1.

 

Nejmilejší čas mého života

 

 

Natáčela jsem film o umírající ženě. Ve srovnání s tím, co jsem dělala předtím, se zdálo, že tenhle film bude snadný, poněvadž v něm nebyla žádná fakta k ověřo­vání, žádné namáhavé rešerše, žádní padouši, stačilo dávat pokyny kamerám a rozmlouvat s Jean. Měla ra­kovinu. Jediný zlotřilec byl čas. Po vyčerpávajícím ro­ce, kdy jsem po krušném pátrání dělala filmy o nacis­tických válečných zločincích a vyděračských domácích z bídných čtvrtí, připadalo mi jako hotová lahůdka sle­dovat starostku jednoho města, Jean Barrisovou, při jejím každodenním zápase o život. Teď jsem byla za­vřená ve střižně se Stevem Isaacsem, seděli jsme ve­dle sebe na vysokých střihačských židlích, prohlíželi na promítacím stole smyčky, poslouchali Jean a dívali se na její tvář. Vůbec nevypadala, že by trpěla. Zazvo­nil telefon. Kývla jsem na Steva, aby pokračoval v pro­mítání. Našla jsem si už způsob, jak jednat s lidmi, kteří mě při mé práci ve střižně vyrušovali.

„Tak co, Barbaro, umře, nebo neumře?" Byl to hlas Martina Ryana, zkušeného obchodního agenta te­levizní společnosti CBS.

„Nevím, Marty. Pořád je ve špitále."

„No, co myslíš? Umře do doby vysílání?"

Vzdychla jsem si, když jsem pozorovala Jean na promítacím stole. Stála ve frontě na laetril na té klini­ce v Mexiku. „Jsem filmařka, ne doktorka," řekla jsem po chvilce.

„Tak budeš muset udělat dvě verze," prohlásil nevzrušeně, „jednu na 28:13, druhou na 23:13. Jestli umře, zabije nám to reklamy."

Jestli umře, zabije nám to reklamy, zamumlala jsem pro sebe a zavěsila jsem. Pak jsem se vrátila do svého soukromého světa, který jsem tak milovala: byl to svět mého filmu, mého střihače a můj osobní. Ale Martin ten svět zničil. Připomněla jsem si, že prodává čas na reklamy, ze kterého se financují filmové doku­menty, a to není lehké, když barometrem amerického vkusu jsou Charlieho andělé. Ať si nadává. Mně to pla­tí činži.

Teď byla Jean na pláži v Tijuaně, procházela se se svým manželem Benem a hovořila o životě, o své rodi­ně, o politice městských sídlišť a o tom, co to znamená stát se v pětačtyřiceti letech starostkou svého domov­ského města, o Nixonovi i o černoších. Měla toho tolik co říct. Vypadala ohromně. Vysoká blondýna, přitažli­vá tím zdravým, statným vzezřením po americkém způsobu. Byla statná, ale zranitelná. Její křivý úsměv prozrazoval křehkost malé holčičky a to jí ve spojení s její vysokou, téměř impozantní postavou dodávalo půvab. Vzpomněla jsem si, jak byla zvědavá na moje záležitosti, na mou kariéru, na to, proč jsem žila s mu­žem, jehož jsem milovala, bez toho, že bych si ho vza­la, na moje potíže, které mě potkaly, když jsem zamíři­la své kamery na CIA a na FBI. Neměla jsem jí to za zlé. Kdybych já umírala a sdílela své nejintimnější myšlenky a obavy s někým cizím, taky bych zatraceně moc toužila po důvěrném sblížení.

Tak jsme se musely sblížit. Napřed byl náš vztah povrchní a příležitostný, pouze pracovní, to bylo vše. Ale když jsme spolu trávily čas debatami, na procház­kách, při filmování, při společných jídlech v restaura­cích, začaly jsme v sobě navzájem nacházet velké zalí­bení. Sdílela jsem s Jeaninými nejstaršími přáteli po­cit křivdy, že tahle sedmačtyřicetiletá žena, která se právě začala vymaňovat z ovzduší domácí puťky a ze schůzí rodičovského sdružení ve škole, která si vytvá­řela postavení v tom drsně se zmítajícím světě politi­ky, musela být postižena touhle hroznou nemocí. Prá­vě když rozkvétala, když ji nejvíc těšil život - rakovina pankreasu! Sdílela jsem s jejími nejstaršími přáteli i přesvědčení, že se Jean vyléčí. Že bude žít.

Pozorovala jsem na promítací ploše, jak se Jean s Benem vrací z procházky na kliniku pro svou denní dávku laetrilu. Zatížili svůj dům hypotékou, aby mohli zaplatit cestu za tímhle „alternativním způsobem léč­by". Musela jsem jí slíbit, že tomu budu říkat „alterna­tivní způsob léčby", a pak přísahat, že se nikdy nezmí­ním o tom, že jde o laetril. Divila jsem se proč a jednou mi to konečně vysvětlila. Řekla mi - dělala tu politiku* vždycky důsledně -, že kdyby lidi přišli na to, že bere laetril, mohlo by jí to politicky uškodit. Když jsem se zatvářila zmateně, vysvětlila mi dál, že fašistická Spo­lečnost Johna Birche je přesvědčena, že američtí ko­munisti chtějí v Americe postavit laetril mimo zákon, aby si tak Sovětský svaz mohl dělat nárok, že jej obje­vili oni jako lék proti rakovině. Jean nechtěla mít nic společného se žádným pravičáckým bláznovstvím. Chtěla prostě, aby ten lék zabral. Chtěla žít. A tak jsme tomu říkaly „alternativní způsob léčby".

Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na naše společné dny v Tijuaně - v těch Lourdech severní Ameriky, kde se všechno platí v hotovosti. Ve tvářích postižených pacientů, jejich rodin i jejich drahých se zračil strach smíšený s nadějí, když stáli na laetrilové klinice celé hodiny ve frontě a čekali na svou denní in­jekci. Nafilmovala jsem tenkrát nápisy nalepené na stěnách - ŠEKY SE NEPŘIJÍMAJÍ, POUZE ZA HO­TOVÉ - a teď jsem si vzpomněla na chladný a tvrdý výraz mexických ošetřovatelek, když naháněly lidi ja­ko stádo ovcí do maličkých komůrek, kde se injekce píchaly. Pověsti o zázračně vyléčených se šířily v té frontě jako běsnící požár. Každý slyšel o nějaké dceři, manželovi, manželce či babičce, z Texasu, Arkansasu, Kalifornie nebo Kanady, o někom, kdo měl už na kahánku a teď byl vyléčený. Proč se to v Americe nemů­že provádět legálně? Vždyť cesta do Tijuany je tak dra­há. Všichni spolu tiše hovořili, když se fronta sunula k šedivému pultu, kde mrzuté ošetřovatelky vyplňova­ly formuláře a kde cinkot automatických pokladen ob­starával ponurý doprovod k jejich hlasům. Kupčení s nadějí. Jean mě nechala, abych ji doprovázela a fil­movala to, ale ani jednou si nepostěžovala na celý ten­hle pouťově okázalý byznys. Vymohla si jenom ten je­diný slib: říkej tomu „alternativní způsob léčby".

