<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

3.

 

Od nynějška

každý den

 

 

Zahnula jsem za roh na Riverside Drive, znovu pře­kvapená tím čerstvým, příjemným vzduchem, který vanul od znečištěného Hudsonu. Byla jsem na cestě k doktorovi Allenovi. Většina mých přátel chodila k doktorům s německým přízvukem na horní Park Avenue. Vyjížděli k nim výtahy s dětskými kočárky a balíky prádla. Já měla svého mozkoškraba na River­side Drive, bez jakéhokoli cizího přízvuku a s vyhlíd­kou na řeku. Deset let jsem mu pomáhala platit činži.

Cítila jsem se hrozně unavená, když jsem čekala, až bzučák otevře dveře. Seděla jsem v prázdné, chabě osvětlené čekárně, pila jsem kávu z termosky, kterou jsem si přinesla, a listovala jsem ranními Timesy. Bylo půl deváté. Byla jsem úplně sama. Vždycky jsem byla první návštěva v pondělí dopoledne. Zařízení dnes vy­padalo nějak ošuměle. Police na časopisy byla plná magazínů o krásném bydlení, House Beautiful, Better Homes and Gardens, a starých výtisků týdeníku News­week. Tolik návštěv, pomyslela jsem si, za tolik let. Co tady vlastně dělám? Pak jsem si připomněla: I když se zdá, že nemluvíme o ničem, na čem záleží, dostá­vám od doktora Allena valium. A věděla jsem, jak moc ho potřebuju.

Přicházel chodbou na půl cesty, aby mě pozdravil, jak to dělal vždycky, pokynul mi a potom šel zpátky, když jsem si začala sbírat věci. V ordinaci jsme si sedli na svá tradiční sedadla proti sobě, já zády k psycho-analytickému gauči.

„Tak jak se dnes cítíte, slečno Gordonová?" zeptal se a zahleděl se na mě, jak se zdálo, významně. Pocítila jsem v útrobách známou tíhu, když pronesl tahle slo­va. Ten muž o mně věděl všechno - o mých láskách i nenávistech, o mých radostech i strastech, o mých fantaziích i obavách. A pořád mi říkal slečno Gordono­vá.

Dívala jsem se na jeho pečlivě vyžehlený oblek, bílou košili, bezvýraznou kravatu, hranatý obličej, ste­rilní místnost. Jak byl starý? Uvědomila jsem si, že ne­mám zdání. Mohlo mu být třiačtyřicet nebo jednapadesát. Za těch uplynulých deset let toho o sobě prozra­dil tak málo, že jsem o něm nevěděla nic - ani ne tak o jeho soukromém životě, ale ani to, jaký je vlastně druh člověka. Tak to podle všeho má být, má být chladný, nezaujatý, říkala jsem si. Musí udržovat ten odstup, aby mi pomohl. Jenže se mi zdál tak nezauja­tý, až jsem těžko mohla věřit, že se o udržování odstu­pu vůbec snaží. Bože, napadlo mě, třeba opravdu je tak bez zájmu. Poznala jsem, že necítí tu naléhavou trýzeň ve mně. Před lety, když byl na dovolené, jsem navštívila jednoho doktora, kterého mi doporučil, kdy­bych si potřebovala s někým promluvit. Tomu doktoro­vi jsem řekla: „Vy se do mne tak vciťujete, jste tak bez­prostřední, že opravdu mluvím radši s vámi než s dok­torem Allenem. Vy mě posloucháte." Ale pak jsem mě­la hrozný pocit provinění. Doktor Allen mě znal líp. Nechtěla jsem celou tu věc začínat znovu.

Šokovalo mě, když jsem se slyšela, jak ze sebe chrlím skoro horečnatý monolog. „Nové je to, doktore Allene, že nedokážu po ulicích města, které mám ráda, jít sama. Nedokážu to, ledaže jsem omámená pilulka­mi, nebo že jdu s někým. Nedokážu fungovat bez valia. Jsem čím dál tím závislejší na něčem jiném než na so­bě, když mám fungovat normálně. Jsem čím dál tím závislejší na pilulkách. Proč? Povězte mi proč!"

