<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

10.

 

Jim

 

 

Jmenoval se Jim a napřed jsme si vyměňovali své pří­běhy tradičním způsobem duševně chorých pacien­tů. Ty mi řekni o tvém průšvihu a já ti řeknu o mém. Kladl mi chytré otázky, jemné, ale pátravě otázky. Ne­věděla jsem, že Jim jako protřelý špitální k zná všech­ny fígle, jak dostat příběh ze spolupacienta. Ale zjistila jsem, že je na rozdíl od mých ostatních kolegů v hale i inteligentní a senzitivní. Podala jsem mu krátkou verzi svých nočních můr, a když jsem skončila, podíval se na mě, zamračil se a řekl: „Ten Erik byl nacista, hoto­vý esesák. Jak jste mohla někoho takového milovat?" Bylo těžké Jima přesvědčit, že Erik mi nikdy předtím tu temnou stránku své osobnosti neukázal.

Pak jsem se chtěla něco dovědět o Jimovi. Co ten­hle bystrý mladý muž s psychologickými znalostmi dě­lal ve špitále pro choromyslné? Vyprávěl mi o svém ži­votě - ne bez humoru. Zavrhl svět svých rodičů v Glen Cove na Long Islandu, svět vyšších vrstev, ži­dovskou enklávu, kde se kultivovaně otravovali, zatím­co Jima zajímal Marcuse a zenbuddhismus. Líčil mi ži­vot na koleji ve městě Ann Arbor ve státě Michigan, svou politickou aktivitu a pak drogy, spoustu drog - marihuanu, LSD, methaphetamin a další LSD. Ačkoli svou nemoc nedával s drogami do žádné spojitosti, po­dle mého názoru ta spojitost existovala. Svou první schizofrenickou epizodu zažil ve dvaadvaceti letech.

Když vypadl z koleje, vedl život vagabunda, spal na zastávkách náklaďáků, poslouchal Dylana, prchal před existencí, kterou pro něj plánovali jeho rodiče a která znamenala vstup do rodinného podniku a život v dusivém, do sebe uzavřeném vilovém předměstí. Ten život se mu hnusil se vším, co takový život představo­val; Jim ožíval, když líčil kapitalistické vykořisťování dělníků, ke kterému nutně docházelo ve fabrice jeho otce, v každé fabrice. Takže součástí Jimovy vzpoury se stala práce pomocníka na ranči, v ocelárnách, na pomerančových plantážích (lepší stát se jedním z vy­kořisťovaných než vykořisťovatelem, pomyslela jsem si) a křížem krážem procestoval celou zemi. Sám. Osa­měle.

Potom mi pověděl o tom neštěstí. Řídil taxík po Třetí Avenue, když náhle zčistajasna ho přepadl pocit, že jedna jeho stará přítelkyně je v příšerném trablu, že ho zoufale potřebuje. Skoro viděl její obličej, jak řekl, skoro slyšel její hlas, který ho volal. Rychle svůj taxík obrátil a rozjel se nesprávným směrem jedno­směrnou ulicí. Srazil se s jiným vozem, při srážce byla zabita jedna mladá žena a Jim byl odsouzen pro zabití na šest měsíců na Rikers Island, do jednoho z nejhor­ších vězení v New York City. Měli ho spíš poslat ně­kam do špitálu. Trvalo pak týdny, než mi Jim mohl po­vědět o hrozné izolaci v tom vězení, o těch násilnos­tech tam a jaké to bylo být zavřený s otrlými kriminál­níky, kteří ho stále popichovali. A o tom, jak musel odrážet útoky chlapů, kteří se ho pokoušeli znásilnit.

Ten první večer, co jsme se setkali, jsme s Jimem po večeři mluvili víc než pět hodin, seděli jsme vedle sebe v županech a trepkách na tom gauči před mým pokojem. Dovídali jsme se vzájemně o svých životech, zatímco Joe obcházel v kruzích dokola a něco si mu­mlal, Roger a Iris se prali o kulečníkové tágo a Jeff drnkal na kytaru a zpíval si svou nenapodobitelnou verzi „Holek z tingltanglu". Nad tímhle vším kvílel gramofon a televizor, ale my zapomněli na ten kravál i na lidi kolem. Jim mě rozesmál, když řekl, že žít na Severní šestce je jako žít v parku: všechno je tu veřej­né, nic soukromého, Teprve tehdy, když noční sestra Mae, mohutná černoška, která vykonávala svou funk­ci jako kaprál, zařvala: „Jime! Barbaro! Nechci vám to znovu opakovat. Už je jedenáct pryč. Okamžitě si běž­te lehnout! To myslím vážně, slyšíte?" - teprve tehdy jsme si neochotně dali dobrou noc a já se slyšela, jak dodávám: „Vyspěte se dobře," což jsem nikomu neřekla delší dobu, než jsem si dokázala vzpomenout.

