<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

6.

 

Sama

v létě

 

 

Když jsme přijely k mému domu, Edie si vzpomněla, jak pro mě bylo nemožné vkročit do obchodu, a zeptala se mě, jestli nechci nakoupit do bytu nějaké potraviny. Zašly jsme do malé tržnice za rohem. Pak nadešel čas jít domů. Edie se mnou vyjela nahoru výtahem. S ná­kupem a s kufříkem jsme spolu stály před mými dveř­mi. Zápolila jsem se svými klíči, skoro jsem se bála ve­jít dovnitř.

Nevím, co jsem čekala, že najdu. Byla jsem pryč jen sedmnáct dní, ale stejně to pro mě byl šok, když jsem uviděla svůj byt, tak slunečný a jasný po těch ne­příjemně osvětlených chodbách a pošmourné denní místnosti ve špitále. Erik ten byt nezničil. Sesypala jsem se na gauč s povzdechem úlevy a rozloučily jsme se s Edií.

Byla jsem doma. Erik se odstěhoval, ale po pěti le­tech spolužití s ním to bylo přízračné, ocitnout se v by­tě sama. Je to jako po nervovém zhroucení a po rozvo­du navíc, pomyslela jsem si. Přinutila jsem se vzpomí­nat na dobu, kdy jsem tu žila sama před tím, než jsem se seznámila s Erikem. Dokázala jsem se upamatovat na to jako na fakt, ale nemohla jsem to znovu procítit. Částí své bytosti jsem si přála, aby mě Erik, jehož jsem milovala, najednou překvapil, aby vyšel z ložnice a řekl: „Ahoj, holčičko. Jak se máš? To všechno byl jen zlý sen. Pořád jsme spolu. Nedotklo se nás to." A jiná část mé bytosti cítila ledovou hrůzu při pouhém po­myšlení, že bych s ním byla ve stejné místnosti.

Začala jsem se po bytě rozhlížet. Nic tu neprozrazovalo to šílenství a násilnictví, ke kterému tady došlo. Třebaže byl Erik pryč, některé jeho věci - zimní saka, boty, knihy a desky - byly pořád tam, kde bývaly vždycky. Vyplašily mě a uklidňovaly zároveň. On se vrátí, říkaly mi ty věci; vrátí se a všechno bude zase dobré. Bude to jenom chtít nějaký čas. Bude to očistec, být bez něho, pomyslela jsem si, ale dnes musím začít žít jako osamělá žena.

Vybalila jsem si a snažila jsem se zaměstnat růz­nými úkoly, které jsem si ukládala. Vykoupala jsem se, zalila jsem kytky a sedla jsem si na kraj postele. Nevěděla jsem, co si se sebou mám počít. S kým lidi mluví, jak to dělají, když jsou sami? Ale já nejsem sa­ma! namítla jsem si. Běžela jsem k telefonu a zavolala jsem svou matku. Bydlela v nedalekém hotelu. Dohod­ly jsme se, že ten večer spolu půjdeme na večeři. Pak jsem začala telefonovat některým svým přátelům, abych jim oznámila, že Barbara se vrátila. Ale odpoví­dali nějak divně, chladně, odmítavě, ne moc šťastně, že mě slyší. Neuměla jsem si představit proč. „Á, Barba­ro, musíme spolu někdy jít na skleničku," to bylo všechno, co mi jeden z nich řekl. Co se to dálo? Jít spo­lu někdy na skleničku - mluvili se mnou, jako bych byla cizí. Pak jsem si řekla, že ta moje nemoc každého trochu znervózněla. Ale stejně mě nepotěšil ten chlad­ný, rezervovaný tón, který jsem slyšela v telefonu.

Došla jsem na Central Park South, na jih od ústředního parku, abych matku vyzvedla z haly jejího hotelu. Seděla na pohovce blízko vchodu a čekala na mě. Chtěla jsem jí říct, že vím, jak je vyděšená, ale že bude zase všechno v pořádku. Chtěla jsem jí říct, jak je mi líto, že jsem všechno tak zpackala. Že nevím, co se to se mnou stalo, ale že uvidí, jak to zase spravím. A chtěla jsem jí říct, že podle názoru doktora Robertsona bychom s Erikem spolu mohli znovu žít. Ale neřekla jsem nic. Copak budu po celý život odsouvat stra­nou věci, které chci ve skutečnosti říct? Jenže jsem si připadala jako podroušená - ne příjemně podrouše­ná - a bez pocitu osobní existence, tak křehká, že všechno, co bych byla v té chvíli řekla, by mohlo být falešné, nebo by se to mohlo vykládat jako bláznění. Ob­jala jsem ji. „Pojď, Sally, dáme si něco dobrého k jídlu. Mám už po krk toho špitálnického sajrajtu." Tvář se jí rozzářila úsměvem. Zřejmě se jí ulevilo. Byla jsem přece Barbara; vypadala jsem jako Barbara, mluvila jsem jako Barbara. Byla jsem její dcera a byla jsem naživu.

Seděly jsme v zadním lokále malé španělské re­staurace blízko hotelu. Objednala jsem si koktejl Margarita a matka svou tradiční whisky Canadian Club se zázvorovou limonádou. Jedna byl její limit. Vypít víc by se motala. Takže jsme tam seděly a usrkávaly své drinky.

„A tatínek říká, že Eddy s Melindou by sem straš­ně rádi přijeli a navštívili tě. A Eddy ti vzkazuje, že kdybys od něho něco potřebovala, je ti plně k služ­bám."

„Ano, mami, já vím, že je. Ale já vážně žádnou po­moc nepotřebuju. A jsem ti hrozně vděčná, že jsi tady ty. Vím, že tady nemůžeš zůstat dlouho. Chyběla bys tatínkovi." To byla pravda. Taky ji potřeboval. Ale teď byla moje maminka, byla Sally, vždycky mně k služ­bám. Byla jsem jí vděčná, ale vůbec mě to nepřekvapo­valo.

„A říkala jsem ti, Barbaro, že Marge jede do Rus­ka a že Irvingovi zase pojedou v létě na Capri? Co abys jela se mnou a s tatínkem do Evropy? Měli bychom o tolik lepší pocit, kdybys byla s námi."

„Musím si sehnat práci, mami. Musím si promlu­vit s Alanem o svém případném návratu do CBS, vyře­šit tu záležitost s Erikem, dát svůj život dohromady. Nemůžu jet."

Viděla jsem, jak se skoro nepostřehnutelně za­mračila a snažila se to zastřít, když jsem se zmínila o Erikovi. Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem se o něm zmiňovat neměla.

„S Erikem?" zeptala se. Neznala ještě celou histo­rii toho, co se mezi námi udalo. Neměla jsem dost síly, abych jí to pověděla. Ale věděla dost na to, aby se po­plašila.

„Doktor Robertson si myslí, že Erik je docela v pořádku, mami," řekla jsem a přála jsem si, abych tomu sama věřila.

„Ale po tom všem, co udělal, Barbaro, po těch lžích, co nám napovídal, jak tě jenom může napad­nout, že by ses k němu vrátila?"

„Uvidíme, Sally. Uvidíme."

Viděla jsem její ustaraný výraz a sáhla jsem přes stůl, abych ji popleskala po ruce. „Vážně, mami, všech­no bude zase fajn. Cítím se báječně." Musela jsem ji ubezpečit, ale už když jsem to vyslovovala, věděla jsem, že se přeceňuju.

Po zbytek večeře maminka pokračovala v povídá­ní o svých přítelkyních, o jejich dětech, jejich choro­bách a jejich pohřbech. Byla to pro mě ohromná úleva, jenom takhle sedět a poslouchat ji, jak ze sebe sype všechno možné o životě v Miami Beach. Nemohly jsme mluvit o kosmických záležitostech, nemohly jsme mlu­vit o mých dětech, o mém manželovi, o mé práci - a tak jsme mluvily o životech jiných lidí. Ten večer to bylo jistější.

„Hele, Sally, už je po desáté, po mojí večerce," řek­la jsem konečně. „Mám zítra před sebou těžký den, shánění psychiatra." Zase se zatvářila ustaraně. Psy­chiatři jsou doktoři a doktoři znamenají nemoc. „Ne­dělej si starosti," konejšila jsem ji. „Tentokrát si najdu nějakého dobrého. Vyjdi si zítra po nákupech, mami. Dělej něco. Nechci, abys celý den vysedávala v hotelu a dělala si starosti, nebo mi chodila po pochůzkách."

„Půjdu ti jenom koupit nový filtr do klimatizační­ho zařízení - máš ho zaneřáděný - a pár věcí do ku­chyně. Uvidíme se zítra na večeři?"

„Strašně ráda," souhlasila jsem. Vracely jsme se potom k jejímu hotelu, zavěšené do sebe, a žvatlaly jsme jako dvě školačky. Vzala tu mou hranou sebedů­věru za bernou minci? Když jsme se políbily na dobrou noc, tvářila se míň zamyšleně, míň ustaraně. Skoro jsem tomu sama věřila. Byla jsem si skoro jistá, že jsem umlčela ty ďáblíky, kteří mi v duchu našeptávali ošklivé věci.

 

 

Druhý den ráno zazvonil telefon, právě když jsem seděla, pila kafe a připravovala se na nastávající den. Byla to samozřejmě Edie. Prostě jen se ujišťovala, jestli jsem pořád ještě naživu. Snažila se, aby to znělo vesele a povzbudivě. Věděla, že mě vyděsí moje první ráno v bytě o samotě. A to mě opravdu vyděsilo. Do­mluvily jsme si schůzku na později ten týden, ale na-před jsem se nějak musela prokousat dneškem.

