6. ŽIVENÉ OBRAZY
...předchozí
7. IKARUS
Byla to rušná doba, měl jsem plné ruce práce. Morganovci chtěli mít i na filmové výrobě svůj podíl a nebylo snadné získat informace v té spleti zájmů a sporů. Uvědomoval jsem si osudovost této epochy pro Edisona - vynálezce. Podstavec ze slávy, moci a peněz, na němž stál, se stále zvyšoval, postava na něm se však zmenšovala, ztrácela lesk, mizela v nánosu rzi.
Teslův život probíhal jinak, ale také dramaticky, ve dvou epochách. Údobí bojů o střídavý proud skončilo, stalo se minulostí, z hmotného zisku nezůstalo Teslovi do dalších roků téměř nic. Edison mizel na výškách svého piedestalu, ale Tesla rostl, přerůstal do druhého období života, do údobí bezdrátového přenosu elektrické energie.
Nikdo z nás netušil - ani Tesla sám - kam až dorazí. Unese tíhu svých záměrů? Hledaných tajemství? Neodtrhne se od pevné země? Na takové myšlenky neměl Tesla čas, jeho mozek pracoval na plné obrátky. Představoval jsem si jeho vnitřní laboratoř, plnou sršících blesků. Nezahubí tak útlé tělo?
V těch časech jsem byl s Teslou v přátelských stycích a mohl jsem mu tu otázku položit přímo. Po krátkém zamyšlení též přímo odpověděl. Životospráva byla ostatně oblíbeným předmětem jeho rozhovorů:
„Lidské tělo je dokonalý stroj, ale člověk s ním musí účelně zacházet jako s každým strojem. Vědecky. Bouřlivá léta mám daleko za sebou, tehdy jsem jedl a pil, až se hory zelenaly. Přišla vážná práce a musel jsem žít tak, aby stroj vydržel a mohl vydávat potřebnou energii. Staral jsem se o dobrou údržbu a o nejlepší druh pohonných látek.
Zkoušel jsem všelico a nakonec jsem to vyřešil po svém: dvě dávky denně. První pro výrobu energie, druhá měla zásobovat tělo ve spánku. Oběd je zbytečná dávka, přesunul jsem ho na ráno - tehdy jím pořádnou stravu, na másle a oleji, pak sýry, rýži, zeleninu, ovoce. Maso jen zcela výjimečně. Večeřím lehce, jen aby se při spánku mohly obnovovat v těle buňky.
Spánek? Když člověk spí tvrdě, hluboce, umělecky, stačí mu třeba jen dvě hodiny denně. Alkohol? Ten mi pomáhá, ale jako lék, po kapkách, když přetížené srdce začíná vynechávat. Každý se mě ptá na ženy. Když chce člověk soustředit rozumovou sílu, musí se vzdát sexuálního života. Je to snad podivný názor, ale já se jím řídím. A abych nezapomněl: každý den pořádnou procházku.“
Tesla, čtyřicátník na vrcholu životních sil, si zřejmě nepřipouštěl myšlenku, že by i nejgeniálnější mozek mohl shořet při tak vysokém napětí. Tloukl podruhé na brány přírody a byl si jist, že se znovu otevřou. Bádání se mu rozrůstalo pod rukama, ale Teslova odvaha byla nezlomná, fantazie nevyčerpatelná. Bezdrátový přenos signálů a zpráv se mu dařil. To nestačilo, rozhodl se uskutečnit i bezdrátový přenos elektrické energie pro osvětlování a pohon motorů.
V newyorské laboratoři se cítil jako tygr v kleci. Vysnil si pokusnou laboratoř ve volné přírodě, kde by nebyl ničím rušen a omezován, kde by nikoho neděsil blesky a výboji. Musel ji mít za každou cenu. Sháněl peníze jako mamonář, ohlašoval nové a nové patenty a prodával je. Psal odborné články a paměti za tisícidolarové honoráře. Jeden z přátel mu nabídl ideální místo pro pokusnou stanici v prérii u Colorado Springs.
V ohni měl ještě jedno želízko, na svou dobu nevídané: Loď řízenou na dálku elektromagnetickými vlnami. Věřil, že tím uhradí část nákladů na stanici v přírodě. Konec té neveselé historie, plné zklamání, znám od G. B. Secbyho, šéfa washingtonského patentového úřadu. Obvykle trochu suchý patron, ale pro mou práci u Morganů cenný.
LOĎ BEZ KORMIDELNÍKA
Byl to šok. Příjemný. Proč? V patentním úřadu se mluvilo o Teslovi vždycky jako o podivínovi. O vizionáři. Ve vlaku z Washingtonu do New Yorku jsem měl dost času, znovu jsem pročetl Teslovu patentovou přihlášku na člun řízený na dálku.
Zařízení vysílací stanice na pobřeží se skládalo z jiskrového oscilátoru, z transformátoru, několika elektrických obvodů v resonanci, antény a uzemnění. Samé Teslovy patenty. Jako přijímač na člunu sloužil Teslovi velmi citlivý rotační koherer. Koherer byl spojen přes transformátor jednak s anténou, jednak se železnou kostrou lodi, ta sloužila jako uzemnění. Proudové obvody přijímače byly vyladěny tak, aby byly přesně v resonanci s vysílačem.
Jenže všechno to mi neřeklo nic o vynálezci. Nebo jen docela málo. Byl jsem zvědav víc na Teslu než na člun.
Z nádraží jsem jel, vlastně kodrcal, kočárem přes New York. Na místo zkušební plavby na pobřeží za městem. Na dřevěném přístavním můstku stála skupinka mužů. Jeden z nich se od ostatních nápadně lišil. Šaty jako švihák, vzpřímený jako socha. To musí být Tesla. Podali jsme si ruce. Nesevřel mi mou nijak přehnaně, ale pevně, takový mužský stisk.
Je to snad detail, mou mánií je odhadovat povahu lidí podle prvního dojmu, sázím se sám se sebou. Myslím podle stisku ruky, podle očí, úst, čela, brady. Měl jsem zvláštní pocit. Ne právě příjemný. Pak Tesla promluvil. Vysokým hlasem. Mluvil rychle a přesvědčivě. Naráz jeho hlas podmaňoval, přibližoval. Pronikavý ocelový pohled se roztavil v okouzlujícím úsměvu. Neobyčejné setkání.
Požehnaný den. Slunce. Bílá oblaka. Moře jen mírně zvlněné. U přístavního můstku se kolébal malý kovový člun, spíš hračka než loď. Měl elektrické akumulátory, motory, přijímací stanici s anténou a elektrické osvětlení. Na kamenitém břehu malá vysílací stanice, také s anténou. Seskupili jsme se kolem. Hlouček odborníků, důstojníků válečného námořnictva, novinářů. U stanice na břehu Tesla a mechanik.
Zkouška začala. Vysílačku obsluhoval Tesla osobně. Zasvištěly tiše lodní motory. Lodní šroub rozvířil vodu na zádi. Mechanik odvázal kotevní lano. Člun vyplul, zakroužil při pobřeží a zamířil na širé moře. V jedné chvíli byl vzdálen od pobřeží a řídicí stanice čtyřicet pět kilometrů. Měl jsem chuť křičet nadšením. Ostatní asi také. Ale to víte, lidská důstojnost, k čertu s ní. Lepší být obyčejným čumilem. Ten dělá, co ho právě napadne. Tak jsme alespoň zatleskali, tím si nikdo nezadal. Námořní důstojníci měli oči navrch hlavy. Pak se ovládli a tvářili se shovívavě.
Podél pobřeží plula směrem k Manhattanu bílá zaoceánská loď. Tesla se mírně usmál jako kouzelník při produkci. Zavedl svůj trpasličí člun tak, aby plul souběžně s obrem. Na stožár jeho člunu vyletěla malá vlajka, siréna zahoukala na pozdrav. Takovou důkladnost jsem ocenil:
„Rád bych teď viděl zblízka, jak se tváří kapitán a kormidelník parolodi. Ten váš člun je malinký, ale strašidelnější než Bludný Holanďan. Mrtvý a současně dokonale živý.“
Člun zakroužil velikým obloukem na širém moři a přistál hladce a přesně u přístavního můstku. Náramná podívaná. Pohoštění na skládacích stolech se slunečníky nebylo o nic horší. Novináři měli senzační zprávu pro tisk. A já si představoval co umu, houževnatosti a peněz musel Tesla do tak složitého zařízení vložit.
Co bylo dál? Bohužel nic. Nebo skoro nic. Kromě nadšených článků v novinách. Patent jsme přirozeně Teslovi dali. Nabídl ho vážené admiralitě. Neměla zájem. Kampak by to vedlo, kdyby lodi pluly po mořích bez kapitánů a lodních důstojníků.
Pro Teslu to byla citelná ztráta, škrt přes rozpočet. Netušil, že mu elektromagnetické vlny připraví zklamání ještě vážnější.
V té době Tesla stavěl stroje pro stanici v prérii a sháněl peníze. Vsadil do hry vše, co měl, i to co neměl. Znal evropskou konkurenci a věděl, že zvítězit může jedině bezdrátovým přenosem na velkou neomezenou vzdálenost. Nejen kolem zeměkoule, ale až ke hvězdám.
V Evropě si už po desetiletí předávali štafetu Maxwell, Hughes, Hertz, Branly, Lodge, Jackson, Popov, Marconi. Tempo se zvyšovalo, závod začal být napínavý. Závod na moři i na souši. V sázce bylo víc než prvenství.
DVĚ ADMIRALITY
Příběh britské admirality by se dal označit jako tajný. Začal roku 1894. Na shromáždění v Královské společnosti nauk v Londýně, uspořádané k uctění památky zesnulého německého fyzika Heinricha Rudolfa Hertze z bonnské university, předvedl profesor Oliver Lodge zajímavé zařízení pro přenos rádiových vln. Přijímací stanici tvořil Lodgeův koherer pro zachycování elektromagnetických vln, a zvonek, který se rozezvučel, když byl zapojen vysílač. Lodgovi ani nenapadlo, že by se pomocí této hračky daly přenášet zprávy na dálku. Svou přednášku s popisem přístroje sice jako pořádný vědec uveřejnil, ale dál se tím nezabýval.
Co nenapadlo Lodgovi, blesklo hlavou jiným mužům, kteří článek četli. Jedním z nich byl poručík anglického válečného námořnictva Jackson, tehdy v nejlepších letech. Se svolením britské admirality namontoval vysílací rádiovou stanici na pobřežním majáku a přijímač s Lodgeho kohererem na válečnou loď Glenmore, která křižovala podél pobřeží. Když se bezdrátový telegrafický přenos mezi majákem a lodí zdařil, zkoušel Jackson bezdrátový přenos mezi plujícími válečnými loďmi.
Admiralita pokusy tajila, byl to pro válečné loďstvo senzační vynález, a tak se Jackson nemohl ucházet o patent ani o místo mezi prvními. Naplno se to utajit nedalo, vědělo o tom přece jenom pár stovek námořníků. O slávu však Jackson nepřišel. Úspěch s bezdrátovým přenosem zřejmě urychlil jeho postup. O dvacet let později byl Henry Bradwardine Jackson, kdysi poručík válečného námořnictva na lodi Glenmore, jmenován prvním lordem admirality.
Druhý příběh utajený nebyl, naopak proslavil ruského profesora Alexandra Stěpanoviče Popova po celém světě. Popov se dostal k bezdrátové telegrafii z docela jiného konce. Sestrojil přístroj, říkal mu „ukazatel bouřek“, citlivý na blížící se bouřky a důležitý pro námořníky. K svému přijímači elektromagnetických vln připojil dlouhý svislý drát, anténu, a na ní zachycoval vzdálené jiskrové výboje vytvořené přírodou, blesky.