Ale vůbec se nevyléčila. Teď byla v izolaci nemoc­ničního pokoje v jednom městečku ve státě Connecti­cut a nikdo nevěděl, jestli se z toho dostane. Plánovala si, že bude dělat politiku v celonárodním měřítku; snila o práci ve Washingtonu, možná i o ministerském křes­le. Tolik se chtěla stát hvězdou, proslavit se mimo své domovské město. Týden za týdnem mi Steve ukazoval, jak nemoc pustoší její tvář, ukazoval mi, že i on vidí, jak je to s ní čím dál tím horší. Já to nikdy neviděla. Každý jiný to v její tváři viděl. Já ne. Drž se, Jeanie, ří­kala jsem si v duchu. Ráda se v televizi uvidíš. Vydrž to, ale nestrádej! Jestli umře, zabije nám to reklamy. Ale co jestli se to potáhne?

Steve a já jsme kroutili hlavami nad Martinovou televizáckou hantýrkou. Vtipkovali jsme o tom, jak práce v tomhle byznysu může každého proměnit v ro­bota. A pak jsem opustila střižnu, abych zařídila denní záležitosti. Když jsem procházela rozsáhlým komple­xem produkce CBS, vzpomněla jsem si, že musím pře­číst propagační článek o filmu s Jean. Věděla jsem, že to bude sentimentální k přesycení a ve stylu Edgara Guesta. Že to budu muset předělat, a to znamenalo bitvu s tou vrchní čarodějnicí propagačního oddělení. Ale Jean byla dáma, opravdová klasa, a já nechtěla do­pustit, aby se tenhle film zvrtl v ubrečený televizní cajdák, ze kterého se chce zvracet. Jean musela vyjít pr­votřídně. Pak jsem se musela pokusit přitáhnout Johna O'Connora, televizního kritika z New York Times, aby se na film podíval před vysíláním. Pak si měl přijít firemní právník z Black Rocku, ze správní budovy CBS, pro mou písemnou svědeckou výpověď. Byla jsem totiž žalovaná o šest miliónů dolarů kvůli filmu, který jsem natočila o jednom „domnělém" nacistic­kém válečném zločinci. Někdo tvrdil, že ho můj film vylíčil ne jako bývalého a domnělého, a šel po krvi a po dolarech - po mojí krvi a po dolarech společnosti CBS. Od rakoviny k nacistům. Perfektní.

Když jsem dorazila do své kanceláře, hodiny uka­zovaly čas k obědu. Ignorovala jsem to. Nikdy jsem ne­šla na oběd ven. Stačilo mi pomyslet na ten dav v uli­cích a na hlučné restaurace a začala se mě zmocňovat hlodavá panika, která mi už byla až příliš dobře zná­má, prostupovala mou mysl i tělo a skoro mě ochromovala. Zalapala jsem po dechu. Káčo! Jsi přece filmař­ka, právě ses vrátila z natáčení svého filmu v Tijuaně. Proč bys měla trnout hrůzou, že máš jít někam na oběd? Nedávalo to žádný smysl. Sáhla jsem do kabelky. Vlastně jsem tam nic nepotřebovala; jen jsem si chtěla být jistá, že je tam všechno, nedotčené a celi­stvé - peněženka, klíče, plastiková lahvička s pilulka­mi. Všechno bylo se světem v pořádku.

Zapálila jsem si cigaretu a sedla jsem si za svůj psací stůl, který vždycky vypadal, jako by si tam bez dozoru hodinu hrály děti z mateřské školky. Jak jsem někdy vůbec něco našla v téhle spoušti? Police za mnou byly plné knih o narkomanii, o newyorských do­movních zákonech, Kongresových protokolů, byl tam úplný text O'Neillovy hry Měsíc pro smolaře, poslední statistiky o nezaměstnanosti mezi veterány z Vietna­mu. To je ale mišmaš, pomyslela jsem si, některých z těchhle knih se musím zbavit. Musím tenhle stůl uklidit. Ne, teď mám moc práce. Zítra.

Do dveří strčila hlavu Fran Laddová. Byla to moje asistentka, důvěrnice a přítelkyně. Čtyřiadvacetiletá bývalá radikálka z Chicaga, nejlepší rešeršérka v naší branži. Od vyděračských domácích k veteránům z Vi­etnamu, od nacistů k rakovině, my dvě jsme spolu tři roky dělaly filmy s dynamitovou náloží. Byly jsme úpl­ně protikladná dvojice: ona blond, Irčanka, katolička ze středozápadních států; já židovka, tmavá, čtyřiceti­letá z Miami Beach na Floridě. Já byla agresivní a spo­lečenská, Frannie byla zahloubaná do sebe, plachá, téměř ostýchavá, ale to jí nebránilo v pronikání do života lidí, těch lidí, o kterých jsme chtěly dělat filmy. Moje hlavní výtka proti ní byla, že si zapalovala jednu cigaretu po druhé a vykouřila jich denně tři balíčky. Chtěla jsem, aby toho nechala. Já kouřila taky, ale takhle ne. Obě jsme milovaly svou práci a ta naše rozdílnost nám byla jenom stálým zdrojem smíchu a zába­vy. Byly jsme prostě tým, jako Laurel a Hardy.

„Konečně dorazila ta tvoje Emka," oznámila se smíchem, když vešla do kanceláře. „A vzala jsem ti heroje a pivo z Rocková bufetu." Jednou rukou mi podá­vala obrovský herojský sendvič a druhou lesknoucí se sošku.

Vyprskla jsem smíchem. Herojové a sochy - kdo by tomuhle věřil?

„Ten právník přijde později a volal tě Erik," řekla Fran. „Sejde se s tebou v osm u Suča, a v sobotu večer má soud, takže se nesmíš v práci zdržet. A Jean pořád ještě nepromluvila, ale Ben říká, že odpočívá klidně. Já teď musím běžet něco nakoupit. Vážně odtud nechceš vypadnout? Nech ten sendvič a pojď se mnou, Barbaro!"

Vystrnadila jsem ji jedním z těch svých pohledů, které říkaly: Víš přece, že nechodím obědvat ven. Ušklíbla se a zamířila k výtahu. Rozbalila jsem heroje, ukousla si a zadívala se na svou novou Emku, která přišla opožděně od rytce. Byla to cena za můj loňský dokumentární film a vyrytá ozdobná písmena mi vy­vstala v zorném poli: BARBAŘE GORDONOVÉ, NEJ­LEPŠÍ SCENÁRISTCE CBS ZA FILM SUPERDOMÁCÍ. Vzpomněla jsem si se smíchem na jednoho dokumentaristu, který získal tolik Emek, že si jednu přidě­lal na kapotu svého volkswagenu, aby vypadal jako mercedeska. Tahle byla moje třetí, ale pořád ještě mě těšilo vyhrávat.