Když jsem vykročila k výtahu, myslela jsem na tu starou plíživou hrůzu, která mě přepadala, kdykoli jsem vyšla ven. Agorafobie, Barbaro, strach z tržiště pod širým nebem. Vzpomeň si, co říkal doktor Robert-son: máme strach jenom z toho, co nenávidíme. Ach, jednou bych chtěla žít bez toho stálého kázání mozkoškrabů. Jednou bych chtěla letět přímo a bezpečně s automatickým řízením. Proč bych měla nenávidět otevřená tržiště. Pusť to z hlavy! Nemáš se čeho bát. Pohyb! Zvládnu to, řekla jsem si. Zvládnu.

Zašla jsem do banky, koupila jsem si noviny, ale když jsem se vracela k bytu, zaplavily mě najednou vzpomínky na Erika, na všechny ty dobré roky, pak na ty příšerné týdny, na lásku i hrůzu. Cítila jsem takový smutek, že jsem do bytu vcházela s pláčem. Vzpomně­la jsem si na Mariina slova: „Budete plakat. Budete za­se cítit." A napřed to byl báječný pocit, být schopná plakat, právě tak jako byl báječný pocit uvědomovat si znovu chuť jídla. Jenže jsem plakala tak usilovně, až jsem měla pocit, jako by se mi srdce proměnilo v jedi­nou obrovskou slzu. Plakala jsem nad ztrátou Erika, nad ztracenou láskou, nad ztrátou sebe samé. A ne­mohla jsem přestat.

To odpoledne jsem seděla a civěla na pomačkaný seznam psychiatrů, který mi dal doktor Robertson. Nevěděla jsem, koho z nich si mám vybrat. Vyhledala jsem si jejich adresy a čísla telefonu. East Side, West Side - na tom nezáleželo, jen když to nebylo na Ri­verside Drive.

Vytočila jsem první číslo. Hlas automatu ze služby pro nepřítomné zněl povzbudivě a autoritativně: „Tady doktor Robert Steinberg. Nejsem právě teď přítomen, ale když necháte své jméno a číslo telefonu, zavolám vám, až se vrátím. Mluvte po zabzučení."

Poslušně jsem nechala své jméno a číslo a pak jsem pokračovala necháváním svého jména a čísla dal­ším dvěma automatickým mozkoškrabům. Čtvrtý tele­fon byl produktivnější. Mluvila jsem s lidskou bytostí: s doktorem Marcusem Popkinem. „Ne, nemám teď právě sezení, takže můžu mluvit."

Když nemáš sezení, pomyslela jsem si, nemůžeš být moc dobrý nebo moc zaměstnaný. Ale potlačila jsem své nepřátelské zaujetí a podala jsem mu výtah z minulých sedmdesáti dnů svého života. Tenhle scé­nář potřebuje dotáhnout, říkala jsem si pořád. Tu a tam kousek vyškrtnout a zvýraznit postavy.

„To zní velice zajímavě," řekl doktor Popkin. „Ur­čitě vám mohu pomoci. Kdy byste měla čas na návště­vu v ordinaci?"

Kdy bych měla čas? Poslouchal mě vůbec? „Já mám čas pořád, doktore Popkine."

„Co dneska večer?"

Věděla jsem, že matce nebude vadit, že s ní nepů­jdu na večeři, a tak jsem souhlasila, že k němu půjdu ten večer v osm. A protože jsem nechtěla strčit všech­ny svoje neurózy do jednoho košíku, vytočila jsem pak číslo posledního psychiatra ze seznamu doktora Robertsona.

Doktor Tom Rosen odpověděl osobně. Žádná ses­tra, žádný automat. To je dobré znamení, řekla jsem si. Podala jsem mu značně vypulírovanější verzi svého případu a sjednala jsem si u něho návštěvu.

Věděla jsem, že shánění psychiatra v létě bude ne­šťastná záležitost. Jsou buďto v Evropě, nebo tráví do­volenou u moře na Cape Codu či ve Virginii. Žádný si nechce brát nové pacienty v červnu. Jestli lidé na new­yorských ulicích vypadají v létě nejistě a úzkostlivě, je to proto, poněvadž jim zmizeli všichni mozkoškrabové, kteří stojí za trochu toho valia. Ale doktor Robertson řekl, že těchhle pět jsou „největší kapacity". To znělo, jako když o doktorech mluvili moji rodiče: největší ka­pacita na zlomeniny, největší kapacita na oči, největší kapacita na nervy. No, však já si jednoho sakra najdu, i kdyby to trvalo celé léto. Tentokrát jsem se nechtěla unáhlit a popadnout to první, co uvidím na pultě. Ten­tokrát jsem se rozhodla vybírat, než koupím.

Ordinace doktora Popkina byla ve Východní sedmdesáté druhé ulici a bylo mu kolem pětatřiceti a oblečený byl ve sportovní košili a kalhotách. To bylo osvěžující. Doktor Allen a doktor Robertson vždycky nosili saka a usedlé kravaty. Ordinace vypadala vese­le. Bylo v ní pár kytek, spousta knih a na stěnách vise­ly povinné lékařské diplomy. Vybídl mě, abych se po­sadila proti němu na židli u psacího stolu, a já se mu jala líčit rozšířenou verzi nedávných strastí a soužení Barbary Gordonové. Myslím, že mi to trvalo dvacet mi­nut.

Doktor Popkin pozorně poslouchal a pak se odvrá­til a zíral z okna. „Jsem z vás zároveň zarmoucený i vzrušený," prohlásil nakonec slavnostním tónem.

On byl zarmoucený a vzrušený!

„Můj pocit o tom, co vás potkalo, je velice ambiva­lentní," pokračoval, „ale cítím smutek i vzrušení záro­veň." Odmlčel se. Cekal snad, že já mu vysvětlím jeho pocity?

„Proč jste smutný?" řekla jsem. „Nestojím o lítost. Nechci, abyste mě litoval."

„To není lítost," namítl doktor Popkin. A než jsem se vzpamatovala, vymklo se mi to z ruky a vezli jsme se půl hodiny v psychoanalytické diskusi o tom, proč má doktor Popkin pocit smutku. V duchu jsem ho vy­škrtla ze svého seznamu. Nemohla jsem si ani finan­čně ani emocionálně dovolit, abych pomáhala doktoro­vi Popkinovi s jeho problémem.

Sbírala jsem si po hodině své věci, když se najed­nou zeptal: „Nechtěla byste recept na nějaké sedativum?" Tím to dovršil. Jsou to blázni, tihle mozkoškrabové se svou pilulkovou mánií. Musela jsem odtamtud vypadnout. „Budu dál brát sinequan, který mi dali v nemocnici," řekla jsem. „Děkuju vám, už žádné pilul­ky!"

„Co třeba trochu libria? A co abychom si to zkonzultovali za pár dní? Měla byste vážně chodit k něko­mu pravidelně a brát silnější medikamenty po tom všem, čím jste prošla."

„Já vám zavolám," zalhala jsem. „Ale teď musím běžet, jdu se svou matkou na večeři."

„Se svou matkou? O své matce jste se mi nezmíni­la." Chytal se teď stébla a snažil se mě zaplést do své psychiatrické sítě.

„Už musím jít," prohlásila jsem a spěchala jsem k výtahu.

Jednoho mám odbytého, ještě čtyři, myslela jsem si v taxíku cestou domů. Rozesmála jsem se. Komu bych mohla vyprávět o smutku doktora Popkina? Ne­měla jsem nikoho, nikoho, s kým bych to mohla sdílet, nikoho, s kým bych mohla sdílet cokoli. A teď jsem za­čala cítit smutek já. Začala se ve mně vzdouvat sebelí­tost. Protivilo se mi to a uvědomila jsem si, že vedle všeho ostatního budu muset ještě bojovat i proti sebe­lítosti. Ale ten večer mě ta sebelítost bohužel překona­la.

 

 

O pár dní později jsem obědvala se svým šéfem Alanem Newmanem v Edwardovském salónku hotelu Plaza. Šla jsem do hotelu ze svého bytu pěšky a mysle­la jsem si cestou: Jsi Barbara, setkáš se s Alanem, kte­rého znáš čtyři roky, máš ho ráda, on má rád tebe, buď prostě sama sebou. Ale z toho, že jsem byla v ústavu pro choromyslné, jsem cítila stud a rozpaky. Bude Alan nervózní, až mě uvidí? Nebude si myslet, že už nejsem schopná další práce? Ne. Svou práci přece miluju. A on ví, že jsem v ní dobrá. Tuhle část svého živo­ta můžu dostat zpátky. Nemůžu ztratit i tohle.

Když mě uviděl vcházet, vstal od stolu a já se na­jednou rozběhla, abych ho objala. Objednali jsme si a Alan mě začal informovat, co se děje v podniku. „Chceme, aby ses vrátila hned, Barbaro. Máme ten no­vý program o konzumní společnosti a Greg říká, že je­dině ty jsi schopná to udělat."

