<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

7.

 

Gordonová -

Severní šestka

 

 

Kráčela jsem dlouhými chodbami plnými starožitností v přízemí Greenwoodské nemocnice, udivená elegancí - vyloženým luxusem tohohle místa. Pár pilulek, po­myslela jsem si, a budu doma. Nevěděla jsem, že mi nebudou dávat pilulky a že já sama nikdy nebudu opravdu chtít jít domů.

Seděla jsem to odpoledne s matkou a s Edií v přijí­mací kanceláři v přízemí, zatímco nějaká žena mě po­žádala, abych vyplnila formuláře, a vyptávala se mě na nemocenské pojištění. „Nemám," odpověděla jsem, „žádné nemocenské pojištění nemám."

„Tak nám budete muset dát šek na pět tisíc dola­rů," prohlásila energicky. „Zdejší náklady jsou osm­náct set dolarů týdně, a poněvadž nemáte žádné pojiš­tění ani nárok na Medicaid pro nemajetné, musíme dostat peníze předem."

Ne, rozhodně nemám nárok na Medicaid pro ne­majetné, řekla jsem si pyšně, protože jsem nechtěla myslet na dolary, které mě to bude stát, poněvadž ten nárok nemám. Vyplnila jsem šek pro Greenwoodskou nemocnici na pět tisíc dolarů. To znamená, že tady ne­budu dlouho, pomyslela jsem si. Jenom tři týdny. Mu­sím se uzdravit brzy. Pobyt tady bude jako jízda superdrahým taxíkem, ve kterém tachometr poběží, i když budu spát. Ta žena přijala šek s úsměvem. Měla jsem dojem, že nemají mnoho pacientů platících hotově.

„Kdybyste tady laskavé chvíli počkala," řekla ta žena, „někdo pro vás přijde dolů, aby vás odvedl nahoru do haly." Sebrala svá lejstra z psacího stolu a vyšla z kanceláře.

Viděla jsem, jak se Edie zatvářila vyděšeně, viděla jsem, jak se matka snaží sebrat sílu, obě se však drže­ly. „Všechno bude v pořádku," řekla jsem a přinutila jsem se k úsměvu. „Nedělejte si starosti. Bude to v po­řádku."

„Jistěže, Barbaro," řekla Edie. „Jistě," hlesla matka ozvěnou. Do místnosti vstoupil pomenší černoch. „Jste vy Barbara?" podíval se na mě. „Ano, jsem Barbara."

„Já jsem váš sociální pracovník. Půjdeme teď na­horu do haly. Jestli vás vaše přítelkyně chtějí doprovo­dit, je to možné."

Všechny tři jsme vstaly a já sáhla pro svůj kufřík a rádio - to bylo všechno, co jsem si vzala s sebou. „S tímhle se neobtěžujte," řekl. „Někdo vám to přinese nahoru do haly, až to bude zkontrolované."

„Proč zkontrolované?" zeptala jsem se stroze. „Všechno se musí prohledat," odpověděl pevně. „Zbraně žádné nemám," vyštěkla jsem. „Barbaro!" okřikla mě matka. „Ten člověk dělá jen svou povinnost."

Tenhle špitál působil jiným dojmem než Long-view. Tady šlo o něco velice vážného a já si uvědomila, že se mi to tady protiví, že se mi tu bude hnusit každá zatracená minuta.

Všechny tři jsme vyjely nahoru výtahem, podob­ným jeskyni, který zastavil ve třetím patře. Soukromá část mé bytosti nechtěla, aby tu matka nebo Edie byly se mnou. Každý tomu pořád říkal hala, ale já věděla, že jsem vedena na uzavřené oddělení, a nechtěla jsem, aby to ony viděly. Něco mi říkalo, že tohle nebude jako Longview s osmnácti neurotiky civícími do prázdna. Něco mi říkalo, že tohle bude horší. A bude to ještě víc pokořující, protože matka a Edie to uvidí taky, uvidí, že jsem ponížena k životu v ústavu pro choromyslné. Chtěla jsem jim oběma ušetřit bolest z takového výje­vu. Ale bylo už pozdě. Vedl nás chodbou, která se zdála nekonečná. Nevěděly jsme, kam jdeme, nepromluvily jsme slovo a následovaly jsme všechny tři toho sociál­ního pracovníka k mému novému domovu.

Najednou se prostředí klidné elegance změnilo k horšímu. Došly jsme do „haly", široké tmavé chodby, osvětlené groteskními lampami z přelomu století. Ve vzduchu to zkaženě, těžce a chorobně páchlo kouřem a močí. Rvačky! Křik! Byli tam lidé, kteří k sobě křečo­vitě tiskli pokrývky a polštáře, někteří si pro sebe cosi mumlali, muži i ženy obcházející stále v kruzích, které nikam nevedly, nějaký mladík seděl s hlavou v dlaních a kýval se dozadu a dopředu, nějaká ženská ječela oplzlosti. Kolem šli nějací mládenci v džínách a v koši­lích. Byli to ošetřovatelé, nebo pacienti? Těžko říct. De­primující zmatek. Nebyl tu žádný starožitný nábytek, jenom vetešnické kusy od armády spásy, gauče a židle s prošoupanými potahy, jako by jejich vzorek vymaza­ly nesčetné hodiny utrpení.

Nedokázala jsem potlačit svůj okamžitý odpor k tomuhle prostředí, své přesvědčení, že tohle je pro mě naprosto nevhodné. Cítila jsem intuitivně, že tohle místo ještě zhorší mou nemoc. „Tady zůstat nemůžu, tady ne. Tohle je blázinec. Marat a Sade na desátou. Tak nemocná zase nejsem!" Podívala jsem se zkouma­vě na matčinu tvář. Viděla jsem, že je rozrušená. Edie se kousala do rtu a já věděla, co tohle znamená. Snaži­la jsem se zvládnout svou hrůzu, abych dodala odvahy jim, abych je chránila.

Přistoupila k nám hezká mladá žena s krátkými tmavými vlasy, aby nás uvítala. „Já jsem Debbie, vrch­ní sestra, a vy jste má svěřenka," řekla s úsměvem. „Šla byste se mnou laskavě do kanceláře? Vaše přítel­kyně můžou počkat venku."

Zavedla mě do nějaké zasklené kukaně a já se po­sadila na skládací židli. „Dala byste mi svou kabelku, Barbaro?" vyzvala mě potichu Debbie. „A jestli máte na sobě nějaké šperky nebo u sebe nějaké léky, dejte mi je, prosím vás, taky."

„Svoji kabelku chci!" utrhla jsem se na ni. „Je to moje kabelka a já ji chci."

„Vaše peníze vám uschováme," odpověděla Deb­bie tiše. „Mít je na pokoji je nebezpečné. Někdo vám je může ukrást. Když budete peníze potřebovat, řekně­te si prostě Frances, která vede kancelář. Ta bude mít na starosti vaše konto, jako v bance."

Zdráhavě jsem Debbii podala svou kabelku, model od Louise Vuittona, kterou mi matka přivezla z Paříže. Muselo to vypadat divně, když tuhle přepychovou ka­belku nesla žena ve starých džínách a vytahaném sve­tru. Debbie začala vyprazdňovat obsah kabelky do vel­kého proutěného košíku. Ne, chtěla jsem vykřiknout. Tohle je moje kabelka, moje věci, můj život. Víte, co děláte? Zbavujete mě mé totožnosti, jednáte se mnou jako s nějakým odsouzencem.

„Prozatím vám vezmu ten parfém, zrcátko a pinzetu, Barbaro," řekla Debbie. „Za pár dní vám vaše vě­ci vrátíme. Ale pro teď si musím vzít všechen váš make-up a šperky."

„Proč to?" zeptala jsem se vztekle. „Mohla byste se jimi zranit," odpověděla po něko­lika vteřinách.

Kvůli sebevraždě! Ona myslí na sebevraždu. A když jsem se podívala skrz skleněnou stěnu na ten bláznivý frmol tam venku, napadlo mě: Nebo na vraž­du.

„A vzala jsem si taky vaše nákupní úvěrové kar­ty," dodala Debbie, „takže je nenajdete ve své kabelce, až ji dostanete zpátky. Ale nemějte starost. Zamkne­me vám je do sejfu."