Přerušil mě: „Říkal jsem vám přece mnohokrát, slečno Gordonová, že nevyvolávají návyk. Nemůžou vám uškodit." A dal si nohu přes nohu a opřel se doza­du, aby vyslechl mou reakci.

Slova se ze mne začala hrnout. Neměla jsem v úmyslu mluvit o tomhle všem, ale teď se to ze mne řinulo a já nebyla schopná to zarazit. „Jsem zamilovaná do báječného muže, mám skvělou práci, nádherný ži­vot. Proč mě přepadají tyhle strašné záchvaty úzkosti? Proč mi nemůžete pomoct? Omezuje mě to v pohybu, ochromuje mi to život. Prosím vás, doktore Allene, prosím vás, pomozte mi!"

Nereagoval. Stále na mě zíral, výraz jeho tváře se nezměnil od chvíle, kdy jsem vstoupila do ordinace. „Jste přece doktor," řekla jsem mu. „Ty pilulky už ne­zabírají. Chci čelit všemu, co to způsobuje. Nejsem žádný zbabělec. Potřebuju vaši pomoc."

„Třeba potřebujete," začal mírně, „větší dávku lé­ků, abyste byla méně hysterická. Teď mi povězte, co vás tak rozrušilo? Pohádala jste se s Erikem?"

Ujistila jsem ho, že mezi mnou a Erikem k žádné hádce nedošlo, že víkend byl fajn, až na ten tíživý tele­fonický rozhovor s mými rodiči. A brzy jsem se zase uklidnila a začala jsem hovořit o Jean. „Mám o ni sta­rost. Nechce se mnou mluvit, uvízla v nemocnici a je­nom doufám, že netrpí." Pak jsem se přistihla, že mu vyprávím o laetrilu, jak velice Jean spoléhala na to, že ten zabere, že nemůže umřít, když je ještě tak mladá.

„Pomýšlím na to, že vás převedu na silnější medi­kament," prohlásil.

Neslyšel mě předtím. Neposlouchal. Svou starost o Jean jsem mu vylíčila klidně, tiše. Ale teď jsem si připadala jako zuřivý šílenec. Rozdrtila jsem cigaretu v popelníku a slyšela jsem se, jak ječím: „Pilulky, pi­lulky - na to se musí najít jiná odpověď! Hnusí se mi je brát, Erikovi se hnusí, že je beru!"

Vstal ze židle a šel ke svému psacímu stolu. Sedě­la jsem tam a zírala na něj a dohadovala jsem se, co asi řekne. Vzal na stole nějakou velkou knihu a vrátil se s ní na svou židli. Začal tou knihou listovat a pořád nic neříkal. „Myslím si," prohlásil konečně, „že byste měla přejít na thorazin. Ten vám pomůže překonat ty­hle záchvaty."

„Thorazin!" vykřikla jsem. „Ten oblbuje mozek, zabíjí duši. Užívají ho ve špitálech. Ten nechci!"

„Pomůže vám," usmál se.

„O to nestojím," utrhla jsem se vztekle. „Tak ne­mocná nejsem. Nechci, aby ze mne byla živá mrtvola!"

„Jen malou dávku, nebo snad byste chtěla lithi­um?" Jeho hlas zněl sebejistě. Při řeči o všech těchhle práškách se pohyboval na bezpečné půdě.

Vstala jsem ze židle a začala jsem přecházet po or­dinaci sem a tam. Snažila jsem se uvažovat jasně. Valium. Lithium. Byly prášky jediná odpověď?

„Naše sezení je skoro u konce, slečno Gordonová," poznamenal. „Jak jste se rozhodla?"

Jak jste se rozhodla? Chceš radši čokoládovou, va­nilkovou, nebo jahodovou? Och, prosím tě, thorazin v pocukrovaném kornoutku, tati. V hlavě se mi to honi­lo. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co si mám po­čít. Nakonec jsem se na něho podívala a řekla: „Dejte mi prostě recept na valium."

Sáhl po svém bloku a po peru. „Jak silnou dávku to berete, slečno Gordonová?"

