<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

4.

 

Rozpad

 

 

Den svatého Patrika. Pátá Avenue rozpůlená čerstvě natřenou zelenou čárou a plná zelenobílého davu. Pří­šerný dopravní provoz po celém městě. Rozhlasová stanice bzučela dál, teď nám všem, Irčanům i těm ostatním, připomínala, aby se oblékli do zeleného. Pře­kulila jsem se, zabořila jsem hlavu do polštáře a říkala jsem si: měla bych vstát, měla bych vstát, už je jede­náct. Erik odešel do práce už dávno. „Pohyb, Barbaro, pohyb!"

Jeanie zemřela dva dny před vysíláním filmu a já jela na její pohřeb. Nějak jsem to dokázala. Bylo pro mě velice důležité jet do toho malého města v Connecticutu docela sama; žádní zvukaři, žádné kamery, je­nom já. Nejen proto, že jsem chtěla dodržet slib, který jsem Jeanii dala; ne, chtěla jsem tam být jako já osob­ně, jako přítelkyně. Vzala jsem si taxíka k nádraží Grand Central a byla jsem pohlcena mořem anonym­ních tváří. Nervózně jsem mačkala kabelku a Timesy, nastoupila jsem do vlaku, sedla si k oknu a dívala se ven na smutnou connecticutskou krajinu, dosud ještě zimně neutěšenou, třebaže jasně svítilo odpolední slunce. Přes všechny své fobie, přes to, jak se smršťo­val můj svět, jsem to dokázala.

Bylo jasné a chladné březnové odpoledne. Pohřeb­ní obřad se konal venku, na trávníku před moderní bu­dovou městské správy, kde Jean mívala svou kancelář. Bylo to jako tábor lidu. Stovky lidí tam byly; rodiny s dětmi natlačené na pěti stech sedadlech. Nový starosta dal na ten den zavřít školy a vlajky byly spuštěny na půl žerdi. Senátoři a kongresmani, s nimiž se Jean se­tkala během své krátké politické dráhy, přiletěli heli­koptérami, které přistávaly za budovou. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak si je hned získala, ta­hle žena, která vařívala kávu pro školní rodičovské sdružení, pořádala doma schůzky skautek, a pak se vrhla do politiky, rozradostněná objevem, že ve svých pětačtyřiceti letech žije nový život.

Tóny písně „Jsem žena", kterou zpívala Helena Reddyová, - té písně, kterou si Jean vybrala pro svůj případný pohřeb, - vřeštěly z tlampačů na improvizo­vaném pódiu. Ben a jejich tři synové seděli pohromadě v první řadě, vypadali unaveně a vyčerpaně, ale ne ochromeně a šokovaně jako pozůstalí po lidech, kteří zemřeli nenadále. Tihle na to byli připraveni. Mluvili se mnou Jeanini přátelé, s nimiž jsem se poznala už dřív. Vím, že si sama vybrala tu píseň, že chtěla otevře­nou rakev? Ano, ano, vím. Řekla to přece všechno v na­šem filmu. Pozorovala jsem reportéry a filmový štáb své stanice i z ostatních při jejich práci, při komento­vání smrti Jean Barrisové. Já tuhle smrt komentovat neměla, ani dělat film o tomhle pohřbu. Byla jsem tam jen proto, abych dala sbohem své přítelkyni, ale stále jsem ještě nemohla uvěřit, že je mrtvá.

Zazněly projevy vzdávající čest, modlitby - a pak bylo po všem a kameramani sbalili své věci a spěchali ke svým vozům, aby se rychle vrátili do svých stanic. Filmy se musely vyvolat, sestřihat a opatřit komentá­řem, aby se tahle stopáž mohla vysílat v nočních zprá­vách. Pozorovala jsem odjíždějící vozy, pozorovala jsem dlouhou řadu lidí procházejících kolem Jean v je­jí otevřené rakvi. Nemohla jsem se jít podívat. Nešla jsem ani na hřbitov. Chtěla jsem si ji zapamatovat, jak se na pláži v Tijuaně vysmívá Společnosti Johna Birche.

Vracela jsem se pěšky na nádraží. Píseň Heleny Reddyové - jediný zvuk - byla slyšet přes několik bloků. Když jsem míjela řadu cihlových domů a pěstě­ných trávníků, přemohla mě náhle drtivá únava a po­cit bezvýznamnosti. Teď jsem si uvědomila, že Jean je mrtvá.

Slunečný den svatého Patrika, takže se dají čekat davy lidí, pokračoval hlas hlasatele. Přetáhla jsem si pokrývku přes hlavu. Budu muset vstát, pomyslela jsem si.

Třebaže John O'Connor napsal v Timesech o filmu pěknou recenzi, bylo mi to už jedno. Jean se toho nedo­žila, tak na tom nezáleželo. Ale já nemohla žít s tím po­citem bezvýznamnosti - ne dlouho. Už jsem se pustila do nového filmu. Tak jak to dopadlo s celým tím před­sevzetím, se všemi těmi sliby, které jsem si dala, že přestanu, odpočinu si, prostě budu? Nedokázala jsem přestat. Koho jsem balamutila? Co bych byla bez prá­ce? Milovala jsem ji.

Vylezla jsem z postele s tím svým ranním brbláním a doklopýtala jsem do kuchyně. Udělala jsem si konvici silné kávy, nalila ji do hrnku a šla zpátky do ložnice. Podívala jsem se na telefon, podívala jsem se na postel. Jen do toho, Barbaro, řekla jsem si a zašla jsem do koupelny, abych se připravila na nastávající den. Když jsem však mžourala do zrcadla, abych si udělala make-up, pomyslela jsem na Jean. Viděla jsem její obličej, jak vesele se smála na pláži v Tijuaně, jak si kupovala od prodavače balónky, jak pozorovala me­xické děti, které si na pokraji vody stavěly hrady z pís­ku. Chtěla jsem tenkrát jít k ní blíž, mluvit s ní víc, ale musela jsem dávat pokyny kameramanovi, takže jsem ji ten den sledovala jako stín, vyháněla jsem si z hlavy pomyšlení, že Jean žije pod hrozbou odsouzení, a vidě­la jsem jen radost v její tváři, když se procházela ko­lem oceánu a nechala si omývat nohy teplou vodou. Snažila jsem se tenkrát umlčet ten vnitřní hlas, který mi říkal: Jean možná už nikdy neuvidí oceán, už nikdy si nekoupí balónek, už nikdy se nebude smát.

Rtěnka se mi třásla v ruce a ať jsem se snažila se­bevíc, moje tvář vypadala rozmazaná. Tak jsem si vza­la čisticí krém, setřela všechen make-up a řekla jsem si: Začnu znovu, podruhé to udělám pořádně.

Nalila jsem si další hrnek kávy a posadila jsem se na okraj postele. Začala jsem myslet na nový doku­ment, který jsem právě dělala. Byl o jistých agentu­rách, které zařizovaly adoptování dětí. Stát New York dával těm agenturám milióny dolarů a organizace pro občanská práva tvrdily, že některé z těch agentur, aby dostávaly dál státní peníze, neumísťovaly své děti k zá­jemcům o adopci. Byla to hotová noční můra byrokra­tických nepořádků. A kdo tím trpěl? Ty děti, samozřej­mě, a bezdětní rodiče, kteří dychtivě čekali na nějaké dítě, které by dalo smysl jejich životu.

Ten problém mě zaujal, ale ta energie a to nadše­ní, které jsem vždycky cítila při novém filmu, to tu prostě nějak chybělo. Lehla jsem si naznak a zadívala jsem se do zrcadlového stropu. To byl dárek od Erika k mým posledním narozeninám. „Když postel s nebe­sy je nóbl styl, strop ze skla ji v tom dohonil," zpívá se ve šlágru od Rodgerse a Harta. Usmála jsem se do zr­cadla. Díky bohu za Erika, díky bohu. Už pomyšlením na něj do mě vjel znovu život a vyrazila jsem zase do koupelny. Pohyb, Barbaro, pohyb! Den začal a ty se ještě poflakuješ po bytě jako nějaká milostpaní.

Tentokrát z toho make-up vyšel dobře, jako kdyby mi dodala jistoty už pouhá myšlenka na práci, kterou jsem milovala, a na muže, kterého jsem milovala. To mě roztřáslo to přemýšlení o Jean. Nesmím na ni mys­let tolik, nesmím. Je to pryč.

Vklouzla jsem do hedvábné košile a do džínů a už jsem si chtěla uvázat na hlavu šátek, když jsem se po­dívala na svou kabelku na posteli. Otevřela jsem ji a vytáhla z ní lahvičku s valiem. Pilulky. Patřily k mé­mu rannímu rituálu právě tak jako nanášení rtěnky. Vzala jsem si sklenici vody, sedla si na postel a vysy­pala si dvě žluté pilulky na dlaň. Už jsem si je skoro strčila do úst, když jsem náhle strnula. Podívala jsem se na ty pilulky na dlani. Jak často, jak strašně často jsem brala tyhle pilulky, házela je do sebe jako aspi­rin, jako vitamíny, s jedinou myšlenkou, že pomine ta moje úzkost, že mi pomůžou? Ať mi hrozí cokoli, ne­bezpečí, riziko, měla bych být schopná bojovat proti to­mu bez pilulek. Proč jenom zmírňovat symptomy? Chci se těch symptomů zbavit. Chci čelit tomu démo­nu, abychom se mohli s Erikem radovat ze života, abych mohla nakupovat v obchodních domech, jezdit 4 v autobusech, chodit po ulicích bez pocitu, že je můj život v nebezpečí. Impulsívně jsem hodila lahvičku na zem a pozorovala, jak žluté pilulky vytvářejí na kober­ci kruh.

V tom okamžiku jsem si připadala jako někdo na jevišti, jako herečka, která hraje text někoho jiného, myšlenky nějakého spisovatele. Nikdy předtím jsem neuvažovala o tom, že valium přestanu brát, nikdy jsem o tom nemluvila s Erikem ani s doktorem Alle­nem. Ale najednou jsem byla zase Barbara a chtěla jsem být Barbara, ne nějaká živá mrtvola. Tohle byla moje myšlenka a plně jsem si uvědomovala, co dělám, s přesvědčením, že je to správné.

Pak jsem se však začala cítit nesvá, jako kuřák, který típne cigaretu a přísahá, že to byla jeho poslední. Snad bych radši měla zůstat tohle dopoledne doma. S pohledem stále upřeným na pilulky na koberci jsem zvedla telefon. Vzala to moje sekretářka. „Zuzano," řekla jsem jí, „budu skoro celý den v knihovně kvůli jedné rešerši. Řekni to za mě Fran a Alanovi. Nedosta­nu se tam dřív než později odpoledne. Ale zavolám." Cítila jsem se trochu nervózní z té lži.

„Mám pro vás pár vzkazů," odpověděla Zuzana. To byla celá Zuzana, výkonná, nad věcí. Poznala jsem, že mi uvěřila. „Steve má nějaké záběry dětských útul­ků, chce, abyste je viděla. Volal manžel Jean a volal Erik. Má dnes odpoledne stání u soudu a dostane se možná domů kolem osmé."

„Díky, Zuzano," řekla jsem se snahou, aby to zně­lo lehce a obyčejně. „Uvidíme se později." Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že se neuvidíme. Nebyla jsem si tím jistá, ale nějaký hlas mi říkal: Nepůjdeš dnes do kanceláře vůbec a víš to.

Držela jsem sluchátko v ruce. Čekal mě ještě je­den rozhovor. Vytočila jsem známé číslo a snažila jsem se zůstat odhodlaná, jistá tím, co dělám.

Jeho hlas byl tichý a sebejistý. „Ano, slečno Gordonová, co pro vás mohu udělat?"

„Nebudu moct přijít na sezení příští pondělí, dok­tore Allene. Budu uvázaná v práci." Nenávidím lhaní, ale musela jsem lhát. Brzy jsem to neměla potřebovat; brzy jsem si měla být jistá vším.

„Nebudete potřebovat recept na víc valia před na­ší další schůzkou?" zeptal se mě tím stejným konejši­vým hlasem, tím hlasem, který utišoval všechnu bo­lest, všechny konflikty, všechny démony. Důvěřovala jsem tomu hlasu, jenže doktor Allen mluvil s tou Bar­barou, kterou jsem už nebyla. To ráno mě už změnilo a připadala jsem si dospělá, rozradostněná tím, že ko­nečně beru svůj život do vlastních rukou.