Když byli všichni pryč na obědě, v kanceláři se rozhostilo slastné ticho. To jsem milovala. Jinak tu byl ohlušující rámus, ale ten jsem milovala taky. Bzučení promítacích stolů, proud přicházejících a odcházejí­cích poslíčků, hlasy zvukových záznamů při míchač­kách, drnčení telefonů, ruch televizního pracovního života - života, který jsem obdivovala a jehož jsem chtěla být účastná už jako mladá holka. Hleděla jsem na tu sošku, zapomněla jsem na sendvič a vzpomínala na svůj příchod ke společnosti NBC v jednadvaceti letech, kdy jsem přišla patřičně oblečená v konzervativním kostýmu, v punčochách, s vysokými podpatky, s perlovým náhrdelníkem - prostě ve starém stylu. Ab­solventka Barnardovy koleje, s hlavou plnou filozofie, ekonomie, historie, psychologie i anglické literatury - a honem jsem se vrhla, jako všechny ostatní chytré mladé dívky, do školy pro stenotypistky, abych dostala tu práci v televizi, po které jsem vždycky toužila. Nebylo tu žádné ženské hnutí, které by mi povědělo, že stát se sekretářkou není ten jediný způsob. V tehdejší době to byl jediný způsob. Vařila jsem kafe, brala dik­táty, psala nudné dopisy na elektrickém stroji celé tři roky a nenáviděla z toho každý moment. Zřídkakdy jsem ve výtahu letmo zahlédla Gheta Huntleye a to by­lo tak nejvíc, čeho jsem z magického kouzla televize mohla dosáhnout.

A potom to pomalu začalo. Někdo mi dal příleži­tost, abych se stala rešeršérkou, pak asistentkou pro­dukce, potom scenáristkou dopoledních programů a pak samostatnou autorkou a producentkou doku­mentárních filmů. Byl to usilovný zápas, ale já byla bystrá, rychle jsem se učila a konečně jsem to dokáza­la. Myslela jsem na filmy, za něž jsem Emku nikdy ne­dostala - na filmy, které jsem měla radši než Super-domácího: na medailon Daltona Trumba, který mi na vrcholu Nixonovy éry pověděl o své vlastní zkušenosti s tím člověkem a o tom, jak ho zničilo zařazení na čer­nou listinu v padesátých letech; na Sterlinga Haydena, který vyprávěl o chlastu, o spisování, o tom, co to je být hercem. Nějak jsem se dokázala s těmihle lidmi ztotožnit. Utrpěli v životě ošklivé rány, ale přežili to.

Od NBC, National Broadcasting Company, jsem přešla ke společnosti Public Broadcasting System, kde jsem pracovala na filmu o FBI a o jejich užívání agen­tů provokatérů k proniknutí do Nové levice. V roce I960 každé negativní slovo nebo dokonce každá otázka té ctihodné instituci FBI byly pokládány za podvrat­né. Film byl zcenzurován a já jsem se octla uprostřed demoralizující bitvy, aby se dostal do vysílání. K mému střetnutí s CIA došlo o rok později, když jsem natáčela příběh Victora Marchettiho, bývalého agenta CIA, jestřába, který se stal holubicí a snažil se vypovídat proti téhle agentuře. Vzala jsem filmový štáb do McLeanu ve Virginii, abych získala snímky sídla agentury - jenom šoty zvenčí, z veřejné silnice, s emblémem CIA na budově. Přišla na nás skupina agentů a přes mou novinářskou legitimaci prohlásili, že náš filmový štáb i mne pokládají za cizí špióny. Odjeli jsme, ale měli jsme je pak v patách po pensylvánských a new jerseyských dálnicích celou cestu až zpátky do New Yorku. Smála jsem se celou tu jízdu, měla jsem ráda drama. Ale tu noc mě strašila noční můra a třásla jsem se při pomyšlení na to, co se stalo, - a pak mě roztřásl vztek, když jsem si uvědomila, že z mých daní jsou placeni ti bubáci, kteří si hrajou na honěnou s filmařkou z veřejné televize.

Byla to dlouhá cesta od perel a vaření kafe k ho­ničce s CIA. A potom jsem přešla k CBS, kde jsem si mohla sama vybrat náměty pro své filmy, napsat je a natočit. Byla jsem šťastná žena, šťastná tím, že jsem mohla své politické názory, své vášnivé zaujetí prvním doplňkem k ústavě, který nám zaručuje svobodu pro­jevu, spojit se svým soukromým já, se svou životní dráhou. Byla jsem šťastná v práci, při které se člověk nemusí kurvit. Ale jestliže jsem byla tak šťastná, proč se mě zmocňovala ta plíživá hrůza pokaždé, když jsem se pokoušela vyjít si někam ven na oběd? Vykašli se na to, to se poddá, říkala jsem si. Pilulky pomůžou, Erik to chápe, doktor Allen říká, že je to jen běžný po­cit úzkosti. Mám skvělou práci, skvělého muže - a běžný pocit úzkosti. Kdo ho nemá? Jenom prostě ne­chci, aby mě tenhle pocit provázel celý život.

Zavolala jsem domů. Služba nepřítomných odpo­věděla: „Nic pro vás, slečno Gordonová." K čertu, po­myslela jsem si, přece se to dá vyjádřit líp. Budu si muset s tou službou promluvit o nové pásce. Volala jsem domů v době oběda každý den. Kdekdo na světě věděl, že nejsem v době oběda nikdy doma. Proč jsem vlastně vůbec volala?

Můj šéf, Alan Newman, zřídkakdy unikl pozvání na oběd. Byla jsem proto překvapená, když jsem uvi­děla jeho růžovou chlapeckou tvář ve dveřích své kan­celáře. Byl u vytržení nad tím, že v CBS se rozhodli zrušit reklamy, jestli Jeanie zemře před vysíláním.

„Báječně," to byla celá odpověď, na jakou jsem se zmohla. Opravdu, svědčilo to o dobrém vkusu projevit respekt k Jean či ke smrti či k životu jediným způso­bem, jaký dokázali. A v tomhle případě respekt zname­nal přijít o peníze. Ale Jeanie přece nehodlala umřít.

