<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

8.

 

Přijatelné

příměří

 

 

Realita nemocnice se brzy stala mou jedinou realitou. Byla jsem vydána na milost a nemilost své nemoci. Obracela jsem se do sebe, pryč od světa, který jsem znávala, neodpovídala jsem na dopisy, neopětovala jsem telefony, byla jsem bezpečná v tomhle lůně, kde se o mé pečovalo a kde jsem si mohla připadat šílená. Za několik dní se moji noví nemocní přátelé zdáli sku­tečnější než lidi, jež jsem důvěrně znala po celá léta. Jediná část dne, která měla význam, byly moje rozhovory s Julií. A ve své bolesti a pocitu marnosti jsem si pro ni střádala veškerou svoji zlost. Stala se terčem mého vzteku na to, že jsem ve špitále, mého vzteku na rodiče, mého vzteku na všechno. Jak dny plynuly a ta bolest v mé hlavě pořád rostla, křičela jsem na Julii: „Zhoršování téhle nemoci nemá žádný konec. Každý den je to horší. Je to jako smrt zaživa. Prosím vás, pomozte mi!" Nadávala jsem jí a napadala jsem její profesionalismus, když mi nechtěla dát medi­kamenty, které jsem na ní vyžadovala, „Doktor Bernstadt řekl, že potřebuju nějaký medikament." Pouštěla jsem se do ní jako zkažené dítě. „Jenom proto jsem v téhle cvokárně - aby se našel ten správný medika­ment. Nejsem žádný blázen. Nejsem! Proboha, dejte mi nějakou pilulku! Něco! Vezměte si moje peníze, vez­měte si moji chajdu na pláži, vezměte si všechno, co mám! Kdybyste byla pořádná doktorka, ukončila byste to moje trápení, prosím vás!" Vždycky však odmítala a opakovala mi znovu a znovu, že abych se uzdravila natrvalo, nesmím brát vůbec nic. Že pilulky mi život nevrátí. Že to můžu dokázat jen já sama. Že je to moje nejlejpší šance.

Řekla jsem jí, že budu simulovat. Jestli mi nepo­může, budu simulovat uzdravení, abych se dostala z té­hle pekelné díry. Na to mi bez mrknutí oka odpovědě­la, že by mě hnali k soudu. Myslela tím, že by mě dala internovat soudním rozhodnutím, a věděla, že já vím, že by to mohla udělat. Většina dobrovolných pacientů, jako jsem byla já, neví, že nemocnice pro duševně cho­ré mohou využít svého privilegia, které jim umožňuje nucené internování pacienta, který jedná „proti lékař­ské radě". Takové „PLR" znamená v ústavech pro du­ševně choré něco velice speciálního a já viděla, jak to funguje, když jsem točila svůj dokumentární film o zneužívání psychiatrické profese. Pacient nerozho­duje o tom, kdy může být propuštěn z nemocnice pro duševně choré. O tom rozhodují doktoři, a když se roz­hodnou, že budou pacienta držet dál „pro jeho vlastní dobro", jeho dobrovolný příchod do nemocnice vůbec nic neznamená. Po celou dobu, co jsem byla ve špitále, jsem se nesetkala ani s jediným pacientem, který by si u soudu stěžoval, že je internován proti své vůli, a pak svoji při vyhrál. A Julie využila té hrozby nuceným internováním proti mně. Nenáviděla jsem ji za to.

„Jste přece doktorka, Julie. Předpokládá se, že jste doktorka, která pomáhá lidem," řekla jsem jí jed­nou. „Nestydíte se, že jste nepomohla mně, že mi ne­chcete něco dát? Nenávidím vás. Nenávidím. Není ve vás kouska lidskosti. Vy lidem nepomáháte. Vy jim pů­sobíte bolest."

Ale ona si prostě klidně seděla. Nakonec řekla: „Snažím se vám pomoct, Barbaro. Snažím se zarazit vám tohle sebeničení. Jestli zničíte mě - a to se vám nepodaří - zničíte sama sebe. Já reprezentuju váš svět, každého, koho jste kdy milovala, každého, kdo kdy miloval vás."

„Vy nereprezentujete nikoho?' vykřikla jsem. „Já si do vás nepromítám ostatní lidi. Vás já nenávidím!"

Utekla jsem z její ordinace do svého pokoje a práskla jsem za sebou dveřmi. Neměly zámek, alevěděla jsem, že když jsem jimi práskla tak prudce, Ju­lii to zadrží. Byl pátek. Neměla jsem ji vidět až do pon­dělka. A jak plynul víkend a já seděla a otupěle pozo­rovala všechnu tu chorobnost v hale, viděla ty násil­nosti a slyšela ten kravál z gramofonu a televizoru, myslela jsem jenom na Julii. Ublížila jsem jí, a co hůř, myslela jsem to vážně. Ona se opravdu snažila pomoct mi zachránit život, a já ji napadla. Cítila jsem se hroz­ně provinile. Požádala jsem sestry, které ten víkend měly službu, aby se pokusily zastihnout Julii doma. Chtěla jsem se jí omluvit. Tolik jsem se styděla. Ne, řekly mi. Není to nutné. Musí to počkat do pondělka.

V pondělí jsem seděla v její ordinaci a nebyla jsem schopná podívat se jí do očí. „Nechcete se napít dietní pepsi, Barbaro?" zeptala se mě, když si poposedávala dozadu v křesle a dávala si nohy na psací stůl, jako to dělala vždycky.

„Lituju toho, Julie, hrozně toho lituju."

„Já vám věřím, Barbaro. Ale nezdá se vám, že váš pokus zničit mě je nezbytnou fází tohohle procesu? By­lo by mi dělalo starost, kdybyste se o to nepokusila."

„Ale proč je to nezbytné? Proč? Ublížila jsem vám a myslela jsem to vážně, chtěla jsem to."

„Já vím. A jestli budete v té bitvě pokračovat, bu­de to Pyrrhovo vítězství. Ztratíte všechno. Já nejsem váš nepřítel, Barbaro. Ve vás je něco, co se snaží zničit vaše vlastní štěstí. V pátek jste mi to předvedla. Je v tom vaše určitá síla, že jste mě nechala, že jste ne­chala nás obě uvidět tu svou strašnou destruktivní stránku."

Když náš čas vypršel, podala mi ruku, podívala se na mě chladně odhadujícím pohledem a řekla tiše: „Ve stejnou dobu zítra, Barbaro." Pak byla pryč a já seděla na židli, dívala jsem se na její psací stůl, zahleděla jsem se na begónii na okenním parapetu. Svěřovala jsem svůj život téhle osmadvacetileté ženě, která vy­padala jako manekýnka a řekla mi, že je ve mně něco, co mě chce zničit. Pamatovala jsem si její slova: „Zase se pokusíte zničit mě, Barbaro. A budete se dál snažit zničit sama sebe. Jenže já vám to nedovolím. Jsem hodně silná. Já to dokážu."