Po tomhle prvním večeru jsme trávili celé hodiny jenom samým mluvením. Cítila jsem se s Jimem dob­ře. Připadal mi zdravý, ne nemocný jako ostatní pa­cienti. Byl chytrý, byl člověk, který měl dost rozumu, aby se s ním dalo mluvit, a co víc, ačkoli byl o patnáct let mladší než já, musela jsem si přiznat, že jakmile se převlékl ze svých vandráckých hadrů a oholil se, byl atraktivní, skoro hezký muž. Jenže měl tak divoké oči! Jenom když jsme se jeden druhému smáli pro svůj sklon ke sebezničení, zahlédla jsem záblesk něžnosti v temné zlobě, která mu oči zastírala. Dělávala jsem filmy o lidech jako Jim - revolta proti společnosti, politický idealismus, bouřlivé demonstrace, drogy. A brzy jsem ho začala škádlit tím, že jeho život byl něco jako pozůstatek z šedesátých let. Řekla jsem mu, že když mluví o své nenávisti k otcově podniku, připomíná mi Dustina Hoffmana ve filmu Absolvent. „Měl jste už skoncovat s tím rebelováním šedesátých let," řekla jsem. „Copak nevíte, že sedmdesátá léta jsou dobou konsolidace a smíru se systé­mem?" Jenže on s tím rebelováním vůbec neskoncoval. Nevyřešil nic ve vztahu ke svým rodičům. A řekl mi, že byl v tomhle špitále rok předtím po deset měsíců. De­set měsíců! Nechtěla jsem tomu věřit.

A tak jsme spolu mluvili a mluvili, smáli se a šká­dlili se navzájem pro svoje cvokatění. Personálu bylo divné, o čem to spolu mluvíme tolik hodin. Já se už opravdu nepamatuju. O poezii, o politice, o našich životech, o všem možném. Zavírala jsem oči před faktem, že je pacient, že je vážně nemocný. Viděla jsem jenom jemného a zraněného mladého muže, který ve svých pětadvaceti letech strávil mnoho měsíců svého života v nemocnicích pro duševně choré. O hodně později mi stačilo uslyšet jméno Timothy Leary, aby se mě zmoc­nila strašná zuřivost, když jsem si připomněla tu tra­gickou radu, kterou dával celé generaci mladých lidí. Jim byl pravděpodobně jedním z tisíců mladých, kteří se tou radou řídili, kteří experimentovali s drogami měnícími jejich psýchu a kteří se už nedokázali vrátit zpátky do reality. V těch měsících, co jsem byla ve špi­tále, jsem se setkávala i s jinými mladými lidmi, kteří všichni trpěli záchvaty vážné duševní choroby po ex­perimentování s drogami ve Vietnamu nebo tady do­ma. A musela jsem i sebe zahrnout do kategorie nar­komanů. Vzpomněla jsem si, jak jsem v Bostonu točila jeden dokument s mladými lidmi o drogách, jakou jsem měla starost o jejich život, jak jsem ty drogy ne­náviděla, a sama jsem přitom polykala svoje pilulky. LSD, methaphetamin, heroin, valium - každý z pa­cientů na Severní šestce užíval a zneužíval nějakou drogu, obvykle za účasti nebo aspoň se schválením svých doktorů.

Ty hodiny, které se přede mnou táhly, měly teď nějaký smysl. Jim byl někdo, s kým se dalo mluvit, ko­mu dojít pro kávu, komu koupit cigarety, o koho se po­starat. Když jsem se vracela z výtvarné terapie, ukáza­la jsem mu vždycky své obrazy a on si pověsil některé z mých dětských mazanic ve svém pokoji. A psal mi básně. Sedali jsme spolu na uzavřeném oddělení a trá­vili jsme spolu čas vzájemným předčítáním, snažili jsme se vyplnit tu prázdnotu, kterou jsme oba trpěli, hřejivou intenzitou přátelství.