Dojedla jsem sendvič a strávila zbytek odpoledne ve střižně se Stevem. Udělali jsme spolu už patnáct fil­mů. Náš vztah byl jako manželství. Já znala jeho ženu Ellen, on obědvával s Erikem. Věděla jsem, kolik musí splácet na hypotéku, jaké má problémy s parkováním, kolik má v sobě cholesterolu, jaký druh doutníků kou­ří. On věděl, kdy chodím spát, jak piju kafe, kdy mám menstruaci. Dobrý vztah mezi filmovým tvůrcem a střihačem je něco zvláštního a úplně báječného. I na­še neshody - a měli jsme hodně naprosto rozdílných názorů, které vedly k hádkám, - byly zdravé a nikoli neurotické. Vždycky jsme věděli, oč nám v těch spo­rech jde. A bavili jsme se vzájemně historkami a vtipy, které nás rozptylovaly při někdy jednotvárné mecha­nické práci na filmu: v nekonečných hodinách netvůrčího přetáčení filmových pásů, jejich stříhání, znovu slepování a označování.

To, co jsem na Stevovi milovala nejvíc, nebyl jeho ohromný talent a citlivost, nýbrž jeho nádherně trpká ironie, jeho smysl pro humor tak suchý jako Sahara. Probírali jsme spolu svoje kolegy, svoje vlastní ztřeš­těné životy, svoje rodiče, a Steve mě rozesmával, když mi připomněl, jak mu jednou řekla jeho matka: „Pro­sím tě, sežeň mi lístky na Kluky v kapele. Miluju mu­zikály." Steve protestoval, řekl jí, že to pro ni není, ale ona trvala na svém. A samozřejmě, druhý den potom, co to viděla, mu zavolala a pohoršeně mu vyčetla: „Jak jsi mě mohl poslat na takovou sprosťárnu?" A pak ten hřejivý úsměv, zabafání z doutníku a zpátky k promí­tacímu stolu a k filmu.

Bylo po sedmé hodině, když jsme se konečně roz­hodli, že toho pro dnešek bylo dost. „Máš nějaký pro­gram?" zeptal se Steve. „Co abys se mnou sdílela moje zažívací potíže v bufetu?"

„Mám rande s Erikem u Suča."

„Ach tak," řekl. „Všechno je oukej?"

„Všechno je fajn," odpověděla jsem, trochu otráve­ná tou otázkou. „Pozdravuj ode mě Ellen."

A všechno bylo opravdu fajn. Šla jsem na rande se svou láskou.

 

 

Sučova restaurace, náš oblíbený japonský podnik, byla malá, tichá, skoro povzneseně míruplná. Kvůli mému bláznivému rozvrhu hodin jsme si tam s Eri­kem dopřávali syrovou rybu, pěnivé japonské pivo a sukijaki několikrát do týdne. Cestou k restauraci jsem si uvědomila, že necítím žádnou úzkost, žádný strach. Proč? Tuhle otázku jsem si kladla. Co způsobu­je ten rozdíl mezi večeří a obědem? Erik, samozřejmě. Usmála jsem se, cítila jsem se báječně. Těšila jsem se, jak se budeme společně sytit jídlem a jeden druhým, jak budeme sdílet podrobnosti své práce, jak se pro­lneme, jak naše oddělené světy splynou v jednotu, ke které docházelo na konci každého dne. Jak jsem ho milovala!

Erik Bauer třeba nebyl dokonalý, myslela jsem si, ale pro mě znamenal přijatelnou představu dokonalos­ti. Měřil skoro metr osmdesát, měl husté černé vlasy, na spáncích lehce prošedivělé, jemný úsměv, ve svých padesáti letech to byla báječná směs muže a chlapce. Vždycky nosil plátěné studentské kalhoty a sportovní tvídová saka, a jak jsem si říkala, vypadal poctivě, pří­močaře a neafektovaně. Žili jsme spolu pět let, pět šťa­stných, rušných a plných let. Sdíleli jsme spolu všech­no a já si myslela, že to tak má být. Byl můj partner při tenisu, nejlepší přítel a milenec. Ale moje záchvaty úzkosti po našem setkání vzrůstaly. Proč jsem na vrcholu své kariéry, při životě s mužem, jehož jsem milovala a který mě zbožňoval, měla mít pocit úzkosti? Musela jsem připustit, že Erik pro mě byl často záhadou. Byl dvakrát ženatý a měl jedno dítě, holčičku skoro desetiletou. Hleděla jsem na jeho manželství ja­ko na pokusy vytvořit jakýsi rodinný svět, který sám nikdy nezažil. Ale jeho ex-manželky byly velice divné bytosti, jak je popisoval, skoro chorobné. Ta první ho prostě bez důvodu opustila, jak říkal. A ta druhá, matka té desetileté holčičky, mu nechtěla dovolit návštěvy jeho vlastního dítěte. Obě manželství zřejmě dopadla katastrofálně.

Byla tu i další záhada. Byl bez přátel. Po všechny ty roky, co jsme spolu žili, mu nikdo nezavolal, ani to „Jak se máš?" nebo „Sejděme se někde na kafe." Bylo to, jako by byl sám na téhle planetě, jako by nikdy ne­pracoval, nikdy nebyl ženatý, jako by se právě narodil. Jednou večer, pár měsíců po tom, co se nastěhoval do mého bytu, jsem ho zastihla, jak v ložnici vzlykal. „Co je ti?" zeptala jsem se, udivená tím, co se mu proboha stalo.

„Kdyby nebylo tebe," řekl mi v slzách, „kdyby ne­bylo tebe, celý můj svět by se mi rozpadl. Nikomu na mně nezáleží, nikomu než tobě."

Ujistila jsem ho, jak moc ho miluju, jak moc ho miluje každý. Dělalo mi ohromnou radost seznamovat Erika se svými přáteli ze zaměstnám, z tenisu, z léta, ze zimy a zvlášť s těmi celoročními. Zdálo se, že ho to těší a že si váží toho, jak jsou mu dostupné tyhle vytvo­řené vztahy, a věděla jsem, že ho moji přátelé mají rá­di. No co, měl dvě bláznivé ex-manželky a jednou ve­čer brečel. Kdo je dokonalý?

Já tedy ne. Se svou minulostí jsem se neměla co chlubit. Byla jsem jednou vdaná, před lety. Stan - tak se jmenoval můj manžel. Jak a proč k tomuhle došlo? Potom jsem se zamilovala do jednoho ženatého muže. Vím, že ve mně bylo něco extravagantního, co mě při­tahovalo k těmhle nepoužitelným typům. Och, byl pou­žitelný až po určitou mez - použitelný pro příležitost­né večery, obědy, výlety, dokonce pro nějaký týden na nějakém odlehlém místě. Ale ve všech důležitých do­bách, jako jsou vánoce a narozeniny a neděle, jsem vždycky skončila sama. Stejně tak bylo něco extrava­gantního ve způsobu, jakým jsem reagovala na ztrátu lásky, na konec nějaké milostné aféry. Vždycky mě to poničilo víc než kohokoli jiného z mých známých. Tr­valo mi delší čas, než jsem se sebrala a dala se zase do­hromady.

