3. NEDOKONČENÝ
PORTRÉT
...předchozí
4. RYTÍŘ TELEGRAFNÍHO KLÍČE
Těžko říci, zda v té době Tesla věděl o Edisonovi tolik, co Edison - díky Batchelorovi - o něm, o svém budoucím spolupracovníkovi. Nebo jen pracovníku, zaměstnanci? Pravděpodobně se musel spokojit se skvělým oficiálním portrétem geniálního Edisona v širokém zlaceném rámu, tak jak byl vytvořen tisíci novinářskými a časopiseckými články. Portrét muže bez bázně a hany, muže bez poskvrny, pravého amerického občana neomezených možností. Vysoké čelo, široká ramena, mocný hrudník.
Teslu nejspíš zajímal víc Edison-vynálezce než Edison-člověk, a nedokázal posoudit, který z těch dvou bude rozhodovat o jeho osudu. Nevěděl, že se jejich cesty, které se teprve v nejbližších dnech dotknou, brzo rozejdou. Netušil, jak dramaticky se pak zkříží a ostře protnou.
Už tehdy bych byl mohl dát Teslovi cenné rady, kdybychom se byli znali, důvěrně znali. „Sbíral“ jsem vynálezce jako jiní motýly, se zájmem a vášnivě. Proslul jsem tím už jako novinář, byla to má specialita, umožnilo mi to poznat mnoho zajímavých lidí. Každý z nich měl jiná křídla: velikostí, tvarem i barvou. Každý měl svůj zvláštní druh letu, a já si pečlivě zapisoval příběhy o jejich činech, úspěších i pohromách.
Mé povolání novináře a později agenta mě vedlo do středu dějů malicherných i takových, jimiž se měnila tvář světa, nebo aspoň tvář Ameriky. Navenek jsem vystupoval jako pracovník Morganova koncernu pro nové technické objevy. Dveře laboratoří se často přede mnou otevíraly - otvírala je naděje a důvěra vynálezců, často i jejich nouze. Snažil jsem se tu důvěru nezklamat, pokud to ovšem mé „poslání“ dovolovalo, koneckonců mně byla košile bližší než kabát.
Je to neobvyklá sbírka, aspoň si to neskromně myslím. Nechybí tu dokumenty, ale jádro tvoří tříšť vzpomínek, příběhů, novinových výstřižků, dopisů. Těžko říci, čemu z toho méně věřit. Ve mně život vypěstoval hlavně nedůvěru k úředním listinám, záznamům, dohodám a smlouvám, pokud to není právě křestní nebo úmrtní list (a ani za ten bych nestrčil ruku do ohně). Nevyjímám ani patentní listiny kolik bojů a bouří se přehnalo právě kolem nich. Je pak těžké hledat pravdu o lidech a věcech.
Bylo to ale mé povolání i můj úděl už v dobách, kdy jsem se snažil být poctivým novinářem v nově rostoucích městech Západu, za mých mladých let ještě dost dalekého a dostatečně divokého. Zrovna tohle hledáni pravdy mi nedalo nikde pobýt delší dobu. Buď jsem překážel jiným, nebo druzí překáželi mně.
Je až neuvěřitelné - a potvrzuje to mou nedůvěru ke všemu psanému - kolik jsem při vší své domnělé poctivosti a svědomitosti nechal za sebou nevědomých nepravd, omylů a polopravd, křivd na lidech, spáchaných z nezkušenosti, důvěřivosti, horlivosti, uspěchanosti, z touhy po senzaci. I to byl jeden z důvodů, proč jsem novinaření nechal.
„Sbíral“ jsem exempláře malé i velké, šedě zakuklené i pestře rozvité, tak jako milovník umění shromažďuje obrazy malířů slavných i dosud neznámých, začínajících a průbojných. Nebo kaktusář kaktusy, co kvetou jednou za život.
V době, kdy jsem neměl ani potuchy, že ve školních lavicích techniky ve Štýrském Hradci se klube na svět nádherný exemplář, jeden z mála na světě, zdobil už Edison mou sbírku nápadně velkými barevnými křídly a světovým jménem. Románový příklad „chudého chlapce, jenž se proslavil“ mu dal lesk a slávu. Američané mu drželi palce. Byl to jejich typ, každý kluk chtěl být aspoň malým Edisonem, dokud mu rodiče nedávali podnikavého Alvu za vzor. Zní to jako barvotisková kalendářová povídka z pera průměrného novináře. Na jeho počátku je příběh.
POŽÁR V ZAVAZADLOVÉM VOZE GRAND TRUNK
Alvův otec Samuel Edison se přistěhoval do Milana ve státě Ohio z Kanady roku 1842 za okolností téměř dramatických - ale to je jiná historie. Tady se narodil roku 1847 Alva v malém cihlovém domku, kde otec vyráběl šindele. Když byla později vybudována trať Grand Trunk, ztratil Milan - město bez železnice - svůj hospodářský a obchodní význam, a Samuel Edison se přestěhoval do bohatnoucího Port Huronu ve státě Michigan na soutoku Black River a Sainte Claire River. Tady, v kvetoucím městě se železniční stanicí trati Grand Trunk, si zavedl obchod s obilím, krmivy a dřívím a dařilo se mu líp než dobře.
