2. VYPRÁVĚNÍ SAMA ROGERSE
...předchozí

3. NEDOKONČENÝ PORTRÉT

 

Od onoho večera, kdy kapitán Rogers líčil svou plavbu s Teslou, uplynul téměř rok, ale vidím dodnes údiv v jeho přimhouřených očích. Nikolu Teslu znal, obdivoval ho jako vynálezce a měl ho rád jako člověka. Pochopit ho bylo však nad síly stárnoucího námořníka s vyhraněným smyslem pro realitu. Kladl otázky a domníval se, že na ně mohu odpovědět.

Tehdy jsem si uvědomil, že historie zkázy Teslovy Světové stanice nezačala dnem, kdy se rozhodl ji postavit. Neskončila okamžikem, kdy se jako v Jerichu sesuly za zvuku polnic zdi laboratoře pod rozhlasovou věží. Začátek i konec je osudově posunut v čase směrem nazpět: Do chlapeckých let malého Nikoly, plných fantastických představ, a do okamžiků, v nichž skončily před patnácti léty Teslovy naděje, že stanici dostaví a dá do provozu.

Tesla se nenarodil jestřábem a od holubice lze těžko žádat, aby měla drápy a ostrý zobák. Přišel do Ameriky jako statisíce jiných, ale zůstal v ní, čím byl v Evropě. Mohl se přizpůsobit, nic nestálo v cestě, ale bránil se tomu, vědomě, zoufale. Bylo nad mé síly vysvětlit to muži, který byl zvyklý řídit loď v bouři tak, aby ji přečkala beze škod a doplula do určeného přístavu. Tím spíše, že to bylo i pro mne nepochopitelné.

Čím více jsem přemýšlel, tím mi bylo jasnější, že jádro není ve vnějších událostech Teslova života, že odpověď na otazník musím hledat v něm samém, je-li vůbec nějaká odpověď. Mé sebevědomí uznávaného znalce povah tím trpělo; rozhodl jsem se ořech rozlousknout. Začal jsem prohrabávat staré Teslovy materiály, shromažďované po desetiletí.

Na počátku tlustého fasciklu ležely desky s dokumenty, které jsem hledal. Nejsou mým dílem, Morgan se začal o Teslu zajímat už před rokem 1895, kdy šlo o elektrárnu na Niagaře. Edisonovci měli mého hrdinu prozkoumaného do poslední nitky - tak se aspoň domnívali - už z doby, kdy se Edisonův hlavní technik Charles Batchelor snažil Teslu získat pro svého šéfa. Batchelor měl jasný úsudek a dobrý čich na geniální mozky, ale chabou fantazii. Nepřišlo mu ani na mysl, že by se ten vychrtlý tažný koník mohl změnit v tvrdohlavého divokého mustanga, který nesnese Edisonovu ohlávku.

Když jsem v dávných dobách začal „dělat“ pro Morgana Teslu, podařilo se mi Batchelorův materiál vyčmuchat. Pak už nebylo nesnadné získat opisy dopisů, uložených v tresoru Edisonovy společnosti. Ruka ruku myje, zvlášť když se místo mýdla použije slušného svazečku bankovek.

 

 

Mister

Thomas Alva Edison

Menlo Park (New Jersey)

U S A

Paříž 21. března 1884

 

Na vaše přání posílám podrobnou zprávu o panu Nikolu Teslovi. Týká se především jeho odborné činnosti v pařížském elektrotechnickém podniku Vaší Continental Edison Company. O charakterových vlastnostech pana Tesly si můžete udělat představu z materiálů, které k tomuto dopisu přikládám. Já sám se s panem Teslou znám jen krátce a těžko bych si troufl vykreslit jeho osobnost. Jsem však přesvědčen, že tento sedmadvacetiletý muž má geniální mozek a nesmírnou tvůrčí fantazii. Pod Vaším vedením a s Vaší pomocí by mohl dokázat velmi mnoho.

Pan Tesla přicestoval do Paříže zhruba před rokem a byl přijat do služeb naší společnosti. Předtím studoval tři roky na technice ve Štýrském Hradci v Rakousku u známého profesora Pöschla elektrotechniku, později v Praze matematiku a fyziku. Pan T. není Rakušan, což ostatně ukazuje už jeho slovanské jméno. Pochází ze staré srbské rodiny, jeho otec byl pravoslavný duchovní (bližší se dočtete z přiložené zprávy informátora).

