5. CHUDÝ
MILIONÁŘ
...předchozí
6. OŽIVENÉ OBRAZY
Když už jsem se nerozvážně ujal úkolu konfrontovat životní příběhy dvou velikánů, myslím, že by nebylo správné, kdybych ze svých vzpomínek lovil jen ty příběhy, kdy se cesty Edisona a Tesly scházely, rozcházely, nebo protínaly na osudových křižovatkách. Rád bych zachytil jejich směrování a cíle i v časech, kdy mezi nimi neexistovaly styčné body, společné nebo protichůdně zájmy. Tehdy se totiž chápání světa, lidí, vědecké práce i peněz projevuje nejjasněji. Nedomnívám se, že najdu pravdu. Ne proto, že bych nechtěl, ale netroufám si. Když se to mnohdy nedaří ani nejvyšším soudům, prokurátorům, patentním úřadům s neomezeným počtem odborníků, jak by se to mohlo podařit mně? Pokouším se být nezaujatý, ale přitom se obávám, že vím, komu straním, ne rozumově, ale citově. Každý straní někomu nebo něčemu, ať chce nebo nechce.
Další vyprávění se týká Edisona, neobjevuje se v něm ani z povzdálí Tesla. Pokud vrhá na Edisona jiné světlo než růžové, není to ani má vina, ani záměr. Snažím se své postavy pochopit, porovnávat, ne hodnotit. Každý člověk je jiný, svůj.
Tesla se prodírá džunglí přírodních tajemství jedním směrem, soustředěně a logicky, objevy na sebe navazují, vyrůstají jeden z druhého. Zpočátku jde po pevné zemi, nakonec se vznáší nad ní stále výš.
Edison empirik kormidluje svou loď stále víc z čirých vod vynálezů tam, kde očekává obchodní úspěch. Když ho tuší v těžbě rud nebo ve výrobě cementu, otvírá rudný důl nebo staví cementárnu. Když vycítí úspěch ve filmových přístrojích, revolučním přínosu techniky devadesátých let světové kultuře, soustřeďuje sílu svého mozkového trustu tímto směrem.
Kinematografie se rodila po dvě desetiletí v Evropě i Americe zároveň. Edison nabral dobrý vítr a pustil se za divotvorným vynálezem. Už si navykl úkoly rozdělovat a problém přístrojů pro „oživlé fotografie“ svěřil Dicksonovi. To byl začátek příběhů, které mohou soutěžit s detektivními povídkami.
William Kennedy Laurie Dickson, rodem Francouz, předvedl roku 1889 Edisonovi pokusný film, dokonce zvukový, s doprovodem fonografu. O dva roky později už mohl Edison přihlásit svým jménem patenty na dva přístroje: kinetograf a kinetoskop. Kinetografem se fotograficky zaznamenával pohyb na Eastmanův široký celuloidový pásek, po jedné straně děrovaný.
Kinetoskop, to byla „zázračná bedýnka“ s kukátkem pro jednoho diváka, jím mohl sledovat děj filmů natočených kinetografem.
Edison svěřil technickou stránku věci Dicksonovi a sám se spíš staral o obchodní využití. V každém kinetografu mohl běžet jen jeden kratičký film a ten se musel vyměnit, když se okoukal. Proto začal Edison natáčet vlastní filmy.
To už neexistoval starý Menlo Park. Neexistoval ani „starý“ Edison. Začínal ve sklepní laboratoři v Port Huronu, se stovkou lahviček s chemikáliemi, s kahancem a s desítkou zkumavek v poličce, a roku 1887 už mu nebyl dost dobrý ani rozsáhlý Menlo Park s velkými laboratořemi. Opustil ho, nechal ho chátrat, zpustnout.
Nechtěl jsem tomu věřit, tady se přece stal Edison Edisonem, „kouzelníkem z Menlo Parku“, zde pracoval jako každý druhý v plášti od oleje a kyseliny, zde žhnula jeho první dokonalá žárovka. Po letech jsem si tam udělal výlet, ze zvědavosti. Našel jsem rozpadlou laboratoř a strojovnu bez střechy, bez oken. Staré vozy, zrezavělá kola zabořená do země, to byly zbytky Edisonovy pokusné elektrické dráhy. Měl jsem nepříjemný pocit, jako by tu Edison ztratil a zradil sám sebe.
