<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

5.

 

Longview

 

 

Do nemocnice jsem jela s Jonathanem a s Edií v jejich voze. Erik jel za námi ve starém Samíkovi; bylo to na­posled, co jsem tohle autíčko spatřila. Jonathan zarazil moje řeči o policii. O násilnostech nebo o policii ne­chtěl vůbec mluvit. Nejdřív jsem měla vztek. Pak mi vysvětlil, že se cestou do mého bytu s Edií rozhodli, že kdyby zavolali policii, mohlo by to zničit moji kariéru. Nevěděli napřed, co se děje; obávali se sice něčeho strašného, ale takovou hrůzu nečekali. Přesto však vě­děli, že kde se objeví policie, tam se připletou reporté­ři.

To mě uzemnilo. Na tohle jsem dřív nepomyslela. A teď jsem si představila novinové titulky: Televizní filmařka z CBS uvězněná sexem a láskou na Central Park West.

„Ach, Jonathane," vydechla jsem, „to máš tedy pravdu. Prostě jsem na to nemyslela." Moji přátelé mi přispěli víc, než jsem očekávala. Přelstila jsem Erika, přestože jsem byla beznadějný případ nemoci. Přelsti­la jsem ho a zachránila jsem si život. Ale věděla jsem, že mi mozek pořád ještě správně nefunguje.

„Jak k tomu vlastně došlo, Barbaro?" zeptala se Edie. „Jak jsi tohle mohla připustit?"

„To ty pilulky," řekla jsem a rozbrečela jsem se. Jak jsem jí mohla vysvětlit, že jsem po vysazení pilu­lek nedokázala vůbec myslet, vůbec uvažovat? Že jsem nerozeznávala správné od špatného.

Byla to dlouhá jízda. Longview byl v okrese Suf­folk, a když jsme tam dorazili, seděli jsme všichni čtyři mlčky v čekárně, dokud mě nezavolali do přijímací kanceláře, abych vyplnila formuláře. Nějaká Indonésanka mi začala klást otázky. „Co pro vás znamená ta­hle věta, slečno Gordonová: Lidé ve sklenících by ne­měli házet kameny?" Přemýšlela jsem a přemýšlela, vší silou jsem namáhala mozek. Ale nevěděla jsem, co to znamená. Doktorka se usmála a pokračovala: „Jak byste vyložila úsloví: Na kutálejícím se oblázku se neu­sadí mech?" Nedokázala jsem vysvětlit ani tohle. Utek­la jsem zpátky do čekárny a chytila Edii.

„Edie, Edie, já nedokážu myslet. Řekni mi, co to znamená: Na kutálejícím se oblázku se neusadí mech?" Viděla jsem, jak se Edii zalily oči slzami. Jona­than se na mě díval upřeně a Erik hleděl stranou. Edie mi to začala vysvětlovat, ale doktorka vyšla z kancelá­ře a zavedla mě zpátky ke svému psacímu stolu.

Seděla jsem proti ní, pozorovala jsem ji, jak vypl­ňuje formuláře, a věděla jsem, že si myslí, jaký má těž­ký případ. Poznala jsem to podle způsobu, jakým se na mě dívala. Ptala se mě, jak se cítím. Ptala se mě na modřiny na mých pažích. Moje odpovědi byly nesouvi­slé. Pořád jsem myslela na ty skleníky a kutálející se oblázky. Ale přes ten zmatek v hlavě jsem nějak chá­pala, že se doktorka snaží zjistit, jak moc jsem nemoc­ná a jestli bych mohla být nebezpečná sama sobě nebo někomu jinému. Nakonec ke mně vzhlédla a řekla: „Myslím, že vám dokážeme pomoct, slečno Gordono­vá."

Vrátila jsem se do čekárny a mluvilo se o tom, že potřebuju víc věcí na sebe, že se musí ověřit, jaké mám nemocenské pojištění, a pak přišla řeč na teniso­vou raketu. Longview má venku nádherné kurty, řekla mi Edie. Byly čtyři hodiny ráno. V osm Jonathan ope­roval. Přesto mě s Edií neopouštěli.

Pak nastal čas k odchodu. Chmurně jsem se podí­vala na Erika, když přišla sestra z oddělení, aby mé odvedla. Políbila jsem Jonathana a Edii a pak jsem se znovu podívala na Erika. Zaplavil mě smutek, když jsem mu dávala sbohem. Nechápu, jak mohlo k tomu­hle dojít, říkala jsem si v duchu. Milovala jsem ho - a teď tohle. Erik byl můj život; co se to vlastně stalo?

Vyšly jsme se sestrou z přijímací kanceláře a šly jsme přes vnitřní dvůr k blízké přízemní budově. Byla tma a já nedokázala říct, jaké je roční období - jaro, léto? Začala jsem na sestru mluvit. „Brala jsem pilul­ky," řekla jsem jí, „vysadila jsem je, něco se se mnou stalo a muž, kterého jsem milovala, se změnil." Chrlila jsem to ze sebe a sestra jenom pokyvovala hlavou a ře­kla mi, že všechno bude zase v pořádku. Že si prostě potřebuj u odpočinout.

Co se to se mnou stalo? Panebože, pověz mi, co se to stalo.

 

 

Druhý den jsem zjistila, že jsem v budově, které se říkalo Tysonův pavilón. Jak mi vysvětlila moje spo­lubydlící Yvonna, nebylo to uzavřené oddělení jako ně­která jiná. Ležely jsme v nucené intimitě na dvou úz­kých lůžkách v těsném pokojíku jako v nějaké cele a ona mě zasvěcovala do nemocničního života. Yvonna byla podsaditá černoška, která nosila pytlovité kalho­ty, křiklavé blůzy s květinovým vzorem a velmi vysoké podpatky. „Nemůžete bejt tak moc nemocná," řekla mi, „protože jste na otevřeným oddělení." Zřejmě ten fakt, že jsem neznala význam úsloví „Na kutálejícím se oblázku se neusadí mech", nezpůsobil, aby mě po­slali na oddělení pro zuřivé blázny. Yvonna pokračova­la ve své instruktáži. „Jakmile se vypracujete z nejniž­šího statusu do vyššího, můžete přicházet a odcházet po libosti, tak jako já." Pravda, vždyť trávila víkendy doma a jenom ve všední dny byla ve špitále!

Někdy dřív toho dne jsem se seznámila se svým doktorem. Doktor Alex Robertson. Kouřil ustavičně dýmku, nosil tvídová saka, světle modré oxfordské ko­šile a v ruce aktovku diplomatku. Vypadal jako vyso­koškolský profesor. Měl na starosti Tysonův pavilón a měl být mým terapeutem. To bylo podle Yvonny bá­ječné. „Většina ostatních pacientů má sociální pracov­níky nebo psychology," řekla mi. Nemocnice si zřejmě mohla finančně dovolit jenom jednoho doktora medicí­ny na oddělení. „Teď právě budete muset být na poko­ji ve dvou, protože máme málo místa," sdělil mi doktor Robertson. „Privátní pokoje žádné nemáme a budete ovšem sdílet koupelnu s ostatními pacienty." Musíte mít náramnou konjunkturu, ušklíbla jsem se.

Moje „hlavní ošetřovatelka" Marie mi přinesla do pavilónu mé věci a seznámila mě s Yvonnou. Připadalo mi divné, že Marie nosí džíny a svetr. Vzduch v paviló­nu měl hustý těžký pach, ale nebyl to špitálnický pach špitálu. Byla jsem zmatená. Myslela jsem, že jsem ve špitále, ale kde byly sestry a nemocniční mísy do pos­tele?

Longview bylo „krátkodobé" zařízení, ne pro chro­nicky nemocné. Yvonna, zkušená v téhle hře s Medicaidem, pojištěním pro nemajetné, mi vysvětlila její pravidla. Ošetření v téhle nemocnici mělo limit deva­desáti dní, protože Medicaid jen těch devadesát dní platil. Když potom člověk neměl další pojištění nebo si nemohl dovolit platit účty, došlo na státní nemocnici. A každý duševně chorý pacient věděl, co to znamenalo. Konec.