„Mám zatím pilulek ještě dost, doktore Allene," řekla jsem. „Ostatně jsem dnes ráno došla k rozhod­nutí, že už nebudu brát valium - nikdy."

„Chcete, abych vám poslal něco jiného? Odkud vo­láte?" zeptal se trochu nervózně, jak se mi zdálo.

„Jsem doma a jsem zavalená spoustou práce. A ne, děkuju vám, nechci nic jiného. Nechci už brát žádné pilulky. Tolik pilulek po tolik let mi zřejmě ne­svědčí." A čekala jsem na jeho reakci na tuhle svou znovunalezenou nezávislost.

„Říkal jsem vám mnohokrát, slečno Gordonová," prohlásil s náznakem netrpělivosti, „že nejsou návyko­vé a hodně vám pomáhají. Třeba byste radši zkusila trochu stelazinu?"

Trochu pomerančové šťávy, trochu čaje, třeba bys­te radši něco zeleného, co takhle salát šéfa kuchyně, madam? Hlavou mi proběhlo moře tváří, doporučují­cích, nabízejících či lákajících. Doktor Allen mé pořád ještě neposlouchal.

„Ne, už žádné pilulky, doktore Allene, žádné pilul­ky. Chci přestat s valiem. Co o tom soudíte?" A zase jsem čekala na jeho reakci, aby mi řekl, jak jsem sil­ná, že dělám správnou věc.

„No dobrá, slečno Gordonová, tak je neberte, ale ani jednu. Udělejte to naprosto naráz. Ale nelokněte si ani vína - a jsem si jistý, že to bude v pořádku. Zavo­lejte mi, kdybyste něco potřebovala nebo kdybyste změnila svůj úmysl. Ale pamatujte, neberte ani jed­nu!"

Později se mě jistě aspoň stokrát ptali, proč jsem přestala tak naráz. Není na to snadná odpověď, ale ja­ko obvykle jsem udělala to, k čemu jsem se jednou roz­hodla, a nenapadlo by mi udělat to jinak. A kromě toho mi můj doktor poradil, abych přestala naráz, - a ne nějaký obyčejný doktor, ale přítel, člověk, psychi­atr, který mě znal deset let. Ten by mi neporadil něco nesprávného.

Věděla jsem ovšem, že to nebude lehké. Viděla jsem filmy o tom, když se rázem přestane s heroinem; scény z filmů Klobouk plný deště a Muž se zlatou paží se mi vryly do paměti. Ale já nebyla žádný narkoman, přestávala jsem s lékem, ne s drogami, říkala jsem si. A to se vždycky přestává naráz. Valium není heroin; to vysazení naráz nemůže působit tak drsně.

Valium je zajímavý medikament. Není ani po­vzbuzující ani utlumující. Vyrovnává hladinu. Vyrov­nává ji tiše a klidně. Žádný nápor, žádný náraz, žádné násilí. Říká se, že je to bezpečný a neškodný medika­ment; každý rok se na valium předpisují milióny re­ceptů, a to nepočítáme jeho užívání v nemocnicích. Takže jsem zřejmě byla v dobré společnosti. Určitě mi dřív pomáhalo při záchvatech úzkosti, ale pak už vždycky nezabíralo, ať už jsem brala jakoukoli dávku. Začala jsem valium brát kvůli bolestem v zádech, pro začátek čtyři miligramy denně. Teď jsem to dotáhla na třicet a nemohla jsem vyjít z domu bez toho, že jsem si je vzala. Brala jsem je před záchvatem úzkosti, abych mu předešla nebo abych zmírnila tu hrůzu. A ani to vždycky nepomáhalo. Proč se s tím otravovat?

Nevěděla jsem, proč valium někdy zabralo, ani proč někdy ne. Právě tak jsem nevěděla, že vysazení valia může způsobit vážnější komplikace než vysazení heroinu. Později, po pár měsících jsem poznala jiné oběti návyku - a věřte mi, z užívání uklidňujících pro­středků se může stát návyk, - oběti návyku, které prodělávaly dlouhou odvykací kúru, aby přestaly brát pět miligramů valia týdně. Já brala třicet miligramů denně a přestala jsem naráz. Nevěděla jsem, že tímhle způsobem jsem to dělat neměla. Věděla jsem jenom, že musím věci změnit, věděla jsem, že s tím chci pře­stat. Jestli jsem neměla odvahu, abych skoncovala s dalšími filmy, mohla jsem aspoň skoncovat s pilulka­mi. Vyšlo by to nastejno. Čekala jsem, že za pár dní budu v pořádku, odpočatá, osvěžená, připravená na no­vý den, na nový film, na Erika, na život.

Místo toho mi ruplo v hlavě.

 

 

Sama v bytě v onen slunný den svatého Patrika jsem si umlela zrnkovou kávu, četla Timesy a poslou­chala hudbu. Měnila jsem svůj život, byla jsem opoje­ná pocitem osvobození: žádné pilulky, žádná práce, je­nom já, moje bytí. Věděla jsem, že to asi bude těžké, ale byla jsem připravená čelit tomu. Překonat to. Po­tom se pomalu začaly dít divné věci: Brzy odpoledne jsem začala cítit jakýsi plíživý pocit úzkosti. Lišil se však od mých obvyklých záchvatů hrůzy. Bylo to jako drobná elektrická bodnutí, jako by mi projížděly tělem elektřinou nabité špendlíky a jehly. Zrychlil se mi dech a začala jsem se potit.

Sakra. Očekávala jsem, že se něco stane, ale ne ta­dy. Doma mě nikdy předtím žádný záchvat nepřepadl. Venku ano. V restauracích, ve výtahu, v obchodech, na ulicích. Restaurace byly příliš hlučné, ulice příliš širo­ké, obchody příliš plné lidí, budovy příliš vysoké, výta­hy příliš rychlé. Ale domov, domov musel být bezpeč­ný. Tady se to stát nemohlo. To bych nedopustila. Ta­dy jsem byla v bezpečí, vždycky jsem byla doma v bez­pečí. Řekla jsem si, že se musím uklidnit, dýchat po­malu. Jenom dýchat.

Kůže na hlavě mě začala pálit, jako bych měla pod vlasy řeřavé uhlíky. Pak jsem začala zakoušet komic­ké drobné cukání, záškuby, trhnutí nohou, mávnutí pa­ží, maličké záchvěvy, které brzy přešly v křeče. Přidr­žela jsem se postele, snažila jsem se uvolnit. Nedoká­zala jsem to. Řekla jsem si, že je to jenom příznak čtyřiadvaceti hodin bez valia, že to nic není. Že to vydr­žím. Jestli ty příznaky znamenají, že mé tělo potřebuje víc pilulek, budu to prostě ignorovat. Jsem silná. Doká­žu to. Nebudu volat svého doktora. Ten už mi řekl, co mám dělat.

Někdy během odpoledne jsem zavolala do kance­láře. „Zuzano, tady Barbara." Ruka, která držela slu­chátko, se třásla, můj hlas zněl dutě, neskutečně. „Dnes už to tam nestihnu."

„Nastydla jste se?" zeptala se Zuzana. „Máte hroz­ný hlas."

„Něco jsem chytla," odpověděla jsem s nervózním zasmáním. „Ať mě Fran zavolá domů, kdyby něco by­lo."

„Vykurýrujte se z toho," řekla Zuzana. Vykurýrovat se? Jak jsem se mohla vykurýrovat, když jsem ani nevěděla, co mi vlastně je? Lehla jsem si zase na postel, hlava mi třeštila. Sebrala jsem pilul­ky a položila jsem lahvičku na stolek u postele. Snad jenom jednu, abych zarazila tu horkost a to cukání. Sáhla jsem po lahvičce. Ne, sakra, ne! Doktor Allen ře­kl ani jednu. S vynaložením všech sil jsem vstala, od­nesla lahvičku do koupelny a vysypala pilulky do zá­chodu.

Pak už bylo skoro sedm hodin. Erik bude brzy do­ma. Musím udělat večeři. Myslela jsem, že práce, něja­ká činnost mě uklidní. Zašla jsem do kuchyně a tak mě zaměstnalo úsilí, abych se soustředila na vaření, že jsem se lekla, když jsem slyšela jeho klíč v zámku. „Nazdar, holčičko," řekl a jeho hlas mě vytrhl z mého soustředění do jeho světa, do reálného světa.

Odložil aktovku, zamířil k ledničce a začal si nalé­vat pití. „Co mám načepovat tobě, holčičko? Chceš tro­chu skotské, nebo bílé víno?"

Slíbila jsem si, že hned nevybreptám své rozhod­nutí o pilulkách. Proč z toho dělat bůhvíco? Bylo to pro­stě něco, co jsem udělala, co jsem musela udělat. Ale přes tohle předsevzetí jsem to ze sebe začala chrlit. „Eriku, musím ti něco říct. Skoncovala jsem s těma za­tracenýma pilulkama. Už žádné valium." Mluvila jsem rychle, vzrušená svými vlastními slovy, zvědavá na je­ho reakci. „Pověděla jsem to doktorovi Allenovi a on mi řekl, abych to udělala naráz. Takže nemám pít ani víno. Není to báječné? Udělala jsem to, miláčku. Měla jsem už dost těch žluťásků."

Erik usrkával svoje pití. Postavil sklenici a objal mě. „Báječně! Tohle je moje ženská!" řekl. „Ale co se stalo? Proč ses rozhodla tak najednou?"

Šli jsme k pohovce v obývacím pokoji a já se sna­žila uspořádat si myšlenky. Chtěla jsem, aby to bylo jasné, docela jasné, to, co mu povím. „Já nevím, miláčku. Prostě jsem najednou hodila ty pitomé pilulky na zem." Podívala jsem se mu napjatě do očí. Chtěla jsem, aby mi řekl, jak jsem silná, jak nezávislá. Věděla jsem, že ty pilulky nenávidí právě tak jako já. Mělo ho to vzrušit.

„Jseš si jistá, že to chceš opravdu udělat?" zeptal se tiše. „Myslíš si, že jednáš správně?" Zmateně se za­mračil. Byla jsem zklamaná. Chtěla jsem, aby byl šťa­stný, aby byl na mě hrdý. Musel mé zklamání postřeh­nout, protože se to ztrápené mračení proměnilo v ujiš­ťující úsměv. „No dobrá. Nezáleží na tom proč. A jak se cítíš?"

„Divně, namouduši divně. Zůstala jsem celý den doma a měla jsem pocit, že mi hoří hlava, pak takovou nervozitu a potom nějakou stálou úzkost, takovou, ja­ká mě přepadá na ulici. Trochu mě to vyděsilo, protože jsem ten pocit zažila poprvé tady doma. Ale je to jistě jen reakce na ten medikament. Za pár dní to přejde."

Díval se na mě s obavou. Ale pak se zase usmál. „Však já tě uzdravím!" prohlásil a najednou se rozpoví­dal. „Hodně zeleniny, čerstvé džusy, neloupaná rýže - tenhle byt se stane svatostánkem správné životo­správy a zdraví. Hlasatelé zdravé výživy budou vedle nás vypadat jako nedochůdčata. Ode dneška tu vládne správná životospráva. Říkej mi prostě princ Valium!"

Oba jsme se zasmáli. Erik je můj princ Valium, pomyslela jsem si. Teď jsem věděla, že to dokážu.

Pomáhal mi s večeří a já si všimla, že si několi­krát nalil sklenici. Už jsem k tomu chtěla něco pozna­menat, ale pak jsem to spolkla. Rozhodně jsem na tom nebyla tak, abych ho kritizovala. Erik obyčejně tolik nepil.

„Co s tou tvou prací, holčičko? Víš, jak s tebou Alan počítá," řekl při večeři. Nějak jsem tuhle otázku očekávala, ale nedokázala jsem mu dát souvislou od­pověď. Dokonce i s ním, když tu seděl proti mně u sto­lu, jsem cítila úzkost a nejistotu. Myšlenky se mi plet­ly a já řekla něco o Fran a Stevovi, a že vlastně zatím nemám ještě co dělat. „Potřebuju si jen trochu odpoči­nout," prohlásila jsem nakonec. „Určitě budu za pár dní v pořádku."

Šli jsem si lehnout ve své pozici jako dvě do sebe zapadající lžíce - moje záda přitulená k jeho hrudi, takže jsme vzájemně cítili svá těla. Ale tu noc jsem ne­dokázala ležet klidně a vychutnávat pocit jeho pokož­ky na své. Začala jsem sebou házet a obracet se.

„Lež klidně, Barbaro. Co je s tebou?"