Edisonovi měli tři děti, ale slyšet bylo v Port Huronu vždy jen o Alvovi. Byl slabý, měl poměrně velkou hlavu s dlouhým nosem, ale podivuhodně bystré šedomodré oči a energickou bradu. Do školy chodil jen tři měsíce, to bylo celé jeho školské vzdělání - pak ho učila doma maminka. Učitel o něm řekl, že je hloupý, ale za hlupáka měli i mladého Newtona. Možná, že na něco hloupý byl, ale rozhodně ne na fyziku a chemii, to byla největší láska jeho klukovských let. Jinak s ním šili všichni čerti: Když se po městě rozneslo, že nějaký chlapec spadl do průplavu a topil se, nebo spadl do hromady obilí a málem se udusil, pak to nemohl být nikdo jiný než Edisonův Alva.
Měl od malička obchodního ducha. Bylo mu teprve jedenáct, když začal prodávat zeleninu, jahody, máslo a noviny v městě i na nádraží u vlaků - přesně řečeno obchod řídil a prodej obstarávali dva najatí mladíci. Pomáhal mu i jeho přítel George Pullman, budoucí výrobce železničních Pullmanových vozů. Za vydělané peníze Alva kupoval odborné knížky a chemikálie pro své pokusy ve sklepě tátova domku. Otec proti tomu nic neměl, naopak: úspěchy malého obchodníka ho těšily.
Zeleninu na prodej Alva zprvu pěstoval. Brzo přišel na to, že je snadnější a výnosnější koupit zeleninu a ovoce v Detroitu, dovézt vlakem do Port Huronu a tam prodat. Při cestách do Detroitu využil Alva každé delší zastávky k tomu, aby se od telegrafistů ve stanici dověděl poslední novinky.
Telegrafní přístroje ho přitahovaly. V Port Huronu si postavil s kamarádem vlastní telegrafní linku. Vedení ze starých drátů zavěsili na stromy a tyče, místo porcelánových izolátorů použili lahví. Každý večer si s kamarádem z jednoho domu do druhého vyměňovali „nejnovější zprávy z Port Huronu a okolí“. Naučili se vyťukávat a hbitě odposlouchávat písmena Morseovy abecedy. Tehdy Alva netušil, jakou úlohu tato hra sehraje v jeho životě.
Jednou měl Alva šťastný den: V detroitské městské knihovně, kde proseděl nad knihou každou volnou chvíli mezi vlaky, objevil v polici báječnou knížku, plnou návodů na jednoduché chemické pokusy. Vypůjčil si ji a odnesl jako poklad do osobního vlaku, který každý podvečer vyjížděl z Detroitu na břehu jezera Erie směrem na Port Huron na jižním cípu Huronského jezera.
Byl to typický americký vlak, tažený lokomotivou s vyleštěnými mosaznými pásy, ale přece na něm bylo cosi neobvyklého, co cestující zajímalo, upoutávalo: zavazadlový vůz. Měl - jako ostatní zavazadlové vozy - tri oddíly. V prvním byly narovnány stohy beden, košů a kufrů. Tam vládl vlakvedoucí. Hned vedle v poštovním oddíle třídili muži v pracovních pláštích dopisy do přihrádek dlouhé police.
Třetí oddíl se honosil nápisem KUŘÁRNA, ale ve skutečnosti sloužil účelu lepšímu. V jednom rohu stály koše s novinami, ovocem, cukrovím, pečenou kukuřicí, cigaretami. To celkem nepřekvapovalo, za sto dvacet mil jízdy cestující ledacos potřebují. Ale protější roh zaplňovala police plná zkumavek, lahví a lahviček s nápisy. U police stála na překlopené prázdné bedně elektrická baterie a vedle ní kahanec. To už obvyklé nebylo. A ještě podivnější se zdál malý tiskařský lis se sazečským příslušenstvím, který se krčil skromně u stěny vozu. Dříve se na něm tiskly v jednom detroitském hostinci jídelní lístky. V tom podivuhodném oddílu vládl z milosti vlakvedoucího Alva Edison, sotva patnáctiletý.
Z osazenstva zavazadlového vozu měl Alva práce nejvíc, pracoval za tři. Vydával z košů svému vlakovému prodavači, chlapci ještě mladšímu, zboží. Na tiskařském stroji tiskl týdeník Weekly Herald. Nejnovější zprávy, oznámení i inzeráty napsal, vysázel a vytiskl Alva osobně. A to ještě ve volných chvílích studoval v kymácejícím se voze knížky o chemii a dělal pokusy s lučebninami, jako by byl v chemické laboratoři. Alva stačil na všechno, při prodeji měl dobrý obrat a časopis byl oblíbený.
Toho osudného dne seděl Alva v rohu svého oddílu, zabořen očima do knížky položené na bedně; přemýšlel, jakým pokusem začít. V zamřížovaném okně vozu se míhaly telegrafní sloupy a stromy, dráty podél trati se zdvíhaly a klesaly. Vůz se při rychlé jízdě kymácel, ale chlapec nic nevnímal. Už sáhl po zápalkách, aby zažehl kahan, když ho prudký náraz vrhl na dřevěnou stěnu. Police u stěny zakolísala, a než ji Alva zachytil, vypadla z ní tyčinka fosforu. Dopadla na podlahu, vznítila se a jasné bělavé světlo zalilo vůz. Z podlahy, promaštěné olejem, vyšlehl plamen. Alva vykřikl a začal oheň utloukat vším, co mu přišlo do rukou. To už vběhl do oddílu vlakvedoucí a pomohl mu plameny uhasit.