Nepamatuju si všechno, co mi Yvonna pověděla, ale vím, že jsem si nedělala starosti kvůli penězům. Byla jsem prostě šťastná, že jsem v „krátkodobé" lé­čebně. Z toho mi bylo hned líp. A přes všechny Erikovy hrozné výhrůžky nikdo tu ani nevyslovil příšerné slo­vo „lobotomie". Takže praxe léčeben pro duševně cho­ré byla diktována pravidly pojištění Medicaid. Zvlášt­ní. Co by tomu asi říkal Freud? Co kdyby člověku trva­lo 102 dny nebo tisíc dní, aby se dal dohromady? To by bylo zlé. Musel to dokázat za devadesát dní, nebo ho čekalo propadliště státní nemocnice. Můj problém to nebyl. Věděla jsem, že se odtud dostanu brzy.

Yvonna mě všude provedla, ukázala mi tenisové kurty, samoobslužnou jídelnu i ošetřovnu, jako kdyby prováděla oficiální návštěvu. V pavilónu bylo osmnáct pacientů, jak mi řekla, většina z nich trpěla deprese­mi. Zavedla mě do denní místnosti, kde někteří z nich seděli. Nevypadali pomateně. Prostě tam všichni sedě­li, pár jich kouřilo cigarety a poslouchalo desky. „Teď obě strany", nazpívané Judy Collinsovou, byla nejoblí­benější z místního repertoáru. Napadlo mě, jestli má tohle co dělat se schizofrenií. Jiní civěli na televizi ne­bo prostě tupě seděli a nedělali vůbec nic.

Yvonna střídala pobyt ve špitálech i mimo ně už celá léta. Řekla mi, že kdykoli se jí přitíží, prostě se dá zapsat znovu zpátky. Byla v pavilónu předsedkyní sa­mosprávy a členkou mnoha komisí v celé nemocnici. Byla aktivní členkou nemocničního světa. Později jsem si uvědomila, že nemocnice jí dala pocit vlastního významu, jakého nikdy nedosáhla v přelidněném ghet­tu v Jersey City, kde žila. A díky Medicaidu, který jí každý rok platil devadesát dní léčby, byla schopná dát si do pořádku život. Sedly jsme si spolu do jednoho kouta denní místnosti. Yvonna nepřestávala mluvit. „Robertson je senzační mozkoškrab. Je lepší než Goldberg, a ten je lepší než Ira. Máte štěstí, že jste ho do­stala. V tomhle špitále se pracuje skupinovou terapií," vysvětlovala mi. Jistě, každý pacient měl jednoho hlavního terapeuta. Ale v Longview se drželi terapie „prostředím", což znamená terapii, která probíhá, za­tímco člověk jí, hovoří, odpočívá nebo se dívá na televi­zi. Celou tu dobu je pacient pozorován. Personál konal pravidelné porady a sociální pracovníci, psychologové i sestry podávaly hlavnímu terapeutovi hlášení, co každý pacient dělal, jak se choval či jednal ve vztahu k druhým, jak spal a jedl. „Robertson je třeba váš dok­tor, ale všichni z personálu znají váš případ," řekla Yvonna. Úžasné, řekla jsem si, to je prostě báječné.

Yvonna musela jít na schůzi pacientů se sestrami v jiné budově a já tam po jejím odchodu prostě seděla a civěla do prázdna jako ti ostatní. Přivítání do klubu, řekla jsem si. Pak jsem vzhlédla a uviděla Edii. Nesla kufřík napakovaný šatstvem, o kterém si myslela, že je budu potřebovat. „Tady je pár šátků - vím, že je máš ráda - a nějaké papíry a pera, čisté prádlo a par­fém. Komplet, holka. Jak s tebou zacházejí, Barbaro?" zeptala se mě nervózně.

„Chystám se hrát Jacka Nicholsona a rozpoutat tady revoluci," odpověděla jsem. „Jen co si to svoje vy­stoupení dám dohromady." Usmála jsem se a pevně jsem ji objala.

„Tomuhle se říká denní místnost," ujala jsem se Yvonniny role průvodkyně. „Znamená to snad, že tady nemůžu sedět v noci?" Podívala se na mě s obavou. „Já jen žertuju, Edie. Na mou duši. Co je s Erikem?"

„To nevím. Sotva promluvil, když jsem přišla do tvého bytu pro tvoje věci. Pořád ještě nechápu, co se to vlastně stalo, Barbaro. Tolik jsi ho milovala. A všichni jsme si mysleli, že on miluje tebe." A podívala se na mě tím svým nenapodobitelně pronikavým pohledem.

„Já to taky nechápu," odpověděla jsem. „Ty pilul­ky, dály se se mnou hrozné věci, a pak s ním." Věděla jsem, že to nedává žádný smysl. „Nedokážu o tom teď mluvit, Edie. Jsem tak vyděšená."

„Budeš zase pašák, Barbaro," řekla s láskou. „Jsi silnější, než si myslíš."

Přerušila nás Marie, aby Edii řekla, že se může zdržet už jen pár minut. Podívaly jsme se jedna na druhou, moje drahá přítelkyně a já. Pokusily jsme se vyjádřit očima všechny obavy, které jsme cítily, všech­ny naděje, všechnu vděčnost a všechnu lásku. „Zavola­la bys mým rodičům?" požádala jsem ji. „Řekni jim prostě, kde jsem. Chci, aby se o tom dověděli od tebe, ne od Erika."

Když jsme se rozloučily, vrátila jsem se do svého pokoje a snažila jsem se najít místo pro svoje věci me­zi Yvonninými. Pak jsem se rozhodla, že je nebudu vů­bec vybalovat. Nechtěla jsem se tam zařizovat moc po­hodlně. Strčila jsem kufřík prostě pod postel.

Edie mi přinesla poznámkový blok. Sedla jsem si na kraj postele a začala psát. Chtěla jsem si zazname­nat sled událostí. Usmála jsem se, když jsem si vzpom­něla, jak jsem jako malá holka v Miami hlídávala své­ho bratříčka, když rodiče odešli někam na návštěvu nebo hrát karty. Když se o takových večerech v rádiu vysílaly mé oblíbené programy, zapisovala jsem si všechny legrační vtipy z pořadů Duffyho taverna a Ne­vědomost se nevyplácí, abych je mohla druhý den rá­no u snídaně rodičům vyprávět. Zapisovat si věci mi pomůže udržet lidský kontakt, myslela jsem si.

Ten první den jsem prošla zběžnou interní pro­hlídkou. Protože doktor Robertson byl doktor medicí­ny, prohlédl mě sám. Psychiatr mě nikdy předtím fy­zicky neprohlížel. Cítila jsem se podivně. Podíval se na modřiny na mých pažích a zamračil se: „Kdo vám udě­lal tohle?"

„Erik," hlesla jsem a odvrátila jsem tvář. Mřela jsem ponížením. Nevěděla jsem, jak začít, abych mu řekla, co se to vlastně stalo. Jak jsem mu mohla pově­dět, že jsem dlouho byla bita, ale že jsem o tom nevě­děla až do minulé noci? Jak jsem mu mohla povědět, že jsem vlastně nebyla bita já, ale nějaký fracek? Že to nemělo co dělat se sexem.

„Máte četné kontuze," prohlásil nevzrušeně. Vidě­la jsem, jak slovo „kontuze" říká Marcus Welby, Ben Casey, dr. Kildare. Ale nikdy jsem nevěděla, co to slo­vo znamená. Podívala jsem se na ty naběhlé fialovožluté podlitiny, které mi pokrývaly paže jako groteskní tetování. „To se ztratí," řekl mi doktor, „ale mohl vám polámat kosti."

Doktor Robertson mě zvážil. Čtyřiapadesát kilo. Zhubla jsem se o čtyři a půl kila. Pak provedl zkoušky krve a moči. Tomuhle jsem rozuměla. Teď jsem si při­padala jako v nemocnici, a to mě uklidňovalo. Teď jsem věděla, kde jsem.

Zatímco doktor Robertson prováděl ty zkoušky, informoval mě o pracovní terapii a o tenisových kur­tech a doporučoval mi, abych se denních zaměstnání i her zúčastnila, až se budu cítit líp. „A musíte začít jíst. Pár dní vám bude nosit jídlo Marie, ale pak bude­te muset chodit do jídelny v hlavní budově. Servis pro donášku na pokoj tady nemáme."

Byl tak věcný, tak neosobní. Chtěla jsem s ním ho­vořit, vysvětlit mu to o těch pilulkách, o Erikovi, ale nedokázala jsem pořádně myslet. Prosím vás, poslou­chejte mě, prosím vás! Nebyla jsem vždycky nemocná. Prosím vás, nebuďte tak příkrý. Jenže jsem ze sebe nedokázala vypravit slovo. Najednou mě začala pálit kůže na hlavě a já začala zakoušet stejný pocit prázd­noty a neskutečnosti, jaký mě tak děsil doma v bytě. Byla to hrůza. Snažila jsem se povědět mu o tom. Ale on mě neposlouchal. Musel odběhnout na nějaké zase­dání. Vrátila jsem se do svého pokojíku a zapsala jsem si do svého bloku: „Jsem Barbara, jsem, jsem, jsem."