Nemohla jsem věřit svým uším. Nevěděl ani, jak silnou dávku mi ordinoval. „Pět miligramů," hlesla jsem.

„Nechtěla byste tenhle týden ještě jedno sezení?" zeptal se mě, když mi podával recept. „Neprospělo by vám tohle? Víte, já si opravdu myslím, že by vám po­mohl thorazin. Rád bych, abyste to uvážila."

„Ne, žádné sezení navíc. Nemám čas. A třikrát ne k tomu thorazinu. Nejradši bych nepotřebovala ani to­hle," zamávala jsem receptem v ruce.

„Výborně; uvidím vás tedy příští pondělí." Začal vstávat, aby mě vyprovodil, ale tohle dopoledne jsem chtěla odejít bez obvyklého rituálu. Došla jsem ke dve­řím a nechala jsem je otevřené, když jsem prchala chodbou.

Venku jsem s receptem sevřeným v ruce sháněla honem taxík. Musela jsem se rychle dostat napříč mě­stem. Steve a Fran na mě jistě čekali. Zase jsem měla recept a žádnou odpověď. Zase tu stejnou úzkost. To­hle všechno se už dálo předtím. V hlavě mi zněla slova doktora Allena: „Jste prostě hysterická." Proč? Proč jsem hysterická? Tolikrát jsem se ho už takhle ptala. A jeho odpověď byly vždycky ty prášky. Takhle slabá jsem sakra nebyla. Nebyla. Jednou se dovím, co je za tímhle vším svinstvem, slibovala jsem si. Ale teď budu brát víc valia. Budu dělat na filmu. Všechno je v pořád­ku, když pracuju.

Ten člověk z Timesů na sobě jako obvykle nedal nic znát. Zamlouvala jsem nehotová místa filmu, podle starého filmařského triku jsem pokašlávala při dosud nevyřešeném špatném střihu, upustila jsem svůj blok při jedné přeexponované scéně a doufala jsem, že od­vrátím jeho pozornost od problematických sekvencí. Hudba a prolínačky byly bez obrazu pouze naznačeny Stevovými nevyzpytatelnými značkami, takže O'Connor musel mít jaksepatří fantazii. Dělal si záhadné po­známky a já ho v duchu oslovovala: Ach, pane O'Connore, tohle je můj osmdesátý film, tak prosím vás buď­te vlídný. A pak jsem si říkala pro sebe: Ne, ani O'Connor nemůže kriticky zesměšnit rakovinu. Ale co když si všimne spíš sentimentality a sebelítosti než obdivu k Jeanině kuráži, k její lidskosti a poctivosti - kdo ví? Jaké štěstí mají tvůrci hraných filmů a divadelních her nebo autoři knih! Ti tady nemusí sedět téměř jako společníci při své vlastní možné popravě a snášet na­pětí z předvádění své práce někomu, kdo vás může roztrhat na kusy, nebo z vás udělat hrdinu. Popravčí nebo svatý Mikuláš? Jak z toho dvojího se projeví?

Pozorovali jsme se Stevem, jak si O'Connor strká svůj poznámkový blok do saka, bere si svrchník a prchá ze dveří se zamáváním na rozloučenou. Usmá­li jsme se na sebe. Zahráli jsme to dobře, spolkli jsme poznámku „Doufáme, že se vám to líbí" a potlačili „Jeanie bude mít radost z dobré kritiky." Ne, zůstali jsme chladní, jak se sluší na profesionály. Dobrý týden nebudeme vědět, co si O'Connor myslí.

Když z nás spadlo napětí a vzrušení, utekli jsme se Stevem k blízkému útočišti a napajedlu, do výčepu Pod břidlicí na koktejly Krvavá Mary a na další doha­dování. Naše neprofesionální já se pokoušela pronik­nout do O'Connorovy psýchy: „Při tomhle se usmál." „Byl moc zticha." „Zaujalo ho to." „Tvářil se smutně." Nevyhnutelně jsme teď viděli slabá místa filmu, kte­rých jsme si předtím nevšimli. Bylo to, jako by přítomnost nových dvou očí uvedla v činnost u nás obou čer­stvou sadu mozkových buněk. Bylo to zábavné a opoj­né. Ale bylo by to veselejší, kdyby téma našeho filmu bylo jiné, nebo kdyby Jean nebyla v nemocnici.