Za pár minut bylo po nebezpečí, ale vlakvedoucí byl vztekem rudý. Trpěl tu Alvu proti předpisům a požár v jedoucím vlaku ho rozzuřil. Vrazil nešťastnému Alvovi pár pohlavků a rozkřikl se: „V nejbližší stanici ať jsi s celým tím svým krámem venku! A víckrát ať tě tu nevidím!“
Vlak zastavil ve stanici Mount Clemens a cestující nechápali, proč zůstává tak dlouho stát. Z oken pozorovali, jak ze zavazadlového vozu putují na nástupiště koše s jídlem a novinami, nějaký těžký přístroj, a nakonec polička se zkumavkami a lahvemi. Pak někdo zabouchl dveře vozu a vlak se rozjel.
Alva zůstal nad tou spouští bezradně stát, sám. První na něj promluvil správce stanice, pan Mackenzie, jeho dobrý známý. Vzal jej okolo ramen a pozval k sobě do nádražní budovy. Alva v té chvíli nerozuměl ani slovo, začal si třít obě uši, ale marně - neslyšel. Rozplakal se naplno.
Tím čítankovým příběhem (z roku 1862) s dojemným koncem se uzavřelo první podnikatelské údobí Thomase Alvy Edisona, zčásti chlapecká hra, zčásti už skutečný život. Byl to obchod takříkajíc v malém a musela přejít pěkná řádka tvrdých tovaryšských let, než se Edison mohl pustit do obchodu „ve velkém“, v němž se hrálo o milióny.
S podnikatelským elánem si Edison odnesl do života i nedoslýchavost. Vyrovnal se s ní jako se všemi nesnázemi, dokonce dokázal o své vadě i žertovat. Když se po desetiletích zeptal reklamní agent slavného Edisona, proč nepoužívá elektrického přístroje pro nahluchlé, odsekl: „To je zbytečné, člověk pak ztratí mnoho času nasloucháním.“
Do znaku nejbližších let mladého Alvy bych nejraději nakreslil telegrafní klíč. V šedesátých letech se stali telegrafisté váženými a hledanými po celé Americe, nebylo jich nikde dost. Potřebovaly je železniční společnosti pro nové tratě, hledaly je soukromé telegrafní společnosti a redakce novin. Za občanské války jich jenom federální armáda zaměstnávala půl druhého tisíce. Ve stanici Mount Clemens se Edison naučil dokonale telegrafovat, stal se telegrafistou v Port Huronu a pak v jiných stanicích Grand Trunk.
Neztrácel přitom čas, studoval odbornou literaturu a četl romány tak fantasticky rychle, jako telegrafoval; kamarádi mu říkali Victor Hugo Edison. Tak došlo k následujícímu příběhu - zachycují ho dva krátké služební dopisy z doby, kdy Edison sloužil ve stanici Strattford Junction ve státě Ontario v Kanadě. Uvádím je tak, jak jsem si je zapamatoval:
Správce stanice
Strattford Junction
Toronto 16. X. 1864
Bylo nám oznámeno úřadovnou ústředního dispečera, že noční telegrafista vaší stanice nepřebírá vlakové depeše, ačkoli každou hodinu pravidelně vysílá předepsaný kontrolní signál „šest“. Žádáme, abyste případ vyšetřil a telegrafistu potrestal.
Za generální ředitelství dráhy
Grand Trunk:
Podpis nečitelný
Generálnímu ředitelství dráhy Grand Trunk
Toronto
Strattford Junction
22. X. 1864
K výtce ze 16. X. t. r. hlásím:
Vyšetřováním se zjistilo, že závadu zavinil šestnáctiletý noční telegrafista Thomas Alva Edison. Je to velmi zručný pracovník, ale ve dne se věnuje studiu a výzkumné práci a do služby přichází - jak sám doznal - nevyspalý. Aby mohl spát a přitom plnil svou povinnost vysílat každou hodinu kontrolní signál, sestrojil „důmyslný přístroj, který mi předvedl. K telegrafnímu přístroji připojil kolečko, opatřené zářezy, odpovídajícími kontrolnímu signálu a značce naší stanice (SF). Kolečko napojil na hodinový strojek tak, že se každou hodinu pravidelně otočilo a samo vyslalo předepsaný signál. Ták se stalo, že úřadovna dispečera signál pravidelně dostávala, ale telegrafista se nehlásil, protože spal. Pan T. A. Edison byl potrestán přísnou důtkou.
Správce stanice
Strattford Junction:
Podpis nečitelný
Dopadlo to dobře, ale kanadskou železniční stanici Strattford Junction opustil Edison přece jen neslavně. Neznám podrobnosti oné události, ani železniční bezpečnostní předpisy, ale stalo se, že v době, kdy Edison měl službu u telegrafu, ve stanici Strattford Junction málem došlo k srážce vlaků. Edison se měl zodpovídat a hrozilo, že páni z direkce se budou snažit takříkajíc hodit mu ten malér na krk.
Edison tvrdil, že je zcela nevinen, ale přesto udělal něco, co s tím bylo v rozporu: Sbalil potichu tlumok, počkal si na nejbližší nákladní vlak a zmizel z Kanady. Nebylo mu určitě do smíchu, ale sázel bych se, že se smál, když si vzpomněl na svého otce Samuela.
To bylo tak: Když Američané bojovali za svobodu se svou mateřskou zemí Anglií, postavil se Edisonův děd John na stranu krále. Royalisté prohráli a John se musel vystěhovat do Kanady. Někde v Ontariu získal pozemky a farmařil. Jeho syn Samuel, Edisonův otec, se už zmohl na hotel a oženil se s dcerou baptistického duchovního. To všechno nezměnilo jeho odbojnou náturu natolik, aby se nepřidal ke kanadským rebelům, tentokrát pro změnu zase proti anglickému králi.