A tak jsme se zase vrátily k mému dětství a já za­čala zkoumat svůj osobní život podobné, jako bych pá­trala po materiálech pro nějaký film. Tohle jsem nikdy předtím nedělala. Tolik věcí jsem odsouvala stranou, nasazovala jsem si klapky na oči před věcmi, které jsem nechtěla vidět. Můj vlastní vrozený represivní mechanismus, jak mi vysvětlila Julie, kombinovaný se zákeřným represivním působením valia ze mne udělal něco horšího, než byla Scarlett O'Harova z Jihu proti Severu. Na to budu myslet až zítra. Potíž byla v tom, že jsem na to nemyslela nikdy. Vysazení valia odstra­nilo víko z mého mozku a všechno se vyvalilo ven jako z Pandořiny skřínky.

„Ale sakra," řekla jsem Julii, „právě takhle mi to doporučil doktor Allen. Trval na tom. A ten člověk je váš kolega."

Julie to rozpačitě přešla poznámkou, že by nebylo etické komentovat to. Ale nakonec řekla: „Myslím, že udělal chybu."

 

 

Dopisy od přátel se mi přímo hrnuly, nabízely mi lásku, naději, smích. Vždycky tu bylo něco od Edie: psaní, pohled, výstřižek z novin. Líza psala dvakrát týdně, každý týden, o běžných věcech, které naplňova­ly její svět: o Barryho záležitostech, o dcerčině rovnátku na zuby, o volební lize žen. Měla dost síly, aby chá­pala, že já potřebuju pocit trvalé souvislosti se světem, i když třeba jen s jejím během života. Potřebovala jsem vědět, že svět pokračuje dál, abych se mohla úča­stnit jeho dění, až se tam vrátím. Věčná komediantka Paula mi poslala dopis, který jsem si schovala na pa­mátku. „Nestán se moc normální, Barbaro," psala mi. „Měli jsme tě rádi takovou, jaká jsi byla."

Někteří přátelé nepsali, nedokázali mi napsat, snad proto, že má nemoc, moje internace v ústavu pro choromyslné ohrožovala jejich pocit vlastní jistoty, probouzela jejich strach, že když se to stalo mně, moh­lo by se to stát každému. Zasáhlo je to příliš zblízka. Chápala jsem to. Tohle nebyla zlomená noha nebo zhoubný nádor. Tohle byla zhouba ducha, a i když nemohli vědět, že hrůza ze smrti zaživa je horší než umí­rání, mysleli si možná, že moje choroba je smrtelná. Myslela jsem si to sama, a člověk neposílá pohled s přáním dobrého zdraví přítelkyni, která je na umře­ní. Jen pramálo lidí ví, co říkat někomu, kdo je „blá­zen". Nejlepší rada: poslat kytku a upřímné políbení.

Lpěla jsem na dopisech a pohlednicích, které jsem dostala. Četla jsem je znovu a znovu a někdy mě rozesmutňovaly. Připomínaly mi tu Barbaru, kterou jsem už nebyla, připomínaly mi lásku a štěstí a to, co jsem dělávala. Ale sloužily mi taky jako potvrzení mého by­tí. „Musím být Barbara," říkala jsem si. „Matka mi volala, Edie mi poslala pohlednici, psala mi Líza." Ale stále jsem ještě nedokázala mluvit s někým telefonic­ky, nedokázala jsem odpovídat písemně. Reagovat takhle by znamenalo, že chápu, co se stalo s mým živo­tem, a já pořád ještě neměla klíč k tomu, jak ho dát za­se dohromady.

Jak mi ostatně mohlo záležet na jejich životech? Byla jsem příliš nemocná, než aby mi záleželo na čem­koli. Ale ten pocit provinění, že mi poprvé v životě ne­záleží na ničem, byl drtivý. To byl další hřebík do rak­ve mojí mysli a má apatie mi připadala právě tak pato­logická jako Joeovo chození v kruzích dokola nebo Laryino stálé mytí vlasů. Pamatovala jsem si, jak inten­zívně mi kdysi záleželo na tolika věcech. Teď mi nezá­leželo na ničem a já jsem se za to nenáviděla.

 

 

„Povězte mi toho víc o vašem otci, Barbaro," vy­zvala mě Julie.

Začal pracovat, když mu bylo dvanáct, řekla jsem jí. Zalhal svůj věk a dostal zaměstnání jako šofér ná­klaďáku. Neabsolvoval nikdy střední školu, nestudo­val na žádné vysoké. Vychovávala ho ulice světa, ve kterém jde o to, jak se udržet naživu, jako tolik Ameri­čanů první generace. Musel se honit za každým cen­tem a pravděpodobně se mu jako mladíkovi ani nesni­lo, že se později domůže takového komfortu. „Ale jaký je to typ člověka?" zeptala se Julie. „Jak si na něj vzpo­mínáte, když jste dorůstala?"

„Vždycky byl ke svým nejbližším hyperkritický, nutil je ke stále větší ctižádosti, nutil je, aby byli úspěšnější, stále přitažlivější. Proto se patrně ze mne stala malá slečna Zázračná. Julie, vždycky jsem se snažila zalíbit se mu, vždycky jsem se předváděla ve snaze být nejlepší ve třídě, miláček učitelů, nejoblíbe­nější a nejúspěšnější. Potíž byla v tom, že jsem někdy měla pocit, že ať dělám co dělám, nikdy to není dost." „Měla jste pocit, že mu na vás opravdu nezáleží?" „Někdy. Ale v hloubi duše jsem věděla, že záleží. Vždycky mi dal všechno, co mohl, Julie, i když si to ne­mohl dovolit. Všechno. Věděla jsem, že mu na mně zá­leží. Třebaže riskuju, že o sobě mluvím jako o chudin­ce bohaté holčičce, můžu vám říct, že se mu vždycky podařilo poskytnout mi materiální věci - oblečení, vy­sokou školu, cesty do Evropy. Vím, jak pro něj bylo těžké vydělat všechny ty dolary, které vynakládal na mě a na mého bratra za tolik příjemností života. To mě možná mátlo, měla jsem možná pocit, že mě dost nemiluje prostě pro mě samotnou, že se musím pořád předvádět, abych si získala jeho pozornost. Nejspíš jsem se cítila pořád postrkovaná. Musela jsem ze sebe pořád něco vydávat, pořád být v pohybu, pořád stoupat stále výš. Třebaže se přede mnou nad mými hrdinský­mi výkony někdy ušklíbal, věděla jsem, že za mými zá­dy se svým přátelům vychloubá úspěchy své dcery. A moje matka taky."

Odmlčela jsem se, abych si zapálila cigaretu. „Ale jaký má tohle všechno smysl?" pokračovala jsem. „Jestli si myslíte, že jsem v pěti letech chtěla svého otce svést, ukrást ho své matce, a že jsem pak z pocitu marnosti takové snahy hledala v mužích po celý život obraz otce, tak je to pitomost. To by bylo moc snadné. Moc konvenční a moc banální."