V údobí filmové éry sídlil Edison již ve Westorange, ve státě New Jersey. Opravdu sídlil. Vybudoval tu přepychově laboratoře, dílny, a nedaleko, v překrásné poloze Llewellyn Parku, své sídlo Glenmore, honosný třípatrový „bílý dům“.
Ve Westorange pracoval Dickson na filmových přístrojích v rozlehlé, dokonale vybavené místnosti číslo 5 - historické „pětce“. Na pozemku laboratoří postavil Edison první filmový ateliér světa, nevzhlednou dřevěnou boudu, a nazval ji Black Mary, Černá Mary. Teprve když bylo dohotoveno prvních deset kinetoskopů a natočena zásoba napínavých filmů, spustil celou akci. Psal se rok 1894.
Pro obchodní využití kinetoskopů a filmů založil Edison společnost Kinetoskop se sídlem v Newarku. Produkci zahájil v předváděcí síni na Broadwayi, nejrušnější newyorské třídě. Nad vchodem svítil ohnivý drak s rudým jazykem a zelenýma očima, celý ze žárovek - to byla tehdy nevídaná podívaná.
Byl jsem mezi prvními diváky, s Edisonovou navštívenkou v kapse jsem nemusel stát hodiny v dlouhé frontě a mohl jsem vstoupit do „zábavního sálu bratří Hollandů“ volně. Filmová kukátka stála v řadě při stěně dlouhého sálu. Bylo tu nabito, horko, ale nikdo nechtěl sál opustit. Stačilo hodit niklák do automatu a v kukátku tančili pestře pomalovaní Indiáni válečné tance, nebo kovbojové točili lasem a chytali divoké koně, artisté vrhali nožem, boxeři si rozbíjeli nosy, tanečnice vířily a vyhazovaly nohy. Noviny psaly o nezapomenutelné podívané, o světové premiéře a světovém úspěchu. Edisonovi se objednávky na kukátka i filmy jen hrnuly, z Ameriky i z Evropy.
Na stará kolena Edison říkal vynálezcům: „Zažeňte touhu po penězích a moci do pozadí, dejte lidem to nejlepší, co můžete.“ Jistě to myslel poctivě a opravdově, ale teď v něm ještě vítězil dobrý obchodník. Úspěch kinetoskopů ho těšil, v práci na přístrojích spoléhal stále víc na jedinečného Dicksona.
Sám žil v těch letech víc v horách Sussexu, u svých rudných mlýnů, než v přepychovém sídle Glenmore. Co hledal v horách? Slávu jistě ne, byla tam všední a tvrdá práce. Peníze? Těch měl dost, ve svém rudném podnikání naopak riskoval, že je ztratí. Hledal klid, prostý, život v přírodě, jiný druh činnosti?
Byl to podnikatelský omyl v Edisonově životě a Edison musel nést důsledky. První úder ale přišel odjinud, z Evropy, přesně řečeno z Londýna.
SLEPICE SE ZLATÝMI VEJCI
Jednoho dne naložil jeřáb v newyorském přístavu na palubu lodi Great Eastern dvě objemné bedny. Patřily dvěma cestujícím Řekům: Georgiades byl sice zelinář, Trajedis výrobce hraček, ale v bednách nebyla ani zelenina, ani panenky nebo koníčci. Ti dva čiperové totiž měli výborný obchodní čich. Na Broadwayi uviděli v předváděcí síni kinetoskopy a teď si vezli do Evropy balík filmů a dva přístroje - prodala jim je s uspokojením společnost Kinetoskop v Newarku.