Stejně jako jeho otec John vsadil i Samuel na falešnou kartu. Vzpoura byla potlačena a Samuel Edison prchal před přísnou rukou Angličanů do země, z které jeho otec prchal do Kanady proto, že Angličany podporoval.
Zatímco Samuel Edison opouštěl Kanadu na voze s rodinou a majetkem, aby si zachránil život, a musel urazit - jak se později často dětem chlubil - sto osmdesát mil téměř bez odpočinku, bez spánku a jídla, syn Tomáš Alva opouštěl Kanadu nalehko a sám v poměrném pohodlí služebního vozu nákladního vlaku a ve společnosti starého povídavého vlakvedoucího.
Přišla léta toulavá, čas poznávání, zkušeností, mladých přátelství, okouzlení. Vzrušená léta, v nichž postupovaly telegrafní tyče a dráty Divokým západem do Saň Franciska, aby vyškrtly kurýry Poney Expressu a dostavníky Wells-Fargo. Pionýrská léta stavby první Pacifické dráhy od Missouri přes pustě Skalisté hory, slané pouště a bohatou Sierru Nevadu do Kalifornie. Tím horkým bouřlivým časem procházel mladý Edison jako potulný rytíř telegrafního klíče bez bázně a hany, obklopen kamarády, knihami, přístroji. Byla to doba dozrávání, v níž se v obchodníčkovi Alvovi hromadila energie pro příští velké cíle. Už nikdy v celém životě se nebude cítit tak svobodný, bezvýhradně šťastný, nezávislý, mladý. I ve dnech slavných vrcholných úspěchů bude na ta léta vzpomínat s úsměvem a tesknotou. Jen letmo, protože nikdy nebude mít dost času, aby se vrátil do železničních stanic a telegrafních úřadoven na Středním západě, do Louisville, do Cincinnati.
Začátkem konce mladých bezstarostných let, plných nádherných starostí, byl Boston na východě. Staří mazáci hleděli na mladého zajíčka ze Západu, jemuž předcházela pověst „bleskového“ telegrafisty, se škodolibou zvědavostí. Vyzkoušeli ho hned, jak nastoupil první noční „šichtu“ v bostonské telegrafní úřadovně.
Edisonovým úkolem bylo převzít tiskově zprávy z New Yorku pro Boston Herald. Kolega z New Yorku začal vysílat pomalu a tak Edison netušil, že na druhé straně drátu sedí nejrychlejší newyorský telegrafista. Tempo se zrychlovalo, až dosáhlo nejvyšší hranice - Edison všechno snadno přijímal. Pak začal newyorský partner slova záměrně spojovat, komolit, ale Edison měl dost zkušeností, aby i tuto překážku překonal. Když příjem končil a přístroj se odmlčel, stiskl Edison telegrafní klíč a vyklepal do New Yorku:
„Mladý muži, vysílejte pro změnu druhou nohou.“
Edison byl na tyto své znalosti a úspěchy celý život právem pyšný. Když se o desítky let později jeho společnost dostala do tíživé finanční situace, prohlásil:
„Tady nejde o mne, já se dokážu uživit jako telegrafista.“
Roku 1868 stojí jedenadvacetiletý Edison na úpatí. Dosud šel rovinou a rozhlížel se, teď začne stoupat, zprvu povlovně, pak prudce. Za deset patnáct let bude stát na vrcholu, ale nikdy si to nepřipustí, nemůže žít bez pocitu, že jde stále kupředu a výš.
Jeho prapředkové táhli s volským spřežením prérií, zúrodňovali v potu tváře americkou a kanadskou půdu, odráželi útoky Indiánů. Otec Samuel odložil rýč a pluh, sekeru a pušku a obchodoval s tím, co farmáři a dřevorubci vyrvali přírodě. I Thomas Alva bude obchodovat: se svými myšlenkami, vynálezy. Ne však s pouhými patenty, plány strojů. Rozhodl se jednou provždy, že bude farmářem i obchodníkem, že bude sít, sklízet i prodávat. Jeho činnost proto bude vždy trojjediná: vynález-výroba-prodej. V tom - a hlavně v tom - se bude vždy lišit od svého dvojníka Nikoly Tesly.
Tak stoupá z Bostonu přes New York, Newark až do bran laboratoří v Menlo Parku. Vynalézá, vyrábí, prodává, bohatne, zatím v malém: přesně pracující hlasovací zařízení pro sněmovnu, zařízení pro rychlé hlášení cen akcií na burse. V jeho rukou se obracejí desetitisíce, pak statisíce. Menlo Park, kam se Edison nastěhoval roku 1876, to už není dílna, ale výzkumná osada s laboratořemi, knihovnou, dílnami, obytným domem, elektrárnou a vodárnou. Už ne jeden mozek a pár rukou, ale desítky mozků, stovky rukou týmu nejlepších vědců a mechaniků. Edison bude vynalézat a obchodovat jen „ve velkém“. Úspěch musí přijít zákonitě. Je podmíněn tvrdou soustavnou prací, stovkami, tisíci experimentů, pokusů a ne náhodnými objevy.
Tak přichází Edisonův první světový úspěch: fonograf. Vynález fonografu bych nejraději nazval příběhem bílého jehňátka.
JEHŇÁTKO SE VRACÍ ...