Všechno jsem prožívala moc intenzívně. Když jsem plápolala pro tu svou bláznivou, vášnivou, uslzenou romanci s tím svým ženatým mužským, říkala jsem si, že ta obrovská radost, ta extáze, to potěšení okamžiků, kdy jsme spolu, vyváží ztrátu společného ži­tí, bytí a sdílení. Ale něco ve mně vždycky vědělo, že pokradmé milování se stínem strachu není tak dobré jako to napořád. Přesto jsem strávila šest let života hluboce pohroužená do vztahu s tímhle mužem. Slíbil mi, že se vezmeme. Nikdy se to nestalo.

S Erikem to bylo jiné. Naše láska skutečně byla ta napořád. V našem vztahu nebylo nic pokradmého. Chtěl si mě vzít. Ale po čtyřech strašných letech man­želství se Stanem mě manželství opravdu nezajímalo. To, co je mezi Erikem a mnou, je lepší než manželství, říkala jsem si. Je v tom všechno odevzdání, všechno sdílení a všechna láska, a nic z té hrozné závaznosti a povinnosti a poslušnosti.

Když jsem vcházela k Sučovi, zasmála jsem se při vzpomínce na reakci své matky, když jsem ji tam vza­la před několika měsíci. „Jak se mohli lidi, kteří serví­rují takhle elegantně jídlo a s takovým vkusem to tady vyzdobili, chovat tak barbarsky za druhé světové vál­ky?"

Neudělala jsem na ni dojem svou odpovědí: „Vzpo­meň si na My Lai."

Erik ke mně vzhlédl se širokým úsměvem. „Četla jsi dnes Hlas naší čtvrti?"

Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Neměla jsem čas, řekla jsem mu, když jsem si svlékal plášť.

„V pokračující milostné aféře Nata Hentoffa s prvním doplňkem k ústavě jsi pořád ještě jeho první dvorní dáma, jeho oblíbená odhalovačka svinstva."

Posadila jsem se a jen jsem se na něj dívala. Byli jsme tak šťastní. Lásku, štěstí, kariéru - sdíleli jsme spolu všechno.

A právě ty podobné zájmy nás svedly dohromady. Točila jsem film o životě v newyorských obrovských sídlištích prolezlých zločinností a Erik byl obhájcem jedné z postav toho filmu. Zašla jsem k němu do kan­celáře, abych si vyžádala jeho souhlas ke svému inter­view s jeho klientem. Měli jsme spolu tříhodinový rozhovor ten první den a brzy jsme se scházeli na kávu, na procházky a už jsme nemluvili o filmu, ale o so­be navzájem.

Řekl mi, že po dokončení práv šel pracovat k jed­né firmě ve Wall Streetu, ale v roce 1952 byl vtažen do prezidentské kampaně Adlaie Stevensona. Stevenson na něj zapůsobil tak hluboce, že se vzdal právničiny u nějaké obchodní společnosti a od té doby přecházel od případu k případu. V době našeho seznámení si prá­vě otevřel vlastní kancelář, maličkou zaprášenou míst­nost ve východním Harlemu. Byla jsem ráda, že nebyl nějaký nóbl firemní advokát, že se rozhodl uplatnit svou báječnou hlavu na pomoc chudým. Měli jsme to­ho tolik společného. Hodně mých filmů bylo o problé­mech chudých, těch lidí bez vlastního hlasu, největších ubožáků v naší společnosti. Teď jsem potkala muže, kterému na nich taky záleží. Byl ženatý, ale žil už řadu měsíců odloučeně od své druhé manželky a byli v roz­vodu. Tohle byl vztah s budoucností. Nevadilo, že vydě­lával velice málo peněz. Když jsem ho přesvědčila, aby se objevil v jednom krátkém úseku mého filmu, jeho klientela se začala rozrůstat. A když ho poznali moji přátelé, přihráli mu ještě víc klientů. Bydlel v jednom hrozném bytě v Greenwich Village, ale ani tohle neva­dilo. Chvíli jsme udržovali fikci oddělených bydlišť, od­dělených životů. Ale většinu svého času jsme trávili společně v mém bytě. Přinesl si tam své šaty, své gra­mofonové desky a své knihy, a pak se přistěhoval sám. Teď, po pěti letech, zaplňoval můj život. Akceptoval mě, moje myšlení, mou práci - dokonce i moje zá­chvaty úzkosti - právě tak, jako já respektovala jeho mozek, jeho přímočarost, jeho smysl pro humor. Nebyl žádný sexuální tyran, můj Erik. Dokonce miloval mou nezávislost. Měli jsme všechno.

„Nikdo by neměl být tak šťastný, Eriku," vyhrkla jsem. „Je to až neslušné."

Podivně se na mě usmál. „Tak?"

Věděla jsem, co má na mysli. Po rozvodu se svou druhou manželkou na mě začal naléhat, abychom se vzali. Byl to něžný nátlak, milující nátlak, ale právě ta­kovému se nejtíž odolává. A tak jsem mu nakonec slí­bila, že si ho vezmu. Jenže jsem to nebrala doopravdy.

„Ach Eriku. Manželství," řekla jsem s pocitem té staré tíhy, která na mě dolehla vždycky, když jsme o tom diskutovali. „Takhle je to tak fajn. Jsem už moc stará na děti. Nemohli bychom být víc svoji. Proč to ni­čit?"

Vzpomínám si na jeho odpověď. „Ty se řídíš jiný­mi společenskými konvencemi," řekl. „A mně na tom záleží."

Proč? Udivovalo mě to. Zkusil to přece už dvakrát. Proč to tak potřeboval? A když to pro něho bylo tak dů­ležité, proč jsem já nemohla ustoupit?

Během večeře jsme mluvili o té chajdě na pláži. Koupila jsem ji před třemi roky jako náš útulek pro ví­kendy, naše letní útočiště. Byla to zřícenina, ale Erik se báječně přičinil, když ji pomohl opravit a přestavět. Uměl mluvit s instalatéry a s elektrikáři a sám udělal schody z terasy na pláž. Vyznal se ve všem - v tesařině, ve spravování auta, v tenisu i v milování. Měli jsme v plánu chajdu na srpen pronajmout a Erik mi povídal o věcech, které chtěl udělat nejdřív. Nevěděla jsem, kdy na to najdeme čas, ale řekl, že udělá spoustu práce sám. Byla jsem vděčná, že změnil téma hovoru.

