<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

9.

 

Konce

a nové začátky

 

 

Blížil se konec října. Uběhlo sedm týdnů. Procházela jsem se v nemocničním parku s Paulem Mangello, jedním z pomocníků, se kterým jsem se spřátelila. Na stromech bylo ještě zářivě oranžové a žluté listí. Vždycky jsem měla ráda podzim, ten podzim, jaký jsem nikdy nepoznala na Floridě ani v New Yorku. To sis tedy vybrala pěkně těžký způsob, jak zažít venkov­ský podzim, Barbaro, řekla jsem si. Paul byl živý mladý Ital s hustými černými vlasy a s ohromnýma modrýma očima. On a Don byli blízcí přátelé. Cítila jsem jejich blízkost a chtěla jsem se na i podílet. Stejně jako Don i Paul se chtěl stát terapeutem. Mluvili jsme spolu o životě, o lásce, o rodičích,

o dospívání, noc za nocí, když měl noční směnu. Překvapila jsem ho jedním obrazem, aby si jej pověsil ve své ordinaci, až se stane doktorem. Šokovalo mě, jakoou z toho měl radost.

Když jsem se vrátila do haly, šla jsem do Juliiny ordinace. Ten den se na naše sezení o pár minut opoz­dila a já jsem tam seděla a dívala se na begónii na okně. Ta vyrostla o pěkný kus ode dne, kdy jsem ji viděla poprvé. Sedm týdnů, Barbaro, sedm týdnů.

„Slyšela jsem, Barbaro, že jste upekla dort pro Lillianu k narozeninám," ohlásila se Julie, když dora­zila. Lillian byla starší žena, nová pacientka, která se tam léčila z deprese.

„Ano, upekla," odpověděla jsem. „A myslím, že ji to potěšilo."

„Vím, že ji to potěšilo. Řekla mi to." Zapomněla jsem, že Lillian byla taky Juliina paci­entka. Pak jsem si položila otázku. Chystá se Julie říct mi, že jsem narcistická malá holka, která chce upoutat pozornost, nebo že ten dort byl projev dospělosti, po­třeby dávat.

Četla mi myšlenky. „Promluvme si o tom. Jaké jste měla pocity, když jste ten dort pekla?"

A tak začalo tohle sezení. Další zkoumání, neko­nečný výslech o všem, co jsem udělala. A z upečení na­rozeninového dortu pro Lillian jsem toho dne poznala, že musím žít s vědomím dvojznačnosti.

„Děláme různé věci z mnoha důvodů," řekla Julie. „Protože chceme lidem dávat, protože chceme, aby nás milovali. Nic není jasně vyhraněné, Barbaro. Všechno děláme z celé řady psychologických motivů."

„Sakra, Julie, vždyť to byl jenom dort k narozeni­nám pro starou osamělou ženskou ve špitále. Samo­zřejmě jsem chtěla, aby ji to potěšilo a aby mě měla ráda. Ale ve skutečnosti jsem ji litovala. Narozeniny. Tady, v tomhle bohem opuštěném místě!"

Připouštím, že jsem myslela na své vlastní naroze­niny, které jsem měla za pouhého půldruhého měsíce. Ale jestli si Julie myslela totéž, nezmínila se o tom. V té chvíli mi v jejích očích bylo jednadvacet let a prá­vě jsem absolvovala na Barnardu. „Pokračujme, kde jsme minule přestaly," řekla. „Jak se vaši rodiče stavě­li k tomu, že jste zůstala v New Yorku?"

„Znáte teď Sally a Loua dost dobře," odpověděla jsem. „Došlo samozřejmě k další bitvě. Chtěli, abych se vrátila domů. Myslím, že na mě byli pyšní, když jsem dostala místo v NBC, i když jsem tam dělala je­nom sekretářku. Ale měli takový strach z toho, že bu­du v New Yorku bydlet sama, takže jsem se nastěhova­la do jednoho hotelu pro ženy jenom proto, abych je pacifikovala. Ten hotel měl nóbl jméno, ale to na něm byla jediná nóbl věc." Pamatuju se, že přes ten prou­žek vyhlídky na East River z mého mrňavého pokojí­ku to bylo špinavé a skličující místo. Plno žen tam če­kalo narození dítěte, jehož otcové se dávno vytratili. „A musela jsem odrážet návrhy lesbičanek," řekla jsem. „To veselé hnutí za osvobození bylo tenkrát ješ­tě daleko v budoucnosti a jediné ,radikálničení', k ně­muž tam docházelo, se odbývalo ve společné koupel­ně."

Julie se usmála. „A tohle bylo vaše slavné uvedení do New Yorku."

„Moje a spousty dalších mých známých děvčat. Všechno tohle se snídaní a večeří za osmdesát dolarů týdně. Jídlo nebylo k jídlu, koupelna nebyla ke koupá­ní a můj život nebyl k žití. Nakonec se mi podařilo pře­svědčit rodiče, že radši budu čelit přepadením a vlou­páním ve svém vlastním bytě než obtěžování ve sprchách."

„Líbila se vám vaše práce?"

„Byl to začátek," vzpomínala jsem si. Zakládání lejster, psaní na stroji, vaření kafe - a poznávání vše­ho, co jsem se mohla naučit o rozhlase a televizi. V té době nebylo ještě žádné hnutí za osvobození žen a vět­šina děvčat, která jsem znala, nemluvila o profesionál­ní kariéře. Já však myslím, že jsem byla jiná už ten­krát. Já chtěla udělat kariéru. Byla jsem mladá, měla jsem možnosti, byla jsem plná naděje do budoucnosti a vůbec se mi nestýskalo po domově. Kdyby mi byl tehdy někdo řekl, že za dvacet let mi jedna terapeutka bude doporučovat, abych se vzdala své závislosti na ro­dičích, byla bych tomu nevěřila. Cítila jsem se opravdu osvobozená. Přeťala jsem šňůru, která mě k rodičům vázala, a byla jsem šťastná, že stojím na vlastních no­hách.

„Kde jste tehdy bydlela?" zeptala se Julie.

„V bohémské čtvrti Greenwich Village. Kde jinde? To jediné jsem si mohla dovolit. Ale milovala jsem ten svůj malý ateliérový byteček. Udělala jsem si z prken a cihel knihovnu a zaplnila jsem byt kytkami a kniha­mi a gramodeskami a novými přáteli. To všechno se mi zdálo tak báječné a nové, ale stovky jiných děvčat dělaly nejspíš totéž, žily stejným způsobem. Další kli­šé."