Do Paříže přišel pan T. z Budapešti, pracoval tam asi dva roky v telefonní společnosti pod vedením Tivadora Puskáse, maďarského specialisty pro slaboproudou elektrotechniku. Toho ostatně znáte osobně z doby jeho pobytu v USA, kdy s Brownovou Western Union stavěl telefonní centrálu v New Haven, první na světě. A hlavně jako evropského zástupce Vašich fonografů. Právě on zprostředkoval panu T. místo v naší pařížské odbočce. (Opis jeho doporučujícího dopisu přikládám. Je příliš mnohomluvný a květnatý, ale vysoké ocenění schopností pana T., od takového odborníka, jako je Puskás, má podle mého soudu značnou váhu.) Přímý šéf p. Tesly, p. D. Cunningham, i ředitel Rau si rovněž váží práce pana T. pro naši společnost. Seznámil se neuvěřitelně rychle s konstrukcí stejnosměrných strojů a dokonce navrhl účinná zlepšení konstrukce dynam. Byl mu proto svěřen dozor nad budovanými elektrárnami, takže má bohaté zkušenosti.

Skvělý kousek se Teslovi povedl ve Štrasburku. Není pro Vás novinkou, že při slavnostním zahájení provozu elektrárny za účasti císaře Viléma I. nastal výbuch a část budovy vyletěla do vzduchu. Byla z toho ostuda, německá vláda odmítla elektrárnu převzít a naše francouzská společnost utrpěla velké ztráty.

Je jistě dobrou vizitkou pana T. že právě jeho vyslala společnost do Štrasburku, aby dal choulostivou záležitost do pořádku. Jistě tomu napomohlo, že umí perfektně německy. Pracoval se svými lidmi ve dne v noci a dokázal to. (Je však velmi roztrpčen: Slíbili mu za vyřešení štrasburského „průšvihu“ vysokou odměnu, ale teď se k tomu žádný z ředitelů nehlásí. A pan T. peníze nutně potřebuje na své pokusy. Jsou to sprosťáci - promiňte ten výraz.)

Pokud chcete znát můj skromný názor, mohu jen doporučit, abyste pana T. co nejdříve získal pro svou laboratoř. Je dnes v situaci, kdy nabídku rád přijme.“

S tím souvisí i závažná otázka, na kterou Vás musím zvlášť upozornit, abych předešel možným výtkám v budoucnu. Psal jsem Vám už před časem, že p. Tesla je přes svých dvacet osm let vážným vynálezcem a to v oblasti střídavého proudu, ke kterému nemáte důvěru. Objevil po mnoha letech práce točivé magnetické pole a tím otevřel cestu ke konstrukci elektrických generátorů a motorů na střídavý proud (bez komutátoru a kartáčků), vhodných pro hospodárný přenos elektrické energie na dálku. To konečně víte. Ale novinkou je, že T. za svého pobytu ve Štrasburku nelenil, model takového motoru skutečně postavil a vyzkoušel. Pokládám to za úspěch první třídy!

Tesla svůj vynález před nikým netají. Je to neuvěřitelné, jak lehkomyslně o něm každému vykládá se všemi podrobnostmi, aniž by měl patentní listinu v kapse.

Dověděl jsem se také, že se spřátelil se štrasburským starostou panem Bauzinem, všechno mu vyklopil a požádal ho o finanční pomoc. Ten se pokusil vytvořit z místních boháčů společnost pro využití Teslova vynálezu, ale v maloměstských poměrech musel ztroskotat.

Když se začátkem roku Tesla vrátil do Paříže, opakovalo se všechno znova: tentokrát se věci ujal - jistě Vás to překvapí - Teslův šéf pan Cunningham, ale ani on neuspěl. Ti Pařížané jen sedí na penězích, sysel je proti nim vzorem podnikavosti. Domnívám se proto, že byste měl kout železo dříve, než je začne kout jiný.

Nechci Vás přemlouvat, ale musím být upřímný. Vy přísaháte na stejnosměrný proud, a proto nemáte o Teslu zájem. To je ale chyba. Tesla bez velkého kapitálu neprorazí. Pozvete-li ho do Států, bude pracovat na zdokonalení Vašich strojů. Ukáže-li se, že jeho nová cesta je správná, můžete jeho myšlenku zužitkovat, jinak hrozí, že se toho v Evropě přece jen někdo ujme, vznikne nám silná konkurence na kontinentě a ztratíme tu své pozice.

Snad nejsem dost objektivní, ale T. má nesporně geniální mozek a budoucnost. Krom toho má pevný charakter a nezměrnou chuť do práce. Přitom je skromný, velmi příjemný a milý, má ovšem tvrdou hlavu.

S uctivými pozdravy Vám, Vaší paní a všem přátelům z laboratoře

Charles Batchelor

 

 

Příloha l

 

ZPRÁVA O RODINĚ PANA NIKOLY TESLY, NAROZENÉHO DNE 10. ČERVNA 1856 VE SMILJANU, OKRES GOSPIČ, PROVINCIE LIKA V CHORVATSKU

 

Ujímám se tohoto úkolu s určitými rozpaky a jen proto, že Teslovu váženou rodinu jako starý pamětník dlouhá léta znám. Abych se vystříhal jakéhokoli zkreslení v tom či onom směru, uvedu zde pouze ověřená fakta nebo to, co o rodině pana Tesly a o něm samotném vím z vlastní zkušenosti. Aniž uvedu to, co jsem kdy slyšel z druhých úst nevěda, zda věrohodná či nevěrohodná jsou.