Roku 1895 sestrojil Popov přístroj nový a vzbudil v Petrohradu rozruch, když se mu zdařil bezdrátový přenos Hertzovými vlnami na krátkou vzdálenost. Nabídl vynález admiralitě, a v průběhu příštích let vybavil stanicemi pro bezdrátový přenos pět lodí ruského válečného námořnictva na Baltu a Černém moři. Dokázal se dorozumět z lodi na loď nebo mezi lodí a pevninou na vzdálenost dvaceti pěti verst. Dál se nedostal, admiralita ztratila - i když je to neuvěřitelné - zájem. Až do dne, kdy se začal rozvíjet neobyčejný příběh.
Pod štíhlou zlatou věží paláce Admirality v Petrohradě bylo jednoho listopadového odpoledne roku 1899 rušno. Sjížděli se na saních vysocí námořní velitelé na naléhavou poradu; svolal ji kníže Makarov, velitel baltského válečného loďstva a kronštadtského válečného přístavu. Telegrafním vedením mezi Admiralitou a válečným přístavem Kronštadtem na Finském zálivu běžely od rána naléhavé depeše. Z finského přístavu Kotka došla nedobrá zpráva, že nový ruský obrněnec Admirál Apraksin, chlouba válečného námořnictva, najel na útes ostrova Högland čtyřicet verst od Kotky a ocitl se ve vážném nebezpečí. Bylo rozhodnuto, že z Talinu vypluje na pomoc ledoborec Jermak. Admiralita potřebovala mít přímé spojení s Apraksinem, aby mohla řídit záchranné práce. S Kotkou měl Petrohrad telegrafní spojení. Teď bylo třeba zajistit co nejrychleji spojení Kotky s ostrovem Höglandem.
Bylo to zlé. Finský záliv právě zamrzal, čluny již nemohly vyplout a pro saně nebyl led ještě dost silný. Jediným řešením byl bezdrátový přenos zpráv a na scénu vstoupil Alexander Stěpanovič Popov. Při krátkých přenosech mezi loděmi používal jako antény drátu vyneseného balónem nad loď. Pro spojení se vzdáleným Apraksinem, který ani nebyl vybaven pro bezdrátový přenos, bylo třeba postavit na Höglandu vysoký stožár a zřídit stanici.
Když vyplul z talinského přístavu ledoborec Jermak, ležely na palubě díly padesátimetrového stožáru a v podpalubí přístroje pro budoucí höglandskou jiskrovou stanici. Po nesnadné plavbě přistál Jermak u vysokého skalnatého ostrůvku Högland a na všechny čekala těžká práce: dostat na břeh a pak nahoru na skálu nad bezmocným Apraksinem materiál pro stavbu stožáru a stanice. Pracovali všichni: tesaři, námořníci z Jermaku i z Apraksinu, telegrafisté i místní rybáři.
Konečně bylo všechno hotovo, v malé chatě na úpatí vysokého stožáru s anténou mohl Rybkin, Popovův asistent, umístit se svými mechaniky a telegrafisty jiskrové přístroje a dát je do chodu. Pospíchali, věděli, že na druhé straně Finského zálivu sedí v přístavu Kotka u podobných přístrojů Popov a čeká netrpělivě na první zprávu z Hoglandu.
Když se Popov konečně dočkal, byl překvapen: Rybkinův první telegram byl adresován velkokněžně, carově sestře, a obsahoval blahopřání důstojníků Apraksina k narozeninám Popov měl připraven naléhavý telegram a vysílání Höglandu přerušil svou zprávou:
Pro Högland z Petrohradu.
Veliteli Jermaku,
U ostrova Lavensari se utrhla ledová kra s padesáti rybáři a je unášena proudem na širé moře. Přispějte ihned na pomoc.
Admirál Avelan
24. ledna roku 1900 vyplul ruský ledoborec Jermak, kotvící u ostrova Hogland, plnou parou k ostrovu Lavensari a zachránil padesát lidských životů.
Dělal jsem si z vynálezců a vynálezů jakési sestavy, hrál jsem si s tím a hřál jsem se tím, byl to můj koníček. Přišel jsem - stejně jako jiní - k závěru, že spory lidí a států o prvenství jsou většinou malicherné a žalostné. Určitá myšlenka, nápad, objev vyšlehne jako malý plamínek na různých místech světa téměř ve stejnou dobu. Plamínky přeskakují hranice, vynálezci se mezi sebou přou o prvenství, nebo - jen ti nejmoudřejší - předávají své dílo, své úspěchy jako štafetu druhým, spolupracují. Jak kdy a jak kdo.
Nakonec přijde někdo, kdo má dost síly, odvahy a často i kus štěstí, plamínky stmelí v hořící hranici a oheň plápolá tak vysoko, že ho vidí a obdivuje celý svět. Může to být génius, ale třeba také ne.
Houževnatý Edison, spíš hledač než objevitel, navázal na nedokončené baňky se žhnoucími drátky, rval se s problémy, experimentoval ve velkém, až se mu podařilo zapálit velikánský ohňostroj, osvětlit svět žárovkami, napájenými elektrickým proudem z jeho elektráren. Dovršil dílo, ale cesta dál k „studenému“ světlu zůstala otevřená - to prokázal už Tesla.
Nejen to. Edison pozoroval ve svých žárovkách zvláštní, nevítaný úkaz; nevítaný proto, že spotřeboval část energie, určené ke žhaveni vlákna žárovky, ke svícení. Z vlákna jako by vylétaly jakési nepatrné částice. Edison jev zkoumal, dal zatavit do baňky další elektrodu a zjistil, že mezi vláknem žárovky a třetí elektrodou probíhá slabý elektrický proud, ale jen tehdy, je-li nabita kladně. Když obrátil póly pomocného zdroje, proud přestal téci. Elektroda tedy působila jako ventil, který propouštěl proud jedním směrem.
Edison jev popsal, ale dál se jím nezabýval, nemohl ho v té době prakticky a obchodně využít. Netušil, že stojí krůček cesty před světovým objevem, před elektronkou. Na to přišli teprve po desetiletích jiní: Roku 1900 vysvětlil „Edisonův efekt“ anglický fyzik Thompson. O čtyři léta později Angličan John Ambrose Fleming vytvořil na tomto základě vakuovou diodu - první elektronku světa. Stala se dokonalým detektorem (zjišťovačem) rádiových vln a vyvolala převrat v konstrukci rádiových přístrojů.
To byl jen počátek štafety, odstartované nevědomky Edisonem. Roku 1906 Američan Lee de Forest vložil do baňky další - třetí - elektrodu, a s její pomocí ovládal průtok proudu diodou. Tak vznikla elektronka ještě dokonalejší: trioda. „Edisonův jev“ dovedl vynálezce krok za krokem k elektronice.
Tak se cesta za světovým objevem podobá výstupu na nebetyčnou horu se zrádnými sutěmi, strmými skalními stěnami a nebezpečnými ledovými poli. Horolezci ze všech končin světa se pokoušejí dosáhnout vrcholu. Každá z výprav urazí kus cesty vzhůru, předá zkušenosti a umožní, aby další vyšplhali o pár stovek metrů výš. Mnoho odvážných horolezců se vzdá, jiní najdou při výstupu smrt a teprve posledním se podaří zdolat vrchol, získat světovou slávu prvního dobyvatele. Bez předchozích pokusů, pomocných základen, bez vynálezu dýchacího přístroje a bez stovek nosičů by se jim to nemohlo zdařit.
V devadesátých letech jsem sledoval s napětím výstup na rozeklaný, divoký, neznámý a tajemný štít, na jehož vrcholu stála dokonalá vysílací stanice. Kdo tam vystoupí první? Kdo padne a kdo se proslaví? Kdo zbohatne a komu nezbude ani na chleba? Kde vlastně stojí při tomto výstupu Tesla a kam až vystoupí?
Tesla studoval a oceňoval práci předchůdců, prvních mužů štafety, ale jejich systém nepřevzal, šel svou vlastní cestou; ta měla své zákruty a zlomy, vnitřní i vnější konflikty. Tesla začal s přenosem elektromagnetických vln o frekvenci asi deset tisíc kmitů za vteřinu někdy na počátku devadesátých let - v letech 1892 a 1893 už přednášel ve vědeckých společnostech o svých pokusech a o svém systému bezdrátového přenosu.
Zjistil, že se tyto vlny dají přenášet nejen po vedení, ale že překlenou mezeru i v případě, když se vedení přeruší. Chtěl proto zvyšovat počet kmitů a očekával, že se indukcí dostanou na větší vzdálenost. (V té době byl Tesla ještě přesvědčen, že pracuje s prostou indukcí a nespojoval své vlny se zářením Hertzova typu.)
Při prvních pokusech s vysokými kmitočty Tesla poznal, že jejich působení do dálky neodpovídá obyčejně indukci mezí vzdálenými vodiči, ale že jejich energie ubývá mnohem pomaleji. Hledal způsoby, jak zvyšovat kmitočet a sestrojil roku 1897 oscilátor, pracující s jiskrovým výbojem kondenzátoru; kmital frekvencí až dva milióny kmitů za vteřinu. Pomocí transformátoru, který dostal jeho jméno, přenášel kmity s vysokou účinností do laděné vyzařovací soustavy, takže dostal poměrně málo tlumené vlny o délce asi sto padesáti metrů.
Tesla nevěřil v budoucnost krátkých tlumených vln Hertzových a měl svou vlastní koncepci bezdrátového přenosu. Teď hledal nejvhodnější druh a délku přenosových vln - odpověď na to měla dát stanice v Coloradu.
BLESKY V PRÉRII
Začátkem roku 1899 vyrazil ze železniční stanice v Colorada Springs dlouhý proud povozů. Vezly stavební dříví a konstrukce, velké stroje a přístroje, potraviny i vodu. Stoupaly stále výš až na pustou náhorní planinu ve větrném stínu Skalistých hor, dva tisíce metrů nad mořem.
Tady byl klid. Nerostla tu ani pořádná tráva, chyběla voda, i kovbojové se stády krav se tomuto kraji vyhýbali. Oči se mohly zachytit jen na západě, kde se na obzoru rýsoval ještěří hřbet Skalistých hor a jiskřil ledovec na úbočí Blanco Peak.
Uprostřed širé planiny s trsy suché trávy, v kraji bez lidí, měla vyrůst Teslova vysílací stanice. Místo vybral a Teslovi doporučil jeho přítel a obdivovatel Leonhard E. Curtis; navíc se postaral o potřebné pozemky a elektrickou energii, snad poskytl i peníze na stavbu stanice.
Výstavba vysílací a přijímací stanice v Coloradu byla jen dovršením několika let příprav. Roku 1897 začal Tesla s konstrukcí mohutných strojů pro vysílačku. Pro pokusy s dlouhými vlnami stavěl vysokofrekvenční generátory s frekvencí 35 tisíc period za vteřinu a s příkonem dvě stě kilowattů - umožnily vyrábět dlouhé vlny o délce osm a půl kilometru. Pro vyšší frekvence a kratší vlny připravil oscilátory kmitající s frekvencí až dvou miliónů kmitů za vteřinu. Měly jiskřiště přerušované rotačními přerušovači v rytmu desettisíckrát ve vteřině. Bylo zřejmé, že se připravuje vyzkoušet v Coloradu různé vlnové délky od krátkých vln stopadesátimetrových až po dlouhé vlny několikakilometrové.