Podnikaví Řekové přistáli v Liverpoolu a za pár dní už otvírali předváděcí síň s kukátky v Londýně na Old Broad Street. Klidní Angličané šíleli nadšením. Ukázalo se, že by se vyplatilo zřídit předváděcí síně i v jiných londýnských čtvrtích a v dalších anglických městech. Kinetoskopy bylo možno objednat prostřednictvím Edisonova londýnského zástupce, nebylo nic snazšího. Kus za tři sta dolarů se vším všudy.
Byla tu ale druhá možnost: vyrábět přístroje přímo v Londýně, ušetřily by se poplatky za patent a dovoz, a jeden přístroj by přišel na sto, nejvýš sto padesát dolarů, tedy na polovinu. Není známo, kdo na ten nápad přišel, zda Řekové nebo pan Robert William Paul, výrobce měřicích a fyzikálních přístrojů v Londýně. Jisté je však jedno: pan Paul jeden z kinetoskopů rozebral, zhotovil podrobný plánek přístroje a začal vyrábět přesné kopie. Tak přesné, že na nich byl i nápis Kinetoskop Company Newark USA a Edisonův portrét.
Robert Paul se svým činem kupodivu netajil, naopak, pořídil stovky fotografií „svého“ kinetoskopů a rozeslal je po Anglii a Evropě, vlastně do celého světa - kromě Ameriky. Objednávky se jen hrnuly, Edison svou reklamou připravil Paulovi půdu a stačilo jen sklízet.
To rozlítilo londýnského zástupce společnosti Kinetoskop který tím přicházel o provizi, i odeslal do Newarku bleskový telegram. V duchu viděl tvrdý úder společnosti za porušení patentového práva, policejní prohlídku u Paula, skandál v novinách, reklamu pro Edisona a odměnu pro sebe. Úder přišel obratem. Když pánové v Newarku prostudovali patentové spisy, přišli na to, že patent pro Evropu nebyl vůbec přihlášen a že tam tedy kinetoskop není chráněn. (Pomlouvači tvrdili, že Edison chtěl ušetřit sto padesát dolarů za patentovou přihlášku pro Evropu, protože se tehdy ještě díval na kinetoskop jako na hračičku bez obchodního významu.)
Paul, kterého londýnský Edisonův zástupce už viděl za mřížemi, se stal evropským králem kinetoskopů. Dodával přístroje i do Japonska, do Jižní Ameriky, na Nový Zéland, téměř do celého světa. Edison se však nevzdával, měl v ruce ostrou zbraň. Kinetoskop bez filmového pásu byl bezcenný a filmy vyráběl jedině on v ateliéru Black Mary ve Westorange. Zdálo se, že stačí zakázat prodej filmů do Evropy a Paulovi zákazníci budou mít levné přístroje, ale bez filmů.
To zabralo, ale jen nakrátko. Začala divoká honba za americkými filmy. Paulovi agenti je kupovali za přemrštěné ceny od amerických majitelů kinetoskopů, kupovali je i od lidí, kteří je někde ukradli. Newyorští gangsteři objevili výnosnou živnost a policie měla plné ruce práce.
Stávalo se stále častěji, že zásilka filmů nedošla americkému zákazníkovi a putovala nejrychlejší lodí do Evropy. Edisonova společnost posílala filmy po kurýrech, ale ani to nepomohlo nadlouho. Gangsteři je sledovali a přepadali. Někdy zmizely jen filmy, někdy i kurýr. Pak už nikdo nechtěl filmy vozit a každého kurýra s velkou zásilkou filmů doprovázel detektiv. Střílelo se jak na Divokém západě, veřejnost byla pobouřena, gangsteři měli nakonec lepší přehled o zásilkách filmů než filmová společnost. Londýnskému Paulovi nebylo po chuti, že jeho evropské kinetoskopy živí americké zloděje filmů. Uvažoval logicky: filmy pro kinetoskopy v Evropě nejsou, protože přijímací kamery má jedině Edison ve Westorange. Nezbývá než sestrojit přijímačku evropskou a dát se do výroby filmů.
Robert Paul, muž činu a zkušený mechanik, se toho ujal a dokázal, že umí víc než kopírovat Edisonovy mašiny. V rekordním čase, někdy na jaře 1895, už měl svou vlastní přijímací kameru, dokonalejší než Edison v Black Mary.