Srpen roku 1877 byl horký a suchý jako na poušti. Okny Edisonovy laboratoře sálalo odpolední vedro až k pracovním stolům, rozestaveným po celé dlouhé místnosti. Pohled z otevřených oken odporoval jménu malé osady, v níž Edison postavil svou laboratoř: Menlo Park. Žádné košaté stromy tu nestínily ani nešuměly, vodotrysky neosvěžovaly vzduch. Vzadu se rozběhl houfec stavení podél osamělé zastávky pennsylvánské železnice, kolkolem ležel rozevřený širý kraj. To bylo vše.
Stoly i police podél zdí byly přeplněny přístroji, nástroji a nádobami, opleteny dráty elektrického vedení. V dubnu dostal Edison patent na uhlíkový mikrofon k telefonu. Překonal jím Bellův telefon, ale stále s ním nebyl spokojen a pracoval s mechaniky na jeho zdokonalení. Před chvíli odešel hlavní mechanik John Kruesi k šéfovi a všichni čekali, s čím se vrátí, s jakým překvapením, s jakým úkolem.
Kruesi už od dveří mával malým kouskem papíru. Seběhli se kolem. Na lístku vytrženém z bloku byl Edisonovou energickou rukou načrtnut váleček, jeho osa měla šroubový závit, setrvačník a na konci kliku. Nahoře byla na peru připevněna válcová krabička s podivným trychtýřem a s membránou. Od ní čněl hrot k válci, takové pisátko. Okolo pár detailů a dost, žádné číslo, žádný rozměr, nic. Jen dole v rohu se skvěla velká osmnáctka - podle zvyklostí to znamenalo osmnáct dolarů navíc za včasné zhotovení přístroje podle plánku. Měl to být mluvící stroj, první na světě.
Za několik dnů byl přístroj hotov a všichni si kladli otázku: bude to mluvit nebo ne? Menlo Park se rozdělil na dva tábory, na věřící a pochybující. Jim Carmat ze strojovny se vsadil o krabici doutníků, že stroj zůstane němý jako ryba.
Připravili všechno k pokusu a zavolali šéfa. Přišel jako obvykle v pracovním plášti, podoben spíš mechaniku nebo nočnímu sazeči, ale ve sněhobílé košili, na to si potrpěl. Tvářil se vážně, jen oči pod chlupatým obočím se usmívaly.
Byl připraven na neúspěch prvního pokusu.
Klidně obaloval štíhlými a zručnými prsty váleček přístroje stříbřitým lesklým staniolem. Usedl ke stolu, přitáhl přístroj k sobě a nahnul se k trychtýři nad membránou. Pak se napřímil a zeptal: „Tak co mám do toho povídat?“ Kdosi napověděl: „Jehňátko.“
Edison se znovu nachýlil nad trychtýř, začal otáčet pomocí kličky válcem přístroje a přitom hlasitě odříkával jako školák:
Mary měla velkou lásku, jehňátko jak padlý sníh. Kamkoli šla na procházku běželo jí v šlépějích.
Pak přetočil opatrně váleček zpět, místo membrány s hrotem nasadil malé mluvítko a začal pomalu otáčet klikou. Šustilo to a chraplalo. Pak se do šumu a pazvuků vmísil slaboučký hlásek jako ozvěna z jiného vzdáleného světa. A ta ozvěna opakovala slovo za slovem říkánku o bílém jehňátku.
Edisonův první „mluvící stroj“ z roku 1877 byl přijat v Americe s nadšením i s nedůvěrou. Jedním z nevěřících byl i jeden ctihodný biskup. Přišel do Menlo Parku, vyžádal si svolení, aby si mohl přístroj prohlédnout a namluvit na váleček pár slov. Pak vychrlil do trychtýře dlouhý seznam biblických jmen a zvědavě čekal, co fonograf udělá. Když váleček všechno přesně zopakoval, biskup prohlásil: „Už jsem spokojen. To nemůže být žádný klam. V celých Spojených státech se nenajde nikdo, kdo by dokázal ta jména odříkat tak rychle jako já.“
Lidé chraplavý a vřeštivý strojek zdokonalili a fonograf si oblíbili milovníci hudby. Edison v něm viděl spíš diktovací přístroj pro kanceláře, ale fonograf začal žít vlastním životem a stal se hudební atrakcí výstav a salónů.
Edison se mezitím zabral do jiných prací a vynálezů. Vrátil se k fonografu až po deseti letech, zlepšil na něm, co se dalo, pak právo na výrobu fonografu pro Spojené státy prodal finančníku Jessie Lippincottovi - prý za milión dolarů. Nepodařilo se mi tu částku ověřit, zdá se přece jen smyšlená. Ale Edison měl dobrý čich nebo spíš dobré agenty a zbavil se fonografu v pravý čas a dřív, než pan Berliner dostal patent na gramofonovou desku. To byla „zvuková konzerva“ mnohem jednodušší, levnější a přitom zvukově dokonalejší. Říkalo se tehdy, že Lippincott nechal v tom obchodu celé jmění a skončil v blázinci.
Fonograf byl jen malou epizodou v Edisonově životě, téměř hračkou dobrou k tomu, aby proslavila jeho jméno. Šel už léta jako trpělivý ohař po jiné stopě.
Lidé měli v rukou v tě době elektřinu, ale dovedli ji zapřáhnout jen pro přenášení zpráv telegrafem a telefonem. Na světě svítily miliardy svíček, petrolejových a plynových lamp, v továrnách hřmotily statisíce parních strojů. Edison se vydal na tajemnou cestu za bludičkou elektrického světla a elektrické energie. Byly to dvě strany jedné a těže mince.