„Ne, Barbaro, tohle si vůbec nemyslím. Povězte mi o své matce. Říkala jste, že i ta do vás vkládala své ambice."

„Ano, jenže tohle bylo nějaké jiné. Vzpomínám si, že mi jako malé holčičce vyprávěla o svém životě, když byla mladé děvče: jak hrubí na ni byli její bratři, když dorůstala, jaké to bylo být chudá a mít věčně nemocnou matku. Bývala jsem z toho smutná a přála jsem si, aby maminka v mládí mívala lepší život. Bože, ještě teď mě to bolí. A když jsem byla mladá já, líčila mi matka, jaký bych měla mít život, až budu starší, líčila mi svoje sny o mé budoucnosti, sny o vzdělání, úspě­chu a štěstí. Tolik jsem chtěla zalíbit se jí. Chtěla jsem všechny tyhle věci získat. Milovala jsem ji a chtěla jsem to dokázat pro ni. Ale někdy jsem cítila jako pro­vinění, že bych jednou tohle všechno mohla mít sama, kdežto ona to nikdy neměla. Mezi tou matčinou ctižá­dostí a otcovou stálou kritikou to bylo nevyhnutelné, ne snad?"

„Co bylo nevyhnutelné?"

„Že se ze mne stal notorický dříč, že jsem se drže­la svého psacího stolu a své práce jako nějakého zá­chranného pásu, že jsem měla pocit vlastní závislosti na vnějších faktorech. Není divu, že bez práce neexis­tovala žádná Barbara. Teď chápu, proč to minulé léto bylo tak příšerné. Bez práce a bez Erika jsem prožíva­la dvacetikarátovou krizi své totožnosti."

„Ale nechápete, Barbaro," řekla Julie, „že to bylo, jako byste vstupovala do matčiných snů? Prožívala jste její fantazie o úspěchu, o kariéře, o věcech, po kte­rých ona toužívala pro sebe, a vy jste je dobře uskuteč­ňovala. Udělala jste velkou kariéru, sklízela jste její plody. A prožívala jste i matčiny obavy o sebe, o život její matky - vstoupila jste do jejích nočních můr. Pro­žívala jste všechny její sny - ty nejlepší i ty nejhorší. Teď jste se od nich osvobodila, Barbaro."

Snažila jsem se usilovně pochopit, dát si to všech­no dohromady. „Byl to osud, Julie. Kismet, předurče­ní," řekla jsem. „Náramně pochybný důkaz pro svobo­du vůle. Nikdy jsem neměla šanci stát se něčím jiným než ctižádostivou a nejistou ženskou s profesionální kariérou. A strašně neurotickou."

Julie se zasmála. „Strašně obyčejnou, Barbaro," řekla. „Ale neurotičtí lidé jsou zřídkakdy nudní."

„Radši bych byla nudná než v blázinci," odsekla jsem.

„Zahrnovala ctižádost vaší matky pro vás i man­želství a rodinu?" zeptala se Julie.

„Samozřejmě," řekla jsem. „A pořád v to doufá. Nikdy se nevzdá naděje."

Julie se s mou matkou setkala jen jednou, ten den, kdy mě matka s Edií přivezly do špitálu. Ale měla jsem tenkrát pocit, že mou matku pozorovala stejně pátravě, jako pozorovala mě. A teď řekla: „Všimla jste si, že když s vámi někdy vaše matka mluví, nemluví tak, jako by mluvila s dospělou ženou? Že s vámi ně­kdy mluví, jako byste byla ještě holčička?"

„Matka se mnou takhle mluvila vždycky," odpově­děla jsem.

„Nepřipadá vám to divné?"

„Ne. Je to moje matka. Taková Sally už je. Vždyc­ky budu její holčička."

Všechny matky jsou takové jako ta moje, pomys­lela jsem si. Všechny matky milují své dcery tolik, že by chtěly, aby dcerky zůstaly malé, aby zůstaly doma, takže by matky mohly pokračovat ve svém mateřském starání. Pověděla jsem Julii ten vtip o židovské matce, která tlačí svou dceru v kolečkovém křesle obchodním domem Saks na Páté Avenue. Prodavačka smutně po­kývá hlavou, přistoupí k matce a řekne: „Ach, ta chu­dinka. Nemůže chodit. To je hrozné!" A matka odpoví: „Ona bohudíky chodit nemusí."

Čekala jsem, že se Julie zasměje, ale ona se za­mračila: „To je děsný vtip, Barbaro." A pak mi začala povídat víc o syndromu prázdného hnízda. Řekla mi, že se moji rodiče pravděpodobně báli, že moje dospě­lost bude pro ně znamenat prázdnotu. Že podvědomě toužili, abych zůstala doma, v okruhu jejich světa, a tak si mě - abych užila Juliina výrazu - zinfantilizovali.

Vyskočila jsem, vyzbrojená dalším černým kříž­kem proti Sally a Louovi. Jenže Julie mi nedovolila další výbuch vzteku. „To dělají do jisté míry všichni rodiče," řekla. „Ale nakonec záleží na dítěti, jak si s tím poradí."

Sklesla jsem zpátky na židli a naštvaně jsem se na ni zadívala. „Jak bych vám to vysvětlila?" zamračila jsem se. „Děti v rodinách jako ta moje jsou vždycky vychovávány tak, že je doma všechno dusí, zvlášť děvčata. Všechno podle rodičů nějak ohrožovalo naše bez­pečí. Nesahej na topinku v opékači, nebo tě zabije elektřina. Nechoď plavat hned po jídle, nebo se utopíš. Nechoď na veřejné záchodky, nebo umřeš na nějakou strašnou nemoc. Divím se, že jsem to přežila tak dlou­ho. Všechno se to dalo z lásky, ze starostlivé péče, to vím. Chtěla jsem být statná a silná, jenže jsem měla hlavu plnou samých zákazů: nedělej tohle, nedělej tamhleto, dávej pozor, neupadni, nejez, nežij! Jak bys­te tomuhle mohla rozumět?"

„Rozumím tomu dokonale," odpověděla Julie s chladně vyrovnaným výrazem, s očima pevně na mě upřenýma.

„Tisíce děvčat procházejí stejnou výchovou, a pře­ce nekončí na Severní šestce. Tak k čemu je tohle všechno dobré?"

„Je to dobré pro vás, že o tom mluvíte. Poprvé v ži­votě se na sebe díváte. Vy sama, bez pilulek, se díváte na svůj život. Je důležité uvědomit si to všechno."

„Já si neuvědomuju vůbec nic!" vykřikla jsem. „A vy mi nechcete pomoct. Proč mi nechcete pomoct? Proč mě nutíte, abych procházela tímhle vším?" Náhle jsem se zarazila. „Panebože, vy máte pravdu. Vážně se chovám jako malá holka. Jako rozmazlený fracek."