„Zkuste pro změnu říct typické," poznamenala Ju­lie. „Co si mysleli vaši rodiče, když viděli ten váš byt?"

Zapálila jsem si cigaretu, najednou jsem si vzpomněla na další pocit ublížení. Sakra, Julie, proč mě nutíte, abych si vzpomínala na tyhle věci? „Viděla ho jedině moje matka," odpověděla jsem konečně. „Otec mě tam nikdy navštívit nepřišel."

Věděla jsem, co si Julie myslí. Že jsem vůbec tu šňůru nepřeťala, že jsem měla jen delší spojovací lin­ku. Ale neřekla to. Zeptala se mě, proč nepřišel.

„To nevím. Ale potom, co jsem o tom mluvila s doktorem Allenem, došla jsem k závěru, že otec ni­kdy opravdu neakceptoval tu skutečnost, že jsem si ži­la na vlastní pěst. Nebo by ho možná bolelo přijít do bytu, kde jsem žila jako žena, ne jeho malá holčička."

„A co vaše matka?" zeptala se Julie.

„S ní to bylo právě naopak. Využila každou příleži­tost, aby mě navštívila, pomáhala mi vybrat nábytek, posílala mi recepty. Ale otec nepřišel nikdy, ani když byli v New Yorku spolu. Dodnes nevím, jestli to bylo proto, že mu na mně dost nezáleželo, nebo proto, že mu záleželo až moc."

„Pravděpodobně trochu z obojího," řekla Julie.

Usmála jsem se. „Dvojznačnost?"

„Správně. Musíte se s tou dvojznačností naučit žít, Barbaro. Vaší i kohokoli jiného. Život není jako film s dobrými chlapíky a darebáky. Bylo by to tak snad­nější, to vím, jenže to tak není."

To odpoledne jsem odcházela z její ordinace záro­veň vyčerpaná i rozjařená, zoufalá z toho, že jsem toho dřív tolik potlačovala, že jsem se pokoušela vidět věci takové, jaké nebyly, ale taky s nadějí, že se naučím být novým způsobem upřímná k sobě samé a že z toho­hle všeho vzejde něco dobrého. Slíbila jsem si, že za­čnu se životem nakládat férově, a co je nejtěžší, že se smířím s nejistotou či dvojznačností věcí. Budu se mu­set vzdát rozdělování na černé a bílé. Budu se muset naučit žít v šedých odstínech, někde uprostřed.

Ten večer měl Roger záchvat zuřivosti. Don a Paul se pokoušeli dát mu jeho lék a on se s nimi oběma za­čal rvát. Rozbil Donovi brýle. Roger byl jenom hubený dlouhán jako kostlivec, ale měl sílu nějakého prehisto­rického zvířete, a když je začal mlátit, zazvonila sestra na poplach a pomocníci z ostatních hal přiběhli, aby ho pomohli zkrotit.

Odvrátila jsem se. Nechtěla jsem si z toho nic pa­matovat. Znovu jsem si uvědomila, že lidi jako Don a Paul tam při své práci denně riskují život. Iris a Jeff se hihňali a smáli, což u Rogera vyvolalo další záchvat. Zdálo se, že ti dva se jako hodně ostatních pacientů přímo kochají násilnickými epizodami. Utekla jsem do svého pokoje. Ale i přes dveře jsem slyšela pobíhání pomocníků, kteří zápasili s Rogerem, aby ho zkrotili. A slyšela jsem jeho kvílení a řvaní ještě potom, co ho odtáhli halou a zamkli ho na vypolstrovanou izolaci.

 

 

Konečně jsme s Julií začaly mluvit o jiných mu­žích v mém životě než o mém otci. Skoro se mi tím ule­vilo, protože jsem si na tyhle vztahy dokázala vzpome­nout, nebo jsem si aspoň myslela, že to dokážu. Probí­rala jsem je už předtím s doktorem Allenem. Jenže Julie mě nějak přiměla, abych se na tyhle věci a sama na sebe podívala jiným způsobem. Doktora Allena za­jímala moje patologie. Julie na mně chtěla, abych se s ní podělila o svou bolest.

Vyprávěla jsem jí o svém krátkém manželství. Za­čalo to během mého posledního ročníku v koleji, když zazvonil telefon a volal mě nějaký muž, který se před­stavil jménem Stan Rossman. Byl profesorem na jed­né vysoké škole v Los Angeles a znal mého bratrance. V New Yorku byl na prázdninách a chtěl na mně, abych si s ním někam vyšla. Scházeli jsme se pak tu a tam po tři roky. Pokaždé, když přijel do New Yorku, potulovali jsme se spolu celé hodiny po městě. Byl to vysoký hezký člověk a kouřil dýmku. A já byla ještě natolik mladá na to, abych věřila, že muži, kteří filozo­ficky bafají z fajfky, jsou hlubocí myslitelé, a že dlou­hé odmlky a dlouhé pohledy ve skutečnosti zakrývají mysl překypující novými myšlenkami a koncepty. Ne­napadlo mi tehdy, že lidé takhle mlčenliví, takhle za­hledění do sebe třeba ve skutečnosti nemají co říct a co s člověkem sdělit.

„Milovala jste toho Stana?" zeptala se Julie.

„Nebyla jsem si jistá. Bylo mi čtyřiadvacet let. A Stanovi bylo pětatřicet a byl si hrozně jistý vším. Dosud nosil v kravatě odznak své univerzitní fraterni­ty. Byl na něj pyšný. Uvádělo mě do strašných rozpa­ků, když k němu přicházeli lidé a ptali se ho, co ten od­znak znamená, a on se začal vychloubat svými akade­mickými poctami z doby před tolika lety někomu, ko­ho to vůbec nemohlo zajímat."

„To by mě taky dopalovalo," řekla Julie. „Proč jste si ho brala?"

„Vlastně nevím. I doktor Allen o tomhle chtěl vě­dět víc. Nejspíš jsem se cítila chycená do pasti. První rok nebo tak nějak jsem měla perfektní výmluvu. Ne­mínila jsem se vzdát svého zaměstnání v New Yorku, abych se stala profesorskou paničkou v Los Angeles. Jenže on pak dostal místo na univerzitě Rutgers v New Jersey a začaly telefony mých rodičů: ,Tak kdy už - kdy? Necháš se bezcílně unášet, Barbaro. Kdy se už se Stanem vezmete?' "

„Ach, Barbaro," povzdechla si zklamaně Julie. „Zase hledáte obětní beránky? Tohle přece nemohl být váš hlavní důvod, vážně."