Věděl dobře, že není první. Ruský elektrotechnik Jabločkov už zažehl první obloukové lampy, Lodygin sestrojil žárovku s uhlíkovou tyčinkou; poručík Chotinskij ji převezl do Ameriky a seznámil prý s ní Edisona.
Jabločkovovy „svíčky“ měly světový úspěch, ale byly složité, drahé. Lodyginova žárovka zkomírala jako plamínek ve větru. Edison proto hledal světlušku, která by se rozletěla do světa v miliónových rojích a ozářila města i domovy, lampičku pracovitou, prostou a levnou. Zapřáhl do toho úkolu celý mozkový trust svého Menlo Parku.
Název „mozkový trust“ neslyšel Edison rád, velmi ho rozčiloval, bránil se mu: „Neplatím své spolupracovníky za ideje, za nové technické myšlenky, těch mám sám dost.“
Byla to obrana zbytečná. V dnešním světě už zbylo jen málo místa pro osamělé geniální vynálezce a Edison se spíš měl chlubit tím, že vytvořil pracovní systém a pracovní tým, jaký mu budou závidět velké výzkumné laboratoře budoucnosti. Sám sobě nemohl nikdy popřít, že na jeho vynálezech zanechali své stopy pracovníci tak obětaví jako inženýr Batchelor, mechanik Kruesi, matematik Upton, „žonglér s integrály a diferenciály“, jak mu Edison rád říkal.
Ať tak či onak je strmá cesta za světluškou nejtypičtějším příběhem Edisonova života a - spolu s elektrickou osvětlovací soustavou - jeho vyvrcholením.
SKLENĚNÁ SVĚTLUŠKA
Zvykli jsme si říkat, že 21. října roku 1879 Thomas Alva Edison vynalezl první žárovku, tak nás to učili i ve škole. Nebyla ani zdaleka první. Kolik jich už svítilo před Edisonem v Rusku, v Anglii, v Americe? A kolik jich už vyrobili v Menlo Parku v předchozích letech? S uhlíkovým nebo kovovým proužkem zapjatým do elektrického okruhu. Svítily chvilku, vteřiny, minuty, nakonec i hodiny, ale pak se proužek rozpadl a zhasl. Co s takovou žárovkou, když nemůže jít do světa?
Než se do toho Edison dal, prostudoval kdeco o žárovkovém světle, nebyl zvyklý vynalézat vynalezené. V jeho knihovně se hromadily dvě stovky sešitů se čtyřiceti tisíci stranami výpisků o žárovkách. Pak teprve přišly zkoušky, tisíce zkoušek, jedna za druhou. Chtěl nalézt takové vlákno, které by po zuhelnění a zatavení do vzduchoprázdné skleněné baňky sneslo teplotu několika tisíc stupňů, dokázalo svítit tisíc hodin a nebylo citlivé na běžné otřesy.
Byl to v té době úkol odvážný. Továrník William Wallace, který dodal Edisonovi dynama a obloukové lampy pro osvětlení Menlo Parku, řekl ještě v září roku 1878 Alvovi: „Sázím se, že tě v elektrickém osvětlení porazím, jdeš nesprávným směrem.“
Edison se nedal odradit. Zkoušeli měsíce všechno možné: Zuhelnatělý papír - to nebylo ono. Pak kousek nitě. Ohnuli ji do tvaru vlásničky, vložili do niklové formy a formu vložili na pět hodin do pece. Noc, den a další noc trvalo, než se jim konečně k ránu podařilo z cívky nití vyrobit jeden jediný zuhelnatělý kousek vlákna - ostatní se rozpadly, už když je brali z formy. Inženýr Batchelor - v Menlo Parku mu říkali „Edisonovy ruce“ - nesl za Edisonova dozoru vlákno opatrně jako poklad do sklářské dílny, aby je tam zatavili do skleněné baňky. A přece se zlomilo.
Byli k smrti unaveni, nevyspalí, ale dali se do práce znovu. Pozdě odpoledne se jim podařilo „upéci“ další vlákno. Ve sklářské dílně na ně spadl šroubovák. Nepovolili. Trvalo celou další - třetí - noc, než se jim podařilo zhotovit jiné vlákno a zatavit do vzduchoprázdně skleněné baňky.
Zapnuli elektrický proud a žárovka se rozzářila. Míjely vteřiny, minuty, hodiny a žárovka stále svítila. Všichni pracovníci laboratoří se přišli podívat - aspoň z dálky - po špičkách, opatrně, na ten malý svítící zázrak, na skleněnou světlušku.
Pak přijížděli Edisonovi známí z New Yorku. Sázeli se, jak dlouho bude žárovka svítit - nikdo nesázel na víc, než na dvacet čtyři hodin. A ona svítila den, noc, druhý den a druhou noc bez zachvění.
Blížila se půlnoc. V laboratoři se stlumenými plynovými hořáky seděl v pološeru u dlouhého pracovního stolu Batchelor. Oči se mu zavíraly, jen s největší námahou pozoroval přivřenýma očima nevelké světélko, které před ním žhnulo v malé skleněné baňce upevněné ve stojánku, spojené dvěma dráty s tmou pod stolem. Na tvrdém stole, nedaleko lampy, spal Edison s hlavou položenou na knihy. Vzadu, v průčelí dlouhé laboratoře, se leskly píšťaly malých varhan.