Přesto jsme oba věděli, že naše práce na tomhle filmu je skoro u konce, a Steve se mě zeptal, jestli se už náš šéf zmínil o tom báječném nápadu, který měl pro můj příští film. Cítila jsem se tak unavená, tak vy­čerpaná, že se mi o tom nechtělo mluvit. Uvědomovala jsem si, že je to u mě neobvyklé. Kdykoli jsme se Ste­vem dokončovali nějaký film, vždycky jsem si dělala starosti se svým příštím projektem. Co by to mělo být? Co budu dělat, jestli mě nic nenapadne? Bude to dob­ré? Nikdy jsem mezi filmy opravdu neodpočívala. Když ostatní producenti dokončili film, udělali si volno na své přátele, na svou rodinu. Já ne. I když byl film v laboratoři a nebylo nic na práci, sedala jsem u svého psacího stolu, četla Timesy, telefonovala a hledala ně­jaký nápad. Ale tentokrát jsem se slyšela, jak říkám Stevovi, že to nemyslím nezdvořile, ale že na to právě teď nemám ani pomyšlení.

„Proč taky pouštět se hned do dalšího filmu?" od­pověděl Steve. „Hrej trochu tenis. Udělej si přestáv­ku."

Podívala jsem se na něj a oba jsme se rozesmáli nad nemožností tohohle návrhu. Já a odpočívat? Nikdy jsem nepřestala pracovat. Co bych dělala? Kdo bych to byla?

„Pořád s Erikem mluvíte o té Evropě?" zeptal se. „Budou to líbánky?"

„Mluvíš jako moje matka," odsekla jsem upjatě. „Hele, je tady moc rámusu. Co abychom se radši vráti­li a udělali něco na filmu?"

„Nemáme co stříhat, dokud nepřijde nová stopáž z laborky," namítl. „Běž nakupovat."

Já a nakupovat? To je teda legrace, pomyslela jsem si a usmála jsem se při vzpomínce na jeden svůj telefonický rozhovor s Ellen, Stevovou ženou. „Já pros­tě nevím, co si mám se sebou počít," řekla tenkrát, „to nakupování mě nevykoupí." Steve věděl, že nejsem schopná vstoupit do obchodního domu. Věděl, co si myslím o manželství. Proč mě každý popichuje? Ale ne, řekla jsem si, Steve je přece kamarád.

„Hele, pojďme pryč," prohlásila jsem rázně. „Pojďme se podívat na Jeanii. Něco mě napadlo." Ces­tou zpátky jsme se stavili koupit sezamová semena, která byla dobrá na Stevův cholesterol.

 

 

To odpoledne mi Frannie řekla něco, co jsem ne­chtěla slyšet. „Při těch rešerších jsem zjistila, Barba­ro, že u Jean nemůže dojít ke zlepšení. Je to nemožné. Rakovina pankreasu je horší než leukémie." A prosila mě, abych to brala realisticky.

Nic z toho jsem nechtěla přijmout. Řekla jsem jí, že jsem s Jean byla v Mexiku. Že si nikdy nestěžovala na bolest. Že vím, jak trpěla jenom tou mexickou stra­vou. Já sama jsem tam dostala mírný záchvat „pomsty Montezumovy", takže to tím horší muselo být pro ni.

Fran se na mě podívala nevěřícně. „To jsi pěkná objektivní žurnalistka," poznamenala.

Vyškolila jsem ji, aby byla dobrá rešeršérka. Vy­konala svou práci a já ji teď umlčovala. „Já jsem rea­listická," řekla jsem jí. „Jean je teprve sedmačtyřicet, právě začíná žít podle svých představ. Je to hrozně ne­fér. Ostatně neumírá a dost. Musím zajít za Gregem."