Během tří jarních měsíců vyrostla na coloradské planině z trámů a prken prostorná podsaditá budova neobvyklého tvaru a nad ní dvě příhradové věže sroubené z trámů. Šest set mil - tisíc kilometrů odtud, už pod horami, byla vybudována podobná stanice přijímací s dřevěnou věží pro stožár antény.
Téměř celý prostor vysílací stanice zabrala obrovitá primární cívka s rotačním přerušovačem. Dole byla dokonale uzemněna a v její ose byl vztyčen sedmdesát metrů vysoký stožár s mosaznou koulí na špici - zářila ve slunci do dálky jako malé slunce. Vedle cívky stálo sedm velkých olejových kondenzátorů.
V polovině roku 1899 byla stavba ukončena, stroje vyzkoušeny a Tesla zahájil pokusy, pracoval tu téměř celý rok. Na snímcích z té doby sedí Tesla v laboratoři stanice, maličká postava pod stěnou mamutí cívky, nad ním spleť mocných jisker a blesků o fantastickém napětí dvanácti miliónů voltů.
Práce několika let příprav přinesla úspěchy. Tesla mohl být spokojen, nevynaložil své poslední dolary a dolary svých přátel nadarmo. Ověřil si, že jde správnou cestou a přihlásil řadů patentů. Navíc mohl ohromit Ameriku a celý svět bezdrátovým přenosem energie. Dokázal přenášet signály a zprávy bez drátu na tisíc kilometrů.
Teslu samého nejvíc těšilo, že se mu podařilo udělat první krok k bezdrátovému přenosu energie. Na vzdálenost asi dvaceti pěti až třiceti kilometrů od vysílací stanice postavil v prérii veliké tmavé válce - cívky; na spodním konci byly spojeny vodivě se zemí, naladěny byly na resonanci vysílače. Proud vzbuzený v cívce vysílačem dokázal rozžhavit vlákna žárovek a roztočit elektromotory.
To vykonal Tesla v době, kdy Marconiho anglická společnost byla schopna - s Hertzovými přístroji a s Branlyho kohererem - uskutečnit bezdrátový přenos jen na vzdálenost několika desítek kilometrů. Nenechal si výsledky svých pokusů pro sebe a zveřejnil je roku 1900 v časopise Century Magazíne. Pokládal za svou povinnost předat světu výsledky své práce.
Pro Teslu byl nyní problém bezdrátové telegrafie mezi nejvzdálenějšími místy zeměkoule vyřešen: buď použitím nepřetržitých oscilací o několika desítkách tisíc period, které vyráběl pomocí vysokofrekvenčních generátorů, nebo pomocí frekvencí o několika miliónech period. V Coloradu však Tesla narazil na řadu dalších problémů, nových myšlenek, idejí - jednou z nich byl bezdrátový přenos hlasu. K tomu, aby mohl tyto problémy řešit, potřeboval velkou pokusnou stanici o několika tisících kilowattů. Světový úspěch v Coloradu se stal začátkem Teslovy životní tragédie.
V coloradskě prérii se Tesla blížil k vrcholu tajemné hory. Rok 1899 přinesl úspěch i Italu Marconimu, když překonal elektromagnetickými vlnami Hertzova systému průliv mezi Anglií a Francií.
Tesla nebyl znepokojen - zatím. Marconi jednou zůstane stát se svým systémem před nepřekonatelnou bariérou, až se pokusí o přenos na stamílové vzdálenosti! Teslův duch mířil dál a výš, tam, kam se Marconi nikdy nemůže dostat:
„Neočekávám, že své myšlenky snadno uplatním. Každý vědec ví, že jeho dílo je určeno budoucím, tak jako práce rozsévače. Ví, že je jeho povinností položit základy pro práci těch, kdo teprve přijdou, ukázat jim cestu. Jedno však mohu prokázat. Dokáži svými přístroji vysílat elektrické oscilace do nejvzdálenějších koutů Země a přenášet tak zprávy. Za krátkou dobu nebudeme potřebovat telegrafní a telefonní dráty, drahé podmořské kabely. Budeme přenášet zprávy rychleji a levněji. A jednou budeme moci vysílat - pomocí kratičkých centimetrových vln - signály na Mars a Venuši a také signály z planet přijímat.“
V té chvíli přichází na mysl otázka: Co udělá Morgan? Měl přece už před léty zájem o obchodní využití bezdrátově telegrafie. Stanice v Coloradu byla odrazem tohoto zájmu. Teď měl Tesla vše, co potřeboval: kupu patentů, průkaz o jejich použitelnosti v praxi. Potřeboval své těžce vydobyté duchovní jmění předat, prodat tak, jako prodal patenty strojů na střídavý proud, aby měl prostředky na další objevitelskou cestu. Jako Morganův tajemný tajemník bych se neměl ptát, co udělá Morgan, měl bych odpovídat. Jasnou jednoznačnou odpověď jsem bohužel nikdy neznal a neznám.
Pravda, podával jsem zprávy o Teslově práci, pokrocích, výsledcích, záměrech, možnostech. Znal jsem jeho sílu i slabost. Snažil jsem se Morgana přesvědčit, že je možno na Teslu vsadit bez nadměrného rizika. Netajil jsem, že tu riziko je, nebyl jsem tak naivní, měl jsem v ruce drahé odborné expertizy.
Záměry, naznačené Teslou, musely obchodnické mozky ohromit, nebo aspoň zneklidnit. Tesla si byl jist, že dozrála doba k výstavbě bezdrátové stanice, tak silně, aby pokryla celý svět. To ale bylo v rozporu s reálnými možnostmi. Představoval jsem si, a nejen já nepatrný, že se síť bezdrátové telegrafie bude rozvíjet postupně tak, jako začínal pozemní telegraf. Nejdříve spojení, které by bylo jasně výnosné, třeba New York - Chicago, jako magnet přitahující peníze bankéřů, podnikatelů, obchodníků. Pak další a delší spoje, až by síť stanic pokryla celé Spojené státy, překročila oceány.
Mohl jsem spřádat jen jedno vlákno pavučiny. Jiní spřádali jiná, silnější a muselo by se jich sběhnout do jednoho společného středu po čertech mnoho, aby vznikla pevná pavučina. Překážely tomu pravděpodobně i Teslovy utopické myšlenky.
Ještě více komplikovaly Morganovo rozhodování zprávy z Anglie. Marconiho manažeři a protektoři zpracovávali odborníky i veřejně mínění, přicházely zprávy o přístrojích a zdokonaleních dalších vynálezců. Kdo má pravdu? Tu věčnou, co bude platit za deset let, sto let? Který systém bude nejlepší? Finančně nejvýhodnější? Není lepší počkat na výsledek souboje vynálezců?
Do hry vstoupily i složité zájmy a svazky obchodní, finanční. Co se stane s telegrafem a telefonem? Od doby kdy vynálezce telegrafu, malíř Samuel Finley Breese Morse, postavil první telegrafní vedení z Baltimore do Washingtonu, uplynulo pomalu půl století. Za tu dobu telegrafní dráty omotaly zeměkouli, byla postavena nekonečná sloupořadí telegrafních tyči podél transkontinentálních tratí, námořníci položili tisíce mil silných podmořských kabelů. V tom bylo uloženo mnoho lidského důmyslu, energie, peněz.
Vezměme jen transoceánský telegrafní kabel mezi Evropou a Amerikou, velké technické dílo, malý div světa. Ležel na mořském dně, sloužil a vydělával peníze teprve tři desetiletí. Lidé se ptali: Co se s ním stane? A vzpomínali při tom na tvrdý boj námořníků s oceánem, než se podařilo po tolika marných pokusech kabel uložit na dno oceánu. Ten příběh říká mnoho o houževnatosti mužů, bez kterých by lidem nebyly ani ty nejdokonalejší vynálezy nic platné. Neměli by být zapomenuti.
KABELOVÁ LOĎ
Začátkem srpna roku 1857 vyplula z přístavu Valentia na pobřeží Irska nenápadná anglická loď Agamemnon ve službách americké Field Atlantic Telegraph Company. Měla zvláštní náklad: podmořský telegrafní kabel - ležel stočený v podpalubí.
V tutéž dobu vyplula z přístavu Hearťs Content na Newfoundlandu Agamemnonu vstříc americká kabelová loď Niagara s druhou polovinou drahého měděného kabelu.
Kdesi uprostřed Atlantiku se měly kabelové lodi setkat a kabel spojit. Byl silný jako ruka. Uvnitř měl měděné dráty, pak tři vrstvy gutaperči, aby se k telegrafním drátům nedostala mořská voda, konopný obal napojený dehtem a olejem a navrchu spirálový pancíř. Každá míle kabelu vážila tunu.
Když kabelové lodě Agamemnon a Niagara vypluly z přístavů, leželo mezi nimi devatenáct set mil hlubokého oceánu.
Mezi muži na palubě Agamemnonu pracovali i zkušení chlapi, kladli podmořské kabely z Francie přes Lamanšský průliv do Anglie a na jih Atlantským oceánem a Středozemním mořem do francouzského Alžíru.
Byla to práce těžká a nebezpečná. Otáčivé bubny vytahovaly kabel z nitra lodi. Od bubnů běžel kabel jako černý had po kladkách na můstek na přídi lodi a odtud klesal vlastní váhou ke dnu. Kabelová loď musela udržovat stále stejnou rychlost, kabel nesměl nikde uváznout, aby ho tah lodi nepřetrhl, nesměl udělat na palubě smyčku. Přitom se loď houpala na vlnách, ztrácela rychlost.
Nebylo divu, že i zkušeným mužům na Agamemnonu se kabel několikrát přetrhl. Lovili ho znovu a znovu na mořském dnu kotvou, zavěšenou na silném lanu. Pak oba konce kabelu spojili a začali trpělivě tam, kde přestali. Na Niagaře se jednoho dne kabel přetrhl a klesl do hloubky dvou tisíc provázen tak nešťastně, že ho nemohli kotvou nalézt a vylovit. Obě kabelové lodě se musely vrátit do svých přístavů s nepořízenou.
V březnu příštího roku vypluly tvrdohlavé lodě znovu, zkušenější. Útočný plán společnost změnila: Obě lodi se nejdříve setkaly uprostřed oceánu, kabeláři oba konce kabelu spojili, lodě se rozjely na západ a na východ a za sebou nechávaly kabel na dně oceánu. Mělo to velkou výhodu, velitelé lodí se mohli telegrafním kabelem kdykoli dorozumět, jak práce pokračuje. Když telegraf oněměl, věděli, že se kabel přetrhl nebo poškodil na podmořském skalisku. Dvakrát se kabel přetrhl, obě lodě se vrátily, kabel byl spojen a zase se rozejely. Když se to stalo potřetí a Agamemnon se vracel, aby našel přetržený konec kabelu, kabelová loď Niagafa byla pryč. Odplula a nezbylo, než aby se Agamemnon rozejel za ní do přístavu Queenstown.
Druhý pokus o položení atlantského kabelu se nezdařil. V červenci téhož roku 1858 vypluly kabelové lodě potřetí, společně. Začaly klást kabel od středu Atlantiku a tentokrát to vyšlo. Podařilo se položit transoceánský kabel v celé délce a v srpnu už jím proběhl první kabelogram z Ameriky do Anglie.
Svět jásal, bohužel předčasně. Koncem roku proud v kabelu slábl, slábl, až kabel oněměl. Nikdo nevěděl proč, vada byla asi v konstrukci samé. Stačilo, aby se kabel poškodil na jediném malém místě a celých devatenáct set mil bylo k nepotřebě.