Byla jsem přece jen v Chatahoochie. Ale jak k tomu došlo? Pamatovala jsem si jasně jenom své rozhod­nutí nechat valia. To byla poslední dospělá věc, kterou jsem udělala nerozpolcená, s jasným pocitem rozhod­nosti. Pamatovala jsem se na den svatého Patrika. Teď byla polovina května. Sedmapadesát dní jsem strávila v tom bytě, sedmapadesát dní, na které jsem si mohla sotva vzpomenout. Sedmapadesát dní, které jsem nikdy nemohla zapomenout.

 

 

Prvních pár dní v Longview jsem nedokázala usnout, vůbec jsem nedokázala ovládat své tělo. Celé hodiny jsem prochodila sem a tam po jasně osvětlené žluté chodbě, chodila jsem, abych utlumila rozčilení, které jsem prožívala. Myslela jsem na Erika, na Edii a na Jonathana, ale pořád jsem nedokázala myslet jas­ně, a tak jsem prostě chodila a chodila. Kromě toho jsem nedokázala jen tak sedět a nedělat nic jako ostat­ní pacienti. Telefonovali mi přátelé a rodiče. Edie jim řekla, že jsem v téhle léčebně. Snažila jsem se opěto­vat jejich volání, ale byla jsem příliš rozčilená, než abych mohla mluvit. Jídlo pro mě nemělo žádnou chuť, nedokázala jsem plakat, nedokázala jsem nic cítit. Chtěla jsem pochopit smysl toho všeho. Před osmi týd­ny jsem měla práci, žila jsem s mužem, kterého jsem milovala, měla jsem krásný život - až na ty zatracené záchvaty úzkosti. Teď jsem trčela v léčebně Longview s osmnácti dalšími muži a ženami, z nichž většina tr­pěla hlubokými depresemi. Čím jsem trpěla já?

Jenom na jednu věc jsem se celý den těšila - na sezení s doktorem Robertsonem. Ten mi snad vysvětlí, co se to vlastně stalo, pomůže mi dát můj život znovu dohromady. Nebyl to neatraktivní muž, fakticky byl docela hezký s těmi svými tvídovými saky a s tou svou dýmkou. Byla jsem v báječných rukách; to jsem vě­děla.

„Co je se mnou v nepořádku? Prosím vás, povězte mi, co se to stalo?" Seděla jsem v jeho malé, skoro nezařízené ordinaci proti němu, přes obrovský psací stůl, na kterém všude ležely desky se spisy. Nebyla tam ani jedna rostlina, ani jeden obrázek, žádná známka toho, že ta ordinace někomu patří. „Po tom valiu si na nic moc jasně nevzpomínám," řekla jsem a nakláněla jsem se při řeči blíž ke stolu, jako bych ho tou blízkostí chtěla přinutit, aby se víc zabýval tím, co mu říkám. Chtěla jsem, aby mě chápal, zoufale. Chtěla jsem mlu­vit o tom, jak jsem milovala svůj dřívější život, jak jsem milovala Erika, jak k tomu všemu došlo. Ale dok­tor Robertson chtěl vědět o mé minulosti: měla jsem někdy osypky, příušnice, jsou moji rodiče naživu? Prostě tam seděl, kladl mi otázky a zapisoval všechno, co jsem mu řekla, do velkého černého notesu s volný­mi listy. Očekávala jsem terapeutické sezení, ale bylo to jen vyplňování stránek notesu doktora Robertsona.

„Musím si všechno zapisovat," řekl mi, když jsem si na to během našeho druhého sezení stěžovala. „Je to nutno pro zdejší chorobopis."

Zazvonil telefon a doktor jej zvedl. Byl ustavičně přerušován kvůli konzultacím a taky měl na starosti předpisování medikamentů pro pacienty všech ostat­ních terapeutů. „Kde jsme to zůstali?" zeptal se, když zavěsil.

„Jaká tohle může být terapie," poznamenala jsem, „když vám zabere všechen čas psaní nebo mluvení do telefonu?"

„To je obvyklý postup. Pravidla jsou pravidla," od­pověděl mi. „Vážně, vy jste hrozně neurotická, Barba­ro. Buďte tak hodná a nestěžujte si. Tak tedy, jak jsem se vás ptal, máte nějaké bratry či sestry? Kde jste cho­dila do školy?"

Chtělo se mi zaječet. „Já chci mluvit o nynějšku - o tom, kdy půjdu domů, kdy se vrátím do práce, jak budu žít," řekla jsem a snažila jsem se, aby to neznělo moc neuroticky, moc bláznivě.

„Pravidla jsou pravidla," zavrtěl hlavou. „Náš čas vypršel. Uvidím vás příště po poradě sester v pátek. Myslím, že nám vybude třicet minut."

Ten pátek mi doktor Robertson oznámil svou dia­gnózu. „Jste cyklothymní osobnost," řekl, „ne manio­depresivní. Máte veliké výkyvy v náladách v rozpětí čtyřiadvaceti hodin. Klasické maniodepresivní psychó­zy mají cyklické fáze nahoru a dolů."

Seděla jsem tam a napjatě poslouchala. Konečně mluvil o mně. Cyklothymní osobnost, říkala jsem si v duchu. Nikdy jsem tohle označení neslyšela. No, aspoň že to není schizofrenie.

„Jste v hluboké depresi a trpíte přílišnou úzkostí," pokračoval energicky. „Dám vám něco, po čem se bu­dete cítit líp. Jmenuje se to sinequan. Je to lék proti depresi a úzkostným stavům."

„Pomůže to proti tomu hroznému pocitu prázdno­ty, který mám v jednom kuse? Zarazí to tu palčivost? Vrátí mi to mé vlastní já, doktore Robertsone? Celý den prochodím sem a tam po chodbách pavilónu. Uklidní mě to, abych mohla zůstat sedět, abych vydr­žela na jednom místě bez stálého pohybu?" Otázky se ze mne jen hrnuly. „Nevěděla jsem, že úzkost může být příznakem deprese. Proč mi doktor Allen dával de­presivní lék proti depresi?"

„Udělal chybu," řekl doktor Robertson suše. Za­zvonil telefon a já ho poslouchala, jak ze sebe chrlí jména léků, které měli pacienti dostat ten večer. Když zavěsil, řekl: „Kde jsme to zůstali? Ach, už si vzpomí­nám. Jedno nechápu, Barbaro. Když jste začala cítit abstinenční příznaky, proč jste si nevzala aspoň malou dávku valia? To by vám bylo pomohlo."

Usilovně jsem hledala odpověď, nutila jsem svůj mozek k myšlení. Stále mi působilo potíže vnímání to­ho, co mi lidé říkali. Pak jsem se upamatovala: „Proto­že mi doktor Allen nařídil nebrat žádné, ať se stane co­koli. Poslechla jsem svého doktora."

„Já mám právě teď jednu pacientku, Barbaro, kte­rá je tu proto, aby přestala užívat valium. Poslal ji sem její vlastní lékař. Zmenšujeme jí dávky o pět miligra-mů týdně, aby se vyhnula nějaké psychotické epizo­dě."

Chytré. Má štěstí, pomyslela jsem si. „Jenže při návyku na heroin se vždycky přestává naráz, ne?" ze­ptala jsem se.

Zůstal na mě nevěřícně zírat. Pak jenom zavrtěl hlavou a opustil místnost. Náš čas vypršel.

Tak tedy doktor Allen udělal chybu, řekla jsem si. Tak jednoduché to bylo. Chybující doktor, chybná diagnóza, chybné pilulky. A teď mám nového doktora, no­vou diagnózu a nové pilulky. To je pokrok.

Vrátila jsem se do svého pokoje, lehla si na své úz­ké lůžko a snažila jsem se tak vytrvat. Jsem Barbara, říkala jsem si, jsem Barbara, moje matka je Sally, můj otec je Lou, milovala jsem Erika, pracovala jsem v CBS, jsem, jsem, jsem. Tuhle litanii jsem si opakova­la pořád dokola a doufala jsem, že tím výkresu jiskřič­ku sebepoznání.

 

 

„Naše sezení může dnes trvat jen pětadvacet mi­nut, Barbaro," oznámil mi doktor Robertson, když jsem vcházela do dveří. „Vypadáte líp, daleko líp."