Nikolův otec Miljutin Tesla, duchovní pravoslavné církve a můj dobrý přítel, pochází ze staré srbské rodiny, jejíž členové drželi po staletí hlídky na turecké hranici. V době, kdy se Nikola narodil, žil otec ve Smiljanu, vesnici položené v horském krasovém kraji, jako administrátor pravoslavné fary. Roku 1857 se tu stal popem a později se přestěhoval do blízkého Gospiče. Znám ho jako vynikajícího kazatele a spravedlivého i obecně váženého člověka.

Nikolova matka, Džuka Teslová, pochází rovněž z rodiny duchovních. Ačkoli se kupodivu nenaučila ani číst, ani psát, je to žena vysoce inteligentní, nadaná vynikající pamětí. Dokáže přednášet zpaměti celé hodiny srbské hrdinské eposy a lidovou poezii. Její ruční práce, výšivky a tkaniny, jsou známy a ceněny v celém kraji. Má vyslovený vynálezecký talent, vyzná se ve zlepšování domácího nářadí tak, že k ní chodí ženy na radu.

Nikola se narodil jako čtvrté dítě manželů Teslových. Nejstarší syn Dane zemřel mlád nešťastnou náhodou, o níž se nechci šířit. Dcery se jmenují Angelina, Milka a Marica.

Malý Nikola chodil do školy nejdříve ve Smiljanu. Desetiletý začal studovat na nižší reálce v Gospiči, kam jeho otec přesídlil. Byl dobrým žákem, jen v kreslení neprospíval a tím pádem těžko procházel do vyšších tříd. Zato vynikal v matematice a ve fyzice, oblíbil si laboratorní experimenty a i doma stavěl malé modely strojů.

Vášnivě rád četl knihy z otcovy velké knihovny, žel nadmíru přes zákazy svých pánů rodičů. Podlomil si tím zdraví a na dlouhou dobu ulehl. Ačkoli lékaři nedávali naději, Nikola se uzdravil a roku 1872 odešel na školu do Karlovace. Bydlel tu u sestry svého otce, manželky tamního váženého důstojníka, a studoval, obklopen něžnou péčí, vyšší reálnou školu. I zde zůstal věren fyzice, pokusům s elektrickým proudem. Strávil mnoho času v laboratoři svého učitele fyziky, jemuž dělal zručného pomocníka.

Roku 1875 složil Nikola s úspěchem přísné maturitní zkoušky. Chtěl studovat na technice, ale jeho otec mu předurčil dráhu duchovního. V tom čase Nikolu zachvátila cholera, která v Gospiči a v okolí zuřila. Překonal ji zdánlivě brzo, ale zesláblý zápasil deset dalších měsíců, upoután na lůžko, podruhé se smrtí. Předtím zemřel tragicky jeho bratr Dane. Nešťastný otec dělal vše možné, aby Nikolu zachránil. Snažil se mu splnit každé přání a vzdal se svého záměru mít z Nikoly kněze.

Nikola těžkou nemocí zeslábl tak, že musel být rodinou poslán na rok do hor, aby se na zdravém horském povětří zotavil a nabral sil. Dinárské Alpy mu vrátily zdraví natolik, že odešel začátkem roku 1877 do Štýrského Hradce, aby studoval na vysoké škole technické, jak mu bylo otcem slíbeno.

O dalších životních osudech pana Nikoly Tesly po odchodu z našeho kraje nemohu říci nic přesného, a proto raději končím toto pravdivé sdělení přáním, aby mému milému žákovi a malému příteli Nikolovi přineslo jen dobré.

 

 

Příloha 2

Vážený pan

D. Cunningham

šéf oddělení mechaniky

Edisonovy kontinentální společnosti

Paříž

Budapešť 16.dubna 1882

Vážený a milý příteli!

Určitě neuhodnete, proč Vám dnes píši. Nejde o žádnou slaboproudou elektřinu, s kterou se mi tak rád posmíváte jako muž generátorů a dynam, ale o pořádně silný proud. Je jím pan Nikola Tesla, můj spolupracovník v telefonní společnosti, ale také můj o dvanáct let mladší přítel. Pokládejte tento dopis za soukromý a nepřikládejte ho k žádným osobním spisům, víte, že je nenávidím. Týká se sice úzce Vašeho podniku, ale je v něm všelijaké nemístné povídání, které žádný čmuchal nemusí číst.

Ten mladý muž, to je objev. Nenechte se mýlit tím, že nemá dosud inženýrský diplom v kapse, mohl by na technice přednášet sám. Nerad o tom mluví, byl vynikajícím studentem, ale musel studia zanechat ze zdravotních příčin. Je o tom nějaká korespondence mezi školou a Teslovým otcem. Profesoři měli obavy, že se Nikola zhroutí. Je to pochopitelné, když uvážíme, že pracoval v té době jako student i jako vynálezce od tří hodin ráno do jedenácti v noci. To by nevydržel ani uhlířský kůň.