Jim byl nadšený jedním básníkem, o kterém jsem nikdy neslyšela: Pablem Nerudou.

„Jak je to možné, že žena jako vy ještě nikdy ne­slyšela o Pablovi Nerudovi?" podivil se. „Tomu nevě­řím. Tomu prostě nevěřím, Barbaro."

„Byla jsem moc zaměstnaná zabezpečováním svě­ta pro demokracii, tak mě můžete žalovat," odpověděla jsem. „Mrzí mě to, ale mám ho ráda teď, tak jaký je v tom rozdíl? Přečtěte ještě jednou tu o té samotě."

Byla doba svačiny a my seděli na tom rozvrzaném gauči před pokojem. Jim začal číst.

 

Zeptal jsem se ostatních,

žen i mužů,

co to dělají s takovou jistotou

a jak se tak naučili žít;

oni mi vlastně neodpověděli,

prostě dál tančili a žili dál.

 

Ten večer Jim dosud nahlas četl, když se ozval po­plašný bzučák a ošetřovatelé přiběhli, aby pomohli uklidnit Rogera. Mě to poděsilo, ale Jim řekl: „Nevší­mejte si toho, Barbaro, nevšímejte si toho. Prostě po­slouchejte poezii. Odlaďte se tak, aby se vaší mysli neutkvěla ta ošklivost do příštích let." Řekla jsem si tedy, že chci slyšet jenom Nerudovu poezii, a snažila jsem se vytlačit všechnu tu ošklivost v hale krásou je­ho slov, hřejivostí našeho vzrůstajícího přátelství. Vy­tvářeli jsme si s Jimem pečlivě svůj vlastní svět, ve kterém bychom dokázali přežít tohle vězení. Stálo to čas, ale čas byl jediná věc, kterou jsme si oba mohli do­volit.

Příští dopoledne jsem pověděla Julii o všem, co se stalo předešlý večer. „Věřila byste tomu? Seděli jsme tam a četli si poezii, zatímco Don a ostatní pomocníci krotili Rogera, a já to dokázala nevnímat. Slyšela jsem jenom ty verše, jenom Jimův hlas."

„Tomu věřím," odpověděla Julie. „Proč si myslíte, že bych tomu nevěřila?"

„Protože jsem myslela, že jsem příliš nemocná, než abych se mohla s někým spřátelit, příliš nemocná, než aby mi na někom záleželo. Ale Jim je můj přítel a záleží mi na tom, aby se uzdravil. Mám o něj takovou starost. A bojím se, že vy naše přátelství neschvalu­jete."

„Prospíváte jeden druhému," řekla Julie. „Oprav­du. Říkala jsem vám, že terapie probíhá v jednom ku­se, nejen tady." A usmála se jedním z těch svých úsměvů, který říkal: „Já vím, že jste starší a víc jste prožila, ale já jsem mladší a jsem vaše doktorka." Byl to rozpačitý úsměv, který mi připomínal, že si nejsme rovné, že já na ní závisím ve všem - na její chápavos­ti, moudrosti, radě, ve věci propustek i konečného pro­puštění. Julie byla něco jako lakmusový papír na zkou­mání mé totožnosti a mě šokovalo, že naše přátelství s Jimem schválila. Čekala jsem, že mi připomene Jiniovu nemoc, věkový rozdíl mezi námi. Ale ne, skuteč­ně se zdálo, jako by ji to kvůli mně těšilo.

Jimova terapeutka byla Joyce Robertsová, ta vy­soká, hranatá a hovorná Texasanka, která mluvila se silným jihozápadním přízvukem a pořád se pošetile usmívala. Byla psychiatr a stejně jako někteří z ostat­ních terapeutů vždycky nosila bílý plášť a stetoskop kolem krku, jako by tohle vybavení doktorů medicíny dokazovalo pacientům jejich hodnověrnost. Pobíhala kolem jako kvočna a trávila celé hodiny chichotáním a klevetěním se sestrami, které seděly v té zasklené kukani, odkud mohly monitorovat všechno dění v hale.