Usmála jsem se na něj. Bála jsem se předtím, že mě nebude chtít zpátky. Věděla jsem, co to znamená, stigma choromyslnosti. Ale teď se mi naskytovala dal­ší práce. Proč mě to nevzrušilo? Proč jsem mu neřekla, že začnu hned zítra? Chtěla jsem říct ano, ale místo to­ho jsem mu začala vykládat o příznacích při vysazení valia. Řekla jsem mu, že jsem se rozpadla na tisíc kousků a ještě jsem se nedala dohromady. Pověděla jsem mu o tom špitále. Chtěla jsem, aby o tom byli schopní mluvit moji přátelé. Nechtěla jsem to tajit, ale taky jsem nechtěla, aby se jim to zdálo příliš důležité. Žertovala jsem tedy o svém revolucionářství, o pomá­hání v kuchyni, o terapii pracovním prostředím.

„Tvoje pracovní prostředí je CBS," prohlásil Alan. „Tak hleď nastoupit příští týden."

„Dám ti vědět. Dopřej mi prostě pár dní, abych se ujistila, kdo vlastně jsem."

„A Erik?"

„Teď spolu nežijeme, Alane. Nechci ti začít vyklá­dat o tom všem, k čemu mezi námi došlo. Až někdy jin­dy, až od toho bude větší odstup, až uplyne víc času."

Číšník přivezl na servírovacím vozíku nádherné zákusky - jahodové piškotové dorty, banánky, napoleonky. Všechno to máš tady, Barbaro, řekla jsem si. Stačí si vybrat. Proč se nemůžeš rozhodnout? Ale z ně­jakého důvodu jsem si vzpomněla na tu švédskou re­stauraci, kde kdysi skončil můj pětiletý poměr s jed­ním ženatým mužem. S Billem. On byl ženatý a já vdaná, když to začalo. Já se rozvedla a teď byl na řadě on. Vrátil se tehdy z Evropy, odkud mi posílal telegra­my, ve kterých mi sliboval manželství, a vybízel mě, abych se podívala po nějakém bytě. Čekal nás tedy, jak jsem si myslela, oběd na oslavu. A místo toho mi řekl, že nemůže opustit své děti. Že se rozvést nemůže. Seděla jsem tam a zírala na obrovský otáčecí stůl se skandinávskými předkrmy uprostřed jídelny, jak se točí pořád dokola. Slyšela jsem Billova slova a to jedi­né, na co jsem se zmohla, bylo pozorovat humry a kre­vety.

„Barbaro, řekni prosím tě ano," naléhal Alan. „Všichni tě potřebujeme. Jsi jeden z nejlepších dokumentaristů, jaké jsme kdy měli."

Alanova slova mě přenesla zase zpátky do hotelu Plaza. Divná věc, myslela jsem chvíli na Billa, ne na Erika. Ale všechno přitom bylo stejné - ta ztráta, smutek, nutnost učit se znovu žít. Dvakrát přede mnou bylo rozprostřeno všechno, po čem jsem v životě touži­la. A dvakrát mi to bylo náhle vyrváno. „Děkuju ti, Alane," odpověděla jsem s nefalšovanou vděčností. „Promyslím si to. A řeknu nejspíš ano." U toho jsme zůstali. Objali jsme se na rozloučenou. Vzkázala jsem po něm políbení pro Steva a Fran a všechny ostatní a pozdrav Gregovi. Šla jsem zpátky ke svému bytu ja­ko okřídlená jeho slovy. Mám práci, mám zase práci. Dnes večer se rozhodnu. Jenom chci mít jistotu, že to nezmrvím.

Druhý den odpoledne zavolal Erik, konečně. Čeka­la jsem na to, děsila se toho, předvídala to i počítala s tím od té doby, co jsem byla doma ze špitálu.

„No tak, holčičko, volám ze svého nového kvartýru. A mám pár nových klientů. Všechno jde ohromně."

Sevřela jsem pevně sluchátko. Chtěla jsem to všechno slyšet.

„Ale jsem rád, že to bude jen na pár měsíců. Stejská se mi po tom bytě. Stejská se mi po tobě. Jak se pořád máš? Cos dělala tyhle dny?"

„Mám toho moc, Eriku, strašně moc. Musím zaří­dit spoustu věcí. Chtějí mě zpátky do CBS. A hledám nového doktora." Snažila jsem se ovládnout svůj hlas, ale prostě jsem nedokázala předstírat, že se mezi námi nic nestalo. Musela jsem se dovědět, proč se to stalo. Slova se ze mne jen řinula. „Ty musíš navštívit něja­kého doktora, aby se zjistilo, proč jsi chtěl, abych trpě­la, proč jsi podněcoval celou tu mou nemoc, místo abys mi pomohl. Prosím tě, Eriku, musím vědět proč."

Se zrychleným dechem a s rozechvěním jsem če­kala na jeho odpověď.

„Říkal jsem ti už, že jsem u jednoho byl," ozval se. „Nemám v úmyslu strávit zbytek svého života řečmi s mozkoškraby, i když to děláš ty. Kromě toho jsem v pořádku. Nemocná jsi ty. A teď nejspíš roznášíš po celém městě, že jsem ti zničil život. Tak pro tebe mám jednu novinku, holčičko. Tvoji přátelé to vidí jinak. Ty jsi nemocná panovačná mrcha a zničila jsi můj život právě tak, jako ničíš každého. Ale nevykládej si moje slova špatně. Já tě pořád ještě miluju."

Zavěsila jsem. Zase s tím vším začínal znovu. Ne­návidím tě, miluju tě, jsi nemocná. Nemohla jsem to vydržet. Začala jsem přecházet po bytě, dívala jsem se na obrazy, zalévala kytky, snažila jsem se na něco sou­středit svůj mozek, ale nedokázala jsem se vyrovnat se všemi těmi protichůdnými emocemi, které se ve mně srážely. Rozhodla jsem se, že musím zavolat Edii. Musela jsem s někým mluvit. Byla doma. Řekla jsem jí, jak jsem rozrušená. A když slyšela o Erikově telefo­nu, chtěla mě přijít navštívit. Že mi musí povědět něco důležitého.

Když vcházela do dveří, vypadala nějak zamyšle­ně, vůbec ne jako ta sebejistá dáma, kterou jsem vidě­la před několika dny.

„Nechci, abys ztratila tu sílu, kterou jsi právě zase získala," začala Edie, „ale myslím, že bude lepší, když ti to povím. Budeš se divit a nakonec na to přijdeš sa­ma. Erikovi nikdo nerozumí."

O čem to mluvila? To mi vrtalo hlavou. Zašla jsem do kuchyně a nalila nám oběma velké sklenice grape­fruitové šťávy. Pak jsme si spolu sedly na gauč a já če­kala, čekala jsem, co mi moje přítelkyně poví tak nalé­havého.

„Zatímco jsi byla ve špitále, Erik se dopustil něko­lika hrozných sprosťáren." Odmlčela se, aby se ujistila, že nemám potuchy, o čem mi hodlá povědět. „Pár lidí mi telefonovalo skutečně bláznivé věci. Sue mi řekla, že Erik o ní prohlašuje, že je lesbičanka."

„Ale Edie, nech toho! To je směšné!"

Vážně se na mě podívala. „Opravdu to o ní prohlá­sil. Řekl Sue, že tys mu o ní pověděla, že je lesbičanka a že to zkoušela na tebe."

„Edie, to je absurdní, Sue není žádná lesbičanka, a i kdyby byla ... Ach Edie, tomu nevěřím. To je přece nesmysl!"

„Tím to ještě nekončí. Zašel do kanceláře za Lynn a řekl jí, že Irv jí je nevěrný. Tys prý o tom věděla už celé měsíce, a že je načase, aby se to dověděla i ona. Prý chtěl, aby to Lynn slyšela od něho."

„Ale to není pravda!"

Seděla jsem tam ohromená a neschopná slova, když Edie pokračovala a vyprávěla mi věci, které Erik napovídal jiným přátelům, věci, které se prý dověděl ode mne. V některých těch historkách bylo zrnko pravdy, v historkách, které jsem mu pověděla v intimních okamžicích, ale on je překroutil ve zlomyslné drby. Ale většinou to byly lži, naprosté lži. Mozek mi pracoval na plné obrátky, snažila jsem se přijít na to, proč by dělal něco tak hnusného. „Edie, proč? Proč udělal tohleto?"

„Mluvila jsem o tom s Jonathanem. Nedává to žádný smysl, ale zdá se nám, že Erik se pokouší odříz­nout tě od tvých přátel, abys neměla o koho se opřít, aby ses musela vrátit zpátky k němu. Abys ho přece jen potřebovala. Musí to patřit k nějakému bláznivé­mu plánu, Barbaro. A vykládáním těch hrozných his­torek taky chrání sám sebe. Nejspíš si myslí, že když někomu řekneš pravdu o tom, co se stalo, pravdu o něm, nikdo ti nebude věřit."

Strnula jsem neschopností věřit tomuhle. „Edie, pověz mi, prosím tě, že sis tohle všechno vymyslela!"

Zavrtěla smutně hlavou. „Ba ne, Barbaro, ráda bych, aby to tak bylo. Ti lidi mi telefonovali. Erik na­tropil hrozné věci. Napřed jsem tě před tím chtěla uchrá­nit. Nezdálo se mi, že by ses s tím teď dokázala vy­rovnat. Ale vysvětluje to, proč se s tebou někteří lidi nechtějí setkat. Jsou zmatení, dotčení a vzteklí a nevě­dí, čemu mají věřit. Pamatuj, že Erika měli taky rádi. A neviděli ho z té jeho černé stránky. Skoro mu věří."