Sem do Budapešti přijel už odpočatý a v pořádku. Na tu naši práci stačí při svých schopnostech levou rukou a ostatní čas věnuje myšlence, která mu vrtala hlavou už na technice. Často jsme se spolu procházeli po dunajském nábřeží a Tesla mi o tom vypravoval s náruživostí  jemu vlastní.

Seznámil se na technice s konstrukcí dynam na stejnosměrný proud. Profesor Pöschl, také ho dobře znáte, si objednal z Paříže Grammovo dynamo a experimentoval s ním. (Viděl jste ho někdy při práci v laboratoři? Ruce má jak lopaty a přitom je zručný jako švadlenka nebo chirurg). Měli potíže s komutátorem a kartáčky. Tesla nad tím začal bádat a upozornil profesora, že by to asi šlo lépe s motorem bez komutátoru a kartáčků. Pöschl je starý dogmatik a tak se mu vysmál. Při přednášce rozebral Teslův nápad, aby dokázal, že to je nesmysl. Uzavřel ji jednoznačně:

„Pan Tesla snad uskuteční velké věci, ale tohle se mu nikdy nezdaří. Znamenalo by to přeměnit sílu, působící jedním směrem podobně jako gravitace - v sílu točivou. A to by bylo perpetuum mobile, tedy idea zcela nemožná.“

Jenže Nikola je chlapec plný intuice, filosof nabitý navíc nepředstavitelně vysokým nábojem fantazie. Je přesvědčen - a teď dejte laskavě pozor - je přesvědčen, že vědci a technici jednají proti principům přírody: Střídavý proud, získaný v dynamu, přeměňují na stejnosměrný_t pak tenhle stejnosměrný proud přivedou dráty do stejnosměrného motoru a tam ho v komutátoru mění zase na střídavý. Tesla tvrdí:

„Tahle dvojí přeměna elektrické energie znamená dvojí zbytečnou ztrátu, a takové mrhání příroda nezná. Musí přece existovat nějaké jednoduché a přirozenější řešení.“

Tomu říkám myšlenka! Jednoduchá a přitom stejně prozíravá jako Mendělejevův objev, že v přírodě musí existovat dosud neznámé prvky těch a těch vlastností, jen je najít.

To není všechno. Tesla říká dál:

„Energie Slunce přichází na Zemi světelnými vlnami, tedy podle Maxwella vlnami elektromagnetickými. Jde tedy o ryzí přenos střídavých proudů v sluneční soustavě. Protože příroda je nejdokonaleji hospodář, musí ji lidé následovat a přenášet elektrickou energii na dálku jedině střídavým proudem a ne proudem stejnosměrným.“

Až se tohle doví Váš i můj stejnosměrný americký šéf pan Edison - jehož si velice vážím - budou ho muset křísit. Pak prohlásí: „Ten Tesla je úplný blázen.“ Tedy totéž co řekl profesor Pöschl Teslovi jemněji.

Nepochybně s oběma souhlasíte. Dejte si ale říci od přítele a nezavírejte oči jen proto, že reflektor je tak silný, že oslňuje. Ten chlapík totiž už ví docela přesně, jak na to. Letos v únoru dospěl ke geniální myšlence točivého magnetického pole. Žádná náhoda prosím. Čtyři léta namáhavé práce.

Nechci být prorokem, ale až se mu podaří zkonstruovat na tomhle principu generátory a motory na střídavý proud - a to se mu při jeho houževnatosti za pár let podaří, ať  pan Edison chce nebo nechce - tak má stejnosměrný proud odzvoněno. Nic ve zlém, ale já se na ten poprask upřímně těším.

Proč Vám o tom píši tak zeširoka? Jistě také proto, že byste měl vědět, co se ve Vašem oboru za Vašimi zády převratného děje. Hlavně mi ale jde o Teslu samého. Mám ho rád a věřím v jeho génia, jak se vzletně říká. Nerad ho ztratím, ale nechci, aby mařil čas v mé telefonní centrále. Musíme mu přece dát šanci, aby si vydělal peníze a mohl nezávisle experimentovat. Kromě toho se potřebuje dokonale seznámit se stejnosměrnými stroji a elektrárnami. Obojí mu může poskytnout Vaše společnost. Nebudete toho litovat. Tesla je zvyklý odvést za svou mzdu dokonalou práce, v tom za něj ručím. Napište mi brzo, zda ho mám poslat do Paříže.

