Tajemství mysu Wardenclyff

 

© Josef Hons, 1972

 

1. Vyprávění Franka Carvera

 

Pracoval jsem desítky let pro jestřáby, na tom se nedá nic změnit, ani zkrášlit. Ostatně není ani proč, každý se nějak musí živit. Teprve teď, s odstupem času, o tom přemýšlím. Ne snad, že by byl člověk po šedesátce moudřejší, to ne. Je jiný, víc toho pamatuje.

Táta dal jednou restaurovat zašlý obraz malíři, který ho namaloval kdysi dávno v mladých letech. Ten malíř se jmenoval John Grey. Všechny barvy obrazu prosvítaly slaboučkým závojem šedě. K stáru se Greyova paleta zjasnila jako obzor na západě, vysmejčený větrem, a tak osvěžené barvy obrazu tátova rodného města zazářily červení střech a zelení platanů.

Táta se tvářil, jako by ty ulice, věže a kopce nad městem nepoznával, svěží barvy mu vzaly jeho staré město. Vyjádřil se tehdy zcela nekřesťansky. Já se tátovi hrozně divil, to jsem byl malý kluk, a městečko, teď najednou veselé, se mi líbilo. Ve skutečnosti asi někdy leželo mrtvě v mlze nad vodami Missouri a jindy se blaženě protahovalo ve slunci. Ale ve vyřezávaném stříbrném rámu ho chtěl táta mít takové, jak si sám zvykl.

S mými „restaurovanými“ životními příběhy to je obdobné, ale složitější. Mnohé temné chvíle mi přemaloval malíř Čas na růžovo, protože jsem je buď nějak překonal nebo aspoň přežil. Nemnohé úspěchy zachmuřil a pocákal. Dalo by se to vysvětlit tím, že jsem dřív neměl ve věčném koloběhu věcí a lidí kolem chvilky na to, abych zapochyboval o prospěšnosti své práce. O tom, pro koho a proč ji dělám.

Lhal bych asi, protože to není pravý důvod, ale jen výmluva. Obíhal jsem, nepatrné slabé kolečko ve velkém soustrojí. Ta mašinérie vydělávala dolary, milióny dolarů pro silné, odvážné a úspěšně, občas skřípla a drtila ty slabší, méně průbojné nebo smolaře tak klidně a nelítostně, jako bota drtí slunéčko sedmitečné v trávě cesty.

Také bych mohl tvrdit, že jsem neměl dost síly a statečnosti, abych vybočil z té nekonečné rotace, vrátil se do krajin klukovských snů a chlapeckých představ někam na ranč se stádem divokých koní, na stavbu železnice v horách. To všechno jsem kdysi zkusil a prožil, aspoň jsem k tomu přičichl, ale najednou nebylo návratu.

Popravdě řečeno jsem na to neměl ani pomyšlení. Oženil jsem se, než Země jednou oběhla Slunce přišlo první děcko, a já seděl docela rád v teplém hnízdě, tak hezky skrytém a maskovaném listovím džungle. Opravdu něco ve mně trouchnivělo a okorávalo. Ale zdaleka ne všechno, a pak mi občas leccos vězelo v krku tak příjemně jako rybí kost.

Nemám proč se omlouvat ani komu, byla to má cesta a nebyla tak kamenitá jako ta, po které bych byl šel raději. V přírodě je kromě jestřábů a holubic všelijaká ptačí havěť. Lidé nejsou ani docela černí, ani docela bílí, zcela nešťastní nebo docela spokojení, a já se snažil brát je tak, jak jsou, rozumět jim.

Chci tím vysvětlit, proč jsem dokázal žít mezi bankéři a podnikateli, aniž bych byl jedním z nich. Vím ale, že se to vysvětlit nedá, a nutno to brát jako fakt. Příjemný nebo zarmucující, jak se to vezme. Rozhodně příjemnější pro mou rodinu, mohla žít v skromném přepychu, než pro mne osobně, pro mou práci.

Než jsem zakotvil v téhle kalné zátočině, poznal jsem spoustu lidí, zaměstnání i koutů Spojených států. Vinen tím byl můj táta Kennet Carver, a já mu za to jsem strašně vděčný.

Měl malou dílnu v Saint Louis, vyznal se v tesařině stejně jako v truhlařině, a já si jeho protáhlý hubený obličej spojuji vždy s vůní borového dřeva, pryskyřice a hoblovaček. Sotva jsem začal chodit, hrál jsem si s odřezky trámů a prken, to byla má nejmilejší - a také jediná - stavebnice.