Po večeři jsme se loudali ruku v ruce, svět ve svě­tě, zpátky domů. Přešli jsme svou oblíbenou ulici - Central Park South na jižním konci parku, přituleni těsně k sobě, jak jsme zápasili s drsným větrem konce zimy. Před hotelem Plaza jsme viděli koňské fiakry a ochomýtli jsme se kolem bezstarostných účastníků všech možných sjezdů, kteří bydleli v kdysi nóbl hote­lech s okny obrácenými k parku. Můj byt byl na západ­ní straně ulice Central Park West, ale vždycky jsme chodili domů touhle cestou. Byla to tradice, rituál, kte­rý se mezi námi vyvinul, aniž jsme si něco řekli. V na­šem vztahu bylo hodně takového nevyřčeného, mlčenlivého dorozumění o věcech, které jsme sdíleli.

Žádná úzkost. Erik, vypité saké, ta Emka. Žádná hrůza. Vychutnávala jsem sladkost toho okamžiku. Zá­ležitost se svatbou - stále nerozřešená - byla odsu­nuta stranou.

Jakmile jsme byli doma, padli jsme na postel, ob­jímali se navzájem, dotýkali se a hovořili spolu. Milovala jsem to, ležet takhle vedle něho a cítit jeho čistou silnou vůni. Žádný parfém, žádný Aramis či Gucci, jen mýdlo. Svěží mužná vůně, nic umělého, žádný podvod. Náš rozhovor byl plný plánů. Mysleli jsme na cestu do Evropy za peníze, které dostaneme za pronájem chaj­dy na pláži. „Co takhle Španělsko, holčičko?" Erik byl jediný muž, který mi říkal holčičko. Milovala jsem ho. Měla jsem na mysli tolik jiných věcí: Jean, toho právníka, Steva. A právě teď se mi chtělo prostě spát. Na Evropu jsem mohla myslet zítra.

 

 

Druhý den ráno, napůl ze dveří cestou k výtahu, jsem se náhle zarazila. Sakra! Národní rada církví, křesťanů a židů nebo mohamedánů a hindů nebo vů­bec čeho, pořádala dnes oběd pro poctěné cenami. V Jednadvacítce. A já tu stála v džínsech a starém svetru, se šátkem přes nemyté vlasy a s trochou šmin­ky na rtech místo make-upu. Utíkala jsem zpátky do bytu, abych si vlasy umyla, vzala si důstojný kalhoto­vý kostým a udělala, co se dalo se svým obličejem. Bu­du tam muset řečnit. Jak jsem na to mohla zapomenout.

Vrazila jsem do kanceláře a řecký chór sekretářek vyjekl uspokojením - nebo úžasem - nad mým vzhledem. Nebyly zvyklé vidět mě takhle naparáděnou. Já taky ne. Zavolala jsem do špitálu jako každé ráno, abych zjistila, co a jak, od Jeanina manžela. Sna­žil se mít se mnou trpělivost a povědět mi, co je nové­ho. Nebyla jsem si jistá, jestli mě nenávidí, že se tak­hle vtírám do jeho rodiny v takovouhle dobu, nebo jestli chápe, že mám o Jean skutečně starost bez ohle­du na film. Neměla intenzívní bolesti, jak mi řekl, ale rozhodla se, že nechce, abych něco z našeho filmu při­nesla do nemocnice, což jsem jí musela slíbit, že udě­lám, kdyby musela do nemocnice před jeho vysíláním. Poznala jsem z toho, že jí bylo příliš zle, než aby se na film dívala, že měla příliš velké bolesti, než aby se o to zajímala. Ale nežli jsem mohla něco říct, Ben zavěsil. Zašeptala jsem do telefonu: „Bene, nenech ji trpět, prosím tě."

Najednou se mě zmocnila deprese. Počítala jsem s tím, že budu schopná Jean povzbudit, když bude v ne­mocnici. Doufala jsem, že budu schopná dodat jí ku­ráž. Věděla jsem, že jestli se uvidí v červeném kalhoto­vém kostýmu na pláži v Mexiku, jak jde kolem proda­vače balónků, bude se cítit líp. I přes tu skliču­jící epizodu s laetrilem byla ta cesta pro ni a pro Bena jako druhé líbánky. Ale tohle ráno nechtěla nic, niko­ho nechtěla vidět. Musela trpět.

Zazvonil telefon. Byl to Steve, volal ze střižny, aby mi řekl, že náš šéf dostal zprávu od Johna O'Connora. V pondělí v jedenáct dopoledne. Taky měl pro mě ukázku z filmu, aby se promítla na obědě pro oceněné.

Fran vešla do dveří se svou věčnou dopolední coca-colou, poslední stopou svých studentských časů v koleji. „Greg chce, abys k němu zaskočila, až budeš mít chvilku. Něco kvůli té řeči ke společníkům, a ten nácek je dneska superzticha."

„Tak pozor, Frannie," zasmála jsem se. „Domnělý."

„Domnělý nácek je zticha, ale náš právník chce tvé písemné svědectví."

„O čem chce se mnou mluvit Greg?"

„To nevím. O dokumentárních filmech. O čem ji­ném?" A vyšla z kanceláře.

O čem jiném, skutečně. Měla jsem toho na mysli víc než dokumentární filmy. Franina poznámka mě podivně popudila. Jenže Greg Donnolly byl generální ředitel naší stanice a potěšilo mě, že si tolik myslel o mé práci, aby mě požádal o řeč k našim společní­kům. Třeba tím dostanu z hlavy Jean.

Fran musela vidět, jak jsem ustaraná. Za chvíli strčila hlavu do dveří a řekla vesele: „Čas k nástupu - pro nositele ceny!" Ale podívala se na mě nervózně. „Děje se něco? Něco s Jean?"

„Ne - ano," zakoktala jsem se, když jsem si brala plášť. „Myslím na Jean - ale to nic." Vypadala nepřesvědčeně. „Vážně, Frannie, nic se neděje. Musím už běžet. Kde je Steve s tou ukázkou? Zaběhnu tam a vez­mu si ji."

Nezaběhneš, řekla jsem si, ty poletíš, jako kdyby rychlost pohybu nějak pomohla překonat tu hrůzu. Už tu zase byl ten starý strach, kdykoli jsem měla někam jít. A já měla v téhle chvíli strach z toho strachu. Zá­chvaty úzkosti bývaly ták intenzívní, že jsem často by­la ochromená, neschopná pohybu. Takže jsem nezabě­hla moc daleko, když mě ta hrůza, větší než včera, menší než zítra, pohltila jako vysavač. Šla jsem chod­bou, přidržovala se stěn a modlila jsem se, abych ne­vrazila do někoho známého.

Čeho se vlastně bojíš? Čím to je? Chodila jsem jed­nou týdně k psychoanalytikovi, a přesto ta úzkost vzrůs­tala. Proč mi dr. Allen nepomohl? Ksakru, navštěvo­vala jsem ho nábožně deset let, asi tak od doby, kdy jsem odešla od manžela. Byla to běžná rutina, něco ja­ko čistit si zuby, normální součást mého života, stejně jako pro většinu mých známých. Doktor mi dával valium a já je brala plnou hrstí. Tak proč se ta hrůza zhor­šovala? Musím si s ním promluvit, říkala jsem si, mu­sím dostat víc pilulek, musím něco udělat.