 

S přátelskými pozdravy Váš

Tivador Puskás

 šéf telefonní centrály Budapešť

 

 

Portrét, nakreslený pro Edisona panem Batchelorem s pomocí neznámého učitele ve Smiljanu a slavného pana Puskáse z Budapešti, je na první pohled dokonalý. A já zásadně nemám dokonalé věci rád. Přesvědčil jsem se, že neexistují ve skutečnosti, ale jen v představách lidí. Nikdy jsem nevěřil naplno ani nejserióznějším historickým dokumentům, smlouvám, zdůvodněním soudních rozsudků. Vždy jsou ovlivněny, méně nebo spíš více, určitými stanovisky a záměry. A i když jsou zcela pravdivé, může v nich chybět něco, co staví zachycenou pravdu do zcela jiného světla. Nebo stačí malá retuš, jako když fotograf přikreslí osobě na negativu fousky nebo vlasy.

Dívám se na dokumenty stejně zdrženlivě, jako na vyprávěni očitého svědka při sklence vína. To je důvod, proč se mi Teslův portrét, svědomitě zhotovený, pečlivě doložený, ve své podstatě pravdivý a prorocký, jevil jako amatérské dílo, postrádající profesionální rutinu naší branže.

Když mi šéf přidělil Teslu, četl jsem tyto dopisy jako první kapitolu zajímavého příběhu, jehož pokračování jsem znal. Nebylo důvodu, proč jim nevěřit, Tesla v Americe plně odpovídal Batchelorově obrazu. Žádný portrét však nemůže být tak přesný, aby v něm něco z člověka nechybělo.

Právě to mě zajímalo i dojímalo, ne jako agenta, ale jako člověka. Byl jsem přesvědčen, že nikdo, ani Tesla, nemohl být v mládí jen andělskou bytostí, úžasně nadaným studentem a dříčem, milujícím a milovaným synem. Dráždilo mě to, a tak jsem se rozhodl, že se trochu porozhlédnu. To co jsem se dověděl, mi Teslu ještě více přiblížilo, zlidštilo v mých očích.

Napadá mě, jak naivně se mocní tohoto světa domnívají, že jimi placená tajná služba je jejich nástrojem. Ve skutečnosti jsou nástroji (a někdy i otroky) svých agentů, jsou závislí na tom, které informace jim předají a které zamlčí.

Nerad bych toto závažné tvrzení spojoval se svou prověrkou Testových mladých let. Faktem ale je, že jsem si tento záznam založil do svých soukromých věcí a ponechal jen pro sebe.

Zde ho neuvádím proto, abych očerňoval, ale z důvodu zcela opačného. Objasnil mi, proč vlastně Tesla nedokončil studium s diplomem v kapse. Zachránilo mu to možná život v době, kdy byl zcela vyčerpán duševně i fyzicky. Kdy doslova tonul v hlubokých a dravých vodách technických představ, reálných i fantastických. Kdy se ze všech sil snažil do sebe vstřebat všechno vědění světa, jeho kulturu a jazyky (naučil se osm řečí).

Zní to jako fráze, ale myslím, že právě v Teslově snivém mládí, plném fantazie, lze nalézt důvody největší krize Teslova života. Sotva se v jeho osudech najde obdobný případ, kdy nedošel ve své práci až k cíli, na obzor. Přitom Teslova cesta vedla přes mnoho obzorů. Došel k jednomu a uviděl další. Proto jeho cesta stále stoupala, slavně a nebezpečně, neměla konce, až na poslední, osudový.

 

 

PŘÍBĚH TESLOVA PŘÍTELE KOSTI KULIŠIČE

 

Když řeknu: byli jsme spolužáci, je to málo. Bydlili jsme spolu v malém pokojíčku v Štýrském Hradci, a moc jsme si rozuměli. Ale každý jsme byli z docela jiného těsta. Já patřil na technice mezi „normální“ studenty. Chtěl jsem prostě proplout s námahou co nejmenší peřejemi zkoušek a získat diplom.

Nikolovým cílem bylo naučit se co nejvíc, nacpat si do hlavy co nejrychleji všechnu vědu a kulturu světa.

Nikola byl celá léta nejlepším studentem třídy, zkoušky skládal výhradně s vyznamenáním, profesoři žasli a študáci se na něj dívali jako na nebezpečného šprta, který zbytečně zvyšuje nároky na jejich vědomosti. Mně víc vadilo, že každý den ráno, asi tak ve tři, rozsvítil lampu a zahrabal se do knih. Nespal denně víc než čtyři hodiny.

Zkoušky, to byla pro něj vedlejší záležitost, potřeboval je jen pro stipendium. Hlavu měl nabitou elektřinou, tím bláznivým nápadem s motorem na střídavý proud. Strašilo mu v hlavě, dokázal sedět hodiny bez hnutí, přemýšlel, neslyšel a neviděl. Přitom stačil přečíst kdeco ze světové literatury.

Za dva roky studia vyhubl na kost, neměl čas na spaní ani na jídlo. Přemlouval jsem ho, nadával, prosil, aby toho nechal. Nedal si říci. Bylo jisté, že se jednoho dne zhroutí.

