4. RYTÍŘ TELEGRAFNÍHO KLÍČE
...předchozí

5. CHUDÝ MILIONÁŘ

 

V červnu 1884 vystoupil Tesla z lodi na americkou pevninu chudý jako myš. Jeho jediným jměním byl Batchelorův list s adresou

 

Mister Thomas Alva Edison

General Electric Company

65 Fifth Avenue

NEW YORK (N. Y.)

Necítil se dobře, byl v nesnázích. Neměl chuť jít a vykládat mocnému a bohatému Edisonovi, že nemá ani na jídlo, na to byl příliš hrdý. Loudal se pomalu hlučnou metropolí, v ruce odřené zavazadlo, směrem k Páté Avenue. Byl zvyklý na život a ruch evropských velkoměst, ale tohle mu vzalo dech, cítil se úplně ztracen. Přemýšlel marně, co podniknout, aby si vydělal aspoň na holé živobytí, než se odváží vstoupit do Edisonovy laboratoře.

Cestou se zastavil před malou dílnou. Postavil zavazadlo a pozoroval, jak se uvnitř jakýsi muž lopotí s malým elektromotorem. Tvrdohlavý motor nechtěl spustit. Tesla vešel do dílny:

„Dovolíte, pane, abych vám trochu pomohl a dal motor do pořádku?“

Muž v promaštěných montérkách dovolil a za malou chvíli motor běžel. Majitel dílny, pln obdivu k Teslově zručnosti, nabídl:

„Takového šikovného chlapíka, jako jste vy, bych pro svou dílnu potřeboval.“

Když Tesla vysvětlil, že už je vázán jinde, podal mu mistr dvacetidolarovou bankovku. Teslova nálada se zvedla. Zašel do hostince, aby se občerstvil a odpočinul si po dlouhé plavbě.

Druhý den zastavil před starým vkusně renovovaným domem číslo 65 na Páté avenue mladý muž v dokonalých šatech evropského střihu. Dlouho se upřeně díval na zlatá písmena vrytá do černé mramorové desky vedle vchodu: EDISON GENERAL ELECTRIC COMPANY. Pak jeho zrak přeběhl průčelí domu, jako by hledal to pravé okno a čekal, že se otevře, někdo se vykloní a zavolá. Otálel dlouho. Když už se stal nápadným, vykročil k těžkým kovaným dveřím a vstoupil.

Edison přijal Teslu vlídně, spíš jako uznávaný mistr nového nevyzkoušeného tovaryše. Tesla znal Edisona z fotografií v časopisech, ale žádná z nich nevystihla prostého muže, který seděl na jednoduché dřevěné židli u pracovního stolu. V obnošeném kabátu, s bílou košilí, s hedvábným šátkem uvázaným kolem krku, s nepořádným pramenem vlasů přes čelo, s tváří hladce vyholenou vyhlížel nedůležitě. Ale pevná brada, velká ústa, silný nos a vysoké čelo prozrazovaly energii a rozhodnost. Šedé zářící oči se dívaly klidně, vážně a přitom přátelsky. Když promluvil, kartáčky mohutného obočí se zvedaly a klesaly. Když vstal, připomínal svou podsaditou postavou a masivní hlavou Napoleona.

Po několika seznamovacích větách předal Tesla Edisonovi Batchelorův doporučující dopis. Edison se nad ním zamyšleně pozastavil, na čele mu vyskočily vrásky. Tesla v rozpacích přemýšlel proč. Neznal obsah dopisu, nečetl větu, která se Edisona hluboce dotkla:

„Znám dva velké muže, jedním jste Vy a druhým tento mladý muž, kterého Vám doporučuji.“

Edisonova reakce byla oprávněná a Batchelor si to měl uvědomit. Edison - táhlo mu tehdy na čtyřicítku - stál jako úspěšný a bohatý vynálezce číslo jedna na nejvyšším stupni společenského žebříčku. Ve světě byl uznáván za jednoho z největších technických géniů doby. Své pevné postavení v elektrotechnickém průmyslu nezískal snadno. Když zakládal společnost na využití svých vynálezů, američtí jestřábi stáli stranou, nedůvěřovali mu. Sešel se milión dolarů, správní rada nebyla nijak přesvědčena o úspěchu, šli do toho s pochybami. Edison tehdy prohlásil:

„Když má strach kapitál, musím si továrny postavit sám.“

Po létech se z té chmurné situace vylízal, jeho továrny začaly vynášet a najednou měli všichni zájem, rázem bylo pohromadě dvanáct miliónů dolarů.

Pak přišla na řadu elektrárna pro New York, první na světě. Watterside Station na Pearl Street. Edison ji budoval ve dvou starých čtyřpatrových domech, šest dynam Jumbo, každé pro tisíc lamp.

Na jaře roku 1882 začali klást v ulicích do země elektrické kabely a odborníci se divili, proč není proud veden dráty na stožárech. Edison měl jednoduchou odpověď: „Copak se vodovod a plynovod vede městem na stožárech?“ a prosadil svou. Žil mezi kopáči dnem i nocí, byl při kladení trubek, při izolaci kabelů. Zřídil si nocležnu ve třetím patře elektrárny, ale nechodil si tam lehnout. Raději se uložil na hodinku na hromadu kabelů ve sklepě, zatímco správní radové a akcionáři chrupali v bílých postelích.

Desítky těžkých životních zápasů proběhly Edisonovi hlavou, když četl Batchelorův dopis. Tesla se díval střídavě na jeho štíhlé prsty, kontrastující s tvrdou bradou, hustým obočím a širokými rameny obchodníka. Viděl v něm muže činu. I kdyby byl tušil, proč je Edison znechucen, rozzloben, neměl by mu to za zlé.

Seděli trapně dlouhou chvíli proti sobě beze slova. Tesla neměl potuchy, oč jde, vzhlížel k Edisonovi jako k božstvu elektřiny. Edison zase netušil, že do tří let se Batchelorovo prorocké přirovnání do puntíku splní.

Pak vstal, podal Teslovi ruku a pevně ji stiskl: „Jste u nás srdečně vítán a můžete se dát hned do práce. Pak uvidíme.“

Při dalším rozhovoru přehrady padly. Edison se přesvědčil - i když nerad - že jeho nový tovaryš je v odborných otázkách rovnocenným partnerem s vlastními názory. Provedl ho „Pětašedesátkou“ zdola až po knihovnu v podkroví, kde sedával s přáteli. Netušil, jak si Teslu získal, když prohodil: „Tady nám hrává uherský houslista Reményi.“ Zaváhal než dodal: „Když jsem prvně uviděl jeho nádherné housle, vyhrklo ze mne: Taková věcička musí mít cenu dva tisíce dolarů. Přátelé se rozesmáli a nemohou mi to odpustit.“

Tesla se usmál zdvořile a nechápavě.

„Víte, proč vám to říkám? Protože byste se to za chvíli dověděl stejně spolu s ostatními drby a pomluvami. Uslyšíte, že se na všechno dívám jako obchodník. Ale ano,“ rozohnil se Edison, „mám praktický obchodní smysl, smysl pro cenu vynálezů, ale ne od přírody, ten do mě těžce vtloukl život. Stojím nohama vždy na zemi. Nikdy nenechám své myšlenky a sny vzlétnout výš než je Himaláj. Úspěšným vynálezem je to, co je tak praktické, že to koupí i polský žid. A vám radím, abyste se na svou práci díval stejně realisticky jako já.“

Když scházeli schodištěm, Tesla obdivoval dokonalé elektrické osvětlení budovy.

„Vidíte, to je ono. My máme dobré světlo při práci a zároveň je to výborná propagace elektřiny, naše výstava. Když jsme dům zařídili, celé měsíce vystávali večer lidé v houfech pod okny a obdivovali osvětlení. Dům byl až do půlnoci přístupný každému, po léta byl nočním výletním místem, než zevšedněl.“

Edison rozpřáhl ruce, jako by se omlouval: „Jenže já se cítím doma jen v Menlo Parku, tam mohu chodit v starých utahaných šatech a pracovat v klidu.“ Pokrčil rameny a zhluboka vzdychl: „Bojiště je ale tady, zde musím prosazovat své myšlenky, své vynálezy. Tuhle válku musím vést jako každý pořádný vojevůdce v první linii, v New Yorku, a ne v zastrčeném Menlo Parku. I když zase tak neznámý není,“ dodal tiše s uspokojením. „Branami Menlo Parku už za ta léta prošlo hodně znamenitých lidí. I Sarah Bernhardtová.“

Tesla byl unesen. Edison mu byl v té vzácné chvíli nesmírně blízký. Rozhodl se získat jeho přátelství a důvěru. O tom, že se mu to podařilo, svědčí příhoda, kterou mi vyprávěl Batchelor.