Úzkost nějak ustoupila, když jsem se dostala do Stevovy střižny a uviděla ho, jak se na mě usmívá. Po­dával mi ukázku z filmu, kterou jsem měla promítnout u toho oběda.

„Nenávidím tenhle cirkus kvůli cenám. Jenom nás to zdržuje," řekla jsem. „Ale až se vrátím, vykouzlí­me to pro pana O'Connora jaksepatří."

„Neohrnuj nad tím nos, Barbaro. Jsme ve formě. Máš jenom náladu pod psa, protože musíš jít na oběd ven." Stal se z toho náš soukromý vtip. Jen málo lidí vědělo, proč jsem dávala přednost sendvičům z Rocko­vá bufetu před nóbl podnikem, jako byla Jednadvacítka.

„Já tě znám," řekl mi, když mě objímal na rozlou­čenou. „Teďka vypadni a buď tam báječná!"

Rozhodla jsem se, že dojdu do Jednadvacítky pěš­ky, ale udělala jsem sotva pár kroků na východ po Pa­desáté sedmé ulici, když ta hrůza začala znovu. Dlaně se mi zalily potem. Držela jsem se při domech, abych se měla čeho chytit, a snažila jsem se popadnout dech. Panebože, kdyby mě někdo uviděl, myslel by si, že jsem opilá. Došla jsem k Desáté Avenue a zašla jsem do špinavého lokálu plného šoférů náklaďáků, kteří si na Padesátou sedmou ulici dělali nárok jako na své území.

„Prosím vás," zastavila jsem sekýrovanou servír­ku, „chci jenom sklenici vody." Zašmátrala jsem v ka­belce pro pilulky. „Zaplatím vám. Nezaberu vám stůl v době oběda. Zaplatím vám." Zavřela jsem oči a zala­pala jsem po dechu. Jak dlouho jsem už takhle žila?

Servírka postavila sklenici vody na stůl a já ji vy­zunkla s dvěma pilulkami valia. Zhluboka jsem se na­dechovala, když jsem čekala, až ta úzkost přejde. Po nějakých deseti minutách jsem se cítila líp nebo aspoň tak, že jsem byla schopná vyjít z lokálu. Zastavila jsem taxík a naléhala na řidiče, aby spěchal. Opozdila jsem se. Buď půvabná, buď chladná. Dostala jsi přece cenu.

Soukromý salónek v Jednadvacítce byl přeplněn ostatními oceněnými, všichni zářili, všichni pili bílé ví­no a živě klábosili. Vtrhla jsem do místnosti a začala jsem se chovat společensky. A když nadešel čas pro můj projev, zapomněla jsem na svou hrůzu chvilku předtím. Pilulky, víno, nebo možná jen to, že mi o tu­hle věc šlo a že jsem na svou hrůzu nemyslela.

Můj film byl o bývalých duševně chorých pacien­tech z přímořského letoviska Long Beach, a když jsem na plátně viděla jejich tváře, připomněla jsem si, jak se mi nad nimi svíralo srdce. Vrátili se do života ve městě po letech v ústavech, byli hozeni na krk měst­ské obci, která nebyla připravená na jejich přijetí. Město čelící přívalu duševně postižených pacientů, z nichž mnozí byli chudí a mnozí staří, vydalo zákon, že nikdo, kdo potřebuje k normálnímu životu každo­denní medicínskou péči, nesmí bydlet v penziónech u promenádního ochozu kolem oceánu. Pěkný zákon! Příště to budou lidi s modrýma očima nebo s tmavými vlasy, myslela jsem si. Pustila jsem se do toho města a udělali jsme se Stevem dojemný film, ve kterém jed­na duševně postižená pacientka jménem Gladys vý­mluvně hovořila o tom, co znamená být pro obec nežá­doucí, bez práva na domov, bez práva žít jako ostatní lidi - co to je být poznamenaná takovým stigmatem. Trávila jsem celé dny prošťouráváním těch penziónů, hovory s lidmi na promenádě, snahou o fér pohled na obě strany. Klesala opravdu hodnota nemovitostí? Ohrožovali někoho duševně postižení, byli zuřiví, byli nebezpeční dětem? Přes všechny obavy a obžaloby městských usedlíků jsem nemohla najít jediný případ, kdy by někoho obtěžovali. Můj film byl esejem o ana­tomii předsudků. Byl to jeden z mých oblíbených fil­mů, jeden, který mě hluboce zraňoval, který mě rozru­šoval celé měsíce po dokončení.

Mluvila jsem o tom filmu a pak jsem pronesla svou obvyklou obžalobu o porušování prvního dodatku k ústavě a o tom, že lidi mají právo vědět. Připomněla jsem posluchačům, že my, tvůrci dokumentárních fil­mů, jsme si vědomi toho, že naše práce svět nikdy ne­změní. Ale určitě můžeme působit na to, jak se lidi dí­vají na svoji vládu. Můžeme změnit jejich názor na ty, kdo řídí jejich životy. A jestli mé filmy dokázaly tohle, jsem šťastná. Ale pro sebe jsem si pomyslela, že dva­cet let po dokumentárním filmu Edwarda R. Murrowa o životě přistěhovaleckých dělníků se nezměnilo pra­nic. Naše filmy budí zpočátku hrůzu a pohoršení, ale společnost má báječný represivní mechanismus. Vý­křiky sociálního a politického rozhořčení, které moje filmy vyvolaly, vyzněly obvykle naprázdno ve víru na­léhavějších a bezprostřednějších problémů. Život bý­valých duševně chorých z města Long Beach zůstává dál zoufalý.

Přesto jsem byla hrdá na to, jak si vydělávám na živobytí, a řekla jsem, že snad můj film, nefalšovaný zájem společnosti CBS o sociální záležitosti a tohle ocenění, to všechno dohromady aspoň přinese začátek změny. Poděkovala jsem Národní radě církví - byli to nakonec oni - a posadila jsem se za bouřlivého potles­ku. Oběd skončil, půvabně jsem odkráčela a opustila Jednadvacítku. Ještě jsem byla rozpálená vínem. Opo­jená pozorností a naplněná pýchou, cítila jsem se skvěle. Projdu se zpátky do CBS a tentokrát to dokážu.

Bylo chladné, jasné, nádherné březnové odpoled­ne a silný, téměř surový vítr od Hudsonu mi bral dech a pálil mě do očí. Jsem sama. Docela sama. Žádný Erik, žádná Fran, žádný Steve. Připadala jsem si nádherně a uvědomila jsem si, že jsem už pár měsíců ne­měla čas koupit si něco na sebe. Jak to bylo dávno, co jsem naposled trávila den sama se sebou, nakupovala, bloumala bez cíle, přemýšlela? Celé věky. Otočila jsem se a zamířila do Bergdorfova obchodního domu.