Vzpomněla jsem si na své chování v těch hroz­ných týdnech, které jsem trávila v bytě s Erikem, na ty záchvaty zuřivosti, na to vzteklé dupání. „Nevězí to všechno právě v tomhle, Julie? V nějaké podvědomé touze po regresu, po tom, abych byla zase dítě?"

„Tak jednoduché to není, Barbaro. V části své by­tosti jste vždycky chtěla být silná, nezávislá, úspěšná vlastním úsilím. Jenže je ve vás i jiná část, která si li­buje v dětinskostí, která chce, aby se s ní jednalo in­fantilně."

„Schizofrenie," vydechla jsem. „Jsem tedy schizofrenička, když tu jsou dvě Barbary."

„Vůbec ne. Jste jen jedna Barbara. Jde o dva aspekty téže osobnosti. V tom je rozdíl, víte."

„A vy si myslíte, že za to můžou moji rodiče," řek­la jsem. „Proto všechny tyhle řeči o mém dětství. Po­slyšte, Julie, nikdo mě jako dítě nezavíral do komory ani mě nebil, jestli míříte k tomuhle. Rodiče, rodiče, rodiče! Mám báječné, milující rodiče, proboha! Vyrost­la jsem v hezkém normálním domově. Bez patologie, to vám přísahám. Byla jsem normální holka. Proč po­řád trváte na tomhle?"

Julie se usmála. „No, tohle je určitý pokrok. Minu­lý týden, jestli se na to pamatujete, jste na své rodiče zuřila. Sváděla jste na ně vinu za všechno."

„Ale Julie, přece jen to byla jejich vina, ne? Matka do mne vkládala sny o slávě, ale ve skutečnosti nechtě­la, abych vyrostla. Otec byl superkritický pokaždé, když jsem se pokoušela udělat něco nezvyklého. Není divu, že tu jsou dvě Barbary."

„Nebuďte na své rodiče příkrá," řekla Julie. „Všichni rodiče promítají do svých dětí své vlastní sny, právě tak jako své privátní obavy. Přechází to na nás jako dědictví, jako dar. Je to reálné, je to specifické stejně tak jako chromozómy, které dědíme. Oba vaši rodiče chtěli, abyste byla silná, Barbaro, ale taky chtě­li, abyste byla v bezpečí. Myslím, že to chcete i vy sa­ma."

„Přirozeně to chci!" vybuchla jsem s opět narůsta­jícím vztekem. „Kdo by to sakra nechtěl?"

„Máte pravdu. Každý se cítí trochu závislý, trochu potřebný, chce být milován a chráněn, zároveň s tím, že chce sám milovat a být silný, dávat a být nezávislý. To je všeobecná neuróza, Barbaro. A většina lidí se naučí žít s ní. Ale u vás je to zápas, zápasíte sama se sebou."

„Barbara dítě proti Barbaře dospělé. Matčina lás­ka a otcův kriticismus."

„Musíte přestat s tím hledáním obětních berán­ků," prohlásila Julie. „Je načase, abyste zase začala žít svým vlastním životem."

„Ale jak můžu, když ve mně pořád ještě vězí osob­nosti mých rodičů, když věčně válčím sama se sebou?"

„Vzdejte se boje a uzavřete mír."

Náš čas vypršel. „Barbaro, jste tady už přes dva týdny," řekla mi Julie, když jsem se zvedla k odchodu, „a ještě jste nevyšla ani jednou z haly. Proč nechodíte malovat nebo cvičit? Víte přece, že máte moje dovolení jít se projít ven po parku. Proč si neřeknete Donovi, aby vás doprovodil?"

„Protože jsem nemocná!" odsekla jsem ve dveřích a loupla jsem po ní očima.

,,No dobrá, Barbaro. Popovídáme si zase zítra."

 

 

Měla jsem tedy všeobecnou neurózu. Nádhera! Nemocná duše je nemocná duše a Julie neměla žád­nou odpověď, žádný připravený program, žádný před­pis po ruce, aby mě uzdravila. Zdálo se mi, že mluvíme pořád dokola o stejných věcech, den za dnem. Musela jsem si přiznat, že s doktorem Allenem jsme takhle ni- i kdy nemluvili. Ale Julie nepřipustila, abych na dokto­ra Allena něco sváděla. Vždycky mi připomněla, že jsem částí své bytosti toužila po slátané terapii tohohle druhu a po pilulkách, tou svojí částí, která tak ráda chodila k mozkoškrabovi, bavila ho svým životem, svou bystrostí, svou přitažlivostí, chovala se k němu přidrzle, ale nepracovala na sobě a nerostla. Ne že bych se vědomě vyhýbala bolestem terapie; chodila jsem k doktorovi Allenovi tak dlouho, že jsem to pros- | tě za terapii pokládala. Julie to nazvala dobou předvá­dění a řečnění a přiměla mě, abych si uvědomila, ja­kým kolosálním mařením času byla ta léta. A co víc, byla to léta destruktivní. Protože zatímco jsem se předváděla a řečnila, doktor mi předepisoval rostoucí dávky valia. Byl to potlačovatel symptomů a ta část mé bytosti, které jsem ještě nerozuměla, byla šťastná, že se těch symptomů může prostě zbavit. Nevěděla jsem, že zakrýváním symptomů narostou malé problé­my v gigantické konflikty, malí ďáblíci v monstra. To­lik jsem toho potlačovala - tolik vzteku, tolik slz - a tak dlouho.

Julie mi pověděla, že hlavní problém při užívání uklidňujících léků je ten, že člověk není s to vyjádřit svůj vztek. Celou tu dobu, co jsem brala pilulky, jsem nebyla schopná pocítit vztek nezbytný k tomu, abych změnila svůj život. Věděla jsem, že má Julie pravdu, a teď jsem za to platila strašnou cenu. „Panebože, ko­lik žen dělá totéž, co jsem dělala já?" zeptala jsem se

jí. „To přece není zdravé, chodit po světě a nebýt schopná křičet, cítit, čichat a chutnat. Není přece zdra­vé chodit po světě s polovičkou smyslových čidel vypá­lenou chemikáliemi, které člověk polyká, a myslí si, že si tím pomáhá."

Julie se mnou naprosto souhlasila a poznamenala, že pořád ještě trpím následky vysazení valia. Ale ne­dovolila mi svalovat na ten medikament vinu za všech­no, co mě potkalo. Té části své bytosti, která zůstávala u doktora Allena a nesmyslně polykala silné chemiká­lie, aby vůbec fungovala, té jsem dosud odmítala při­znat existenci. Julie se snažila konfrontovat mě s tou­hle infantilní, poddajnou, rezignovanou a nemyslící osůbkou. Nelíbilo se mi, co jsem viděla, ale ať jsem se sebevíc pokoušela vyhnout se takové konfrontaci, Ju­lie mě k tomu vždycky přivedla zpátky, když řekla: „To vy jste k němu chodila deset let, to vy jste brala ty pilulky, to vy jste potlačovala fakt, že Erika sužujete tou svou naléhavou potřebou jeho lásky."