„Nemůžu, Eriku. Jsem tak nervózní. Je to hrůza. Nechci tě rušit, vážně. Půjdu si radši lehnout do obývá­ku."

Posadil se a rozsvítil. „Proč se chceš ode mě od­táhnout?" řekl.

„To já ne kvůli tobě. Kvůli sobě. Jsem hrozně ne­klidná. Nechci tě obtěžovat." A začala jsem vstávat a oblékat si župan.

„Lehni si, Barbaro! Myslím to vážně. Nech těch keců, že budeš spát sama!" Ještě nikdy na mě takhle nevyštěkl. Nemohla jsem pochopit, co ho tak popudilo.

Tu noc jsem vůbec nespala, třebaže jsem byla unavená. Ležela jsem prostě v posteli s očima dokořán a civěla jsem do stropu. Pila jsem kafe a četla Timesy, když Erik vstával. Nasnídali jsme se spolu, on odešel do práce a já strávila dopoledne čtením, telefonováním, tlachala jsem s Fran, dělala plány s přáteli. Ta palčivost kůže na hlavě a výbuchy podrážděnosti se tohle dopoledne zmírnily. Byla jsem vyčerpaná nevyspáním, ale jinak mi bylo fajn. Jenom se mi nechtělo nic dělat. Chtělo se mi prostě povalovat se v posteli, odpočívat, překypovat radostí, že nemám žádné povinnosti, a pyš­nit se tím, že jsem nechala pilulek. Už pár let jsem ne­měla čas na lenošení.

Ale kolem poledne se to rozčilení, ta panika, ta na­růstající hrůza začaly vracet, silněji než předtím. Bo­že, pomyslela jsem si, už je to tu zas. A zase jsem ne­mohla uvěřit, že prožij u tu hrůzu ve svém vlastním bytě. Nemohla jsem to tady připustit. Kam jsem se měla vrtnout? Kde bych byla v bezpečí? Neměla jsem kam utéct. Byla jsem doma. Nedokázala jsem udržet tělo v klidu. Lehla jsem si na postel a říkala jsem si: Zachovej klid, zachovej klid, nemáš se čeho bát. Jsi do­ma, všechno je v pořádku, jsi v bezpečí. Budeš v bezpe­čí. Obličej mi zrudl jako červená řípa, měla jsem pocit, jako by mi vlasy praskaly nad rozžhaveným uhlím. Šílela jsem hrůzou. Snažila jsem se dovolat Erika v jeho kanceláři, byl ale na obědě. Nikdy jsem nebyla tak vy­děšená. Pak zazvonil telefon.

Byla to Edie. Okamžitě jsem přešaltovala. Nechtě­la jsem ji vystrašit. Připomněla mi, že máme dnes ve­čer jít společně do divadla a že slyšela o jedné senzač­ní restauraci, kam potom půjdeme na večeři. Jak jsem mohla jít do divadla nebo do restaurace? „Ach, Edie," řekla jsem, „myslím, že nebudu moct jít. Cítím se opravdu mizerně."

„Máš chřipku?" zeptala se. „Jaké máš příznaky?"

Jak jsem mohla lhát Edii? Byla to moje přítelky­ně, nejdražší přítelkyně. „Musím se ti k něčemu při­znat, Edie," řekla jsem a odmlčela jsem se, abych se­brala kuráž. „Celé roky jsem užívala valium, dneska je to druhý den, co jsem je přestala brát, a mám hrozně divný pocit." I když jsme si byly tak blízké, nikdy jsem jí nepověděla o těch pilulkách. Nejsem si jistá, jestli proto, že jsem se styděla a nechtěla jsem se setkat s je­jím a Jonathanovým možným nesouhlasem, nebo pro­to, že jsem to prostě nepokládala za tak důležité, abych jim to řekla. Ale teď jsem jí pověděla všechno. A byla jsem zvědavá na její reakci.

„Báječně," řekla, aby zakryla jakékoli překvapení nebo obavy, které mohla cítit. „Proč jsi vlastně vůbec začala ty zatracené prevíty brát?"

„Ach, Edie, to je dlouhá a hrozně nudná historie. Ale když jsi mi někdy volala, abychom se spolu setka­ly v nějaké galérii v Soho nebo v nějaké restauraci v čínské čtvrti, víš, proč jsem tam nikdy nemohla přijít, proč jsme se vždycky setkávaly v Ruské čajovně? Ne­mohla jsem se k tomu odhodlat, Edie. Děsilo mě vy­pravit se sama někam níž nežli do Padesáté sedmé uli­ce a nevěděla jsem, jak ti to povědět."

„No, teď je to všechno pryč," řekla s jistotou. „Ne­musíš se ničeho bát. Sejdeme se v divadle a bude nám všem spolu dobře. Doufám, že se Erik nezdrží v práci."

Měla pravdu. Všechno dopadne dobře. Shodly jsme se v názoru, že moje příznaky jsou jen silná ab­stinenční reakce, že jsem jednala správně a že se spolu uvidíme později. Tolik se mi ulevilo, když jsem zavěsila telefon. Rozhovor s Edií mi pomohl. Vždycky jsem se s ní cítila líp. Odvrátila mě od mé hrůzy.

Pokusila jsem se využít té chvíle úlevy ponořením do horké lázně. Vždycky když jsem se chtěla upokojit, lehávala jsem dlouho a malátně ve vaně. Snažila jsem se uvolnit, vzdát se šplouchání báječné horké vody, po­hroužit se hebce do klidu a míru. Ale nedokázala jsem zůstat v klidu. Ta hrůza se začala zase vzmáhat. Vys­kočila jsem, zahalila jsem se do osušky a rozběhla jsem se k posteli, pak do obývacího pokoje, začala jsem chodit a přecházet po celém bytě. Šestatřicet ho­din jsem nespala, ale nebyla jsem ospalá. Vyčerpaná ano, ale ne ospalá. Ve filmové branži je člověk zvyklý na pár dní beze spánku, ale tohle byl jiný druh vyčer­panosti.

Konečně jsem se dokázala obléct do divadla. Cítila jsem se nějak křehká. Ale pomyšlení na to, že budu s Edií a s Jonathanem, mě uklidnilo. Přece jen jsem fungovala. Ale ruka se mi tak třásla, že jsem ji sotva zvládla, když jsem v ní držela rtěnku. Zahleděla jsem se na svou tvář v zrcadle. To jsem nebyla já. To je z nevyspalosti, řekla jsem si. Zítra budu vypadat líp.

Najednou stál za mnou Erik. Vzhlédla jsem k jeho obličeji za mým v zrcadle. Neslyšela jsem ho předtím vejít. „Ach Eriku," vydechla jsem a padla jsem mu do náruče. „Připadám si tak divně, jako bych byla ze skla. Já nevím, jestli dnes večer dokážu jít do divadla. Já nevím."

„Dokážeš všechno, co chceš, holčičko. Udělá ti to dobře. Byla jsi teď dva dny doma. Jonathana a Edii máš ráda a ta hra tě rozesměje." Políbil mě na tvář a dlouze mě objal. „Seber se, nekaž mi večer."

Chtěla jsem tam stát a držet se ho. Chtěla jsem s ním ležet v naší veliké posteli. Nechtěla jsem jít ni­kam. Ale slyšela jsem se, jak říkám: „Máš pravdu. Pojďme."

Setkali jsme se v divadle. Zdálo se mi, že jsem v Ediině tváři objevila starostlivý zájem, ale neměly jsme čas spolu hovořit. Těžko jsem se soustřeďovala na hru. Byla jsem předrážděná, rozrušená, horečně zardělá a pořád mi hučelo v týlu hlavy. Přestože jsem slyšela, co herci říkají, neměla jsem nejmenší ponětí, o čem ta hra je. Naklonila jsem se blíž k Erikovi a tiše jsem mu řekla: „Nemůžu to už vydržet. Musím odtud." „Seď tiše!" utrhl se na mě šeptem. Edie ho slyšela a vzala mě konejšivě za ruku.

Po představení jsme šli do Ediina nového objevu, do malé a tiché španělské restaurace. Sotva jsme se usadili, Jonathan, který hrál na klasickou kytaru, se s hlubokým zájmem zaposlouchal do kytaristovy hry. Ale během večeře začal mluvit o těch pilulkách. Edie mu už všechno pověděla. „Brát tolik medikamentů škodí každému, Barbaro," řekl. „Jsem rád, žes toho ne­chala, ale měla bys pro změnu brát hodně vitamínů a pořádně jíst."

Usmála jsem se. Jonathan svým kousavým způso­bem taky o mě projevil starost. „Slíbila jsem doktorovi Allenovi, že nebudu pít," řekla jsem, „ale nemyslíš, že bych si mohla dovolit sklenku vína?"

„Jistě, dokud to nebudeš přehánět," prohlásil autoritativně. Pak něžně dodal: „Jsem na tebe pyšný, Barbaro. Stojí to za to, uvidíš. Ale myslím si, že bys měla za pár dní zajít k internistovi na kontrolu. Aby­chom měli jistotu, že se tvé tělo vypořádává s tím vysa­zením valia tak, jak by mělo. Slib mi, že si sjednáš ná­vštěvu."

„Barbara se s tím vyrovnává výborně, Jonathane," poznamenal Erik trochu defenzivně. „Seženu jí vi­tamíny a dohlídnu na to, aby jedla. Nepotřebuje žádné doktory. Podívej, co jí doktoři provedli už teď."

„Prohlídka u internisty jí nemůže uškodit," ozvala se Edie. „Zavolej mi, až si sjednáš tu návštěvu, Barba­ro, a půjdeme tam spolu."

Erik po ní loupl očima. Nikdy jsem u něho takový pohled neviděla. Choval se velice divně. Proč se mu protivila Jonathanova a Ediina rada? Vždyť mi chtěli jenom pomoct. Ale pak jsem si uvědomila, že nás po­kládá za dost silné, abychom to zvládli sami.

Edie se na mě obrátila: „Spíš ty vůbec?"

Chystala jsem se odpovědět, když Erik zasáhl: „Vůbec ne. Nespala už dvě noci, ale dneska určitě bu­de. Neměj strach, Edie. Já to zvládnu."

„Já nemám strach," odsekla mu Edie. „Jen o ni mám starost." Pak se obrátila k Jonathanovi a dala mu signál, který znamenal: Mluvme o něčem jiném.

Sotva jsem se dotkla jídla, snažila jsem se zapojit do konverzace, ale pokaždé, když jsem promluvila, slo­va mi připadala nějak nemístná. Ne, nesmí mě to zase přepadnout, říkala jsem si. Ne tady, ne s Erikem a s mými přáteli. Kouřila jsem jednu cigaretu za dru­hou, abych zamaskovala tu hrůzu, která se mě začala zmocňovat. Jen kdybych se mohla vyspat, myslela jsem si, určitě mi bude zítra líp.

Jenže tu noc jsem nespala. Celé hodiny jsem strá­vila tím, že jsem si dávala na hlavu mokré ručníky, přecházela po obývacím pokoji a snažila se chovat tiše, abych nerušila Erika. V hlavě jako by mi zuřil oheň a studené ručníky nepomáhaly. Ale musela jsem něco dělat. Potom mi ten oheň sežehoval celé tělo. Dostala jsem neuvěřitelnou žízeň a lokala jsem jednu sklenici džusu za druhou. Pokoušela jsem se číst, psala jsem vzkazy sama sobě, které jsem nedokázala rozluštit.

Jak se noc vlekla, vzrůstal ve mně pocit jakési trýznivé naléhavosti. V hlavě se mi ohromně vyjasnilo. Před očima mi probleskovaly záběry a útržky z mého života jakoby na promítacím stole a začala jsem mys­let na své rodiče, na staré přátele, na spolupracovníky, na tety, strýce, bývalé milence, na všechno možné. Když se Erik probudil, toužila jsem mu vychrlit všech­no o všech nových kontaktech, které jsem navázala. Každý zlomek nějaké myšlenky se mi zdál hluboce vý­znamný. Nemohla jsem se zdržet, byla jsem tak vzru­šená. Měla jsem toho tolik co říct. Vrhla jsem se na ně­ho přívalem slov, když ještě ležel v posteli.

„Eriku, miláčku, Eriku, já myslím, že tomu už ro­zumím, že vím, proč jsem brala ty prášky. Nikdy jsem nebyla opravdu šťastná, dokud jsem se nesetkala s te­bou, a teď mám strach, že tě ztratím." Chrlila jsem to ze sebe dál a dál. Nemohla jsem přestat.