Ano, teď jsem viděla tu jeho šílenou logiku. Chtěl zničit má přátelství, abych neměla nikoho, na koho se obrátit, jenom jeho. To všechno ve jménu lásky. Jak může člověk ničit někoho, koho miluje? Ale musela to být pravda. „Ach bože, Edie," povzdechla jsem si.

Zazvonil telefon a já jej strnule zvedla. Byl to Erik. Mluvil jako starý Erik, sladce a něžně. „Jak se máš, holčičko? Volám jen tak. Jak ti to jde? Už zase pracuješ?"

Poslouchala jsem jeho hlas a myslela jsem na to, co řekl mým rodičům, na to všechno, co vykládal mým přátelům. A něco se ve mně zlomilo. Poslouchala jsem a doufala, že mi jeho slova potvrdí to, co mi pověděla Edie. Ale on mluvil o běžných maličkostech. O čem bu­de ten tvůj příští film? Co abychom šli spolu na večeři s tvou matkou, než se vrátí do Miami? Pospěš si a najdi si nějakého dobrého doktora, abychom mohli být zase spolu. Třásla jsem se, když jsem to poslouchala. Byla jsem v ložnici a vzpomněla jsem si, jak jsem tam ležela na podlaze, uvězněná ve vlastním bytě, a Erik se mě teď ptal, jestli si nechci zahrát tenis. Zavěsila jsem.

Vrátila jsem se do obývacího pokoje a seděly jsme tam s Edií mlčky, neschopné promluvit slovo. Byl ko­nec. Ať nás dřív k sobě poutalo jakékoli kouzlo, to teď vyvanulo. Nezbyla už žádná úcta, žádná něha, žádný zdravý rozum; nic na čem bychom mohli postavit spo­lečný život. Tolik mě nenáviděl. Ale já dosud byla v útlumu, nebyla jsem schopná nenávidět jeho. Cítila jsem jenom šok a úžas, že on sám ani neví, jak silně mě nenávidí.

Vycítila jsem, že Edie poznala, co si myslím. Byl konec mezi Erikem a mnou. Přikývla jsem a její jasné modré oči se náhle zalily slzami. Držely jsme jedna druhou a pozorovaly paprsky pozdně odpoledního slunce, jak pronikají okny obývacího pokoje. „Zapo­menu na něj," řekla jsem. „Nebyla to všechno moje vi­na. Teď to vím. Ale musím zjistit, co se to se mnou sta­lo. Musím si najít nějakého dobrého doktora a patřič­ný způsob léčby. Když nemůžu získat zpátky svůj sta­rý život, tak sakra musím začít nějaký nový."

 

 

Příštích pár dní jsem pokračovala ve velké honbě na mozkoškraba a setkala jsem se s jedním psychia­trem, který mi řekl, že když mu dám šek na deset tisíc dolarů, můžu se připojit k jeho privilegované skupině pacientů. Shromáždil několik bývalých narkomanů a alkoholiků, kteří všichni dělali v „umělecké branži", a myslel si, že bych byla cenným přínosem do téhle grupy. Během naší konzultace mi předvedl, jak tu svou terapii provádí. „Dotkněte se stěny, Barbaro," ře­kl mi.

Dotkla jsem se stěny.

„Děkuji vám, Barbaro, že jste se dotkla stěny." Pak ke mně přistoupil blíž. „Dotkněte se lampy, Bar­baro." Dotkla jsem se lampy. „Děkuji vám, Barbaro, že jste se dotkla lampy."

A tak to šlo dál padesát minut a já si uvědomila, že mluvím se šílencem. Na konci sezení mě nutil, abych mu dala těch deset tisíc dolarů - bankou ově­řeným šekem ke všemu - a já vyletěla i z téhle ordi­nace.

Vedle těchhle chlapíků začíná i doktor Allen vypa­dat jako ušlechtilý Erich Fromm, pomyslela jsem si. Neztrácej naději, Barbaro, jsi v hlavním městě medicí­ny ve Spojených státech. Ale potřebovala jsem turis­tického průvodce po manhattanských mozkoškrabech. Proč někdo nevykoumal systém různého počtu hvězdiček a malých symbolů pro kvalitu poskytova­ných služeb, pro komfort čekárny, pro dostatečnost to­aletního zařízení. Kdybych se jen byla cítila o něco sil­nější, mohla jsem mít z tohohle bláznovství legraci.

Došla jsem na konec seznamu doktora Robertsona, a i když jsem měla pocit, že jeden či dva z těch jím doporučovaných byli sami kandidáti na Tysonův pavi­lón, rozhodla jsem se nakonec pro doktora Toma Rose­na. Ten byl mladý, energický, bystrý a nosil džíny. Zvolila jsem si ho nejspíš pro jeho antidůstojné způso­by. Ale byl ve spojení s dobrou klinikou a při našich dvou prvních kozultacích neprojevil žádnou zvlášť pa­trnou neurózu. Zdál se upřímně přesvědčený, že mi může pomoct, ale řekl, že bych potřebovala jiné medi­kamenty. Doporučil mi lithium, přípravek, jehož se používalo při léčení maniodepresivních stavů. „Copak mám maniodepresivní stavy?" zeptala jsem se ho. „Ne," odpověděl doktor Rosen, „ale je to užitečné v pří­padech, jako je váš." Třeba mi jednou někdo dá, po­myslela jsem si, nějakou pilulku proti nemoci, kterou opravdu mám.

Moje matka se vrátila na Floridu, jakmile věděla, že jsem se zase usadila v bytě a že chodím k dobrému doktorovi. V jejím výraze byla dojemně patrná úleva, když jsem jí jednou večer pověděla, že teď už jsem si jistá, že nějaké smíření s Erikem je nemožné. „No, nelámej si s tím hlavu," řekla mi s rozzářeným úsměvem. „Nějakého slušného ženicha ti ještě najdeme."

Erik mi zavolal jednou odpoledne, právě když matka odjela. Připravila jsem se na obvyklý jízlivý výpad. Ale ne; tentokrát to by vlídný Erik. Odjížděl do Bostonu. Chystal se na zkoušky do advokátní komory ve státě Massachusetts. Řekl mi, že má jednoho přítele z právnické fakulty, který provozuje praxi v jižním Bostonu. „Je to životní příležitost, holčičko. A s New Yorkem jsem skoncoval. Je to byrokratická kafkárna. V Bostonu můžu lidem opravdu pomáhat."

Zase lže? podivila jsem se. A jestli mluví pravdu, proč se rozhodl k odjezdu tak náhle? Ani jednou se ne­zmínil o historkách, které napovídal mým přátelům. Ale já se s většinou z nich setkala, nebo se s nimi do­mluvila telefonicky, a oni se přidávali na mou stranu. Erik možná konečně uznal fakt, že mezi námi je ko­nec.

Chtěl přijít do bytu, aby si vzal věci, které tu ne­chal, když se odstěhoval. „Ne," odpověděla jsem. „Všechno ti sbalím a nechám dole u domovníka." Měla jsem strach být s ním v bytě sama. Jen při pomyšlení, že bych zase byla v jeho těsné blízkosti, jsem se roz­třásla jako v zimnici.

„Dobrá, holčičko," souhlasil. „Uděláme to po tvém."

Příští odpoledne zazvonil telefon. Byl to zase Erik. „Poslyš," řekl, „ověřoval jsem si věci kolem tebe. Byla jsi ve špitálech už předtím. Už předtím jsi bláznila. Za­volal jsem Stana. Byla jsi nemocná i v manželství s ním. On tě taky musel odvézt do špitálu. A volal jsem tvého přítele Boba, tvého dřívějšího střihače. Ten mi řekl, že jsi byla jako narkomanka v rauši přímo v prá­ci. Tak poslouchej, zlatíčko, v Chatahoochie jsi byla už předtím. Jsi prostě nemocná dáma. Zeptej se Stana, zeptej se Boba. A zjistil jsem, že z NBC jsi odešla do špitálu, a ne kvůli svému bývalému příteli Billovi. U něho jsem si to taky ověřil."

Těžce jsem polkla a snažila se zachovat klid. Ne­mohla jsem tomu věřit. Erik mluvil rychle, vážně, tím zvláštním způsobem jako robot. „Bláznila jsi už před­tím," řekl. „Jsi nemocná celý svůj život. A já nedělal nic jiného, než že jsem tě miloval. Než že jsem ti po­máhal. Teď jedu do Bostonu. Tvoji přátelé v New Yor­ku tě opustí, jeden po druhém. A ty mě budeš potřebo­vat, budeš mě chtít, přijedeš za mnou. Uvidíš!"

Nikdy s tím nepřestane, pomyslela jsem si. Tohle bylo horší než fyzické násilí. Bylo to brutálnější, bar­barštější a nekonečně ničivější. Položila jsem sluchát­ko. Plynové lampy pořád ještě pokračovaly a já nevě­děla, kdy to skončí.

Začala jsem balit jeho věci. Cítila jsem vztek a smutek, a hroznou úzkost, když jsem brala jeho kni­hy a gramofonové desky z polic. Vytahovala jsem jeho šaty ze skříní ve zdi, když jsem si vzpomněla na slova své matky: „Jen si uvědom, miláčku - po Erikově od­chodu budeš mít daleko víc místa pro svoje vlastní vě­ci." A já se na ni utrhla: „Byla bych radši, kdyby to ta­dy bylo natěsnané. To nechápeš, že bych se tady radši tísnila?" Věděla jsem, že se jen snaží ulehčit mi to. Ale stejně jsem ji za ta slova nenáviděla.