Zuřivě jsem na ni zaječela. Jak mi mohla říkat ta­kovéhle věci, proč byla takhle krutá? Už jsem se roz­padla na kusy jednou. Erik mi rozerval psýchu tím, jak mě nutil, abych cítila svou vinu a vyjádřila svůj vztek, tím, jak rozebíral a znovu interpretoval můj ži­vot. A teď to všechno znovu dělala Julie. A já se bála, že už nesnesu tu bolest, když mě znovu rozebere na kusy. Kromě toho, jak jsem jí řekla, jsem začínala sa-má sebe nudit.

„Mě to nenudí, Barbaro," odpověděla mi Julie. A tak jsme pokračovaly v rozhovorech. A já pozvolna chápala, kam Julie míří. Kousek po kousku odtesávala mou zuřivost - zuřivost na rodiče, na doktora Allena, na ty pilulky, na Erika, na celý svět, že mi tohle provádí. Brzy mi neměl zůstat nikdo, koho bych mohla obviňovat, jenom já sama, a poněvadž na tohle jsem nebyla připravená, bojovala jsem s Julií vším sarkasmem, vším vztekem a slzami, na které jsem se zmohla. Na každém kroku té cesty.

 

 

V tom chorobném prostředí bláznivá část mé psý­chy prospívala, sílila přes všechna moje předsevzetí. Část mé bytosti tam byla spokojená, živila se svou cho­robou a já se rozhodla, že mi všichni lžou, včetně Julie. Musela jsem být nemocná, když mě tam strčili spolu s ostatními stejně postiženými pacienty. Erik měl pravdu; byla jsem schizofrenička, bez ohledu na to, co říkala Julie. Šílenství je vrcholná závislost a já byla v místě vrcholné závislosti, kde lidi pečují o člověkův rozum, ne o jeho ledviny, ne o pankreas, nýbrž o jeho rozum. Rozum na mně býval vždycky to nejlepší, lepší než mé nohy, můj obličej či vlasy. Moje práce, moje vztahy s lidmi si vždycky vyžadovaly dobrou hlavu a dobré srdce. Jenže teď jsem nedokázala pořádně myslet. A daleko od možnosti vyzkoušet své srdce jsem si připadala jako ten Plechový lesník z pohádko­vé knihy Čaroděj z Oz, který neměl srdce vůbec. Já by­la tělo a mozek. Ale mezi tím nebylo žádné spojení. Za­koušela jsem vztek a občasné slzy, které nesouvisely s myšlením. Ten zápas, který jsem bojovala mezi zá­vislostí a nezávislostí, láskou a nenávistí, zdravím a nemocí, nebyl ani emocionální ani intelektuální. Přesto však stravoval celou moji bytost a já si řekla, že duševní choroba je jakési přehnané zdůraznění lidské­ho údělu. Julie měla pravdu. My všichni zakoušíme stejné konflikty. Jenomže při duševní chorobě se všechno nafoukne do naprosto neúměrných proporcí.

Ve dnech, kdy jsem s ní neměla sezení, si Julie za mnou často zaskočila na čtvrthodinku, aby se mnou poklábosila nebo se podívala, jak to se mnou vypadá. Vždycky věděla, kde mě najde: na tom zeleném gauči před mým pokojem. Ale jednoho dne mě našla v jídel­ně a vypily jsme si spolu šálek kafe. Pořád jsem se ješ­tě prala s představou dvou Barbar. Byla ve mně oprav­du nějaká část, nějaké malé monstrum, které se snaži­lo zničit všechno ostatní? Řekla jsem Julii, že jestli nejsem schizofrenička, tak jsem aspoň rozpolcená osobnost.

Julie se usmála. „Proč pořád myslíte ve formulkách a v psychologických sloganech, Barbaro? Zachá­zíte se životem, jako by to byl nějaký rébus s jednoduchým řešením. Proč si to všechno redukujete na psy­chologické termíny?"

„Redukuju si to proto, abych to líp pochopila," řek­la jsem. „Vy psychologové mluvíte o modelech chová­ní. Jaký byl můj model?"

Julie položila svůj šálek, a když jsem se na ni po­dívala, všechen ten rámus kolem potuchl a my byly prostě dvě přítelkyně při kusu řeči u kafe. „V mnoha svých vztazích jste byla závislá jako malá holka. V ji­ných jste byla silná a nezávislá. Nebyl v tom žádný model, ledaže jste se často zdála spokojovat s něčím - nebo s někým - menším, než jste opravdu chtěla. A když vás to pak zklamalo, přijímala jste bolest, jako byste si ji zasloužila. Byla jste na bolest dobře připra­vená."

To mě šokovalo. „Nikdy jsem na sebe nemyslela jako na nějakou rohožku na utírání bot. Tahle předsta­va se mi protiví."

„Jenže vy nejste žádná rohožka," řekla Julie. „Ně­kdy jste prostě měla mizerný úsudek. Některé lidi jste si idealizovala, byla jste slepá k jejich chybám, viděla jste na nich jenom to, co jste vidět chtěla." „Ale proč, Julie? Proč jsem tohle dělala?" „Na to se snažíme přijít."

Když odešla, vrátila jsem se zpátky do haly, tak dusné kouřem a kraválem, tak přesycené vším tím ší­lenstvím. Roger ve svém vzácném okamžiku uklidnění mi začal vykládat o svých cestách po všech planetách v sluneční soustavě. Iris chtěla vědět, jestli si s ní nezahraju necudnou skládačku z písmen, a Jeff se mě snažil pumpnout o cigaretu. Prošla jsem kolem nich do svého pokoje a zatoužila jsem, abych dokázala najít nějakou psychickou radýrku, která by vymazala všechno to negativní naprogramování, všechno, co při­spělo k mému tolerování i potřebě bolesti. Nikdy jsem netušila, že to ve mně je. Ale teď jsem náhle všechno viděla jasně: zářivě ohavnou barvu, obraz neurózy. A chtěla jsem ten obraz vyradýrovat. Jenže ten obraz jsem byla já sama, a já sama jsem měla být radýrkou. Jak jsem mohla vygumovat jednu část sebe samé a nezničit přitom všechno ostatní?

Zpackala jsem to, vážně zpackala. Co dělá taková fajn holka jako já v takovémhle scénáři? V divadelních hrách bývá aspoň třetí dějství, nějaká syntéza. Měla jsem pocit, že jsem ztratila jakousi důležitou synteti­zující přísadu, která by mi pomohla spravit, zacelit trhlinu v mém mozku. Bolelo to jako fyzická ztráta ně­čeho chemického, ale ne, Julie řekla, že je to psycholo­gické. Sakra, to znamenalo, že to musím udělat sama. Proč jsem pořádně nedospěla už dřív? S tímhle pomyš­lením jsem se vrhla na úzkou postel. Teď to bylo o moc těžší.