 

 

SVĚTLO PRO OREGON

 

Nějaký čas po Teslově nástupu do Edisonových služeb jsem byl povolán z Paříže do New Yorku, měli jsme připravit plán, jak dobýt Evropu pro Edison General Electric Company. Hned v prvním rozhovoru se šéfem jsme narazili na Teslu. Potěšilo mě, že ti dva se spřátelili, cítil jsem určitou zodpovědnost. Oba byli zvyklí málo spát a tak se při noční práci v laboratoři sblížili. Edison mi řekl: „Takového pracovníka jsem ještě neměl,“ a to bylo víc než uznání.

Pak došlo k události, která šéfa naplno přesvědčila o Teslových vynikajících schopnostech. Společnost montovala osvětlovací zařízení i na parolodích. Edison byl pyšný na to, že první lodí světa s jeho elektrickým osvětlením byla proslulá polární loď Jeanette.

Nechci tvrdit, že se to stalo náhodou, ale kus šťastné shody okolností v tom byl. Edison se rád chlubil osvětlením Menlo Parku, tam měl dokonalý systém se čtyřmi sty žárovkami. Přicházeli hosté z celého světa, prohlédli si laboratoře a při bohatém obědě se povídalo o všem možném. Jedné z prohlídek se zúčastnil i komandér Spojených států de Long. Rozhovořil se o tom, že ho James Gordon Bennet, majitel New York Heraldu, pověřil vedením polární výpravy, kterou financuje - jejím úkolem bylo najít nezvěstnou Nordenskjöldovu loď Vegu, zamrzlou u Beringová průlivu. Slovo dalo slovo a Edison slíbil, že vybaví plachetnici Jeanette dynamem na ruční pohon a elektrickým osvětlením, obloukovkami a žárovkami. Když potom Jeanetta také zamrzla v polárním ledu a putovala celé měsíce Arktidou, byly toho plné noviny a s Edisonovou účastí na výpravě se seznámil celý svět.

Byla to dobrá reklama a po Jeanette následovaly další parolodě. Jednou z nich byla Oregon, tehdy nejrychlejší cestovní loď na oceánech. Byl vybaven dvěma dynamy na výrobu proudu a elektrickým osvětlením. Edisonovi nesmírně záleželo na tom, aby osvětlovací systém lodi byl dokonalý a budil obdiv ve všech přístavech.

Jak už se stává, vyšlo to právě naopak: ani jeden z namontovaných strojů nebylo možno dát do chodu a Oregon nemohl vyplout. Navíc nebyl k strojům dobrý přístup. Bylo třeba stroje demontovat, vyzvednout, opravit, znovu postavit na místo a dát do chodu. V téhle černé situaci požádal šéf Teslu, aby se vypravil na Oregon a zjistil, co by se dalo podniknout. Tesla si vybral partu mechaniků a vydal se s nimi do přístavu.

Tu noc jsem pracoval se šéfem a několika asistenty v laboratoři „Pětašedesátky“ až do rána. Okolo páté jsme odcházeli a na Páté Avenue jsme potkali Teslu. Vypadal nevyspale, unaveně. Šéf se zamračil a volal už na dálku vyčítavě: „Ejhle, náš pán z Paříže bloudí nocí.“ Když Tesla došel k naší skupince, oči mu kupodivu zářily. Referoval: „Našli jsme dynama v žalostném stavu. Na několika místech byla poškozena a tak jsme museli opravit vinutí a odstranit plno závad. Dělali jsme na tom celou noc, ale teď už stroje bezvadně běží a Oregon může ráno vyplout.“

Šéf byl tak překvapen, že se nezmohl ani na omluvu a jen zíral s obdivem na Teslu. Teprve když jsme se rozloučili a poodešli pár kroků, řekl nahlas, aby to Tesla ještě zaslechl: „Je to doopravdy čertův chlapík.“

Brzo se na vlastní kůži přesvědčil, že má až příliš pravdu.

 

Tesla byl zaměstnancem Edison Machine Works, které dodávaly dynama pro Edison Electric Light Company. Dostával plat osmnáct dolarů za týden, za sedm dní práce od 10.30 dopoledne do 5 hodin odpoledne - teoreticky. Pracoval poctivě, bez ohledu na čas, jak byl zvyklý. Konstruoval nový typ dynam na stejnosměrný proud, jednodušší, dokonalejší, výkonnější a přitom v provozu úspornější. Vydělával společnosti peníze a Edison mu slíbil, že dostane padesát tisíc dolarů, když práci na dodávce čtyřiadvaceti dynam nového typu včas dokončí.

Mám rád pravdu. Tesla práci dokončil a připomněl Edisonovi jeho slib. Ten odmítl způsobem, který mu uražený Tesla do konce života nikdy nezapomněl. Řekl: „Stále ještě nemáte smysl pro americký humor.“

To byl první signál rozchodu. Tehdy jsem si poprvé ujasnil, jak hluboko se Batchelor mýlil, když Teslu Edisonovi doporučoval. Ne proto, že nebyl dost dobrý, ale že byl příliš dobrý. Tihle dva velikáni nemohli pracovat trvale spolu, jeden vedle druhého. Brzy je dělila neproniknutelná stěna. Sebevětší laboratoř byla pro ně oba malá.

Tesla těžce nesl područí, v němž musel pracovat, otravovalo ho být pouhým článkem Edisonova mozkového trustu, zdokonalovat stejnosměrné stroje, v jejichž budoucnost už v Evropě nevěřil. Mladý Nikola nešel do Ameriky proto, aby získal dobře placené zaměstnání, viděl v penězích jen prostředek pro vlastní záměry, pro své fantastické noční vize, utopie. Nešlo mu jen o padesát tisíc dolarů, ale o ztracenou možnost zřídit si vlastní laboratoř.

A Edison? Pravděpodobně to tušil. Byl pyšný, že je zaměstnavatelem tak geniálního mozku, tak pracovitého houževnatého technika. Proč by mu tedy dával do rukou finanční prostředky a ztratil ho? Zatím ještě neviděl v tom štíhlém pružném muži s jasnýma modrošedýma očima soupeře, odpůrce. Ale i tak mu bylo proti mysli jeho samostatné myšlení a dával to najevo. Nakonec došlo k okamžiku, který mohl být možná za jiných okolností časově odsunut, ale musel přijít.

Rozešli se klidně, ale rozhodně ne v dobrém. Nikdo netušil, že to je jen začátek osudového střetnutí Tesla kontra Edison, které bude zapsáno v dějinách vynálezů a techniky na věčné časy. Na jedné straně stál geniální úspěšný čtyřicátník, slavný vynálezce fonografu, uhlíkové žárovky, elektrické osvětlovací soustavy. Budovatel první elektrárny světa, podporovaný a povzbuzovaný celou Amerikou, obklopený jako feudální pán družinou vynikajících pracovníků v dokonale vybavených laboratořích, nefalšovaný americký selfmademan.

Proti tomuto obru se postavil neznámý přistěhovalec z Evropy, o deset let mladší a nezkušený, bez peněz a vlivných známých, bez obchodního ducha, snílek a Don Quijote technické revoluce. Jeho jediným majetkem byla naděje a víra, mozek dokonale myslící, schopný fantastických výkonů, vytrénovaný v práci na nejvyšší obrátky daleko za hranicemi současného světa, schopný pronikat do nejsložitějších tajemství přírody. Soupeř, na nějž by normální Američan nevsadil proti Edisonovi ani jedna ku tisíci.

Edisonovi nedělal rozchod s Teslou těžkou hlavu. Nemohl tušit, že přijde zanedlouho doba, kdy si bude vyčítat, proč „nekoupil“ toho zvláštního jedinečného chlapíka za každou cenu.

Tesla měl v té době jediný cíl: zůstat volný, nezávislý, aby se mohl věnovat jen a jen svým objevům. Snil o vlastní laboratoři, malé a skromné, ale na to neměl peníze. Neměl je pomalu ani na holé živobytí a začal pracovat jako mechanik, jen aby se udržel nad vodou. Nebylo to snadné, v době hospodářské krize byla o slušné zaměstnání nouze. Tesla se protloukal, jak se dalo, opravoval motory a stroje v malých dílnách, pracoval jako montér na elektrických instalacích v továrnách. Seznamoval se s tou skutečnou Amerikou, s New Yorkem, s lidmi. Jedním z nich byl A. K. Brown, ředitel mocné Western Union Telegraph Company.

 

 

A. K. BROWN VZPOMÍNÁ

 

Znal jsem Teslu z Edisonovy laboratoře. Alva si ho vysoko cenil, ale měl jsem v poslední době dojem, že mezi nimi něco neklape. Pak jsem se doslechl, že Tesla od Edisona odešel ve zlém, že se těžko protlouká.

Měl jsem před očima dokonale oblečeného vymydleného elegána a nedovedl jsem si, ho představit ve špinavých montérkách. Něco mi našeptávalo, abych se pokusil vyhledat mladého muže, který měl odvahu střetnout se s Edisonem a opustit výborné zaměstnání. Stále jsem to odkládal, až se Tesla vynořil sám.