Takže je konec, konec nočním můrám, pomyslela jsem si, když jsem všechno ukládala do velkých kartó­nových krabic. Ale z nějakého důvodu jsem cítila větší depresi než kdy jindy. Erik podvedl kdekoho. Ale jak jsem mohla milovat někoho, kdo klesl tak hluboko, aby mě ranil? Bylo to v něm vždycky? Na tohle jsem pořád nenacházela odpověď. Ale snad, říkala jsem si, snad prostě budu schopná zase dýchat, jestliže odjede do Bostonu. Zase si dám svůj život do kupy.

 

 

Řekla jsem Alanovi, že nechci dělat ten film o kon­zumní společnosti. Řekla jsem mu, že bych radši poč­kala a dělala nějaký dokument na podzim. Proč? To nevím. V porovnání s filmy, jaké jsem obvykle dělala, tenhle pořad o konzumentech by byla hračka. Ale já se bála pustit se zase do práce, bála jsem se, že to ne­zvládnu, a věděla jsem, že kdybych při tomhle úkolu selhala, uškodilo by to mé profesionální dráze víc než cokoli, co se přihodilo v mém osobním životě. Ztratila jsem snad s tím vším ostatním i svou lásku ke své prá­ci? Příliš jsem se děsila hledání odpovědi na tuhle otázku.

Byla to chyba. Měla jsem se k práci vrátit a pustit se do něčeho. Měla jsem produkovat, režírovat, psát, stříhat, vyprazdňovat koše na papír - cokoli. Teď byly moje dny prázdné totálně. Neměla jsem co dělat.

Jednou ráno jsem si uvařila kávu a pak jsem sedě­la na kraji postele. Rádio hlásilo, že bude parný, horký červencový den, a já se klepala chladem v klimatizova­né ložnici. Jimmy Carter a Demokratická strana pořá­dali svou konferenci pro výběr kandidátů v Madison Square Garden. Bylo teprve deset hodin. Neměla jsem ten den žádné sezení s doktorem Roseném. Nemusela jsem nikam jít, někde být. Věděla jsem, že už před Eri­kem jsem žila sama. Žila jsem tenkrát bez tohohle pře­citlivělého zkoumání a pozorování sebe samé, bez poci­tu, že musím něco dělat, abych prostě nezmizela ze světa. Měla bych jít s někým na oběd? S kým? Proč? O čem bych mluvila? Co bych si měla počít se dnem, který se prostíral přede mnou? Musely přece být v mém životě chvíle, kdy jsem nepracovala či nežila s někým, koho jsem milovala, chvíle, kdy jsem prostě byla. Nikdo nemůže pracovat a milovat čtyřiadvacet hodin denně. Co člověk dělá mezi tím?

Podívala jsem se do novin. Timesy byly plné zpráv o výstavách obrazů, o divadelních hrách, o filmech, o koncertech - o všem tom, co jsem dřív milovala. Ale nechtělo se mi nikam jít samotné. Kromě toho mě to nezajímalo. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Uvi­dím lidi, nakoupím si něco k jídlu. Ale když jsem se ocitla na ulici, připadala jsem si jako nějaká Marťanka, jako nějaká bytost z jiné planety, která bloudí po Central Park West. „Přijďte na mítink s Jimmym Carterem v Padesáté druhé ulici a na Brodwayi," hlásaly plakáty. Jimmy Carter? Kdo to je? Jak došlo k tomu, že se stal předním kandidátem? Primářky jsem propásla v době, kdy jsem vysadila valium. Cítila jsem se mimo takové věci. Byla jsem vypojená z tohohle politického roku.

Vrátila jsem se domů propocená letním horkem, ponořila jsem se do vany a poslouchala jsem v televizi projevy z Madison Square Garden. Neměla jsem co dě­lat až do zítřka do tří, kdy jsem měla jít k doktorovi Rosenovi. Lehla jsem si do postele, abych si zdřímla. Nemohla jsem však usnout. Když jsem zavřela oči, vi­děla jsem scény z minulých měsíců, dobré i zlé. Nikdo nepochopí, jak je to těžké, říkala jsem si. Není to tak, jako kdybychom se s Erikem hádali už celé měsíce a pak se rozhodli, že se rozejdeme. Ne, jeden den jsme se milovali a byli jsme šťastní, a druhý den pak nasta­lo to šílenství. Žádná příprava. Byli jsme, a najednou jsme nebyli. Byla tu láska, a najednou nebyla. Byl tu život, a teď najednou prázdnota.

Vstala jsem a znovu zalila kytky. Utopím je, jestli nebudu brzy v pořádku, řekla jsem si. Poslouchala jsem hudbu. Přemýšlela jsem, komu mám zavolat, ale nebyl tu nikdo, s kým bych chtěla mluvit, nikdo. Prose­děla jsem prostě zbytek odpoledne, a když se setmělo, udělala jsem si večeři, sledovala televizi a šla si leh­nout.

Kdyby takovýhle den byl jen jeden, nemuselo by to být tak hrozné. Jenže tak ubíhal den za dnem a já kromě výprav za potravou a cest k psychiatrovi jsem žila pořád stejně prázdný, osamělý a zoufalý život. A neviděla jsem žádný způsob, jak to změnit.

Když jsem občas šla na večeři se svými přáteli, měla jsem pak pocit ještě větší osamělosti. Večeře skončila a já se vracela do prázdného bytu, kdežto oni do světa lidí, dětí, manželů, práce. Každý mi pořád a pořád říkal, jak jsem statečná. Ale jejich chválu jsem nemohla přijmout. Troskotala jsem; samota vítě­zila a já se nenáviděla za to, že vedu tak bezcílnou, prázdnou a bezradnou existenci.

„Barbaro, já myslím, že vám to lithium nedělá moc dobře," řekl mi Tom Rosen. „A protože na ně ne­reagujete, budu vám muset předepsat thorazin."

Měla jsem Torna ráda. Důvěřovala jsem mu. Ale najednou jsem se zděsila. Viděla jsem na zdech v Long-view nápisy: BUĎ BEZ CITU, BUĎ OTUPĚLÁ, BER THORAZIN. „Ne!" vykřikla jsem. „Nechci thorazin. Jsem i tak dost otupělá."

„No dobrá. Tak snad ještě počkáme. Ale musíme vás vyburcovat, abyste si uvědomila svoje pocity. Co si myslíte o Erikovi? Musíme vás dostat k tomu, abyste si uvědomila svůj vztek. Tady máte polštář. Mluvte na ten polštář. Představte si, že je to Erik."

Uvedl mě tím do rozpaků. Jak jsem tohle mohla? Tom ten polštář držel. Čeká, že polštář uhodím, napa­dlo mě, a tak jsem uhodila. „Proč jsi to udělal? Proč? Myslela jsem si, žes mě miloval. Nenávidím tě. Nená­vidím tě!" opakovala jsem a bušila do polštáře, ale pak jsem se podívala na Toma. „Já k němu necítím nená­vist," řekla jsem. „To je ten problém. Vůbec k němu necítím nenávist. Necítím nic."

Tom smutně zavrtěl hlavou. „No dobrá, Barbaro. Pár dní počkáme, jestli se budete cítit líp, a když ne, tak si zase promluvíme o tom thorazinu."

Když bylo po sezení, vzala jsem si domů taxíka. Tom měl výborné doporučení. Byl dobrý psychiatr. Proč to nezabralo? Co jsem dělala špatně?

Erik mi nezavolal, aby mi řekl sbohem. Sebral své věci u domovníka, ale nebyla jsem si jistá, že odejel z města, dokud mi jednou nezatelefonovala Libby, je­ho sekretářka na částečný úvazek. Ji propustil a vykli­dil malou kancelář ve Východním Harlemu, ale zůstal jí dlužen plat. Nebylo to moc, jak mi řekla, ale chtěla vědět, jestli mám jeho novou adresu, aby mu mohla napsat. Odpověděla jsem jí, že nevím, kde je.

Ulevilo se mi, když jsem se dověděla, že odejel. Pokaždé když jsem odcházela z bytu, přepadala mě hrůza, že na mě Erik čeká dole v hale, nebo že se po­tkáme na ulici. Nedokázala jsem vyjít z domu, aniž bych se nervózně nerozhlížela napravo i nalevo. A pak tu byla ještě jedna nedokončená záležitost, o kterou bych se mohla postarat - domek na pláži. Každý ví­kend jsem myslela, že bych se tam měla vypravit, ale nedokázala jsem tomu čelit - vzpomínkám, možnosti, že by tam mohl být on. Dokonce jsem se bála, že to tam mohl zničit.

Zavolala jsem agentce, která zařizovala nájem. Ta by byla ráda, kdyby ten domek mohla někomu ukázat. Měla fakticky nějaké lidi, kteří hledali něco právě ta­kového. Když mi pak zavolala zpátky a oznámila mi, že se těm zájemcům domek moc líbí a chtějí si ho naj­mout na srpen i přes Svátek práce, nezmínila se, že by tam bylo něco v nepořádku. Ale věděla jsem, že to tam musím připravit, v každém případě uklidit a sbalit Erikovo šatstvo. Sama jsem to udělat nemohla. Zavolala jsem tedy Edii a ta mi slíbila, že mě tam odveze mým vozem v sobotu ráno, kdy bude menší provoz.