Na štěstí to dopadlo jinak. Ve třetím roce studia šel ke dnu. Síly mu docházely, s tím motorem mu to nevycházelo. Nikola se začal flákat jako řada jiných. Vysedával celé dny po kavárnách, hrál karty a kulečník, vyhazoval peníze, které těžce sháněl. Zkoušky plavaly a s nimi stipendium. Musel si vypůjčovat peníze od kamarádů a nakonec od lichvářů, aby nezemřel hlady. Z nejlepšího studenta se stal největší flink. Když nebyl v kavárně, ležel na posteli. Zahořkl, měl vztek na celý svět a hlavně na krejčího Murka, ten mu půjčoval za nekřesťanský úrok peníze jako zálohu na stipendium.

Nikola se zadlužil až po uši, o studium nezavadil. S rodiči i příbuznými se rozešel ve zlém, ani si s nimi už nepsal. Na škole se úplně znemožnil. Stále mlel, že odejde na techniku do Vídně nebo do Brna, jen co sežene nové stipendium. Pak jednoho dne bez rozloučení zmizel.

Teď nastal rozruch doma u Teslů. Nějak se to dověděli a začali Nikolu hledat. Ve Štýrském Hradci nikdo neměl potuchy, kam odešel. Mezi studenty se říkalo, že asi spáchal sebevraždu, že jistě skočil do divoké Mury.

Byl už dva měsíce nezvěstný, když jsem mu přišel čirou náhodou na stopu. Hledal jsem místo učitele v Mariboru, byl jsem bez peněz. Po příjezdu jsem zaskočil do kavárny u nádraží a zůstal jsem stát jako solný sloup. Ztracený Nikola seděl se dvěma chlapy docela spokojeně u stolku, mastili karty. Ze setkání neměl pražádnou radost, tvářil se odmítavě, až to bolelo. Neochotně mi vylíčil svou situaci: „Mám tu dobré místo u jednoho inženýra. Dostávám měsíčně šedesát zlatek a ještě si něco přivydělám. Nic mi nechybí a byl bych rád, kdyby mě všichni nechali na pokoji.“

Přesvědčoval jsem ho, že by měl aspoň napsat domů, dokončit studium atakdále. Ale Nikola jen pokrčil rameny: „Uvidíme“ a obrátil se ke kartám.

 

 

Černá skvrna na Testových studentských letech však nebylo to, co mi chybělo v Batchelorově portrétu Nikoly Tesly. Nevěděl, že dělat osobní rešerše je věda, a vykreslil Teslu - pravdivě - jako vynikajícího dříče a tahouna Edisonova živočišného druhu. Nedokázal však vystihnout jisté výrazné črty, které by byly Edisona varovaly.

Přiznám se, že jsem k tomuto závěru došel až později, když se Tesla a Edison tvrdě rozkmotřili. Právě tento rozchod vzbudil zájem Morganovců. Mladý nezkušený koník z Evropy se naráz utrhl a začal kopat kolem sebe. Šlo teď o to, kdo ho chytí do lasa, zkrotí a zapřáhne pro sebe. To byl důvod, proč Tesla přišel pod můj mikroskop.

V té době ještě nic neznamenal, bylo to asi dva roky předtím, než ohromil Ameriku svými motory s točivým magnetickým polem. Jenže rozchod s Edisonem sám o sobě cosi signalizoval, alespoň pro lidi s jemným čichem. Ale co? Je Tesla pro Edisona příliš malý, neužitečný? Nebo je příliš velký, nebezpečný? Pravda je, že odešel Tesla od Edisona, ale proč k tomu dal Edison důvod? Mým úkolem bylo tyto otázky zodpovědět.

K tomu jsem nejdříve potřeboval dotvořit Batchelorův obraz Tesly. Leccos na něm chybělo, nějaké barevné skvrny. Nemohl jsem vědět, zda jsou významné nebo malicherné, ale mně jako profesionálovi chyběly. Snažil jsem se vniknout do Teslova myšlení, poznat jeho objevitelskou dílnu. Kam míří? Za čím? Za dolary? Za tajemstvím přírody? Chce získat hodně peněz, aby mohl nerušené experimentovat? Pak by mohl být nebezpečný. Nebo chce prostě zbohatnout? Pak by snesl docela dobře otěže.

Začal jsem zaplňovat chybějící tahy na portrétu (dnes vím proč se mi to podařilo jen zčásti). Jako služebník svého pána jsem potřeboval odhalit, proč Tesla nenašel v Evropě nikoho, kdo by financoval jeho vynálezy.

Morganův koncern držel ochrannou ruku nad Edisonovou kontinentální společností v Paříži a nebylo obtížné získat podrobnou zprávu od ředitele Cunninghama i od štrasburského starosty Bauzina. Jako psychologa mě krom toho osobně zajímal tvůrčí myšlenkový postup, jakým se Tesla dostával ke svým objevům a vynálezům.

Na to mohl nejlépe odpovědět Tesla sám. Rozhodl jsem se získat výpisky z jeho deníku. Že to není fair? Co kdy bylo fair na vojenské nebo obchodní nebo politické špionáži? Pro jedny je agent hrdina, pro ty druhé lump a zločinec. Jedni mu dávají peníze, ti druzí oprátku. Nebo také peníze, když se včas dohodnou. Pak slouží dvěma pánům a má dvojí příjem při polovičním riziku.