Pustila jsem se z areálu produkce do přilehlé bu­dovy, kde bylo vedení. Tlustší koberce, zelenější rostli­ny a tlumené osvětlení, tyhle věci mě tam vždycky za­razily. Bylo to takové nóbl prostředí ve srovnání s běž­nějším vyštafírováním mého světa. Kdykoli jsem šla Grega navštívit, připadala jsem si jako chlápek od montážního pásu povolaný do šéfovy kanceláře.

Greg Donnolly - absolvent škol Andover a Yale, vojenské služby v Darienu, episkopalista - byl rozený řídící pracovník. Určitě vedl obchodní porady už jako dítě na pískovišti. Byl hladký, neotřesitelný a velice chytrý, u CBS si udělal jméno jako mladý podnikavec v prodeji. Teď, ve čtyřicítce, byl generálním ředitelem newyorské stanice, vlajkové lodi CBS. Ta sama pro CBS vydělala víc peněz než celá síť vysílacích stanic a Greg byl pod stálým tlakem, aby zvyšoval a ještě rozšiřoval prodej. Byl taky zodpovědný za to, aby své pro­ducenty programů chránil před trably. Ale zatímco ostatní hleděli na autory dokumentárních filmů pode­zíravě nebo znuděně, Greg se mnou a s mými kolegy jednal s respektem. Tenhle ztělesněný duch obchodní­ho prodeje se často ocital v situaci, že se zastával ban­dy žurnalistů, vyhrabávajících všelijakou špínu, ban­dy, kterou zdědil po nějakém jiném režimu, a já vždyc­ky věřila, že by býval šťastnější, kdyby celá ta naše parta prostě zmizela. Naše filmy nevyhnutelně vyvolá­valy něčí odpor. Ale Greg se zdál upřímně pyšný na náš kritický úspěch a vždycky nás podporoval, když výbuchy rozčilení, vyprovokované našimi pořady, mě­ly za následek soudní žaloby a výhrůžky, které útočily na jeho dveře. Patřilo to do jeho teritoria a já jako sou­část toho teritoria mohla doufat, že mě bude chránit a bránit, když budu napadena.

Vykročil mi od svého psacího stolu vstříc, aby mě uvítal svým tradičním: „Nazdar, Barbaro, tak jak to jde?" Potom se zeptal: „Jak se vede Jean?" Udivovalo mě, jak rychle se stala známou po celé stanici. Každý o ní mluvil jako o staré rodinné přítelkyni. Jeanie, po­myslela jsem si, je z tebe vážně hvězda.

Greg začal: „Víš, myslím, že kdyby umřela ..."

Rychle jsem přikývla a poděkovala mu. Dost, mys­lela jsem si. Nechci to slyšet znovu.

Pak přešel k nejbližší záležitosti. Vypadalo to, že schůze přidružených stanic se plánuje na začátek května a CBS chce přimět ostatní lokální stanice, aby se pustily do výroby dokumentů. Greg chtěl, abych pro to zaagitovala, abych těm stanicím připomněla, že je to dobré jak pro jejich obraz v očích veřejnosti, tak pro obec. Že můžou vydělat peníze a zároveň zvýšit svou prestiž. Pobízel mě, abych mluvila bez okolků, abych jim řekla o právních tahanicích, abych do toho určitě začlenila potíže, které jsem měla kvůli filmu o Marchettim a svoje střetnutí s FBI. A samozřejmě mi při­pomenul toho nacistu.

Byla jsem překvapená a polichocená. Ale já ti ni­kdy nerozuměla, myslela jsem si. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Reprízy Upřímné kamery se prodávají líp a s menším rizikem než moje filmy. Samozřejmě, že tam budu řečnit. Když jsem se sbírala k odchodu, požádal mě, aby Steve dal dohromady pěknou montáž z mých filmů, pogratuloval mi k ceně Národní rady cír­kví a uzavřel dalšími vlídnými slovy o Jean.