Později jsem často slýchal, že Tesla nemá smysl pro podnikání. Myslím, že to je omyl, aspoň podle toho, co dokázal po odchodu z General Electric s holýma rukama. Žasl jsem, když jsem se dočetl z novin, že pan Nikola Tesla založil společnost na výrobu obloukových lamp Tesla Arc Light Company se sídlem na Liberty Street v New Yorku.

Byl to výborný tah. Obloukové lampy nebyly ovšem v té době žádnou zvláštností, byl to běžný osvětlovací systém. Lampy vyráběly všechny elektrotechnické továrny podle svých patentů nebo licencí, a všechny na tom vydělávaly.

Zajímalo mě, kde Tesla sežene licenci. Netrvalo dlouho a sešel jsem se s jeho jménem v seznamu nových patentů. Měl jich hned devět, nejen na nový typ obloukovky se samočinnou regulací, ale i pro dynama na střídavý proud. Věřte, takového výkonu je schopen jen člověk nesmírně schopný, energický, a mě začal zajímat.

Čich mě nezklamal: Teslova společnost postavila továrnu na výrobu obloukových lamp podle Teslova patentu a dodávala je vesele do celé řady měst a továren. Byl to obchodní úspěch a Tesla byl na nějakou dobu finančně zajištěn.

Náhodné setkání mě ale přesvědčilo, že ten člověk není z tohoto světa. Jeho vynález měl rychlý a pronikavý úspěch a jeho jako by to vůbec nezajímalo. Dokonce byl hluboce nespokojen a nešťasten. Proč, to jsem pochopil, teprve když mi s planoucíma očima líčil své záměry a strhl mě svým vyprávěním o významu střídavého proudu pro přenos elektrické energie. To nebyl jen vědec, vynálezce a konstruktér, ale i básník a herec. Nevyznám se ani v literatuře ani v divadle, ale dodnes si pamatuji, jak dramaticky mi líčil okamžik, kdy se mu v hlavě zrodilo řešení motoru na střídavý proud.

Teslův způsob myšlení mě úplně zmátl. Bylo to něco tak neobvyklého, netechnického, řekl bych až neamerického. Napadlo mě, jak jinak by takový velký okamžik prožíval a líčil třeba Edison. Byl by jistě také vzrušen, nadšen, ale jeho myšlenkový pochod by končil závěrem: jak objevu prakticky obchodně využít. A před očima by se mu objevily nové továrny na motory, elektrárny. To všechno Teslu nezajímalo.

Nevěděl jsem v té chvíli, co říci, a tak jsem chválil Teslovou energii, houževnatost, pracovitost. Tesla se mi podíval pronikavě do očí, jako by nechápal: „Pro mne je tvořivá práce požitek, nádherné blouznění, něco jako narkotikum.“

Pak se usmál, jen očima, jeho bledá tvář zůstala nehybná: „Pracovitost? Víte, pane Browne, pokud tím rozumíte práci v povolání po určitou stanovenou dobu podle určitého programu, pak patřím mezi největší zahaleče. Pro mne je práce nepřetržité myšlení a uvažování, hledání cesty bez ohledu na čas a prostor. V tom se snad mohu - při vší skromnosti - měřit s kýmkoli.“

Ve skutečnosti byl tenhle „fantasta“, „vizionář“ a „snílek“, jak mu později říkali odborníci i novináři, realistou. V pozadí jeho zaníceného básnického monologu, jeho zpovědi, stála všední próza. Bylo by možno dát dohromady skupinu lidí s plnou kapsou, kteří by byli ochotni postavit laboratoř a nechat v ní Teslu pracovat nějaký čas svobodně a volně na nových objevech? Pak by mohl dát svým představám hmotnou tvář, s níž by mohly jít do světa a převrátit dosavadní systém elektrické energie naruby.

Přiznám se, že mi tuto otázku Tesla přímo nepoložil, snad mu v tom vzrušení ani nepřišla na mysl. Přesto čekal, že na ni odpovím. Neodpověděl jsem hned, věc byla příliš vážná. Radil jsem se s mnoha odborníky a většina z nich pokládala myšlenku střídavého proudu za reálnou. Jenže - podle jejich mínění - by Teslovy motory mohly prorazit proti Edisonovým jen tehdy, budou-li účinnější. A to nebylo možno prokázat. Dostal jsem se do bludného kruhu.

V těch dnech jsem uvažoval o tom, že Tesla musí postavit zkušební motory. K tomu potřebuje laboratoř a na tu nemá peníze. Tady se kruh uzavíral: dá se natolik věřit Teslovi, aby bylo možno riskovat neúspěch? Teď jsem se musel rozhodnout.

Bylo jasné, že problém střídavého proudu není problémem žárovky, generátoru nebo motoru, ale vedení proudu mezi zdrojem a spotřebičem. Tesla nikdy netvrdil, že by stejnosměrný proud nebyl spolehlivý. Šlo mu o snadnou transformaci proudu na vysoké napětí, potřebné pro přenos. Jeho střídavý proud umožňoval transformaci a hospodárný přenos na vzdálenosti teoreticky neomezené. V tom bylo jádro jeho záměru.

Nakonec jsme si plácli. Tesla měl při sestavě smlouvy jen jedinou podmínku: laboratoř a volnost. Ostatní ho nezajímalo. V dubnu roku 1887 byla založena Tesla Electric Company a Teslu pohltila na víc než rok laboratoř. Bylo to napínavější než detektivka. Přes všechnu důvěru v Teslu jsem tehdy netušil, že to je nejrozumnější rozhodnutí a nejvýnosnější podnik v mém životě. Ostatně ani lišák Edison neměl potuchy, s jak těžkou výzbrojí vyrazí Tesla proti němu, až dokončí práci na pokusných strojích.

Za necelý rok udělal Tesla obrovský kus práce. Dá se to vysvětlit jedině tím, že nosil své vynálezy už dlouhá léta v hlavě a teď své představy uskutečňoval. Na podzim roku 1887 byl s konstrukcí motorů a transformátorů hotov, stroje vyzkoušel a předvedl. Přitom se mi zdálo, že je stísněn a rozrušen stejně jako já. Víra a naděje, jaké kladl do svého objevu, měly být poprvé změřeny světskými přístroji, vyjádřeny v nepopiratelných číslech, potvrzeny nebo popřeny svědectvím profesora Cornellovy university v New Yorku Williama A. Anthonyho.

Rozsudek nad Teslovým dílem vyzněl lépe, než jsme očekávali. Anthony zjistil mnoha laboratorními zkouškami a měřeními, že Teslovy motory s točivým magnetickým polem pracují dokonale, bez poruch, a mají účinnost přinejmenším rovnocennou s motory na stejnosměrný proud.

Mezi odborníky spadl posudek uznávaného vědce jako bomba. Důsledky pro elektrotechnický průmysl mohly být nedozírné. Malý David měl v ruce tvrdý kámen do praku a mířil jím na gigantické stejnosměrné dynamo Jumbo. A Jumbo, to byl Edison. Ten teprve nyní pochopil, že ho čeká boj.

Abych byl spravedlivý, musím říci, že jsem od Tesly nikdy neslyšel žádný osobní útok na Edisona, ani jsem neměl pocit, že by ho nenáviděl, hořel pomstou. Říká se, že „kul pikle“ proti Edisonovi od samého počátku. Ale já vím přímo od Edisona, že tomu tak není. Tesla se ho snažil přesvědčit o tom, že stejnosměrný proud nemá budoucnost, že systém střídavého proudu sehraje v elektrotechnice rozhodující úlohu. Dal tedy Edisonovi úžasnou šanci, ale ten ji promarnil. Nakonec odmítl vůbec mluvit s Teslou o takových „fantaziích a nezdravých iluzích“.

Zatím boj ještě ani nezačal. Tesla během několika měsíců přihlásil řadu základních patentů na elektrické stroje s točivým magnetickým polem a na přenos elektřiny do dálky, a patenty získal. Náboje tedy měl, ale zaútočit na mocnou pevnost Edisonova průmyslu mohl zas jen někdo stejně mocný, jako Edison sám.

Najde se v Americe muž tak silný a kurážný, aby zahájil útok? Nad touto otázkou jsme s Teslou často dumali. Naše společnost na to nestačila, nebylo v jejích silách postavit nové továrny na zelené louce a začít vyrábět Teslovy stroje. A existující elektrotechnické podniky ovládala téměř zcela Edisonova General Electric Company. Dostali jsme se do slepé uličky a Edison si toho byl vědom. Byl přesvědčen, že má pevnou půdu pod nohama.

 

Vzpomínky pana Browna končí okamžikem nejnapínavějším. Netrvalo dlouho a muž dost odvážný, aby převrátil světovou elektrotechniku naruby, se ozval. Byl to George Westinghouse, ředitel Westinghouse Electric and Manufacturing Company v Pittsburgu ve státě Ohio. Jeho závody dodávaly do celého světa nejdokonalejší brzdy železničních vozů, Westinghouse však nikdy nesázel jen na jednoho koně. Projektoval elektrárny na obyčejný střídavý proud a dodával pro ně jednofázové generátory. Teslovy patenty ho ohromily, rozpoznal, že razí docela novou cestu. Jakmile se seznámil s Anthonyho dobrozdáním, Westinghouse se dlouho nerozmýšlel. Nabídl Teslovi, že odkoupí všechny jeho patenty a ten bez váhání nabídku přijal. Podmínky byly i na americké poměry velkorysé: milión dolarů „na ruku“ a po dobu patnácti let jeden dolar za každou koňskou sílu strojů vyrobených podle Teslových patentů.