Od jednoho takového chlápka, co sedí na dvou židlích, jsem získal to, co jsem z Teslova deníku potřeboval. Nikdy jsem těch výpisů ve svých rešerších nepoužil, v tom mám svědomí čisté. A teď je situace jiná, Tesla napsal podle deníku své paměti a také je uveřejnil.

 

 

DENÍK NIKOLY TESLY

BUDAPEŠŤ, ÚNOR 1882

 

Dnes došlo k největší události v mém životě. Cítil jsem v poslední době stále intenzivněji, že řešení starého problému, motoru na střídavý proud, je už uloženo někde hluboko v mém mozku. Nebyl jsem však dosud schopen to jasně vyjádřit.

Odpoledne jsem se procházel s přítelem v městském parku na břehu Dunaje. Červený kotouč slunce už stál nízko nad obzorem a mě napadly slavné verše z Goethova Fausta:

 

Níží se slunce, klesá. Dožil den.

Pospíchá pryč a nový den zas nítí.

Ó, na křídlech že nejsem povznášen,

bych za sluncem chtěl zakroužiti!

Já zkolébán byl snem!

Žel, že se k ducha perutím

peruti hmotné přidruží tak stěží!

 

 Když jsem tyto verše vyslovil, pln inspirace, osvítila mě jako bleskem myšlenka. V kratičkém okamžiku jsem odhalil dlouho hledanou pravdu. Začal jsem kreslit holí do písku plány. Kresby byly ostré a jasné, tak pevné jako kámen nebo kov, že jsem řekl příteli: „Podívejte se na můj motor, pohleďte, jak ho nechám běžet opačným směrem.“

Nemohu blíže popsat své vzrušení. Pygmalion nemohl být víc rozrušen, když zpozoroval, že jeho socha začíná ožívat. Tisíc tajemství přírody, na něž bych přišel pouhou náhodou, bych nevyměnil za toto jediné, které jsem přírodě s tak nesmírným úsilím vyrval.

 

 

ZÁZNAM ROZHOVORU S PANEM BAUZINEM,

STAROSTOU MĚSTA ŠTRASBURKU (1885)

 

Vzpomínáte si, pane starosto, na pana Nikolu Teslu?

 

Bauzin: Jistěže, jak by ne, není to přece tak dávno. Začalo to tou nešťastnou katastrofou. Před nejvyššíma očima císaře pána a za zvuků vojenské kutálky vyletěla do povětří docela slušná část zcela nové Edisonovy elektrické centrály. Zkazilo to celou císařskou návštěvu. A ta ostuda pro pařížský podnik, který elektrárnu stavěl. Stálo to moc peněz a práce, než to dali zase do pořádku.

 

To tu pan Tesla ještě nebyl.

 

Bauzin: Ten na tom nemá žádnou vinu. Přišel do Štrasburku až později na jaře roku 1883 jako hlavní inženýr. Dostal nevděčný úkol, měl elektrickou centrálu opravit a dokončit. Dřel opravdu ve dne v noci. Stavba, korespondence, konference.

Byl to znamenitý mladý muž. Vysoký, vždycky elegantní, jiskrné oči, klenuté myslitelské čelo - to víte, že byl obletován, partie na ženění. Hned první den se přišel představit na radnici, všechny si nás získal. Zval jsem ho i do rodiny, okouzlující společník, vypravoval, recitoval verše. Ten se ve světě neztratí.

 

Ale jak to bylo se společností, kterou jste chtěli založit?

 

Bauzin: Ach tak, vy vlastně chcete vědět, jak to bylo s tím elektrickým motorem. Nevím, jak bych vám to řekl. Je tu v městě řada boháčů, i velkých boháčů, ale - mezi námi - peníze v truhle. Takhle výnosné řemeslo, činžovní domy, spekulace s pozemky, tomu každý rozumí, to každý může vidět. Ale kdo tady rozumí elektrickým motorům? Nikdo s tím nechtěl mít nic společného. Natož aby do toho vrazil - mezi námi - nějaké peníze. Oni spíš dají pro vlastní slávu peníze na pomník, nebo na opravu katedrály, to ano. Je to vidět, lidé se o tom dovědí, a navíc čekají, že jim za to pánbůh požehná na zdraví a na majetku, a že jim odpustí všechny hříchy. A mají jich dost. Přemlouval jsem je, jak jsem dovedl, ale nakonec jsem sám rád, že to takhle dopadlo. Pak by se na mne vrhli jako supi, že jsem je do toho vehnal, kdyby to zkrachovalo.

 

Takže jste se nakonec rozešli ve zlém.

 

Bauzin: Rozešli, ale ne ve zlém, to ne. Pan Tesla byl strašně milý člověk. Rychle pochopil situaci Byl velmi rád, že si může tu svou elektrickou potvůrku v našich železničních dílnách postavit a že mu to běhá.

