1. VYPRÁVĚNÍ FRANKA CARVERA
...předchozí

2. VYPRÁVĚNÍ SAMA ROGERSE, KAPITÁNA MORGANOVY VÝLETNÍ JACHTY, O TAJEMNÉ PLAVBĚ K MYSU WARDENCLYFF V ČERVNU ROKU 1917

 

Stál jsem vedle kormidelníka, znáte přece Teda Browna, a bylo mi nanic. Neměl jsem žádné osobní starosti, ale ležela na mně tíha, nedokázal jsem mít radost ani ze slunečného dne, ani z šedozelené hladiny Atlantiku. Ještě jsem si nezvykl na nový pocit, že Amerika právě vstoupila do války.

Příď jachty rozřezávala mořskou pláň, paluba se sotva znatelně chvěla, motory dole pravidelně hučely, rackové doráželi na mahagonový stožár. Ale já byl myšlenkami bůhví kde, nevnímal jsem to všechno o nic víc, než strojvedoucí na Pacifiku nesmírnou prérii. Před měsícem jsem nabídl válečnému námořnictvu své služby a čekal jsem den za dnem na odpovědi. Už jsem měl plné zuby téhle jachty a chtěl jsem ještě jednou stát na můstku pořádné lodi, než půjdu do starého železa.

Ráno mi přinesl posel zprávu, že pan Morgan dal jachtu na celý den k dispozici panu Teslovi. Nic víc. Upřímně řečeno, jsem se na Teslu těšil, byl skvělý společník a vyprávěč. Přišel pak do přístavu jen tak nalehko, bez zavazadla. Už na dálku mi bylo nápadné, jak neobvykle těžce šel, nachýlen dopředu. Napřímil se, teprve když přicházel k jachtě a uviděl mě na můstku. Pokusil se usmát, ale oči měl studené a zapadlé.

„Směr Long Island, mys Wardenclyff, Same,“ řekl tiše, když jsme se pozdravili. „Rád bych viděl naposledy svou vysílací stanici a po souši by mě k ní dnes asi nepustili. Doufám, že jsem vám nezkřížil vaše osobní plány,“ omlouval se. „Nemáme naspěch, stačí když tam budeme před polednem, to je hodina H.“

Moudrý jsem z toho nebyl, ale Tesla nic nevysvětloval a já nemám ve zvyku strkat nos do cizích záležitostí, zvláště když jde o přátele. Nabídl jsem mu občerstvení. Poděkoval a odmítl. A tak jsme vypluli. Směr Long Island.

Nebyla to veselá plavba s jediným mlčenlivým cestujícím na palubě. Stál celou cestu vzpřímen na přídi, rukama se lehce opíral o vyleštěné zábradlí ze zlatočervené mosazi. A v elegantních šedých šatech, pečlivě vyžehlených jako vždy.

Kdyby se někdo zeptal, co si myslím o muži na přídi, těžko bych dokázal odpovědět. Na večírcích u Morganů ho noví hosté typovali na umělce, básníka nebo herce. Recitoval zpaměti dlouhé srbské eposy, sám si je překládal do angličtiny. Přednášel úryvky ze Shakespeara, zpíval, jiskřil, byl středem společnosti. Bylo to jen večerní přestrojení geniálního vynálezce? Nemohl žít bez básní a dramat, nebo tím záměrně chladil horečku mozku, dlouhé dny a noci práce v laboratoři jisker, výbojů a blesků?

Jedni říkali: je fantasta, druzí dodávali: ale geniální. Bůhví kolikrát jsme se o to přeli, když Tesla odešel. Bylo sakramentsky těžké nalézt pravdu a člověk byl někdy nucen hájit proti druhým opak toho, co si dříve myslel.

Pluli jsme na vzdálenost necelé míle od zelených břehů Long Islandu. Tesla stál jako socha na přídi a díval se do dálky, kde spíš tušil než viděl v slabém oparu to, za čím plul. Připomínal mi plachetnici se splihlými plachtami za bezvětří.

„Představte si, Tede, že byste vydělal naráz půl miliónu dolarů jako on,“ řekl jsem tiše a kývl hlavou k Teslovi.

„S tím už by se dalo do smrti vyžít, a prima, pane kapitáne,“ zašklebil se kormidelník a mírně pootáčel kolem sem a tam, aby udržel přímý kurs.

„Náš šéf by z toho udělal za rok milión“ dodal a vydal zvuk podobný smíchu.