 

 

Uběhly tři týdny a já jsem se pořád zmítala minu­tu za minutou, hodinu za hodinou v obrovských vlnách emoce. Bylo to, jako bych se ocitla v cestě uragánu a nemohla dělat nic jiného než držet se. Laskaví členo­vé personálu přicházeli do mého pokoje a podávali mi pomocnou ruku. „Barbaro," řekl mi Don, „jsou chvíle, kdy potřebujete lidi. Musíte se naučit rozeznávat, kdy jste závislá, a kdy pomoc opravdu potřebujete. Teď po­třebujete lidi, Barbaro. Držte se!"

A já se držela postele, držela jsem se silných Do­nových paží nebo někoho jiného z ostatních pomocní­ků či sester, zatímco mnou pohazovaly nebetyčně vzedmuté vlny emoce. Měla jsem pocit, že mé vnitř­nosti jsou rvány na kusy, že se rozpadám. Neměla jsem na vybranou nic jiného než přijímat jejich laska­vost, teplo jejich paží, sílu jejich zdraví, a ze všeho nej­víc tu něžnost, která byla v každém jejich gestu vůči mně. Později mi Don řekl, že pomáhat lidem v tako­výchhle krizích je jako pomáhat při porodu. Že dokáže odolat všemu tomu vzteku a vší té bolesti, jenom když ví, že osobnost pacienta se v průběhu té krize re­generuje. Žádný fyzický porod se nemůže srovnávat s úzkostí znovuzrození - jestli je tohle to, co jsem za­koušela. Ale měla jsem štěstí. Pomáhali mi silní, jemní a moudří lidé. Spolkla jsem své ponížení a lpěla jsem na nich, na jejich podpoře.

Ale stále se se mnou všechno motalo, nevěděla jsem, kde vlastně jsem, představovala jsem si, že mnou zmítají obrovské sedmimetrové vlny, které jsem tak ráda pozorovala ze svého domku na pláži v pozd­ním podzimu. Snažila jsem se zachytit blednoucí vzpo­mínku na tu druhou ženu, na ženu, která milovala a smála se, na tu osobu, která se rozdávala. Ta byla pryč. Já to nikdy nebyla. Celé hodiny jsem si opakova­la: musím přece být Barbara. Tyhle džíny jsem si kou­pila v tom exkluzivním obchůdku, tenhle prsten mi dal Bili, tenhle dopis mi poslala Edie. Sakra, všichni tihle lidi mě znají. Musím tedy existovat. Jenže to nepomá­halo. Vlastně to jenom utvrzovalo můj strach, že bych bez vnějších věcí prostě neexistovala. Jenom v neustá­lém pláči jsem byla schopna něco cítit, a přesto, že ta rána byla hluboká - měla jsem pocit, že pláču smut­kem celého lidstva - dávala jsem slzám přednost před nicotou.

Vzpomněla jsem si na pošetilou intelektuální hru, kterou jsme hrávali na vysoké škole. Když padne v le­se strom a není tam nikdo, kdo by to slyšel, ozve se ně­jaký zvuk? Existuje zvuk bez uší? Existuje Barbara bez přítomnosti někoho druhého, kdo by potvrdil její pocit existence? Připadala jsem si mrtvá, a protože jsem byla vychována ve společnosti, která vidí v dokto­rech božstva, ve společnosti, jež se modlí k panteonu drog, prosila jsem pořád Julii, aby mi dala nějakou pi­lulku, která by mě vzkřísila k životu. „Necháváte mě vzdalovat se moc daleko od sebe samé," křičela jsem. „Nepamatuju se na sebe. Děláte mě neviditelnou!"

„Děláte se neviditelnou sama, Barbaro," odpově­děla a seděla si klidně za psacím stolem. „A jenom vy sama můžete tu neviditelnost zrušit. Žádné pilulky."

Vyrazila jsem z její ordinace, utíkala zpátky do svého pokoje a vrhla se na svůj kavalec. Julie přišla za mnou. „Takhle strávíte zbytek života v temných komo­rách," řekla. „Budete tady ležet věčně."

„Vypadněte, Julie!" vyštěkla jsem na ni. „Nemůžu vás teď vystát. Vypadněte!"

„Cítíte se tady v bezpečí, že, Barbaro?"

„Ano. Jako v mateřském lůně, sakra. Ale aspoň mi tady přestává znít v hlavě ten jekot." „Dovolte, otevřu okno," navrhla. „Nemůžete tady dýchat."

„Děkuju," uklidnila jsem se. „Mrzí mě, že jsem na vás tak vyjela. Jsem tak unavená. Odpusťte mi to."

Otevřela okno, pak se otočila a vyšla z mého po­koje.

 

 

Byla jsem ve špitále asi měsíc, když jsem se jed­nou ráno rozhodla zajít do budovy pracovní terapie. Julie mě k tomu nutila už dřív, ale já jí tvrdila, že ni­kdy znovu nezískám pocit vlastní totožnosti, když si budu hrát s hlínou nebo plést košíky. Teď jsem zatou­žila dostat se pryč, aspoň na chvíli, z té chorobné a ubožácké atmosféry haly. Byl tohle pokrok? To jsem si nemyslela. Byla jsem prostě zvědavá, co ostatní cvo­kové dělají.

Jakmile jsem došla do prostorné a vzdušné budo­vy pracovní terapie, začala jsem bloumat z jedné míst­nosti do druhé a prostě jsem přihlížela. Lidé všech vě­kových stupňů byli hluboce zabráni do modelování hlí­ny, do tkaní látek, do dělání chňapek na hrnce, do vy­šívání. Přinutila jsem se, abych se posadila a taky ně­co zkusila. Ale stačil mi jeden pohled na muže po mé levici nebo na ženu po pravici, aby se mě zmocnil pocit beznadějné neschopnosti. Když jsem se pokoušela udělat něco z beztvaré šedivé hlíny, kterou jsem držela v ruce, někde hluboko ve mně mi nějaký hlas říkal: „Je jedenáct hodin v úterý dopoledne a ty tady sedíš, abys modelovala hlínu kvůli svému zdraví. Barbaro Gordonová, to jsi ty na pracovní terapii, za chvíli uvi­díš, že budeš plést košíky." A vzdala jsem to, bylo to beznadějné, a zabloudila jsem do další místnosti, kde bylo ještě víc lidí cílevědomě zabraných do nějaké prá­ce. Ale v místnosti výtvarné terapie jsem uviděla spousty jasné akrylátové barvy a zářivost těch barev mě přímo ohromila. Vzala jsem štětec a začala jsem doslova mrskat ty barvy na plátno. Když to nedokážu Julii povědět, můžu jí ukázat muka, která cítím. A tak jsem se rozhodla zachytit barvu ohně vířícího mi v hla­vě - tu oranžovou, žlutou a rudou džungli plamenů. Pak jsem namalovala tu šedivou mlhu, která mi zaha­lovala mozek jako nějaký rubáš. A to odpoledne jsem

přinesla ty dětsky primitivní malovánky do její ordi­nace, aby viděla to, co jsem už nedokázala slovy po­psat. Vletěla jsem do dveří jako pětiletá, která přiběh­ne ze školky domů s prsty od barev, a vyhrkla jsem: „Podívejte, Julie, takhle to bolí. Takhle to cítím. Tak­hle vypadám. Jsem monstrum. Podívejte se, jaké jsem monstrum!"