To je úžasné, pomyslela jsem si. Nanesla jsem si trochu rtěnky a jemu se zdá, že mi je líp. Jak je snad­né oklamat ho; až moc snadné.

„Myslím, že vám ten sinequan opravdu pomohl," prohlásil, když si sedal do křesla a nacpával si dýmku. „Co myslíte vy?"

„Nejspíš," odpověděla jsem nervózně. „Teď aspoň v noci spím tři až čtyři hodiny a nemusím už tolik pře­cházet sem a tam. Ale pořád ještě se těžko soustřeďuju a ta palčivost v hlavě nemizí. Pořád ještě si připa­dám jako kostra obalená tělem. Necítím svou duši."

Doktor Robertson na mě vrhl kritický pohled a pak začal mluvit: „To se dalo čekat, Barbaro. Tak rychlé vysazení valia vám vyvolalo v hlavě psychickou krizi. Pořád ještě máte abstinenční příznaky. Bude to nějaký čas trvat, ale dostanete se z toho."

„Ale co bude s mým životem? Co s Erikem a se mnou? Pořád ještě nevím, co se vlastně stalo. Tolik jsem ho milovala."

Vycítila jsem, že doktor Robertson byl vždycky trochu nesvůj, když jsem začala mluvit o Erikovi. Po­tom, co jsme skončili s mými dětskými nemocemi a s mou cyklothymní osobností, dovolil mi konečně, abych mu pověděla o svém vztahu s Erikem a o tom, nač jsem si dokázala vzpomenout z těch týdnů, které jsme spolu strávili v mém bytě. Moje vzpomínky byly zmatené, moje slova chvílemi nesouvislá, ale on si všechno svědomitě zaznamenával do svého notesu, ba­fal z dýmky a přikyvoval hlavou. Věřil mi? Myslel si, že si to vymýšlím? Někdy jsem sama nevěděla. Celá ta historie vypadala jako nějaký pornografický film, ně­jaký šestákový šmejd, jako blábolení skutečného ší­lence.

„Já taky nevím, co se vlastně stalo, Barbaro," řekl mi doktor. „Slyšel jsem jenom vaši verzi té záležitosti. Ale musela jste Erika dohánět k šílenství těmi svými požadavky na pozornost a tím svým infantilním chová­ním. Chudák muž."

Chudák muž! Podívala jsem se na podlitiny, dosud viditelné na mých pažích. Erik si seděl v mém bytě, če­tl si a poslouchal muziku. Já byla ve cvokhauzu.

„Láska se někdy projevuje zvláštním způsobem," pokračoval doktor Robertson. „Jsem si jistý, že kdyby Erik podstoupil léčení, vy dva byste spolu pořád ještě mohli žít."

Nemohla jsem tomu věřit. Doktor říkal, že Erik a já bychom spolu mohli mít zase něco společného. Já myslela, že už je všechno pryč. Přece jen bych možná nezůstala sama.

„Váš stav se hodně zlepšuje, Barbaro," řekl doktor Robertson, „ale nemůžu vás pustit domů, dokud Erik bydlí ve vašem bytě. Ta situace je pořád ještě potenci­álně nebezpečná. Ale s trochou pomoci budete oba v pořádku."

Erik a já spolu? Vrátila jsem se do svého pokoje, lehla jsem si na lůžko a vzpomínala na toho Erika, kte­rého jsem milovala. Jak voněl, jak se usmíval, jaký byl v posteli. Překulila jsem se a zabořila obličej do polštá­ře. Proč jsi to udělal, Eriku? Proč jsi mě nechával v tom bytě? Proč jsi mě nedal do nějakého špitálu? A potom jsem si v hloubi své bytosti položila jinou otázku. Proč jsi mu to ty dovolila? Protože jsem ho mi­lovala. To byla jediná odpověď. Milovala jsem ho.

 

 

Seděla jsem v denní místnosti a pokoušela jsem se číst noviny. Z téhle dřív normální a spontánní čin­nosti se mi stala namáhavá práce, jako čtení sanskrtu nebo arabštiny. Artikulovala jsem slova nahlas jako dítě v první třídě. Marie mi lehce poklepala na rame­no. „Máte tam telefon," řekla a odmlčela se. „Je to ně­jaký muž. Možná Erik." Marie věděla všechno, co se se mnou stalo, bylo to v mém statusu. Kromě toho jsem s ní začínala každý den trochu mluvit. Stávaly se z nás přítelkyně. „Chcete s ním mluvit?"

Přikývla jsem. Neopětovala jsem jeho dřívější vo­lání. Nemluvila jsem s nikým, ani se svými rodiči. Erik a já zase spolu? Mohli jsme docela dobře něčím začít. Šla jsem tedy k veřejnému telefonu v hale, který slou­žil všem pacientům. Nebylo tam žádné soukromí, ale každý byl obvykle tak zaujatý svou vlastní mizérií, že mu to nevadilo.

„Ano," řekla jsem do telefonu a srdce se mi rozbu­šilo.

„To jsem já, Barbaro."

Byl to opravdu Erik, ale jeho hlas zněl hluše a me­chanicky, tak jako mluvil předtím v mém bytě. Kdy za­čal mluvit tímhle způsobem? Nemohla jsem si vzpome­nout.

„Jak se ti daří? Zacházejí s tebou dobře?"

„Jde to."

„Chceš, abych za tebou zašel?" „Ne, teď ne. Ještě ne, Eriku." „Tvoji přátelé mě od tebe odřízli. Jako bych ne­existoval. Ničíš mi život, Barbaro. Edie s Jonathanem mě ostrakizují. Tvoji rodiče přijeli do New Yorku a ne­chtějí mě vidět. Spikli se proti mně, všichni se proti mně spikli. Já ti dával svou lásku, a cos dělala ty?" Za­čínal křičet. Div mi od jeho křiku v telefonu nepraskal bubínek. „Tys jen brala, jen brala, ty bláznivá mrcho! Já ti dal všechno. Všechno! A ty mě teď ničíš!"

„Prosím tě, Eriku, prosím tě!" ozvala jsem se. „Takhle se mnou nemluv. Potřebuješ pomoc. Oba po­třebujeme pomoc. Zajdi za někým, prosím tě!"

„Ne!" zařval. „Já jsem v pořádku!" Pak najednou svůj hlas ovládl: „Ale jestli ti to udělá dobře, poradím se s nějakým doktorem. Prostě abych ti udělal radost. Cokoli, aby měla madam radost."

Zavěsila jsem telefon a vrátila jsem se do svého pokoje. Měla jsem pocit prázdnoty a smutku. Nikdy jsem tě nechtěla ničit, Eriku. Nesnažím se tě trýznit. A ležela jsem v temném pokoji s rukama na čele, až mě zmohl spánek.

O pár dní později zavolal Erik zase.

„Holčičko, jak se ti daří? Chybíš mi. Tenhle byt je bez tebe tak tichý."

„Nazdar, Eriku. Chceš něco?" snažila jsem se zů­stat klidná.

„Udělal jsem to. Zašel jsem k jednomu mozkoškrabovi. K dobrému. A víš, co mi řekl? Nikdy, nikdy jsem neslyšel o takové lásce a oddanosti, jakou jste projevil vy k té ženě. Doslova takhle to řekl. Řekl mi, že jsem toho tolik obětoval ze svého vlastního života, když jsem s tebou prodělával tu krizi."

Držela jsem sluchátko v ruce a nevěděla jsem, če­mu mám věřit. „Pověděl jsi mu všechno, Eriku?"

„Samozřejmě, a on řekl, že jsem na tom stopro­centně výborně. Diagnóza: manželství. On si myslí, že z nás bude ohromný pár."

Erik mi lže, řekla jsem si. Proč tohle dělá?

Později, když jsem pověděla doktorovi Robertsonovi, co mi řekl Erik, doktor poznamenal, že to může být pravda. „Sám jsem s ním mluvil dnes ráno. Erik vás chce přijít navštívit. Vy víte, že vás odtud nechci pustit, dokud on zůstává ve vašem bytě."

„Nemůžu se s ním setkat," odpověděla jsem. „Ne­snáším dokonce ani jeho hlas." Jak jenom jsem ho mě­la přimět, aby se vystěhoval? Musela jsem najít něja­ký způsob, ale kdybych mu byla řekla, aby to udělal, bála jsem se, že by mohl v návalu vzteku zničit byt ne­bo zruinovat domek na pláži. Bez ohledu na nějaké nervové zhroucení jsem nechtěla přijít o svůj byt na Central Park West, za který jsem si platila činži.