Tuhle Joyce jsem nikdy neměla ráda. Myslela jsem si, že je to hloupá blahosklonná šťoura. Ale teď jsem si začala uvědomovat, že může být nebezpečná. Jako by se jí nedotklo nic z toho, co se v naší zemi ode­hrálo v šedesátých letech; nic si nepamatovala, nic ne­zažila, nic neviděla. Neměla žádné pochopení pro Jima, pro jeho svět nebo pro ten svět, o který se on sna­žil. Jednala s ním jako s malým klukem, mazlivě a lísavě, a on to nemohl vystát. Napřed jsem si myslela, že se mýlím. Jak bych mohla mít pravdu? Ale bohužel jsem ji měla. A zjistila jsem, že Joyce mě nemůže ani cítit. Když šla kolem a viděla Jima se mnou, jak hlubo­ce jsme zabráni do rozhovoru, mohla jsem pozorovat její vztek. Ale proč? Byla jsem přece pacientka. Julie s naším přátelstvím souhlasila. Jak mohla Joyce na mě žárlit? Když jsem někdy viděla, jak Jim couvá před životem, že nechce mluvit o své strašné bolesti, přimě­la jsem ho k tomu, aby mi vyprávěl o Rikers Islandu nebo o tom neštěstí nebo o mírovém hnutí. Cekala jsem, že tím naváže kontakt se životem, že bude cítit. Bude při smyslech. Pověděl zřejmě Joyce, že se mnou rád mluví, a ona proto žárlila. Nedokázala najít vztah k jeho světu. Nechápala nic o neonem osvětlených za­stávkách náklaďáků, o Marcusovi, o Dylanovi - ani o životě židovské střední třídy na Long Islandu. Jak by mohla Jimovi pomoct?

Když jsem se tak vztekala na ten dětinský, necitli­vý způsob, s jakým Joyce nakládala s ním i s ostatními pacienty, teprve později mi došlo, že i mě mohla potkat ta smůla a mohla jsem dostat jako terapeutku ji místo Julie. Dostat na psychiatrii dobrého terapeuta je jako výhra v kostkách o vaši duši. Mě nepřidělili k Julii, protože ta by se specializovala na potřebné neurotické dámy z New Yorku. Stala se mou terapeutkou jenom proto, že právě v té chvíli měla menší počet pacientů než ostatní terapeuti, a tak byla na řadě. A stejným způsobem se Jimovou terapeutkou stala Joyce. Šla z toho všeho hrůza. Na psychiatrii si člověk nemůže vybrat svého doktora, ani se neschopného zbavit. Musí zůstat u toho terapeuta, k němuž je přidělen. Ve špitá­le se na každý pacientův pokus o změnu doktora dívá personál jako na snahu vyhnout se usilovné spolupráci při terapii. Vždycky je to vina pacientova; nevhodný doktor je vždycky chráněn. Jak je to nefér, říkala jsem si v duchu. Všechno záleží na příhodné chvíli, na náho­dě. Nikdy bychom nezacházeli se svými těly tak, jak dovolujeme doktorům, aby zacházeli s naší myslí. Ni­kdy!

 

 

Den díkůvzdání v nemocnici pro duševně choré. Sestry přinesly kytary a všichni jsme seděli dokola v denní místnosti a zpívali jsme lidové písně i vánoční koledy. Personál napjal všechny síly, aby tomu dni do­dal hřejivost a starostlivou péči. Dokonce i Roger a Iris postřehli, že dnešek nemá být dnem násilností. Seděli stranou od nás ostatních a tiše pozorovali, jak se snažíme v tom děsivém prostředí vyvolat dojem dí­kůvzdání.

Julie den předtím odjela na pětidenní dovolenou a při našem posledním sezení se pokoušela přimět mě k řeči o tom, jaký je to pocit, jaký mám já pocit, že bu­du Den díkůvzdání, svátek rodin a přátel, svátek druž­nosti, trávit v ústavě. Nedokázala jsem jí odpovědět. Můj pocit ztráty byl nevýslovný. Nenacházela jsem slova, ale přesto jsem ji ujišťovala, že budu s Donem, Paulem a Jimem, se svými novými přáteli, takže to vlastně nebude tak hrozné. Nakonec jsme začaly mlu­vit o Erikovi, o té jeho temné stránce, která odpovídala té neblahé temné stránce ve mně. Cítila jsem se pořád ještě jako nějaká Marťanka, jako rozpolcená bytost, ještě jsem se snažila Julii přesvědčit, že jsem beznadějná schizofrenička. Ale věděla jsem, že už se víc ovládám, že už nejsem tolik uzavřená do sebe a že jsem víc v kontaktu s okolím, že jsem už připravená, abych se pokusila rozluštit záhadu Erika a toho, co se mezi námi udalo. Proč mě Julie musela opustit právě teď? Když jsme se loučily, objaly jsme se a já jí popřá­la pěknou dovolenou. Ale začala jsem ji postrádat v tom okamžiku, kdy Julie vyšla z haly.