Teslovi ten milión nezůstal celý, musel se vyrovnat se svou společností, která mu umožnila práci v laboratořích. Přesnou částku jsme nevyčenichali, ale říkalo se, že společnost dostala půl miliónu dolarů. Ale i tak zůstalo Teslovi dost, aby mohl žít jako král, kdyby mu to jeho divoká objevitelská nátura dovolila. Jenže to by nebyl Tesla Teslou.

V té době už Morganovci začali stříhat ušima. Morganova banka měla značný podíl na Edisonových podnicích a tedy i zájem na jejich prosperitě. Zprávy o jednání mezi Westinghousem a Teslou vrtaly v hlavách mého šéfa a jeho poradců a já měl plné ruce práce, abych je zásobil čerstvými informacemi. Věc nebyla tak průhledná, jak se později jevila. Bylo rozhodnuto vyčkávat „za bukem“, jak se souboj mezi Westinghouseovými a Edisonovými podniky bude vyvíjet.

Jeden ústupek musel Tesla udělat, i když nerad: zavázal se, že bude rok pracovat ve Westinghouseových podnicích jako poradce, aby zapracoval tamní konstruktéry a zavedl výrobu. Vlastně nic neztratil, měl tak možnost zdokonalit konstrukci svých strojů a přihlásit další patenty. I ve Westinghouseových dílnách zanechal Tesla jasnou stopu.

 

 

 

VYPRAVUJE CHARLES F. SCOTT

PROFESOR UNIVERSITY V YALE

 

V těch letech jsem pracoval v Pittsburgu u Westinghouse. To jsem byl ještě neostřílený mladý zajíc s čerstvým diplomem v kapse. Měl jsem štěstí, přidělili mě do Teslovy zkušebny, řídil ji pan Spooner. Vzpomínám dodnes na svou první večerní směnu - v Teslově laboratoři se pracovalo ve dne v noci.

Pamatuji se, že to bylo v létě roku 1888. Už jsem o Teslovi leccos slyšel a nahonem jsem si přečetl jeho slavnou přednášku o indukčním motoru v Institutu elektroinženýrů v New Yorku. Byla ve mně malá dušička. Potloukal jsem se po laboratoři, abych se s ní trochu seznámil, když pan Spooner na mně zavolal: „Jde Tesla.“ Blížil se k nám rychlým krokem středem dlouhého sálu, vzpřímený, se zvednutými rameny, se vztyčenou hlavou. Oči mu jiskřily, nezapomenutelný okamžik.

Pak jsem s ním pracoval celý rok, a nebylo to vždy snadné. Osobně byl Tesla milý a přátelský, o přestávkách s námi hovořil o všem možném, o magnetickém poli stejně jako o Hamletovi. V práci byl tvrdý na sebe i na nás. Odejít od rozdělaného pokusu prostě neexistovalo, a Tesla dokázal pracovat nepřetržitě i dvacet hodin. Dnes říkám zaplaťpánbůh za to, byla to jedinečná škola pro život. Jenže Tesla měl tak silnou obrazotvornost, že jsme na to nestačili a mívali jsme pocit méněcennosti. Tesla byl osobnost, nikdo kdo s ním pracoval, určitě na něj nezapomene.

 

Tomu, co Tesla v pittsburských strojírnách zkonstruoval, zlepšil a vynalezl, může pořádně rozumět jen machr na elektrické stroje a ne obyčejný novinář jako já. Musel jsem však podávat pravidelné zprávy Morganovcům a všelico jsem se přiučil. Má hlášení četl také Edison, to byla jedna ze spojitých nádob naší skupiny. Už mu svítalo, že rozchod s Teslou byl jeden z jeho omylů.

Ze zpráv o Edisonových podnicích, s nimiž jsem byl seznamován na oplátku zase já, bylo zřejmé, že „kouzelník z Menlo Parku“ dočaroval a bude brzo troubit na ústup. Musel hledat cestu, jak z toho vyjít když ne se ctí, tak aspoň bez finančních ztrát. Morgan šel dál a rozhodl se na sporu vydělat. Znamenalo to získat pro Edisonovy podniky licence na výrobu Teslových strojů.

Pro Edisona to byla pilulka nezvyklá a odporná. Nehodlal ji spolknout a zahájil proti Teslovu střídavému proudu tažení na všech frontách. V odborných časopisech i v dennících burcovali novináři veřejnost způsobem někdy nevybíravým:

„Střídavým proudem se nyní na elektrických křeslech popravují zločinci, vidíte, jak je životu nebezpečný.“

Zatím to bylo jen škádlení, ale Edison na ně doplatil. V boxu bych to nazval „přímý zásah“.

 

 

 

DOPIS INŽENÝRA CHARLESE SCOTTA

ZASLANÝ Z BUFFALA OTCI

 

 

Milý tato,

 

jsem stále na cestách mezi Pittsburgem a Buffalem. Tady sídlí ředitelství společnosti Cataract Construction, asi osmnáct mil od Niagarských vodopádů. Je to nepředstavitelné. Před čtyřmi pěti lety jsem pracoval s panem Teslou ve zkušebně jako asistent a dnes? Nechci se chlubit, ale na projektu elektrické centrály pod Niagarou mám lví podíl. A co víc, pracuji znovu s panem Teslou. Ten sice na podzim 1889 od Westinghousů odešel, ale teď je opět vědeckým poradcem při projektu téhle mamutí hydroelektrárny.

Je to dlouhá historie, jistě ji znáte z novin. Dva prominentní experti, lord Kelvin a Edison, se postavili za stejnosměrný proud, ale profesor George Forbes a další dva jsou pro Teslův systém střídavého proudu. Nešlo jen o systém, ale o to, kdo bude dodávat zařízení centrály.

Souboj Edison-Westinghouse byl tvrdý. Edison si usmyslil, že Westinghouse srazí na kolena, proto tolik novinářských útoků. Ale to už je za námi. Vyhrál Teslův střídavý proud, centrálu zařizuje náš podnik a Edisonova General Electric se musela zatím spokojit se stavbou elektrického vedení od vodopádů do Buffala. Je to jen náplast na tak velkou porážku, protože nejde jen o Niagaru. Westinghouse staví sto dalších elektrických centrál, vyhrál to na celé čáře i při osvětlení New Yorku, a to už je pořádný obchod.

President Cataract Construction Company pan Adams je panu Teslovi nakloněn a zdá se, že část své náklonnosti přenesl na mě. Je to skvělá příležitost, ale také dřina, A Tesla? Je docela jiný než ostatní lidé. Nezapomenu na okamžik, kdy jsem s ním stál poprvé nahoře nad vodopády Niagary. Dívali jsme se do propasti, kde se mohutné proudy vod tříštily o skály, hřměly a duněly, a víš, o čem mi pan Tesla začal vypravovat?

„Jsem z Chorvatska. Smiljanem, kde jsem se narodil, protéká malý potůček. Na něm jsem jako kluk postavil svůj první vodní stroj. Voda padala na dřevěné lopatky kolečka, to se točilo a kluci z vesnice se sem chodili dívat. To mi bylo deset let.

Ve školním kabinetu stály modely vodních turbín, ty mi učarovaly. Učitel dovolil, abych si je zblízka prohlédl a dokonce mi půjčil knížku o turbínách. Vyřezal jsem ze dřeva malou turbínku a postavil ji do potoka pod hráz z kamenů. Pak jsem vylezl na stráň nad potůčkem a představoval si, že údolím teče mocná řeka, řítí se obrovským zpěněným vodopádem z vysoké skalní stěny, pod ní se otáčí veliká turbína. Tehdy jsem si umínil: až budu velký, odjedu do Ameriky a tam postavím veliké vodní dílo. Je tomu třicet let...“

 

Edison ještě lpěl na své energetické soustavě, nedovedl si představit, že by z jeho podniků měly proudit do všech koutů Ameriky a světa třífázové generátory, transformátory a indukční motory, tisíce živých propagátorů Teslových vynálezů. Bránil se té představě tak, jako se člověk brání padající lavině. Jak léta míjela a Westinghousovy podniky mohutněly, Edison se krok za krokem s nepříjemnou a neodvratnou skutečností smiřoval. Jednoho dne roku 1892 zahájila Edisonova společnost jednání o licenci. Jak se svět točí a lidé s ním, mělo to pro Westinghouse i Teslu nečekané důsledky, vzdáleně pocitu vítězství. Mám po ruce opisy dvou dopisů z roku 1892. Netroufl bych si tvrdit, že byly přesně v tomto znění odeslány, mohl bych ale prokázat, že pravdivě vystihují vztahy i události.