Jednou večer se táta s námi rozloučil a vrátil se až za několik let s válečným vyznamenáním v kapse a s kratší pravou nohou, když skončila nesmyslná válka Severu proti Jihu. Sloužil u ženijního praporu „v jedné ruce sekeru a v druhé pušku“, říkal. Jen málokdy nám vypravoval o tom, jak stavěli dřevěné mosty, cesty, tratě a skladiště, nerad na ta zatracená léta vzpomínal.

Maminka zemřela náhle roku 1867 právě na mé jedenácté narozeniny, těch jedenáct svíček na mém dortu už nikdo nezapálil. Když jsme zůstali s tátou sami dva, mluvil ještě míň a jako by se ztrácel. Stále nad něčím dumal, až se mě jednou znenadání zeptal:

„Co bys tomu, Franku, řekl, kdybychom odejeli na západ, zkusili to jinde.“

Bylo mi do breku, měl jsem v St. Louis školu, kamarády, voňavou dílnu a kuchyňská kamna, v kterých jsem topil odřezky dřeva, když jsem psal školní úkoly. Maminka mi chyběla, ale tátovi zřejmě ještě víc, a nakonec ho tesknota vyhnala. Pronajal dílnu a malý byt, sbalil nejnutnější věci a za pár dní už jsme pluli po Missouri do Omahy.

Na to, co bylo dál, vzpomínám jako na scény z dobrodružného filmu, tak rychle se střídaly. Na čas jsme zakotvili na farmě u strýce, tátova bratra, v zelené úrodné krajině na sever od řeky North Platte.

Pak to šlo rychle za sebou: Zlaté doly u Denveru v Koloradu, stavba skladišť Pacifické dráhy ve stanicích Julesburg, Cheyenne, Sherman a Laramie ve Skalistých horách.

Dodnes je mi záhadou, jak jen jsem mohl později opustit ten kraj a odejít na východ. Mám pocit, že kdybych tu byl zůstal, mohl jsem se stát Jackem Londonem nebo Bret Hartem nebo Mark Twainem Divokého západu. Stavební armáda Union Pacific už přešla Skalisté hory, ale kolem osamělých stanic vyrůstaly znovu osady, obchody, hotely, „saloony“, bary, hráčská doupata. Proudili tudy farmáři a zlatokopové, obchodníci, lovci a dobrodruzi.

Osada Cheyenne, kde jsme se zlatokopy přesedali na dostavník do Denveru, kypěla životem. Na hřbitově v sousedním Julesburgu jsme viděli přes sedmdesát hrobů, ale jen v několika z nich leželi muži, kteří odešli ze světa přirozenou smrtí, ti ostatní „zemřeli v botách“ při bitkách s Indiány, loupežích, rvačkách.

Na území podél Pacifické dráhy stále ještě žily zbytky „pacifikovaných“ indiánských kmenů, Siouxů, Cheyennů a Pawneeů. Potulovala se tu poslední stáda bizonů, kteří unikli kulkám vášnivých lovců. Jen Buffalo Bill, plukovník William Cody, jich skolil za půldruhého roku přes čtyři tisíce, když zásoboval bizoním masem železniční tábory. Hltal jsem vyprávění chlapů o útocích Indiánů na stavební čety a vlaky a ukládal je do vzrušené klukovské paměti. Čas ukázal, že zbytečně. Místo Divokého západu mě čekal šedivý život na americkém východě, také divokém a tvrdém, ale docela jinak.

V těch dobách se táta úplně změnil, ožil. Našetřil si nevelký kapitálek a rozhodl se, že se postaví na vlastní nohy; nic mu nevadilo, že jedna byla kratší. Vyznal se ve stavbě železnic, a to mu pomohlo: nějaká železniční společnost mu zadala stavbu krátkého úseku trati, odbočovala z hotové Pacifické dráhy a vedla na severozápad do Oregonu.

Pro mě, tehdy čtrnáctiletého výrostka, nastala nejkrásnější léta života: stanové městečko v zeleném horském údolí, řeka plná pstruhů, moji miláčkové koně. Tehdy jsem začal psát, nesměle a neuměle o lidech v táboře, o dříčích a rváčích, dobrácích i pijanech.

Táta ze mne chtěl mít stavitele železnic, ale já ten ruch kolem stavby viděl jinýma očima. Rozhodl jsem se, že se stanu spisovatelem, přirozeně slavným spisovatelem. Tak nějak to začalo a skončilo po desetiletích tím, že jsem se z potulného novináře stal agentem detektivní společnosti a z agenta tajemníkem Johna Pierponta Morgana.

Těžko bych vysvětloval, proč a jak se to stalo, když pro mne samotného to je nevysvětlitelné a záhadné. Ostatně to nikoho dosud nezajímalo a mně to začalo vrtat hlavou, až bylo pozdě. Koneckonců mi mnoho lidí tuto „kariéru“ závidělo a člověk je v podstatě tvor samolibý.