Den po Díkůvzdání byl teplý, téměř vlahý den před zimou a Jim a já jsme se rozhodli, že si zahraje­me tenis. Navlékli jsem si tedy džíny a svetry, vypůjči­li si dvě rakety a tři ohrané míčky a dali jsme se do hry pod velkým smrkem, který zdobil kurt na pozem­ku nemocnice. Hráli jsem dobře, když vezmeme v úva­hu, že jsme oba přemáhali setrvačnost a apatii, oba jsme bojovali proti strnulosti svých těl, která odpoví­dala umrtvení našich myslí. Já musela zápasit s nedo­statkem koordinace, jaká je následkem týdnů vysedá­vání. Ale Jim hrál nádherně. Nevěděla jsem ještě, že učit hrát tenis bylo jedno z jeho mnoha zaměstnání. Fascinoval mě způsob, jakým se pohyboval. Já se vrhala po míči nepůvabně a nemotorně, kdežto on bez námahy, hladce a lehce.

Nehráli jsem celý set. Prostě jsem jen pinkali. Ale bylo to báječné. Když jsem se tak na Jima dívala, říka­la jsem si v duchu: Panebože to je mužský! A poprvé po měsících jsem si uvědomila, jak mnou probíhá se­xuální vzrušení, celým tělem, mými prsy. Bylo to jako první probuzení, když začalo dospívání, když je svět mladý. Cítila jsem se úplně nově a rozechvěle, a když jsme přestali hrát, jen s námahou jsem dokázala jít. Zmocňovala se mě závrať z toho nového, staronového a rozkošného pocitu.

Přivádělo mě to do rozpaků. Předtím jsem si ne­uvědomovala Jimovo tělo. Seznámila jsem se s jeho myslí, s jeho srdcem, s jeho prudkostí, s jeho nedospělostí, s jeho jemností. Ne s jeho mužstvím. Ale neřekla jsem ani slovo. Byla jsem šťastná. Dokázala jsem cítit! Otázky po správnosti a nesprávnosti, mládí a stáří, ne­bo jestli i on sdílí mé pocity, mi nepřišly na mysl. Ne­byla bych je připustila.

On nejspíš necítí nic k téhle neurotické, úzkostí sužované a stárnoucí ženské, řekla jsem si. Takže když mi zmíněné otázky probleskly hlavou, hned jsem je zapudila. Ale jak jsem šla vedle něho, přímo jsem cí­tila to jeho mužství, pach zesílený rozehřívající hrou, a znovu se mě zmocňovala závrať. Prokristapána, Bar­baro, vždyť je to pětadvactiletý kluk s hlavou vypále­nou od LSD. Nech toho, nebo zničíš dobré přátelství. Snažila jsem se, ale ty rozkošné pocity prorážely zmrtvělostí mého ducha, tou prázdnotou, která ve mně byla celé měsíce. Věděla jsem, že jsou ty pocity nepatřičné, ale přesto jsem je nemohla potlačit.

Jim mluvil o čerstvém vzduchu, o tenise a o životě. Škádlil mě: „Na čtyřicetiletou dámu se pohybujete jak­sepatří. Ale váš bekhend nemá žádnou páru."

Usmívala jsem se při svých tajných myšlenkách, když jsme vcházeli do té šedozelené haly a do hustého chorobného ovzduší, které pro tentokrát nemohlo za­plašit tu lehkost, kterou jsem začínala cítit v srdci.