„Já to na ně nesvádím, Julie. Jejich vina to neby­la. Ale byl to ten důvod. Nechtěla jsem se ve čtyřiadva­ceti vdávat. Chtěla jsem dělat kariéru, cestovat, zažít nějaké vzrušení, poznávat nové lidi. Ale cítila jsem, že jsem rodiče zklamala v tolika ohledech, a neměla jsem dost síly, abych ignorovala jejich stálé naléhání. Všich­ni moji přátelé věděli, co se děje. Nikdo z nich si vážně nemyslel, že Stan a já spolu budeme šťastní. Ale když jsem nakonec přijala jeho nabídku, najednou byli všichni přímo nadšení. Barbara se vdávala. Další ži­dovská dívka se vdávala. Už jí nehrozilo, že zůstane sama. Necítila jsem žádnou radost; jenom ztrátu své nevinnosti, konec dobrodružství. A přece, když to všechny tak těšilo, musela jsem zřejmě dělat něco správného."

„Povězte mi o té svatbě," vyzvala mě Julie.

„Židovská svatba v Miami. Typická," řekla jsem. „Stovky lidí, kteří se smáli, jedli a opíjeli se. Příbuzní, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. A já si připa­dala jako obětní beránek."

Jak jsem tohle všechno mohla dopustit? Julie mě nenutila, abych jí vyprávěla další podrobnosti, ale po­věděla jsem jí jednu historku. V NBC jsem se vypraco­vala k tomu, že jsem dělala na jednom dokumentár­ním seriálu o ženách, což zahrnovalo rešerše o růz­ných tématech - tématech jako je klimaktérium a fri­gidita - rozhovory s psychiatry a pak práci s herci, kteří hráli v dramatických fikcích, jež napsal můj šéf George. Ten seriál byl opravdu velice dobrý a já svoji práci milovala. Dohodli jsme se se Stanem, že budu dál pracovat i po svatbě. Jenže zatím byl srpen a svat­ba byla až v říjnu.

Moje matka zařizovala všechny podrobnosti, milo­vala každý moment toho zařizování. Měla jsem pocit, že moje svatba je hotový dar pro ni. Ale jednou jsem seděla u svého psacího stolu a chystala jsem se zajet do studia v Brooklynu, kde se měl tenhle pořad natá­čet. Vzpomínám si, že v něm hrál Dane Clark a Carol Lawrenceová. George pobíhal sem a tam po kanceláři a všech se zmocňovala obvyklá panika posledních oka­mžiků. Vtom zazvonil telefon. Byla to má matka. Vola­la z Floridy.

Obyčejně mě nevolala do kanceláře a já si mysle­la, že se něco muselo stát, něco hrozného. Ale když za­čala mluvit o maličkostech, spadl mi kámen ze srdce. Tragédie, která v mých představách vždycky číhá za rohem, byla zase jednou zažehnána. „Co je tvoje oblí­bená píseň?" zeptala se mě matka nonšalantně.

George se na mě díval z chodby a ukazoval si na hodinky. Byl čas jít. Nevěděla jsem, co je moje oblíbe­ná píseň, ale matka naléhala, že to musí vědět hned teď. Řekla jsem jí tedy, že moje oblíbená je „Ale pro mě ne" od Gershwina.

„Jaká to má slova?" zeptala se mě.

Teď už George šílel. „Je čas vypadnout, Barbaro!" vykřikl na mě.

Byla jsem chycená v pasti mezi svou matkou a svým šéfem, rozhodla jsem se pro matku a začala jsem odříkávat slova: „ ,Láska se v písních velebí, ale pro mě ne; záře hvězd plane na nebi, ale pro mě ne.' " „Tohle ne," přerušila mě matka. „To nepůjde." „Co tím myslíš, že to nepůjde?"

„Nemůžeme hrát tak smutnou píseň na tvé svat­bě."

„Na svatbě? Mami, vždyť ta bude až za dva měsí­ce. Proč to proboha musíš vědět teď?

„Kapela to musí nazkoušet," odpověděla s klidem. „Je to pro tvůj první tanec se Stanem."

Teď už byl George hysterický. „Prokristapána, Barbaro!" zařval.

„Jakou máš jinou oblíbenou píseň?" vyptávala se dál matka.

Přidržela jsem si sluchátko ramenem a začala jsem si sbírat věci z psacího stolu. „ ,Se mnou je to v pořádku' od Cole Portera," odpověděla jsem.

„Řekni mi slova!" vyzvala mě matka.

George a ti dva herci mě s úžasem pozorovali, když jsem začala tiše zpívat do telefonu: „ ,Ne to pravé místo, ani ne čas pravý, třebaže jsi fešák, nebudeš ten pravý.'"

„Ach, Barbaro, to je ještě horší," povzdechla si matka zoufale.

„Copak si můžu pomoct, když mám ráda smutné písničky?" namítla jsem.

„Tohle tedy rozhodně hrát nemůžeme," prohlásila matka. „Co je Stanova oblíbená píseň?"

„ ,Mlhavý den' od Gershwina," odpověděla jsem s pýchou na to, že znám oblíbenou píseň svého budou­cího manžela.

„Jak je tohle?"

„ ,Ve městě Londýně mlhavý den mě sklíčil, když byl jsem samoten.'"

„To je ještě smutnější!" vybuchla matka podráždě­ně.

„Počkej, mami," zarazila jsem ji vzrušeně. „Mys­lím, že to končí šťastně. Poslouchej! ,Náhle jsem tebe uviděl a mlhavý Londýn se sluncem skvěl'."

To ji uspokojilo. Tohle šlo. Zavěsila jsem a vyletě­la jsem z kanceláře, sjela jsem výtahem dolů a vrhla jsem se do čekajícího auta. Celou cestu do Brooklynu se na mě George díval jako na pořádného cvoka.

„Ale tuhle píseň pak opravdu hráli," řekla jsem Julii, „za ty dva měsíce."

Julie se rozesmála tak bouřlivě, že jsem se začala smát s ní. „Ach, Barbaro!" vydechla a utírala si oči.