Je to ironie osudu. Dickson s Edisonem - elektrikáři tělem i duší - dali kameře elektrický pohon a tím ji - i když to zní absurdně - ochromili. Stála v ateliéru uvázaná na elektrický kabel jako pes na řetězu, neschopna většího pohybu. Z ateliéru ven nemohla.
Paul dal své kameře místo elektromotorku kliku, obyčejnou ruční kliku. S takovou kamerou se mohl vydat kamkoli do města, do přírody, na moře, a nemusel natáčet jen to, co se dalo sehrát v ateliéru. Natočil báječné snímky: mořský příboj v Doveru, koňské dostihy a jiné - na svou dobu - filmové senzace.
Tím Paulova podivuhodná historie nekončí. Evropští konstruktéři filmových přístrojů se dívali na Edisonův kinetoskop pro jednoho diváka jen jako na zajímavou - i když obchodně úspěšnou - hračku. Jejich cílem bylo promítat filmy na plátno pro stovky diváků. Prvenství získali bratři Lumierové. Sestrojili promítací přístroj a v prosinci 1895 poprvé promítali v Paříži své filmy. Když přišli se svým čarovným kinematografem v únoru příštího roku do Londýna, Paul už dokončoval svou promítačku a za pár dní po Lumierech začal promítat filmy také.
Edisonovy filmové pracovníky vývoj nepřekvapil, už dávno upozorňovali svého šéfa na hrozící nebezpečí. Ten se ale houževnatě a neprozíravě držel svého kukátka pro jednoho diváka, a nechtěl o promítání ani slyšet: „Takhle prodávám tisíce kinetoskopů do celého světa. Kdyby se mé filmy promítaly na plátno, prodal bych jen několik málo promítacích přístrojů, v celé Americe asi deset. Proč bych zabíjel slepici, která snáší zlatá vejce?“
Kinetoskopy se staly naráz muzejními předměty a Edison tu stál s holýma rukama. Když na svůj omyl přišel, byli už nejen evropští, ale i američtí konstruktéři daleko vpředu. Tehdy se Edison statečně rozhodl, že dožene za každou cenu promeškaný čas. Tady začíná nový zajímavý a složitý příběh, který vešel do dějin kinematografie. Sehrál v něm svou roli i šéf Edisonovy tajné služby Tim Mac Coy, můj dobrý známý informátor.
EDISON! EDISON!
OSOBY PŘÍBĚHU:
Thomas Alva Edison. Ústřední postava příběhu (nezaměňovat s hrdinou příběhu).
William Kennedy Laurie Dickson. Na počátku Edisonův spolupracovník ve filmových laboratořích Westorange, později konstruktér promítacího přístroje v Lathamově skupině.
William Gilmore. Edisonův obchodní ředitel ve Westorange. S Dicksonem měli společné jen křestní jméno a to, že se marně pokoušeli přemluvit Edisona, aby se mohli dát ve Westorange do konstrukce promítacího přístroje.
Woodville Latham a jeho synové. Zajímavá rodina odněkud z Virginie. Latham otec, plantážník, se zúčastnil války Severu proti Jihu. Po válce stavěl železniční tratě, učil chemii a fyziku na universitě, nakonec se dal do obchodování. Ze starých časů si ponechal titul profesora a přesvědčení, že je určen k velkým činům. Své tři syny zaměstnal ve svém obchodě s léčivy. V době, kdy se na trhu objevily Edisonovy kinetoskopy, sídlila už celá rodina v New Yorku (otec ve vznešeném hotelu Bartholdi). Lathamové hledali výnosný obchod a založili v pravý čas společnost pro předvádění Edisonových kinetoskopů. Specializovali se na to, co nejvíce táhlo: na boxerské filmy. Šest kol po jedné minutě, na konci šesté minuty rána do čelisti a knockout. Peníze se jim jen hrnuly. Jako vážení odběratelé Edisonových kinetoskopů byli ve Westorange jako doma, s Edisonem, Dicksonem i Gilmorem jedna ruka.