Ten večer po večeři jsme opět s Jimem zaujali svá obvyklá místa na gauči před svým pokojem. Hovořili jsme a pozorovali večerní přehlídku: Roger něco mlel o životě na Venuši, Iris napadala Joea, ostatní pacienti byli ve stálém pohybu, ale chodili bez cíle, pochodovali sem a tam halou, přecházeli a vykračovali si a něco si brebentili. Mickey, mladý pacient s depresí, a Cora, černošské děvče se schizofrenií, seděli naproti nám, ci­věli na nás a poslouchali, co si povídáme, snažíce se pochytit něco z naší energie, z naší lidskosti, z normál­nosti, kterou jsme pro ně museli představovat.

Jim měl pravdu. Všechno dění ve špitále pro du­ševně choré je veřejné, jako život na divadelním jeviš­ti. Když člověk močí, pláče, mluví se svým doktorem, jde ven na propustku či zamešká nějaké jídlo, všichni ostatní pacienti o tom vědí, a co víc, myslí si, že mají právo komentovat to, právě tak jako jsou přesvědčeni, že člověka zajímá i jejich vyměšování, jejich medika­menty a jejich propustky přes víkend. Říkala jsem to­mu předstírání, že jim na člověku záleží. Pozorovali jsme, jak večerní personál předává službu nočnímu personálu. Viděli jsme přicházet noční hlídače - muže, kteří seděli na židlích před pokoji pacientů a hlídali jejich spánek. Mae vypnula televizi a gramofon; pa­cienti se řadili do fronty na své medikamenty. V jede­náct hodin začínal noční klid.

„Jime! Barbaro! Je už jedenáct pryč. Nechci vám to znovu opakovat!" vykřikla Mae přes celou halu. Ignorovali jsme ji. Četla jsem právě jednu báseň od Cummingse: „... kdo věnuje pozornost skladbě věcí, ten tě nikdy naplno nepolíbí."

A když jsem dočetla, Jim řekl tiše: „Pojď sem, hol­čičko, chci tě obejmout."

Zároveň mě to šokovalo i nešokovalo. Nebylo to te­dy jenom ve mně, a slyšela jsem se, jak říkám, že já ho chci obejmout taky. Jenomže osobní tělesný styk byl zakázán, a kromě toho, veřejné předvádění nebylo v našem stylu. Tak jsme si místo toho řekli jenom dob­rou noc, vyspi se dobře.

„Dnes v noci budu spát s tebou," řekl Jim, když se zvedal.

„A já s tebou."

Šla jsem do svého pokoje s pocitem, jaký jsem už po měsíce nezažila. Cítila jsem své srdce, svou duši, svou ženskost. Ve skutečnosti se nestalo nic, až na to, že se stalo všechno. Ty ohavné, odporné myšlenky, které se mi obvykle honily hlavou, tuhle noc ustaly. Myslela jsem si omylem, že pominuly navždy. Ale ta šeď, která mě celé měsíce halila jako rubáš, se rozjas­ňovala. Byla jsem žena. Dokázala jsem cítit. Dokázala jsem dávat. Vždyť jsem určitě Jimovi něco dala, a pro­to mě chtěl obejmout. A řekl obejmout, ne šoustat. Řekl spát s tebou, ne přefiknout tě. A pro mě v té pus­totě mé nemoci a v téhle děsné hale to znělo, jako by objetí a spaní a dotýkání byly ty nejdůležitější věci na světě.

O pár dní později, v neděli, jsme se procházeli po nemocničním parku. Náhle nastalo chladno pozdního listopadu, i když bylo ještě dost teplo na sednutí pod tím půvabným smrkem. S jeho paží kolem svého pasu, s hlavou na jeho prsou jsem cítila jeho dech, a tak jsme spolu seděli mlčky a pozorovali jsme slunce, jak mizí v šedomodrém soumraku.

Políbil mě. Byl to nejněžnější polibek, jaký jsem kdy poznala. Pak jsme se navzájem dotýkali, tápali po sobě, cítili jeden druhého, tiskli se tělem k tělu. Primi­tivní živočišné pudy se poprvé prostupovaly s vroucí náklonností. Když jsme na chvíli vzhlédli, slunce už zapadlo a shlížel na nás obrovský oranžový podzimní měsíc. „Pojďme," řekl náhle Jim. „Kristepane, přijde­me zase pozdě." Odtáhli jsme se od sebe. Uspokojení z toho jakoby dětského zkoumání bylo pryč. Vtrhla do toho bouřlivá realita dospělosti. Tady nemohlo dojít k sublimaci vztahu mezi mužem a ženou. Vraceli jsme se tedy neukojení, jako smutní a zklamaní dorostenci. Ale stejně jsem byla šťastná. Můj úsměv popíral tu druhou pravdu. Něco jsme spolu přece jen sdíleli, něco soukromého. Právě po tomhle večeru jsme si začali opakovat větu: „Zachovej si svou důstojnost." Opako­vali jsme si ji často, abychom se chránili před stálým pocitem pokoření, který pramenil prostě z toho, že jsme byli v té hale.