Běžela léta, jiné kabelové lodě kladly podmořské kabely z Anglie do Suezu a ze Suezu přes Aden až k ústí Indu. Jejich úspěch oživil otázku spojení přes Atlantik, pro americké i anglické obchodníky a bankéře měl cenu zlata. Tentokrát použila Fieldova společnost lod', která uvezla celý kabel, dokonalejší, odolnější a také dvojnásob těžší a dražší než byl první.
Tou lodí se stala podivuhodným řízením osudu nová moderní osobní paroloď Great Eastern. Měla zajímavou a ne právě slušnou minulost. Stavěli ji jako největší, nejsilnější, nejrychlejší i nejkrásnější osobní loď na světě. Měla unést ve všem pohodlí čtyři tisíce cestujících nebo - bez pohodlí - deset tisíc vojáků. Deset nízkotlakých parních strojů z továrny Watta a Boultona v anglickém Soho pohánělo dvě boční kolesa a pro jistotu ještě lodní šroub na zádi. Devět tisíc tun uhlí si musela loď vézt na cestu přes Atlantik a zpět. Pro jistotu byla vybavena ještě plachtami, čert nikdy nespí, a tak krom komínů se tyčilo nad palubu šest stožárů. Cestujícím měly sloužit kromě přepychových kajut herny, promenády, zrcadlový sál s varhanami, knihovna.
Tahle loď měla smůlu od samého začátku. Když ji spouštěli při ústí Temže na vodu, postavila si hlavu a na skluzu z loděnice se zastavila. Čtvrt roku ji postrkovali kousek po kousku k vodě, byla to světová ostuda. Když ji konečně dostali na moře, vybuchl ohřívač vody pro kotle - zrcadlový sál byl zničen a šest mužů posádky přišlo o život.
Původně byla tvrdohlavá paroloď určena pro dálkové plavby do Indie a Austrálie, proto ji nazvali Great Eastern - Velká Východní. Při své osudné smůle nakonec plula na západ, do Ameriky, a to jen asi čtyřikrát. Používalo ji tak málo cestujících, že se lodní společnost rozhodla ji prodat. Nemyslím, že to byl pravý důvod, zdá se, že se pro pravidelnou zaoceánskou plavbu nehodila, říkalo se, že její konstrukce je chybná.
Great Eastern koupila Fieldova společnost a z nejluxusnější chlouby oceánu se stala prostá kabelová loď. V podpalubí vybourali přepychové společenské místnosti a měli místo pro celý transatlantický kabel; měřil dva a půl tisíce mil a vážil čtyři tisíce pět set tun.
V červenci roku 1865 vyrazila Great Eastern s nákladem dvaceti pěti tisic tun od irských břehů. Neplula sama, doprovázely ji tři pomocné a zásobovací lodi: Carolina, Terrible a Sfinx. Všichni věřili, že plavba bude klidná a příjemná. Kabel byl silnější, lépe chráněný, stroje ke kladení dokonalejší a muži zkušenější. Flotila plula rychle, bez přestávek. Moře bylo mírné a černý kabel klesal ze zádi Great Eeastern hladce a pravidelně do moře.
Poledne 2. srpna přineslo nečekaný dramatický zvrat. Ten den měla kabelová loď za sebou dvě třetiny cesty přes Atlantik a na dně oceánu dvanáct set mil kabelu. Telegrafista hlásil, že spojení s přístavem je přerušeno. Bylo třeba vytáhnout na palubu poslední část položeného kabelu, nalézt a opravit poškozené místo a začít s kladením znova.
Technici prohlíželi kousek po kousku kabel vytažený na palubu, když se loď dala do pohybu. Kabel mezi bubny se napnul jako tětiva luku, praskl a zmizel ve vlnách. Týdny těžké dřiny byly ve vteřině ztraceny. Zbývala jediná naděje: vylovit kabel z moře. Námořníci vhodili do vody malou kotvu na dlouhém laně; skládalo se z krátkých dílů spojených železnými kroužky, aby se lano nepřekroutilo.
Patnáct hodin křižovala Great Eastern mořem, na jídlo ani na odpočinek nikdo nepomyslel. Pak kotva zachytila lano a muži ho navíjeli opatrně na buben a zvedali z hloubky. Lano bylo zpo-loviny na bubnu, když se zlomil kroužek na laně a kabel znovu spadl na mořské dno. Námořníci stačili jen shodit do moře boji, aby označili místo.
Padla hustá mlha, pak přišlo bouřlivé počasí. Pomocné parníky mizely za vlnami, kabelová loď byla cyklonem zahnána daleko od boje. Ještě třikrát zachytili kabel kotvou, vlečenou po dně, ale těžce namáhané lano se vždy přetrhlo. Bylo stále kratší, kotva se obrousila. Přicházel podzim a s ním jedna bouře za druhou. Great Eastern, se musela vrátit do Anglie s vyčerpaným mužstvem na palubě. Dvanáct set mil drahocenného kabelu zůstalo na dně oceánu.
O rok později vyplula Great Eastern s kabelem novým. Tentokrát mužům štěstí přálo, už si lépe rozuměli s vrtošivou, těžce ovladatelnou lodí i s kabelem. Za pouhých dvacet dní plavby dopluli do zátoky Svaté Trojice. Za zádí ležel kabel až do Evropy. Byl připojen na telegrafní vedení do New Yorku a první čárky a tečky morseovy abecedy se rozletěly mezi kontinenty.
Svět vzpomínal na vynálezce telegrafu, podmořského kabelu, morseovky. Nikdo neoslavoval neznámé muže z kabelových lodí, z Agamemnonu, z Niagary, z Great Eastern, kteří do toho podniku také něco dali. Sešli se na palubách z celého světa: John, Franz, Giacomo, Louis, Henry, František, Fred, Nikolaj, Juan, Knut... Bez nich by to nešlo.
Telegrafní a telefonní společnosti se nedívaly na nové vynálezy s nadšením ani se založenýma rukama. Měly dost sil, aby pří nejmenším odsunuly vpád nové techniky do své oblasti, i když ho nedokázaly natrvalo znemožnit. V té době, kdy Morgan váhal a Marconi útočil, ocitl se Tesla na přelomu života. Musel se rozhodnout: Zůstat vědcem, nebo se dát do pozemského boje o to, co jako vědec objevil a co ještě objevit chce.
Rozhodoval se těžce. Byl z rodu bojovníků, ale bez výzbroje není bojový duch k ničemu. Výzbroj stojí peníze a ty Tesla neměl. Měl je ze začínajících a nakonec úspěšných průmyslníků téhle horečně epochy málokdo. Znamenalo to založit společnost, získat finančníky, bankéře, podnikatele, obchodníky, nakupit statisíce, milióny dolarů a pak spustit. Zde byl Tesla na tenkém ledě, cítil se ztracen.
V té době se s mým šéfem často stýkal, snad se i spřátelili. (K Morganům Teslu přivedl vydavatel světoznámého Century Magazin.) Strávil u Morganů v kruhu rodiny mnohý volný večer. Byl duchaplným společníkem. Dovedl na večírcích u Morganů rozezvučet jinou strunu než tu běžnou americkou, durovou. Morgan - finančník hovoříval s Teslou o jeho velkých záměrech opatrně jako lišák, to bylo součástí jeho povinností jako hlavy všemocného koncernu. Morgan - přítel nabídl Teslovi osobní finanční pomoc, ochranu. Nic míň, ale také nic víc. Stačí to Teslovi natolik, aby pustil finanční starosti z hlavy, která takové problémy nesnáší, neregistruje, neukládá do paměti?
Zřejmě to stačilo. Tesla se rozhodl a vytáhl do pole. Nejen to. Místo aby soustředil své nečetné finanční prostředky na průlom v jednom místě opevnění, roztáhl - navzdory radám přátel - bojiště do obrovských rozměrů. Jeho hlavní výzbrojí se stal duch, nezkrotný, nespoutaný, úžasný - a udivující a nevysvětlitelný, donkichotský.
Na jedno z možných vysvětlení jsem přišel, když Tesla v slabé chvíli vypravoval o svém dětství, vracel se k němu často a rád. I jeho mladá léta zněla různými tóny: tím běžným, pozemským, klukovským, a pak jakýmsi snovým, fantastickým. Každý pořádný kluk má krom her s lukem své sny. U Tesly bylo všechno intenzivnější. Nikola, obyčejný kluk z městečka zapadlého pod horami, byl od malička kutil. Nejvíc se proslavil při jedné z parádních přehlídek místních hasičů.
Tu neděli po mši předváděli hasiči v Gospiči zbrusu novou požární stříkačku. Táhli ji v slavnostním průvodu, na čele dechovka, na stříkačce a za ní hasiči ve vyžehlených uniformách, městečko vzhůru, nikdo nechtěl o podívanou přijít.
Červenou stříkačku postavili u vodní nádrže. Řečnilo se a pak spustili hasiči parní stroj. Marně: nečerpal, nestříkal, nehasil. Nastal zmatek, kdekdo se snažil nalézt chybu. Nikolu napadlo, že je asi hadice ucpaná. Vlezl do vody, vytáhl konec hadice, očistil koš a voda naráz prudce vyrazila. I když pokropila starostu a kolemstojící hodnostáře, oslavovali Teslu jako hrdinu dne. Od té doby považovali Nikolu za nejšikovnějšího kluka z Gospiče.
Hry s deštníkem jako padákem, vodní kolo a vodní turbína, chroustí motor, to byla běžná tvář klukovských let. Ale z Nikoly vyrůstal snílek, plný podivných představ. Maminka mu vypravovala báje a pohádky, příběhy o statečných činech národních hrdinů a Nikolova obrazotvornost začala pracovat. Nejen ve snu, ve spánku, ale i za bílého dne se mu zjevovaly pochmurné vize, strašidelné příšery. S otevřenýma očima prožíval krkolomné honičky, padal do propasti mezi hady, do mořských hlubin s hejny světélkujících oblud.
Sny přerůstaly do chorobného stavu, chlapce ničily i fyzicky, rodiče si nevěděli rady. Tehdy se z toho Tesla dostal silou vůle. Zaháněl chmurné a děsivé vize příjemnými, vymýšlel si nejroztodivnější stroje a přístroje, stavby, usměrňoval obrazotvornost. Vypravoval mi o tom s úsměvem v koutku očí. Byl přesvědčen, že se tehdy naučil rozvíjet fantazii určitým směrem, ovládat ji, využívat.
Dávno po tom, kdy Teslův osudný krok přinesl trpké ovoce, jsem přišel na myšlenku, zda právě neobyčejná, od mládí pěstovaná obrazotvornost, nesebrala svou roli. Odpoutala ho od pevné půdy, vynesla až tam, kde je příliš řídký vzduch pro pozemšťana. Kde se těžko rozeznává dosažitelné od nedosažitelného, skutečné od vysněného. Dodnes nedovedu jinak vysvětlit Teslův gigantický až nadpozemský záměr vybudovat na Long Islandu Světovou stanici uprostřed moderního města. Stanici napájenou elektrickou energií z niagarské centrály - a co je na věci nejfantastičtější - bezdrátovým přenosem.
Ani takový vědecký obr, jakým Tesla bezesporu byl, nemohl unést tak velkou vizi - někdo by řekl smělou, jiný bláznivou. Lidský sen, jaký se dosud neuskutečnil a sotva uskuteční v další generaci. Dodnes si vyčítám, že jsme v těžké době rozhodování nestáli při Teslovi těsněji, že jsme ho víc nepromlouvali. Kdyby byl svou koncepci obchodní bezdrátově stanice podstatně zjednodušil, omezil, přizpůsobil době, možnostem, mohl se probojovat. Těžce, ale přece.