„Proboha, Barbaro, " zabručel, „ještě jsem ani ne­vstal z postele. Dopřej mi aspoň chvilku, ano?"

Připadala jsem si jako potrestané děcko a stáhla jsem se s nakrabacenou pusou do obývacího pokoje. Musím být zticha, říkala jsem si. Ale cítila jsem se zchlazená, zchlazená až do morku kostí, a vyděšená.

Seděla jsem v obývacím pokoji na gauči, zatímco Erik vařil kávu. Bylo to zvláštní, sedět tam a pozorovat ho v kuchyni. Připravoval mi obvykle snídani o víken­dech, ale dneska to bylo něco jiného. Byla jsem k pras­knutí nabitá energií, ale cítila jsem se naprosto bez­mocná.

„Zůstanu dnes doma," prohlásil, když mi podával šálek kávy. „V kanceláři může všechno zařídit Libby. Ty budeš odpočívat a já se o tebe budu starat. Teď si vypij kafe. Já jen skočím dolů pro něco k jídlu a pro nějaké vitamíny. Kde máš kabelku? Potřebuju peníze. Chceš něco ke čtení?"

„Ne. Ne, nemůžu číst," řekla jsem. A pozorovala jsem ho, jak začal pohotově organizovat náš den.

Když se vrátil, seděla jsem ještě na gauči. Nena­padlo mě, abych mu pomohla uložit nákup. Přinesl mi sklenici rajčatového džusu a hrst pilulek, „Teď si dá­me pár vitamínů a něco dobrého na boj proti valiu," ře­kl. „No tak - spolkni to!" A já poslušně, beze všeho ptaní, plná lásky k němu, jsem udělala to, co mi naří­dil.

Strávili jsme den spolu a já mu začala vyprávět věci ze své minulosti. Byl to hotový psychoanalytický maratón. Já byla pacientka a Erik byl doktor. Napřed jen seděl a poslouchal, ale ke konci dne se aktivně zú­častnil, kladl mi otázky a nabízel rady. Byl zatažen do příběhu mého života, do dramatu, a pomáhal mi psát jeho scénář.

Jestli byl na mě ráno vzteklý, teď byl samá láska a něha. „Mluv dál, holčičko," řekl mi, když byl čas k večeři. „Dám jenom vařit brambory. Máme dnes čer­stvého okouna na rožni s kapustičkami a se salátem. Se spoustou B vitamínů. To ty potřebuješ, spoustu bé­ček."

A tak jsem mluvila dál o své matce, o svém otci, o svém bratrovi, o svých přítelkyních, o svých prarodi­čích, o všem. Vzpomínám si, jak báječný se mi Erik zdál, jak to všechno vnímal, jak to všechno se mnou probíral. Cítila jsem se dobře, šťastná a vzrušená, přes ty abstinenční příznaky, přes tu hrůzu. Nepotřebuju doktora Allena, nepotřebuju pilulky, abych fungovala, myslela jsem si. Mám Erika. Ten je můj princ Valium.

Příští den jsem zatelefonovala svému šéfovi, abych mu řekla, že na nějaký čas musím přestat pra­covat. Alan byl něžný a laskavý a přál mi, abych si dobře odpočinula. „Ty podfuky s tou adopcí se nevytratí přes noc," řekl. Ujistila jsem ho, že budu pryč jenom na pár týdnů a pak že si budeme moct promluvit o no­vém filmu. Erik s mým rozhodnutím souhlasil. Ale měl starosti kvůli penězům, a tak jsme se rozhodli, že ulo­žím svůj poslední honorář na jeho konto, prostě na jí­dlo a ostatní výlohy s domácností.

Jak dny ubíhaly, začal na sebe brát čím dál tím víc odpovědnosti - odpovídal na telefonické rozhovory, nakupoval potraviny, staral se o prádlo, zatímco já začala fungovat čím dál tím míň. Trávila jsem hodiny mluvením na něj, přecházením sem a tam, čtením, snahou o vykoupání, snahou o usnutí. Bloudila jsem svou minulostí, vyvrhovala staré rány, nevyléčená zra­nění, nevyjasněné vztahy. Měla jsem jakési nepotlačitelné nutkání vypovědět mu všechno. Minulost začala zasahovat do přítomnosti, ale nepůsobilo mi to staro­sti. Valium toho zřejmě tolik potlačilo.

Sdíleli jsme spolu takovou řadu let, budovali jsme spolu svůj domek, žili jsme spolu jako dva zamilovaní; zdálo se mi přirozené sdílet s ním všechny tyhle my­šlenky, historky a emoce. Tak ochotně si přál prožít mou krizi se mnou, pomoct mi překonat ty pilulky. S ním jsem byla v bezpečí, bez ohledu na to, jak příšer­ně jsem se cítila. Společně se nám podaří dostat mě z toho, ať už procházím jakýmkoli peklem.

Moje nespavost trvala. Připadalo mi to, jako bych byla ztratila nějaký životně důležitý přirozený mecha­nismus spánku. Byla jsem emocionálně i fyzicky vy­čerpaná, ale pořád jsem nemohla spát. Nakonec jsem zavolala svého gynekologa a řekla jsem mu, že potřebuju prášky pro spaní. Dal mi jich poslat osm od mého lékárníka. Nezabíraly na moc dlouho.

Během dne jsem viděla, že se chovám tak, jak jsem se nikdy předtím nechovala.

Dřív jsem se vždycky ustrojila a spěchala z bytu, ale teď jsem shledala, že mi nezáleží na tom, jak vypa­dám. Napřed jsem si na sebe brala džíny a svetr, ale teď jsem zůstávala celý den v noční košili, v ušpiněné, nepořádné noční košili. Nedokázala jsem myslet na to, abych se nalíčila, nebo si umyla či učesala vlasy. Zača­la jsem vypadat jako nějaké divoké zvíře, ale necítila jsem se schopná změnit to. Byla jsem na pokraji toho, že vybuchnu, že zuřivě zařvu, a křečovitě jsem se sna­žila zadržet ten výbuch. Oblečení a make-up, hezky vy­padat a cítit se sexy - to všechno mi začínalo být cizí. Zabrala jsem se do řešení záhady a tomu jsem musela věnovat všechnu svou energii.

Jen mlhavě jsem si uvědomovala plynutí času, ale asi po deseti dnech se zdálo, že vstupuju do nějaké no­vé fáze. Bylo mi těžko u srdce a kvůli všemu jsem se rozbrečela. Ublížení v dětství mi připadala, jako by k nim došlo včera, a nedokázala jsem ustát v pláči. Erik na mě mluvil a říkal mi, abych to ze sebe dostala, ten pocit viny, pocit bolesti. Můj smutek byl stále in­tenzivnější a já chodila po bytě a v jednom kuse breče­la.

Už jsem se neodvažovala vyjít z bytu; myslela jsem, že bych neovládla své tělo na ulici. A tak Erik po­kračoval ve všech nákupech a jiné domácí práci. Začí­nal vypadat unaveně. Věděla jsem, že pro něho musím být břemenem, ale nedokázala jsem proti tomu nic dě­lat. Nemohla jsem přestat mluvit, vzlykat a zase mlu­vit. Někdy se zdálo, že ho tím otravuju, a jindy se na mě utrhoval a říkal mi divné věci, jako: „Jsi jako všech­ny ženské. Připomínáš mi mou matku." Myslela jsem si, že na mě má vztek, poněvadž nechodím ven a ne­chávám ho obstarávat všechno nakupování a vaření. Ze mě by byl vyčerpaný každý. Ale pak se zase zasmál a přešel to.

V noci v posteli mě vždycky dřív brával do náruče, ale teď jsem se od něho odtahovala, nebyla jsem schopná pociťovat tenhle druh lásky. Ze začátku, když jsem přestala užívat valium, po tom prvním šoku, jsme se párkrát milovali. A zjistila jsem, že ačkoli jsem byla neklidná a necítila se ve své kůži, zakoušela jsem větší a hlubší pocit radosti, svobody a extáze než kdykoli předtím. Třeba valium potlačovalo část mé sexuality. Ale teď jsem prostě nedokázala reagovat a to ho taky vztekalo. „Sakra, Barbaro," řekl mi jednou v noci, „jak dlouho si myslíš, že tohle vydržím? A podívej se na se­be. Vypadáš hrozně!"

„Ach bože, promiň," rozbrečela jsem se. A utekla jsem do obývacího pokoje, hodila sebou na gauč a vzly­kala.

Chvíli po tom u mě klečel, hladil mě po vlasech a utěšoval mě: „To je v pořádku, holčičko. Jsem u tebe. Miluju tě. Všechno bude zas dobré."

 

 

Kdy se dvěma milujícím lidem, kteří spolu prochá­zeli krizí, všechno obrátilo v něco docela jiného?

Jednou večer jsem seděla v obývacím pokoji a upí­jela ze sklenice vína, zatímco Erik myl nádobí. Vždyc­ky jsem doufala, že po víně budu ospalá, jako jsem bý­vala, ale teď ne. Pořád ještě mě však víno trochu uklid­ňovalo, dávalo mi trochu pocit míru. Už jsem nedbala zákazu doktora Allena. Nikdy jsem nepila moc a vědě­la jsem, že dvě skleničky vína mi nemůžou uškodit. Čekala jsem, až začne náš večerní rituál. Erik přijde se sklenicí vína a posadí se, připravený poslouchat. A já budu sedět na gauči a mluvit. S dychtivým očeká­váním na jeho komentář se budu hroužit do hlubin své minulosti a jako cvičený lachtan se vynořím s míčem, s dalším soustíčkem, s něčím, o čem vím, že ho to bude fascinovat.

Ten večer jsem mu pověděla o svém dědečkovi. „Bylo mi tenkrát teprve dvanáct, Eriku. A maminka na mně chtěla, abych jeden večer hlídala svého malé­ho bratra Eddyho. Odmítla jsem. Chtěla jsem si hrát se svými kamarádkami."

„Pokračuj," řekl Erik a lokl si vína.

„Hned zvečera u nás zazvonil telefon. Můj děde­ček umřel na infarkt. Byl na cestě k nám, aby hlídal Eddyho, a sklátilo ho to. Byla to moje vina, Eriku. Moje vina. Pamatuju se, jak jsem seděla sama ve svém po­koji a slyšela maminku plakat. ,Tatínku, tatínku,' vzlykala, ,teď jsem sama. Napřed moje matka, teď i můj otec. Tatínku, tatínku, teď jsem docela sama.' Slyšela jsem ji přes zeď; seděla jsem ve svém pokoji a slyšela jsem, jak pláče a pláče. Co tím myslela, že je docela sa­ma? Měla mého tatínka, Eddyho; měla mě. Ach, ma­minko, říkala jsem si, to já zavinila tvou bolest. Já za­bila dědečka. Nechtěla jsem to. Nechtěla, mami. Od­pusť mi to, odpust, odpusť. A uspala jsem se pláčem."

„Ty má ubohá holčičko," řekl Erik s něžným ús­měvem. „Jaká to pro tebe byla bolest."

„Eddy a já jsme na pohřeb jít nemohli," pokračo­vala jsem. „Byli jsme moc malí. Věděla jsem, že mě maminka nenávidí za to, co jsem způsobila, i když to nedává znát. Já ale na ten pohřeb chtěla, abych dědeč­kovi řekla, jak toho lituju. Bydleli jsme přes ulici proti škole. Pamatuj u se, jak jsem vyhlížela z okna třídy a viděla řadu dlouhých černých aut před naším do­mem. Pozorovala jsem své rodiče a ostatní příbuzné, jak nastupují do těch divných černých aut. Všichni měli černé šaty a objímali a líbali mou maminku. Ach, Eriku, toužila jsem být tam s ní a taky ji políbit. Připa­dala jsem si tak vyřazená."

Seděli jsme oba v obývacím pokoji mlčky. Dokon­čila jsem další bolestnou výpravu do své minulosti. „Tohle jsem nikdy nikomu nepověděla," řekla jsem, „ani doktorovi Allenovi." A pak jsem se rozplakala. Plakala jsem a plakala, jako kdyby ten den, co umřel dědeček, byl dneska, jako kdybych dneska slyšela ma­minčin hlas, její žalostný nářek přes zeď své ložnice. Jako kdyby mi bylo dvanáct let.