To ráno jsem zatelefonovala do garáže, že si tam pro vůz přijdu. „Ten vůz tady není," řekl mi garážmistr a já si okamžitě uvědomila, co se stalo. Starý Samík odjel do Bostonu. „Ach ano," zatápala jsem po slo­vech. „Zapomněla jsem. Je venku na pláži. Nejspíš už nebudeme potřebovat svoje místo v garáži. Pošlete mi, prosím vás, účet za to, co vám dlužím."

Edie zavrtěla hlavou. „Ten parchant! Ví, že nemů­že mít tebe. Ať aspoň má tu zatracenou káru."

Přikývla jsem. „Pravda," řekla jsem. „Ať si má starého Samíka."

To dopoledne jsem tam pak jela vlakem.

 

 

Když jsem vkročila do domku, uvědomila jsem si, že jsem tam nikdy nebyla sama. Byli jsme tam vždyc­ky spolu. Ale teď nebyl čas na to myslet. Musela jsem to tam uklidit a pak stihnout zpáteční vlak do New Yorku v šest jedenáct. Pustila jsem se do zametání, mytí oken, připravila jsem prádlo pro prádelnu. Měla jsem hlavu strčenou do ledničky a myla jsem poličky houbou, když zazvonil telefon.

Nikdo jiný než Edie neví, že jsem tady, řekla jsem si, když jsem ho běžela zvednout.

„Já vím, kde jsi, Barbaro," začal odříkávat Erik tím svým monotónním úsečným slabikováním. „Já vždycky vím, kde jsi."

„Odkud voláš, Eriku," začala jsem nervózně. „Co chceš?"

„Chci tebe a chci zpátky náš život a chci nějaké vysvětlení. Proč ses se mnou nechtěla setkat? Nikdo se se mnou nechce setkat, nikdo z tvých přátel, a já chci vědět proč."

„Eriku," začala jsem tiše, „ty nevíš proč? Ty nevíš, co jsi udělal, jim i mně?"

„O čem to mluvíš, Barbaro? Co jsem vlastně udě­lal? Vždycky jsem tě jenom miloval."

V té chvíli jsem si uvědomila, že Erik nemá ani představu o tom, co udělal destruktivního. Připadalo mi neuvěřitelné, že nemá žádný pocit viny, že si vůbec nic nevyčítá. A poznala jsem, že nemá smysl přít se s ním. „Nemůžu s tebou teď mluvit, Eriku. Musím chy­tit vlak. A jestli mě miluješ, nech mě, prosím tě, na po­koji." A zavěsila jsem.

Sedla jsem si na židli u psacího stolu, dosud s na­močenou houbou v ruce. Dívala jsem se umytým ok­nem ven na oceán a pozorovala jsem klidně se valící vlny, jak omývají břeh. Zamžily se mi oči. Viděla jsem Erika a sebe, jak se milujeme na terase, chráněni z obou stran dunami. Viděla jsem ho, jak v téhle míst­nosti stojí na žebříku a měří trámy na stropě. Vzpo­mněla jsem si na hudbu; na milování a smích, na poli­tické šarvátky s našimi přáteli, na studené pivo po teni­se a na syrové dubnové večery, kdy jsme se spolu hřáli u krbu. „Bude mě vždycky v tomhle domku stra­šit?" řekla jsem nahlas.

Vytrhla jsem se z toho zasnění, dokončila úklid a zavolala taxi. Vlak v šest jedenáct jsem stihla.

 

 

„Nikdy vám nebudu lhát," říkal Jimmy Carter. „A tohle," zamumlala jsem, „je vaše první lež, pane Cartere." Seděla jsem na posteli před televizí s kuřecím sendvičem a pivem z lahůdkářství. Zazvonil telefon. Byl to Erik, volal z Bostonu.

„Objevil jsem tady senzačního psychiatra, specia­listu na schizofrenii." Mluvil zase tím stejným prázd­ným hlasem a já si vzpomněla, jak říkal do telefonu Jonathanovi, že mám akutní schizofrenii. „Je lepší než Laing. Léčí lidi láskou, ne pilulkama. Co abys přijela sem a navštívila ho, holčičko? Setkám se s tebou a ne­musíš nikomu vykládat, žes mě viděla, kdyby ti to va­dilo. Pamatuj, že tě nikdo nezná tak jako já."

Zavěsila jsem beze slova a zašla do temného obý­vacího pokoje. Zapálila jsem si cigaretu, hluboko vde­chovala kouř, seděla jsem a kouřila ve tmě, v chlad­ném ztemnělém vzduchu, kde jediným zvukem bylo sténání klimatizace. Zavřela jsem oči a rozplakala jsem se. Plakala jsem a plakala nad ztrátou lásky, nad ztrátou sebe samé. Zítra to bude lepší. Musím se vyna­snažit, aby to bylo lepší. Ale abych něco měla, musím mít sebe. Kdo jsem? Kde jsem? Panebože, pomoz mi, abych se našla!

Zase zvonil telefon. Myslela jsem, že je to znovu Erik, a tak jsem ho nechala zvonit a doufala jsem, že mu nakonec odpoví služba pro nepřítomné a já nebudu muset poslouchat ten strašný hlas. Jenže služba pro nepřítomné telefon nebrala, a tak jsem se ozvala já a celá jsem se třásla. Byla to moje matka.

„Jsi to ty, miláčku?" řekla. „Jsi v pořádku? Zvonila jsem a zvonila."

„Právě jsem vešla do dveří," odpověděla jsem.

„Lou, Lou, mám na telefonu Barbaru. Vezmi si pa­ralelku. Jak to vypadá, miláčku? Jak se ti daří?"

„Báječně, mami. Vypadá to výborně. Právě jsem byla na obědě s Edií a s Jonathanem, který mě sezná­mil s jedním úžasným člověkem. Brzy se vrátím do práce a doktor Rosen říká, že pokračuju nádherně."

Nevím, jestli mi věřila, nebo ne. Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že můj život je pořád v troskách, že ten pocit, že nejsem sama sebou, ruinuje všechno. Matka byla báječná, snažila se mi pomáhat, a já ji nechtěla poděsit.

„Nazdar, děťátko." To byl otec. „Co bys tomu říka­la, aby ses podívala do Evropy s námi, abys na chvíli vypadla z New Yorku?"

Věděla jsem, že kvůli mě odložili své prázdniny. Nechtěla jsem jet do Evropy, ale je jsem nutila, aby si tam vyjeli. „Vážně pro mě nemůžete nic udělat," řekla jsem. „Musím žít svůj vlastní život, mami. Nemáte žádný důvod, proč byste tam nejeli."

V otcově hlasu bylo slyšet úlevu. Matka si ještě pořád nebyla jistá. „Myslíš si opravdu, že budeš v po­řádku?" zeptala se nervózně.

„Jistě, a napíšu vám. Nedělej si starosti."

Obrovsky se mi ulevilo, když jsme zavěsili. Odje­dou si na prázdniny, na svá obvyklá místa na Capri a v jižní Francii. Nebudu mít odpovědnost za zkažení jejich léta. Ještě tohle by mi scházelo.

 

Máte schizofrenii, Barbaro, ale plno lidí se z toho dostane a žijou si výborně. Tu nemoc můžete překo­nat. Není to beznadějné, teď už ne."

Tom vyslovil to děsivé slovo - schizofrenie. Už týdny jsem ho otravovala, aby mi řekl svou diagnózu, a teď to udělal.

„Seznamte mě aspoň s jednou osobou, která svou osobnost ztratila a vyléčila se," řekla jsem. „Seznamte mě s jednou osobou, Tome, která přemohla tuhle hrů­zu, a já se budu cítit líp."

„To z etických důvodů nemůžu, Barbaro. Ale znám lidi, kteří byli mnohem víc nemocní než vy. A překonali to. A thorazin vám pomůže zvládnout tu psychózu."

„Ještě ne, Tome, ještě ne. Necítím žádnou psychó­zu a nechci žádný thorazin. Chystám se v září vrátit se do práce. Musím se dostat ven z bytu. Žiju jako pous­tevník."

Když jsem opustila jeho ordinaci, běžela jsem do knihkupectví poblíž svého bytu a nakoupila jsem všechny knihy o schizofrenii, které jsem tam našla. Přečetla jsem si Lainga a Freuda a Perlse, všechny. Nikdo z nich neříkal, že je schizofrenie beznadějná. Všichni se shodovali v tom, že je léčitelná. Ale nesho­dovali se spolu ve způsobu léčení.

Mám tedy schizofrenii. Erik měl pravdu. Jak člo­věk ve čtyřiceti letech přijde k schizofrenii? Potlačova­lo ji celá ta léta valium? Proto se tedy objevily její pří­znaky teprve tehdy, když jsem přestala brát ty pilul­ky? Znovu a znovu jsem pročítala stránky těch knih - hledala jsem důkaz, že je schizofrenie beznadějná, hledala jsem nějakou omluvu pro smrt.