Eugene Augustin Lauste, Francouz. Pracoval pro Edisona na fonografech, filmovou „pětku“ ve Westorange znal dokonale, pak se spojil s Lathamem.
Enoch Rector. Úspěšný muž, natáčel pro Lathamy boxerské zápasy.
Thomas Armat. Americký vynálezce z Washingtonu, konstruktér Edisonova vitaskopu, smutný hrdina příběhu.
Příběh sám začal někdy v únoru 1895. Tehdy kdosi objevil velké nepořádky v Edisonových filmových obchodech a Edison dosadil do Westorange jako obchodního ředitele Williama Gilmora.
Dickson, tehdy nejzkušenější americký konstruktér filmových přístrojů, se s ním od počátku nesnášel, nerad viděl, když mu naprostý laik mluví do práce. Shodli se jen v tom, že by Edison mohl dohnat evropské konstruktéry filmových přístrojů, jedině kdyby postavil svou vlastní promítačku. Když to Edison tvrdohlavě odmítal, začal se Dickson poohlížet po někom, kdo by mu práci na promítačce umožnil.
Nemusel hledat dlouho. Woodville Latham, častý návštěvník westoranžské „pětky“, nabídl pomoc. Sešli se v Dicksonově bytě na přátelské večeři a dohodli, že se Dickson přidá k trojici Latham-Lauste-Rector, ta už delší čas pracovala na konstrukci projekčního přístroje „panoptikon“. Dickson prohlásil, že nebude nic dělat za zády svého šéfa a dal Edisonovi výpověď. Tak se stalo, že k Edisonově evropské konkurenci přibyla ještě konkurence americká.
Dickson si vyhrnul rukávy a dal se do práce, už dlouho se na ni těšil. Lathamova parta byla sehraná a výsledek bylo brzy vidět, doslova vidět. Koncem dubna spatřili první Lathamovy filmy novináři a v květnu Latham promítal na Broadwayi veřejně, vlastní promítačkou, film natočený vlastní kamerou. Byl to přirozeně opět napínavý boxerský zápas na střeše newyorského domu. Nadšené novinářské kritiky měly zlomyslný nápis: EDISON V TOM NENÍ.
Den po promítání vyšla v časopise New York Sun reportáž s Edisonem, zřejmě zaplacená. Starý pán napadl Lathamy naplno. Prohlásil: jejich promítací přístroj je vlastně jen zdokonalený kinetoskop, Lathamové jsou obyčejní podvodníci a on je bude trestně stíhat pro porušení patentu. To nebylo fair, Edison přece věděl, že sám žádnou promítačku nemá, že ani na ní Westorange po Dicksonově odchodu nemůže pracovat.
Profesor Latham hned na druhý den v témže časopise odpověděl stroze a vyzývavě. Nazval Edisonovo jednání klukovinou a vyzval ho, aby tedy předvedl svůj promítací přístroj veřejně. Teď už král vynálezců nemohl couvnout, musel boj přijmout.
Ve westoranžské filmové laboratoři panoval hluboký klid a Edisonovým ředitelům nezbylo, než hledat pomoc a spásu jinde. Měli štěstí, objevili ve Washingtonu zručného vynálezce Thomase Armata a ten byl ochoten pracovat pro Edisona. Na jaře roku 1896 Armat svou promítačku dokončil a Edison si ji dal patentovat jako Edisonův vitaskop.
V dubnu 1896 - tedy půl roku po Lumierovi a rok po Lathamovi - předvedl Edison vitaskop veřejnosti. Slavnostní představení trvalo dvě hodiny a popravdě řečeno diváky okouzlilo. Byli udiveni i tím, že Edison při promítání nadšeně vykřikoval a choval se tak, jako by viděl svůj promítací přístroj poprvé.
Ironií osudu se stalo, že největší potlesk vyvolal film Mořský příboj, natočil ho londýnský Paul, Edisonův protivník. Konstruktér promítačky Thomas Armat stál vzadu u hřmotící mašiny jako mechanik, pohotový zasáhnout při poruše. Nikdo si ho nevšímal, nebyl představen ani novinářům. Dostal od Edisona peníze za svou práci a teď už neexistoval.