„Kéž by zbytek té historie byl taky tak komický," řekla jsem. „Jenže naše manželství byla katastrofa, Julie. Katastrofa od samého začátku. Kvůli jeho za­městnání na univerzitě jsem se musela přestěhovat z města, které jsem milovala, do příšerného předměstí v New Jersey. Když jsem chtěla dál pracovat, musela jsem já dojíždět. Vstávat časně ráno, pak vlakem do New Yorku a zase vlakem zpátky do New Jersey, na­kupovat, vařit, mýt nádobí. Neměla jsem vůbec čas být s lidmi, tam ani tam. Nenáviděla jsem to. A brzy jsem zjistila, že si se Stanem nemáme co říct. Myslela jsem si dřív, že až se vezmeme, přiměju ho snad, aby odložil ten odznak svého univerzitního bratrstva, ale ne, jeho nový manželský stav nezměnil fakt, že ten odznak no­sil denně jako nějaký metál. "

„Jsem si jistá, že to nebyla jediná věc, která vám šla na nervy," poznamenala Julie.

„Jenom jedna z tisíců," řekla jsem. „Stan jako by se nějak změnil v někoho jiného, nebo byl možná po­řád stejný a já ho předtím nikdy opravdu neviděla. Po dni práce v NBC jsem se vždycky přihnala domů a uvařila večeři, jenom abych od něho slyšela: ,Tohle jídlo je nějak bez barvy, Barbaro, a zelenina je zrovna tak tvrdá jako to maso. Měla by sis na tom dát víc zále­žet. Měla bys přípravě jídla věnovat právě tolik času, kolik ho věnuješ svému zaměstnání.' Ach, Julie, on na mě žárlil! A to jsem byla jenom rešeršérka pro doku­mentární seriál."

„Spousta mužů takhle reaguje," poznamenala Ju­lie. „Co jste cítila vy?"

„Zuřila jsem. Ale nikdy jsem nic neřekla. Nikdy jsme o tom nemluvili. A přistihla jsem se při tom, že svou rozmrzelost projevuju nízce a malicherně. Stan prostě zbožňoval zápaďácké omelety. Moje forma protestu záležela v tom, že jsem šla do samoobsluhy a na­koupila tam vejce, rajčata a cibuli, ale žádné zelené papriky. Druhý den ráno, když si Stan vyžádal svoji zápaďáckou omeletu, nakrájela jsem bujaře všechny ingredience a pak jsem v poslední chvíli zarmouceně oznámila: ,A sakra, zapomněla jsem koupit zelené pa­priky.' Měla jsem odjet do Rena kvůli rozvodu nebo je­čet či vřískat, ale ne, já nekoupila zelené papriky. Bylo to snad nějak modelové chování, Julie?"

„Pořád hledáte nějakou formulku?" odpověděla mi. „Všechno je buď černé, nebo bílé?"

„Doktor Allen říkal, že jsem si vzala muže přesně takového, jako je můj otec."

„Na tom může částečně něco být, Barbaro. Ale jen proto, že probíráme některé věci z vaší minulosti, ne­znamená to, že ve všem je patologie. Samozřejmě jste chtěla potěšit své rodiče tím, že jste se vdala. Samo­zřejmě jste chtěla, aby vás měli rádi a schvalovali vaše jednání, a to ovlivňovalo váš úsudek. Ale mně to připa­dá, jako byste si byla vzala otravného odpůrce opačné­ho pohlaví, člověka, který se k vám nemohl hodit míň. Oidipovský komplex, možná. Trošku masochismus. Jenže to byla neurotická volba, ne psychopatická. Za­sluhovala byste, aby vám zahráli melodii podle přání a dali vám metál za statečnost, že jste vydržela se Sta­nem tak dlouho. Ale nebyla jste blázen. Ani tehdy, ani teď. Jste zdravější, než si myslíte."

„Ale co se to se mnou stalo, Julie? Co Bill? Co Erik? Opakovala jsem pořád tu stejnou věc?"

„Tohle až jindy," řekla mi. „A díky za to, že jste mě rozesmála. Vy jste se smála taky. Opravdu jste se smála, Barbaro. Pořád vám říkám, že nejste žádný cvok, jen kdybyste si víc věřila. Jste opravdu celistvěj­ší osobnost, než sama víte."

Vracely jsme se halou spolu, ona zamířila do té za­sklené kukaně, aby napsala sestrám pokyny o medika­mentech pro své ostatní pacienty, a já šla do svého po­koje pro svůj skicák. Měla jsem jednu rozdělanou věc v budově pracovní terapie - zátiší s lahví a s mísou ovoce - a nemohla jsem se už dočkat, abych se k to­mu zase dostala. Přistihla jsem se, že poskakuju, do­slova poskakuju halou. Byl to dnes dobrý pocit - smát se. Tolik jsem toho ze svého starého života postrádala - lásku, přátelství, práci. A teď jsem si uvědomila, že jsem postrádala i smích - ten nádherný, radostný, osvobozující a hřejivý, ten báječný pocit smíchu. Dneska to bylo poprvé, co jsem se zasmála po několika mě­sících.

Snažila jsem se udržet tenhle dobrý pocit, a ten večer, když jsem usínala, skoro jsem slyšela to combo, jak hraje na mé svatbě „Mlhavý den", skoro jsem vidě­la ten výraz ve tvářích svých rodičů, když jsem tančila se svým novomanželem. Nechápala jsem, jak mohli být tak pyšní a šťastní. Vůbec jsem ho nemilovala a myslela jsem si, že to každý ví.

Každý pátek dopoledne se v hale konala schůze celé „komunity", což byl termín užívaný členy perso­nálu v jejich nikdy nekončící, ale marné snaze vypěs­tovat v nás smysl pro vzájemný zájem v tom prostoru, který jsme společně obývali. Většina pacientů na Se­verní šestce byla však příliš nemocná, než aby partici­povala na tomhle cvičení v demokracii. Nicméně to by­la jediná doba v týdnu, kdy se sešel všechen personál z denní i noční směny, všechny sestry, ošetřovatelé i terapeuti. Seděli jsme v ohromném kruhu v denní místnosti. Doktor Michael Wald, jediný „medicínský" doktor v hale, schůzi řídil a pacienti byli vyzváni, aby vyslovili své stížnosti. Bylo to jako veliké sezení při skupinové terapii.

Prvních pár týdnů, co jsem byla na Severní šestce, jsem prostě mrzutě seděla v tom kruhu a neřekla ani slovo. Co jsem měla dělat na tomhle čajovém dýchánku bláznivého Kloboučníka z Alenky v říši divů? Ale zanedlouho jsem se začala hlásit o slovo, obyčejně abych si na něco stěžovala. Julie mi řekla, že to byla další známka toho, že nejsem opravdu praštěná.