Vím, dnes se snadno mudruje, po účinku rada zlá. Tehdy jsme si netroufli varovat takovou vynikající osobnost, snažit se otřást sebedůvěrou velkého vědce. Zdálo se nám to nemožné. Vlastně si nikdo nebyl jist, kam už Tesla pronikl. Kam až může dosáhnout.
S tím souvisí i Morganova úloha v této podivuhodně smutně hře. Tím, že dal Teslovi sto padesát tisíc dolarů „pro začátek“ možná posílil jeho víru, že se pouští do podniku uskutečnitelného. Proč Morgan poskytl Teslovi finanční pomoc na záměr obchodně nedozrálý? Chtěl podporovat vědecký výzkum? To už asi nikdo neobjasní.
Jakou roli sehrál Marconi, další postava hry? Tesla nemohl tušit, jak nebezpečným soupeřem je. Proto ho podceňoval. Jako vědec měl pravdu, když prohlašoval, že Marconi narazí na nepřekonatelnou zeď. Nepočítal s tím, že jeho italský nebo spíše anglický soupeř půjde dopředu způsobem někdy nevybíravým. I když Tesla své objevy zveřejňoval, pokládal je právem za nedotknutelný duševní majetek - při zkušenostech s obcházením, vykrádáním a zneužíváním jeho patentů představa jistě naivní.
To, co se stalo dál, nepatří mezi povznášející události v dějinách techniky a vynálezů. Bohužel ani mezi neobvyklé. Marconi se skutečně ocitl před bariérou, danou dosahem velmi krátkých a silně tlumených Hertzových vln. Přitom sama cesta k této mezní vzdálenosti stála Marconiho společnost mnoho peněz. Jméno vynálezce, kterému se zdařil bezdrátový přenos přes Lamanšský průliv, se rozletělo do světa ozdobeno skvělými přívlastky. Ani jedno ani druhé nebylo možno promarnit.
V této situaci, pro Marconiho dramatické a pro Teslu - jak se později ukázalo - osudné, jsme uzavírali v New Yorku sázky: Začne nebo nezačne Marconiho společnost jednat s Teslou o licenci na jeho patenty pro bezdrátovou telegrafii pomocí delších a méně tlumených vln?
Sázel jsem na licenci a prohrál. Nedocenil jsem Marconiho pružnost. Ostatně i odborníci byli udiveni, jak rychle Marconi přecházel na delší a delší vlny, použil oscilátoru, transformátoru a dal si celý systém patentovat v Londýně. Byla jediná možnost, jak bariéru optického obzoru překročit. Marconi ji využil.
Došel Marconi k novému systému sám, logickým vývojem? K prodlužování vln ho přece mohl vést předpoklad lepšího ohybu vln a nutnost dostat větší výkon do antény. Když zvyšoval anténu byl to jeho objev, nebo Popovův? Ptal jsem se v tě době odborníků a jejich odpověď byla jasná, shodná se stanoviskem Nikoly Tesly:
„Marconiho patent obsahuje prakticky všechny části Teslova systému bezdrátového přenosu, popsané v dřívějších Teslových patentech. Navíc má Marconi jen poněkud praktičtější způsob dolaďování cívky v anténním obvodu.“
Marconi převzal Teslův systém bezdrátového přenosu a těžce poškodil Teslu, bez nadsázky doživotně.
Stalo se, čeho jsem se obával. Morgan nabízel před léty Teslovi, že se bude podílet finančně na jeho objevech a pokusech v oblasti bezdrátové telegrafie i na jejich obchodním využití. Tesla tehdy odmítl, aby si uchoval tvůrčí svobodu a nezávislost na kapitálu. Marconi to vzal za opačný konec: Nejdříve vytvořil s pomocí vlivných anglických osobností kapitálově silnou společnost; měl krytá záda proti jakémukoli riziku, dostatek peněz pro své pokusy, zkoušky, vysílací stanice a v sázku dal jen své jméno vynálezce.
Navíc v tom všem byla jakási ironie osudu: Zatímco Marconi vítězil velmi dlouhými vlnami, Tesla přecházel od svých netlumených dlouhých vln k jiskrovým stanicím s vlnami.
Chci ale být vůči Marconimu spravedlivý, i když to pro mne, Teslova přítele, není snadné. Ke každému činu vede dlouhá životní cesta a čin je poznamenán událostmi této cesty. Kdo chce hodnotit a soudit čin, musí znát prameny jeho vzniku. Zvolil si Marconi cestu sám, nebo byl na ni uveden? Rozhodoval sám?
A tak mě napadá, že by nebylo správné mluvit jen o činu a nevšímat si cesty k němu. Možná že se tím leccos vysvětlí. Přinejmenším to, že Marconiho cesta k úspěchu byla zcela odlišná od Teslovy. Tesla se rozhodl dobýt světa naráz odvážným až fantastickým skokem. Marconi šel opatrně krůček za krůčkem a každého dílčího technického úspěchu a zlepšení hned prakticky obchodně využil. To nemá být omluva, spíš pokus vysvětlit, objasnit příčiny. To znamená vypravovat Marconiho příběh od začátku.
CESTA KE STANICI SIGNÁL HILL
Cesta Guglielma Marconiho k bezdrátovému přenosu přes Atlantik začala v Institutu Cavallero ve Florencii, kde se čtrnáctiletý poprvé zahloubal do tajemství fyziky a chemie. Ve dvaceti letech si Guglielmo troufl na samostatné pokusy s elektrickými signály, s Hertzovými vlnami a bezdrátovým přenosem. Jeho laboratoří byly dva podkrovní pokojíky.
Jedné noci vzbudil Guglielmo maminku, „že jí musí něco důležitého ukázat“. Zavedl ji do podkroví a začal čarovat: Když v jedné místnosti stiskl tlačítko jiskrového přístroje, v druhé se rozezvučel zvonek. Udivené rozespalé matce to mnoho neřeklo. Otec - zámožný boloňský kupec - ráno jen zabručel, že zná mnohem jednodušší a levnější způsob jak rozezvučet zvonek.
Na jaře 1895 se Marconi přestěhoval se svými pokusy na otcův statek Villa Griffone v Pontecchiu, kde byly dlouhé terasy, louky a kaštanová alej. Na terase umístil jiskřiště, za vzdáleným pahorkem na konci aleje přijímač. Pro příjem použil Branlyho kohereru, trubičky naplněné práškem ze stříbra a niklu. (Tesla používal svého dotykového detektoru.) Bezdrátový přenos se Marconimu zdařil a na počátku roku přenášel signály na vzdálenost téměř dvou mil.
Matka byla hrdá na syna, otec bručel na dráty natažené na terase i na stromech, ale nakonec začal při pokusech pomáhat, zapřáhl do nich i zahradníky a dělníky ze svého statku. Byl nadšen, když mohl telegrafovat z vily na pahorek a otevřel Guglielmovi hlouběji svou kapsu pro další pokusy.
Marconiho matka byla ještě praktičtější, nenarodila se zbytečně ve Skotsku. Napsala příbuzným do Irska a Anglie a v únoru roku 1896 odejel mladý Marconi s matkou z italského slunce do zamlženého Londýna. Naděje, že tam lépe uplatní své výzkumy, se splnila.
V Londýně se Marconi seznámil podle plánu s vedoucím inženýrem hlavní pošty Williamem Preecem a ten sjednal pomoc poštovní správy. Pokusný bezdrátový přenos mezi stanicí na střeše hlavní pošty v St. Martins le Grand a stanicí na břehu Temže se zdařil. Mezi stanicemi byly vyměněny telegramy a vysocí poštovní i vládní úředníci odcházeli spokojeni.
Po prvním krůčku následoval druhý: Zástupci armády a válečného námořnictva požádali Marconiho, aby předvedl své přístroje vojenským inženýrům. Pokusy se konaly na planině u Salisbury a pomohly Marconimu i tím, že mohl přístroje zlepšovat a postupně prodloužit vzdálenost přenosu ze čtyř na devět mil. Téže vzdálenosti dosáhl Marconi i při dalším přenosu přes vody Bristolského kanálu.
V červnu 1897 povolala italská vláda Marconiho do Itálie a svěřila mu stavbu pozemní vysílací stanice válečného námořnictva ve Spezii. Marconi získal možnost provádět zkoušky s bezdrátovým přenosem mezi pevninou a válečnými loděmi na moři. Italská vláda zprostila Marconiho vojenské povinnosti, aby se mohl věnovat výzkumné práci. Na oplátku předal Marconi vládě svá patentní práva pro území Itálie a kolonu.
Dá se říci, že rokem 1897 skončil Marconi s údobím zkoušek bezdrátové telegrafie a snažil se uvést ji do běžného života. Prvním zájemcem bylo námořnictvo, stejně jako tomu bylo v případě Jacksonově: vybavilo Marconiho jiskrovými stanicemi majáky Battycastle a Rathlin Island v severním Irsku. Strážci majáků se mohli dohovořit s pevninou, Marconiho vynález začal sloužit lidem. Jeho jméno, dosud v Anglii neznámé, začalo pronikat do veřejnosti.
První obchodní objednávku zadal Marconimu časopis Dublin Expres, aby si zajistil rychlou přímou reportáž z oblíbené Kingstonské regaty. Marconi se usídlil s vysílačkou na vlečném parníku Flying Huntress, sledoval z jeho paluby závod jachet na irském moři a posílal telegrafické zprávy o průběhu závodu pozemní stanici v Kingstonu, a ta měla telegrafní spojení s Dublinem. Byla to první reportáž toho druhu na světě a Marconiho popularita rostla.
Nejvíce mu pomohlo rozbité koleno prince Waleského, pozdějšího krále Eduarda VII. Poranil se na koleně a lékaři nařídili klid na palubě jachty. Královna Viktorie chtěla mít stálé spojení mezi svým sídlem Osborne House a princovou jachtou a Marconi byl vyzván, aby zřídil v zámku i na jachtě jiskrové stanice. Stanice byly v činnosti šestnáct dní, vyslaly sto padesát zpráv na vzdálenost až osm mil průměrnou rychlostí patnáct slov za minutu. Noviny Times psaly o Marconiho službách královně a otiskovaly zprávy o zdravotním stavu prince. Marconi se seznámil s princem, byl představen královně a od té doby měl dveře všude otevřeny.
V březnu 1899 upozornila strážní loď, vybavená jiskrovou telegrafní stanicí, strážce majáku South Foreland na parník, který najel na mělčinu. Strážce přivolal pomoc a lidé z parníku byli zachráněni. O tři měsíce později zachytil Marconiho asistent Bullock ve stanici Alum Bay volání o pomoc z parníku R. F. Matthews. Bulock předal SOS nejbližší přístavní stanici a pomoc přišla včas. Sympatie chladných Angličanů pro bezdrátovou telegrafii stouply. Britská admiralita začala vybavovat Marconiho stanicemi válečné námořní lodě. Byly zřizovány pozemní stanice, aby udržovaly stálý styk s loděmi na širém moři.
Marconi neúnavně pokračoval ve svých výbojích. Když získal
souhlas Francie, postavil tři míle severně od Boulogne sur Mer na břehu Atlantiku stanici Châtelet ďArtois a v květnu 1899 přeletěla Lamanšský průliv první bezdrátová depeše do anglické stanice South Foreland, vzdálené třicet dvě míle. Noviny přinášely oslavné články a Marconiho fotografie. S Marconiho jménem se seznámil celý svět, mezi jméno Marconi a pojem bezdrátová telegrafie bylo položeno rovnítko. Nebylo možné, aby jeho hvězda nestoupala výš. Tomu nemohl zabránit ani coloradský Teslův přenos na vzdálenost dvacetkrát delší, ani Teslovy patenty bezdrátové telegrafie dlouhými vlnami.
