem právě znovu objevila po tolika letech, i Melindě, díky za jejich lásku a porozu­mění.

A samozřejmě Edii a Jonathanovi.

Lucianně Goldbergové a Mortonovi Janklowovi

děkuju za jejich povzbuzení a pomoc. Buzovi Wyethovi z nakladatelství Harper & Row patří moje vděčnost za jeho víru ve mne. A mým redaktorům, kteří mi pomá­hali při psaní téhle knihy a stali se mými přáteli: Elisa­beth Jakabové, která mi dokázala, že je možné udělat to, co jsem udělat chtěla, a Burtonovi Bealsovi, který mi pomohl udělat to dobře, těm patří můj nejupřímněj­ší dík.

A těm citlivým lidem v nemocnici, přátelům, které jsem získala mezi personálem i pacienty a kteří tak hluboce ovlivnili můj život, těm taky děkuju.

A Jime, můj drahý Jime, tobě děkuju za tolik věcí - za tvoje básně, za tvou lásku, za to, že jsi ty.

Žila jsem předtím ve sklepě své duše, neschopná cítit vřelost, neschopná milovat, neschopná plakat, co­koli vychutnat, cítit jakoukoli vůni. Když jsem se podí­vala do zrcadla, můj vlastní obraz pokrčil rameny, ja­ko by mi říkal: „Taky nevím, kdo vlastně jsi, Barbaro." Teď myslím, že vím, kdo jsem. Ale došla jsem tím k nějakému kosmicky důležitému závěru? To ne.

Smrt je něco, čemu jsme vystaveni všichni. Všech­ny lidské bytosti mají v rukou nástroje své vlastní zká­zy. A já jsem se nebezpečně přiblížila k tomu, abych svého nástroje užila. Rozhodla jsem se však, že to ne­udělám, a teď znovu dávám dohromady svůj život. Ně­kdy se pořád ještě kymácím a zmítám a nakláním se na bok jako člun, který se odpoutal od kotviště a vydá­vá se na moře. Ale nepluju k západu slunce. Ještě ne. Když se ze svého domku na pobřeží podívám na oceán, na ty věčně proměnlivé barvy moře, na pohyb vln a na vzdálený horizont, pořád ještě mi to připomíná, že žít je lepší než umřít.

Myslím, že už vím, kdo jsem, protože v sobě cítím novou sílu a sílu těch lidí, kteří mi byli blízcí. Je lepší pamatovat se na ně než na všechny ty lidi, kteří mi po cestě přispěli k mé nemoci. Už žádní obětní beránci. A taky ne žádné šťastné konce, žádné nebeské zjevení, žádný zázračný okamžik syntézy a úplného pochopení se záblesky světla a s rachotem bubnů. Život je lopotný, bolestný, nákladný, plný zklamání a ukrádá nám čas. Ale stejně mu dávám přednost. Jak říká Woody Allen: „Smrti se nebojím, jen nemám rád tu hodinu, kdy pro mě přijde."

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->