Na konci skvělého gala představení diváci bouřlivě tleskali a volali. Edison! Edison! Edison!
Příběh, jehož hrdinou je filmová kamera, vyryl hluboký příkop mezi Edisonem vynálezcem a Edisonem podnikatelem. Je pravda, že obě tyto vášně doprovázely Edisona rušným a bohatým životem. Ale stále více nabýval nad objevitelským zanícením převahu nezkrotný obchodní duch, obdivovaný i odsuzovaný. Obdivu bylo víc, tiskoví manažeři se pečlivě starali, aby se Edisonovo jméno s fotografiemi objevovalo na stranách tisku co nejčastěji. Kult Edisonovy osobnosti nesměl zastydnout. Jako typický Američan odpovídal představám typických Američanů, a ti šířili edisonovské anekdoty v souladu s heslem: Člověk se stává slavným ve chvíli, kdy se o něm začnou šířit nepravdivé historky.
První - a monumentální - epocha Edisonova života, s žárovkou a osvětlovací soustavou ve znaku, patří navždy do dějin techniky. Tuto stopu nemohl narušit ani Teslův triumf se střídavým proudem. Edisonova elektrická energie zaútočila na parní stroje, přinesla světlo do ulic a domovů, motory do továren. To bylo revoluční. Teslův vědecký objev točivého magnetického pole svedl elektrickou energii do správného řečiště.
To bylo geniální. Na této křižovatce cest byl Edison poražen, měl tvrdou hlavu a méně fantazie. Dost pozdě přišel na to, že je nesmyslné vzdorovat vývoji, jít proti dokonalejšímu.
Druhé střetnutí Tesly s Edisonem v této epoše nebylo tak dramatické, nepřestoupilo práh laboratoří a vědeckých společností. Tesla napadl Edisonovu žárovku. Na jedné z přednášek, bylo to myslím v St. Louis, prohlásil:
„Žárovka spotřebuje příliš mnoho elektrické energie a dává víc nepotřebného tepla než světla. Při zkouškách s vysokofrekvenčními generátory mě napadlo, že rozžhaveně vlákno není ani jediným, ani nejvhodnějším a nejúčelnějším zdrojem světla. Začal jsem konat pokusy s přímou přeměnou elektrické energie ve světlo ve vzduchoprázdných trubicích. Přesvědčil jsem se, že takové ,studené světlo‘ je světlem budoucnosti.“
Tesla „černokněžník“ si na těchto svých pokusech velmi zakládal, byly opravdu efektní. Zavěsil v každém koutu své laboratoře dokonale izolovaný kovový list. Listy o rozměrech, které pečlivě vypočítal, spojil s dvěma póly cívky a napojil je elektřinou. Pak vzal do rukou skleněný válec se silně zředěným vzduchem a válec - ať byl kdekoli mezi kovovými listy - vydával světlo jako dobrá elektrická lampa se žárovkou. Při tomto osvětlení Tesla dokonce fotografoval - snímek Marka Twaina, o němž jsem vyprávěl, byl pořízen takovým „studeným“ světlem. Mně je dodnes divné, proč nikdo Teslova objevu „bezdrátového“ světla nevyužil.
Pro druhou epochu Edisonova života v údobí filmově horečky zůstalo Edisonovi pramálo z jeho pionýrského zanícení a elánu. Nemusím ani říkat, že se událost s Edisonovým jménem na Armatově projekčním přístroji mnoha lidem nezamlouvala. Porovnávali právem fantastické celoživotní a dojímavé úsilí mužů u kolébky filmu s Edisonovými snadnými úspěchy.
Když konečně měl Edison promítačku, zahájil tvrdé a neúprosné tažení proti všem; dobře si vštípil heslo Wall Streetu: pozři, nebo budeš pozřen sám. Edisonovi, kapitánům průmyslu a bankéřům nešlo o dokonalou filmovou techniku, to přenechávali odborníkům. Vrhli se na výrobu filmů. Ukázalo se, že nevyčerpatelným zdrojem zisků je natáčení hraných filmů, jejich prodej a půjčování.