Týden co týden jsme mluvili pořád o stejných vě­cech. Ale jedna věc, která mě i některé ostatní pacien­ty opravdu otravovala, byl ustavičný řev gramofonu. Měli jsme pocit, že ta těžká, pulsující rocková muzika provokuje a podněcuje násilnické pacienty k destruk­tivnímu chování. Kromě toho jsem se sama slyšela, jak na jedné té schůzi hrubě prohlašuju, že mi to už le­ze z krku, ten věčnej kravál pořád stejný desky, co se pořád točí dokola. Neustále jsme žádali personál, aby omezili hodiny, kdy se gramofon smí pouštět, a nako­nec jsme vyhráli. Muzika nesměla hrát dvě hodiny po večeři. Konečně byla naděje na klid v hale, na pár chvil bez muziky, která člověku buší do mozku jako kladivem.

Stěžovali jsme si na špatnou stravu, na hrubost kuchyňského personálu. A během jedné té schůze se jedna z pacientek najednou zeptala, proč nedostala propustku přes víkend. Zamžikala jsem. Propustky. Propustky domů. Brzy jsem se k tomu měla dopraco­vat. Julie mi řekla, že za nějaké tři čtyři týdny bych mohla začít s propustkami přes noc. Byl začátek listo­padu. Třeba přece jen bych mohla být na své narozeni­ny doma.

Při těch schůzích jsem vždycky Julii pozorovala. Někteří z terapeutů využívali tuhle příležitost, aby se předváděli před ostatními přítomnými členy personá­lu. Julie tam seděla klidně, všechno sledovala, ale ni­kdy neřekla ani slovo. Ať si myslela co si myslela, ne­chávala si to pro sebe. Měla jsem dojem, že se v týmu na Severní šestce necítila moc doma, že neměla ráda kladení vulgárních otázek. Joyce Robertsová, tera­peutka z Texasu, byla její pravý opak. Takové dopoled­ne po tom, co Jeff něco ukradl, Rogera zavřeli do vy­polstrované separace a Iris rozbila okno, se vždycky dalo počítat s tím, že Joyce Robertsová se s úsměvem zeptá: „A jakou má dnes dopoledne komunita náladu?" Protivilo se mi její protektorské protahování slov, její vlezlé zasahování, její nafoukanost, že ví všechno o světě, který každý večer opouštěla. Julie vždycky pa­cienty respektovala a sedala na schůzích jako pozorovatelka, ne jako koloniální protektorka.

Jeden pátek chtěl doktor Wald zřejmě mluvit o ně­čem důležitém. „Nepřipojil byste se laskavě k nám? Týká se to vás," obrátil se na Rogera, který seděl s ru­kama přes oči a nepřestával se kolíbat v koutě míst­nosti. Joe, který pořád obcházel dokola uprostřed kru­hu a pochechtával se, byl dalším terčem pozornosti doktora Walda. „Prosím vás, Joe, pojďte si sednout a připojte se k nám! Musíme si promluvit o něčem, co bude velice zajímat celou halu." Joe ho ignoroval.

Doktor Wald se zatvářil zmateně, ale rozhodl se pokračovat. „Všichni víme, že jsme vážně znepokojeni Rogerovými výbuchy zuřivosti. Rogere, pojďte sem k nám! Tohle se vás týká!" Ale Roger se dál kolíbal a pak začal přecházet sem a tam na druhém konci ha­ly. Nechtěl s tímhle mít nic společného. Doktor Wald a ostatní členové personálu se ho však přesto snažili vlákat do účasti na schůzi. Slýchala jsem, že při akutní formě schizofrenie je nejlepší mluvit s pacientem, jako kdyby vnímal, jako by nebyl netečný, jako by byl nor­mální. Jenže Roger nevnímal nic.

Doktor Wald to konečně vzdal a začal schůzi bez něho.

„Rogerovy záchvaty jsou vážnou záležitostí pro nás pro všechny," řekl. „Nedávno večer málem zranil Dona a Paula a my z personálu máme pocit, že je ne­bezpečný."

Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem už dlouho, že Roger je příliš nemocný pro tuhle halu, příliš násil nický, příliš nevypočitatelný, a vyslovila jsem svůj ná­zor, bez ohledu na to, jak se to zdálo necitelné či kruté. Jsme v nebezpečí každou chvíli, kdy je on v hale, pro­hlásila jsem na minulé schůzi právě před týdnem.

„A tak jsme se rozhodli," pokračoval doktor Wald, „že musí podstoupit léčbu elektrickými šoky. Mnohé z vás to možná poděsí, ale my si myslíme, že to Rogerovi hodně pomůže. Co si o tom myslíte?"

Jeff vyskočil ze židle. „Šoková terapie - páni! No těbůh! Vo tom jsem tedy slyšel. Pustíte do něj pořádně šťávu, jó, a voň už se nebude prát? Mám pravdu, dokto­re Walde, jo?"

„Sedni si, Jeffe! Já vím, že někteří z vás šokovou terapii už zažili, a my si myslíme, že bude nejlepší, když nám o svých obavách a vzpomínkách povíte. Ale nejdřív ze všeho vás chci ujistit, že to nebude Rogera nijak bolet. Bude při tom spát. Šoková terapie není už tak barbarská a bolestná procedura, jak kdysi bývala. A my tohle všechno vysvětlili Rogerovým rodičům."

Překvapilo mě, kolik pacientů se přihlásilo a řek­lo, že už prodělali šokovou terapii, ať už tady nebo v ji­ných špitálech. Když jsem sbírala podklady pro svůj film o psychiatrii, jeden z doktorů mi tehdy řekl, že po objevení a užití silných utišujících prostředků a dalších chemických přípravků se šoková terapie předpi­suje už zřídkakdy. Tady jsem slyšela důkazy o opaku.

„Šoky jsem už jednou dostávala," řekla Lara a nervózně si mnula ruce.

„Do prdele, koho to zajímá?" přerušila ji Iris.

„Prosím vás, Iris, nechtě Laru pokračovat," napo­menul ji doktor Wald.

„Vážně to nebolí," řekla Lara. „Můžu si teď, pro­sím vás, jít umejt vlasy?"

A taky to vážně nepomáhá, pomyslela jsem si. Jenže to dopoledne jsem cítila, že se tu projevila větší starost o obavy pacientů a o vliv, jaký by na ně mohla mít šoková terapie na Rogerovi, větší starost, než jaké jsem si všimla předtím. Chtěla jsem doktorovi Waldovi pogratulovat, že využil času, aby si s námi o tom pohovořil.

