<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

2.

 

Neděle,

neděle

 

 

Telefon zazvonil ostře, téměř naléhavě, a vyburcoval Erika a mě ze spánku. Byla neděle ráno. Sakra! Přetáhla jsem si pokrývku přes hlavu a snažila se znovu usnout, když Erik sahal po telefonu. Pár minut jsem neslyšela nic, pak jsem uslyšela, jak říká svým ospale ranním hlasem: „Ty to na mě hraješ, Kateřino, hraješ to na mě!"

Kateřina byla ex-manželka číslo dvě, která teď žila v Chicagu. Nikdy předtím do mého bytu nevolala, aspoň ne když jsem byla doma. Hrát to na něho, po­myslela jsem si v polospánku, co tohle znamená? Proč volá teď?

„Pošlu je, až budu mít," řekl Erik. „Říkal jsem ti, že teď žádné nemám. Až budu mít." Jeho hlas byl víc než odhodlaný, byl vzteklý. Dala jsem si polštář přes hlavu. Nechtěla jsem slyšet ani slovo, ani zlomek toho­hle rozhovoru.

Pak začal Erik mluvit tónem, jaký jsem od něho nikdy neslyšela. Byl to zvláštní tón, který naháněl strach. Musela mu říct něco hrozného, něco děsného. „Jsi přetažená, Ka-te-ři-no. Nemyslí ti to jasně. Víš, jak se chováš, když ti to jasně nemyslí."

Nemělo to cenu, při tomhle jsem spát nemohla. Byla jsem vzhůru. Nedělní ráno začalo. Zamířila jsem do koupelny a ohlédla jsem se po Erikovi, který seděl na kraji postele. Teď poslouchal a vztekle se mračil.

Než jsem se vrátila, zavěsil. Zašla jsem do kuchy­ně, abych udělala kávu, a za pár minut jsme byli zase spolu v posteli. Bála jsem se ho zeptat na ten hovor; vi­děla jsem, že se ještě třese vzteky.

Nedělní Times ležely rozházené na podlaze kolem velkého bílého zvýšeného letiště, které udělal Erik v ložnici; poničili jsme je minulou noc. Erik byl jediný můj známý, který četl všechny sekce novin: knižní re­cenze, nemovitosti, obchodní podnikání, umění. Zdálo se, že se o tohle všechno intenzívně zajímá.

Leželi jsme tam a upíjeli kávu. Jasné ranní slunce pronikalo žaluziemi do ložnice. Konečně jsem sebrala kuráž a tiše jsem se ho zeptala: „Co to bylo? Co se dě­je?"

„Ta děvka."

Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit, nikdy jsem ho neviděla tak zuřivého.

„Chce, abych jí zaplatil účet z nemocnice U milo­srdných. Pamatuješ se, jak jsem ti říkal, že má něco se zádama po tom úrazu."

„Jakém úrazu?"

„Jak spadla."

Přikývla jsem. Něco mi o tom jednou říkal. Ale ona přece musí mít nemocenské pojištění, pomyslela jsem si. „Proč chce, abys jí to platil ty?" zeptala jsem se trochu nervózně.

„Říká, že jsem jí to slíbil, - nepamatuju se už. A radši bych o tom teď nemluvil, Barbaro. Je ráno. Sotva jsem se probudil."

Taky jsem o tom nechtěla mluvit, ale znepokojil mě jeho tón. Kateřina byla přece matka jeho jediného dítěte. A měla úraz. Jak s ní mohl takhle mluvit? „Je­stli Kateřina potřebuje peníze," řekla jsem, „můžeme jí je poslat."

„Ksakru, Barbaro, říkám ti, že o tom nechci mlu­vit!" Vylezl z postele a šel do kuchyně. Zapálila jsem si cigaretu a pomyslela jsem si: Máme tedy s Erikem me­zi sebou tajnosti. Přece jen se nesdílíme o všechno.

Když se vrátil, jeho nálada se změnila. „Promiň, holčičko," řekl a podal mi další šálek kávy. „Já jen, že na mně chce pořád peníze. Všechny ženské nejsou ja­ko ty, samostatné a finančně nezávislé. Když se to tak vezme, ty mě vlastně vydržuješ."