 

 

 

DOPIS GEORGE WESTINGHOUSE

NIKOLU TESLOVI

 

 

Milý pane Teslo,

 

naše právní oddělení se na Vás v nejbližší době obrátí v jisté delikátní obchodní záležitosti a předloží Vám návrh, jehož zdůvodnění bych Vám rád předem osobně objasnil. Vedou mě k tomu nejen dlouholeté přátelské vztahy mezi námi, ale i nutnost, neuvádět v obchodní korespondenci některá vysvětlení. Mám totiž obavu, že by mohla být zneužita druhou stranou, jejíž postoj k nám i k Vám dobře znáte.

Rád bych Vás nejdříve informoval o současném stavu naší společné věci. Zjistili jsme, že třífázová dynama a indukční motory vyrábějí některé podniky v Americe a dokonce i v Evropě, aniž by od nás získaly licenci. Počítají zřejmě s tím, že nákladné soudní spory trvají léta a že se k nim neodhodláme. Není to fair, je to moderní loupež, ale v průmyslu bohužel běžná.

Kromě toho Vám musím sdělit další nepříjemnou zprávu: Společnost Edison General Electric se spojila se společností Thompson-Houston a tato elektrotechnická velmoc jde nyní naplno proti nám. Mají k dispozici neomezené finanční prostředky. Novinářské útoky ukazují již nyní, že boj bude veden prostředky nevybíravými, protože našim protivníkům jde o holou existenci jejich podniků. Nejsou tak pošetilí, aby neviděli, že věc jejich stejnosměrného proudu a jejich patentů je ztracena. Budou se snažit zmocnit se po dobrém nebo po zlém Vašich patentů a to s výdaji co nejmenšími. Už před časem jsem se dověděl, že Edisonovci hodlají se mnou vyjednávat o licenci na stavbu Vašich strojů. Proto nás tak surově ostřelují, aby si připravili příznivou půdu pro jednání. Čas dozrál a Edisonovi vyjednavači přišli.

Jistě uznáte, že jsem Vás v uplynulých letech příliš neobtěžoval finančními starostmi naší společnosti. Dal jste jasně najevo, že pro Vás je ta věc skončena a zaměřil jste svou objevitelskou činnost zcela jiným směrem. Dovedete však odhadnout, jak značné finanční prostředky musela naše společnost vynaložit na přestavbu továren, když začala vyrábět Vaše stroje.

Pák přišla další nesnáz: Bylo třeba přebudovat námi postavené elektrické centrály pro stejnosměrný proud na Váš systém a to za podmínek pro energetické závody přijatelných. Společnost musela přinést velké finanční oběti, jinak bychom Edisonovou blokádou neprorazili. Věřte tedy, že naše finanční postavení je silně otřeseno. Nemůžeme nadále čelit soustředěnému náporu a jsme nuceni - ať chceme nebo nechceme - přenechat Edisonovi licenci na výrobu strojů, podle Vašich patentů.

To všechno by Vás nemuselo zajímat kdyby... a teď konečně přicházím k smyslu tohoto dopisu. Otevřeně řečeno dosavadní jednání narážejí na Vaše tantiémy, na ten dolar z jedné koňské síly vyrobených strojů. Pro naše podniky je toto zatížení nadále neúnosné a pro Edisona nepřijatelné. Jsou jen dvě možnosti: Buď budete trvat - a máte na to plné právo - na znění smlouvy. V tom případě bude budoucnost našich podniků vážně ohrožena. Nebo od tohoto článku smlouvy ustoupíte a tak umožníte další jejich rozvoj a odvrátíte hrozící katastrofu.

Účelem tohoto dopisu je upozornit Vás, jak se věci mají a poprosit, abyste se nad tím zamyslel a kromě svého osobního hmotného zájmu zvážil i zájmy širší. Jen nerad Vás stavím před rozhodnutí tak velkého dosahu, jen nerad od Vás žádám takovou oběť. Nezbývá ale nic jiného, chci-li zachránit podniky, které uskutečňují Vaše ideje a zavádějí Vaši energetickou soustavu na americkém kontinentu.

S přáním dalších úspěchů v práci

Váš George Westinghouse

 

O průběhu třístranného jednání E-W-T jsem měl v té době zprávy dost podrobné. Nemohl jsem se zbavit dojmu, možná neprávem, že štvanou zvěří není Westinghouse, ale Tesla. Že se obě společnosti dohodnou k obapolnému prospěchu na Teslův účet: Edison dostane licenci levněji a Westinghouse se zbaví povinnosti platit tantiémy.

Bylo neschůdné zjistit, do jaké míry může Teslovo rozhodnutí ohrozit existenci Westinghousových podniků. Osobně jsem o tom pochyboval, jenže jsem nebyl placen za svá osobní stanoviska, ale za přesné důvěrné zprávy. Ty jsem dodával. Pokusil jsem se spočítat - aspoň velmi zhruba - o kolik bude Tesla připraven, když odstoupí s gestem gentlemana od smlouvy. Žádný z našich energetiků nedovedl odhadnout, jak prudký bude vývoj elektrizace v Americe. Nakonec jsme se shodli na tom, že může jít asi o deset miliónů dolarů, možná míň, možná víc. V každém případě si musel být Tesla vědom toho, že by ztratil řádově milióny dolarů. On však uvažoval docela jinak, způsobem charakteristickým pro jeho osobnost, zcela nepochopitelným pro normálního Američana.

 

 

Milý pane Westinghouse,

 

nezapírám, že mě Váš dopis v prvé chvíli skutečně ohromil. Abyste mi dobře rozuměl: nemyslel jsem ani tak na peníze, i když je nutně potřebuji pro nezávislou laboratorní práci. Zamýšlel jsem se spíš nad tím, zda je možno mít na tomto světě důvěru. Mám už své zkušenosti - bohužel špatné - z Edisonovy kontinentální společnosti, kde mi odmítli vyplatit sjednanou odměnu za štrasburskou elektrárnu, i od Edisona, který mi způsobem - podle mého soudu nevhodným - odmítl vyplatit slíbených padesát tisíc dolarů za dokončenou práci v době, kdy pro mě ty peníze byly nesmírně důležité. Prosím, abyste věřil, že jsem tyto pocity velmi rychle překonal a začal uvažovat o věci z jiné stránky.

Vy jste mi, pane Westinghouse, věřil v době, kdy mi druzí nedůvěřovali. Vy jste měl odvahu jít se mnou, když druzí odvahu neměli. Vy jste mne povzbuzoval, když ani Vaši inženýři neměli dost fantazie, aby pochopili velikost toho, co přichází a co jsme my oba jasně viděli. Vy jste ke mně přišel jako přítel. Užitek, který bude mít lidstvo z mého třífázového energetického systému, znamená pro mne víc než peníze, které ztratím.

Přesvědčujete mě, že Vaše podniky mohu zachránit jedině já, když odstoupím od smlouvy. Nemám důvodů Vám nevěřit, a proto také nepožaduji, abyste své tvrzení prokazoval finančními a obchodními propočty. Nerozumím jim a nezajímají mě. Jsem si vědom toho, že v budoucnu může přijít doba, kdy mi tyto peníze budou chybět, kdy to ohrozí mou laboratorní práci. Rozhodl jsem se však jednoznačně, že jsem ochoten - budete-li to nadále považovat za nezbytné - roztrhat svou smlouvu na kousky. Nerad bych znemožnil, aby mé objevy a vynálezy vstoupily co nejdříve do služeb lidstva.

Váš

Nikola Tesla

 

Byla Teslova oběť nezbytná? Bylo to nesobecké rozhodnutí, nebo ukvapené a drahé gesto? Tesla byl gentleman. Westinghouse znal jeho povahu, jeho životní styl. Zneužil toho? Věřil tomu, že Teslova oběť je jediným řešením finančních obtíží jeho podniků? Nebylo to řešení nejschůdnější, nejméně náročné? Na cizí účet? Kladl jsem si - a nejen já - otázky a nenacházel odpověď. Jedno je jisté: to rozhodnutí bylo nejen osudové, ale doslova osudné. Během dalšího desetiletí se Tesla dostal do zlých finančních nesnází. V té době mu nástupci Georga Westinghouse nabídli finanční pomoc. Tesla odpověděl gestem: odmítl. Byla v tom stará hořkost?

Tesla se vzdal dobrovolně možnosti stát se milionářem. Ve skutečnosti by jím stejně dlouho nemohl zůstat. I kdyby měl šestimístné bankovní konto, nebyl z rodu těch, jimž každý dolar vydělává další. Neměl tento marnotratný génius opravdu ani špetku podnikavosti, obchodního ducha, jak se o něm říká? Nevěřím, že by nedokázal vydělávat peníze jako podnikatel, při jeho schopnostech je to zcela nepravděpodobné. Ale Tesla byl pevně rozhodnut, že se nedá ničím svést z objevitelské dráhy. Když dovedl konstrukci svých elektrických strojů k možné dokonalosti, ztratil o ně zájem. Jakmile byly vyřešeny vědecké principy projektu niagarské elektrárny, sešla mu z mysli jako věc dávno minulá. Od toho jsou tu jiní, aby stavěli motory a projekt uskutečnili.