 

 

Joyce hrála dál svoji roli matky země. Její chichotavý styl, její pošetilost, její kulturní a politické zkuše­nosti, to všechno ji naprosto izolovalo od prostředí a hodnot, které tvořily část problémů jejího pacienta. Neměla žádnou skutečnou psychologickou pronikavost, a zakrývala tenhle nedostatek hrou na milující rodičku. Jim mi se smíchem řekl, že sezení s ní má ta­kovou intenzitu jako konverzace po telefonu. Když jí pověděl o své minulosti, o indiánských vigvamech v Arizoně, o tom, jak se v šedesátých letech toulal po amerických silnicích, prostě se na něj podívala prázd­ným pohledem a řekla mu, že je zlobivý, nezodpověd­ný chlapec. Neměla ani ponětí, o čem Jim mluvil.

„Znát mě znamená znát šedesátá léta," řekl mi jednou. A se mnou se mohl posmívat svým politickým zkušenostem. „Já tam byla," připomněla jsem mu. „Byla jsem tam s kamerami a se svým vlastním poli­tickým rozhořčením." Smáli jsme se rozdílu mezi na­ším stářím, ale oba jsme chápali, že já znám to pro­středí, odkud pocházel on. Joyce je neznala a já ji za to nenáviděla. Postěžovala jsem si na ni Julii. Prosila jsem ji, aby nějak zasáhla, aby využila svého vlivu k jmenování jiného terapeuta pro Jima. Jenže ona v tom nemohla nic zařídit. V takhle zaběhnutém systé­mu to nešlo. Nemohla jsem nic udělat ani já, leda rea­govat na Joycinu žárlivost vůči mně nenávistnými a vzteklými pohledy. Vyvíjela se mezi námi válka.

Jednou večer jsem seděla na gauči před svým po­kojem a pozorovala jsem ostatní pacienty v jejich ve­černí frontě na medikamenty. Jim tam stál v županu a trepkách s nastavenou rukou a čekal na svoje pilul­ky. Vypadal tak drobný, tak křehký, tak zranitelný, a oba jsme nenáviděli všechny ty známky závislosti v tom druhém. Jaká je v tom ironie, napadlo mě, že já, která jsem o pilulky dřív škemrala, nedostávám nic, kdežto jeho museli na začátku prakticky nutit, aby ty medikamenty bral.

Pořád ještě jsem uvažovala o drogách, když si ke mně přišel sednout na gauč, a já mu řekla: „Jimmy, co se nám to stalo? Vždyť jsem jenom přestala brát valium."

„Ne," namítl, „jenom jsi to valium brát začala."

„Pravda," přisvědčila jsem. „Právě tak jako tys neměl brát to zatracené LSD."

Jeho oči okamžitě potemněly, kolmé vrásky na če­le se mu prohloubily. Vkročila jsem na zakázané úze­mí.

„To s tím nemělo co dělat," vybuchl, „a ty to víš. LSD do toho netahej!"

Porušila jsem základní pravidlo. Neměla jsem nic svalovat na LSD, nikdy. Odmítal uznat jakoukoli spoji­tost mezi svým experimentováním s drogami a svou nemocí. To proto, poněvadž na ni poukazovali jeho ro­diče, jeho doktoři, kdekdo. Ale on byl neoblomný. LSD podle něho nemělo nic společného s ničím. Pranic.

Jimova nemoc se navenek neprojevovala žádným třeštěním, žádným šílenstvím. Byla to tichá melancho­lie, ochablost, pasivita, apatie, ale nikdy žádné viditel­né bláznění. Já jsem byla jiná. Pořád jsem si připadala ztracená, vyděšená a osamělá. A ten večer, když jsme změnili téma hovoru o drogách na něco neutrálního, méně schopného vyvolávat zuřivost, měla jsem náhle pocit, že se rozplývám do atmosféry, že se tříštím na prášek a že se stěží dokážu držet pohromadě. Zaplavi­ly mě slzy.