Prostě jsem se stal Morganovým tajemníkem, ne obyčejným, osobním, ale opravdu tajemným. Mým úkolem bylo opatřovat bez rozruchu zprávy o lidech, s nimiž Morganovci chtěli nebo museli navázat obchodní styky. Říkalo se tomu vzletně „osobní charakterová rešerše“. Surovinou byla roztavená slitina solidních informací, drbů, pravd, polopravd a lží, šeptandy, postřehů, grafologických posudků, psychologických rozborů a odborných expertiz. Měl jsem vymodelovat z této slitiny charakter skutečného člověka s jeho záměry a schopnostmi.

Mýma rukama prošli bankéři, stavitelé, továrníci, vynálezci, guvernéři i senátoři. Velcí i malí, proslulí i bezvýznamní. Vyznal jsem se v laboratořích slavných vynálezců jako v pracovnách šerifů a inženýrů nebo v kajutách lodních kapitánů. V Morganově koncernu mě ironicky nazývali „šéfem tajné služby“. Potají a bez ironie slídičem nebo čmuchalem. Mým zprávám se ale naučili věřit; nemaloval jsem nic černě ani bíle, neretušoval jsem lidské tváře. Získal jsem pověst znalce lidských povah a činů, solidního proroka.

Mým údělem byl věčný neklid, mou radostí toulky a cesty, skutečné, i obrazné uvnitř lidí. Nezůstávali za mnou mrtví, prostřílení kulemi najatých gangsterů, nemizeli v propadlištích brlohů přebyteční nebo příliš zvědaví muži. Zato jsem byl svědkem životních úspěchů a tragedií, osudových rozhodnutí a zlomů, neuvěřitelných událostí; ztroskotání i znovuvzkříšení.

Ne proto, že bych byl znamenitým stopařem. Nedokázal bych se přilepit na paty ani slepému a dělat stín ani zamilovanému - na to jsem ostatně měl detektivní kanceláře. Dokázal jsem však z ojedinělých životních šlápot nebo z řetězce stop odhadnout „svého“ muže, vybrat z křížících se stop tu pravou, sledovat ji zpátky tam, kde začínala, odhadnout, kam míří, kam až může nebo nemůže dojít.

Na mém stole se neobjevovaly malé případy, drobotina. V té hře mi přišly do ruky jen karty od shorka nahoru, hlavně králové a esa. Třeba Edison v době, kdy začal spolupracovat s Morganovou skupinou. Nebo Tesla, když se dostal do křížku s Edisonem o elektrárnu na Niagaře, a Morganovci se rozhodovali, na kterého z obou slavných koňů vsadit. I v mé branži kvetla kontrašpionáž, stejně jako v armádě nebo v závodních stájích. Někdy jsme se prostě dohovořili za zády svých chlebodárců, jindy zuřil boj na tajné frontě.

Ať chci nebo nechci, mé vzpomínky se vždycky zatočí k Edisonovi a Teslovi, k těm dvěma spojitým nádobám, plným jakési tajemně výbušné kapaliny. Do údobí, kdy jsem „dělal“ některého z nich, nebo oba současně. Dva géniové. Každý z docela jiného těsta, jako by nežili na stejné planetě a ve stejné době. A přitom v některých osudových situacích tak podobní. Tesla, štíhlý elegantní dlouhán, mi zmizel z očí po krachu se Světovou stanicí na Long Islandu.

Nedávno mi ho připomněl námořní kapitán Rogers, znal Teslu také od Morganů. Líčil mi - v náladě mírně povznesené - svou poslední plavbu s Teslou. Nazýval ho geniálním trosečníkem a tvrdil, že to je postava pro dobrodružný román. Ve mně to zůstalo a převracelo se jako spolknutý nestravitelný kamínek.

Rogers, starý mořský vlk a romantik, právě Rogers může za to, že jsem vyhrabal z archívu materiály a záznamy o Teslovi, znovu oživil svá putování za jeho osudem.

Pomohla mi i má dosud neselhávající paměť, desítky let cvičená a pěstovaná; to není vychloubání, to patří k mé profesi stejně, jako tvrdé pěsti k boxerovi. Tak vznikly tyto hustě psané listy, snad z úcty k Teslovi, snad jako pokání za léta, kdy jsem sloužil jestřábům, sám nevím. Jen jedno je mi na stará kolena jasné: život je spousta barevných střípků v kaleidoskopu, díváš se a vidíš přesný obrazec. Přijde jiný, pootočí trubicí a obraz se změní.

Frank Carver

New York

1918

 

pokračování...
2. VYPRÁVĚNÍ SAMA ROGERSE

index