Peníze, které roku 1888 dostal od Westinghouse za patenty, znamenaly pro Teslu vlastní laboratoř, první v životě. Dal se do zařizování ihned, jak se vrátil z Pittsburgu do New Yorku. Najal si novou velkou budovu 33-35 South Fifth Avenue v centru města a v ní se pohodlně uhnízdil. Celé patro budovy zabraly laboratorní místnosti - vybavil je během let dokonalými, vzácnými a drahými přístroji, stroji, aparaturami. V obytných místnostech umístil rozsáhlou knihovnu. Jeden ze sálů změnil v museum svých strojů. Konečně mohl pracovat svobodně, nezávisle, nerušen.

Výsledky nedaly na sebe čekat. Roku 1891 udivil Tesla svět elektrickým vysokofrekvenčním proudem. Pomocí svých oscilátorů dosáhl fantastického napětí několika miliónů voltů. V této historické laboratoři postavil svou první stanici pro bezdrátový přenos.

Zařízení a provoz laboratoře zhltly téměř všechny Teslovy peníze. Bylo to ale období - v jeho životě poměrně krátké - kdy se cítil dokonale šťasten, O své štěstí se dělil jen s přáteli, kteří ho v jeho „domě blesků“ navštěvovali. ,

Jedním z návštěvníků Teslovy první laboratoře byl Mark Twain, shodou okolností Teslův i můj nejmilejší spisovatel z klukovských let. Tehdy jsem se rozhodl, že budu spisovatelem jako Mark Twain, i když on prožíval své příběhy na Mississippi a já ve Skalistých horách. Jenže jeho příběhy o dobrodružstvích dvou kluků, Toma Sawyera a Huckleberry Finna, čte celý svět, a za mnou zůstanou jen osobní rešerše a hlášení v Morganových trezorech.

S Markem Twainem jsem se seznámil přes Teslu. Tesla ho vyhledal v New Yorku záměrně, chtěl mu poděkovat - jako malý chlapec těžce nemocen zápasil se smrtí a povídky Marka Twaina mu vracely chuť a sílu k životu. Teď se stali přáteli, i když slavný spisovatel se šedivými vlasy a mrožími kníry mohl být Testovým otcem. Jmenoval se vlastně docela prostě Samuel Langhorne Clemens, spisovatelský pseudonym převzal ze slangu lodníků na řece Mississippi: „mark twain“ znamená „dej pozor na dva“, tj. na dva sáhy hloubky.

Jednou pan Clemens vypravoval v Teslově laboratoři o svém obchodním podnikání. Mě si tím získal, protože měl stejně málo podnikatelského ducha jako já, a Teslu myslím také.

 

 

VYHLAĎTE VYNÁLEZCE

 

Asi roku 1885 jsem se setkal s jakýmsi panem Paigem, říkali mu „postrach patentového úřadu“, osm let tam nosil patentové přihlášky na sázecí stroj pro tiskárny. Jako redaktora a vydavatele novin mě jeho stroj zaujal, měl klávesnici jako psací stroj, sázel kovové litery do řádek a po tisku je rozmetal zpět do přihrádek. Řekl jsem si, to má budoucnost a stal jsem se podílníkem pana Paige. Projevovalo se to tím, že ke mně chodil pravidelně pro peníze.

Paigeovým úhlavním nepřítelem se stal pan Mergenthaler, poměrně mladý hodinář, ve volných chvílích vynálezce. Ten sestrojil jiný sázecí stroj; sázel matrice literek a celý vysázený řádek odlil do liteřiny. Paige se smál Mergenthalerovu stroji a já s ním, velmi jsem mu důvěřoval. Tiskárna New York Tribune objednala třiadvacet Mergenthalerových strojů a já napsal do novin, že budou hozeny do starého železa, nebo darovány technickému muzeu, jen co Paige dokončí svůj senzační stroj, který zastane ruční práci šesti sazečů, a lépe.

O rok později byl Paige se sázecím strojem hotov - přiznám: byl poněkud složitý, měl dvacet tisíc součástí - a předvedl ho v činnosti. Byli jsme nadšeni, telefon, telegraf, to všechno byly primitivní hračky proti našemu sázecímu stroji. Prohlásil jsem v opojení veřejně, že právě byl podepsán ortel všem ostatním sázecím strojům, ježto jsou k ničemu.

Jak to dopadlo? Sázecí stroje putovaly opravdu do technického musea, ale nikoli Mergenthalerovy, jak jsem prorokoval, nýbrž Paigovy. Vrazil jsem do nich sto tisíc dolarů. Ze vzteku jsem sedl k psacímu stroji a napsal jednomu známému spisovateli, který dokončoval oslavnou knihu o vynálezcích: „Jak víte stal jsem se štědrým mecenášem technického muzea díky našim skvělým vynálezcům. Píšete-li ve své knize o tom, jak lze vyhladit vynálezce, pošlete mi devět výtisků. Zašlete je expres.“

 

Mark Twain přesto býval častým návštěvníkem Teslovy laboratoře a Tesla se rád chlubil fotografiemi, na nichž Mark Twain drží v ruce svítící žárovku. Byla to laboratoř v pravdě neobvyklá.

 

 

DŮM BLESKŮ

(z novinářova zápisníku)

 

Nebyl pro novináře „k mluvení“. Říkal, že si nechce dělat reklamu, nepotřebuje dokazovat svou pravdu nebo ostouzet odpůrce na stránkách deníků. S každým reportérem byl brzo hotov a to způsobem tak přátelským a neurážlivým, že se nikdo nemohl zlobit. Pokusil jsem se o rozhovor několikrát, ale s nezdarem. Dohromady nás svedl holub, vyhublý nemocný holub.

Byl horký den. Seděl jsem na lavičce v parku, koukal do větví stromů a krmil holuby. Mezi nimi byl jeden šedomodrý s poraněnou nožičkou, pajdal a ti druzí mu všechno sezobali před nosem. Šel jsem pomalu k němu. Dal se chytit, a tak jsem ho postavil vedle sebe na lavičku a krmil z ruky. Byl jsem tím zaujat a vzhlédl jsem, teprve když se těsně vedle mne někdo zastavil. Poznal jsem Teslu, nebylo možno zmýlit si jeho štíhlou postavu, klenuté čelo a dlouhý ostře řezaný nos.

„Máte rád holuby?“ zeptal se s tichým úsměvem. Nečekal na odpověď, usedl na lavičku a pohladil láskyplně krotkého holuba. „Já také, už od malička. Strašně nerad jsem se loučil se svým holubníkem, když jsem odcházel z domova do světa.“

Holub zobal potichoučku drobty, já jsem zapřel v sobě svou novinářskou profesi a mlčel také.

Tesla přimhouřil oči: „Chytal jsem s kluky i vrány, jednou se mi to málem nevyplatilo, Nesli jsme domů několik chycených vran. Strachy se rozkrákaly, a když jsme vyšli z lesa ven, slétlo se kolem nás s hrůzostrašným křikem hejno černých ptáků. Zaútočili křídly, zobáky i drápy. Utíkali jsme, ale chycené vrány jsme museli pustit. Taktak jsme doběhli do blízké jeskyně. Od té doby jsem už žádné ptáky nechytal.“

Postavil jsem holuba do žlutého písku, belhal se za hejnem, a pomáhal si křídly. Chvíli jsme mlčeli.

„To už je dávno, pane Teslo, že?“ zeptal jsem se tiše.

Nebyl překvapen, ani ke mně neotočil hlavu, byl duchem daleko. Pak mi pohleděl klidně do očí:

„Novinář?“ Neuhnul jsem ostrému pohledu.

„Měl bych možná zalhat, ale... uhodl jste.“ Představil jsem se.

„Pročpak byste to zapíral, já proti novinářům nic nemám, to spíš oni proti mně,“ usmál se očima s vějířkem vrásek.

Chvíli jsme si povídali o holubech, klukovských letech, jen ne o elektrických motorech, tomu jsem se vyhýbal. Měl jsem nečekaný úspěch, Tesla mě pozval na příští týden do laboratoře na South Fifth Avenue způsobem zcela svérázným:

„Zvu ale pana Bilesbyho, milovníka holubů a ne novináře.“

Otevřel mi v šatech podle poslední módy a představil malé skupince svých přátel. Nic tu nepřipomínalo domov vědce. Hovořilo se o knihách a o divadle. Tesla byl ve svém živlu, rozbíral Shakespearova dramata, recitoval zpaměti Eugena Oněgina, srovnával program newyorských koncertů s pařížskými. Sám nejedl a téměř nepil, jen pobízel. V nejlepší zábavě zvážněl a pozval nás do laboratoře. Cestou jsme procházeli malým sálem s modely Teslových strojů. Byla to pro mne španělská vesnice a jen ze zdvořilosti jsem se zeptal: „Který z těch motorů je prvý, nejstarší?“

Tesla na mne shlédl shovívavě z výše svých šesti stop a řekl bez úsměvu: „Ten tu není, pane Bilesby. Byl to motor o čtyřech chroustích silách. Jako kluk jsem přivázal chrousty k proutku a ten jsem uložil do dvou dřevěných vidlic, aby se mohl volně otáčet kolem své osy. Pak jsem proutek rukou rychle roztočil a přinutil tak chrousty k letu. Létali kolem dokola jako posedlí a točili proutkem sami.“

Znal jsem Edisonovy laboratoře v Menlo Parku, byly mnohem rozlehlejší, všude plno mechaniků a laborantů, kolem Edisona jeho vědecká a technická garda. U Tesly bylo všechno prosté, jednoduché, urovnané. Vzadu stáli dva asistenti.