Hodiny vedle žárovky ukazovaly dvanáct. Byl čas vzbudit Edisona. Odespal si své dvě hodiny a teď měl nastoupit spíš čestnou stráž než službu u žárovky. Sotva stál na nohou, ale nepřipustil, aby žárovku střežil někdo jiný než on a Batchelor. Aby někdo jiný byl při jejím zániku.
Žhavé světlo počalo slábnout, slaboučké bílé vlákno v mžiku sežloutlo, zrudlo a zčernalo. Žárovka zhasla. Edison přitáhl k sobě zápisník, zaznamenal přesný čas a další údaje. Žárovka svítila čtyřicet hodin. Batchelor poznamenal: „Napište, že žárovka odešla ze světa smrtí přirozenou.“ A Edison odpověděl: „Právě jsem zapsal, že se narodila.“
Byl to světový objev prvního řádu a Edison jej dovedl výborně využít k propagaci. Na Silvestra 31. prosince 1879 uspořádal v Menlo Parku velikou slavnost na počest své žárovky. Přijelo sem zvláštními vlaky na tři tisíce lidí a všichni bez výjimky byli okouzleni, očarováni. Žárovky, rozvěšené na drátech po celém prostranství Menlo Parku, přeměnily tmu večera na jasný den. Jméno „kouzelníka z Menlo Parku“ se rozletělo do celého světa.
Vystřihl jsem si tehdy jeden z oslavných článků. Jsou v něm - jak to v novinářských článcích bývá - i vážné chyby (vlákno Edisonovy žárovky nebylo ze zuhelnatělého papíru). Je to ale typický novinářský výtvor oné doby a stojí za přečtení.
10. ledna 1880
Edisonovo elektrické světlo, třebaže se to bude zdát neuvěřitelné, vyrábí se z malého kousku papíru, nepatrného papírového proužku, který by dech odvál. Tímto malým proužkem prochází elektrický proud a výsledkem je jasné a krásné světlo, jako za mírného západu slunce na podzim v Itálii.
Edison učinil tento kousek papíru tíže roztavitelným než platina a trvanlivějším než žula. A to pochodem nijak složitým. Papír se prostě pálí v peci tak dlouho, dokud z něho nevyprchají všechny prvky mimo uhlík, který tvoří jeho kostru. Ten se pak vloží do skleněné baňky spojené se strojem vyrábějícím elektřinu a vzduch se z baňky vyčerpá. Pak je přístroj připraven vydávat světlo, jež neprodukuje žádné škodlivé plyny, žádný zápach ani kouř. Světlo bez plamene, bez nebezpečí. Světlo, jež nevyžaduje žádné zápalky k rozžíhání, vzbuzuje jen málo tepla, nebliká. A podle prohlášení vynálezcova lze toto světlo vyrábět levněji než z nejlacinějšího petroleje.
Frank Leslie
To všechno jsou věci obecně známě, až otřepané. Mě ale tehdy víc zaujalo to, co se dělo po slavném říjnu 1879. Edison nejdříve odvezl své spolupracovníky k moři, do Perth Amboy. Tam najal šalupu, dva dni se s ní toulali podél pobřeží, rybařili a odpočívali po krušných dnech.
Sotva se vrátili, začal blázinec nanovo. Edison nebyl se svou žárovkou spokojen. Chvalozpěvy mu nebyly proti mysli, dělaly mu světovou reklamu, ale opít a uspat se jimi nedal. Byl zvyklý dovést svou věc do konce, a tím byla v tomto případě výroba miliónů dokonalých žárovek. A Edison věděl, že žárovka s vláknem ze zuhelnatělé nitě není to pravé.
Tehdy Menlo Park posedl problém žárovkového vlákna. Hledali vlákno pružnější, odolnější, trvanlivější. Zuhelňovali v laboratoři všechno, co jim padlo do ruky: pytlovinu, hoblovačky, kokosová vlákna, dřevo, rybářské šňůry, třísky, nitě, provázky. Dokonce prý i rezavé vousy starého Mackenzie, správce železniční stanice, který učil Edisona za mladých let telegrafovat a teď přijel na návštěvu. Není divu, že vznikla nespravedlivá fáma, že Edison není vynálezce, ale experimentátor, že zkouší tak dlouho, až „to“ vyjde.
Edison stále nebyl spokojen. Jednou vzal do ruky vějíř, obyčejný vějíř z palmových listů, užívali ho v laboratoři, aby urychlili odpařování. Okraj vějíře byl svázán dlouhým pružným bambusovým vláknem. Ukázalo se, že je to ideální materiál, nejlepší ze všech, co vyzkoušeli. Místo „nitěných“ žárovek začali zkoušet „bambusové“.
Edison hodlal vyrábět žárovky ve velkém, pro celý svět, ale kde vzít tak velké množství bambusových vláken? Kde nalézt nejlepší z nich? Edison se zabořil do knih, vyhledal, kde všude bambus roste, a přišel na to, že na světě esistuje dvě stě druhů bambusu. Chtěl vyzkoušet všechny a rozhodl se uspořádat lov na bambus, na ten pravý, „žárovkový“.
Říká se, že právě zrozená Edison Electric Light Company do toho vrazila sto tisíc dolarů. Mně to připomíná pohádku o starém otci, který poslal syny do světa, aby hledali štěstí. Stojí za vyprávění.
LOVCI BAMBUSU
Byla jich řada: Moore, Segedor, Gowan a další, samí ostřílení chlapi, zkušení cestovatelé.