Odcházela jsem z jeho kanceláře opojená tou po­zorností, bez pocitu počínající hrůzy, cítila jsem se v bezpečí. Procházela jsem útrobami CBS, kolem řad střižen, lemujících dlouhé tmavé chodby, které se pře­de mnou zdály táhnout donekonečna. Místnost za místností, každá z nich vydávala své vlastní zvuky: střelbu, reklamu na pivo Budweiser, pozdní film, pro­mítaný pro noční vysílání: „Tady Walter Cronkite. Dobrou noc." Potom jsem stála před Stevovou střižnou a uslyšela jsem Jeanin hlas, pronikající přes zavřené dveře: „Nechci umřít, ale jestli budu muset, bude pro mě od nynějška každý den darem."

Vešla jsem do místnosti a sedla jsem si mlčky na židli vedle Steva. Pozoroval Jeaninu tvář na promíta­cím stole a obrátil se ke mně, aby něco řekl. Ale ukáza­la jsem na obrazovku s posunkem, který měl vyjádřit: dívejme se na Jean. Vtom zazvonil telefon. Dostala jsem vztek. Ten zatracený telefon se ozve vždycky, když sedím se Stevem při projekci.

Vzala jsem sluchátko s netrpělivým „haló" a slyše­la jsem, jak nějaký mužský hlas zašeptal cosi jako „před deseti minutami". Poklidně. Zemřela před deseti minutami. Poznala jsem Benův hlas, přiškrcený při těch slovech. Zahleděla jsem se upřeně na Jeaninu tvář na obrazovce a podívala jsem se na Steva, který se díval na mne. Pak jsem se přiškrceně ozvala do tele­fonu já, s pocitem, že všechno, co řeknu, bude nevhod­né. Slova mi vázla v hrdle. Těžce jsem dýchala a zmo­hla jsem se na neohrabané: „To je mi líto. Aspoň že netrpěla." Zdálo se, že Ben mě neslyší. Říkal něco o ně­jakém slibu, o mém slibu Jean. Přála si, aby ten film byl o životě, ne o smrti.

Byla jsem už celá strnulá ztrátou Jean jako přítel­kyně, ale Ben mluvil dál o práci, odváděl mě od Jean, vedl mě zpátky k mému profesionálnímu já. Můj hlas byl sotva slyšitelný, když jsem ho ujišťovala, že svůj slib dodržím. Přijedu na pohřeb sama, jenom já, bez kamer. Ale na telefonu už nikdo nebyl.

Steve se na mě díval. Pochopil. Zírala jsem na ně­ho nevěřícně. Byla jsem tak unavená. Vzal mě kolem ramen. Rozplakala jsem se a pak jsem ho odstrčila. Připadala jsem si ztracená, opuštěná, smutná a vyčer­paná. Nemohla jsem se podívat na Jeaninu tvář, teď zmrazenou na obrazovce. Její ústa vypadala, jako by se chystala promluvit, tělem se nakláněla dopředu. Vy­křikla jsem: „Steve, mně na tom nezáleží, kdo tenhle film uvidí. Nechci už na něm dělat ani minutu. Když ho nemůže uvidět ona, komu na něm záleží? Byl jenom pro ni. Jaký teď má smysl? Byl jenom pro ni."

Popadla jsem kabelku, vyšla ze střižny a klopýtala chodbou ke své kanceláři. Po tvářích mi tekly slzy. Jean, myslela jsem si, nikdy jsme se nerozloučily. Bylo to tak nádherné znát tě. Obohatila jsi můj život a já je­nom doufám, že jsem byla schopná ulehčit ti trochu ve tvém utrpení těch posledních týdnů. Byly jsme důvěr­ně sblížené cizinky, Jeanie. Jak jsi ty statečná, vřelá a jemná! Jen ta zatracená rakovina. Myslela jsem si, že i tu přemůžeš. Skoro jsem věřila v toho mexického šarlatána. Ten film byl pro tebe, pro nikoho jiného. V jakém jsem to obscénním byznysu. Ano, Jean, ten červený kalhotový kostým vypadá ohromně. Dělá tě opravdu štíhlejší, ale pořád jsi v něm důstojná a jakse­patří, jak má vypadat starostka. Když jsem tak šla s myšlenkami, které se mi honily v hlavě, a s hlubo­kým pocitem ztráty, vracela se ta bezejmenná hrůza - závrať, divoké tlučení srdce, stažené hrdlo, mrazení, třesavka. Přidržovala jsem se stěn jako opory, až jsem došla do své kanceláře, kde jsem se zhroutila u psací­ho stolu.