Tohle jsem taky nechtěla poslouchat. Platila jsem nájemné a stravu. Tohle jsem musela platit už před ním, tak proč bych to neměla platit i teď. Erik se staral o svá vydání na kancelář, platil sekretářku na částeč­ný úvazek, alimenty a výživné na dítě, i když jsem mu někdy musela půjčit na zaplacení těchhle výdajů. „Eri­ku, přestaň s těmihle řečmi," řekla jsem mu. „Máme se rádi. Sdílíme spolu všechno. Mně to nevadí. Až zač­neš vydělávat víc peněz, budeš tyhle věci platit i ty."

Posadila jsem se a on mě vzal do náručí. „Co chceš dneska dělat?" zeptal se.

Je neděle, pomyslela jsem si. Vždycky jsem nedě­le nenáviděla, vždycky jsem musela bojovat proti té šedivé sklíčenosti, která na mě padala v neděli odpo­ledne. Pamatovala jsem se na neděle doma na Floridě, na nedokončené ruční práce, a už tu bylo pondělí a ví­kend pryč. Nebo na nedělní odpoledne v New Yorku po koncertě nebo po návštěvě nějakého muzea, kdy jsem se musela vracet špinavým a drncajícím vlakem na ko­lej do Vassaru. Pamatovala jsem se na stovky nedělí, kdy jsem byla sama, zatímco ten ženatý muž, kterého jsem milovala, skotačil se svými dětmi na trávníku ve vilovém předměstí. Myslela jsem si tehdy, že až budu umírat, bude to v neděli odpoledne kolem čtvrté hodi­ny. Ale od té doby, co do mého života vstoupil Erik, ne­děle se rozjasnily. Měla jsem někoho, kdo mě miloval, koho jsem milovala já, někoho, kdo se mnou sdílel ten­hle den. Byl to náš nejnádhernější společný čas - da­leko od zaměstnání, jenom my dva.

„Já vím co," prohlásil Erik. „Pojeďme ven do naší chajdy, podíváme se, jak na ní zapracovala zima"

Byla jsem na vahách. Něco ve mně se chtělo pova­lovat doma a nedělat nic. Tam venku byl ještě zavřený přívod vody, elektřina taky ještě nebyla zapojená a znamenalo to dvě hodiny jízdy autem tam a dvě zpát­ky.

Erik tu chajdu na pláži prostě miloval. Byla jsem přesvědčená, že v jistém smyslu měl pocit, že je víc je­ho než moje, i když jsem já splácela hypotéku a platila ostatní účty. Naše první společné léto jsme trávili u moře v najatém domku a pak jsme se rozhodli, že se podíváme po něčem, co bychom koupili. Byl to urči­tý závazek - domov u oceánu bez vzpomínek na koho­koli jiného, domov jen náš. Trvalo nám skoro další rok renovovat starý plážový domek, který jsme si našli. Zvedli jsme střechu, rozšířili obývací pokoj; Erik udě­lal většinu práce sám, šťastný, že může přispět k naše­mu vztahu tím, že mi ušetří peníze. Byla tu ještě hro­mada věcí, které chtěl udělat, a když jsem ho pozoro­vala, jak se každý letní víkend zaměstnával nějakým novým projektem domácího kutilství, napadalo mě, je­stli vůbec kdy předtím bydlel v domě pro sebe.

„Tak co, holčičko? Pojeďme na tu pláž," řekl zno­vu. „Venku je nádherně. Vezmeme si s sebou víno a sýr a uspořádáme si hostinu na naší terase."

Usmála jsem se a přikývla. Byl na pláži vždycky tak šťastný. Třeba zapomene na ten rozhovor s Kateři­nou. Třeba i já zapomenu na jeho tón, když s ní mluvil.

Spěchali jsme z bytu. Napadlo mé, že bych měla zavolat do nemocnice a zeptat se na Jean, ale zarazila jsem se. Ne, tohle je náš den, jenom nás dvou. Žádný smutek, žádný tragický osud. Jen já a můj muž a slun­ce.

 

 

„Pod tímhle oknem je škvíra," poznamenal, když jsem stáli uprostřed obývacího pokoje. „Radši si pro­hlídnu střechu, jestli dobře těsní šindele."