„Co je, proboha, tak nebezpečného na takové úvě­rové kartě?" vybuchla jsem.

„Má ostré hrany," odpověděla věcně. Potom se otočila, aby košík zavřela a označila nálepkou: GORDONOVÁ - SEVERNÍ ŠESTKA. „Vaše oblečení vám vrátíme za pár dní, až se do věcí všije jmenovka," řek­la nakonec. „Tady máte svou kabelku a župan, abyste měla večer co na sebe."

Proti tomuhle zařízení byl Longview jako luxusní hotel.

„A teď," řekla Debbie vesele, „myslím, že už na vás čeká vaše terapeutka. Co abychom šly k vašim pří­telkyním a zašly pak společně za ní? Jmenuje se Julie Addisonová a myslím, že se vám bude líbit."

Terapeutka? Můj doktor je doktorka? Nikdy jsem neměla žádnou doktorku. Jestlipak něco umí? Ach, Barbaro, kde se v tobě bere tenhle sexuální šovinismus? Copak nevěříš ženské?

Matka, Edie i já jsme šly za Debbii halou. Podivně vyhlížející lidé posedávali po gaučích a židlích a civěli na nás, když jsme šly kolem. Přiblížila se k nám něja­ká černoška a řekla: „Kristus očistí vaše rány." Na hla­vě měla turban a přes rameno dramaticky přehozený šál. „Kristus vás zachrání před sebou samou," pokra­čovala. Ucouvla jsem. Debbie cestou vysvětlovala: „Ta­dy je jídelna," ukázala na místnost vedle haly. To mě šokovalo. Jídelna byla přímo tady, ne v jiné budově. Tohle bylo vězení! Nějaký černošský mládenec s klo­boukem na hlavě a ve špinavém zeleném saku přistou­pil ke mně a řekl: „Ahoj. Vy jste jistě nová pacientka. Vítám vás na Severní šestce." Natáhl ruku. „Já se jmenuju Jeff. Nemáte cigaretu?" Zalovila jsem mezi tím málem, co mi zbylo v kabelce, a podala jsem Jeffovi ci­garetu. Našla jsem ploché zápalky a nabídla jsem mu je. Debbie mi je vzala z ruky. Pak sáhla do kapsy pro zapalovač a zapálila Jeffovi cigaretu. Jaká obsluha! Zapalujou kuřákům cigarety! Za osmnáct set dolarů týd­ně by měli, řekla jsem si.

„Je mi líto, Barbaro," omluvila se Debbie. „Musela jsem je přehlédnout. Prvních osmačtyřicet hodin ne­smíte mít žádné zápalky. Poznáte všechny ošetřovate­le a sestry, ale když budete mít něco speciálního nebo důležitého, já jsem k vám přidělená osobně, tak prostě zavolejte mě."

Neposlouchala jsem ji. Tak tohle nebyla elegantní obsluha. Zápalky, oheň, smrt, pomyslela jsem si. Všechno na Severní šestce se pokládalo za možnou zbraň. Bude mě Debbie, osobně mi přidělená, chránit proti násilnostem? Na to jsem byla zvědavá.

Došly jsme na konec dlouhé, matně osvětlené ha­ly a Debbie otevřela dveře do malé a holé ordinace. Nějaká mladá žena seděla vybalancovaně na kraji psacího stolu. Když jsme vešly husím pochodem do­vnitř, vstala a vykročila s podávanou rukou. „Já jsem Julie Addisonová, Barbaro."

Malátně jsem jí stiskla ruku a zadívala jsem se na ni. Byla vysoká a štíhlá. Dlouhé vlasy měla černé jako uhel. Oči modré jako moře vyhlížely za velkými brýle­mi s obroučkami z želvoviny. Byla krásná! Vždyť to sakra je královna krásy, napadlo mě. Na doktorku vů­bec nevypadá.

„Budu vaše terapeutka, Barbaro," prohlásila. „Se­známila byste mě s vašimi přítelkyněmi?" Matka se na ni nuceně usmála; Edie se na ni taky zadívala, jak jsem si všimla.

„Vy jste doktorka?" zeptala jsem se užasle.

„Jsem psycholožka, Barbaro," odpověděla.

„To znamená, že nejste ani doktorka medicíny?" vykřikla jsem. „To ani nemůžete napsat recept na pi­lulky!" Slyšela jsem se, jak zvyšuju hlas; cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváří, jak rudnu vzteky. „Mami," zaječela jsem skoro, „já odtud musím pryč! Tady ne­mají ani doktory!"

„Je tady doktor pro oddělení, který předpisuje pa­cientům medikamenty, Barbaro," řekla klidně. „Já s "ním úzce spolupracuju. Jenže my ještě nevíme, jestli jsou pro vás medikamenty vhodné, tak s tím zatím počkáme."

Vyjela jsem si na ni, protože nebyla jaksepatří doktorka, protože byla mladá a protože byla žena, při­čemž jsem zapomněla, že právě moje zkušenosti s mužskými doktory byly jedním z důvodů, proč jsem se ocitla tady. Ta mladá žena se stala terčem všeho mého vzteku, všeho zklamání, všeho strachu, že budu uvězněná na Severní šestce.

Ona nepromluvila ani slovo. Prostě mě pozorova­la, dokud jsem se neuklidnila. Potom řekla: „Myslím, že je načase, aby se vaše matka a Edie rozloučily a my abychom si pohovořily, Barbaro. Chci vám ukázat váš pokoj. Měla byste se seznámit s ostatními pacienty. Opravdu je načase." Styděla jsem se za své frackovské chování. Obrátila jsem se k matce a k Edii. „Nedělejte si starosti," řekla jsem, „já budu v pořádku. V pořád­ku, mami." Přikývly beze slova.

Vyprovodily jsme je s doktorkou Addisonovou k výtahu. Slyšela jsem ji, jak říká, že nějakou chvíli nebudu mít žádné návštěvy a žádné telefony, a v jedné části mé bytosti se mi ulevilo. Nikoho jsem nechtěla vi­dět, s nikým jsem nechtěla mluvit. Edie mě objala a vykročila k výtahu. S maminkou jsme se držely v ob­jetí, mně z očí tekly slzy, její oči se slzami zalévaly. „Barbaro, miláčku, dávej na sebe pozor, dávej na sebe pozor," opakovala. Viděla jsem, jak se snaží být kvůli mně silná, a tím byla má bolest ještě intenzivnější. Dveře výtahu se zavřely a matka s Edií byly pryč.

Doktorka Addisonová mě vedla zpátky šílenou vřavou a chaosem haly do malé zasklené kukaně, kde jsem se setkala s některými z ostatního personálu - se sestrami a s pomocníky. Všichni byli v civilních ša­tech - žádné uniformy, žádná naškrobená běloba. By­la jsem představena jedné mladé sestře jménem Con­nie. Ta měla dlouhé blond vlasy a vypadala jako stu­dentská dirigentka fanoušků při sportovním utkání. „Osmačtyřicet hodin budete pod SD, Barbaro," řekla mi. „To znamená, že budete pod stálým dohledem, do­kud vás líp nepoznáme, dokonce i při jídle a v koupel­ně s toaletou. A někdo bude před vaším pokojem, aby vás pozoroval při spaní. Ale z toho si nic nedělejte, tím musí projít každý."

„Je tohle nutné?" zeptala jsem se dopáleně a obrá­tila jsem se k doktorce Addisonové. Ale pochopila jsem odpověď už z pohledu na ni: aby zjistili, jestli ně­komu neublížím, jestli neublížím sama sobě. Můj vztek se rozplýval, když jsem si připomněla, že jsem ve špitále pro duševně choré, ne v prázdninovém hote­lu. Tohle je profesionální liga, Barbaro, a ty musíš hrát podle pravidel. Nezačínej teď rebelovat a bránit se. Když to uděláš, bude to horší.

„Dívejte se na to takhle, Barbaro," řekla doktorka Addisonová. „Máte tady společnost, máte s kým si pro­mluvit." Usmívala se. „Uvidíme se zítra. Teď musím běžet. Budu tady ráno a trochu si pohovoříme." Vyšla z kukaně a pustila se halou k výtahu, který ji odveze ven ze Severní šestky, ven do světa zdraví. Chtělo se mi rozběhnout se za ní a říct jí: Prosím vás, vezměte mě s sebou. Nejsem šílená. Dostaňte mě odtud, prosím vás!