Fran stála ve dveřích, oči měla plné slz. Steve jí musel zatelefonovat. Potichu, zvláštním tlumeným hlasem mi řekla, že Erik na mě bude čekat v Sučově restauraci. Telefonovala mu předtím zprávu o Jean. „Je mi to tak líto, Barbaro," řekla. „Byla to výborná paní."

Políbila jsem Fran na dobrou noc a šla jsem, klopýtala jsem skličujícími ulicemi, které spojují CBS s ostatním světem. Ne, řekla jsem si, už na tom filmu nechci dělat ani minutu. Ani vteřinu. Už mi na něm ne­záleží. Byl jenom pro Jean. Ale pak jsem uviděla její tvář a vzpomněla jsem si, jak velice chtěla, aby se ten film vysílal, aby byl o životě, ne o smrti. Upadala jsem právě do té pasti, před kterou mě varovala. Její život, ten byl důležitý, ne její smrt. Jeanie, jsi hvězda, po­myslela jsem si. A uděláme z toho sakra senzační podí­vanou.

Promáčená potem a roztřesená úzkostí jsem vešla do restaurace. Můj miláček se na mě usmál od jídelní­ho lístku. Bylo to hřejivé a ubezpečující. Hrůza začala ustupovat. Při pohledu na Erika v jeho tvídovém saku, v těch brýlích, lesknoucích se v měkkém světle restau­race, jsem pocítila klid. Byla jsem s ním; všechno mělo být v pořádku.

„Je mi líto Jean," řekl. Políbil mě na tvář a podal mi skleničku skotské.

„Ještě ji nepohřbívej!" odsekla jsem energicky. Je­ho slova porušila ten moment míru, který jsem začína­la prožívat. Příliš brzo, Eriku. Jean pro mě ještě není mrtvá. Příliš brzo.

Začal mluvit o tom filmu: vezmu na pohřeb kame­ramany, budu to muset přeredigovat, abych tam zahr­nula Jeaninu smrt? Čím víc mluvil, tím víc se ve mně vzmáhala úzkost. Mluvil o praktických záležitostech, právě tak jako o nich začal mluvit Ben. Zašla jsem na toaletu, zalovila jsem v kabelce a vytáhla lahvičku s valiem.

Spolkla jsem pilulky a podívala se do zrcadla, myšlenky se mi míhaly sem a tam. Máš úspěch, štěstí, lásku, přátele. Přítelkyně mi odešla. Můj obraz v zrca­dle pokrčil smutně rameny, jako by mi odpovídal: ne­vím, co ti mám na to říct, Barbaro. Bylo toho moc. Mě­la jsem pocit zmrazení, zpustošení. Panebože, prosím tě to skoncuj! Pěkná ateistka, zase se modlí na toale­tě. Proč mi ten doktor nepomůže? Proč jsem otrokyní těchhle pilulek? Nemůžu to svádět na Jeaninu smrt. Nemůžu. Úzkost. Ta ve mně vzrůstá po celé měsíce, ale dnes večer je příšerná.

Valium začalo působit a já se cítila o něco líp.

Skotská, tlumená světla a Erik čekali. Všechno začína­lo být zase dobré. Jenže já nemůžu dělat další film. Jsem tak unavená. K smrti unavená. Zítra řeknu Ala­novi: Žádné další programy. Gregovi řeknu, že do San Franciska pojedu a tu řeč si odbudu, ale tím to hasne.

Věděla jsem, jak moc Erik chtěl, abych pokračova­la v práci. Pokaždé, i když jsem si myslela, že bych mě­la na chvíli přestat, připomínal mi, jak hrozně mě Alan potřebuje, jak mi práce dělá dobře a jak jsem ve svém zaměstnání dobrá. Byl z nějakého důvodu vehement­ně proti mému úmyslu přestat. Ale tentokrát budu mu­set. Věci se změní. Postarám se o všechno, včetně sa­ma o sebe.

Najdu si trochu klidu.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->