„Tak, a náš marnotratný génius má sotva na holé živobytí v pronajatém hotelovém pokoji.“

Ted na mne s porozuměním spiklenecky mrkl. Zavrtěl jsem hlavou:

„Ale kdepak, Tede, omyl. Žádné ženské, žádný chlast, samá věda a technika. Myslí docela jinak než druzí lidé a také jinak utrácí. Za laboratoře. Dvě v New Yorku, třetí v Koloradu a čtvrtá....“

Ukázal jsem prstem na obzor, kde začal matně vystupovat nad obzor obrys mysu Wardenclyff, kamenný útes ve tvaru kosy, zaseknuté hluboko do oceánu.

Hodiny na palubní desce ukazovaly jedenáct třicet. Seběhl jsem po schůdkách k Teslovi. Musel slyšet mé kroky, ale neotočil se, zřejmě ho fascinovalo nízké pobřeží na obzoru.

„Máme plout plnou rychlostí a na Wardenclyffu zakotvit?“

Když odpovídal, zůstal Tesla obrácen zády ke mně, snad nechtěl, abych viděl, jak je rozrušen:

„Byl bych vám vděčný, Same, kdybychom se k útesu přiblížili přesně ve dvanáct. Přistávat nebudeme, ostatně by nám to vojáci asi nedovolili.“

Tomu poslednímu jsem sice nerozuměl, ale zvedl jsem mechanicky ruku k štítku čepice a vrátil se na můstek, abych dal rozkazy strojmistrovi. Neměl jsem tušení, co se má dít, ale podle Teslovy nervozity se muselo stát něco závažného, osudového nebo osudného, jak chcete. Něco horšího než bouře, ta se přežene. Spíš náraz cyklonu.

Před dvanáctou jsme už pluli nejnižší možnou rychlostí, jen co by kormidlo mohlo udržet jachtu v přímém směru. Míli od nás na pravoboku se zvedala vysoko nad koruny starých stromů zrůdná obrovitá postava rozkročeného Marťana s kulovou hlavou - Teslova Světová stanice. Dole při zemi probleskovaly zelení bílé stěny dlouhé budovy elektrárny a laboratoře. V dalekohledu jsem rozeznal každý detail ocelové konstrukce věže.

Dole mezi stromy a křovinami se hemžili lidé v uniformách, na pobřeží stály vojenské hlídky a nákladní automobily. Vojsko zřejmě obsadilo rozhlasovou stanici, opuštěnou už patnáct let. Strašidelnou věž, z které nikdy nikdo nic nevysílal. Uvažoval jsem logicky. Vojáci si asi řekli: rádiové vlny jsou rychlejší než kurýři na koních a poštovní holubi, a pokoušejí se dát stanici do provozu.

Ukázalo se, že jsem se nedokázal vmyslet do vojenského myšlení. Přesně pět minut před dvanáctou rozřízl tiché letní poledne hlas trubky, zavřeštěla třikrát po sobě. Maličké postavičky se daly naráz do poklusu a zmizely na cestě do vnitrozemí. Za nimi odjely automobily. Pobřeží ztichlo, vrcholící slunce pražilo, zalilo nás dusno jako před bouří.

Tesla držel v ruce hodinky. Stál teď vzpřímen, už se neopíral o zábradlí, vyhublá postava s tváří ještě bledší než dosud. Šeptal si tiše pro sebe, snad se modlil, snad počítal minuty, vteřiny.

Rázem dvanácté zaduněla série prudkých výbuchů. Rozhlasovou věž na mysu Wardenclyff zahalilo mračno prachu, rackové se poplašeně rozlétli na všechny strany. Za bezvětří se šedý mrak rozlézal zvolna mezi stromovím, vysunoval a stahoval chapadla jako zraněná obrovská chobotnice, a jen nerad a opatrně stoupal k šedomodré obloze. Znovu zavřeštěla trubka.

Bylo mi jasné, že už věž neuvidíme. Když se chuchvalce prachu rozplynuly a usadily, objevila se znovu. Zdálo se, že se potácí na pokřivených kovových nohách, ale zůstala stát, nepřirozeně nakloněná a potrhaná, Marťan těžce zraněný. Bílé stěny dlouhé přízemní budovy se sesuly a zmizely v zeleni.

Tesla stál ještě chvilku bez hnutí a upřeně se díval na trosky. Pak vešel beze slova do kabiny. Neodvážil jsem se zajít za ním, zeptat se, co dál. Obepluli jsme velkým obloukem mys Wardenclyff a zamířili k severu. Málem bych řekl „domů“, ale Tesla vlastně žádný domov neměl.

pokračování...
3. NEDOKONČENÝ PORTRÉT

index