Vzhlédla jsem a čekala, že ke mně Erik přijde a bude mě těšit. Nepohnul se. Pak se napil vína a řekl: „Ty jsi ale fracek." Takhle to řekl: „Ty jsi ale fracek," úplně stejným hlasem, jako když mi před chvílí řekl: „Ty má ubohá holčičko." Nevypadal a nepromluvil ji­nak, neušklíbl se, nevykřikl ani nezařval. Seděl tam, nespouštěl ze mě oči a řekl: „Ty jsi ale fracek. To, cos provedla svému dědečkovi, provádíš teď mně. Ničíš každého a měla by ses cítit vinná, ty mrcho."

Pořád ještě nezvýšil hlas. Neznělo to vztekle, ale řekl mi, že jsem mrcha. Barbaro, dělej něco; Erik ti říká ty mrcho. Říká o tobě, že každého ničíš. Udělej ně­co, Barbaro. Ale nebyla jsem schopná promluvit, neby­la jsem schopná něco udělat. Jenom jsem tam seděla a zůstala jsem na něj zírat.

Znovu si lokl vína. „Jsi zlá ženská, Barbaro," řekl pořád tím stejným hlasem. „Hrozně zlá ženská. Jsi ja­ko většina ženských. Zlá."

Zamrkala jsem. Jak strašnou věc mi to říkáš, na­padlo mě. Něco tak divného. Dlouhou dobu jsme mlče­li, aspoň se mi to zdálo.

Pak se začalo dít něco ještě děsivějšího. Připadala jsem si najednou prázdná. Vzhlédla jsem k němu a ře­kla jsem: „Eriku, já mám strach. Já nevím, kdo jsem. Neumím to vysvětlit. Je to hrozný pocit. Nevím už, kdo vůbec jsem. Mám strach."

Moje tvář musela prozrazovat hrůzu, kterou jsem zakoušela. Erik vstal a sedl si ke mně na gauč. Ta hrozná slova, která vyslovil sotva před chvílí, byla za­pomenuta a on byl zase Erik, kterého jsem znala. Us­mál se na mě a přivinul mě k sobě. „Jsi Barbara," řekl něžně. „Jsi moje žena, jsi Barbara Gordonová."

V té chvíli jsem měla pocit, jako bych byla doslova hromádka kostí a kůže, jako by mi krev ocelově zeše­dla, jako by mi vrazili do hlavy obrovitou injekční stří­kačku naplněnou novokainem, jako by mi doktor Chri­stian Barnard odoperoval srdce. Jako prádlo pověšené na šňůře a vlající vzduchem, takový jsem měla pocit. Kdyby to trvalo jenom okamžik, bylo by to snesitelné, ale ono to nemizelo.

Seděla jsem tam schoulená v Erikově náruči a po­zorovala jsem se, jak sama sebe opouštím a nedokážu to zastavit. Plula jsem ve člunku s vesly, který byl str­háván k vodopádu, a já neměla sílu obrátit jej. Rozdvo­jila jsem se. Pozorovala jsem se, jak pluju přes vodo­pád a zároveň jsem přes něj plula sama. Zlé vzpomín­ky mi zaplavovaly mysl a strhávaly mě zpátky, zpátky do minulosti, která neměla mít žádný význam, ale přesto mi stravovala mozek.

Vzpomínám si, jak jsem si myslela, že jsem něja­ká malá holčička, zlá malá holčička. Moc zlá malá hol­čička.

Kdy začaly ty záchvaty zuřivosti? Celé týdny jsem nevyšla z bytu. Erik na mě naléhal, abych šla ven, ale já prostě nemohla. A potom jednou večer sáhl po svém saku a řekl: „Pojď, holčičko, je načase, abychom se šli projít. Musíš odtud vypadnout. Vyvíjí se z toho u tebe fobie. Vezmi si něco na sebe a projdeme se po parku."

„Nechci jít ven!" zaječela jsem najednou. „Zůstaň tady se mnou. Budu hodná, slibuju. Prosím tě, zůstaň! Pomoz holčičce. Ach, Eriku, zůstaň tu se mnou, prosím tě!" A začala jsem brečet a dupat.

Zarazila jsem se, celá vyděšená. Nemohla jsem věřit tomu, co jsem udělala. „Viděl jsi, co se to právě stalo, Eriku?" zeptala jsem se ho ve své panice. „Viděl jsi mě, jak jsem dupala jako dítě, jak jsem žvatlala ja­ko malá holka?"

Usmál se na mě zchytrale.

Zmátlo mě to. Nezdálo se, že by mi chtěl pomoct. „Eriku, musíš mě vzít k nějakému doktorovi. Vím, že potřebuju pomoc."

Usmíval se dál.

Běžela jsem do ložnice a začala jsem hledat své klíče, své brýle, svůj průkaz. Jestli mě nevezme k něja­kému doktorovi, půjdu sama.

Přišel za mnou do ložnice, stál tam a pořád se us­míval. „Ty nepotřebuješ žádného doktora, Barbaro. Já tě mám radši než nějaký doktor. Ten tě pošle někam do špitálu, a když ve špitále přijdou na to, v jakém jsi stavu, strčí tě na uzavřené oddělení a nikdo tě už ni­kdy neuvidí. Se mnou, holčičko, máš lásku. Máš bezpe­čí." Mluvil tichým, monotónním hlasem. Vůbec to nez­nělo jako Erikův způsob řeči. „V případech, jako je tvůj," pokračoval, „je nejlepší prodělat si to všechno. Vyplavit to ze svého organismu. Já ti s tím pomůžu, holčičko. Pomůžu ti. Nikdo tě nemá radši než já." A pak odešel do obývacího pokoje.

Vyděsil mě ten způsob, jakým se mnou mluvil, po­malu, metodicky, skoro jako robot. Kde jen jsem ten­hle tón slyšela už dřív? Vzpomněla jsem si: Tenkrát v neděli ráno, když telefonoval se svou ex-manželkou Kateřinou. Ale pořád ještě jsem mu důvěřovala. Vyznal se tak dobře ve všem - v právech, ve stavbě do­mu, ve spravování aut. Byl to muž, který se naučil dě­lat všechno sám. Četl všechno; byl chytrý. A miloval mě. Musel mít pravdu.

Ale začínal jinak vypadat. Obličej měl nějak plněj­ší, jeho oči jako by mě probodávaly, pil spoustu vína a začal kouřit cigarety. Předtím kouříval jen zřídka­kdy. Jestli mě trápilo, kdo vlastně jsem, začala jsem si teď myslet, že ani nevím, kdo je vlastně on. Z mého milence a přítele se proměnil v jakousi autoritativní rodičovskou postavu a já se vzdalovala čím dál tím víc od sebe samé. Ať jsem byla předtím kdokoli, jakkoli neurotická či plná úzkosti, přece jen jsem fungovala. Byla jsem v kontaktu sama se sebou a se svým svě­tem. Teď jsem nebyla v kontaktu s ničím, ani sama se sebou, ani s Erikem, a můj svět se smrštil na omezený prostor bytu.

Jednou jsem se pokusila zavolat Edii, prostě na kus řeči, abych slyšela jiný hlas. Sáhla jsem po telefo­nu. „Já bych ji nevolal," ozval se Erik z ložnice a namí­řil na mě prstem. „Edie v tobě vyvolá jenom pocit závi­slosti. Neměla bys ji volat. Nezrazuj mě, Barbaro."

Poslouchala jsem ho jako hypnotizovaná. Kromě rádia a televize jsem po celé týdny slyšela jenom jeho hlas. Co to říká divného, pomyslela jsem si. Co myslí tím „zrazovat"?

Jednou večer jsme po večeři seděli na gauči a po­vídali. Užírala jsem se pořád bolestnými vzpomínkami z dětství, a tak jsem mu pověděla o Chatahoochie. Vzpomněla jsem si, že mi matka jako malé holce říká­vala: „Když nebudeš hodná, dostaneš se do Chatahoo­chie, kam dávají všechny potřeštěné lidi. Tam dávají i zlobivé holčičky, tak buď hodná." Potom po letech, když jsem točila film v jednom psychiatrickém ústavu, nebo dokonce jen viděla takový film jako Hadi jámu, zmocňovala se mě úzkost a strach, a ten děs se vrátil a pronásledoval mě celou noc tenkrát, co mi řekl, že skončím na nějakém uzavřeném oddělení a nikdo mě už neuvidí.

„Eriku, já mám hrůzu z psychiatrických klinik," řekla jsem mu. „Ale nevím, co se to se mnou děje. Všechno mi připadá tak divné. Ani ty mi nepřipadáš jako dřív. Miluju tě. Důvěřuju ti. Ale myslím si, že potřebuju nějakého doktora. Myslím, že bych měla jít ně­kam na kliniku."

Objal mé kolem ramen a usmál se. Pak mi tiše ře­kl: „Ty nemáš z Chatahoochie strach, Barbaro. Ty tam chceš. To je ve skutečnosti tvoje tajné přání, zbláznit se, být závislá." Jeho hlas bzučel dál a já ho napjatě poslouchala, vzhlížela jsem mu do obličeje, a sála do sebe jeho slova jako nějaká houba. Erik se opřel doza­du, usrkával ze své sklenice a pokračoval v tom div­ném novém monotónním odsekávání slov: „Aby ses duševně uzdravila, musíš zešílet. Ty se toho nebojíš. Je to tvoje přání. Ty to chceš, ty to chceš, je to tvé přá­ní."

Čím víc mluvil, tím jsem si připadala bláznivější. Ústa se mi pohybovala bez hlesu a najednou mě to nutkalo vydávat hrdelní zvuky. Chtělo se mi zaječet. Čím to se mnou bylo beznadějnější, jak říkal, tím víc jsem cítila, že musím tu roli hrát.

Pak mě políbil. Uhnula jsem hlavou. Necítila jsem vůbec žádnou sexuální touhu. Ten nový, prázdný pocit nebytí ji ve mně zničil. Jeho rty se mi zdály studené, ji­né. Nelíbilo se mi, když se mě dotkl. Nechtěla jsem s ním dokonce ani spát v jedné posteli. Už to vůbec ne­byl Erik.

Vztekal se, když jsem se s ním nechtěla milovat předtím, ale teď najednou začal zuřit. Vyskočil a začal na mě řvát. Obvinil mě, že mu odmítám sex, abych ho trýznila. Trýznila jsem svého otce i svého dědečka, jak řekl, a teď prý trýzním jeho. Nechápala jsem, o čem to mluví. Nedokázala jsem si myslet nic jiného, než jak se mi zdá cizí. Už ani nebyl cítit jako Erik.

 

 

Když mě uhodil poprvé, necítila jsem žádnou bo­lest. Celý den jsem plakala, křičela, drásala si nehty prsa, až jsem měla pokožku rozdrápanou. Erik tam ce­lé hodiny prostě seděl, hučel do mě a nutil mě, abych se chovala jako blázen, jako malé dítě. Pak najednou řekl: „Ach bože, kde je ta moje dospělá Barbara? Kde je moje žena? Není z ní nic než ufňukané škvrně." Na­pila jsem se trochu vína a on mi vytrhl sklenici z ruky a prohlásil, že jsem narkomanka. Abych byla jeho že­na, pokračoval, musím nechat drog a alkoholu. Od teď­ka už žádné víno. A pak mě praštil pěstí do obličeje.

Nebolelo to, opravdu ne. Ale byl to pro mě šok. Šok z toho, že mě uhodil, šok z toho, že mě to nešokovalo víc.

„Jsi zlá holka, Barbaro," řekl mi, „zlá holka, která lidem ničí životy. Svému dědovi, své matce a teď ničíš život mně. Lidé tě nenávidí. Ty nenávidíš sama sebe a musíš být potrestaná."

Potom udělal něco zvláštního. Začal vylévat všech­ny láhve s vínem a alkoholem do výlevky. A když s tím skončil, snažil se rukama vyrvat bezpečnostní řetěz ze dveří bytu. Nakonec si došel pro šroubovák a já ho s úžasem pozorovala, jak ten řetěz oddělává.

„Já tě nechci nechat stát venku přede dveřmi na řetěz, Eriku. Proč tohle děláš?" zeptala jsem se ho.

Dlouze se na mě podíval a řekl: „Ty víš proč. Ty víš." Pak vyšel ven a práskl dveřmi za sebou.

Seděla jsem na gauči jako ochrnutá. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Byla jsem tím zmatená. Nevěděla jsem, co si mám počít. Chtěla jsem utéct, a pak zase ne. Jen kdybych si to všechno doká­zala utřídit. Jenže bylo těžké myslet jasně. Cítila jsem se tak provinilá a tak smutná. Všechno, co řekl, mi táhlo hlavou. Nevěděla jsem, že mě lidi nenáviděli, že jsem jim ničila životy. Na to jsem myslela víc než na to, jak mě uhodil. Na všechny tyhle hrozné věci. Ale kdyby to nebyla pravda, tak by to neříkal. Nevěděla jsem, že jsem tak zlá, tak zlá, abych za to zasloužila trest.