O Marconiho stanice měl zájem celý svět, hlavně vojáci. Přijeli z Austrálie, Brazílie, Číny. Když v burské válce utrpěli Angličané nezdary, měl pomoci Marconi. Vyslal do Kapského Města asistenta Bullocka s pěti inženýry, ale výsledky s bezdrátovým spojením armád nebyly uspokojivé, nezvyklé klíma působilo na materiál přístrojů i na lidi.
Ozvaly se kupodivu i Spojené státy americké, ačkoli měly svého Teslu. Válečné námořnictvo pozvalo Marconiho, aby vyzkoušel a předvedl své stanice na válečných lodích. Vše se mu dařilo.
Při plavbě z Ameriky do Anglie parníkem St. Paul požádal kapitán Marconiho, aby dal na lodi do provozu jiskrovou stanici. Když se parník blížil k břehům Anglie, navázal Marconi spojení se stanicí Needles a pohotový kapitán použil telegrafických zpráv z pevniny, aby vydal pro cestující Transatlantic Times, první lodní časopis světa.
Jiskrových stanic v Anglii přibývalo. Pokusnou stanici Alum Bay přenesl Marconi na ostrov Wight, stále ji zdokonaloval, vylepšoval, vzdálenost přenosu mezi pevninou a loděmi na širém moři rostla. Získaných zkušeností použil při stavbě své největší a nejdokonalejší stanice v Poldhu na mysu Lizard v Cornwallu, na nejzápadnějším skalním útesu Anglie. Trvalo léta, než vysoko nad mořem vyrostl půlkruh anténních stožárů s jemnou pavučinou drátů, a pod ním skupina dřevěných budov stanice. Na dokonalý anténní systém kladl Marconi velký důraz, a právem.
V lednu 1901 byl se stanicí Poldhu hotov a začal vysílat. Nejdřív na šest mil, pak na ostrov Wight, nakonec na vzdálenost dvě stě mil. Byl to začátek příprav k útoku na Atlantik s použitím Teslova systému bezdrátové telegrafie, ale bez Tesly.
Marconimu trvalo rok, než se štábem zkušených inženýrů a mechaniků přepracoval svůj systém, vyměnil přístroje a zařízení. Koncem listopadu naložil na loď Sardinia, kotvící v liverpoolském přístavu, horu beden s přístroji, dva balóny a šest draků jako nosiče anténních drátů. Pak odplul se svými spolupracovníky - směr Newfoundland, přístav Saint John.
K břehům Severní Ameriky přistáli šestého prosince za nevlídného počasí. Pro stanici vyhlédl Marconi skalní pevninu vysoko nad mořem i nad přístavem Saint John. Zde postavili prostou dřevěnou chatu pro přístroje, vztyčili dřevěný stožár se zařízením pro zakotvení anténních balónů nebo draků u paty stožáru. Tak vyrostla transoceánská stanice Signál Hill, jejíž jméno vstoupilo do dějin techniky a civilizace.
Se stavbou a zařízením stanice museli pospíchat, měli na všechno pouhých šest dní. Před odplutím sjednal Marconi, že dvanáctého prosince bude anglická stanice Poldhu vysílat v době od dvanácti do patnácti hodin amerického času svůj signál přes Atlantik.
Blížila se dvanáctá hodina a napětí i nervozita ve stanici Signál Hill rostly. Na stamílové vzdálenosti už Marconi nový systém přenosu vyzkoušel. Jak se ale budou elektromagnetické vlny chovat při přenosu na vzdálenosti tisícimílové? Budou se držet nad vodami Atlantiku, jak by se dalo soudit z analogie ohybu zvukových vln za překážku? Nebo zmizí v prostoru? Jak na ně bude působit bouřlivé počasí nad oceánem? Anténa spuštěná z připoutaného draka nemůže dokonale nahradit pevný anténní stožár. V každém případě bylo nutno předpokládat, že zachycený signál bude slaboučký a Marconi zapnul místo telegrafního přístroje mnohem citlivější přijímač s telefonem.
Ve dvanáct hodin si Marconi nasadil sluchátka. Minuty běžely, čas se vlekl: 12,10 - 12,20 - 12,25 ... Nikdo se nepohnul, nezašeptal. Ve dvanáct třicet uslyšel Marconi ve sluchátkách nejasný šum, pak zřetelnější zvuky a nakonec smluvené značky: ... --- ... Písmeno S, vysílací značka stanice Poldhu na druhé straně oceánu.
Svět byl ohromen, nadšen. Lidé žasli. Noviny nepsaly o ničem jiném: Marconi přemostil vodní propast Atlantiku elektromagnetickými vlnami, překonal tisíce mil. Koho by zajímalo, že použil Teslova systému z coloradské stanice? Kdo by se staral o délku použitých vln? Nezajímalo to ani americké finančníky. Marconi se tedy jmenuje ten čertův chlapík. Je to Ital nebo Angličan? Ale to je koneckonců podřadné, když tu je vyhlídka na dobrý obchod.
Tesla zestárl - jak se říká - přes noc. Bylo to příliš neuvěřitelné, otřesné, zdrcující. Vždy vzpřímený se nahrbil, zahořkl, oči posmutněly, vyhýbal se lidem. Nesmírně citlivý, nenacházel pro Marconiho omluvy. Proč nepřišel? Mohli jsme se dohodnout na spolupráci.
Údobí deprese nebylo dlouhé, Tesla se napřimoval, vracel ke své práci. Vší silou se snažil nemyslet na křivdu. To co bylo ve skutečnosti neodčinitelné, záměrně přeměňoval na dočasný neúspěch, za podnět k odplatě na poli vědy. Od soudního řešení, od žaloby za zcizení patentů se nedalo mnoho čekat, neměla podle zkušenosti naději na úspěch, aspoň ne v dohledné době. Místo toho se Tesla dal do práce. Vlastní starosti mu pomáhaly zapomenout a měl jich požehnaně.
Už rok rostla na břehu Atlantského oceánu jeho Světová vysílací stanice: dlouhá nízká budova s elektrárnou a laboratoří, nad ní konstrukce vysílací věže, podobná obrovitému hřibu. (Marconiho anténní systém byl účinnější, dokonalejší.) Teslův velký sen, že první překlene svými vlnami Atlantik, se zhroutil. Přesto dřel víc než předtím, sháněl peníze. Těžce je sháněl. Stále si opakoval: Překonám Marconiho. Z té věže nepoletí signály jen do Evropy, přes Atlantik, ale do všech světadílů, do všech světových měst, na lodi, brázdící oceány, a pak na Měsíc, na Mars, na Venuši. Nejen Morseovy značky, ale také řeč, jasná lidská řeč. Puškinovy verše, Hamletův monolog. Hudba, Mozartova, Beethovenova. A nakonec obrazy. To měla být Teslova odpověď Marconimu a světu.
Rozvíjel se dramatický příběh. Jeho jevištěm se staly větrné zelené pláně Long Islandu s modrošedým pozadím oceánu.
ZRANĚNA HOLUBICE
Jednoho jarního dne roku 1900 se zastavila skupina mužů uprostřed zelené travnaté planiny na Long Islandu. Kolem nich ležely louky, úhory, lesy až ke břehům Atlantského oceánu, ke Zpívajícímu pobřeží. Na trávník rozložili barevné plány a zatížili je kameny, bylo to větrné místo. Architekt Stanford White, muž slavného jména, pootočil mapu území tak, aby ostrý výběžek s nápisem Wardenclyff, vražený do modré plochy Atlantiku, směřoval právě tam, kde perleťová obruba pevniny vybíhala na obzoru do oceánu tak, jak tomu bylo na mapě. Pak se muži sklonili nad mapou a nad plány. Výkladu se ujal Whiteův spolupracovník architekt Crow z East Orange, autor projektu.
Pustá pláň, na níž muži stáli, byla na mapě pokryta ulicemi a domy budoucího města pro tisíce pracovníků World Station, Světové stanice. Uprostřed města stála, obklopena širokým ochranným pásem zeleně stromů, gigantická věž. Rozkročené čtyři nohy nesly obří hlavu, pobitou měděnými pláty. Podle podrobného plánu byla dřevěná konstrukce věže vysoká sto padesát stop, polokulová hlava dalších padesát stop - to bylo v kraji cyklonů odvážné.
Na úpatí věže byla nakreslena dlouhá přízemní budova: elektrárna, strojovna a laboratoř. Na barevném perspektivním obrazu připomínalo budoucí město s věží ilustraci k Verneovu fantastickému románu.
Smysl projektu a účel světové stanice Wardenclyff vysvětlil krátce původce celého záměru Nikola Tesla:
Bezdrátové spojení se všemi telegrafními a telefonními stanicemi světa.
Bleskový přenos zpráv pro světový tisk.
Přenos burzovních zpráv.
Tajné rozhovory státníků, bankéřů, burziánů, bez odposlouchávání a bez rušení, s neomezeným počtem zapnutých přístrojů.
Přenos hudby a zpěvu do celého světa.
Kontrola jednotného astronomického času ve všech velkých městech na zeměkouli.
Přenos faksimile důležitých rukopisů, šeků, smluv a dopisů.
Námořní navigační služba pro lodi na všech mořích světa, určí a sdělí každé lodi její polohu, směr a rychlost plavby, zabrání srážkám lodí a námořním katastrofám.
Přenos fotografií, kreseb a obrazů do všech kontinentů.
Světová vysílací stanice potřebuje energii pro výkon deseti miliónů koňských sil. Bude ji dodávat Světová energetická stanice pod vodopády Niagary a to bezdrátovým přenosem.
Získat finančníky pro tak široký a šokující program za milióny dolarů nebylo snadné. V době, kdy se skupina projektantů a Teslových přátel skláněla na Long Islandu nad plány Světové stanice, měl Nikola Tesla k dispozici jen sto padesát tisíc dolarů od Johna Pierponta Morgana, svůj geniální mozek a svou nadlidskou houževnatost. Stačí to na tak velký sen?
Teslovi přátelé vydali provolání, jeho cílem bylo opatřit peníze na Světovou stanici; popsali v něm úkoly, které má stanice plnit, a slibovali, že by mohla být dána do provozu v šesti měsících, což bylo nereálné, ba absurdní.
Nedůvěra doprovázela Teslův záměr od samého začátku. Bylo těžké nalézt firmu, která by se ujala stavby odvážné věže. Pomohlo Teslovo jméno a hlavně to, že stavba Světové stanice byla spojována s Morganem, mužem, který vydělává milión dolarů denně - jak s oblibou říkali lidé, kteří nerozeznali Morgana od Morganova koncernu.
Prokázal Morgan velkomyslným darem Teslovi službu dobrou nebo zlou? Ukázala to nejbližší léta. On sám byl přesvědčen, že tím dopomůže Teslovi k dokonalé laboratoři a k pokusné stanici, která mu bude sloužit do konce života. Tesla navíc věřil, že buduje nejen světový obchodní podnik, ale i nástroj dorozumění mezi lidmi, národy, státy a kontinenty, střed kulturního a civilizovaného světa bez nepřátelství a válek. To byla pojetí rozporná a muselo mezi nimi dojít k dramatickému střetu.
Po delších jednáních převzal výstavbu podnik bratří Norcrossů. Zelená pláň u mysu Wardenclyff se změnila ve staveniště. Ovládali ho tři muži, dělníci jim říkali „tři mušketýři“, ačkoli by se na ně lépe hodila jména hrdinů pohádky o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém.