Bylo ještě pořád odpoledne. Seděla jsem v hale a Connie stála vedle mé židle. Kouřila jsem jednu ciga­retu za druhou. Connie znovu a znovu sahala do kapsy pro svůj zapalovač a pozorovala mě, jak já pozoruju to šílení všude kolem.

Bylo tu tolik křiklavého hluku: televizor, ve kte­rém běžely staré kreslené grotesky, gramofon, který vyřvával drásavé tóny Díkůvzdání smrti - pro ty, kdo se jí dočkají, řekla jsem si. Vzdechy, šepot, steny, vý­křiky úzkosti, jekot a křik pacientů, kteří tak vyjadřo­vali svou bolest. To všechno jsem viděla. A po celou tu dobu ono třetí oko, onen monitor, který se ve mně vy­vinul, to pozoroval taky, pozoroval to šílení, kalkulo­val, zaznamenával, pozoroval mě, jak pozoruju tu ha­lu. Zajišťoval mi mou totožnost, stále mi připomínal, kde jsem, bdělý, kritický, můj strážce, můj spasitel - moje Nemesis.

Den přešel v noc. Vím, že jsem večeřela, ale ne­vzpomínám si, jestli jsem byla v jídelně. Byla jsem ješ­tě zešokovaná tím rámusem v hale, těmi příšernými lidskými zvuky smíchanými s hlasy z televize, řinče­ním telefonního automatu a pořád a pořád tím vyřvá­váním gramofonu.

A pak přišly noční zvuky: pětadvacet tranzistoro­vých rádií a každé chrlilo hrůznou muziku z pokojíků podobných celám podél haly, muziku, přehlušující tlu­mený šepot nočního personálu, který střežil náš spá­nek. Ležela jsem na posteli, stále ještě v džínách, se šátkem na hlavě, nepřikrytá dekou. Bála jsem se usnout. Měla jsem strach, že mě někdo zmlátí. Cítila jsem tu dusnou atmosféru násilí v hale, a tak jsem zů­stala bdělá celou noc. V otevřených dveřích mého po­koje seděl veliký černoch a hlídal mě. Byl to můj och­ránce. Rozčilovalo mě, že když jsem se na něj někdy podívala, viděla jsem, jak na své židli podřimuje.

Tahle kakofonie nočních zvuků řinoucích se z po­kojů mi nějak připomínala CBS. Jenže tam jsem kdysi ráda poslouchala hlasy různých dokončovaných filmů, ty hlasy práce, hlasy štěstí. Tohle byly hlasy bolesti a úzkosti, kterým přizvukovaly tiché hlasy a smích ošetřovatelů v hale - hlasy zoufalství přerušované anonymním veselím - a já je nemohla vypnout. Pak jsem uprostřed noci uslyšela nový hluk: hlasy ječících žen, které do noci skučely jako hyeny: „Odemkněte mi! Pusťte mě ven! Odemkněte!" Ty výkřiky zaznívaly z poschodí pod Severní šestkou. Kdo mohly být tyhle ženy? Držela jsem se na posteli, podívala jsem se ven na černocha, který se na mě usmíval, a pomyslela jsem si: Na kutálejícím se oblázku se neusadí mech. Vzpomínáš si, Barbaro? Víš přece, co to znamená. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem na to při­jít.

 

 

Byl to můj druhý den na Severní šestce. Nebyla jsem už pod SD. Když mě stále sledovali po celý den, personál špitálu rozhodl, že nejsem nebezpečná - ani sobě, ani nikomu jinému. Seděla jsem na starém zele­ném gauči před pokojem, kde jsem strávila noc, a če­kala jsem na setkání s doktorkou Addisonovou při na­šem prvním sezení. Kolik jí toho řekl doktor Bernstadt? Kde bych měla začít?

Poznávala jsem své spolupacienty v hale. Ta čer­noška v turbanu a se šálou mi řekla, že je z Etiopie. Jedna sestra mi pověděla, že je z Hartfordu ve státě Connecticut. Lara byla mladá žena s úzkostným, uštvaným výrazem. Byla vdaná, měla dvě děti a jedno­ho dne začala doma všechno mýt a prát. Její manžel ji zastihl, jak ve čtyři ráno žehlí prostěradla. Nedokázala přestat přehánět čistotu. „Jsem maniodepresívní," in­formovala mě, „ale doktorka Addisonová - ta je taky moje doktorka - mi pomůže. Dá mi brzy nějakou pi­lulku, která se jmenuje lithium. Už nemám čas na po­vídání. Musím si jít umejt vlasy." A zmizela do koupel­ny, už potřetí to dopoledne.

Jeden mladý černoch, Don Collins, se mi předsta­vil u snídaně. Bylo mu pětadvacet - student psycholo­gie, který pracoval jako pomocník v hale. Pomocníci se lišili od doktorů, sester a ošetřovatelů; hráli s pacienty vrhcáby, vodili je na procházky, opatřovali jim ruční­ky, mluvili s nimi a dozírali na halu, dělali rozhodčí při zápasech, které byly, jak jsem začínala chápat, běžnou událostí na Severní šestce. Dona jsem si oblíbila oka­mžitě. Nosil silné brýle s ocelovou obroučkou, rolákové svetry, džíny a tenisky. Měl malou bradku a svazek klíčů připevněných k opasku, které mu při chůzi chras­tily. Všechny dveře v hale byly zamčené. Při odcháze­ní kamkoli, při jakékoli cestě musel člověka někdo pustit dovnitř nebo ven.

Zatímco jsem tam seděla a čekala na rozmluvu s doktorkou Addisonovou, zadupala halou vysoká, mužsky vyhlížející asi šestnáctiletá blondýna. Jmeno­vala se Iris a už mě před ní varovali. „Mlátí a kouše," pošeptala mi Lara. Zničehonic násilnické výbuchy. „Tahle hnusárna zasraná, pusťte mě vocaď! Strčili mě sem vod CIA a já chci ven. Někdo mě nacpal sušenkama, dyž sem spala, abych byla tlustá. Tahle díra zasra­ná, zjebaná! Někdo mi dává na tloustnutí injekce, dyž spím!" Začala bušit na skleněné okno sesterny. Pak našla hrnek na kafe a napřáhla se, aby jím mrštila do skla. Don k ní rychle přistoupil zezadu a vykroutil jí hrnek z ruky.

Zhrozila jsem se toho, ale když jsem pozorovala reakce všech ostatních, měla jsem pocit, že tahle udá­lost nebyla nijak neobvyklá, že násilnosti byly normál­ní součástí života v hale. Nikdo mi ještě neřekl, že Se­verní šestka se stávala dlouhodobým uzavřeným oddě­lením pro schizofreniky, že to byla notoricky známá nejnásilničtější hala v Greenwoodském špitále. To jsem se měla dovědět později.

Konečně jsem byla vyzvána do poloprázdné ordi­nace na konci haly, kde jsem se s doktorkou Addisono­vou setkala poprvé. A tak začala moje sezení s ní. Při­padala jsem si otupěle, bez citu, mrtvá, anestezovaná. Ono třetí oko stále monitorovalo každou moji myšlen­ku a já chtěla mluvit o tom, o svých symptomech, o Erikovi. Ale ne, musely jsme začít od začátku. Julie Addisonová chtěla znát celou moji historii. Ten první den mě požádala, abych mluvila o svých rodičích, o svém dětství. Bránila jsem se tomu, nechtěla jsem zacházet do tohohle všeho, myslela jsem, že je to bez­významné. Ale ona na tom trvala.

Byla jsem ještě pořád příliš dopálená a vyděšená, než abych se dokázala soustředit na vnější svět, než abych mohla kriticky posoudit lidi kolem sebe. Nepa­matuj u se z toho prvního sezení na všechno, ale vzpo­mínám si, jak doktorka Addisonová seděla s nohama na psacím stole a upíjela dietní pepsi-colu. Nekouřila, ani si nedělala poznámky; nikdy si nezapsala jedinou věc za celé ty měsíce, které jsme pak spolu hovořily. Na rozdíl od doktora Robertsona, jenž si zaznamená­val všechno, neměla před sebou ani poznámkový blok. Prostě tam seděla, poslouchala, tu a tam kladla otáz­ky. Když ji něco z mého povídání obzvlášť zaujalo, sundala nohy z psacího stolu, opřela se lokty o kolena, naklonila se těsně ke mně, jako by se chtěla uzavřít před světem, aby mě slyšela líp, jako by přímo hltala má slova. Byla tak krásná. Ta je mladší než já, říkala jsem si. Je jenom psycholožka. Není židovka. Je ze St. Louis. Co ta může vědět o mém zvláštním druhu velko­městské úzkosti, židovské nervózy? Co může vědět o mé bolesti, tahle chladná, bílá, anglosaská a protes­tantská krasavice?