Edison nasadil všechny síly, aby v údobí filmově horečky ovládl výrobu filmů tím, že jiným je znemožní natáčet. Zahájil patentovou válku proti všem, boj s ostatními americkými filmovými společnostmi o světový filmový monopol. Neodhadl, že je to boj marný. Film už nebylo možno uvázat na jeden řetěz, na to neměl nikdo na světě dost sil.
Tak proslul Edison svými patentovými spory po celém světě, možná, že v tom byl i kus reklamy. Získal na tisíce patentů a měl co hlídat. Od roku 1885 do konce století vydala jeho společnost dva milióny dolarů za dvě stě patentových sporů proti těm, kdo Edisonových patentů na žárovku a osvětlovací soustavu zneužívali. Nakonec uznal, že to bylo zbytečné:
„Čtrnáct let jsem bojoval s těmi piráty a když jsem všechno vyhrál, vypršela za tři roky patentová lhůta sedmnácti let a podle mých patentů mohl vyrábět každý.“
Teslovy patenty byly zneužívány a vykrádány stejně jako Edisonovy, jenže Tesla nevedl patentové spory. Na to byl příliš velký gentleman. Výsledek byl ostatně stejný.
Nevím, kolik Edison vydělal na zrodu kinematografie. Měl jistě úspěchy, ale byly to víceméně úspěchy mužů z westoranžské „pětky“, Dicksona, Armata. Edison z Menlo Parku i z newyorské Fifth Avenue v pocákaném pracovním plášti byl středem soustavy spolupracovníků, středem krystalu. Ve Westorange se stával šéfem, chlebodárcem.
K jeho cti budiž řečeno, že nenesl tento stav lehce. Zůstával slavným, v očích většiny Američanů byl otcem zázračné kinematografie. Pociťoval ale, že je to málo, že sláva nemůže nahradit uspokojení z tvořivé práce. Tak se stalo, že se ponenáhlu odpoutával od přepychových laboratoří a honosného sídla, nejdříve duchem a pak i fyzicky. Našel činnost, která znovu dávala jeho životu smysl a vrhl se do ní s vyhrnutými rukávy. Málokdo zná podrobnosti onoho příběhu, v očích finančníků pošetilého a v mých očích nesmírně lidského. Zatímco se Tesla stále víc odtrhoval od země, Edison se do ní zakousl. Konce byly obdobné.
ŠŤASTNÝM ČLOVĚKEM ZA ČTYŘI MILIÓNY DOLARŮ
Roku 1880 získal Edison patent na elektromagnetický třídič rud. Strojem bylo možno oddělovat částečky železa v málo kovnatých rudách mechanicky a levně od hlušiny. Na ten nápad přišel Edison veden dobrým obchodním čichem: O dobrou rudu byla ve Spojených státech nouze, ceny oceli rostly, z nouze byla i chudá železná ruda dobrá.
Edison nenechal patent ležet ladem. Zřídil na jižním pobřeží Long Islandu malé kutiště Quoque, kde ležela na břehu vrstva „černého písku“, bohatá na částečky čisté železné rudy. Sotva tam začali dělníci pracovat zvedla se prudká vichřice a smetla „černý písek“ do moře. W. H. Meadowcroft, zkušený odborník, získal pro Edisona jiné podobné naleziště na Rhôde Islandu. Vytěžili tam tisíce tun železa, ale nebylo kvalitní.
V těch letech měl Edison plné ruce práce s newyorskou elektrárnou a s osvětlením města a takovou maličkost sotva zaregistroval. O deset let později se k železné rudě vrátil a upnul se k ní jako k záchrannému pásu.
Prostudoval s odborníky geologické mapy a vydal se do terénu. Pomocí velké magnetky našel v horách Sussexu rozsáhlé ložisko železné rudy - odhadl, že na třech tisících jitrech půdy je skryto dvě stě miliónů tun podřadné, málo kovnaté rudy, a že kolem leží další sloje. Byl rozhodnut.