 

 

Léto míjelo. V červenci jsem se už ani jednou ne­vrátila do domku na pláži. Zůstávala jsem radši v chladné temnotě ložnice svého bytu, než abych se ně­kam vypravila. Příznaky otupělé lhostejnosti vzrůsta­ly. Začala jsem mít divoké představy. Představy zvířat, padajících lidí, ječících a plačících hlasů. Bála jsem se jít spát, protože v okamžiku, kdy jsem zavřela oči, se mi v hlavě začaly promítat hrůzostrašné filmy. Viděla jsem obrazy, fragmenty obličejů, oko, které na mě zí­ralo, křičící ústa, nějakého příbuzného, nějakého pří­tele, panenku, kterou jsem kdysi mívala. V mozku se mi spřádaly příběhy lidí, jež jsem neznala, a cítila jsem, že nedokážu ovládnout svou vlastní mysl. Hla­vou mi defilovaly ještěrky a ropuchy, opice a sloni. Ne­věděla jsem, kde jsem. Nechtěla jsem nic dělat, ne­chtěla jsem nikoho vidět. Živila jsem se coca-colou a sendviči, jedla jsem sama ve své ložnici. Zůstávala jsem schoulená v chladivé tmě jako nějaký malý srstnatý živočich; tomu jsem dávala přednost před náma­hou styku s ostatními lidmi. Vycházela jsem ven je­nom na návštěvy u doktora Rosena. Pořád ještě se snažil dostat ze mne vyjádření mé zuřivosti proti Eri­kovi. Vyvolával tím ve mně pocit provinilosti, poně­vadž jsem nedokázala zakoušet svůj vlastní vztek. „Ja­ká je to ve vás chyba, Barbaro, že ho nedokážete nená­vidět?" řekl mi jednou odpoledne. „Byl přece strašný, plný nenávisti k vám."

„Milovala jsem ho předtím, než se v něm objevila ta nenávist," odpověděla jsem. „Nechápete to? Láska neumírá tak rychle."

Přestala jsem číst noviny, přestala jsem sledovat televizi. Nedokázala jsem myslet. Věděla jsem, že se vzdávám šílenství, ale jestli jsem šílená, tak jsem šíle­ná. Jestli jsem beznadějný případ, tak jsem beznaděj­ný případ. Nějak to přežiju. Den za dnem jsem čím dál víc malomyslněla. Edie i mnozí z mých dalších přátel mi často volali a nutili mě, abych si vyjela na pláž, šla s nimi na večeři nebo si zahrála tenis. Ne, nechtěla jsem vidět nikoho.

Přišel srpen, můj domek byl pronajatý a teď jsem měla perfektní výmluvu, abych žila jako ustrašený ži­vočich, ukrytá ve tmě svého pokoje. Jonathan a Edie, kteří dosud byli mou spojkou se světem, byli teď na cestě do Izraele. Pak začaly přicházet z Bostonu dopi­sy od Erika, dopisy, ve kterých psal: „Vždycky jsi byla nemocná. Všichni to vždycky věděli, ale já tě miluju. Jsi schizofrenička, ale jestli přijedeš za mnou do Bos­tonu, moje láska tě může vyléčit. Kdo tě zná líp než já?" Roztřásla jsem se. Jak bych v sobě mohla sebrat sílu k boji proti své vlastní nemoci i proti tomu, co stravovalo jeho?

Moje léčení definitivně nepostupovalo dobře. Dok­tor Rosen mi řekl, že jestli bude tahle moje deprese pokračovat, budu muset jít do nemocnice. „Ne," pro­hlásila jsem, „už žádné špitály."

„V tom případě, Barbaro, chci, abyste začala brát malé dávky thorazinu. Vážně vám to nebude vadit, a pomůže vám to."

„Jste si jistý, že mě to ještě víc neotupí?"

„To jsem."

„Ale já myslela, že je to medikament proti psychó­zám. A já teď žádnou psychózu nemám. To vím."

„Pomůže vám to, jinak bych vám to nenavrhoval."

Vyšla jsem z jeho ordinace s receptem v ruce. Pa­dla na mě strašná deprese. Thorazin, medikament, který se dává nakonec, poslední droga, když všechny ostatní selžou, jak jsem se dočetla v těch knihách. A Tom Rosen chtěl, abych to brala.

Vešla jsem do dragstóru, abych si ten lék vyzved­la. Rozpačitě jsem recept podávala farmaceutovi. Ani nespočet filmů o porozumění pro duševní choroby, o tom, že žijeme ve věku osvícenosti a velkodušnosti vůči duševně chorým, ba ani kůry andělské na výši­nách, které by mi říkaly, že to není žádná hanba, nic z toho nemohlo potlačit to pokoření, které jsem cítila z toho, že mám recept na thorazin. Proč jsi neměla ten­hle pocit kvůli valiu? Položila jsem si tuhle otázku, ale musela jsem si přiznat, že jsem se často zarazila, když jsem běhala do dragstóru s recepty na tamten lék. Ni­kdy jsem neměla ráda pomyšlení, že něco potřebuju. Jenže tohle bylo horší.

Farmaceut ani nemrkl. Ani se na mě nepodíval. Ale stejně jsem vyrazila z dragstóru jako splašená a utíkala zpátky domů. Vzala jsem si pilulku, takovou malou kulatou bílou kapsličku, a za půl hodiny jsem na posteli upadla do jakési strnulosti. Měla jsem pocit, že ležím v jakémsi komatu. Když jsem se probrala, měla jsem jazyk tak naběhlý, že jsem nemohla pro­mluvit, a můj pocit neskutečnosti byl horší než kdy předtím. No dobrá, madam, budete to brát stejně dál. Doktor Rosen je dobrý doktor a ten říká, že vám to po­může. Ve svém zoufalství jsem si slíbila, že to s thorazinem zkusím. Za pár dní ty vedlejší účinky snad po­minou.

 

 

Blížil se zářijový Svátek práce a já se měla setkat s Alanem kvůli práci na nějakém filmu. Ujišťoval mě, že jeho rozpočty na nové filmy budou brzy schváleny. Moji milí staří přátelé Barry a Líza Travisovi mě po­zvali do svého domu v Princetonu na víkend. Že bude­me hrát poker, což byla dvacet let stará tradice, která přetrvala potraty, rozvody, změny v kariéře a teď i du­ševní chorobu. Barry a Líza byli jedno slovo - Barryalíza. Byli reklamou na manželství. Byli první z mých přátel, kteří opustili velkoměsto, aby žili ve vilovém předměstí. A třebaže jejích politické názory během let zkonzervativněly, mohli jsme se kvůli tomu navzájem dobromyslně škádlit. Já jsem jim mohla říkat fašisti a oni mně komouška a vždycky se to v dobré obrátilo. Znali a měli rádi Erika a věděli, čím jsem procházela. Líza mě volala celé léto a nutila mě, abych k nim přije­la na víkend, na kterýkoli víkend. A tak jsem konečně souhlasila.

Do New Jersey jsem jela se svou přítelkyní Paulou Sondheimovou a s jejím manželem Markem. Paula byla sexy, překypující životem a plná rozmarů. Maza­ná jako liška. Mark opustil svou ženu a rodinu, aby se oženil s Paulou. Teď měli vlastní rodinu. Vytvořili si spolu nový život a po deseti letech byli pořád tak šťast­ní, jako když se brali.

Ten víkend byla katastrofa. Měla jsem pocit větší neskutečnosti než obvykle a připisovala jsem to thora­zinu. Nedokázala jsem sledovat konverzaci; ta pro mě byla příliš rychlá. Cítila jsem se přituplá, těžko chápa­vá. Pořád jsem se štípala a říkala jsem si, že když mám oči a vidím, musím přece existovat. Hrát poker bylo nemožné. Prostě jsem tam strnule seděla, ne­schopná pohybu a účasti. Nedokázala jsem sledovat karty, nevěděla jsem, kdy si mám přisadit. Skládala jsem karty, když jsem si stála na výhru. Byla jsem vy­děšená a zmatená. Věděla jsem, že každý na mně vidí, jak nejsem při smyslech, ale nikdo o tom nic neřekl. Nakonec jsem šla nahoru do hostinského pokoje, zhroutila jsem se na postel a rozbrečela jsem se. Sna­žila jsem se ztlumit své vzlyky, aby mě nikdo neslyšel. Byla jsem přesvědčená, že přicházím o rozum.

Když jsem se vrátila do New Yorku, poznala jsem, že už to dál nedokážu zvládnout. Jonathan a Edie byli už zpátky z Izraele a příští večer jsme se měli sejít na večeři. Něco se muselo podniknout. Při večeři jsme se o tom měli rozhodnout.

Vešla jsem do restaurace, kterou vybrala Edie, by­la to malá a útulná dietní jídelna nedaleko mého bytu. Byla jsem nervózní. Neviděla jsem je od jejich návra­tu, ale s Edií jsem mluvila telefonicky a věděla jsem, že ona s Jonathanem hovořila o vážnosti mé situace. Pokoušela jsem se tvářit nonšalantně, ale v okamžiku, kdy jsem je uviděla, se mi oči zalily slzami. Byli to mo­ji drazí přátelé. A já prožila katastrofální léto a postrá­dala jsem je od chvíle, co odjeli. Měsíc srpen byl pro mě ztracený. Žila jsem jako krtek a pohled na Edii s Jonathanem mi připomněl slunce a čerstvý vzduch a zdraví.

Když jsme se objali a políbili, Jonathan se na mě dlouze zadíval a tak jemně, jak jen dokázal, mi řekl: „Co se to sakra děje s tebou a doktorem Roseném, Barbaro? Proč na tom nejsi už líp?"

„Ach, Jonathane, doktor mi předepsal thorazin a já jsem po něm ještě tupější než předtím."