Začala jsem jí vyprávět příběhy ze svého života ve městě Miami Beach, kde většina děvčat mé generace vyrůstala v opravdické židovské princezny, chráněné a rozmazlované rodiči, dokud se „správně" nevdaly. Bezduché, nemyslící bytosti, které nakupují, vaří a pak zmizí do šerého nesvěta kariér svých manželů. Nikdy, nikdy jsem nechtěla žít tímhle způsobem a po léta jsem platila za úchylku v naší rodině, za tu, která odešla z města, aby si žila po svém - za tu, která se odtrhla pryč.

Napřed jsem si toho o svém dětství moc nepama­tovala - jenom pár věcí, o kterých jsem se zběžně zmínila doktorovi Allenovi během těch let, kdy jsem si myslela, že podstupuju terapii. Nikdy jsem si moc ráda nehrála na domácnost nebo s panenkami. Ráda jsem něco opravdu dělala: četla, plavala, chodila do kina. Nemohla jsem si vzpomenout, že bych kdy snila o svém domově, manželovi a malých dětech - o vě­cech, o kterých se předpokládá, že o nich sní mladé dívky. A vždycky jsem byla rebelantka, ve škole i do­ma. Zlobilo mě, když na mně učitel chtěl, abych sklonila hlavu při modlitbě, zuřila jsem, když jsem vyplňova­la formuláře základní školy, které se mě ptaly na ná­boženství. Nestyděla jsem se za to, že jsem židovka; jen jsem si nedokázala představit, proč to někdo potře­buje vědět. Tak jsem tedy do rubriky náboženství na­psala „žádné". V deseti letech o mně řekli, že jsem ateistka. O dva roky později, když jsem vyplňovala při­hlášku na nižší střední školu, označila jsem svoji rasu slovem „lidská". Ve dvanácti o mně řekli, že jsem ko­munistka.

Pověděla jsem Julii o svém otci, který se během velké krize přestěhoval se svou rodinou z Bostonu do Miami; a o své matce, jejíž rodina se tam přestěhovala z newyorské Lower East Side. Obě rodiny přišly na Floridu jako do nového pohraničí. Miami v té době by­la ještě bažina; ty obrovské betonové hotely, které dnes brání každému pohledu na oceán, tehdy ještě ne­stály. Bylo to mladé, rostoucí, průkopnické město, opo­jené vědomím, že by se mohlo stát velkým lázeňským střediskem. S trochou štěstí a se spoustou těžké práce se tu daly vydělat peníze.

Matka s otcem se seznámili prostřednictvím spo­lečných přátel a vzali se. Oběma bylo něco mezi dvace­ti a třiceti. Otec pracoval v jednom dragstóru, matka v jednom klenotnictví, dokud jsem se o dva roky poz­ději nenarodila já. Zanedlouho potom byl otec s to kou­pit si svůj vlastní dragstór na jižním konci Miami Beach. Měl tam pult s limonádami a se zmrzlinou, lé­kárenské oddělení, stánek s novinami a časopisy i hračky. Pro malou holku to byl kouzelný svět a na to, co v tom krámě bylo vidět, a jak to tam vonělo, si pamatuju tak jasně, jako by to bylo včera. Právě začala válka a tehdejší hotely v Miami byly zrekvírovány na kasárna a dragstór byl pořád přecpaný vojáky. Maší­rovala jsem s nimi cestou do školy, nesla jsem dětskou pušku na hraní a zpívala jsem s nimi: „Měla žlutou stužku kolem krku." Pozorovala jsem je při jejich prostných na pláži. Tvořili přirozenou součást mého živo­ta. Dragstór znamenal pro mého otce čtyřiadvacetiho­dinové zaměstnání. Zdálo se, že nikdy nebyl doma. Ale byly jsme s matkou zřídkakdy samy. Chodili k nám dědečkové a babičky, strýcové, tety i bratranci a sestřenice z obou stran rodiny. Narozeniny, výročí, nábo­ženské svátky - pořád tu bylo něco k oslavování, pří­ležitost k rodinnému shromáždění.

Co jsem si pamatovala z let, kdy jsem byla jediné dítě? Moc ne. Ale živě jsem si vzpomínala na ten večer, kdy se narodil můj bratr Eddy. Bylo mi tenkrát pět let. Seděla jsem ve vaně a slyšela jsem, jak otec přišel do­mů, práskl dveřmi a vrhl se k telefonu. Bylo nezvyklé, že by se vracel domů tak brzy. Mluvil s Johnnym, kte­rý pracoval s ním v krámě, a otec jásavě hlaholil: „Je to kluk, je to kluk, bohudíky! Je to kluk!"

Ještě po letech jsem cítila tu svíravou dětskou bo­lest, kterou jsem zakusila ten večer, ten pocit ztráty. Skončily tenkrát moje roky včelí královničky, nejmilo­vanějšího dítěte, nejpodivuhodnější holčičky. A muse­la jsem si to uvědomit okamžitě, jak jsem tam seděla v teplé vodě s mydlinkami, a slyšela otce jásat a smát se s přítelem. Pár dní nato se maminka vrátila z porod­nice. Během těhotenství trpěla vodnatelnosti. Nemoh­la chodit obutá, ani udržet něco v ruce, a já si nejsem jistá, jestli jsem věřila, že se vůbec někdy vrátí sama, natožpak s děťátkem - s mým bratrem, se synem.

„Julie," řekla jsem v pauze, abych si zapálila ciga­retu, „četla jsem toho dost z Freuda, abych věděla o řevnivosti sourozenců a oidipovském komplexu. Ne­můžu být tak banální případ. Takový případ z učebni­ce. Já ne."

Usmála se a upila své dietní pepsi-coly. „Pokračuj­te, Barbaro," odpověděla.

Změnil se můj život po narození Eddyho opravdu? Byla jsem opravdu odstrčená? Ve skutečnosti ne. Vlastně jsem se ani nepamatovala. Kromě toho, co sa­kra tohle všechno mělo co dělat s Erikem a se mnou?

Julie mě pobízela, abych mluvila dál.

Vzpomněla jsem si, že matčin otec trávil většinu svého času u nás. Po babiččině smrti se k nám přistě­hoval a žil s námi. Dědeček si se mnou každý den celé hodiny hrál. Bral mě do parku. Vzpomněla jsem si na jednu hru, kterou jsme hrávali, když jsme v pozdním odpoledni spolu seděli na zasklené verandě a vyhlíželi ven na ulici. Snažili jsme se uhodnout barvu příštího auta, které pojede kolem. Milovala jsem tuhle hru a ještě teď dědečka slyším, jak říká: „Barbaro, vsadím se, vsadím se -" a odmlčel se vždycky, aby si zapálil dýmku - „vsadím se, že bude červené,"

„Ne, dědečku. Já se vsadím, že bude bílé."

Na dědečka jsem se pamatovala živě. Ale neměla jsem žádnou vzpomínku na otce z těch let, ani jednu. Později mi matka vysvětlila, že otec pracoval celý den a většinu večera v krámě. Proto nebýval doma, aby si se mnou hrál, aby se mnou mluvil. Neměl čas. Tak mi dědeček nahrazoval otce, kamaráda, ochránce a rádce.

Ale brzy po narození Eddyho, když ten byl dost starý, aby ho mohli vozit do parku, probudil se v dě­dečkovi nový zájem - to okouzlující blonďaté a bucla­té klučicí mimino. S tím nemohla soutěžit žádná pětile­tá holka. Ne v rodině, kde mužský potomek je dar, kdežto dcera je kletba. Se mnou se nikdy jako s klet­bou nejednalo, ale rodinné jméno měl dál nosit můj bratr, ne já. A ostatně kluci jsou kluci.