 

 

Dny vířily mezi nocemi, noci vířily mezi dny, můj život byl jako ruleta a já byla stříbrná kulička, která kroužila pořád dokola, někdy se usadila na sedmičce, pak na čtrnáctce, potom na šestadvacítce, ale vždycky jen na černé, vždycky na nějaké černé vzpomínce z různých období mého života. Ztracené lásky, pohřby, mizerní učitelé: Erik mě nutil, abych mluvila o všech svých bolestech, a já o nich mluvila a zapomínala jsem na dobré časy, ignorovala jsem své šťastné chvíle. Den za dnem mě vybízel, abych mu pověděla víc, abych mu řekla o dalších bolestech, o dalších zklamáních. Nezá­leželo na tom, kdy k nim došlo. Prostě abych mu o tom pověděla, abych tu bolest znovu prožila, a třeba mi pak bude líp.

Byla jsem sveřepě odhodlaná dát to všechno zase do pořádku. Myslela jsem, že jenom znovuprožitím každého vztahu, každého roku svého života budu schopná dát tomu všemu smysl. Jenže jsem nevěděla, že můžu uváznout na nějakém jiném věkovém stupni, na úrovni myšlení, emocí, osobnosti a intelektu toho věkového stupně. A čím víc jsme s Erikem mluvili, tím víc jsem cítila, jak je můj život beznadějný. Propadala jsem smutku. Erik mi řekl: „Ty jsi opravdu beznaděj­ná, ale já se o tebe navždycky budu starat. Jsi bezna­dějná." Tolik jsem milovala život, a tak jsem jen plaka­la a plakala. Všechno bylo pryč, všechno jsem zničila, a co víc, byla jsem beznadějně nemocná. Erik přikyvo­val, smutně se na mě díval a řekl: „Je už moc pozdě, holčičko, moc pozdě. Je to opravdu smůla."

Často se teď na mě vztekal, ale pořád ještě cho­dil nakupovat, vařil a trávil celé hodiny hovorem se mnou. Byla jsem vyčerpaná svými stálými hysterický­mi záchvaty a stálou uzavírací palbou jeho vzteku, a tak jsem pozorovala, jak uplývají týdny. A každý den mi říkal, že je to se mnou horší, ale že se o mě bude starat, protože mě miluje. Skláněl svůj obličej k mé­mu, smutně se na mě díval a říkal, že kdyby mě teď odvezl na kliniku, tak by mě podrobili lobotomii, vy­operovali by mi část mozku. „Zůstaň s tím, kdo tě má rád," varoval mě. „Nikdo tě nemá tak rád jako já. Je­nomže mi ovšem chybí ta moje vysoká, krásná Barba­ra, ta nezávislá žena. Kam se ta poděla, kam se poděla?"

Telefony bral vždycky on. „Nejsi v takovém stavu, abys mohla mluvit s lidmi," říkal mi. Moji přátelé Bar­ry a Líza Travisovi chtěli, abychom k nim jeli do New Jersey na víkend. „Barbara je moc unavená," odpově­děl jim. „Ne, je prostě jen vyčerpaná po svém posledním filmu. Oba si teď dáváme na pár týdnů pohov. Za­voláme vás."

S mou matkou mě nechal mluvit, kdykoli se ozva­la, ale jinak nechal odpovědět službu pro nepřítomné, nebo vzal telefon a řekl, že se mi daří výborně, že od­počívám, že jsem nadobro skoncovala s pilulkami, že je všechno senzační. Byla jsem zmatená tím, co se da­lo, i když jsem přesně nevěděla, co se vlastně dálo. Ale věděla jsem, že ať to bylo cokoli, bylo to něco hrozné­ho. A co bylo nejhorší, cítila jsem se bezmocná něco proti tomu udělat. S úžasem jsem Erika pozorovala, jak lže do telefonu, jak každému říká, že už mi je líp, že odpočívám, že se cítím výborně. Dělal to tak dobře, tak přirozeně.

Edii vykládal při každém jejím zavolání stejnou báchorku, ale s ní mě nikdy mluvit nenechal. Vždycky jsem podle něho byla v koupelně nebo jsem odpočíva­la. „Zavolá ti sama," říkal jí. Ale nikdy jsem to neudě­lala, ani když Erik nebyl v bytě. Tolik jsem se styděla - styděla za to, jak vypadám, jak se chovám, styděla jsem se za to, co se se mnou děje. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl, dokonce ani Edie. Erik lhal mým přáte­lům, ale lhal kvůli mně, jak jsem si myslela, lhal, aby mě chránil. Já své matce opakovala stejné lži, kdykoli zavolala. Část mé bytosti chtěla, aby těm lžím uvěřili všichni - chtěla jsem jim věřit sama. Ale jiná moje část se při každém zazvonění telefonu modlila, aby to volala zpátky moje matka, Edie, kdokoli, a dožadovala se pravdy.

Jednou pozdě odpoledne jsem skutečně byla v koupelně, když telefon zazvonil. Erik ho vzal v ložni­ci, a já slyšela skrz dveře jeho hlas: „Je to schizofrenie, Jonathane, akutní schizofrenie. Ale dostane se z toho. Barbara je silná, nedělej si starosti, jsem tady s ní. Jsem s ní." Nastala pauza a pak Erik řekl: „Čí diagnó­za? Moje. Nepotřebuju žádný druhý názor. Proč do to­ho zatahovat doktory? To není nutné, Jonathane. Není to třeba, není to žádoucí. Absolutně ne. Barbaře je dob­ře. Vede si výborně."

To mě úplně omráčilo. Akutní schizofrenie. Schizofrenička? Jak Erik věděl, co mi je? Jak si troufal ří­kat mým přátelům, že jsem schizofrenička?

Vešla jsem do ložnice. „Eriku, já slyšela, cos říkal Jonathanovi."

„Půlka lidstva je schizofrenička," odpověděl. Oblé­kal si sako. „Jdu ven něco koupit. Uděláme si oslavu."

Odešel a já seděla na kraji postele, omámená, ne­schopná něco cítit. Jakou oslavu? Toho, že jsem schizo­frenička? Toho, že jsem zlá, všechno ničící mrcha? To­ho, že jsem beznadějný případ? Podívala jsem se na telefon. Tak zoufale jsem potřebovala mluvit s Edií a s Jonathanem. Potřebovala jsem slyšet nějaký hlas, který by nebyl Erikův. Někoho, kdo by mi řekl, že jsem Barbara, že jsem v pořádku, kdo by mi přísahal, že nejsem beznadějný případ. Potřebovala jsem po­moc, ale nebyla jsem blázen. Jenže jsem nedokázala telefon zvednout. Nedokázala jsem se pohnout.

Ležela jsem, když se Erik vrátil. Vešel do ložnice a mával lahví šampaňského. „Seber se, holčičko," řekl. „Budeme oslavovat."

Šla jsem za ním otupěle do kuchyně a mrkala jsem ve světle. Erik přinesl chleba, sýr, ovoce a ple­chovku kaviáru. Na lince stála další láhev šampaňské­ho. Pozorovala jsem ho, jak všechno aranžuje na pod­nos a nese do obývacího pokoje. Sedla jsem si na po­hovku, zatímco otvíral šampaňské. „Na zdraví Barba­ře," prohlásil a pozvedl svou sklenici. „Zbavila ses pilu­lek a špatných mozkoškrabů. A teď se vezmeme."

Nemohla jsem věřit vlastním uším. Musím oprav­du bláznit, pomyslela jsem si. Jonathanovi právě řekl, že mám akutní schizofrenii, a teď říká, že se vezmeme.

„Proč ne? Zítra si zařídíme krevní testy a všechny překvapíme. Prokázali jsme svou lásku tím, že jsme spolu prodělali tuhle záležitost."

„Eriku, já nepotřebuju, abys mi prokazoval svou lásku."

Postavil sklenici a zabodl se do mě pohledem. „Tím chceš říct, že si mě nechceš vzít, po tom všem, co jsem pro tebe udělal?"

„Ale proč právě teď, proboha?" namítla jsem. „Po­dívej se na mě. Vypadám hrozně. Eriku, já jsem ne­mocná, a ty si mě chceš brát. Proč?"

„Proč sakra ne?" vybuchl vztekle. V jeho tónu nebyla žádná láska, žádná něha. „Kdo tě miluje tak jako já? Co mám sakra dělat, abych tě o tom přesvědčil?"

„Já nepotřebuju žádné přesvědčování. Necítím po­třebu vdávat se. Já miluju tebe a ty miluješ mě. To je všechno, co potřebuju."

„Sakra už, Barbaro!" zařval.

„Prosím tě, prosím tě, nech mě samotnou!" výkřikla jsem.

Utekla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře, j Sedla jsem si na kraj postele a poprvé po týdnech jsem začala myslet souvisle. Už jsem nebyla zlobivá malá holčička, která brečí a hystericky dupe. Už jsem nežila v minulosti. Byla jsem v přítomnosti, teď, tady, ve svém vlastním bytě. Byla jsem Barbara, a tam v obývacím pokoji byl Erik - ne můj otec, ne můj psy­choanalytik, ale muž, se kterým jsem žila pět let, kte­rého jsem ve skutečnosti neznala. Proč si mě chtěl brát právě teď, právě uprostřed mých potíží po těch pi­lulkách? Proč mi pořád říká, že jsem beznadějně ne­mocná? Je to něco jako v tom filmu Plynové lampy"! Chce snad moje peníze, tu chajdu na pláži? Je to všech­no kvůli tomuhle?

Nech toho, Barbaro, nech toho, okřikla jsem se v duchu. Není to už tak dost zlé být schizofrenická i bez té paranoie navíc? Ale nemohla jsem tu myšlen­ku dostat z hlavy. Věděla jsem, že Erik platí alimenty, výživné na dítě. Nebyl teď už pár týdnů ve své kance­láři a jenom párkrát jsem ho slyšela, jak telefonuje se svou sekretářkou. Měl vůbec nějaké klienty? Měl vů­bec nějaké peníze? Nikdy jsem neviděla jeho šekovou knížku, ale pomáhal mi vyrovnávat moje konto. Vedl seznam vydání za domek na pláži; pomáhal mi sesta­vovat podklady pro člověka, který mi dělal daňové při­znání. Věděl, kolik mám ve spořitelně. Věděl o kontě, které mi zařídil otec, když prodal svůj podnik.

Vstala jsem tiše a otevřela jsem dveře do ložnice. Seděl v obývacím pokoji na pohovce a četl. Láhev od šampaňského byla prázdná a pil teď obyčejné víno. Kdybychom se vzali, mohl by mě dát zavřít do ústavu, pomyslela jsem si. Je přece právník. Vyzná se v tako­vých věcech, jako je plná moc převedená na manžela.

Ale ne, namítla jsem si, tohle to být nemůže. Nejde o mé peníze, ani o můj domek. U Erika ne. Ten mě mi­luje.

 

 

Jednou v neděli pozdě odpoledne jsme seděli v obývacím pokoji. Erik četl nějakou knihu a pil víno. Já se pokoušela číst nedělní Timesy, ale nedokázala jsem pochopit slova. Nebyla jsem schopná soustředit se. Potlačila jsem v sobě myšlenku, že Erik mě žene k tomu, abych se zbláznila. Miloval mě přece, pomáhal mi. Ale proč mě nenechal mluvit s mými přáteli? Proč mě nenechal vyjít z bytu? Proč mě nechtěl vzít k něja­kému doktorovi?

Dlouho jsem se na něj dívala a pak jsem začala mluvit. Nebyl to můj hlas. Byl to hlas malé holčičky. Někde v podvědomí mi tkvěla myšlenka, že když budu hrát víc bláznivou, než opravdu jsem, Erik mě bude poslouchat. „Musím se dostat ven z tohohle bytu, Eri­ku. Já vím, že jsem nemocná. Vím, že jsem beznadějný případ. Ale myslím si, že bych měla jít k nějakému doktorovi. Třeba je tu šance, že by nějak pomohl." Vy­kročila jsem do ložnice, abych si něco oblékla, když jsem ucítila křupnutí v zátylku. Erik mi dal ránu do vazu. Pak mě otočil k sobě a praštil mě do břicha.