Nejdříve se na scéně objevil Moore, energický chlapík, přitom roztomilý, hotový diplomat. Edison si ho vyškolil, dal mu peníze, mikroskop, doporučující dopisy, pytel rad a poslal ho v létě 1880 do Číny a Japonska, říše vycházejícího slunce.
Z Číny se Moore neozýval, ale jak se octl v Japonsku, přicházel do Menlo Parku jeden balík bambusu za druhým. A každý nový druh musel být vyzkoušen. Pracovníci laboratoře měli dojem, že v Japonsku nic jiného neroste, že celé Japonsko je vlastně z bambusu. Moore napsal, že opravdu tam je z bambusu všechno: domy, nábytek a nádobí, rakve, hudební nástroje, loďky, pera i knihy - papír tam totiž také dělají z bambusu. A bambusové výhonky jedí.
Za ty dva roky, co byl na Dálném východě, Moore projezdil a prochodil celé Japonsko, všechny čtyři ostrovy. Neměl to vždycky lehké, venkované ho nijak přívětivě nevítali. Nakonec měl úspěch jako v pohádce: V provincii Kyoto u městečka Yavata stojí malý chrám, obklopený lesíkem, a v tom lesíku našel Moore nejkrásnější a nejlepší bambus na světě. Nejlepší přirozeně pro Edisona, pro žárovku. Moore ujednal s tamějším rolníkem, že bude ten druh bambusu pěstovat a posílat do Ameriky Edisonově společnosti. Když se pak Moore vrátil živ a zdráv ze země třešňových květů, začali mu v Menlo Parku říkat „japonský Moore“.
Bambusové pohádky není ještě konec. Moore to byla jen jedna Edisonova karta ve velké hře, nikdy nespoléhal na náhodu. Co kdyby se našlo ještě něco lepšího? Zatímco Moore cestoval po Číně, vyrazil v prosinci 1880 nějaký Brauner do Jižní Ameriky, do státu Paraná v Brazílii. Znal kdejakou rostlinu, věděl co, kde a jak kvete, a tam v těch krajích už byl. Ten šel spíše za palmami a travinami a zásoboval laboratoř také docela obstojně.
„Kytičkář“ Brauner dostal na starost celkem malý kousek světa, ale zato ho prolezl důkladně. Procestoval pěšky i na kánoi tisíce mil v dolní Brazílii. Toulal se v bažinách i v lesích, pátral v údolích řek Iguasu a Uruguay, pronikl do krajů, kam do té doby nepřišla žádná výprava. Ale Moorův bambus ne-přetrumfl.
Přesto nebyl Edison stále ještě spokojen a pátrání pokračovalo dál. Na Kubu poslal Patricka Segedora, jednoho z pracovníků laboratoře. Přistál v Havaně, dostal žlutou zimnici a skončil špatně - už se nevrátil.
Další „lovce“ poslal Edison na Floridu a na Jamaiku. Přineslo to jen plno práce s palmetovými a bambusovými vlákny v laboratoři, ale žádný pokrok.
Jiný by byl skončil, Edison však byl přesvědčen, že v Jižní Americe roste něco lepšího než v Japonsku. A tak ještě po mnoha letech vyslal do světa další dva lovce: Harrington měl na starosti Uruguay, Argentinu, Paraguay a jižní Brazílii.
Jeho kamarád Frank Mac Gowan měl procestovat Peru a Kolumbii při Tichém oceánu. To byla cesta nejdobrodružnější. Patnáct měsíců se probíjel Gowan divočinou. Divoká zvěř, jedovatí hadi, nepřátelští obyvatelé, povodně, spousty hmyzu - byla by z toho, co vyprávěl po návratu, napínavá knížka. Dvakrát onemocněl zimnicí, domorodí průvodci ho opustili, po celé týdny nesvlékl ze sebe oděv. A to vše pro malinkaté, tenoulinké žárovkové vlákno.
Domů se Gowan vrátil bez pohromy. Noviny o něm psaly jako o velkém cestovateli a hrdinovi, byl slavný. Jednou pozval do New Yorku pracovníky z Menlo Parku na slavnostní oběd a bavil je historkami ze svých cest. U dveří restaurace se s nimi rozloučil a pak ho už nikdo nikdy nespatřil. Zmizel beze stopy, dodnes nikdo neví kam a proč.
Poslední lovec bambusu se jmenoval James Ricalton a byl ředitelem školy v Maplewoodu ve státě New Jersey. Byl to prý zkušený cestovatel. Vzal to přes Anglii a Suezským průplavem na Ceylon, odtud do Indie, Barmy a na Malajský poloostrov. Na Ceyloně objevil v džungli obrovský bambus, vysoký přes sto padesát stop, na stopu tlustý a s mnohem lepším vláknem než bambus z Japonska.
Ricalton se vrátil domů přes Čínu a Japonsko, přesně za rok poté, co odjel, a byl slavnostně uvítán svými žáky na maplewoodském nádraží. Světem se trmácel zbůhdarma. Edison mezitím (to už se psal rok 1889) začal vyrábět umělá žárovková vlákna z roztoku celulózy. A za pár let došlo na těžko tavitelné kovy: tantal, osmium, wolfram.
Tak to na světě chodí: lidé se za něčím pachtí a pak se jim zdá, že to bylo zbytečné - jako Edisonovým „bambusákům“. Jenže jejich „lovy“ patří také do dějin žárovky, udělali stejný kus poctivé práce, jako ti v laboratořích.
Z rostlinných vláken, získaných z celého světa, udělal si Edison v Menlo Parku malé museum.
pokračování...
5. CHUDÝ MILIONÁŘ