Když jsem se slyšela, jak povídám tohle, řekla jsem Julii, že to všechno bylo tak klasické, až to bylo klišé.

„Právě proto klišé existují, Barbaro," zasmála se Julie. „Proto jsou banální pravdy pravdivé, protože se v jednom kuse opakují."

To byl nádherný postřeh. Já byla blázen, protože jsem byla klišé. Jak jsem se s tím měla vypořádat? Mě­la jsem naději, že někdy objevím, co se mnou bylo v nepořádku? Jak to mohla poznat ona, bez ohledu na to, kolik historek jsem jí pověděla o své minulosti? A kdyby naléhala, že chce slyšet všechno, táhlo by se to tak věčně. Ale přece jen to byl začátek a po našem prvním sezení jsme spolu sedaly v té zasmušilé ordi­naci a mluvily jsme spolu. Nebyla to žádná konverzace na koktejl párty jako v ordinaci u doktora Allena, ani mě Julie nenapomínala po způsobu doktora Robertsona jako zlobivou školačku. Tohle bylo bolestné vzpomí­nání. Byly při tom slzy a vztek a já odcházela z Juliiny ordinace vyhladovělá po klidu a míru. Jenže hlasy špi­tálu zněly všude kolem. Nevěděla jsem, jak si zjednat vnitřní ticho, začínala jsem být plná změti odpadků z minulosti. Do mozku mi pronikala slova matčina i ot­cova: „Hodná holčička, to je hodná holčička, že ti na­plácám, buď hodná, pomoz tomu miminu, neupadni, neupadni, dávej pozor na cestu!" Tyhle prastaré ozvuky, bezvýznamnosti, vyřčené kdysi dávno, mě přená­šely do minulosti a vymazávaly všechnu zkušenost pří­tomnosti. Byly to nesouvislé konce dětinských regresí, jimiž jsem předtím procházela v bytě, část toho tmelu, který mě po léta udržoval pohromadě. Teď mi ty útržky vířily hlavou jako konfety nadané svým vlast­ním životem. Už tu nebyl žádný Steve, Edie ani Erik. Už ani já sama. Mou přítomností se stal kravál Sever­ní šestky, žvanění, bečení gramofonu, kňučení televi­zoru, rvačky kolem kulečníku. Osamělost.

Taková osamělost. Jeden přítel kdysi popsal osa­mělost tak, že kdyby měla barvu, byla by bílá. Napřed jsem byla příliš zaujatá svou nemocí, než abych tu osa­mělost cítila; příliš zubožená, než abych někoho po­strádala; příliš zaměstnaná odháněním dotěrných myšlenek, přemáháním své otupělosti, než abych se cí­tila osamělá. Nevěděla jsem, že akutní symptomy jsou způsoby psýchy, jak vyjádřit, že se člověk bojí, že je osamělý, bez lásky, v depresi. Že proto cítí všechno to­hle šílenství, všechnu tuhle psychotickou bolest. Že by si radši vyvolal v hlavě uragán, než by zakusil jednu oprávněnou emoci - emoci ztráty, strachu, smutku, čehokoli.

Jak může člověk plakat a necítit nic? Po každém sezení s Julií se ty symptomy vždycky vracely - ta otupělost, ta dutá prázdnota, ten pocit neskutečnosti, ty příšerné myšlenky. Proseděla jsem celé hodiny na gauči před svým pokojem a plakala jsem nebo civěla do prázdna. Někteří ze zdravějších pacientů směli opustit halu kvůli pracovní terapii nebo návštěvě tělo­cvičny na rekreační terapii, ale já jsem zůstávala v ha­le s těmi příliš nemocnými na to, aby odtamtud vyšli. Odmítala jsem malovat nebo hrát si s hlínou či dělat chňapky na hrnce. Ne, držela jsem se ošoupaného ze­leného gauče a opírala se o špinavé zelené stěny haly, těžce prosáklé pachy nemocí tří generací. Bylo třeba nádherné podzimní dopoledne, vzduch venku voněl po spalovaném listí, tom listí, které se ještě drželo ve vět­vích stromů v nemocničním parku a předvádělo módní přehlídku barev, jaké jsem já, městské dítě, zřídkakdy viděla. Jenže já ani nevycházela ven na procházku a dávala jsem přednost puchu haly, dusnosti chorobné atmosféry.

Zůstávala jsem tam bezmocně den po dni a snaži­la jsem se napřed vzdorovat a potom nakonec podleh­nout nesmírnému přívalu slz, které mi přeplňovaly srdce. Když se nějaká sestra nebo pomocník zastavili, aby se na mě podívali, připomněla jsem si někdy zlo­mek svého někdejšího já, svou někdejší důstojnost, zrudla jsem studem a rozběhla jsem se do svého poko­je, abych mohla plakat o samotě. Nevzlykala jsem pro jednu věc, pro jednu ztrátu, pro jednu vzpomínku, pro Erika. Byl to existenciální pláč. Plakala jsem pro ztrá­tu sebe samé. Kdo jsme byla? Jak jsem mohla být vů­bec něco, když jsem nevěděla, kdo jsem?

To byla deprese, jak mi řekla Julie. Myslela jsem, že deprese znamená prostě smutek. Nevěděla jsem, že člověk si připadá šílený, nepříčetný, tupý, mrtvý, znecitlivělý, rozzuřený i hysterický, to všechno zároveň. Deprese je zabiják.

Moje filmy bývaly o sociálním a politickém útla­ku. A přece jsem nebyla připravená na to, že se sama stanu obětí útlaku, že se ocitnu v ústavu pro choromy­slné. Točila jsem filmy, které odhalovaly skandální podmínky v institucích jako tahle. Co jsem tady dělala, sama, ubrečená, dětinská ve svém chování, se zoufa­lým pocitem? Kde byl štáb u kamery? Dokázali by­chom se Stevem sestříhat všechno tohle šílenství do filmu výbušného jako dynamit. Problém však byl, že jsem z toho nemohla vystřihnout sebe. Byla jsem paci­entka, oběť - Barbara Chorá.

Dělávala jsem filmy o nedůstojných podmínkách stáří; filmovala jsem lidi, kteří mluvili o bolesti prame­nící z chudoby, z rasové nenávisti, z duševní choroby. Zakoušela jsem tu bolest, jako ji může zakoušet člo­věk, který má ve společnosti štěstí. Jenže teď jsem si uvědomila, že jsem ji nikdy nezakusila naplno, ba ani jsem ty lidi plně nepochopila. Nikdy jsem nebyla jed­nou z nich. V jistém smyslu byla moje práce pouhým flirtováním; bzučela jsem kolem lidského neštěstí jako střeček, vcházela jsem a vycházela z chorobinců, z ho­týlků pro staré invalidy, z věznic, z černošských ghett, z Harlemu, kolem lidské bolesti. Na sklonku dne jsem vždycky ustupovala do svého světa dobrých věcí - k dobrému muži, do dobrého domova, k dobrému jídlu, ke svému dobrému životu. A teď, uvězněná nemocí s ostatními čtyřiadvaceti špatně přizpůsobenými ztracenci, jsem si nemohla vzpomenout na ten dřívější ži­vot, na tu dřívější Barbaru.

Stává se to jenom v židovských rodinách, lámala jsem si hlavu, že si děti připadají jako něco zvláštního, že nad nimi bdí nějaké dobrotivé a všemocné božstvo, i když samy lpějí pevně na ateismu? Myslí si ostatní li­di, že jsou chráněni před rakovinou, válkou, nemocí, ba dokonce před smrtí nějakým strážným andělem, nějakou všemilující autoritativní bytostí, která se ne­poznaná vznáší v oblacích? A teď, uprostřed největší krize mého života, kde byl ten můj strážný anděl, kde byl můj ochránce? Dálo se tohle všechno té Barbaře, která říkávala: „Já tu svou práci tak miluju, že kdyby to v CBS věděli, chtěli by, abych platila jim za to, že tam můžu pracovat"?

Ale Julie nechtěla, abych mluvila o těchhle vě­cech. Chtěla znát celkový obraz. Potřebovala mít pocit, že zná Eddyho, mou matku i mého otce tak dobře, jako zná mě. Bylo důležité, abych mluvila o svém dětství; i když to vypadalo banálně, chtěla to vědět všechno. „Jak jste vycházela se svým bratrem?" zeptala se jednoho dne.