Začala jsem mu rány vracet, jakoby v dětské, holčičí hře. Říkala jsem si, že Erik si dělá legraci. Abych mu rány vrátila, musela jsem se tvářit jako malá hol­ka, jinak by mě opravdu zmlátil. Ale proč mě vůbec praštil? Co jsem mu udělala? Myslela jsem, že je to jen škorpení. Nemohla jsem mu způsobit bolest, ale muse­la jsem nějak ventilovat svůj pocit marnosti, svůj zma­tek, svůj vztek, a tak jsem se pustila sama do sebe, tloukla jsem se pěstmi do boků a pak jsem si začala drásat vlastní tělo. Pozorovala jsem se při tom, ale by­la jsem bezmocná udělat něco proti tomu.

„Jsi cvok," ušklíbl se Erik a odešel otráveně pryč.

Už jsme spolu nespali v jedné posteli, ba ani ne v jednom pokoji. Já spala v ložnici a trávila jsem tam hodiny i během dne, polehávala jsem, přecházela sem a tam a snažila se přemýšlet. Erik spal v obývacím pokoji na pohovce, jako nějaký hlídač, jako dozorce. Už do mě neládoval šťávu z čerstvého ovoce a vitamíny. Jídlo prostě přinesl a jedli jsme mlčky. Byla bych moh­la vyjít z bytu, když odešel nakupovat. Byla bych moh­la zvednout telefon. Ale neudělala jsem to. Netroufala jsem si riskovat zase jeho vztek.

Jednou večer jsem seděla sama v ložnici. Už jsem nebyla Barbara, to jsem věděla, a nevěděla jsem ani, kdo je vlastně Erik, nebo kdy se změnil v tohohle cizí­ho a občas násilného člověka. Zašla jsem do koupelny, abych si umyla obličej. Uviděla jsem někoho v zrcadle. Byla jsem to já. Krk jsem měla černomodrý, paže po­kryté obrovskými nafialovělými skvrnami. Modřina­mi! Sahala jsem po kohoutku a náhle jsem se zarazila. Držela jsem si obličej v dlaních, oči dokořán překvape­ním. Odkud se vzaly ty modřiny? Najednou jsem po­chopila. Erik mě zmlátil. A ucítila jsem nával krve do tváří, viděla jsem se, jak rudnu. Byla jsem rozčilená a pak se mi v hlavě rozbřesklo - poprvé za celé ty týd­ny. To on je šílený, řekla jsem si. Po celou tu dobu i jsem si myslela, že šílená jsem já, nebo že mám ten i pocit po těch pilulkách. Proč mi pořád říkal, že jsem beznadějný případ? Tyhle souvislosti mi probíhaly hla­vou. On mi vyhrožoval lobotomií a uzavřeným odděle­ním. Mně! Panebože, on chce, abych byla choromyslná. To Erik je blázen!

Zírala jsem do zrcadla a myšlenky mi vířily hla­vou. Dech se mi zrychlil a zrudlá rozčilením z toho poz­nání jsem došla k rozhodnutí. Musím od něho pryč. Musím. Myslela jsem si, že Erik mi pomáhá, ale probo­ha, vždyť on mě drží uvězněnou. Mučí mě. Byl moje láska. Teď je můj nepřítel. Není čas na další uvažová­ní, není čas na otázky. Musím se odtud dostat. Jestli se nedostanu, už se nikdy neuzdravím. On mě zabije.

Potichu, potichoučku jsem chodila po špičkách ložnicí, abych si vzala něco na sebe. Už týdny jsem ne­měla na nohách střevíce, už týdny jsem se ani neoblékala. Vyklouzla jsem z potrhané noční košile a pajdala kolem ve střevících, abych si zase zvykla na ovládání svých nohou. Natáhla jsem si džíny a svetr. Potřebova­la jsem své brýle a vzala jsem si své klíče. Peníze. Kde jsou sakra peníze? Vem je ďas. Jonathan s Edií za mě taxíka zaplatí, až k nim přijedu. Jen abych se teď do­stala ven a nevzbudila ho.

Třásla jsem se strachem. Nefungovala jsem už ce­lé dny, týdny. Chůze mi byla obtížná, soustředění myš­lenek skoro nemožné. Pořád jsem si říkala: jedu za Edií a Jonathanem, ti mi pomůžou. Musím odtud pryč. Erik už není moje láska, musím odtud pryč. Dosud jsem viděla svůj obličej v zrcadle, jak si jej držím v dlaních při tom návalu vzrušení, kdy jsem si ve vteřinovém záblesku uvědomila, co se vlastně dálo. Třeba můj mozek po celé týdny spal, třeba jsem po tu dobu ztratila soudnost, ale teď jsem se dala dohromady. Barbara se vrátila. Plynové lampy byly pryč. Odcháze­la jsem odtamtud. Byla jsem nemocná, ale on byl blá­zen.

Pomalu, s napjatou snahou, abych nezpůsobila hluk, jsem pootevřela dveře ložnice. Chtěla jsem pros­tě projít po špičkách halou ke dveřím bytu a pak radši seběhnout těch šestnáct úseků schodiště než přivolávat nahoru výtah, který by mohl být v bytě slyšet. Ote­vřela jsem dveře víc a podívala se směrem k temnému obývacímu pokoji. Na vteřinu se mi ulevilo. Erik jistě usnul. Zdálo se to snadné. Vykročila jsem potichu ha­lou. Pak jsem uviděla, jak se ve tmě něco zalesklo: světlo zvenčí se od něčeho odrazilo. Od jeho brýlí. Eri­kových brýlí. Panebože, on seděl se založenýma ruka­ma na židli z jídelny, obrácené k ložnici. Čekal. On vě­děl! Četl mé myšlenky.

„Kam jdeš?" ozval se ze tmy nějaký cizí hlas. „Kam sakra myslíš, že jdeš?"

Ani to nezní jako jeho hlas, napadlo mě. Pokračo­vala jsem v cestě, když vykročil ve tmě směrem ke mně.

„Kam jdeš, povídám."

„Prostě mám chuť se projít," řekla jsem. Věděla jsem, že to zní nevěrohodně, vždyť jsem už celé týdny nevykročila z bytu. Ale musela jsem si dávat pozor na jazyk, vážit každé slovo. Byl přece násilník, co jsem měla říct, abych ho nepopudila?

Došla jsem ke dveřím, když jsem ho uslyšela promluvit, jenomže tentokrát měl ke mně blíž, na dosah ruky. Popadl mě zezadu a sevřel mi krk. Začali jsme se spolu prát. Nebyl to žádný vyrovnaný zápas. Ale já se rvala tvrdě. Napřed jsem mu chňapla po brýlích. Někde mi něco zapjalo v mozku: on bez brýlí nemůže fungovat, nemůže vidět. Strhla jsem mu je z obličeje a rozdrtila skla v ruce, až mi střepy pořezaly prsty. Vrhl se na mě, tloukl a mlátil. Já do něj zuřivě bušila pěstmi jako cepem. Pak se najednou otočil a skočil do kuchyně. Rozsvítil. Hledal rezervní brýle. Konečně jsme mohli jeden druhého vidět a já se pokusila do­běhnout ke dveřím. Vyrazil za mnou a sevřel mě zeza­du. Měla jsem pocit, že mě uškrtí.

„Jsi šílená," syčel. „Nikdy už nevyjdeš ven, nikdy, nikdy. Já se o tebe postarám. Jsi cvok; tam venku by tě čekala jen lobotomie. Jsi šílená, ty mrcho." A srazil mě na podlahu.

Zápasila jsem tak houževnatě, jak jen jsem doká­zala, ale byla jsem zesláblá z nevyspání, z nejedení, ze všeho. Byl na mě moc silný. Mohl mě zabít. Ale z něja­kého důvodu to neudělal. Odtáhl mě do ložnice a svá­zal mi ruce za zády šňůrou od svého županu. Všemu je konec, řekla jsem si. Konec s mým životem.

Ležela jsem na podlaze v ložnici, s rukama sváza­nýma, vyčerpaná, zkrvavená. Co se mnou udělá dál? Myšlenky se mi zběsile honily hlavou. „Prosím tě, já nechci umřít," vyhrkla jsem nahlas. „Já budu hodná." Rozsvítil a najednou bylo všechno jasné. Kdybych pro­jevila moc velkou slabost, věděla jsem, že by toho vyu­žil. Věděla jsem, že by mě zase mlátil. Snažila jsem se tedy, abych v tomhle pokořujícím postavení zajatkyně vypadala rozhořčeně, sebrala jsem všechno, co ze mne zbývalo, zbytek té staré Barbary. Pořád jsem si připo­mínala, že je násilník, šílenec. Ze by mě mohl zabít.

Pak mě napadl jeden plán. Věděla jsem, že ať by se s Erikem dělo cokoli, nechtěl by, aby mě lidi viděli takhle zřízenou, v tom stavu, do kterého mi sám pomo­hl. A věděla jsem, že ho dokážu nachytat. Musela jsem někoho dostat sem, aby mé tady viděl a pomohl mi. Můj plán musel vyjít.

Erik přecházel sem a tam mezi ložnicí a obývacím pokojem. Zřejmě nevěděl, co má dělat dál. Rozhodla jsem se, že budu hrát nemocnou, že musím hrát bláz­nivou, abych se tak dostala pryč. Zavolala jsem na něj z ložnice: „Přijde sem Jonathan s Edií, aby mě odtud odvedli, Eriku, jistě přijdou. Pomůžou mi, aby mi bylo líp."

Najednou stál nade mnou. „Kdy mají přijít?"

Rychle jsem přemýšlela. „Dneska večer," odpově­děla jsem. „Přijdou dnes večer."

Zamračil se na mě, zavrtěl hlavou a podivně se us­mál. „Nepřijdou," řekl a odešel zpátky do obývacího pokoje.

„Ale ano, přijdou," křikla jsem za ním svým bláz­nivým dětským hláskem. „Přijdou jistě. Zavolala jsem jim, když jsi spal." A začala jsem se pitvorně šklebit, hrát šílenou. Prosím tě, ať mě poslouchá, bože! Prosím tě, ať mi věří!

Erik se vrátil do ložnice, díval se na mě celou věč­nost, jak se mi zdálo, a pak řekl: „Já vím o všem, co dě­láš. Kdybys jim byla volala, tak bych to věděl. Nemlu­vila jsi s nikým."

„Ty jsi spal," namítla jsem. „Jsi tak unavený z to­ho vaření a nakupování, že nemůžeš sledovat všech­no." Předstírala jsem, že se na něj nedívám, ale pozo­rovala jsem ho a viděla jsem, že nějak podvědomě po­znal, že já mám promyšlené všechno. Mluvila jsem až moc jasně, až moc logicky, až moc sebevědomě. Ale musel mi věřit. Bože, ať zavolá Edii a Jonathana, říka­la jsem si. Prosím tě! Pak začnu ječet.

Erik přistoupil k telefonu. Zdál se nejistý. Nemohl vědět, že jsem mu nastražila past, nemohl. Musel mi věřit. „Jaké mají číslo - jaké mají sakra číslo?" zavr­čel, když si sedal na postel se sluchátkem v ruce. Pro­sím tě, ať zavolá! Bože, já nechci umřít. Řekla jsem Erikovi to číslo.

Vytáčel pomalu, s pohledem upřeným na mě, jak ležím na podlaze, pořád nedůvěřivý, nejistý. Nesměla jsem se zatvářit moc pyšně nebo projevit vítězoslávu, kterou jsem cítila. Snažila jsem se vypadat rozhořče­ně, nezaujatě, vztekle, silácky i bláznivě, to všechno zároveň, a můj výraz musel prozrazovat něco, co ho rozzuřilo. Šlápl mi do obličeje. S rukama svázanýma za zády jsem se nemohla bránit. Prosím tě, buď doma, Edie. Bylo už po půlnoci a já věděla, že Jonathan oby­čejně ráno operuje. Museli tedy být doma.

Někdo do telefonu odpověděl, a když jsem slyšela, jak mluví Erik, začala jsem ječet. Ohnal se a začal mě bít volnou rukou, zatímco druhou zakrýval mluvítko. Bez brýlí vypadal nějak odule, nějak divně. Těžce dý­chal a já si uvědomila, že má větší strach než já. Znovu jsem zaječela a on mě znovu uhodil. Jediné moje po­myšlení bylo: Prosím tě, bože, ať mě oni v telefonu uslyší. Nemohla jsem dělat nic jiného než ječet, ječet a doufat.