Podívala se na tu malbu a usmála se. „Docela milé monstrum, Barbaro."

Tak jsem začala malovat: obličeje s bílýma, prázd­nýma očima, netvory, lidožrouty, rakve, mrtvoly, šedi­vé, černé, hnědé, umbrové. Mělo trvat ještě dlouho, než se podívám ven a budu malovat květiny.

 

 

Jestli jste někdy koketovali s představou, že pár týdnů v „sanatoriu" nemůže být tak hrozné - že by to mohlo být prostě místo, kde si znovu nabijete energií svou unavenou psýchu, vyladíte svůj nervový systém a budete se prostě povalovat, malátně upíjet bílé víno, číst Keatsovy verše a chodit na dlouhé procházky s doktorem, který bude vypadat jako Gregory Peck kombinovaný s Robertem Redfordem - tak to znovu uvažte. Není to Keats odpoledne, nýbrž grotesky s Praštěným králíkem ráno; nejsou to procházky po le­sích, nýbrž nekonečné přecházení po místnosti štipla­vě páchnoucí cigaretovým kouřem a prosezeným polstrováním.

Vstává se v sedm třicet, postel se ustele v osm de­set, snídaně končí v osm pětadvacet, kreslené grotesky v televizi vypuknou v devět, dopolední program čin­nosti začíná v deset, oběd je ve dvanáct, odpolední pro­gram činnosti ve dvě, večeře v pět, „výživa" se podává v osm, v jedenáct jste v posteli a ve dvanáct se zhasíná světlo. Spěte sladce. A to, čemu personál špitálu odpu­divě říká „výživa", se skládá z arašídového másla, z nějakého rosolu, z ovesných vloček, z věnečků a sušenek. Kalorie naprázdno pro prázdné mozky. Celý den a každý den se vám připomíná, že „oni" mají v dr­žení klíče. Oni určují, kdy jíte a co jíte, kdy spíte, kdy se procházíte, kdy malujete a kdy - nebo jestli - vás pustí ze špitálu. A je vám tak mizerně, že vám na tom ani nezáleží.

A tak dny s pevně stanoveným programem amorf­ně míjely. Každý den byl nekonečný, ale týdny letěly. Víc vteřin za minutu, víc minut za hodinu, víc hodin za den než kdekoli jinde na světě. Čas se v ústavě pro choromyslné nehýbe; trčí tam zároveň s vámi. Musela jsem nějak vyplnit ty dlouhé hodiny, které se přede mnou táhly mezi mými sezeními s Julií. Sedala jsem a kouřila před svým pokojem, chodila jsem do budovy pracovní terapie malovat, občas jsem začala chodit na procházky po parku s Donem nebo s někým z ostat­ních pomocníků, vedla jsem nekonečné rozhovory s druhými pacienty - s těmi, kdo na tom byli natolik dobře, aby mohli mluvit; k těm ostatním jsem byla lho­stejná. Četla jsem všechno, co se mi dostalo do rukou, i když jsem nerozuměla tomu, co čtu. Začala jsem psát dlouhé dopisy Edii a Líze. Pozorovala jsem Joea, jak obchází v kruzích, poslouchala jsem Rogera, co mi po­vídá o horách na Marsu, odrážela jsem Irisiny návrhy na záchodě. Iris, která rozbíjela lampy a okna, mě chtěla. Báječné.

S Julií jsme pořád ještě mluvily o mých rodičích, ale já už nebyla malá holčička. Byla jsem dorůstající děvče na cestě na vysokou školu. Otec chtěl, abych šla na univerzitu v Miami, a snažil se mě tam zlákat úplat­ky: sliby šatů, sportovního kabrioletu, mého vlastního bytu. Jenže já chtěla chodit do školy někde jinde, ani ne tak proto, abych se dostala pryč od rodičů, ale abych se dostala pryč z Miami Beach. Nenáviděla jsem falešné hodnoty toho města, jeho neony a falešné diamanty, jeho hrabivost i jeho obyvatele ženoucí se za postavením. Nechtěla jsem, aby se mým hlavním oborem stala míčová hra pelota a vodní lyžování. Chtě­la jsem jít na kolej Vassar a pak žít a pracovat v New Yorku. Tohleto jsem říkala, ale ve skutečnosti jsem ne­chtěla mít život jako moje matka. Pozorovala jsem ji, jak se připravovala pro otce, když měl přijít domů ze zaměstnání, jak běhala, aby si udělala make-up, a jak on si jí často ani nevšiml, když vstoupil, vyčerpaný a mrzutý po celodenní práci, a chtěl mít jenom svůj drink, odpočívat a dívat se na televizi. Musela jsem se dostat pryč, a když se matka přimlouvala, otec povolil. Do Vassaru mě přijali a bylo to.

„No dobrá," poznamenala Julie. „Tohle je něco ji­ného, zač můžete své matce poděkovat."

„Jenže já nemyslím, že opravdu chtěla, abych ode­šla pryč," odpověděla jsem.

„Víte to jistě? Říkala jste přece, že s vámi měla velké plány, že pro vás chtěla něco, co nikdy neměla sama."

„Tak proč jsem se pak cítila tak provinilá, že jsem rodiče opustila?"

Právě ve Vassaru, řekla jsem Julii, se můj život skutečně změnil, změnil se hrozným způsobem. Projíž­děla jsem se na kole po kolejním areálu, první den, co jsem byla ve městě Poughkeepsie, když mi náhle sel­haly brzdy a já se řítila z příkrého kopce dolů. Spadla jsem a skončila jsem s hlavou prostrčenou skrz dráty kola. Doktor zjistil jenom zlomenou klíční kost a mu­sela jsem chodit s krunýřem kolem krku, takže jsem měla držení kadeta z westpointské válečné školy. Jen­že po pár měsících se z toho vyvinuly dvě vyhřezlé plotýnky a ty plotýnky mi pak působily bolest příštích dvanáct let. A co horšího, přivedly mě do světa valia. Různí ortopédové mi dávali kvůli mým zádům valium, které je vlastně na uvolnění svalů, a když mi potom doktor Allen předepsal stejný medikament proti mým záchvatům úzkosti, bylo to, jako bych se vrátila ke sta­rému kamarádovi. Kdybych byla valium tolik let ne­brala kvůli svým zádům, myslím, že bych s ním pak nezacházela tak nonšalantně jako s nějakým utišují­cím prostředkem. Udělala jsem tu chybu, že jsem je pokládala za medikament, ne za drogu, se kterou se musí zacházet opatrně.

„Milióny žen dělají stejnou chybu," poznamenala Julie.