 

 

Bylo jasné červnové odpoledne. Moji rodiče byli už pár dní v New Yorku. Přiletěli z Miami po rozhovo­ru s Edií a s Erikem. Ačkoli jsem s nimi několikrát mluvila telefonicky po tom, co jsem přestala brát valium, neměli zatím ani tušení, co se se mnou dalo. Později mi řekli, že během těch týdnů nezněl můj hlas, ja­ko bych to byla já, ale zřejmě jsem si tehdy dávala dobrý pozor, abych zatajila, co se mnou vlastně je. Pro ně to musel být strašný šok, když se dověděli, že jsem na psychiatrii.

Nejdřív jsem na jejich telefony odmítala odpoví­dat, ale teď jsem se s nimi konečně telefonicky domlu­vila a oni mě měli přijít navštívit. A to právě dnes. By­la jsem pokořená, rozpačitá i vzrušená, to všechno zá­roveň. Nechtěla jsem, aby mě viděli tam, v tom stavu, v jakém jsem byla, ale říkala jsem si, že až se mnou budou mluvit, potvrdí mi to můj pocit vlastní existen­ce. Že jsou koneckonců odtamtud, odkud pocházím i já. Že pohled na ně mi poví, kdo vlastně jsem. Že zmi­zí ten pocit prázdnoty. Že navážu kontakt - okamžitě. Když mi doktor Robertson řekl, že dorazili do hlavní budovy a jsou na cestě do Tysonova pavilónu, zapomněla jsem na svůj pocit pokoření a rozběhla jsem se po cestičce, abych je přivítala. Věděla jsem, že se budou snažit zatajit všechnu nervozitu a obavy, kte­ré asi cítí. Že se budou chovat tak, jako bych byla v ne­mocnici se zlomenou nohou. Chtěla jsem jim to usnad­nit, aby to pro ně bylo co možná bezbolestné.

Posadili jsme se na skládací židle na trávníku před pavilónem. Zadívala jsem se na ně dva. Na ma­minku, droboučkou, atraktivní, perfektně oblečenou. Jak asi byla poděšená! Na otce, s bohatými vlasy lesk­lými jako lakovaná kůže, s perfektně zastřiženým knírkem, v živě barevném obleku. Oba vypadali stejně jako dřív. Nic se nezměnilo, nic se opravdu nezměnilo. „Bude to zase v pořádku," začala jsem. „Nevím dost dobře, co se vlastně stalo, ale chci vás oba ujistit, že všechno bude zase v pořádku. Budu odtud jedna dvě. Kolik toho víte?"

„Inu, miláčku," řekla matka, „zavolala nás Edie a pak Erik. Takže jsme sem přirozeně pospíchali. Je to tady dobré? Ten tvůj doktor se zdál v telefonu moc milý."

„Ano, je moc milý. Co vám říkal Erik?" Matka se chystala promluvit, ale otec ji přerušil. „Nech to na mně, Sally, nech to na mně."

„Byl to strašně divný telefon," poznamenala mat­ka.

„Řekl nám, že ti zachránil život," nepustil ji k slo­vu otec. „Když prý jste se spolu seznámili, tys neměla žádné přátele, byla jsi na tom špatně finančně a tvoje kariéra byla málem v koncích. Že prý tě představil těm pravým lidem a dával ti nápady pro tvoje filmy. Že ti dal všechno. Že tě miluje a že jste se měli právě brát, když došlo k tomuhle. A pak že ti zachránil život tím, jak tě odvezl do tohohle špitálu."

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Rodiče na mě zírali a čekali na mou odpověď.

„Povězte mi to znovu," řekla jsem po chvíli. „Po­vězte mi všechno. Je pro mě důležité, abych to všechno věděla."

Začali mluvit oba dva, opakovali podrobnosti z Erikova telefonického rozhovoru. Moje kariéra? Ješ­tě tohle, Eriku! „To není pravda!" skoro jsem zaječela. „Já jemu sehnala klienty, já jemu půjčovala peníze, já jeho představila svým přátelům! Proč tohle udělal?"

„Počkej, miláčku, jistě ti nedělá dobře takhle se rozčilovat," uklidňovala mě matka. „My jsme mu to nevěřili, viď, Lou? Edie řekla, že nám povíš sama, co se stalo, tak jsme s Erikem od té doby už nemluvili."

„Co se tedy stalo, děťátko?" ozval se otec.

„Já pořádně nevím," odpověděla jsem. „Začalo to jedněma pilulkama, které jsem brala kvůli nervům."

„Měla jsi vždycky nervy na krajíčku," komentova­la to matka, A pak začala mluvit o mém bratrovi a jeho ženě, o vnoučatech, o rodinných novinkách. Když jí dě­lalo takovou starost, že má neprovdanou dceru, ráda bych věděla, jak vysvětlí svým známým, že jsem na psychiatrii.

„Co bys potřebovala, děťátko?" zeptal se mě otec.

„Nic, vůbec nic."

„Barbaro, miláčku," přidala se matka, „my víme, že všechno bude zase dobré, tak si s tím nelámej hla­vu. Já zůstanu v New Yorku tak dlouho, jak mě budeš potřebovat. Táta se za pár dní vrátí na Floridu, ale já zůstanu. Chci ti pomoct zařídit se zpátky v bytě. Jak dlouho ještě budeš tady?"

Řekla jsem jí, že nevím. Ale když se zmínila o by­tě, hrklo ve mně. Tam byl přece Erik, mezi mými věc­mi, našimi věcmi. Jak a kdy to vůbec nějak rozřeším?

Když jejich návštěva končila, políbila jsem je na rozloučenou a dívala jsem se za nimi, jak spolu jdou k hlavní budově. Matka se do otce zavěsila. Nikdy jsem je neviděla, aby se k sobě takhle měli. Vypadali víc jako zamilovaný párek, než jak jsem si je vůbec pa­matovala. Byli k sobě vždycky takhle něžní, tak ohle­duplní? Třeba je moje krize sblížila víc, než si byli blíz­cí předtím.

Zmocnil se mě smutek, když odešli, smutek a zmatek. Milovala jsem je. Viděla jsem, že oni milují mě, že o mě mají starost. Ale zklamalo mě, že jejich návštěva na mě nezapůsobila trvalým dojmem, že mě neuvedla do kontaktu s realitou jednou provždy.

 

 

Nikdy jsem doopravdy nezapadla do špitálnické rutiny. Pracovní terapie a hraní volejbalu, to pro mě nebylo, a potloukat se nazdařbůh po špitále jako Yvonna jsem nechtěla. Chtěla jsem se dostat pryč, zpátky do svého života, ke své práci. Problémem zůstávalo, že jsem pořád ještě nedokázala myslet jasně nebo se sou­středit. Ale zmohla jsem se konečně na to, že jsem chodila do hlavní budovy a jedla v obrovské a hlučné samoobslužné jídelně plné stovek ostatních pacientů. Bojovala jsem se svým strachem, když jsem strnule kráčela s podnosem, snášela urážky kuchyňského per­sonálu a cítila jejich hrubost a nenávist, se kterou se nade mnou vytahovali svým vyšším postavením v živo­tě. Ostře jsem cítila ten jejich nadřazený postoj a mu­sela jsem to polykat stejně jako to rozvařené našedlé maso, mazlavou zeleninu a zvadlé saláty. Tehdy jsem si uvědomila, že není nižší tvor než duševně chorý pa­cient.

Nejvíc na dně jsem byla jednou v sobotu večer. Všichni ostatní pacienti byli ve společenské budově, poslouchali hudbu, sledovali nějaký film nebo hráli různé hry. Já jsem se rozhodla zůstat v pavilónu, což zmařilo plány noční sestře Pat. Kdybych byla šla do společenské budovy, mohla drbat se svými kamarád­kami. Teď musela zůstat se mnou. Seděla jsem v prázdné denní místnosti a pustila jsem si televizi. Zapomněla jsem, že je sobotní večer, prostě jsem se chtěla nějak rozptýlit.