„Je to zlé?" zeptala jsem se. Dělalo mi to starosti. Nikdy jsem nerozuměla stavbařině: trámům, šinde­lům, trámkům dva na čtyři, měděnému vedení. Byla jsem tak vděčná, že Erik tohle všechno znal.

„To nic není, holčičko. To okno utěsním sám a na střechu máme ještě záruku." Slyšela jsem ho, jak mi přechází nad hlavou, a pak se šel podívat za chajdu po nějakých prkenných zábranách proti sněhu. Chtěl je postavit podél dun před chajdou, aby zachycovaly pí­sek, který by směrem k nám navál vítr v posledních týdnech března. Vybalila jsem náš oběd a chvíli jsme seděli na terase jako na palubě, popíjeli víno a dívali se na moře. Pak se Erik vrátil ke své práci a já se šla projít po pláži. Byla v téhle roční době dosud nedotčená šlépějemi. Přímo jiskřila, písek byl tak čistý a voda tak modrá, až to šokovalo. Vlny se lámaly těsně u bře­hu, a třebaže voda byla studená, zula jsem si plátěnky a šla jsem bosa po jejím okraji. Dívala jsem se na okol­ní duny. Tenhle rok jsme měli štěstí. Vítr a voda nám nanesly spoustu písku. Zima nebyla zlá. Všechno bylo neporušené. Přežili jsme to.

Když jsem se vrátila do chajdy, zastihla jsem Eri­ka hluboce zabraného do psaní poznámek a vyměřová­ní pro nějaký nový projekt. Pro mě tu skutečně nebylo moc na práci. Uklízet jsem nemohla, voda nebyla ještě puštěná, protože trubky by mohly ještě popraskat při jarních mrazících. Tak jsem prostě bloumala kolem a kontrolovala, jestli je všechno na místě. Vždycky jsem se cítila trochu provinile, trochu vyřazená a ne­užitečná, když se Erik zabýval chajdou. Jako by s ní měl milostný poměr a já byla cizí vetřelkyně. Vyšla jsem tedy na terasu, sedla si na slunce a zírala na mo­ře.

Po chvíli jsem ucítila, jak mě objaly jeho ruce. Stál za mnou a nakláněl se prese mne, aby mě něžně políbil na rty. Vzhlédla jsem k němu. Pláž byla opuště­ná. A tam, v tom jasném slunečním světle, s vlnami tříštícími se o břeh, jsme se milovali. Bylo to trochu riskantní, protože domek stál vysoko na dunách proti moři. Kdyby byl šel někdo kolem, byli bychom ho ne­zpozorovali. A věděli jsme, že duny nic neřeknou. Le­želi jsme si v objetí, dívali jsme se na oceán a já se snažila přizpůsobit tlukot svého srdce jeho rytmu, jak jsem to často dělala potom, co jsme se milovali.

Dlouho jsme nepromluvili. Všechno, co bychom řekli, by bylo banální. A potom pozdní odpolední slun­ce přestalo hřát, ochladilo se a bylo nepříjemně, a nám začala být zima.

„Miluju tě, holčičko."

„Já vím, Eriku. Já tebe taky."

„Ale je načase vyrazit se starým Samíkem na ces­tu."

Samík bylo jméno našeho auta. Byl to dar od jed­noho báječného přítele, Sama Golda, který mi ho dal, když jsem koupila tu chajdu. Před lety jsem mu pomohla dostat jeho matku do jednoho pečovatelského do­mova v New Yorku. Natočila jsem tenkrát několik fil­mů o starých lidech a Sam mě zavolal o radu. To auto byl jeho projev díků. A třebaže to nebyla žádná nádhe­ra, vozilo nás přece na chajdu a zpátky. Erik na něm strávil hodiny práce, vyměnil karburátor, hrál si s ním a vylaďoval ho. Tohle bylo taky jako jeho milostný po­měr s tím autíčkem, a já měla dost rozumu, abych se nepletla ani do tohohle vztahu. Nebyla jsem žádný me­chanik. Vlastně jsem ani ráda neřídila. Když jsem po­prvé jela do New Yorku a viděla ty bláznivě přecpané silnice, ta auta vplétající se do proudu a zase vystřelu­jící, nechala jsem prostě svůj floridský řidičák propad­nout. Erik se rozhodl, že mi dá jedno léto pár opakova­čích lekcí, ale nebylo to prostě k ničemu. Byla jsem příliš nervózní, on byl příliš netrpělivý, a když jsem na postranních silnicích párkrát jen o vlásek vyvázla, radši jsme toho nechali. Naše láska přežila pár zlých momentů na tenisovém kurtu. Proč ještě pokoušet osud lekcemi v řízení auta? Jen jsem ho zbytečně dráž­dila. Kromě toho Erik byl výborný řidič. Ve starém Samíkovi s Erikem za volantem jsem se vždycky cítila v bezpečí.