„Ale proč?" podivila jsem se. „Proč jim jejich dok­toři neřeknou pravdu? Pronásleduje mě skoro obsedantně představa, Julie: tisícům žen po celé zemi dávají mužští doktoři pilulky. Muži dávají ženám sedativa, uklidňují je, pomáhají jim, aby se oloupily samy o se­be. To je obscénní."

Julie se mnou musela souhlasit. Ti muži byli její kolegové v povolání, ale nenáviděla tuhle představu právě tak jako já. Věděla, že tím nezatracuju celé její povolání, jenom ty doktory, kteří si tak ukvapeně a nesvědomitě zahrávají s lidskou psýchou.

Ve Vassaru to bylo dobré, řekla jsem Julii. Poprvé v životě jsem si žila po svém a líbilo se mi to. Jenže Poughkeepsie mi připadalo příliš odlehlé, Vassar tro­chu neskutečný. Nebyla jsem dělaná na život s debu-tantkami z kasty bělošských anglosaských protestantek nebo se židovskými princeznami z New Yorku, vedle nichž jejich odrůda z Miami vypadala jako ubo­há amatérka. Srdce mě táhlo do New Yorku, a tak jsem ve třetím a čtvrtém ročníku přesedlala na Barnardovu kolej. A to způsobilo další šok pro mou rodi­nu: jejich malá Barbara docela sama v tomhle zkaže­ném městě. Nakonec k tomu svolili, ale musela jsem si to vybojovat.

„Všichni musíme bojovat za to, co skutečně chce­me," řekla Julie. „Když ne proti svým rodičům, tak proti sobě samým."

Vždycky mi připomínala, že můj skutečný boj ne­byl boj s mými rodiči, ani s předpisovači pilulek, do­konce ani s ní. Byl to boj se sebou samou. A nakonec se jí podařilo rozptýlit mou zuřivost. Naše sezení teď byla klidnější; nebyly tu žádné záchvaty zuřivosti, mé­ně vzteklých výkřiků. Můj vztek se obrátil dovnitř, proti mně samé za to, že jsem všechno tak zpackala. Ale Julie mě varovala i před tímhle. „Nebuďte k sobě příliš tvrdá, Barbaro," řekla mi. „Nemusí to být bez­podmínečná kapitulace. Stačí přijatelné příměří."

 

Byla jsem ve špitále asi šest týdnů, když mi Julie řekla, že by bylo docela v pořádku, kdybych šla na svou první propustku do města s někým z personálu. Problém byl v tom, že personál byl pořád moc zaměst­naný skládáním Rogera na lopatky nebo hlídáním Iris, takže zbývalo pramálo času na ostatní pacienty. Ale Julie mě chtěla odměnit za pokrok, který jsem udělala, a Don to chápal. Takže právě on přišel v jedenáct ho­din ve svou volnou neděli a vzal mě do jedné restaura­ce u silnice na oběd a potom na dlouhou procházku, aby mi ukázal město Greenwich.

Byla jsem tak vzrušená! Bylo to jako první rande. Moje první cesta z území špitálu. Pořád jsme s Donem mluvili. V té době jsme se už kamarádili a já chtěla vě­dět všechno o jeho životě. Až vystuduje, řekl mi Don, když jsme procházeli ospalým, nedělně dopoledním městečkem, chce se vrátit do černošského ghetta v Brooklynu, kde by se kluci jako Jeff dali podchytit dřív, než bude pozdě. Ve špitále Dona platili, aby se o lidi staral. Ale jak se o ně staral! Jednou, pomyslela jsem si, když jsme stoupali dlouhým kopcem k hlavní budově, jednou bude nějaké mládě v Brooklynu mít to­hohle báječného člověka jako terapeuta. Vzpomínám si, jak mi to dopoledne řekl, že věci se musí zhoršit, stav každého pacienta se zhorší, než nastane obrat. „A ten nastane i u vás, Barbaro."

Právě Don mě varoval před sebelítostí. Jednou od­poledne mě našel, jak sedím na gauči před svým poko­jem. Odmítla jsem jít na oběd a on chtěl vědět proč. „Protože už nemůžu vydržet," řekla jsem, „to sezení v té odporné jídelně s lidmi, kteří jedí rukama, krkají, prdí, kradou si jídlo, mlaskají a pořád jen žvaní."

Položil mi ruku na rameno.

„Litujete sama sebe, Barbaro, a na to nemáte čas. Musíte na sobě pracovat." Měl pravdu. Ze všech těch zbytečných emocí, jako je pocit provinilosti a závist, je sebelítost nejzhoubnější a nejspíš člověka přepadá právě ve chvíli, kdy si to nejmíň může dovolit. Kombi­nace sebelítosti a sebenenávisti byla smrtelná, jak jsem zjistila, právě tak jako valium a alkohol, a proti tomu jsem denně musela bojovat. Jenže tenhle nářek - proč zrovna já, panebože - se vždycky nějak při­hlásí, když se člověk nemá na pozoru. Takže jsem Do­novi řekla, že podle mého názoru jediný způsob, jak to překonat, je vzpomenout si na to, co prý Bůh řekl Jo­bovi, když ten naříkal: „Proč zrovna já, panebože?" - „Protože mě prostě někdy štveš."

Don se zasmál, i já se zasmála a on řekl: „No, dobrá, to už je lepší. A co teďka něco dělat? Proč si nezajdete do kuchyně? Slyšel jsem, že jste včera upekla nějaký dort."

„Pod jednou podmínkou," odpověděla jsem „Vždycky když mě přistihnete při sebelítosti, tak mě prosím vás okřikněte! Ať se ostatní hádají, jestli svět skončí bouchnutím nebo skučením, já prostě chci mít jistotu, že ten můj neskončí kňouráním."

Pořád ještě jsem vázla v bažině sebelítosti, vzteku a chorobnosti. A byly momenty, kdy jsem znovu sklouzavála do frackovství. Bylo to plýtvání energií, ale nemohla jsem si pomoct. A Don byl vždycky nablízku, aby mě dal dohromady. „Teď to nevzdávejte, Barbaro," říkal. „Bojovala jste tak tvrdě proti nespravedlnosti. Bojovala jste proti Nixonovi, proti FBI a CIA. Bojovala jste za práva jiných lidí. Nemůžete bojovat stejně tvrdě sama za sebe?"

Přes svou mizérii jsem se snažila zasmát. „Ach Done, tohle melodrama se nikdy nebude hrát. Nikdo by nevěřil téhle naší konverzaci." Pak jsem propukla ve vzteklý pláč. „Ne, nemůžu bojovat za sebe, protože nejsem žádná já, a kromě toho bojuju sama proti sobě a já jsem tvrdý soupeř. Ach, Done, nikdy jsem nechtěla mít sama sebe za nepřítele. Tolik se chci uzdravit

Don se usmál, jeho hnědé oči se na mě zadíval skrz brýle s ocelovou obroučkou. „Uzdravíte se, Barba ro. Uzdravíte. Brzy."

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->