Moc se mu v našem starobylém městě líbilo. Na rozloučenou jsem vytáhl několik lahví Saint Estephe, ročník 1861, tak^: jsem si pana Tesly vážil. Vynikající chuť. Když do Štrasburku vtáhli roku 1870 Prusové, tak jsem víno ukryl. Panu Teslovi jsem řekl doslova: „Neznám nikoho zasloužilejšího, s kým bych mohl tak vzácný nápoj vypít.“

 

 

VYPRÁVĚNÍ PANA CUNNINGHAMA

ŘEDITELE EDISONOVY KONTINENTÁLNÍ

SPOLEČNOSTI V PAŘÍŽI (1885)

 

Ano, Tesla se mi svěřil se svým objevem. Bylo to od něho nerozumné, mohl padnout na nějakého lišáka. Velmi jsem si cenil jeho práce pro naši společnost a snažil jsem se mu pomoci i v jeho experimentech s motorem na střídavý proud. Ale to byla Teslova soukromá záležitost. Peníze neměl, a tak jsem se sešel s několika finančníky, snažil jsem se dát dohromady malou akciovou společnost.

Nebudu líčit celou debatu, je to dnes historie, pan Tesla se zřejmě už postavil v Americe na vlastní nohy. Proto tam ostatně šel, jistě neměl v úmyslu někomu sloužit. Pařížští finančníci neměli k Teslovu vynálezu důvěru. Vůbec jsem se jim nedivil, viděli v tom tažení malého Davida proti Goliáši Edisonovi. Všichni tu věří na Edisona, na stejnosměrný proud, protože viděli na světové elektrotechnické výstavě v roce 1881 Edisonovy vynikající stroje a jeho osvětlovací soustavu. To je zavedená, vyzkoušená věc, nese velké zisky, tak proč riskovat - to byl závěr našeho rozhovoru.

Když jsem to vypravoval Teslovi, jen blýskal očima. Byl z toho smutný, ale sebevědomý zůstal, ohromně si věřil. Pro ilustraci: přišla také řeč na Edisonovu účast na pařížské elektrotechnické výstavě roku 1881, kde Edison ohromil návštěvníky obrovským stejnosměrným dynamem Jumbo a dokázal jím osvětlit celé výstaviště. A víte co Tesla řekl?

„Za pár let bude mít můj nejmenší generátor na střídavý proud větší cenu, než deset takových nemotorných sloních dynam jako je Jumbo.“

 

     A tak uvažuji, co by se bylo stalo, jak by se změnily Teslovy životni cesty, kdyby byl Batchelor tohle všechno věděl a napsal Edisonovi. Přijal by Edison Teslu? Pochybuji, ale věřím, že by se Tesla do Spojených států, „ráje vynálezců“, stejně vydal, když v Evropě nebyl o jeho motor zájem. Edison však Teslu přijal a pootevřel mu dveře ke slávě.

 

 

DENÍK NIKOLY TESLY

NA PALUBĚ LODI MEZI LIVERPOOLEM

A NEW YORKEM (1884)

 

V Paříži jsem prodal všechny své věci, sbalil nejnutnější. Na nádraží jsem dorazil v okamžiku, kdy vlak do přístavu Le Havre už měl odejet. V poslední chvíli jsem si uvědomil, že všechny mé peníze padly na cestu do Ameriky a že mám prázdné kapsy. Musel jsem se vmžiku rozhodnout, co dělat: odjet nebo zůstat? Herkules měl dost času na přemýšlení, ale já běžel vedle rozjíždějícího se vlaku a rozhodoval se, zatímco mi v mozku jiskřilo a přeskakovalo tisíc myšlenek.

V poslední chvíli, kdy už mi všechny důvody a nápady pro a proti proletěly hlavou, jsem se rozhodl: Pojedu! a naskočil do vlaku s poloprázdným zavazadlem. Bylo v něm pár kousků šatstva a prádla a mezi tím několik nejmilejších knížek, mé odborné články a malá maminčina podobizna.

Teď trávím téměř všechen čas na palubě, dívám se do šedozelených vln Atlantiku a porovnávám je s klidnou modrou hladinou mého moře, Adrie. Přemýšlím dnem i nocí, co si počnu.

V arabských pohádkách jsem četl, jak bohové vedli svůj národ do říše snů, aby tam žil v příjemných dobrodružstvích. Můj případ je obrácený: Odplouvám ze staré země snů do země skutečnosti. To co nechávám za sebou, bylo skvělé, okouzlující, plné uměleckých krás. To přede mnou je asi drsné a tvrdé.

Jaká je Amerika? Jak mě přijme? Jaký budu já v ní? A jaký je doopravdy ten slavný Thomas Alva Edison, můj příští šéf?

 

pokračování...
4. RYTÍŘ TELEGRAFNÍHO KLÍČE

index