V příštích týdnech jsme Rogera vídali hluboce uspaného sedativy a připoutaného k dlouhému bílému stolu jako k nosítkám na kolečkách, a pak ho Paul s Donem odváželi z haly. Byli jsme na to připraveni, byli jsme na to upozorněni, a všichni jsme dychtivě če­kali na nějaké zlepšení jeho stavu. Vždyť byl v té hale už tři roky. Tři roky! A byl pořád násilnický a nepří­stupný a prakticky s nikým nepromluvil. Jenom jedl, chodil a spal hlubokým thorazinovým spánkem. Snad mu ty šoky pomůžou, říkala jsem si. Panebože, proč jsem pořád ještě doufala v zázraky?

 

 

„Barbaro, často jste se zmiňovala o Billovi. Ten pro vás museí být hodně důležitý. Povězte mi o něm."

Věděla jsem, že Bili přijde další na řadu. Ale jak jsem mohla Julii vyprávět o muži, kterého jsem tak hrozně milovala? Bylo v tom tolik štěstí a pak tolik bo­lesti. Jak jsem měla začít? Podívala jsem se na Julii a viděla jsem, jak čeká na moje slova.

„Pracovala jsem jako scenáristka na jednom tele­vizním pořadu, stále ještě provdaná za Stana, když jsem se seznámila s jedním mužem, Julie - s vese­lým, bystrým, talentovaným mužem, který taky dělal na tom pořadu. Okamžitě jsem se do něho zamilovala,

okamžitě! On byl ženatý, já byla vdaná, ale nebyli jsme schopni ovládnout se. Byl skoro o deset let starší než já, ale s ním jsem se cítila živější, skutečnější a za­milovanější než kdy předtím."

Pozorovala jsem Juliin obličej, jestli na něm neob­jevím náznak nesouhlasu, odsudku za to, že jsme my dva porušili pravidla. Ale její výraz se zdál jako obvyk­le vyjadřovat pochopení, zájem a žádné odsouzení.

„S ním, Julie, bylo snadnější snášet Stanovu neli­bost vůči mně. A na rozdíl od Stana Bill chtěl, abych dokázala ještě víc, abych se stala lepší scenáristkou, abych rostla. Protože se ten náš seriál natáčel skoro po celém světě, trávili jsme s Billem spolu často dva týd­ny v báječných místech - u egyptských pyramid, v New Orleansu na karnevalu při masopustním úterý, na karnevalu v Riu, v San Francisku, na Bahamských ostrovech. Připadala jsem si s ním jako Popelka v po­hádce. Byl to kamarád, milenec a zatraceně nejlepší vypravěč, s jakým jsem se kdy setkala. Když jsme se vrátili do New Yorku - Bill do Scarsdale ke své rodině a já ke Stanovi v New Jersey - chodívali jsme spolu na oběd, mluvili spolu, snili a plánovali další cestu. Kdyby nebylo Billa, byla bych nejspíš opustila Stana daleko dřív. Ale protože jsem byla tak šťastná a cítila se tak zahrnutá láskou, dokázala jsem setrvat v tom hrozném manželství a zachovávat své speciální tajem­ství. Víte, Julie, spousta lidí sváděla na Billa můj roz­vod, ale ve skutečnosti jsem právě jeho zásluhou zů­stala v tom manželství tak dlouho."

„Slíbil vám Bill, že si vás vezme?"

„Ach ano, mnohokrát, a já mu věřila. Ale věděla jsem, že to má malou naději. Visel na svých dvou dě­tech a na svém způsobu života ve vilovém předměstí. Nakonec jsem udělala první krok já. Když jsme se se Stanem dohodli, že už oba příliš strádáme, než aby­chom dál pokračovali, odjela jsem do Mexika a dosáh­la rozvodu. Přežila jsem to nějak s pomocí koktejlů Margaritas a vrátila jsem se do New Yorku. Někde v hloubi duše jsem myslím doufala, že když jsem se rozvedla já, odejde od své ženy i Bill."

„Jenže se nic nezměnilo?" zeptala se Julie.

„Nic. Ukázalo se, že dal přednost jistotě svého ro­dinného života před zkoušením něčeho neznámého se mnou. Trvalo to šest let a já věděla, že mě opravdu mi­luje. Jenže jsem taky věděla, že musím odejít od toho televizního pořadu, abych se zachránila. Možná, říkala jsem si nejspíš, možná mě Bill bude následovat. Ale nenásledoval."

„Tím to skončilo?"

„Ne; volal mě po mém odchodu celé měsíce. Udě­lám to, Barbaro, po těchhle narozeninách, po tomhle výročí, po těchhle prázdninách, po téhle cestě. Ale od­mítala jsem se s ním setkat. Věděla jsem, že je konec. Myslela jsem si, že později, po letech, se můžeme zase přátelit, jít spolu na oběd a popovídat si. Ale nikdy jsem se nepřestala zajímat o jeho život, o jeho kariéru a jeho štěstí, a jak vím, právě tak se i on dál zajímal o mě."

„Věděli o něm vaši rodiče?"

„Pověděla jsem o něm své matce, takže předpo­kládám, že to věděl i otec. Ona to samozřejmě ne­schvalovala, ale nikdy jsme o tom opravdu nemluvily. Komické bylo, že když to všechno skončilo, bála jsem se říct rodičům pravý důvod, proč jsem nechala práce na tom pořadu. Konečně jsem pravdu řekla matce. Spolu jsme se dohodly, že se budu tvářit, jako bych té práce nechala proto, poněvadž mi nevyhovovala pra­covní doba. Jenže náš plán vybouchl, takže jsem nako­nec musela povědět pravdu i otci. Jeho reakce byla zvláštní. Jemu se ulevilo. Šlo přece jenom o mužského. Otec si myslel, že mě vyhodili, protože jsem neuspěla v práci. Bylo to horší, jak jsem se mu pokoušela vy­světlit. Neuspěla jsem v lásce."

„A to nás přivádí celým kruhem ke chvíli, kdy jste vstoupila do ordinace doktora Allena."

„Ano. Začala jsem k němu chodit v době svého rozvodu. Ale to léto, léto po rozchodu s Billem, jsem zažila svůj první nefalšovaný a ověřitelný záchvat úzkosti."

„Povězte mi o tom," vyzvala mě Julie.