Štíhlý, vždy elegantní Tesla dojížděl na stavbu denně ze svého hotelu Waldorff Astoria v New Yorku. Před jedenáctou hodinou vysedl z vlaku v Shoreham Station a v jedenáct už se blížil po rozježděné polní cestě ke staveništi, doprovázen srbským sluhou s košíkem jídla - ani na stavbě nehodlal porušit svou přísnou životosprávu.
Druhým z mušketýrů byl pomenší širokoramenný stavbyvedoucí, mám dojem, že se jmenoval Hammond, Jim Hammond. Stačilo několik setkání s Teslou, aby pochopil, že Teslovi jde jedině o to, aby stavba spěla rychle kupředu a nebyla ničím bržděna. Debatami o složitých a nepříjemných finančních záležitostech odmítal ztrácet čas. Od toho tu měl drobného a ustaraného mladíka s brýlemi, George Scherffa, svého tajemníka i ministra financí. Působil jako Sancho Panza ochraňující Dona Quijota v boji s větrnými mlýny. Viděl bystrýma očima pod brýlemi víc než jiný bez brýlí.
Scherff znal dokonale svého chlebodárce a jeho finanční starosti se stavbou. Bratři Norcrossovi předkládali faktury za stavební práce, bylo třeba je proplácet a Scherff se snažil, aby se Morganovy dolary nerozeběhly dřív, než bude stavba dokončena. Věděl, že jiný člověk s Teslovými schopnostmi by vydělal jen na malých vynálezech statisíce. Hledal pro Teslu společníky, finančníky, továrníky, bankéře. Snadno by je byl našel, každý v Americe věděl, že Westinghouseovy a koneckonců i Edisonovy továrny vydělávají na Teslových patentech stamilióny. Tesla odmítal.
V roce 1896 nabídla Teslovi londýnská námořní společnost, že zavede jeho bezdrátové jiskrové přístroje na svých parnících a byla ochotna zaplatit za Teslův bezdrátový systém slušnou částku. Scherff Teslu přemlouval, aby odložil aspoň na čas ostatní práci a nabídku přijal. Odpověděl jako obvykle:
„Pane Scherffe, to jsou jen samé drobnosti, maličkosti, hlouposti. Nemohu se tím zabývat, zdržovalo by mě to. Počkejte si na skvělé objevy, na kterých pracuji, na těch vyděláme milióny.“
I jiná z Teslových zpovědí vnáší světlo do běžného a povrchního názoru, že Tesla neměl ani za mák obchodního a podnikavého ducha:
„Přednášel jsem v devadesátém druhém roce v Paříži, když jsem dostal smutnou zprávu, že maminka daleko v Srbsku těžce onemocněla. Spěchal jsem domů do Gospiče, jen abych ji ještě zastihl naživu. Byl bych chtěl mít křídla.
Dorazil jsem domů ještě včas, mluvil jsem s maminkou a zůstal u ní. Příští noc zemřela, nikdy na to nezapomenu. Zármutkem a úzkostí mi tehdy zešedivěly vlasy. Vážně jsem onemocněl a ležel doma dva měsíce...
Když jsem se vrátil do Ameriky, New York mě přivítal z evropské cesty slavně, nabídky finančníků a společností se jen hrnuly. Ale já jsem se ve dnech utrpení v Srbsku rozhodl - i_ když ne snadno - že budu žít třeba skromně, ale nezávisle. Že nepřijmu žádné zaměstnání, žádné závazky, které by mne odváděly od mých objevů.“
V létě roku 1902 stavební práce na wardenclyffské stanici končily. Dlouhá cihelná budova pro elektrárnu a laboratoře byla hotova. Nad ní se tyčila dřevěná konstrukce věže, obrovitá polokoule na jejím vrcholu čekala na měděný kryt, a Scherff sháněl prostředky na vybavení laboratoří. Potřeboval peníze, mnoho peněz. Některé stroje a přístroje Tesla objednal, jiné speciální a složité konstruoval v dílnách sám, když pro ně nenašel v Americe výrobce.
V té době Tesla hořel nedočkavostí, aby mohl co nejdříve přenést svou laboratoř z newyorské Houston Street na Wardenclyff. Pronajal si domek na blízkém Zpívajícím pobřeží a dal se do práce spolu s montéry.
Tesla dřel jako kůň. Při montáži velkého dynama udolal všechny, pracoval nepřetržitě i osmdesát čtyři hodiny bez spánku jen s kratičkými přestávkami. Naučil pracovat elektrikáře s jednou rukou v kapse, aby při chybném doteku nemohl proud o vysokém napětí proběhnout až k srdci. Začal používat proud vody o vysokém tlaku; jednou se válec s tlakovou vodou roztrhl, střepiny zničily kolem vše, co nebylo ze železa. Tesla unikl jen o vlásek smrti.
Nebezpečná práce poznamenala i obětavého Scherffa, když přiložil ruku k dílu. Nerad na to vzpomínal:
„Ten den upevňovali montéři stroje do betonové podlahy. Tesla byl jako vždy přitom a já mu chtěl pomoci.
Dělníci vyvrtali do betonu díry pro zakotvení strojů, pak je čistili od úlomků betonu prudkým proudem vody a vysoušeli. Chtěli jsme s Teslou zalévat do děr silné kotevní šrouby pro podstavce strojů. Nesl jsem slévací pánev plnou roztaveného olova, Tesla šel těsně za mnou. Naklonil jsem se nad první díru a nalil do ní horký kov. Ozvala se strašná rána - v díře zbyla nějaká voda, proměnila se rázem v páru a ta vystřelila kusy rozžhaveného olova z díry jako střely. Oba nás to pokropilo. Tesla byl vzadu a naštěstí se mu nic nestalo. Já to dostal naplno do tváře, do rukou a co nejhoršího také do očí.“
Scherff si pobyl v nemocnici, oči mu zachránili. Vrátil se k Teslovi na Wardenclyff, patřil k němu. To už byla laboratoř jaktakž zařízena a Tesla tu trvale pracoval. Sestrojil nové dokonalejší přístroje vysílací i přijímací, zkoušel vysílat na stále delší vzdálenosti. Přenos elektrického proudu od Niagary uvízl na mrtvém bodě.
„Věřil jsem, že už v roce 1903 budu moci napájet lampy na světové výstavě v Paříži přenosem proudu od Niagarských vodopádů. Přepočítal jsem se...“ svěřil se Tesla.
Dolehly těžké starosti, technické i finanční. Pod nárazy osudu začala Teslova energie ochabovat. Nerad o svých starostech vypravoval. Bydlil sice na Wardenclyffu, ale stále častěji se vracel do svého skromného bytu v hotelu Waldorff Astoria. Na procházkách parkem krmil holuby, měl je rád, vypravoval o nich:
„Mezi nimi byla krásná holubice, malá a přítulná, běloučká se světlešedými peříčky na konci letek. Všude mě našla, stačilo zavolat a přilétla. Poznal bych ji mezi tisíci. Létala i na okno mého pokoje, nechala se chytit, hladit, krmit. Když byla nemocná, staral jsem se o ni, dokud se neuzdravila.
Jednou v noci jsem ležel potmě na lůžku a přemýšlel. Bylo léto a okno jsem měl otevřené. Holubice vlétla do pokoje a sedla si tiše na stůl, zřejmě hledala pomoc. Vstal jsem a rozsvítil. Když jsem vzal holubici do dlaní přišel jsem na to, že je těžce poraněna, snad nějakým dravcem. Zemřela mi v dlaních ....“
Kolem světové stanice na mysu Wardenclyff i kolem Tesly se stahovaly černé bouřkové mraky. Pomoc mohla přijít jen od Morgana, šlo o milióny. Ale ten měl jiné zájmy, i když si Tesly vážil jako vědce a měl ho svým způsobem osobně rád.
Morganova finanční skupina měla plno starostí, chtěla rozšířit svůj vliv v Americe i na jiných kontinentech a přitom doma čelila tlaku jiných sílících finančních skupin. Musela hlídat světové zdroje nafty a rud, rafinerie třtinového cukru na Kubě, plantáže v Jižní Americe. Mezi muži v čele však byli - kromě Morgana samého - další dva, kteří Teslu dobře znali a měli k němu důvěru: president Western Union Telegraph Company A. K. Brown a president Cataract Construction Company E. D. Adams. První vydělal na prodeji Testových patentů Westinghouseovi jmění, druhý se znal s Teslou ze stavby niagarské elektrárny a podpořil ho, když mu vyhořela laboratoř. Nebylo snadné hodit Světovou stanici a s ní Teslu přes palubu jen tak.
Obecně vzato měla Morganova skupina životní zájem na tom, aby jí neušla účast na žádném významném objevu nebo vynálezu. Morganovci měli jistě zájem i o obchodní využití bezdrátové telegrafie, ale byla by jim lépe vyhovovala cesta bez velkého rizika, jíž se dal Marconi, než cesta Teslova, pro obchodníka víc fantastická než reálná. Tesla se nedal nikdy nikým usměrnit a v dané situaci už ani nebylo možno jeho velký cíl rozdělit na řadu menších, schůdnějších. Tomu bránila koncepce Světové stanice.
Otázka nyní zněla: Má Morganova skupina financovat další laboratorní práce Teslovy na Wardenclyffu a výstavbu energetické stanice u Niagarských vodopádů?
Tesla sám nemohl prokázat, zda a kdy bude celý laboratorní plán výzkumu a zkoušek uzavřen tak, aby mohl být použit v praxi. Nedokázal ani vyčíslit finanční prostředky k tomu potřebné, tím méně náklady na dokončení a provoz Světové stanice a na bezdrátový přenos elektrické energie na Wardenclyff. Obchodní využití stanice v rozsahu Teslou navrhovaném bylo ještě ve hvězdách a naráželo i na obtíže mezinárodního dosahu. Nebylo možno očekávat, že by vložené finanční prostředky - a šlo o milióny dolarů - začaly přinášet zisk dříve, než za několik desetiletí.
Závěry obchodních úvah a propočtů byly tak přesvědčivé a drtivé, že osobní vztahy k Teslovi musely ustoupit. Morganova skupina se rozhodla dát ruce pryč od Wardenclyffu. Tesla sám stál v té době nad tajemnou hlubinou plnou divokých vírů a nikomu se nechtělo skočit do ní s ním a plavat k neznámému břehu. Morgan - finančník se nemohl rozhodnout jinak. Morgan - člověk prohlásil:
„Jsem rozhodnut pomoci panu Teslovi, aby mohl ve svých laboratorních pracích pokračovat. To je ale má osobní záležitost.“
Rozsudek byl vykonán. Koncem roku 1905 byl Tesla pro nedostatek peněz nucen přerušit práce na Světové stanici. Opustil Long Island a přenesl své výzkumné práce do skromné laboratoře v New Yorku, podoben své zraněné holubici. Přátelé zaplatili dluhy a Tesla zůstal bez vlastních finančních prostředků.
O dvanáct let později, za červnového dne válečného roku 1917, zaduněla série prudkých výbuchů a Teslovu stanici na Wardenclyffu zahalilo mračno prachu. Když se šedé prašné mračno rozplynulo, stála tu věž Teslovy vysílací stanice nepřirozené nakloněná a potrhaná. Stěny budovy pod věží se sesuly a zmizely v zeleni.
Díval se Tesla na zkázu svého díla z paluby Morganovy výletní jachty? Kapitán Sam Rogers tvrdí, že jeho vyprávění je pravdivé a dovolává se Neptuna. Jiní tvrdí, že se Tesla o všem dověděl až později, a že se ta cesta na Wardenclyff udala jindy a jinak. Jisté je jen to, že stanice na Wardenclyffu byla toho dne zničena.