„Dávej na sebe pozor, chajdičko," zavolala jsem, když jsme vyjížděli na cestu. „Zůstaň suchá. Brzy se vrátíme." Pak jsem si náhle vzpomněla na Jean a na ten víkend, který chtěla strávit s Erikem a se mnou na pláži. Domlouvaly jsme si to, když jsme se spolu pro­cházely po pláži v Tijuaně. Ona taky zbožňovala moře. Ten víkend tady ještě zažiješ, Jeanie, určitě. Ale už to pomyšlení na ni mi připomnělo příští týden: návštěvu u doktora Allena ráno, předváděčku pro O'Connora. A pomalu na mě padala ta stará nedělní tíha, zahalo­vala mě jakýmsi strašným šedým příkrovem.

Erik vycítil mou náladu a něžně poznamenal: „Za­se tě straší ti nedělní démoni, holčičko? Na puntík přesně." Usmál se a ukázal mi své hodinky. Byly právě čtyři.

„Jen trochu, Eriku, jen trochu."

 

 

Když jsem vcházela do bytu, zvonil telefon. Bez­myšlenkovitě, ani jsem si neuvědomovala, že vím, kdo to volá, jsem upustila plážový košík na podlahu v hale a pospíchala jsem do ložnice. Erik dával auto do gará­že. Měl se vrátit za nějakých deset minut.

„Barbaro, jsi to ty?" Byla to moje matka z Miami. Vždycky volala v neděli - vždycky. „Kde jsi byla?" ptala se. „Snažili jsme se tě dovolat celé hodiny. Byla jsem k smrti vystrašená."

„Vyjeli jsme si s Erikem ven na pláž," odpověděla jsem.

„Není to trochu brzo? Není ještě chladno? Dou­fám, že ses teple oblékla. Počkej chvilku, zavolám otce. Lou! Lou! Barbara je na telefonu. Vezmi si paralelku. Nechceš mluvit se svou dcerou?"

Něco se ve mně sevřelo. Ačkoli se tahle scéna ode­hrávala už tolikrát, nikdy jsem na ni nebyla připrave­ná. Zřídkakdy jsem zvedla sluchátko a uslyšela otce, který by se nemohl dočkat, až se mnou bude mluvit. Proč to? Dnešek nebyl výjimkou. Lehla jsem si na pos­tel, zatímco ho znovu přivolávala, a doufala jsem, že Erik přijde brzy, chtěla jsem ho mít u sebe.

Konečně otec jako vždycky vzal telefon a řekl: „Jak se máš, děťátko? Jsi v pořádku? Matka byla stra­chy bez sebe. Víš přece, že v neděli vždycky volá. Měla bys nám dát vědět, když jsi pryč."

„Jdi ty, Lou, nebyla jsem strachy bez sebe. Barba­ra je dospělá. Nemusí nám říkat o každém hnutí."

,,No dobrá, dobrá. Nebyla jsi strachy bez sebe."

„Tak co, miláčku, co je nového? Jak je s Jean?" za­čala matka. Jako obyčejně se opravdu upřímně zají­mala o můj život; až moc se zajímala, myslela jsem si někdy. Ale byla vždycky pohotově, vždycky připrave­ná naslouchat, vždycky připravená pomáhat. Tak jsem jí začala vykládat o Jean. Potom se zeptala, jestli jí po­dle mého názoru laetril pomůže. Ne, myslela jsem si, že je to k ničemu.

„Ach, to je mi líto," politovala matka. Potom se po pauze zeptala: „Je něco nového s tebou a s Erikem?" Mohla jsem slyšet, jak zdráhavě kladla tuhle otázku.