Ostré jazyky tehdy tvrdily, že Edisonovy vynálezy jsou výsledkem nesčetných experimentů četných odborníků, zatímco Tesla je mozkovým trustem v jedné osobě, vědcem, fyzikem, matematikem, konstruktérem i umělcem zároveň; co vyjde z jeho laboratoře je jeho dílem. Dosud jsem se na to díval jako na hru se slovy.

Zůstali jsme stát v pozadí laboratoře. Asistenti připravili přístroje, zapnuli proud. V tom okamžiku Tesla zhasl osvětlení a zmizel ve tmě. Do ticha zapraskaly první elektrické jiskry a slaboučce ozářily obrysy koulí, připojených k vysokofrekvenčnímu oscilátoru. Mírné jiskření se měnilo v práskané výboje mezi černými koulemi.

Blesky fantastických tvarů a barev osvětlovaly laboratoř. Vyšlehovaly nové a nové jiskry, až vytvořily obrovskou spleť hořících kořenů, rozvětvenou korunu stromu, svítící duhovou medusu s desítkami chapadel. Mezi blesky stál na malé dřevěné plošince Tesla s hlavou vztyčenou, rukama rozpaženýma. Barva jeho strnulého obličeje se měnila v záři blesků z křídové běli po sytou červeň. Pak spustil paže k tělu a chapadla medusy se stáhla poslušně do přístroje. Černou tmu roztála záře žárovek a černokněžník se změnil. To už nebyl vlídný usměvavý hostitel a recitátor veršů, ale tvrdý neúprosný dobyvatel, válečník.

V té chvíli se mi zdály Verneovy fantastické plavby kapitána Nemá pod hladinou moře, plavba vzducholodí Albatros nebo let dělového projektilu k Měsíci prosté a logické proti tomuto nadpozemskému divadlu, proti umělé srážce tisíců bouřkových mračen mezi čtyřmi stěnami laboratoře. Tesla sehrál záměrně, s talentem a potěšením, nevídané divadlo o člověku, který proniká tvrdohlavě a odvážně do tajemství přírody.

Mrazilo mě v zádech, měl jsem co dělat, abych se neroztřásl. Uši zalehly od praskotu blesků, oči se ještě přimhuřovaly. Vonělo to ozónem jako po jarní bouři. Tesla pozoroval spokojeně náš údiv. Kam až chce tenhle člověk proniknout? Kam dokáže dosáhnout ve svém osamění? Kde jsou hranice jeho fantazie? Neshoří přitom jeho mozek? Nezničí se fyzicky, duševně, finančně?

Asistenti připravili novou scénu. Černokněžník se postavil znovu na dřevěnou desku a sevřel v každé ruce ocelovou rukojeť. Od rukojetí vedly dráty k přístroji. Kývl hlavou a asistent, zapjal proud. Výraz Teslovy tváře se nezměnil:

„Mým tělem teď probíhá proud o napětí několika miliónů voltů,“ řekl tiše jako herec. „Pokud nevěříte...“ kývl podruhé hlavou a světla zhasla. Místo Tesly stála před námi ohnivá postava, z ní sršely jiskry a šířil se oheň. Někdo vykřikl: dost. Světla zazářila a Tesla stál mezi námi klidný, jen oči se mu nepřirozeně leskly.

„O mne nemusíte mít strach, nejsem pouťový šarlatán, ale vědec,“ řekl sebevědomě. „Obyčejný proud o takovém napětí by roztavil i kovovou tyč, ale já ho zkrotil a ochočil, můj proud nezabíjí, může dokonce léčit. Ostatně určité riziko má při své práci každý, někdo menší, někdo větší.“

Za chvíli jsme seděli kolem prostřeného stolu, popíjeli čaj jako při běžném dýchánku. Mluvilo se o všem možném, jen ne o elektřině a pokusech - to snad byla tichá dohoda mezi Teslou a jeho přáteli.

Nevyslovený slib jsem dodržel, čtenáři mého listu se o mé návštěvě nedověděli. Zanedlouho jsem přece měl příležitost použít toho, s čím jsem se u Tesly seznámil. Příležitost smutnou, pro Teslu až tragickou.

 

 

ČLÁNEK V NEW YORK CHRONICLE ZE 14. BŘEZNA 1895

 

Včera postihla vědeckou frontu Spojených států tragédie velkého dosahu. Z nezjištěných příčin vypukl v laboratoři známého vědce a vynálezce pana Nikoly Tesly 33-35 South Fifth Avenue v New Yorku prudký požár. Tam strávil pan Tesla pět let svého života, tam se dnem i nocí věnoval vzrušující objevitelské práci a postupně shromáždil s velkými finančními obětmi unikátní přístroje.

Dnes je vše v sutinách, z vědeckých pokladů se nepodařilo nic zachránit. Shořela knihovna, za své vzaly rukopisy, výpisy, poznámky, dopisy, projekty i plány konstrukcí uložené v pracovně. V troskách leží vzácné modely Teslových strojů i první pokusná vysílací stanice pro bezdrátovou telegrafii, poslední objev pana Tesly. Pomocí této stanice dokázal přenášet ze své laboratoře signály do vzdálených míst New Yorku, kde měl umístěny stanice přijímací.

Všechno je zničeno, nejen to, co mělo cenu historickou a bylo panu Teslovi osobně drahé a nenahraditelné, ale zejména to, co bylo důležité pro jeho nové záměry a objevy. Ztráta je tím tíživější, že pan Tesla nepracuje pro žádný podnik, hradil výstavbu, zařízení i provoz laboratoře, tohoto „domů blesků“, ze svých  prostředků, a nese tedy ztrátu na vlastních bedrech. Škody způsobené povodní nebo tornádem jsou každému zřejmé, pochopitelné. Požár Teslovy laboratoře však není pro rozvoj Spojených států a světa pohromou o nic menší.

W. H. Bilesby

 

Rána dopadla těžce. Začne Tesla znovu? Z popele? Překoná v sobě žalostný pohled na zničenou laboratoř? Po přednáškách minulých let v Londýně a v Paříži, ve Filadelfii a Saint Louis, se jeho vědecká sláva roznesla po světě. Světová výstava v Chicagu roku 1893 dala i řadovým Američanům hmatatelný obraz Teslova díla. (Westinghouse tu vybudoval elektrárnu pro osvětlení výstavních hal, parků. Osmdesát tisíc žárovek, pět tisíc obloukových lamp rozžehly Teslovy generátory. Stály tu seřazeny všechny Teslovy stroje za poslední desetiletí.) Podá teď někdo Teslovi pomocnou ruku?

Časopisy přinesly projevy účasti vedoucích vědců Ameriky i Evropy. Jeden z nich - Charles L. Dene - napsal:

„Zkáza Teslovy laboratoře znamená neštěstí pro celý svět. Není přehnané, řekneme-li, že dnes nemá lidstvo významnějšího člověka, než je tento mladý muž.“

Z morální podpory a lichotivých slov uznání ještě nikdo novou laboratoř nepostavil a z peněz od Westinghouse zbývalo Teslovi pramálo. Nastal prubířský okamžik jeho statečnosti a odvahy. Potřeboval peníze, mnoho peněz. Překonal svůj odpor ke kupčení a začal ždímat ze svých patentů, co se dalo. Dosud přihlašoval své patenty hlavně proto, aby se svými objevy seznámil svět, aby své stroje dal lidem. Nezajímalo ho, že z nich podniky neoprávněně kořistí, nevedl o ně osobně žádné patentově spory. Teď se příjmy z použitých patentů staly záchranným pásem, umožnily získat místnosti pro novou laboratoř na 48 East Houston Street. Když bylo potřeba vybavit prázdné prostory nejnutnějšími přístroji, pomohli přátelé. Eduard Dean Adams, dobrý známý z Niagary, přispěl čtyřiceti tisíci dolarů, další přátelé menšími obnosy.

Tesla se dal do práce s nezlomnou energií. Všechny udivil, ale pozorovali jsme, že už to není ten starý Tesla. Byl přecitlivělý, nedokázal naplno překonat otřes, zapomenout. Plameny sežehly a roztavily přístroje, ale pohltily i kus jeho minulosti, nejmilejší rodinné památky, upomínky na domov. Lpěl na něm, opíral se o něj po celý život tisíce mil od vlasti, i když byl již od roku 1892 americkým občanem.