Pomalu jsem procházela kolem výkladních skříní. Elegantní figuríny ve svých módních šatech mě zvaly dovnitř. Ale mně se zdálo, že se mi jejich plastikové úsměvy vysmívají. Věděly to líp. Věděly, že jejich šaty jsou v bezpečí. Dlouhé měsíce jsem nedokázala vstou­pit do obchodního domu bez toho, že jsem hned utekla zpátky na ulici, zalapala po dechu, vrhla se do bezpečí taxíku a hnala se pak do chráněného prostředí svého bytu. Tam ta hrůza vždycky pominula. Když jsem na tom se šaty byla opravdu zoufale, vzala jsem si dvě valia a vtrhla do nějakého malého módního krámku, nejradši do nějakého v přízemí. Žádné davy, žádné výta­hy, malá kolekce k výběru, žádné strkání. Rychle jsem si prohlédla omezené zboží k dispozici, vybrala jsem si a vypadla jsem. Odvrátila jsem se od výkladů Bergdor­fova obchodu. Můžu žít bez obchodních domů. Kromě toho mě bude potřebovat Steve, uvážila jsem rozumně. Máme takovou spoustu práce. K čemu šaty?

 

 

Erik a já jsme ten večer měli schůzku s Edií a Jonathanem Samsonovými dole v Greenwich Village. Ni­kdy jsem nevečeřela níž než v Padesáté sedmé ulici, když jsem tomu mohla odpomoct. Nebyla to ode mě snobárna; byla to ta stejná stará hrůza, která jako by narůstala úměrně se vzdáleností od mého domova. Ale s Edií a Jonathanem to bylo jiné. Edie byla má drahá přítelkyně.

Poznaly jsme se na jednom večírku u jednoho na­šeho společného kamaráda a stalo se to okamžitě. Na­ráz. Výbuchy smíchu, senzitivita, kousavý vtip - bylo to, jako bychom se znaly celý život. Začalo to prostým rozhovorem. Když Edie slyšela, že dělám film o pře­stárlých, řekla mi, že pracovala s několika lidmi, kteří zaváděli nějaké novinky pro přestárlé v pečovatel­ských domovech. Dala mi jejich jména a čísla telefonu. Pak se ukázalo, že pracovala taky ve sdělovacích prostředcích, že učila a publikovala. Když to všechno ze sebe vysypala, nebyla jsem si jistá, co vlastně dělá. Zdálo se, že se zajímá o všechno. Milovala jsem ten je­jí všestranný eklekticismus, její vášnivé zaujetí pro to­lik různých oborů. Milovala jsem tu intenzitu, s jakou hovořila o umění, o politice, o nějaké hře uváděné mi­mo Broadway, o ženském hnutí.

Setkaly jsme se o pár měsíců později u moře v Hamptonu a strávily jsme spolu den chozením po pláži a řečmi o ex-manželech, o milencích, o sexu i o svých kariérách. Smály jsme se, až nás píchalo, sla­bostem mužů v našem životě i svým vlastním slabos­tem. Ani jedna jsme neměla sestru, ale brzy se zdálo, že právě sestrou se stala jedna pro druhou. A já ji mi­lovala.

Její muž, Jonathan, byl taková skála s citlivou du­ší. Měli dvě dorůstající děti a bydleli blízko Gramercy Parku v bytě, který se táhl donekonečna. Jonathan byl jeden z nejlepších plastických chirurgů a Edie se navíc ke všemu ostatnímu hluboce zajímala o manželovo po­volání. Jak mohla tohle všechno do sebe naládovat, jak toho mohla tolik vědět, tolik toho vstřebat, kde na to vzala čas? Přátelé, milenci, rodiče. Jejich manželství jsem jim záviděla.

Sešli jsme se v jedné nové italské restauraci blíz­ko jejich bytu: černé proutěné židle, podlaha z černých a bílých dlaždiček, všechno černé a bílé, kromě stovek rostlin, které visely od stropu. Objednali jsme si seve­roitalské jídlo, což byla domácí specialita, a výborné bílé víno. Vzpomněla jsem si, jak jsem jim oběma poprvé představila Erika. Zrůžovělá novou láskou, plná romantiky, chtěla jsem se podělit o své štěstí. Povědě­la jsem o něm Edii všechno: jak jsme se seznámili, ja­kou má Erik práci. Neměla jsem před ní žádné tajnos­ti. Věděla, že se Erik právě nastěhoval do mého bytu, věděla, že jsem se mu snažila sehnat víc práce a že jsem platila účty. Věděla o těch dvou ex-manželkách. Ale jestli se k tomu Edie s Jonathanem stavěli rezervo­vaně, nedávali to nijak znát. Jonathan s úsudkem vy­čkával a Ediina zvědavost potlačila její skepticismus.

Měla jsem je ráda za to, že dávali Erikovi šanci, že chtěli, abych byla šťastná. Věděla jsem, že se jim zalíbí. Věděla jsem to. Teď, po pěti letech, jsme byli všichni přátelé. A já byla pořád šťastná.

Ale ten večer, dokonce i s Erikem, dokonce i se svými nejmilejšími přáteli Edií a Jonathanem, jsem měla smutné myšlenky. „Jde ti o Jean, viď?" řekla Edie, která vycítila mou náladu. „Umře?"

„Ne!" vybuchla jsem a vehementně jsem zavrtěla hlavou. „To můžu říct už z pohledu na její tvář ve filmu. Dostane se z toho. Chce toho v životě tolik udělat. Ale já si připadám tak bezmocná."

„Ten film jí pomůže," poznamenal Erik a vzal mě za ruku. „Pomůže spoustě lidí."

„Jak můžeš natáčet film, když neznáš konec?" ptala se Edie. „Jak můžeš žít svůj život?" usmál se Jonathan a já se náhle cítila líp. Když jsme vyšli z restaurace, všichni čtyři jsme šli k nim do bytu, kde nám Jonathan uvařil čaj přímo z Číny, který koupil v čín­ské čtvrti. Dlouho jsme se s Erikem nezdrželi. Jonathan měl ráno ordinaci a Edie měla trilion schůzek. Dobrou noc, dobrou noc, brzy na shledanou.

Vzali jsme si domů taxík a tu noc jsme překypova­li potřebou sdílnosti, potěšilo nás setkání s přáteli, a tak jsme nebyli příliš unavení na milování. Erik byl milenec, jakého jsem nikdy předtím nepoznala. Byl silný a něžný a naprosto bez zábran. Dotýkal se mě, tiskl mě, smál se a povídal. Když jsem usínala v jeho náručí, přitulená zády k jeho objímajícímu tělu, děko­vala jsem v duchu svému andělu strážnému za všech­no to štěstí, za to bohatství svého života.