Končily zprávy, a když šly reklamy, zacivěla jsem se do prázdna. Pak mě vyburcoval známý dialog, slo­va, která jsem slyšela už předtím, hudba, kterou jsem znala důvěrně. Zahleděla jsem se na obrazovku. Něja­ká žena ležela na vyšetřovacím gauči psychiatra a do obrazu zněl hlas komentátora. Věděla jsem, co řekne, dříve než to řekl, ale musela jsem na obrazovku zírat dobré dvě minuty, než jsem si to dala dohromady. Byl to začátek jednoho filmu, který jsem napsala a natoči­la pro CBS, filmu o psychiatrii, který jsem dělala se Stevem a s Fran ani ne před pěti měsíci. Byl to obtížný film, který se snažil ilustrovat, že psychiatrie se často využívá jako forma politického trestu.

Skončila úvodní sekvence filmu a pak jsem na obrazovce uviděla svoje jméno: NATOČILA A NAPSA­LA BARBARA GORDONOVÁ. Vzrušilo mě to. „To jsem já, to jsem já!" vyhrkla jsem. „Pat, pojďte se podí­vat! Tohle je můj film, já ho udělala!" Zoufale jsem za­toužila, aby někdo uviděl moje jméno na obrazovce. Chtěla jsem, aby někdo jiný viděl, že jsem existovala, že jsem nebyla mrtvá, že jsem měla nějakou minulost, nějaký život před tím, než jsem se dostala sem. A že se k tomu můžu vrátit. Ale Pat na mě prostě civěla skrz skleněnou stěnu své kukaně a mluvila dál do telefonu.

Seděla jsem tam a sledovala televizní pořad, který jsem natočila o zneužívání psychiatrie a o konfliktech různých zájmů mezi americkými psychiatry, o psy­chiatrech, jejichž oddanost občas nepatří jejich paci­entovi, nýbrž systému, kterému slouží, o psychiatric­kých institucích, jichž se využívá jako internačních tá­borů, jako věznic pro staré, handicapované a nežádou­cí lidi. A teď jsem seděla v setmělé denní místnosti právě takové instituce, zároveň jako oběť i zajatkyně psychiatrické profese. Kdo by tomuhle uvěřil? Musela jsem to někomu povědět, ale když Pat vyšla ze své ku­kaně, titulky byly už pryč, film začal a moje snaha vysvětlit, proč jsem tak vzrušená, jí musela připadat bláznivá.

„Jistě, Barbaro," řekla. „Samozřejmě jste ten film natočila." Pacifikovala mě tak a já neměla žádnou možnost dokázat jí, že nejsem šílená, že to je opravdu můj film. Pat odcházela, vrtěla hlavou a něco si mu­mlala, a já věděla, že napíše na mou kartu, jak jsem měla halucinace a přeludy. Musela jsem se tomu proti své vlastní vůli zasmát.

 

 

Pronásledoval mě problém Erika a bytu. Řekla jsem doktorovi Robertsonovi, že nemůžu chtít na Edii a Jonathanovi, aby Erika z bytu dostali; udělali toho pro mě už tak dost. A že do toho nechci zatahovat ani své rodiče. Konečně mi nabídl svou pomoc sám doktor Robertson. „Někdy se s Erikem setkat musíte," řekl. „Proč ne tady? Promluvím s ním a požádám ho diplo­maticky, aby se vystěhoval."

O den později nebo tak nějak mi Marie řekla, že mám telefon a že je to asi Erik. Děsila jsem se jeho hlasu v telefonu; vždycky jsem byla po rozhovoru s ním tak zmatená.

„Barbaro, musíš se nějak rozhodnout."

Držela jsem sluchátko a třásla jsem se. Co chce?

„Tenisový klub bere přihlášky členů do konce mě­síce. Nechceš jim poslat šek?"

„Eriku, já na to nejsem schopná myslet zrovna teď." Takový divný nápad, pomyslela jsem si. Tenis v takovéhle situaci!

„Snažím se prostě plánovat dopředu," řekl Erik. „A vážně tě chci navštívit. Cítím se vyřazený." Nekři­čel. Ještě se nevztekal. Snažil se ovládat. „Edie tě už navštívila, i rodiče. A co já? Všichni, jenom já ne. Proto jsem si tě chtěl vzít. Věděl jsem, že k tomuhle dojde. Věděl jsem, že se octnu na vedlejší koleji. Ale v man­želství má člověk nějaká práva." Teď začal jeho hlas znít vztekle a hlasitě. „Celý svůj život jsem se bál, že se mnou bude jednat, jako bych neexistoval, a ty mě teď chceš zničit. Co bude s naší cestou do Evropy? Co bude s naším životem? Co jsi s tím naším životem udě­lala?"

Poslouchala jsem ho a neřekla ani slovo. Zvyknu si vůbec někdy na zvuk jeho hlasu? „Doktor Robertson chce, abys přišel na návštěvu v pondělí, jestli ti to vy­hovuje," odpověděla jsem konečně.

„To je ohromné, holčičko. Ohromné. Budu tam."

V pondělí jsem byla rozrušená. Už jen pomyšlení na Erika ve mně rozvířilo takovou změť pocitů, že jsem si nemohla představit, jaké to bude, až ho zase uvidím. Celé dopoledne jsem stěží dokázala klidně se­dět a to odpoledne jsem se pokoušela číst v denní míst­nosti, když jsem najednou vzhlédla a on seděl blízko mě, upřeně se na mě díval a usmíval se tím zvláštním způsobem. Vůbec jsem nevěděla, že přišel. Najednou jsem dostala strach. Připadala jsem si jako zvíře chy­cené v pasti. Bála jsem se, že mě uhodí. Částí své byto­sti jsem instinktivně pociťovala tu starou lásku a něž­nost, kterou jsem cítívala dřív, když jsem ho uviděla. A druhou částí jsem pocítila hněv a nenávist za to, co mi udělal. Věděla jsem, že si nikdy nemůžu být jistá tím, kdo vlastně jsem, nebo co vlastně cítím, jestli bu­du mít dál takhle protichůdné emoce.

Vyskočila jsem a utíkala do ordinace doktora Robertsona jako vyděšené dítě. Potřebovala jsem ochra­nu. Nemohla jsem zůstat s Erikem sama. Měla jsem z něho hrůzu. Viděla jsem obličej, který mě dřív líbal, který mě miloval, který jsem zbožňovala, a pak jsem si připomněla výraz téhož obličeje, když mě bil, když mi říkal, že jsem narkomanka, že jsem ufňukaný fra­cek, který zničil jeho svět stejně jako jeho matka. Kte­rý Erik to byl? Kdo zničil koho?

Seděla jsem roztřesená v ordinaci, zatímco doktor Robertson vyšel ven a přivedl Erika dovnitř. Erik byl oblečený jako obvykle, ale vypadal tlustší, ochablý; je­ho brýle se zdály zmenšené odulostí jeho tváří. Nedo­kázala jsem si přesně vzpomenout, jak vypadal před­tím, ale takhle ne.

„No, už je načase, že vy dva jste se rozhodli dovo­lit mi návštěvu," prohlásil hned, jakmile se posadil. Bylo na něm vidět, jak se přemáhá, aby zůstal klidný. „Kdekdo tě může navštěvovat, jenom já ne. Je to tak, Barbaro? Udělala jsi ze mne nulu. Já věděl, že k tomu dojde. Kdybychom byli manželé, byl bych někdo. Měl bych nějaká práva."

Podívala jsem se na doktora Robertsona, doufala jsem, že mi pomůže. Nevěděla jsem, kam až Erik ve svém zlořečení zajde, a byla jsem poděšená. Ale dok­tor Robertson seděl opřený ve svém křesle, kouřil dýmku a díval se přímo na Erika, ne na mě.

„Podívejte, kamaráde," začal, „nikdo vás nechce izolovat. Musíte ale připustit, že Barbara byla v pěkně špatném stavu, když se sem dostala, a já ji nemůžu propustit, dokud jste pořád v tom bytě vy. Odstěhoval byste se jen dočasně. Vy dva to spolu v budoucnosti ur­čitě nějak vyřešíte. Ale pro teď si myslím, že bude lep­ší, když budete žít každý zvlášť."

„Co myslíte tím dočasně?" zařval Erik. „Je to taky můj život. Proč mě odtrhujete od ženy, kterou miluj u?"

Doktor Robertson dlouze zabafal z dýmky a já vi­děla, že se snaží opatrně volit slova. „Nikdo vás neodtrhuje. Jenomže si myslím, že v současné době je lepší, abyste vy a Barbara bydleli každý zvlášť. Na dva tři měsíce, to je všechno. Potom budete oba silnější. Musí­te v tom pomoct. Pak bude možno mluvit o nějakém usmíření."