„Ne, nic se tady neděje," řekl Erik do telefonu. „To byla jen Barbara. Ne, je v pořádku. Za pár dní se vrátí do práce. Teď už spí celou noc."

Nemohla jsem věřit tomu, že dokáže mluvit tak klidně, ale pořád jsem ječela: „Jonathane, přijeď pro mě a odvez mě, prosím tě! Erik mi ubližuje!" Věděla jsem, co za tohle můžu od Erika čekat. Ale věděla jsem taky, že je to moje jediná šance. I kdyby mě mlátil, do­kud se sem nedostanou oni, vydržela bych to. Teď mě nemohl zabít, když někdo znal pravdu. Prosím tě, bo­že, ať mě Jonathan slyší. Prosím tě, ať přijedou!

Znovu jsem zaječela a tentokrát mě Erik kopnul. „Barbaro, buď zticha, prosím tě," řekl, „pokouším se domluvit s Jonathanem." A pak do telefonu: „Barbara se snaží tímhle pravěkým jekotem dostat ze sebe všechnu svou potlačenou zuřivost. Poslyš, Jonathane, ona si vzala do hlavy, že se dnes v noci u nás zasta­víte."

„Pospěš si, Jonathane, prosím tě!" křičela jsem. „On mě bije!"

Erik neřekl nic. Poslouchal teď Jonathana. Pak začal protestovat. „Říkal jsem ti, sakra, že je všechno v pořádku. Barbara vás tady nechce. Já to zvládnu, Jo­nathane." Konečně zavěsil. „Víš, cos provedla?" zařval na mě. „Uvědomuješ si, cos provedla, aby tě hrom ba­cil! Teď sem přijedou. Tys mě napálila, ty mrcho bláz­nivá!" Sevřel mi jednou rukou krk a vrazil mi pěst do oka. Ale pak toho nechal a začal chodit po bytě.

Mluvila jsem na něho, konejšivě, mírně, ne pomstychtivě, nenadávala jsem mu. Snažila jsem se ho uklidnit. Řekla jsem mu, že Jonathan a Edie dají všechno do pořádku. Že jsou to naši přátelé. On mě ig­noroval a já si myslela: Ach, Jonathane, prosím tě, na­sedni do auta. Nenechávej mě na holičkách. Přiveď po­licii. Přijeď sem a pomoz mi! Musím se od něho dostat!

Zezdola zazvonil domovní zvonek. Byli tady. Trva­lo to nějakých třicet minut, minut, které se mi zdály delší než celý můj život. Pak zazvonili u dveří bytu a Erik jim otevřel. Snažila jsem se vyprostit ze šňůry, kterou jsem měla svázaná zápěstí, a tím byla bolest ještě horší. Zavolala jsem na ně, když vcházeli do by­tu: „Díky bohu, že jste tady, díky bohu! Potřebuju vás. Prosím vás, pomozte mi!"

Vešli do ložnice a zadívali se na mě, jak ležím na podlaze, s rukama svázanýma za zády, s rozcuchaný­mi vlasy, s krvavými šrámy v obličeji, s modřinami po těle. Ať už je to jakkoli šokovalo, nedali to na sobě znát. Byli klidní a chladnokrevní. Byli úžasní.

„Je beznadějně nepříčetná," vyhrkl Erik zadýcha­ně na Jonathana, snažil se získat výhodu tím, že pro­mluví první.

„Ne, ne, ne!" křičela jsem. „Já nejsem nepříčetná, Jonathane! Jsem nemocná, ale on je nepříčetný. Mlátil mě tady."

„Nevšímej si jí, Jonathane," pokračoval Erik. „Má halucinace. Snažil jsem se jí pomoct. Já ji miluju, Jo­nathane. Vzdal jsem se pro ni všeho. Ale teď pro ni ne­můžu udělat nic."

„Jonathane," zaječela jsem, „zavolej policii!"

„Pšš, Barbaro," odpověděl mi tiše. „Jsou dvě hodi­ny ráno. Ať nevzbudíme celý dům."

„Nerozvazuj ji, Jonathane," varoval ho Erik. „Cho­vá se násilně. Podívej se na můj obličej!"

„On bil mě!" vykřikla jsem. „Já se nechovám ná­silně. Já bych nikomu neublížila."

Edie se obrátila na Erika a řekla: „Vy dva nemůže­te dnes v noci zůstat pohromadě."

„Barbara bude muset do nemocnice," prohlásil Jo­nathan.

Byla jsem podrážděná, poděšená, zuřivá. Nevědě­la jsem, jak to udělat, aby mi věřili.

Edie tam stála, dívala se na Erika, dívala se na mě. Začala si klekat ke mně, aby mě uchlácholila, aby mi pomohla, ale Jonathan ji zadržel. „Máš myslím pravdu, Jonathane," ozval se Erik. „Kde je telefonní seznam? Zavoláme někam do nemocnice. Policii volat nemusíme."

Znovu jsem se rozječela: „Ne, ne, ne! Copak nevi­díte, co dělá? Vždyť je blázen! Nenávidí mě!"

Erik zašel do obývacího pokoje hledat telefonní seznam. Jonathan si klekl vedle mě. „Pomoz mi, Bar­baro," řekl tiše a zadíval se mi hluboko do očí. Zvedl mě na nohy a zavedl k mě k židli. „Pomoz mi, prosím

tě."

Pochopila jsem, co tím myslí. Žádal mě, abych mu pomohla pacifikovat Erika tak, aby se zdálo, že on s Erikem souhlasí. Poznal, co se děje, a snažil se zbavit situaci výbušnosti a separovat nás. Přestala jsem zápasit se šňůrou. „Ano, Jonathane," špitla jsem. „Ano, rozumím."

Erik se vrátil do ložnice a začal vytáčet čísla nemocnic. Slyšela jsem, jak do telefonu říká: „Ne, zuřila. Řekl bych, že by nejspíš patřila na uzavřené oddělení."

„Jonathane!" zaječela jsem zase.

„Barbaro, Barbaro, slíbila jsi něco," řekl Jona­than.

„Patrně bude potřebovat dlouhodobou léčbu," ří­kal Erik někomu bezejmennému. Nějakému neznámé­mu zřízenci vykládal, že jsem beznadějně šílená. Lom­coval mnou vztek a rozhorlení, ale věděla jsem, že mu­sím zachovat klid.

Pokusila jsem se očima upoutat pozornost Ediinu. Stála vedle svého manžela a pozorovala střídavě Erika i mne. Oba pořád zachovávali rozvážný klid. Chovali se, jako by všechno bylo pod kontrolou. „On je blázen, Edie," naznačila jsem jí němým pohybem rtů. „Mlátil mě. Neposlouchej ho. Nepotřebuju žádnou dlouhodo­bou léčbu." Snažila jsem se vyjádřit tohle všechno je­nom pohyby hlavou, očima, němým šepotem.

Erik mluvil s někým v nemocnici Mount Sinai. „Můžete ji přijmout teď v noci? Je zuřivá."

Zavrtěla jsem vztekle hlavou. Edie udělala krok ke mně a s rukou zakrytou za svým tělem mi dala zna­mení, kroužkem z palce spojeného s ukazováčkem, aby mi naznačila, že i ona pochopila, co se tu děje. Dí­ky bohu, uvěřila mi. Uvěřila mi.

Erik volal po řadě nemocnice Lenox Hill, Roose­veltovu, Sv. Vincenta. Jednu za druhou podle seznamu. „Potřebujeme pokoj pro tuhle noc," říkal. „Ano, ano, ano. Pacientka zuří."

Odpovědi byly vždycky stejné: zavezte ji na poho­tovost, zavolejte svého doktora, zavolejte policii. Erik do telefonu zařval a práskl sluchátkem. „Hrom aby do toho!" zaklel. „Musíme ji dostat někam do špitálu!"

„To není jako dostat pokoj v hotelu," poznamenal Jonathan. Snažil se Erika uklidnit, něčím ho zaměst­nat. Chápala jsem to sice, ale nemohla jsem to snést. Byla jsem příliš pobouřená, příliš rozčilená, než abych zůstala tiše. „Jonathane!" zaječela jsem znovu a zalomcovala židlí. „To on je blázen! Vyhrožoval mi lobo­tomií!"

„Barbaro, pomoz mi. Pomoz mi, prosím tě."

Tak to šlo pořád dokola a já seděla s rukama svá­zanýma za zády, zatímco moje nejlepší přítelkyně a je­jí manžel poslouchali, jak se můj milenec pokouší za­vřít mě na doživotí do blázince. Snažili jsme se pově­dět si všechno očima, ale to mi nepomáhalo. Nemohlo to skoncovat s mým pocitem marnosti.

Konečně se Erik zhroutil na postel a rozplakal se. „Ach kristeježíši! Moje krásná Barbara! Snažil jsem se jí pomoct, Jonathane, udělal jsem všechno, co bylo v mých silách!"

„Já vím, já vím. Ale někdy se takovéhle věci sta­nou. Není to ničí vina." Jonathan mluvil velice klidně. „Znám jednu velmi dobrou kliniku hned za městem, jmenuje se Longview. Nech mě zavolat tam, Eriku."

„Já tam zavolám sám," vykřikl Erik. „Já to udě­lám, Jonathane!"

„Eriku, dej mi ten telefon. Prosím tě, nech mě, abych ti pomohl. Ty jsi unavený."

Erik podal zdráhavě telefon Jonathanovi a ten v pár minutách zajistil lůžko na klinice Longview.

„Dovezu ji tam," prohlásil Erik, když Jonathan po­ložil telefon.

„Počkej chvíli," zarazil ho Jonathan, teď pevně u kormidla. „Edie, napřed dej Barbaře trochu mléka. Projevujeme u ní hyperventilace. Musí dostat mléko."

„A rozvaž mě, Jonathane," požádala jsem. „Krvácí mi zápěstí."

„Budeš klidná, Barbaro? Nevrhneš se na nikoho?"

„Sakra, Jonathane, vždyť jsem Barbara! Na niko­ho se nebudu vrhat. Hned mě rozvaž!" vykřikla jsem.

„Radši ne, Jonathane, radši ne," namítl Erik. „Je zuřivá. Varoval jsem tě." Vstal a začal chodil mezi obý­vacím pokojem a ložnicí.

Jonathan ho musel znovu uklidňovat a já se snaži­la zůstat zticha, zatímco mi Edie rozvazovala ruce. Na­lila mi sklenici mléka a já je do sebe naráz hodila.

„Já ji tam dovezu," domáhal se znovu Erik. Oblékl si sako a podíval se na mě s opovržením, s nenávistí a s pohrdáním, jako by mě byl nikdy neznal, nikdy ne­miloval. Pozorovala jsem ho s úžasem. Co se to mezi námi stalo? Co se to stalo?

„Já s ním jet autem nechci, Jonathane," řekla jsem. „Pojedu jenom s tebou. Erik mi chce ublížit. Mu­síš mě odvézt ty."

„To je v pořádku, Barbaro," přikývl. „Všechno bu­de zase v pořádku. Edie, pomoz Barbaře ustrojit se."

Byla jsem tak slabá, že jsem se sotva držela na no­hou. Zašla jsem do koupelny, abych si umyla obličej. A pak mi Edie pomohla vzít si čisté oblečení. Oblékla jsem si kabát a uvázala si šátek na hlavu. Snažila jsem se vypadat normálně.

Jonathan mě vzal pod paží a vedl mě halou do obý­vacího pokoje. Pokoušela jsem se promluvit, vysvětlo­vat, poděkovat mu. Ale nemohla jsem ze sebe vypravit slovo. Kdo jsem? Kam jedu? To mi tanulo na mysli. Cí­tila jsem jen, že mě někam strhuje proud.

„Drž se, Barbaro," povzbudil mě Jonathan a stiskl mi jemně paži.

Erik čekal u dveří. Snažila jsem se na něho podí­vat, ale oči se mi nezaostřily. Kdo byl tenhle člověk? Proč mi tohle udělal? Proč chtěl všechnu tuhle zkázu? Proč mi nepomohl?

Erik trval na tom, že pojede do nemocnice s námi. Čekali jsme všichni čtyři na výtah, a když přijel, snaži­li jsme se vypadat klidně, vypadat normálně. Liftboy mě pozdravil úsměvem, jako kdyby mě vezl naposled jenom včera. Jak dávno to bylo? Před několika týdny? Měsíci? Odpověděla jsem mu chabým úsměvem. Ni­kdo v domě se nedoví, co se odehrálo v tom bytě. Vypa­dali jsme jako čtyři lidé, kteří odcházejí z nějakého ve­čírku.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->