„Jela jsem v taxíku s jedním člověkem, pro které­ho jsem pracovala, když jsem najednou měla pocit, že vzduch zhoustl a že se udusím. Napřed jsem myslela, že to způsobil kouř jeho doutníku. Ale bylo to intenziv­nější. Vyskočila jsem z taxíku do ulice, a hnala jsem se do ordinace doktora Allena. ,Tomu se říká stav úzkosti,' prohlásil nevzrušeně. Vytáhl recept a doporu­čil mi valium, mého starého kamaráda z doby, kdy jsem měla pochroumaný hřbet."

„Proč myslíte, že jste měla ten pocit úzkosti?" ze­ptala se Julie.

Zasmála jsem se. „Kristepane, Julie! Byla jsem rozvedená, mužský, kterého jsem milovala, si mě ne­chtěl vzít, práce, kterou jsem měla, nebyla zdaleka tak zajímavá jako ta, které jsem musela nechat. Byla jsem sama - sama a strašně smutná. Není, proboha, tohle dost důvodů?"

„Nechtěla jsem vás rozzlobit," řekla Julie. „Jen jsem se pokoušela na něco poukázat. Když má člověk skutečné důvody pro svou úzkost, Barbaro, není na tom nic psychopatického. Pomohlo vám to valium?"

„Ano. Záchvaty se objevovaly a mizely, ale já vě­děla, že pilulky mi pomůžou, a mohla jsem dál žít. Bra­la jsem jenom dva miligramy denně. Konečně jsem si zase našla zajímavou práci, psala jsem a natáčela do­kumentární filmy. Brala jsem to jako výzvu a ukázalo se, že jsem v tom dobrá. Zdálo se, že ta úzkost ustupu­je, když jsem byla zase zaujatá - zaujatá lidmi, zabra­ná do své práce."

„Tak proč myslíte, že ty záchvaty přicházely čas­těji a byly intenzivnější, když jste se seznámila s Eri­kem?"

„Vy jste doktorka," odpověděla jsem. „Vysvětlete mi to vy." Nemínila jsem to sarkasticky, ale věděla jsem, že myslíme obě na stejnou věc. To první léto, kdy jsem se musela vyrovnávat se ztrátou lásky, se ztrátou zaměstnání, s potřebou začínat znovu, bylo předzvěstí minulého léta, kdy se můj život zase roz­padl. „Byl tohle ten důvod, Julie?" zeptala jsem se. „Poněvadž jsem se po celá ta léta s Erikem bála, že se to všechno bude zase znovu opakovat?"

„Nezdá se vám, že to tak částečně bylo?"

„Ano," přisvědčila jsem tiše. „Vždycky jsem si přála, aby můj život proudil nepřetržitě, stále souvis­lým tokem. Jenže se zdá, že to byly jen samé zastáv­ky a starty, konce a nové začátky." Pokusila jsem se o úsměv. „Tak na jakém stupni patologie je ta moje historie s Billem - ve stupnici od jedné do deseti? Za­se obraz otce? Masochismus? Křečovité lpění na ně­čem, o čem jsem věděla, že to nemůžu mít? Závislá ma­lá holka, která ví, že dělá něco špatného a že zasluhuje trest?"

„Na tohle nemám žádnou snadnou odpověď. Ale nebylo v tom nic patologického. Jen bolest, kterou jste si částečně způsobila sama, a je mi líto, že jste tím mu­sela projít. Ale byla to součást vašeho dospívání."

„Ach, Julie, vy jste báječná! Nic patologického - to je vaše oblíbená fráze. Ale když v tom není nic pato­logického, co tedy pohledávám tady?"

„Tomu se někdy sama divím."

„No dobrá," řekla jsem, „jen počkejte, až vám po­vím o Erikovi."

 

 

Začala jsem se přátelit s Katy a Claudií, se dvěma dospívajícími dívkami, které žily na oddělení v hale a navštěvovaly střední školu, spravovanou špitálem. Chodívaly jsme spolu do města, společně jsme malova­ly a poslouchaly hudbu. Vypadaly jako naprosto nor­mální dorůstající dívky a jednou jsem se jich zeptala, proč tu vlastně jsou. Proč dvě mladá děvčata žijí jako školačky v koedukačním prostředí, v prostředí s tak nemocnými lidmi, jako je Roger a Joe a Jeff a Iris? Proč to jejich rodiče dovolují?

Věděla jsem, že obě měly nějaké problémy s cho­váním a pár návalů deprese; obě se zapletly s drogami, jaké se prodávají na ulici; ale žádná z nich nebyla ne­mocná, tak nemocná, aby patřila do blázince. Claudii bylo čtrnáct a vypadala na dvanáct se svým kulatým obličejem a šotkovským úsměvem. Katy byla patnácti­letá a krásná, s nakrátko ostříhanými vlasy a s velký­ma hnědýma oduševnělýma očima. Mohla by hrát naivku v nějaké hře na Broadwayi. Měly potíže, ale která puberťačka je nemá? Chtěla jsem znát pravdu. Proč tady byly?

Pravdu. Nevycházely dobře se svými rodiči, tak proč je nestrčit na psychiatrii? Měly tu dobré doktory, dobrou školu - a měly psychiatrické pojištění. Nemo­hla jsem tomu věřit, že by nějací rodiče strčili své děti do ústavu, protože jsou pojištěné. Zadívala jsem se na Claudii, hluboko do jejích očí. Byl tu snad nějaký jiný důvod, o kterém mi nic neřekla? Ne, bylo to prostě tak­hle. Bylo to lacinější než internátní škola.

Jednou dopoledne jsme s Claudií pily kávu v pře­plněné nemocniční jídelně. V té době jsem byla ve špi­tále povýšena do stavu „otevřeného oddělení", což zna­menalo, že jsem mohla volně vycházet, pokud jsem dodržovala naše sezení s Julií a vracela se do naší haly před zvoněním v půl páté. Seděly jsme tam s Claudií a pozorovaly ostatní pacienty, doktory i sestry, jak po­stupovali ve frontě se svými šálky a podnosy. Claudia byla hrozně rozčilená. Měla strávit víkend buď se svou matkou, kterou nenáviděla, nebo se svým otcem, kte­rého nenáviděla ještě víc, a to jsme spolu probíraly. „Měla by sis něco naplánovat na příští podzim, Claudie," řekla jsem. „To musíš!"