Řevnili jsme na sebe, jak už děti obvykle řevní, ře­kla jsem jí, a po většinu svého prvního mládí jsem se na něj dívala s povzneseným opovržením a nelibostí. Stál mi v cestě, zasahoval do mého světa, otravoval mé přátele, vždycky chtěl, abych ho zahrnula do svých plánů. Já byla starší než on; nechtěla jsem s ním mít nic společného. Pak po letech, když studoval na vyso­ké, jsme se skamarádili. Když se oženil a jeho žena če­kala první dítě, letěla jsem do Miami, chtěla jsem tam být při narození jeho dítěte, být částí jeho života. Vy­růstali jsem spolu, to je všechno. Další klišé.

„A co cítil váš bratr k vám?" zeptala se Julie.

„Idealizoval si mě," řekla jsem. „Byl pyšný na můj intelekt, na mé úspěchy. Byla jsem jeho velká sestra."

„Byla jste někdy potrestaná za něco, co jste bra­trovi provedla?"

Nemohla jsem si vzpomenout. „Matka mi pořád hrozila, že mě za něco potrestá," odpověděla jsem.

„Byla jste zlé dítě?" řekla Julie. „Co jste provádě­la, že vám matka tak často hrozila trestem?"

Nevěděla jsem. Věděla jsem jenom, že kdykoli jsem udělala něco špatně, třeba jen náhodou, vždycky jsem se děsila trestu. Ne toho, že dostanu výprask. Bá­la jsem se, že mě rodiče opustí nebo strčí mě někam do nemocnice.

„Vztekalo vás to, že jste pořád musela dělat dobro­tu, usmívat se, v jednom kuse hrát divadlo, aby vás ro­diče neopustili?" zeptala se Julie a sáhla pro plechovku dietní pepsi-coly.

Zapálila jsem si cigaretu. „Musela jsem asi zuřit," odpověděla jsem, „ale opravdu se na to nepamatuju."

„Povězte mi o něčem ošklivém, co jste provedla," zeptala se jemně, „o něčem, co si zasloužilo trest."

„Jednou na Den díkůvzdání dělala matka poprvé čerstvý brusinkový kompot. Já si hrála v kuchyni blízko stolu, na kterém brusinky chladly ve velké kameni­nové míse. Ach, Julie," zarazila jsem se, „tohle je až moc banální. O tom dál mluvit nemůžu."

Přiměla mě však, abych pokračovala, a tak jsem jí řekla, že si vzpomínám, jak mě matka požádala, abych vrátila sousedům lahvičku s jódovou tinkturou, kterou si předtím vypůjčila na bratrovo rozbité koleno. Odmítla jsem to, chtěla jsem si dál hrát. „Barbaro, hned tam dojdi!" vykřikla matka. Nedůtklivě jsem vza­la lahvičku s jódem a drze jsem tam zůstala stát, třá­sla jsem s ní a hrála si s ní, až se uvolnil uzávěr. A pak mi k mému zděšení vyklouzla lahvička z ruky a žbluňk - spadla rovnou do mísy s horkým brusinkovým kom­potem.

Zkameněla jsem. Vzpomněla jsem si, jak matka říkala svým přítelkyním, že udělá čerstvý brusinkový kompot. Vzpomněla jsem si, jak vzrušeně a pyšně to oznamovala otci. Uslyšela můj tenký výkřik a šla se podívat, co se stalo. S pláčem jsem jí to řekla. Matka zbledla a pak zrudla vzteky. Než se zmohla na slovo, utekla jsem z domu.

Strávila jsem celý den schovaná pod velkým au­tem v jedné garáži pár bloků od nás. Můj bratr, které­mu tenkrát bylo pět, mě objevil po několikahodinovém hledání. Nikdy jsem se nedověděla, jak poznal, kde mě najde. Řekl mi, že dostanu od tatínka, až se vrátí domů z práce. Odsekla jsem mu, aby mě nechal na pokoji. Chystala jsem se utéct z domova navždycky. Ale nako­nec jsem povolila a přikradla jsem se zpátky domů tak potichu, jak jsem jen dokázala.

Julie s lokty na kolenou se napjatě nakláněla ke mně, aby vyslechla zbytek té historky. „No, a jak to dopadlo? Dostala jste výprask?"

Nemohla jsem si vzpomenout, jak to skončilo. „Ni­kdy jsem se nedověděla, co se ten večer vlastně dalo," zamračila jsem se.

Julie mi řekla, abych se nenutila, že to není důle­žité.

„Opravdu si na to nemůžu vzpomenout," pokračo­vala jsem, „ale vzpomínám si na pach oleje pod tím au­tem, na barvu těch brusinek, na ten matčin výraz a na pach jódu, když se vylil do mísy s horkými brusinkami."

Julie se mě zeptala, jestli si vzpomínám ještě na něco, co jsem provedla ošklivého.

„Ne," odpověděla jsem. „Tohle bylo nejhorší. A by­la to nešťastná náhoda. Neudělala jsem to schválně."

„Já vám věřím," usmála se Julie. „Věřím vám. Otázka je, jestli vám věřila vaše matka?"

 

 

Nechtěla jsem se zaplítat s ostatními pacienty. Mluvila jsem s nimi, jenom když oni promluvili na mě. Nebyli pro mě skuteční. Jen moje bolest byla skuteč­ná. Ale mezi sezeními s Julií jsem sedávala na gauči před svým pokojem a pozorovala jsem je, vnímala jsem všechno to blázněním. Lara měla hlavu vždycky zabale­nou do ručníku. Myla si vlasy aspoň desetkrát denně, a když nedělala to, horlivě utírala prach na otlučeném nábytku v hale. Jednou jsem ji viděla, jak drhne kartá­čem tabulky na skládačku z písmen a pingpongové míčky. Naučila jsem se ignorovat Joea, osmnáctiletého mládence s dlouhými vlasy a s bíbrem, který byl v hale už dva roky. Ten trávil celý den chozením dokola v kruzích, které měly zachránit budovy a oblohu v jeho světě před zřícením. Dokonce i v jídelně vstával mezi sousty a obcházel v kruzích kolem.

Joe byl neškodný, ale Iris byla jiný případ. Ječela ty svoje oplzlosti a házela a rozbíjela věci - popelní­ky, kulečníkové koule i lampy. Jeff, čtrnáctiletý čer­nošský chlapec, pořád loudil o cigarety. Když přežil rozpad svého domova, peklo vnitřního města a války mezi gangy v Jižním Bronxu, byl internován v Greenwoodu. Sedal celý den v hale a vybrnkával na otlučené kytaře „Holky z tingltanglu", nebo pozoroval v televizi kreslené grotesky, nebo obtěžoval sestry, nebo vyhle­dával pranice s Joem a s Iris, a pak ustupoval na gauč, aby zadrnkal další sloky „Holek z tingltanglu".

Roger byl paranoidní schizofrenik. Všichni ostatní pacienti byli považováni za „vyléčitelné"; on byl jediná opravdu šílená osoba v hale. I on byl násilnický a Don s Debbií ho znovu a znovu museli krotit a pokládat na lopatky. Co ten tady dělal? To mi vrtalo hlavou. Ale jestliže byl on až moc šílený pro tohle místo, Claudia a Katy, dvě děvčata sotva dospívající, se mi zdály až moc zdravé. Bydlely prostě v hale a užívaly ji jako noc­lehárnu. Každé ráno chodily se svými učebnicemi do nemocniční školy a každé odpoledne se vracely. Nemo­hla jsem pochopit, proč tu vůbec jsou.

Jedna mladá žena jménem Ellen byla přijata pár dní po mně. Manželka a matka, která vážila pod osma­třicet kilo a trpěla Podvýživou. Neurotické nechuten­ství. Stávala před zrcadlem s rukama na břiše a pořád opakovala: „Musím zhubnout, musím zhubnout." Dal ji sem zavřít její manžel. Pokud jsem mohla říct, byla jsem jediná v celé hale, koho sem nedali rodiče nebo příbuzní. A když se to dověděli ostatní pacienti, užasli. Proč by někdo vstupoval do téhle haly dobrovolně?