Otec, který cítil, že touhle oklikou to nikam nepovede, se rozhodl zasáhnout sám. „Nech to na mně, Sal­ly," řekl matce pevně. „Tak jak je to s tvými plány na svatbu, Barbaro?"

S touhle nevyhnutelnou každonedělní otázkou jsem si pořád ještě neuměla poradit. „Žádné nemám," odpověděla jsem. „Kdybych měla, budete první, kdo se to doví." Protivil se mi můj stupidně sarkastický tón, ale nemohla jsem si pomoct. Vzhlédla jsem a uviděla jsem Erika ve dveřích do haly. Věděl o těch nedělních telefonech, věděl, oč jde. Usmál se a zavrtěl hlavou, když šel do kuchyně, aby udělal něco k pití.

„Podívej se, tvůj bratr má děti," trvala na svém matka. „A Melindu máme moc rádi. Je to báječná sna­cha. Jenže nebudeme pořádná rodina, dokud ze mě neuděláš babičku i ty."

„Ach mami, nech toho, prosím tě," řekla jsem. „Vždyť babička už jsi. Já dělám filmy, ne děti."

Teď byla řada na otci. „Jde jenom o to, že tě máme rádi, Barbaro. Ty nikdy nemyslíš na budoucnost. Ne­můžete to s Erikem vést takhle dál."

Začalo mě to dopalovat. Vždycky mě to dopálilo. „Proč ne?" odsekla jsem. „Proč sakra ne? Co je na tom špatného, když se dva lidi milujou a žijou spolu? Co proti tomu sakra máš?"

„Nic na tom není špatného," vmísila se chlácholivě matka. „My jenom, že bys nám udělala takovou radost... a jestli ho opravdu miluješ ... a naši přátelé -"

Vpadla jsem jí do řeči. „Ty vaše přátele vzal čert a Erika opravdu miluju. Prosím tě, mami, proč mě ne­můžeš nechat žít můj vlastní život?"

Dlouze jsem si lokla skotské, kterou mi Erik po­dal, a snažila jsem se uklidnit. Erik odešel zpátky do obývacího pokoje, aby mě nechal dokončit tenhle tele­fonický rozhovor samotnou.

Matka změnila téma a začala mluvit o svých vnou­čatech, o cestě do Evropy, kterou plánovali na to léto, o všem, jen aby rozhovor vyzněl ve šťastném tónu. Po­slouchala jsem, párkrát jsem něco poznamenala a ko­nečně jsem řekla: „Musím teď pryč. Promluvíme si spolu brzy. Příští neděli. Chceš pozdravit Erika?"

„Ne, miláčku. Jen mu od nás vyřiď všechno nej­lepší," řekla matka a telefon zaklapl.

Šla jsem do obývacího pokoje a sedla jsem si ved­le Erika na gauč. „Já to nevydržím," vybuchla jsem. „Už to sakra nesnesu ani vteřinu. Každou neděli, při každém telefonu. Už mi telefonujou dokonce i do prá­ce, když vědí, že u toho nejsi. Proč jim na tom tak zá­leží?"

„Protože tě mají rádi a jsi pro ně důležitá," odpo­věděl. „Potřebujou se o tebe starat. Potřebujou tě, abys jim naplnila jejich vlastní život. Já to cítím stej­ně, holčičko. To přece víš."

Odvrátila jsem pohled. Nechtěla jsem, aby v tom pokračoval. A on za chvilku viděl, jak jsem nešťastná, a objal mě. Ale já nedokázala setřást tu špatnou nála­du. Den byl totálně pokažený. Nenáviděla jsem neděle z dobrého důvodu, pomyslela jsem si, a vždycky je bu­du nenávidět.

Když jsem dělala v kuchyni večeři, pořád mi nešel z hlavy ten telefon. Proč ve mně moji rodiče vždycky vzbuzovali ten pocit provinění? Provinění proto, že jsem neudělala to, z čeho by byli šťastní. Ale co moje štěstí? Na tom nezáleželo? Bylo to podivné spiknutí mezi mými rodiči a Erikem. Ale on tomu v podstatě nerozuměl. Neuvědomoval si, že to nebyl on, za koho jsem se měla podle jejich přání provdat. Že pro ně byla tak důležitá prostě sama idea manželství.