„Ale copak tomu nerozumíte, Barbaro?" ohrnula l rty. „Chtějí přece, abych žila s jedním z nich a šla příš­tí rok do nějaké soukromé školy. Kvůli tomu jsou všechny tyhle návštěvy tady."

„Ale neměla bys to radši udělat, nežli žít tady v té hrůze?"

„Ne, radši bych zůstala tady. Vážně, radši."

,,S Rogerem a Joem a Jeffem a Iris a se vším tím kraválem v hale? Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Claudie. Tohle ne."

„Jenže je to pravda. A rodiče by to nestálo ani findu. Pořád ještě mám pojištění na dva roky. Tak o co tady jde?"

„Nemůžu věřit tomu, že oba tvoji rodiče jsou ti tak protivní, že bys radši zůstala tady. O to tady jde."

Tenhle rozhovor jsme spolu vedly mnohokrát. Ale všechny moje argumenty byly zřejmě marné. Claudia opakovala pořád dokola, že to tady není tak hrozné, že tady má volnost, děti ve škole že jsou ohromné, že si tady může péct a malovat na pracovní terapii, koulet na rekreační terapii kuželky, mít svůj vlastní pokoj. Co je to za život, myslela jsem si, co je to za rodiče, jací démoni to musí být, že způsobili, aby jejich dítěti při­padala Severní šestka jako lepší možnost. Ale kdykoli přišla tahle věc na přetřes, Claudia stiskla rty a drob­né vrásky na jejím mladém čele se prohloubily. Už ne­vypadala jako diblík. Vypadala jako utrápená mladá žena a já se cítila bezmocná.

Postěžovala jsem si Julii. „Nemůžu věřit tomu, že by špitál připustil, aby tu Claudia zůstávala. Nemůže přece tak lačnět po pacientech a po dolarech. Co je to tady vlastně za instituci, že drží pacienty, poněvadž mají pojištění, že nechává usouzené puberťačky po­hromadě se schizofreniky a s tak těžkými psychopaty, jako je Joe a Roger?"

„Přivádíte mě do hrozné situace, Barbaro. Ne­znám celou historii Claudiina případu a vy taky ne. Jsem si jistá, že její rodiče nejsou docela takoví netvo­ři, jak je ona popisuje. Nemůžete věřit všemu, co vám ostatní pacienti řeknou. Její doktor je doktor Wald a já věřím, že by ji tu nedržel, kdyby to nepokládal za nutné."

„Jen si braňte tenhle špitál, vy musíte," namítla jsem. „Já ale vím, že je pro ni škodlivější žít tady nežli žít doma nebo v nějaké internátní škole. Jediný důvod, že je tady, je ten, že je to zadarmo."

„Ne pro každého, Barbaro. Nerada o tom mluvím, ale záloha, kterou jste nemocnici dala, je už vyčerpaná a na vašem kontě je už dost velký nedoplatek. Měla byste si zajít za panem Thomasem do účtárny."

Peníze! Při všech těch řečech o Claudii a o pojiště­ní jsem na to zapomněla. Taxametr pořád odtikával. Osmnáct set týdně. Mých pět tisíc dolarů bylo pryč a dlužila jsem už aspoň tři tisíce. Slíbila jsem Julii, že to dám do pořádku. Tenhle rozhovor nás obě uvedl do rozpaků.

„Teď nám už zbývá jen pár minut, Barbaro. Skoro všechen náš čas nám zabralo mluvení o Claudii. Chci, abyste si za své peníze přišla na své."

„To mě mrzí, že jsem začala o něčem jiném."

„Mě ne, aspoň ne v jednom ohledu. Všimla jste si, Barbaro, že teď trávíte spoustu času řečmi s druhými pacienty, že vám na nich záleží? Lara mi řekla, že jste jí půjčila parfém, když ji přišel navštívit její manžel. A napekla jste cukroví a sušenky a nechala jste je ko­lovat po hale."

„Vy ze mne děláte úplnou skautku," zasmála jsem se. „Nebo terapeutku."

„Ne, ale je to známka toho, že zase začínáte být zaujatá lidmi. Jako ta stará Barbara." Začala si sbírat lejstra na psacím stole. „Ale taky to může být váš způ­sob, jak se vyhnout sama sobě. Když jste sem přišla, chtěla jste mluvit jenom o Erikovi. Teď, když jsme k hovoru o něm připravené, zdá se, jako byste to odda­lovala. Proč?"

„Bojím se, Julie. Mám prostě strach. Bojím se to­ho, co bych se o sobě mohla dovědět."

 

 

Ten večer přišel nový pacient. Byl mladý, ale ne­byla jsem si jistá jeho věkem, protože měl tmavého bíbra a rozcuchané vlasy. Jeho šaty byly uválené a otr­hané. Kráčel jako robot, toporně a nic nevnímal. Jeden z pacientů mi pošeptal, že ho přivezli z nemocnice Bellevue a že je omámený sedativy. Jeff se k němu přito­čil. „Ahoj. Ty seš novej pacouš? Já jsem Jeff. Máš cígu?" Don odstrčil Jeffa z cesty a zavedl toho mládence do zasklené kukaně.

Lillian, ta stará paní, byla propuštěna den před­tím. Dostala silnou dávku pilulek proti depresi a nějakou provizorní terapii a sebrala se rychle. Ten mládenec měl spát v pokoji po ní. Ráda bych byla věděla,

jestli tam uslyší Lillianiny démony, nebo svoje vlastní.

Nasákly ty pokojíky do sebe bolest? Vyzrazují svá tajemství? Musely se tyhle stěny malovat častěji kvůli vlhkosti tisíců slz, které v nich byly prolity? V hale nastal rozruch. „Tohle je moje zjebaný tá­go," ječela Iris, „a nebudu se vo něj dělit s tím zjeba-ným Joem, s tím chmatákem." Začala Joea tágem mlá­tit a Don vyběhl z kancelářské kukaně, aby ji odtáhl. „Nepřibližuj se ke mně, Done!" vřeštěla na něj. „Nepři­bližuj se, nebo ti rozbiju tu tvou zjebanou palici!" Dona mohla zastrašit tahle ženská jako kyrysar, ale přisko­čil a vytrhl jí tágo z ruky.

Ten mládenec, ten nový pacient, tohle všechno po­zoroval ze dveří zasklené kukaně. Jeff, který miloval násilnosti, k němu přistoupil. „Pěkně vítám," řekl se širokým úsměvem a se slabou stopou ironie. „Pěkně vítám na Severní šestku."

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->