V kritických letech se Tesla snažil překonat rozpolcenost tvrdou prací. Dokázal dny i týdny pracovat v nové prosté laboratoři nepřetržitě i dvacet hodin denně. Pomáhalo mu jen několik asistentů a mechaniků, ale i ti nejvytrvalejší a nejvěrnější brzo odcházeli, nebyli schopni vydržet Teslovo pekelné tempo, museli se starat o své rodiny. Je nespaloval vnitřní plamen jako Teslu. Nikdo to po nich ani nemohl chtít. Stávalo se, že Tesla neměl peníze ani na výplatu a netroufal si pomyslet, co bude dál. Neměl naštěstí čas na zoufalství, zdálo se mu nesmírně titěrné a malicherné ve srovnání s rozlohou pralesa přírodních tajemství, s problémem bezdrátového přenosu elektrické energie.

V červenci roku 1896 navštívil Tesla s Westinghousem, Adamsem a dalšími osobnostmi hydroelektrárnu na Niagaře. Central Power Station of Niagara Falls, jak se oficiálně nazývala, byla Teslovým duchovním dílem; po čtyři léta si nenašel den, aby největší energetické dílo té doby navštívil, dával přednost práci na nových objevech. Nyní přišel vhodný čas k návštěvě a Tesla neodmítl.

Niagarská elektrárna číslo 1 byla budována zcela podle Testových patentů Westinghouseovou společností, deset mamutích generátorů dodávaly strojírny v Pittsburgu. Roku 1895 se začal otáčet první z nich, měl výkon pět tisíc koní. Teď J. G. White, vedoucí inženýr Edisonovy General Electric Company, dokončoval se svými montážními četami vedení od Niagary do Buffala, kde zkrocená síla vodopádu měla osvětlovat město a pohánět tramvaje.

Tesla měl radost, když viděl, jak inženýři a dělníci zhmotnili projekt a uvedli jeho objevy do praktického života, aby sloužily lidem. Dlouho stál nad svým generátorem, zajímaly ho všechny podrobnosti, jak pracuje, co by se mohlo zlepšit.

Jedna věc mu kalila slunný letní den v nádherném přírodním prostředí: Stavbu elektrárny číslo 2 přece jen převzala Edisonova General Electric Company, když odkoupila od Westinghouse licenci na výrobu Testových strojů. Když stál jako maličký mraveneček na úpatí hřmící a zpěněné stěny niagarských vodopádů, Tesla si plně uvědomoval důsledky svého gesta, jistě ušlechtilého, ale i tragického. Nebyl nikdy závistivý, nešel za penězi, tísnilo ho jen pomyšlení, že žeň jeho objevů bude sklízet Edison. On, Tesla, bude stát s prázdnýma rukama a čekat na peníze od přátel, aby mohl vybavit své laboratoře, aby mohl vůbec pracovat.

Zajímal se i o rozvod elektrického proudu, o vedení do Buffala. Ukázal na harfy drátů elektrického vedení do Buffala, a místo aby je velebil a obdivoval, potřásl hlavou:

„Ty jednou zmizí. Nebude jich zapotřebí.“

Stál na počátku nové cesty, léta hledal, zkoumal, zkoušel, jak přenášet na dálku bez drátů energii a signály „na zádech elektromagnetických vln“, jak říkal. Znal dokonale začátky celé té historie. Věděl, že nejde první ani sám a to ho hnalo kupředu. Už roku 1886 přenášel mladý německý fyzik Heinrich Rudolf Hertz „elektrické paprsky“ z jiskřiště na druhou stranu pracovny: používal přitom krátkých - jen několikacentimetrových - tlumených elektromagnetických vln.

Roku 1895, kdy Teslovi shořela první newyorská laboratoř i s vysílací stanicí, oslavovali Rusové v Petrohradu Alexandra Štepanoviče Popova za to, že použil svého „ukazatele bouřek“ s vysokou anténou pro bezdrátový přenes na krátkou vzdálenost.

Mladičký Ital Guglielmo Marconi to v témže roce „dotáhl“ - s použitím Hertzových vln - na tři kilometry.

Tesla se domníval, že žádný z nich nejde správnou cestou, že velmi krátkými tlumenými vlnami lze překonat jen určitou omezenou vzdálenost, protože tyto vlny se šíří přímočaře jako světlo a nedostanou se za viditelný obzor, opouštějí zakřivený povrch zeměkoule a mizí nenávratně v prostoru. Nespoutaná fantazie vedla Teslu mnohem dál:

„Svět potřebuje, aby zprávy mohly být přenášeny bezdrátově ne na míle, ale na tisíce mil, do celého světa.“

Marconiho a Popovovy úspěchy oslnily Evropu svou verneovskou fantazií a není divu, že se o Teslovy pokusy s bezdrátovým přenosem začala zajímat i Morganova skupina. Tahle americká velmoc, jíž jsem sloužil, měla prsty všude, kde se rodilo něco nového, finančně slibného. Neváhala hodit přes palubu zastaralé podniky a měla dost peněz na to, aby je mohla vkládat do nové nadějné techniky a výroby. Byl v tom kus rizika a my tu byli od toho, abychom odhadli, jak veliké je.

Westinghouseovy úspěchy s Teslovými vynálezy v oblasti střídavého proudu ukazovaly, že Tesla je osobnost, na niž lze vsadit. Eduard D. Adams, předseda Cataract Construction Company, se obrátil na Teslu s velkorysou nabídkou: bankéř Morgan je ochoten financovat výstavbu velké vysílací stanice, určené k obchodním účelům.

Tesla na tom nebyl v té době zvlášť růžově, spíš naopak, měl ale své zásady a to, čemu se říká hrdost vědce. Nebyl s prací ještě tak daleko. Chtěl mít svobodu, nechtěl být omezován a veden finančníky, účast na obchodním využití nového vynálezu mu byla zásadně proti mysli. Smlouvou s Morganem se mohl zbavit hospodářských nesnází, ale přesto nabídku odmítl a navrhl Adamsovi:

„Pan Morgan ať laskavě počká. Chci postavit velkou pokusnou stanici v přírodě. Teprve až získám spolehlivé experimentální údaje a přihlásím své patenty v oboru přenosu energie, budu moci nabídnout Morganovu koncernu, aby jich prakticky využil.“

To bylo skutečně „fair“, bohužel až příliš. Tesla si ponechával s osobní vědeckou svobodou i riziko a Morgan měl přijít k prostřenému stolu. Dobré na tom bylo, že Teslův život dostal jasný cíl, nový horizont, vnitřní náboj. Na konci tohoto úseku cesty viděl smlouvu s Morganem, obdobu smlouvy s Westinghousem, a s ní finanční zajištění na další výpravu za novým tajemstvím. Náročnějším a fantastičtějším, než všechna tajemství předchozí.

Zatímco se Edison od vynálezu fonografu, uhlíkové žárovky a osvětlovací soustavy stále více přibližoval pevně zemi, Tesla se od ní odpoutával. Edison přinášel své době přesně to, co potřebovala, ale Tesla současnost předbíhal. Edison se stával stále poklidnějším obchodníkem s vynálezy, podnikatelem. Tesla vnitřně hořel a spaloval se vždy víc a víc. Nespálí si nový Ikarus v těch výšinách křídla?

Nejbližší léta ukázala, že ne. Ještě ne. Neminul ani rok od požáru laboratoře a Tesla dal do provozu laboratoř novou a v ní do chodu pokusnou vysílací stanici. Prohlásil hrdě:

„Vyřešil jsem a experimentálně ověřil základní principy bezdrátové telegrafie. Až vybuduji velkou pokusnou vysílací stanici, budu moci vysílat spolehlivě zprávy bez drátu a navázat bezdrátový telegrafní styk s nejvzdálenějšími krajinami světa.“ To bylo roku 1896.

Tesla se směle mohl pustit do soutěže s vynálezci starého světa a Amerika by to byla uvítala, na tom se dalo jen vydělat. Jenže Tesla současně - a snad především - myslel na to, jak by mohl použít bezdrátového systému k přenosu elektrické energie tak silné, aby jí mohlo být použito pro světlení měst a pro pohon elektrických motorů v továrnách.

Tento záměr americké elektrotechniky ohromil, ale spíše nepříjemně. V době, kdy města teprve zaváděla elektrické osvětlení ulic a továrny elektrický pohon strojů, nikomu nevadilo, že se elektřina přivádí z elektrárny dráty nebo kabelem. Po bezdrátovém přenosu energie nikdo netoužil, nikdo ho nepotřeboval. Ten nápad dokonce mířil proti zájmům těch, kdo podle Testových patentů vyráběli vícefázové generátory a motory.

Tak se zvedl veřejný i zákulisní boj proti Teslovým „fantastickým utopiím“. V něm stál Edison tradičně na straně Testových odpůrců.

pokračování...
6. OŽIVENÉ OBRAZY

index