Vzpomněla jsem si, jak jsem byla nervózní, když jsem jim Erika představovala. Řekla jsem jim telefo­nicky, že je v mém životě jeden muž, muž, kterého zbožňuju. Zoufale jsem chtěla, aby se jim líbil. A tak jsem lhala. Řekla jsem jim, že je v rozvodu, ale nezmí­nila jsem se, že byl ženatý dvakrát. Na cestě do Evro­py tenkrát v létě se rodiče zastavili v New Yorku, aby mě navštívili a setkali se s ním. Byli trochu šokovaní, když zjistili, že žijeme spolu v mém bytě - nějak jsem opomenula zmínit se jim i o tomhle. Ale pak začalo vy­ptávání na zetě in spe: Čím se Erik živí? Jaké máme „plány do budoucnosti"?

V jejich myšlení to znamenalo jenom jednu věc: manželství. Tak jsem nakonec sebrala odvahu a řekla jsem jim pravdu. I až bude Erik definitivně rozvedený, nemáme v plánu se vzít. Přesvědčovala jsem je, že je možné žít spolu a milovat se spolu i bez manželského požehnání. Ze už jsem dospělá a že to oni musí prostě přijmout.

Vzpomněla jsem si na jejich beznadějný výraz, když jsem jim řekla tohle. Zít spolu bez manželství? Tím, že jsem jim tohle řekla, popřela jsem všechny je­jich hodnoty, rozvrátila jsem plno jejich snů. A nikdy to opravdu nepřijali. Jakmile se dověděli, že rozvod je definitivní, všechny otázky začaly znovu a teď čekali, čekali, že ode mne uslyší to magické slovo. Napadla jsem jejich hodnoty, ale oni stejně zvítězí. Barbara na­konec přijde k rozumu.

Erik přišel do kuchyně přinejmenším dvakrát, když jsem chystala večeři, aby si znovu nalil víno. Možná proto, že jsem měla tak podrážděné nervy, jsem si na něho vyjela: „Proč potřebuješ tohle? Je to hnus, tolik pít!"

„Je to moje valium," odsekl mi. „Dělá mi to dobře. Ty máš svoje pilulky, já mám svoje víno. Tak toho nech, Barbaro."

Panebože, pomyslela jsem si, teď jsem dnešek po­kazila i jemu. Věděla jsem, že nenávidí to moje braní pilulek. Nenáviděl doktora Allena za to, že mi je dával. Vlastně si myslel, že doktor Allen není v žádném pří­padě tak úžasný. Nemohl pochopit, o čem jsme spolu hovořili celé ty roky. A i s těmi pilulkami se moje zách­vaty úzkosti stále zhoršovaly. Erik na to měl řešení. Kolikrát mi říkal: „Kdyby sis mě prostě vzala, holčič­ko, postaral bych se určitě, aby tě přešly."

Nátlak. A ta jeho poznámka, že víno je jeho vali­um - nebyl to jistý druh jemného vydírání? Rozhodla jsem se, že na to nebudu myslet.

Mluvili jsme při večeři o nepodstatných věcech: o tom, komu bychom mohli pronajmout naši chajdu na pláži, o nových pneumatikách pro Samíka. Umyla jsem nádobí, a když jsem se vrátila do obývacího poko­je, Erik se piplal s kytkami. Uměl to s nimi jedinečně. Když jsem se na ně podívala já, brzy zašly. Nechala jsem ho tedy jeho kytkám a chystala jsem se do pos­tele.

Zítra, pomyslela jsem si. Budu si muset promluvit s doktorem Allenem o těch záchvatech. Pak O'Connor. Jean na tom třeba bude líp a budu s ní moct mluvit. A musím začít uvažovat o novém filmu, když je tenhle hotový.

Byla jsem unavená, ale nemohla jsem usnout. Vzpomněla jsem si na způsob, jakým Erik hovořil s Kateřinou. Vzpomněla jsem si na způsob, jakým jsem já hovořila se svými rodiči. Nenáviděla jsem ty telefony. Slyšela jsem z obývacího pokoje hudbu. Erik poslouchal Mozarta. Proč si nešel lehnout? Nenáviděla jsem neděle.

Konečně přišel do ložnice a začal se svlékat. Před­stírala jsem, že spím, když si lehl vedle mne a vzal mě do náručí, aby mě tak držel celou noc.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->