Vzpomněla jsem si, jak se doktor Robertson za­tvářil, když viděl všechny ty pohmožděniny na mých pažích; vzpomněla jsem si na jeho odpor a hněv. Teď říkal, že bych se s Erikem mohla usmířit. Zmocnil se mě zmatek a pocit marnosti, pocit, že se mi můj vlastní život vymkl z rukou. Nevěděla jsem, co je správné, co je špatné, ba dokonce ani to, co vlastně chci. Poslou­chala jsem ty dva muže, jak o mně mluví, jako bych tam nebyla. Slyšela jsem je, jak o mně mluví ve třetí osobě: ona, ona. Byla jsem Barbara! Proč nemluvili se mnou?

Nakonec doktor Robertson navrhl, abychom si Erik a já promluvili sami o svých plánech. Vyšel z or­dinace a my dva jsme prostě zůstali sedět, civěli jsme na sebe a neřekli ani slovo. Napětí bylo nesnesitelné. Najednou jsem vstala a odešla směrem k denní míst­nosti, kde byli jiní lidé. Stále jsem se bála zůstat s ním sama. Nelíbil se mi ten jeho záhadný úsměv, těkající oči a ten jeho zvláštní způsob řeči, jako by mluvil ro­bot. Vyšel za mnou a chtěl, abych se s ním prošla ven­ku. Bála jsem se ho, ale souhlasila jsem. Neodvážil by se mi ublížit, když byli kolem jiní lidé. Věděla jsem, že se může chovat násilnicky, ale měl hrůzu z toho, že by ostatní lidé poznali tuhle jeho stránku. Přede mnou ji tajil celých pět let. Nebo jsem ji tajila já sama před se­bou? Nebyla jsem si tím jistá.

Vykročili jsme z pavilónu a posadili se venku pod jedním javorem. Byli jsme dva úplně jiní lidé, už jsme nebyli Erik a Barbara. Dívala jsem se na něho, vlastně jsem na něho civěla a doufala jsem, že jeho tvář mi prozradí odpověď na ten můj pocit ztráty totožnosti. Prožila jsem s ním tolik štěstí - a tolik hrůzy. Jestliže mi klíč k mé totožnosti nemohli poskytnout moji rodi­če, Erik by mohl. Musel. Tím jsem si byla jistá.

Ale dřív než jsme se dostali k řeči, začal najednou vzlykat. Že jsem ho od sebe odloučila; že ho odloučili moji rodiče, Edie a Jonathan a jemu že teď nezbývá nic. Že jsem ho oloupila o něho samého. Že jsem zniči­la jeho svět. Copak nevím, jak trpí, když žije tak sám v mém bytě uprostřed samých vzpomínek na mě? Ale nezeptal se, jak je mně, neřekl ani slovo o těch hroz­ných týdnech, které jsme v tom bytě strávili spolu. Mluvil jen o tom, jak moc mě miluje, jak moc mě po­třebuje, aby se mu jeho svět nezhroutil.

Měla jsem to čekat. Tohle všechno jsem už slyšela předtím v telefonu; totéž říkal doktorovi Robertsonovi. Ale zmátlo mě to. Myslela jsem dřív, že já byla v na­šem vztahu ta závislá. Říkal mi to Erik i doktor Ro­bertson. A neuměla jsem si poradit s jeho slzami. Ne­věděla jsem, co mám říct. Nakonec jsem zamumlala něco, že to jeho odstěhování je jenom dočasné. Že se všechno zase spraví. Že brzy budeme zase spolu.

Přestal vzlykat. „No dobrá," řekl, „začnu si hledat podnájem na pár měsíců, ale víš jistě, že tohle opravdu chceš? Nechlácholíš jenom doktora Robertsona?"

„Ano, tohle chci," odpověděla jsem. „Prostě s te­bou nemůžu žít hned teď."

Pak jsme začali mluvit o domku na pláži, o jeho případných nájemnících, o práci, která se tam musí udělat, a Erik mi vyřídil vzkazy od přátel, kteří do bytu volali. Všechno vypadalo tak normálně, tak obyčejně, jako by se prostě nic nestalo. Vstala jsem a podívala jsem se na něho. Byl to Erik. Změnil se opravdu? Nebo to všechno tkvělo ve mně? „Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se mdle. Usilovně jsem se snažila kontrolovat svůj dech, ovládnout svůj hlas, který měl tendenci za­znít příliš hlasitě, nebo zase příliš tiše. Tohle bylo všechno, co jsem řekla: „Proč jsi to udělal?"

Sáhl po svém saku, vstal, těsně proti mně, něžně se na mě podíval a usmál se. „Všechno jsem dělal z lásky k tobě," řekl. „Neboj se mě, Barbaro. Jsem Erik. Polib mě!" To neřekl, ale komandoval.

Nechtěla jsem ho líbat ani se ho dotýkat.

Stál tam strnule, s obličejem pokřiveným tím zá­hadným úsměvem, který se teď změnil ve výraz smut­ku a ztráty. „Polib mě, Barbaro. Miluju tě," opakoval.

Políbila jsem ho dětsky na tvář a utíkala jsem zpátky do pavilónu. Pozorovala jsem ho pak oknem, jak mizí ve vstupní budově. Snažila jsem si vzpome­nout na chvíle štěstí a smíchu; snažila jsem si vzpome­nout na bolest. Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem plakat. Necítila jsem nic. Ani zlost, ani vztek, ani zuřivost, ani lásku, ani nenávist, ani ztrátu. Nic. A nic je horší než cokoli jiného. Nic je nejhorší.

 

 

V Longview jsem zůstala sedmnáct dní. Během té doby jsem se setkala s doktorem Robertsonem devět­krát, poslouchala jsem jeho konejšivý hlas a pozorova­la ho, jak zaplňuje nesčetné stránky svého velkého černého notesu. Po našich sezeních jsem se vracela do svého pokoje a psala jsem do svého bloku a snažila jsem se rozpomenout, v naději, že opět navážu kontakt sama se sebou. Hledala jsem odpovědi na otázky, kte­ré jsem ani neuměla klást. To všechno jsem ze sebe chrlila, když jsem mluvila s doktorem Robertsonem, ale viděla jsem mu ve tváři nechápavý výraz. „Oprav­du, Barbaro," říkal, „vy jste tak neurotická. Berte pros­tě svoje pilulky jako hodné děvče a dostanete se odtud brzy."

Trávila jsem dny hovorem s ostatními pacienty, jako s Jenny, mladou ošetřovatelkou, která trpěla ma­niodepresivními stavy. Lithium jí vyrovnávalo život, snižovalo výšiny vzrušení a zvyšovalo nížiny deprese. V jejích očích vypadal doktor Robertson jako nějaký divotvorce. Pak tam byl Dennis, mladý student, který se při své cestě do Londýna rozbrečel v jednom ob­chodním domě, rozbrečel se v devatenácti letech, když se nedokázal rozhodnout, jakou knihu si má koupit. Pokoušel se o sebevraždu. Deprese je horší zabiják než rakovina. Přestože každý pacient byl ve špitále z jiného důvodu, objevila jsem, že všichni jsme měli jednu věc společnou. Schizofrenie, deprese, maniode­presivní stavy, anxiózní neuróza - bez ohledu na naši diagnózu. Každý z nás se léčil už celé roky. Každý z nás hledal pomoc a všichni jsme pocházeli z New Yorku, jednoho z velkých medicínských center světa. Dennisovi, Jenny i mně - všem nám naši doktoři dá­vali pilulky: nesprávné pilulky, správné pilulky, ale vždycky příliš mnoho pilulek. Léčili symptomy, ne však příčinu našich nemocí.

Jednou večer jsem se z nějakého popudu rozhodla zavolat doktora Allena. Dosud jsem na něho měla vztek, ale třeba měl klíč k otázce, co se se mnou vlast­ně stalo; určitě mi mohl připomenout, kdo vlastně jsem. Pověděla jsem mu, kde jsem, a pak jsem mu řek­la, že beru sinequan. „Jste v dobrém sanatoriu a sinequan je vynikající medikament," odpověděl. „Jistě vám prospěje."

„Ale nemyslíte, že byste mě měl vidět?" zeptala jsem se. „Znáte mě přece tak dobře. Mohla bych jít do vašeho sanatoria."

„Ne, to bohužel zařídit nemohu." Klap. Byl pryč. Zavěsil mi telefon.