„Tos mi říkala do telefonu," poznamenala Edie. „Proč thorazin?"

Odpověděla jsem jí, že si připadám rozštěpená, mé myšlenky jsou oddělené od mých emocí, moje lás­ka od mé nenávisti, já sama od sebe samé. Mám pocit, že jsem míň než lidská bytost. „Tom říká, že jsem schizofrenička a že thorazin mi od toho všeho může po­moct."

„A pomáhá ti, Barbaro?"

„Ne, nepomáhá. Vůbec ne. Ach, Edie, jak jsem to­hle léto byla každému na obtíž!"

„Nikdy jsi nebyla na obtíž. S tímhle dej pokoj, Barbaro!" vybafl na mě Jonathan. A pak se do toho pustila Edie. „Mám jednoho známého, Barbaro. Jme­nuje se Leon Roth. Je to jeden z nejlepších psychoana­lytiků v New Yorku. Zavolala jsem ho po tom našem telefonickém rozhovoru. Pověděla jsem mu, cos mi ře­kla, jak Rosen myslí, že jsi schizofrenička. On s tím nesouhlasí a myslí si, že thorazin je pro tebe naprosto nevhodný. Chce, abys navštívila jednoho člověka, kte­rý se jmenuje Kurt Bernstadt."

„Edie," namítla jsem, „já už nesnesu ani pomyšle­ní na dalšího psychiatra."

„Ale Barbaro, tenhle člověk má světovou pověst. Prosím tě, aspoň to s ním zkus. Roth o něm říká, že je báječný." Edie teď mluvila rychle, naléhala na mě. „Aspoň k němu jdi na konzultaci. Obyčejně to trvá mě­síce, než se k němu člověk dostane, ale s Leonovou po­mocí se ti to jistě podaří brzy."

Přikývla jsem. Půjdu tam. Podívali se na mě vděč­ně, ale já věděla, že vděčná bych měla být já. Oni se snažili pomoct, abych si zachránila život. Kdy asi, po­myslela jsem si, budeme zase prostě přáteli? Kdy se budeme schopni sejít bez přemýšlení nebo rozhovoru o tamté noci, o Erikovi, o Barbaře Choré? A kdy budu já schopná dát zase něco jim? Chtěla jsem se uzdravit.

Vedli mě pěšky domů vlahou zářijovou nocí, sdíle­li se mnou mé břemeno, snažili se rozluštit hádanku mé existence. Zavolám ráno Kurta Bernstadta, to jsem slíbila. Třeba vytáhne z rukávu nějaký zázrak.

 

 

Presbyteriánská Kolumbie je obrovský roztažený komplex nemocničních budov v severozápadním cípu ostrova Manhattanu. Taxík ujížděl po dálnici na West Sidu. Když jsem se podívala na šedivou mlhu, laskající hladinu řeky Hudsonu, vzpomněla jsem si, jak jsme po téhle dálnici jezdívali s Erikem a pak přes most George Washingtona na víkend s přáteli v New Jersey. Připadala jsem si jako pohybující se stroj na volné asociace. Všechno mi připomínalo něco z mé minulo­sti: světlo, seskupení oblaků, odraz slunečního světla, vůně deště. Můj mozek mě jakoby na heslo přenášel do jiné doby, na jiné místo, do dávné minulosti. Ačkoli jsem o takovýchhle zážitcích čítala v Proustovi, teď jsem to považovala jenom za něco patologického. Ne­mohla jsem fungovat v přítomnosti, když moje mysl byla tak přeplněná stíny minulosti.

Doktor Kurt Bernstadt měl jemný úsměv a hřeji­vý pohled. „Konzultace trvá devadesát minut," řekl. „Navrhuji, abychom se sešli třikrát, a pak vám něco doporučím. Bohužel jsem teď příliš zaměstnaný, než abych mohl přijímat nové pacienty. A teď mi povězte, co bych pro vás mohl udělat? Co se vám stalo?"

Byla jsem zklamaná. Třebaže jsem často říkala, že nevím, co bych si počala ještě s dalším psychiatrem, tenhle laskavý člověk se mi líbil a věřila jsem, že by mi dokázal pomoct. Jak jsem mu mohla začít vyprávět svůj příběh, ty své strašidelné noční můry, a pak odejít pryč s vědomím, že to nebude můj doktor? A měla jsem mu povědět tu dlouhou, nebo tu zkrácenou verzi?

„Brala jsem valium, přestala jsem ho brát a pak se staly hrozné věci." Takhle jsem začala a brzy jsem mu vyklopila všechno o Erikovi, o Chatahoochie, o Longview, o thorazinu a jaký mám teď pocit zoufal­ství a beznaděje.

Když jsme pak chvíli o mé situaci diskutovali, pro­hlásil vážně: „Barbaro, vy potřebujete pomoc. Myslím si, že musíte do nemocnice."

„Já do nemocnice nemůžu," bránila jsem se. „Mlu­vila jsem se svým šéfem o svém návratu do CBS. Do­konce jsem si vybrala námět pro svůj příští pořad." Přes to zoufalství posledního měsíce jsem pomýšlela na film o jednom městečku na Long Islandu, které po­dle mého názoru flirtovalo s fašismem. Městští předáci zakázali jisté knihy na středních školách. Knihy Kur­ta Vonneguta a Philipa Rotha byly zabaveny. „Práce mi udělá dobře, doktore Bernstadte. To vím. Chci dělat tenhle film. Je to důležité."

„Barbaro -" a teď mluvil pevně - „já myslím, že byste neměla brát thorazin, a myslím si, že nejste schizofrenička. Ale pořád ještě trpíte následky vysazení toho valia. Myslím, že pro vás potřebujeme najít nějaký jiný lék, a ten musíte užívat pod nejpřísnějším lé­kařským dohledem. Kdybyste se vrátila k práci, jenom by vás zmátla vaše neschopnost zvládnout svou ne­moc. Protože, jak se zdá, paradoxně reagujete na me­dikamenty, můžeme pro vás najít ten vhodný jenom v nějakém bezpečném prostředí."

„Když se člověk cítí takhle, doktore Bernstadte, není to bezpečné nikde. Do špitálu jít nechci."

„Mám spojení na Greenwoodskou nemocnici ve státě Connecticut. Tu můžu důrazně doporučit. Je to výborná nemocnice. Rozmyslete si to, prosím vás."

Bylo mi těžko u srdce. To už by byla druhá, říkala jsem si. Ještě jednu, a vypadneš z kola ven, Barbaro. Řekla jsem doktorovi Bernstadtovi, že si to rozmyslím.

Vyšla jsem z jeho matně osvětlené ordinace a ocit­la jsem se v taxíku směrem na jih, směrem k domovu. Chtěla jsem velice pečlivě zvážit všechno, co mi doktor Bernstadt řekl. Moji rodiče se vrátili z Evropy a matka měla dnes přijet do New Yorku. Řekla jsem si, že poje­du domů, budu o tom přemýšlet a pak ji zavolám. Mu­sím mluvit s Alanem, který čeká, že se vrátím do prá­ce. Pak bych měla zavolat Edii a Jonathana. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi ulevilo či ne pomyšlením na nemocnici. Musela jsem si to nechat projít hlavou.

Seděla jsem doma potmě v obývacím pokoji a dí­vala se ven na světla města. Byl dusný zářijový večer a já si uvědomila, že jsem ani nezapnula klimatizaci. Kouřila jsem jednu cigaretu za druhou a snažila jsem se myslet na všechno najednou. Chtělo se mi umřít. Nechtělo se mi jít do nějakého špitálu. Kdybych nemo­hla být celistvá, nerozpolcená, kdybych nemohla být zdravá, nechtělo se mi žít.

Pomyslela jsem na lahvičku pilulek pro spaní, kte­ré jsem si ušetřila, když mi je někdy dřív v létě začal dávat doktor Rosen. Pilulky. Pro všechno tu byla něja­ká pilulka - pro uklidnění, pro spaní, pro smrt. Třeba existovala i nějaká zázračná pilulka, která by mi vráti­la i můj život? Teď jsem věděla, že žádná zázračná pi­lulka není, ale připouštěla jsem si, že takovou chci. Bez ní jsem chtěla umřít.

Bylo to ten večer těžké rozhodování, rozhodování mezi životem a smrtí, a vlastně to opravdu nebylo ani tohle. Vybrat si špitál znamenalo vybrat si přežití, ne život. Věděla jsem, jaké bývalo zdraví, i když se mi to v paměti zamlžovalo. Jak jsem se mohla smířit s exi­stencí napůl fungujícího, beznadějného kripla? Co mohl se mnou špitál udělat? Jenže jsem věděla, že jestli zůstanu v tom bytě, tak určitě umřu. Takže jsem neměla na vybranou, poněvadž jsem tolik milovala ži­vot - své přátele, svou práci, svůj život. Nechtěla jsem jít do dalšího špitálu pro choromyslné. Chtěla jsem prostě být Barbara.

Došla jsem k telefonu a vytočila jsem číslo matči­na hotelu. Matka věděla, že jsem byla u doktora Bernstadta, a čekala na moje zavolání. Zít, umřít, přežít - nevěděla jsem, co jí řeknu, ale jakmile jsem uslyšela její hlas, propukla jsem v pláč a slyšela jsem se, jak ří­kám: „Půjdu do špitálu. Doktor říká, že pomoct mi mů­žou ve špitále. Nemám na vybranou, maminko."

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->