Julie Addisonová byla jednou z pěti terapeutů, kteří měli na starosti pětadvacet pacientů na Severní šestce. Kromě nich a doktorů, kteří se občas objevova­li v hale, tu byly psychiatrické sestry, které ráno a ve­čer připravovaly podnosy s medikamenty, terapeuti pro výtvarnou a hudební terapii, pomocníci a ošetřova­telé. Ti všichni nosili u pasu svazky klíčů - nejsnad­nější způsob, jak jsem si řekla, na rozeznání pacientů od personálu - a ti všichni chodili po svých povinnos­tech energicky a cílevědomě. Když jsem je pozorovala, vždycky jsem si uvědomovala, že já nedělám nic, že jen bezduše a naprázdno civím. Julie přicházela každý den brzy ráno, oblečená do kalhot na míru a v krás­ném svetru, s perfektním make-upem, s lesklými dlou­hými vlasy a s aktovkou diplomatkou. Vždycky mi kýv­la na pozdrav, když jsem seděla na gauči před svým pokojem, v ošumělém županu a v pantoflích, s hrnkem kafe a s cigaretou v ruce, nebo tupě zahleděná do prázdna. Vždycky jsem upadala do rozpaků a chtělo se mi říct: I já jsem kdysi vypadala dobře, kráčívala jsem cílevědomě a mívala jsem aktovku plnou lejster. Nebý­vala jsem vždycky prázdná.

Ale dalo mi takovou námahu cokoli udělat, dokon­ce i souvisle myslet. Řekla jsem si, že jsem ztratila schopnost deduktivního i induktivního usuzování. Vě­děla jsem, že dokážu myslet v asociacích, jenže to, jak jsem si řekla, bylo myšlení dětinské. Každé ráno jsem v hale popadla jediný výtisk novin The New York Ti­mes a pokoušela jsem se ho přečíst. Ale nerozuměla jsem všem slovům a zjistila jsem, že si po hodině nepamatuju, co jsem právě přečetla. Povinně jsem každý den vyluštila křížovku. Odříkávala jsem si násobilku a hlavní města jednotlivých států, zkoušela jsem se z obsahů knih, které jsem kdysi četla, přepisovala jsem si scénáře filmů, které jsem viděla - to všechno, abych se pokusila rozhýbat si znovu mozek. Jenže to bylo marné. Nedokázala jsem prorazit tou ohlupující mlhou, která mi obestírala mozek jako nějaký rubáš.

I při svých sezeních s Julií jsem byla otupělá a neschopná reagovat, když mě dál nutila kramařit v mé minulosti. Odříkávala jsem jí holá fakta. Pověděla jsem jí, že obchod mého otce vzkvétal zároveň s tím, jak jsem vyrůstala, až konečně otec koupil jednu fir­mu, která zásobovala restaurace a rozrostla se v ohromný podnik. Zbohatli jsme, měli jsme větší auta, komfortnější bydlení a pro Eddyho a pro mě lep­ší oblečení, hodiny na piano, lekce tenisu, všechno, co patří k úspěchu - jak o tom píše ve svých románech Philip Roth.

Ale pak Julie chtěla vědět, jaký druh lidí vlastně byli moji rodiče, jak se chovali k sobě navzájem. Jako se k sobě chová většina rodičů, odpověděla jsem hlad­ce. Nenáviděla jsem chvíle, kdy se spolu hádali. Ne že by se spolu hádali moc často; to zase ne. Ale nemohla jsem to vystát, když k tomu došlo. Tolik se snažili po­těšit jeden druhého. Matka svým vařením, svým oblé­káním, svým make-upem; ale někdy se zdálo, že nic není ještě dost. A otec se snažil taky - tím, že vydělal víc peněz, že byl ještě úspěšnější. Jenže stejně jako ona i on musel mít někdy pocit, že nic není ještě dost.

„A co vy, s vámi to bylo podobné?" zeptala se Julie.

„Ano," hlesla jsem. „Cítila jsem se pod tlakem jich obou, a když se pohádali, toužila jsem, aby mě ujistili, že je všechno opravdu v pořádku. Chtěla jsem se jich zeptat: Milujete se vy dva? Máte spolu hezký život? Jste jeden s druhým šťastní? Povězte mi o svých něž­nostech, o věcech, které jste spolu sdíleli, když jste by­li mladí. Ale nikdy jsem neřekla nic. Často se mi zdálo, že své chvíle něžnosti před Eddym a přede mnou tají. A protože jsem jich dost neviděla, dohadovala jsem se, že ani žádné nebyly. Vím, že otci na nás všech záleže­lo, někde hluboko v srdci, ale bylo pro něj možná těžké projevit to před mým bratrem, přede mnou i před ma­minkou. Vím, že mu na nás záleželo ohromně. A ze mne, Julie, se stala přecitlivělá, demonstrativní žen­ská. Jak sakra k tomu došlo? Proč ze mne nevyrostla uzavřená a necitlivá frigida?"

„Protože jste vždycky byla samostatná osobnost," řekla Julie. „Kromě toho mezi vašimi rodiči pravděpo­dobně existovala něha, o které jste vy nikdy nevěděla. Viděla jste jako mnoho dětí jenom ty zraňující scény a ne dost těch, ve kterých se projevovala láska. Někte­ří rodiče se bojí dávat najevo příliš silně své vzájemné city v přítomnosti svých dětí. To neznamená, že žádné takové city neexistují." A pak mě znovu vybídla, abych jí pověděla o dalších příležitostech, kdy jsem se chova­la špatně, natolik špatně, abych byla potrestaná.

Vzpomněla jsem si na jinou historku. Jednou ve­čer k nám přišli všichni naši příbuzní, aby se podívali na Eddyho, jehož právě přivezli z nemocnice po obříz­ce, a aby viděli film, který tam o tom natočil otec. Le­žela jsem ve svém pokoji, slyšela jsem smích a hlasy svých tet, strýců, bratranců a sestřenic, jejich rozho­vor a gratulace tatínkovi. Chtěla jsem se podívat na ten film, chtěla jsem vidět, proč jsou všichni tak šťast­ní. Tiše jsem se vykradla ze své ložnice, schoulila jsem se do klubíčka na podlaze, dívala jsem se na film, kte­rý otec promítal, ale vlastně jsem tomu nerozuměla. Pozorovala jsem své strýce a tety, jak tatínka i ma­minku líbali v nemocničním pokoji, a chvílemi jsem zahlídla to novorozeně. Otec si najednou všiml, že jsem v pokoji. Dostal vztek. Vytrhl ze zdi šňůru od pro­mítačky a začal mě s ní švihat před maminkou, tetami, strýčky i bratranci a sestřenicemi. Ponížilo mě to. Proč mi musel uštědřit výprask tou šňůrou? A přede všemi! Chtěla jsem jenom ve filmu vidět svého nového bra­tříčka. Chůva a maminka mě k němu do pokoje nikdy nepustily; bály se, abych ho nenakazila nějakými baci­ly. Chtěla jsem ho vidět. Ale musela jsem udělat něco strašného, když mi otec nařezal. Brečela jsem a breče­la. Ale nejhorší ze všeho bylo to ponížení, že jsem byla bita před celým příbuzenstvem.

„Vašeho otce to muselo přivést do rozpaků," řekla Julie klidně. „Zřejmě nechtěl, abyste viděla svého bra­tříčka nahatého."

„Ale Julie, já si to pamatuju, jako by to bylo včera. Povídala jsem o tom párkrát doktorovi Allenovi."

„Co tomu říkal?"

„Nic. Něco jako v tom smyslu, že to pro mě muselo být hrozné. Ale bylo to horší než hrozné, Julie. A to jsou moje vzpomínky na to, kdy jsem se chovala špatně, kdy jsem byla potrestaná. A máte bohužel prav­du - vzpomínám si na to jasněji než na lásku, na něhu a na sdílnou účast. To je příšerné, ne?"