Nazval jsem kdysi své pásmo vzpomínek Tesla kontra Edison. Nebudu název měnit, nanejvýš bych přidal místo tečky otazník: Tesla kontra Edison? Nechtěl jsem ty dva geniální dříče stavět do protikladu, i když někdy proti sobě stáli. Každý z nich šel svou výraznou, nenapodobitelnou cestou. Byly to odlišné cesty a obě vedly vzhůru. V mnohem se lišily měrou, jakou se navzájem odlišovali jejich průkopníci. Měly také mnoho společného.
Životní filosofií obou mužů byla práce a uspokojení z ní. Jejich prudké životní tempo muselo někde vyvrcholit, i tady vidím obdivuhodnou shodu.
Edisonovi bylo čtyřicet let, když se přestěhoval do skvěle zařízených laboratoří ve Westorange, do honosného bílého domu v blízkém Llewellyn Parku, věnoval se kinematografii a rudným dolům v Sussexu. To už nebyl mužem v overalu, který stavěl první elektrárnu světa na Pearlstreet v New Yorku, to už jen hledal smysl a cíl své další práce.
Teslovi bylo čtyřicet let, když v coloradské prérii uskutečnil přenos zpráv na rekordní vzdálenost tisíc kilometrů a stál na vrcholu tvůrčích sil, životní dráhy.
Kdo by si odvážil soudit jejich činy a nedopustil se justičního omylu? Byl Tesla jen naivním snílkem? Byl Edison jen obratným obchodníkem? Vzpomínám na jeho slova:
„Lidé říkají, že jsem příliš dobrý obchodník. Jakýpak já jsem obchodník? Při odchodu z Newarku jsem komusi pronajal svou dílnu i se stroji. Po třech letech jsem tam přišel a na jejím místě stál hotel... V Menlo Parku jsem pomáhal sedlákovi ničit na poli mandelinku bramborovou, chtěl jsem mu pomoci. Zničil jsem ji i s bramborami, stálo mne to tři sta dolarů.“
Nezapírám, že jsem vždycky stál při Teslovi, byl mi bližší, jeho život mne dojímal, vzrušoval, držel jsem mu palce. Nepoddal se a šel svou cestou až do konce. Snad mě k němu připoutalo i to, že ani já jsem neměl potřebnou dávku podnikatelského ducha. Táta, ryzí Američan z pionýrských časů, byl nešťastný, že nejdu v jeho stopách.
Tesla i Edison získali v loterii života hlavní ceny, každý ale jiným způsobem. Edison vždy skoupil všechny losy a měl ostříží oči na skryté mnohoslibné loterie. Tesla dokázal vytáhnout velký los s jistotou jasnovidce a vyhrál. Také experimentoval, a hodně, ale vždy šel za novou, znepokojující ideou, o běžnou vývojovou práci neměl zájem. Zdržovala ho, tlačila k zemi, a on byl spokojen pouze s hlavou v oblacích. Když Edison v klidu laboratoře s početným štábem pomocníků hledal trpělivě nejlepší vlákno pro své žárovky, Tesla pracoval horečně sám na objevu točivého pole.
Nechtěl bych vzbuzovat falešnou domněnku, jako by Tesla byl člověk kulturní a Edison ne. Rozdíl mezi nimi ale byl, a to typický. Edison stál pevně na zemi a tíhl k dějové četbě, mil rád Dumase, Vernea, detektivky, romány, dramata. O poezii říkal:
„Nemohu verše vystát, básník musí myšlenku kroutit, aby mu vyšel rým.“
Tesla - vizionář - nemohl bez poezie žít. Goethův Faust, Puškinův Eugen Oněgin ho provázeli životem, recitoval verše, překládal srbské epické básně do angličtiny. Na Shakespearovi se shodovali oba, byl to epik i básník. V debatách Edison jeho dramatické dílo vysoko hodnotil, i když po svém: „Shakespeare? Ten s jeho mozkem měl být vynálezcem.“
Světová válka skončila naším vítězstvím, vstup Spojených států na evropská bojiště rozhodl. (Zvykli jsme si říkat jí „první světová válka“, ve slůvku první cítím kus pesimismu.) Ve válečných letech jsem potkával oba staré pány jen zřídka. Širokoramenný Edison - dnes už sedmdesátiletý - zešedivěl, jen černé obočí trčí vyzývavě pod čelem. Oči ztratily lesk, dívají se pronikavě a vážně, ústa se usmívají.
Tesla - štíhlý hubený šedesátník - je elegantní Jako býval. I jemu jiskřící oči vybledly.
Válečná léta prožívali stejně ve snaze pomoci. Edison se stal roku 1915 presidentem Naval Consulting Board USA, poradního sboru amerického námořnictva, vynalézal a plánoval pro vládu Spojených států.
Také Teslova vědecká práce se točila kolem lodí, ponorek a torpéd. V letech 1916-1917, kdy německé ponorky hrozily na všech mořích světa, popsal princip zjišťování polohy ponorek:
„Existuje možnost určit polohu ponorky, a to pomocí ultrakrátkých elektromagnetických vln; Každý svazek koncentrovaných vln velmi vysoké frekvence, vyrobený oscilátorem, je ve zlomku vteřiny vyslán a po odrazu od ponorky zachycen na světélkujícím stínítku; pak můžeme na lodi, ze které byl svazek paprsků vyslán, zjistit, kde se ponorka nachází.“
Oba, Edison i Tesla, byli zahrnováni uznáním: Edison spíše kruhů průmyslových, Tesla vědeckých. Teslova cesta od počátku křižuje mezi laboratoří a přednáškovými síněmi vědeckých institucí Spojených států i Evropy. Tady - a ve vědeckých i odborných časopisech - předává světu své objevy.
Je těžké měřit Edisonovo a Teslovo dílo počtem patentů: Edison jich prý má na tisíce, z toho asi dvacet světového významu, Tesla „jen“ přes dvě stě. Jenže Teslovy patenty představují výhradně jeho osobní objevy, Edisonovy patenty práci velkých výzkumných ústavů.
Jedinkrát v životě měla být obě tato velká životní díla oceněna a odměněna současně. Pamatuji se na rozruch, když byla na světovou Nobelovou cenu míru za rok 1912 navržena dvojice Edison - Tesla. Svět překvapilo, když Tesla nejvyšší uznání vědecké práce odmítl, ačkoli žil chudě a peníze velmi potřeboval. Jen ti, kdo Teslu znali, pochopili: Tesla - vědec a objevitel nechtěl být srovnáván a stavěn do jedné řady s Edisonem - vynálezcem a experimentátorem.
Tenhle problém se objevil o pět let později znovu, i když v jiném kabátě. Loni - v květnu roku 1917 - měla být Teslovi udělena na setkání American Institut of Electrical Engineers sedmá výroční Edisonova medaile. Mezi šesti již vyznamenanými byl George Westinghouse a vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, nebyla to tedy špatná společnost, do níž se měl Tesla dostat. Tesla zprvu odmítl, ani na stará kolena nechtěl, aby jeho jméno bylo spojováno s Edisonovým. Teslovu dobrému příteli, elektroinženýrovi Behrendovi, dalo hodně práce než Teslovi vysvětlil, že medaile má s Edisonem společné jen jméno a jakžtakž ho přemluvil.
Byl jsem na slavnostní večeři, po které měla být Teslovi medaile předána při slavnostním zasedání Institutu. Dopadlo to málem špatně. Během večeře byl Tesla vážný, zachmuřený, jakoby duchem nepřítomný. Po večeři se nepozorovaně ztratil ze sálu a nebyl k nalezení. Zasáhl opět Behrend. Po kratším pátrání našel starého pána kdesi na náměstí, krmil tam holuby a přemýšlel. Přivedl Teslu zpátky. Slavnostní ceremonie se zdržela jen o dvacet minut. Co všechno proběhlo Teslovi na ten krátký čas hlavou?
Uvědomil jsem si to teprve při slavnostních projevech. Doktor Kennelly, president Institutu, zdůraznil, že řád byl Teslovi udělen „zvláště za jeho vynález točivého magnetického pole, jež je základem realizace střídavého proudu pro výkonné motory, a také za jeho objevy vysokofrekvenčních proudů“. To byly objevy mladého Tesly v údobí několika let po jeho příchodu do Ameriky.
Když Tesla Edisonovu medaili převzal, vyjádřil hlubokou vděčnost za porozumění a ocenění své práce. Pak se vrátil k tomu, co ovládalo jeho mysl, co se dotýkalo pozdějších objevů, po ztroskotání Světové stanice nedokončených a nevyužitých. Řekl asi toto:
„V přenášení a přeměně energie se udala obrovská revoluce. Máme radost z dosažených výsledků, ale doufáme, že je to jen začátek, předzvěst dalších a ještě větších objevů.“
Kdykoli potkám jednoho z těch dvou, musím hodiny myslet na jejich křižovatky a rozdílné osudy. Ve skutečnosti už oba žijí mimo hlavní proud, v ústraní soukromníků. Nemají důvodů ke střetům, a přece se nedokážou sejít, tak intenzivní a stále živě jsou staré rozpory mezi nimi. Pokusil se někdy Edison o smíření? Narazil na Teslovu nesmiřitelnost, přímočarost, hlavu vztyčenou hrdě po celý život? Je až neuvěřitelné, jak dlouho bolí rány, staré mnoho desetiletí, jak hluboko sedí zatrpklost. A Edison jich zasadil Teslovi v zápalu boje několik. Přiznal si to někdy? Dokázali by ti dva udělat pro svět víc, kdyby šli spolu? Nebo to, že šli proti sobě, působilo jako vzpruha?
O tom všem oficiální životopisci skromně pomlčí. Ptát se na to nelze a zbývá jen všední skutečnost: Edison žije bez starosti na svém skvělém sídle, zahrnut vším, co potřebuje i nepotřebuje. Tesla bydlí skromně, jako po celý život, v tichu hotelu Waldorff Astoria, chudý jako kostelní myš. To už stojí za zamyšlení.
Tady končí mé zápisky, vzpomínky. Netroufal jsem si vytvořit románový příběh o životě dvou velkých mužů, s nimiž jsem z povzdálí, většinou od pracovního stolu Morganovy banky, prožíval rozhodující údobí jejich životů. Na to by mé pero nestačilo, o to se možná jednou pokusí někdo jiný, bez zábran.
Netroufám si vydávat tyto listy ani za životopis Tesly a Edisona. Snažil jsem se držet skutečnosti, pravdy, dokumentů. Vzpomínky ale vyblednou, čas je zkresluje. Vyprávění Edisonových a Testových přátel i nepřátel jsou poznamenána složitými lidskými vztahy. A psané nebo tištěné prameny, listiny, dokumenty? Na to odpovím příběhem:
Alexander Dumas otec vydal kdysi v Londýně zajímavou knihu s názvem „Cestovní zápisky z Egypta a Sinaie“. Každý turista, který se připravoval na cestu do Egypta nebo na Blízký Východ, Dumasův cestopis se vzrušením pročítal. Egyptský místokrál napsal autorovi knihy:
„Sami Egypťané nevěděli o krásách své krajiny, dokud jste ji nenavštívil a neotevřel nám oči.“
Dumas napsal a vydal své poutavé dílo, aniž ty krajiny navštívil a poznal.
Mám pocit, že jsem udělal - i když ne tak zcela - totéž. Nevím jen, zda stejně úspěšně.
pokračování...
8. ŽIVOTOPISNÁ DATA