Skoupil rozlehlé pozemky a postavil v horách závod na těžbu železné rudy, největší ze svých podniků. Investoval tu dva milióny dolarů, z větší části ze svého soukromého jmění, z prodeje podílů Edison General Electric Company.
Kolem těžebního závodu vyrostlo v lesích v klínu divokých hor sídliště nazvané Edison. Domky pro dělníky navrhl sám, měly tekoucí vodu, elektrické osvětlení. Pro sebe si postavil Bílý dům. Když Centrální dráha vybudovala k závodu a sídlišti železniční odbočku od jezera Hopatcong, mohla těžba začít.
V tom neobvyklém důlním městě v horách prožil Edison pět let života. Do skvělého sídla Glenmore ve Westorange se vracel jen na neděli.
Závod byl vybudován velkoryse a veden směle. Edisonovi skalníci dokázali vyrvat náložemi dynamitu naráz až třicet tisíc tun horniny. Velké parní lopaty nakládaly skalní bloky na lory, plošinové železniční vozy. Z lomu vedla úzkokolejná dráha k obřím mlýnům, válce drtičů měly průměr téměř dva yardy. Kameny běžely do další mlýnice, kde válce rozdrtily všechno na prášek. Prášek se sušil, prosíval a pak procházel třídičem se čtyřmi sty osmdesáti elektromagnety, se stále silnějším elektromagnetickým polem. Magnety zachytily zrnka železa, hlušina vlastní vahou odpadla. Železný prach se lisoval do briket a prodával do hutí.
Zde, v ruchu práce a strojů, se Edison stal znovu středem, mozkem, hybnou silou dění jako kdysi v Menlo Parku. Byl spokojen právě proto, že starostí s vedením závodu bylo hodně.
Roku 1897 už odcházelo ze zaběhnutého závodu denně sedmdesát pět železničních vagónů, každý s dvaceti tunami železných briket pro hutě. Zdálo se, že je všechno v pořádku, železo bylo téměř čisté, zkoušky prokázaly vysokou jakost, hutě byly spokojeny i s cenou.
Pak přišel úder: V horách severní Minnesoty objevili obrovská a snadno přístupná ložiska železné rudy, rudy neobyčejně bohaté. Cena železa klesla na polovinu. Edisonův závod bezvadně běžel, strojní zařízení bylo dokonalé, ale nebyl schopen vzdorovat cenou konkurenci závodů v Minnesotě.
Po devíti letech práce byl Edison nucen roku 1900 těžbu zastavit. Za několik let zbyly z pěkného důlního městečka ruiny, domy se rozpadly. Edison, nezmar, se dal do výroby portlandského cementu, prý aby využil strojního zařízení a svých zkušeností s rudnými mlýny. Ve skutečnosti nemohl zůstat bez práce.
Když po letech - roku 1902 - mluvil Edison s W. S. Mallorym, svým poradcem a spolupracovníkem v rudném závodu i v cementárnách, zeptal se:
„Dnes je kurs akcií Edison General Electric Company vysoký. Kdybych byl neprodal své podíly a nevrazil je do rudy, jakou by dnes měly asi cenu?“
Mallory uvažoval, počítal a pak řekl: „Přes čtyři milióny dolarů.“
Edison se na chvíli zachmuřil. Pak vyhrkl vesele: „Ale byly to tehdy v horách nádherné časy.“
Do své důlní osady se vracel Edison nejen v myšlenkách.
Asi roku 1910 se tam vypravil. Našel tu trosky rudných mlýnů, holé zdi svého Bílého domu - smutný tísnivý pohled. Sedl si na schody pod průčelím a uvažoval:
„Nikdy jsem se necítil v životě tak dobře, jako v letech, kdy jsem tu pracoval. Těžká práce, nic, co by rozptylovalo mé myšlenky, čistý horský vzduch, jednoduché jídlo, zkrátka ohromně příjemný život.“
pokračování...
7. IKARUS