Nepoznamenala k tomu nic, ještě to nechtěla in­terpretovat. Tak dlouho mě nutila, abych mluvila o svém dětství, a teď se konečně ze mne chrlily všech­ny mé vzpomínky, všechny mé dětské obavy. Pověděla jsem jí o Chatahoochie, ale nemohla jsem se přesně upamatovat, jak jsem tehdy byla stará, kdy tahle všechna bláznivina začala. Vzpomněla jsem si jenom na slova, která říkávala moje matka: „Když nebudeš hodná, dáme tě do Chatahoochie, kam dávají všechny potřeštěné lidi, a necháme tě tam samotnou." Strašně jsem se toho bála. Prostě jsem jí musela vyhovět. Ne­chtěla jsem se ocitnout samotná v tom strašlivém blá­zinci. Nechtěla jsem být jako babička.

Moje babička. Kdykoli rodiče mluvili o matčině matce, vždycky jenom šeptali. Věděla jsem, že s babič­kou bylo něco v nepořádku. Věděla jsem, že je „divná", ale nikdo mi nikdy neřekl, co s ní vlastně bylo. Nikdy nikam nevycházela, šaty měla vždycky zchátralé, ni­kdy se nečesala a matka neviděla ráda, abych si s ní hrála. Dědeček se o ni staral, dokud neumřela, a ani pak jsem, myslím, mamince nikdy neřekla, jaký jsem mívala z babičky strach. Ale měla jsem jej.

„Třeba jej měla vaše maminka taky," poznamena­la Julie. Pak začala mluvit o internalizaci. Řekla mi, že moje matka promítla svoje vlastní obavy do mne a já že jsem podvědomě internalizovala, vstřebala do sebe ty její obavy a její zoufalý strach o její vlastní život. Ale matka do mne zároveň promítala své inspirace, svoje sny o úspěchu, o dosažení vzdělání, dokonalosti. Já že jsem internalizovala, totiž vstřebala i tyhle strán­ky její osobnosti, jak mi řekla Julie, jenže dítě si nedo­káže vybrat.

Slyšela jsem Julii mluvit, slyšela jsem její slova. Těžko jsem se soustřeďovala na její výklad, ale náhle jsem cítila, jak doslova exploduju vztekem. Tak já te­dy internalizovala matčiny sny a ambice právě tak ja­ko její neurózy a obavy - ty dobré i špatné stránky. Všichni to tak děláme. A moje mladá psýcha, neschopná rozlišovat, tohle všechno spolykala a strávila. A já myslela, že to všechno jsem byla já sama. Deset let terapie s doktorem Allenem mi nikdy nepomohlo k to­mu, abych pochopila tohle.

„O čem jste spolu vy dva mluvili?" zeptala se Julie a mračila se, když vstávala a svírala svoje papíry.

Nepamatovala jsem si, nepamatovala.

Sezení bylo u konce a já vyšla z její ordinace a kráčela jsem zpátky do haly plná vzpomínek na Eddyho, na své rodiče, na svou babičku. Viděla jsem v du­chu barvu lampy ve své ložnici, když mi bylo pět; slyše­la jsem tikání starých hodin, které bývaly v mém dět­ství v obývacím pokoji. Bylo to děsivé mít tolik ze svého dětství takhle na dosah, smyslové vjemy a to všechno.

Vrátila jsem se do svého pokoje, lehla jsem si na postel a snažila jsem se potlačit ten vztek, který jsem cítila vůči rodičům. Proč oni nebyli zdravější, proč pro­mítali ty svoje neurózy do mne, do nevědomého dítěte, které se samo snažilo potýkat se se složitostí světa? To nebylo fér, to sakra nebylo fér. Jak mohl někdo přežít takové ohrožení, takovou krutost? Věděla jsem, že se to nedalo úmyslně, ale stejně se mě to hluboce dotklo. Zapřísáhla jsem se, že už je nikdy nechci vidět. Ne­mohla jsem už riskovat, že se jejich šílenství položí na můj práh. Měla jsem už tak dost co dělat se svými neurózami.

Právě v tom okamžiku vešel do mého pokoje Don se vzkazem, že volali moji rodiče. Byl zasvěcen do to­ho, o čem jsme spolu diskutovaly s Julií, takže když se na mě vědoucně podíval, zmačkala jsem ten vzkaz a hodila na zem. „Není snadné tomuhle všemu čelit," řekl jemně. „Nechcete si zahrát vrhcáby?"

Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem být sama se svým vztekem, sama se svým zklamáním. Celých čty­řicet let jsem vlekla tohle zavazadlo, jak to nazvala Ju­lie, a tu prázdnotu, kterou jsem teď v sobě cítila, tu Ju­lie označila jako moje nové já, já zbavené přítěže minulosti, já, které potřebovalo nové zkušenosti, aby nahradily všechny ty staré strachy. Julie mluvila o psychických stránkách, ta prázdnota však pro mě byla něco fyzického. Připadala jsem si tak lehká - ne bezstarostně lehká, ale křehká - tak, že každý závan větru, i ten nejslabší větříček mě odfoukne. A vztek na rodiče mi plápolal v hlavě jako oheň. Té noci jsem se rozhodla, že ať mě mají rádi sebevíc anebo ať je mám sebevíc ráda já, musím s nimi skoncovat. I kdybych se musela přestěhovat do Evropy nebo do Kalifornie, byl s nimi konec; musela jsem se od nich osvobodit. Kvůli nim jsem se vdala za Stana, zamilovala se do Billa a do Erika, zůstala u takového terapeuta, jako byl dok­tor Allen, který mi nepomohl. Nezdědila jsem nic jiné­ho než emocionální problémy.

S touhle představou jsem se najednou cítila líp. Nebyl to Erik, nebyla jsem to já, byli to oni, oni, oni. Podívala jsem se na zmačkaný vzkaz na zemi, podíva­la jsem se na fotografie rodičů a bratra, které jsem měla v pokoji, a řekla jsem si, že Eddy spoustě tohohle hnusu unikl. Já jako prvorozená, jako nejstarší jsem slízla hlavní náraz jejich duševních trablů. Když se Eddy narodil, já už většinu těch jejich zlých obav vstřebala, a nenáviděla jsem ho za to, že tomu nárazu ušel, že má ženu a tri krásné děti, že je šťastný. Byla to vlastně taky jeho vina.

Bůh ví, že moje vina to nebyla. Jestliže jsem ko­neckonců byla takovým pařeništěm neuróz, proč jsem měla tolik dobrých přátel? Proč se Edie táhla se mnou sem, proč mě bombardovala svou péčí a náklonností? Myslela jsem na všechny ty lidi, které jsem kdy znala a milovala. Jejich tváře se kolem mě duchovíte míhaly, surrealisticky, jako bych měla v hlavě obrazovku pro­mítacího stolu a jako bychom se Stevem redigovali zá­běry z mého života. Podívej, tady vystřihneme Stana a Erika, matku přiřadíme blíž k otci, Eddyho sem, Bar­baru tam. Vidíš, Steve, klapne to, klapne. Já věděla, že nám to bude klapat.

Ale pak jsem otevřela oči a nebyl tam žádný Ste­ve; žádný film, žádná rodina, žádní přátelé. Byla jsem v tom zatraceným špitále sama a musela jsem dělat zároveň kameru, lepičku, zvukový pásek i film. Muse­la jsem najít způsob, jak dát sama dohromady všech­ny ty záběry. Toužila jsem po Stevových znalostech, po jeho senzitivitě a dobrém vkusu. Spolu bychom to dokázali. Dokázali jsme to s filmem o Jean a ten film měl veliký úspěch. Ale pamatuj, že Jean umřela. Ten­tokrát tahle žena musí žít, a ty v tom jedeš na vlast­ní pěst, Barbaro, prostě tak, jak sis to vždycky přála. Trabl byl v tom, že jsem si neplánovala hrát sólo ve svých čtyřiceti letech. Vždycky jsem z toho měla strach, ale nikdy jsem to tak neplánovala.

Takže jsem přece jen byla v Chatahoochie. Třeba to nebylo přesně to místo, kterým mi matka vyhrožo­vala, ale obrazně řečeno jsem tam byla, zlá holčička byla potrestaná. A někde v koutě mé mysli jedna část mé bytosti byla ochotná zapomenout, že mě sem po­mohly dostat ty pilulky, chtěla vzít všechnu vinu na se­be. A tak jsem si pomyslela: Jak je to patřičné! Toho­hle ses celý život bála. Léta ses děsila špitálů a nemo­cí, a teď to všechno máš - sama sis to proroctví vy­plnila. Teď nastala tvoje velká chvíle, holčičko, velká chvíle.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->