Po deseti letech a po tisících dolarů, po tom, co mi chybně doporučil, abych vysadila valium naráz, po tomhle všem mi zavěsil telefon. Později mi jednou za­telefonoval sám, dokud jsem ještě byla ve špitále, aby mě pozdravoval. Potom jsem o něm občas slyšela, je­nom když volal a stěžoval si, že jsem mu dlužná pěta­sedmdesát dolarů, a abych laskavě ten účet zaplatila. Nebyla jsem v Longview dost dlouho, abych navá­zala nějaké trvalejší přátelství. V tomhle špitále pro choromyslné jsme byli jako pasažéři na lodi, které svedly dohromady okolnosti a kteří společně jedli, spa­li a žili jistý krátký a intenzívní čas. Na rozdíl od pasa­žérů jsme neměli žádné místo určení. Já teď věděla, že mým světem bude prázdný byt. Pozorovala jsem, jak ostatní pacienti chodí domů na propustky přespat a potom přes víkendy. Já z toho neudělala nic. Věděla jsem, že Edie prostě přijede a odveze mě, až budu schopná odejít odtud, to bude všechno. Ne, nechtěla jsem chodit nakupovat do sousední vesnice; ne, ne­chtěla jsem s Jenny a Dennisem chodit do kina. Chtěla jsem vyjít ze dveří tohohle špitálu jen tehdy, až bude čas jít domů.

Za pár měsíců jsem toho měla litovat. Teprve pak jsem si uvědomila, jak jsem byla nepřipravená začít znovu žít tam venku. A kromě toho jsem si pořád ještě myslela, že nezůstanu sama dlouho. Třeba najde po­moc Erik, třeba to všechno byla moje vina, třeba se mi omluví, třeba mi vysvětlí, co se stalo s ním, s námi obě­ma. Za pár měsíců se třeba sejdeme na skleničku a všechno bude zase dobré. Třeba z tohohle pekla zase dokážeme udělat společný život. Pamatovala jsem si, co mi o Erikovi řekl doktor Robertson: „Je to slušný chlap, trochu hádavý, ale slušný a chytrý chlap." Byl to přece doktor. Kdyby bylo s Erikem něco vadného, byl by mi to řekl.

 

 

Edie konečně měla přijet. Sbalila jsem si večer předtím. Příšerně jsem se ve špitále nudila. Chtěla jsem pryč a doktor Robertson nakonec souhlasil. Ale kdo bude mým lékařem, až budu doma? Zeptala jsem se ho. Slíbil, že mi dá pár jmen. „Jenže ostatní pacienti mají nějakého doktora, který je čeká, když jsou pro­puštěni, doktora, kterého znají nebo můžou zavolat," řekla jsem. „Nemůžu jít domů, kde není žádný Erik, žádné zaměstnání, žádný doktor. Prosím vás, pomozte mi!" Prosila jsem ho o doporučení k někomu určitému. K doktorovi Allenovi jsem se sotva mohla vrátit.

„Vážně, Barbaro, nebuďte tak neurotická," odpo­věděl mi. „Dám vám celý seznam lékařů, než odtud odejdete, a všechno bude v pořádku."

To odpoledne, kdy pro mě měla přijet Edie, jsem šla na procházku s Marií, svou hlavní ošetřovatelkou. Sedávala se mnou, rozmlouvala se mnou, čas od času mi pomohla, když jsem někoho potřebovala. Když jsem byla na pokraji regrese a chovala se jako malá holka, Marie se na mě podívala a řekla mi: „Až se mnou bude chtít mluvit dospělá Barbara Gordonová, tak za mnou přijďte. S dítětem mluvit nebudu." Byla chladnokrevná, rázná, profesionálně zkušená a laska­vá. Sedala se mnou a vedla mě k tomu, abych potlačila svůj sklon vychrlit všechno ze sebe, vybuchnout zá­chvatem zuřivosti. Zamračila se vždycky a řekla mi, že tenhle druh chování ve mně podněcoval Erik. Způso­bil, že se mi to chování zdálo přijatelné, ale teď se to musím odnaučit. Jednou v neděli odpoledne jsem leže­la ve svém pokoji, neschopná myslet, schopná jenom zuřit na Erika. Zdálo se mi, že vzteky vyletím z kůže. Marie si sedla ke mně na postel, mluvila na mě, dopo­ručila mi horkou sprchu a pak mi přinesla limonádu. Byla to osobnost.

Procházely jsme se parkem a loučily jsme se. „Ne­dokážu brečet, Marie," řekla jsem, „nedokážu ani bre­čet. Budu vůbec někdy schopná zase něco cítit, zase milovat, cítit smutek, vztek, vůbec něco?"

„Musíte se učit," řekla klidné, „vyjadřovat to, co si myslíte."

„Ale já tady nic nezjistila, pořád nevím, proč došlo k tomu, k čemu došlo, a pořád ještě nemám žádného doktora, ke kterému bych mohla jít, až budu doma."

„Doktor Robertson vám někoho opatří," odpově­děla.

„Marie, co říkáte tomuhle?" zeptala jsem se. „Dok­tor Robertson si myslí, že bych ještě mohla žít s Eri­kem."

Zatvářila se překvapeně. „No, tohle si můžete roz­hodnout jen vy."

„Moc jsme se milovali, Marie, moc," podívala jsem se na ni vážně. „Měli bychom být schopni něco z toho zachránit. Nikdy předtím mě neuhodil. Doktor Robert-son říká, že z mé nemoci onemocněl i Erik, že my dva jsme nemohli zdolat ty prudké emoce, které vyvolalo moje vysazení valia."

„Na rozhodnutí máte čas," řekla Marie. „Nejdůle­žitější je to, že se od vás odstěhoval a že se můžete vrá­tit domů beze strachu. Všechno bude zase v pořádku." „Ale já chci být schopná plakat, cítit," namítla jsem. „Zatím jen začínám zase vnímat chuť jídla." „To budete," řekla Marie s jistotou. Když jsme šly zpátky k pavilónu, zahlédla jsem v dálce Ediinu blond hlavu. Tamhle je má přítelkyně. Domů - půjdu domů! Utíkala jsem si pro kufřík, roz­loučila jsem se s Yvonnou, Jenny a Dennisem. Zašla jsem do ordinace doktora Robertsona, abych ho požá­dala o seznam psychiatrů, které mi doporučuje. Roztr­žitě mi podal pomačkaný lístek papíru s pěti jmény. „Ti všichni jsou dobří na fobie, jako je ta vaše," řekl. A pak dodal: „Hodně štěstí, Barbaro. Neposílejte mi žádné dárky." Zvláštní poznámka, napadlo mě. Proč bych mu měla posílat nějaký prezent?

Edie na mě čekala s úsměvem. Objaly jsme se a skoro jsme se rozběhly k autu. Mrskla jsem svůj plá­těný kufřík na zadní sedadlo. Edie vypadala zamyšle­ně, když jsme vjížděly na Longislandskou expresní dálnici a směřovaly k městu.

Pověděla jsem jí, co mi řekl doktor Robertson. „Kdyby si prý Erik našel lékařskou pomoc, mohli by­chom spolu ještě žít, já jsem prý tak praštěná, že to Erika dopalovalo. Edie, třeba to všechno byla moje vi­na a třeba nakonec nezůstanu sama. Tolik jsem ho mi­lovala."

Edie si skousla ret, nervózně se na mě usmála a stále upřeně zírala na dálnici. „Vrátíš se ke své prá­ci," řekla. „Setkáš se s novými lidmi. Budeš v pořádku, Barbaro."

„Nechci se setkávat s novými lidmi, Edie. Chci zpátky svůj starý život."

Edie na to neodpověděla. Soustřeďovala se na ří­zení. Jednala se mnou opatrně, to jsem viděla. Musí být nervózní, pomyslela jsem si. Tohle vůbec není jako nějaká zlomená noha.

Rozhodla jsem se ignorovat její až příliš zřejmý skepticismus. Modlila jsem se, abych měla nějakou šanci zachránit něco ze svého starého života. Doufala jsem v to.

Jely jsme přes most nad Padesátou devátou ulici. Viděla jsem ohromující pohled na město takhle z výš­ky a hned jsem si vzpomněla na stovky letních neděl­ních jízd, kdy jsme se s Erikem vraceli po tomhle mos­tě z pláže. Na rohu Druhé Avenue byla restaurace, kde jsme někdy večeřeli, byla tu galérie na Madisonově tří­dě, kde jsme si koupili do bytu obraz. Nemohla jsem se na nic podívat, abych to nespojovala s čerstvými vzpo­mínkami na Erika. To je přece přirozené, říkala jsem si. Vždyť jsi s ním žila v tomhle městě tolik let. To je přirozené.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->