„Jime, je to tak děsné! Mám pocit, že jsem složená z miliónu miliard molekul a že se všechny rozletí do prostoru. Že když se nebudu držet gauče, držet tebe, tak prostě zmizím." A pak jsem začala bezmocně vzly­kat. Ale mezi svými vzlyky jsem se slyšela, jak říkám: „Nemůžu přenášet tohle bláznění na tebe, Jimmy, to nemůžu!"

„Můžeš na mě přenášet všechno, Barbaro," řekl Jim. „Jsme přece přátelé. Ale připadám si tak bezmoc­ný, když začneš s tímhletím. Nemůžu ti pomoct. Ne­můžu udělat nic." A pak vstal a odešel rychle do svého pokoje.

Tak jsem se naučila zůstat dál od něho během těch příšerných okamžiků, které byly jako záchvaty, kdy jsem necítila nic jiného než svou nemoc. Ale když jsem ten večer konečně přestala plakat, Jim se vrátil a přinesl mi šálek horkého kakaa.

„Nechtěl jsem tě opustit, Barbaro," řekl, „ale ne­mohl jsem to snést. Doufám, že se nezlobíš."

Podívala jsem se na něj očima plnýma slz, nových slz, - slz nad ním, ne nad sebou. „Jak bych se mohla zlobit? Vždyť mi pomáháš zachránit můj život. Tohle už nikdy nechci udělat, Jime, nikdy!"

Když myslím na Jima teď, musím myslet na to, jak jsme se spolu smáli. Ale jestli jsem někdy chtěla zapomenout na věkový rozdíl mezi námi, zkušenosti z našich společných chvil mě vždycky vrátily zpátky

do reality.

Jednou jsme vedle sebe malovali při výtvarné terapii. Šla jsem ke gramofonu, abych vyměnila desku.

Jim se zájmem poslouchal, když jsme oba pokračovali

v malování.

„To je pěkné, Barbaro. Co je to?" zeptal se mě.

„Vivaldi."

„Vivaldi? To je někdo nový?"

„Jime, ty si děláš legraci, "zasmála jsem se.

Vivaldi pro něj mohl být nějaký nový Bruce Springsteen. Starou Barbaru by to bývalo mrzelo. Ta­hle se tomu jen zasmála.

A jindy jsme se spolu chytli. Byl jednou hrubý na spolupacienta, bývalého vojáka ve Vietnamu. Napadl toho Earla za to, že ten viděl mužnost v bojování, v pa­triotismu. Ale já věděla, že tohle bylo všechno, co děla­lo Earla Earlem. Neměl ani peníze, ani postavení, ani vzdělání, aby se té válce vyhnul. A já měla podezření, že Jim tohle všechno měl. A tak jsem ho napadla s ta­kovou zuřivostí, jakou jsem nikdy předtím neprojevi­la. A pár dní jsme pak spolu nemluvili.

 

 

Jednou v prvním prosincovém týdnu se Jimovi po­dařilo lstivě vylákat propustku na odpoledne a mně ta­ky. Naobědvali jsme se v Greenwichi a já si připadala jako Simoně Signoretová ve filmu Místo nahoře, když jsem zachytila nesouhlasný pohled vrchního, který se zdál porovnávat můj a Jimův věk. Seděli jsme s Jimem v jednom zadním boxu těsně vedle sebe, smáli jsme se a dotýkali se navzájem jako puberťáci. Srdce mi poskočilo, když mě lehce políbil na rty. Měla jsem pocit jako při první puse na prvním randeti.

Potom se stala jedna prazvláštní věc. Musela jsem jít do umývárny a tam, na té restaurační, jasně osvě­tlené, vykachlíčkované a provoněné toaletě jsem si uvědomila, že za sebou můžu zamknout dveře. Mohla jsem se vyčurat v soukromí, bez obav, že na mě vpad­ne Iris nebo některá ze sester, aby zjistila, jestli jsem ještě naživu. Když jsem se vrátila zpátky ke stolu, po­věděla jsem Jimovi, jaká je to nádhera mít soukromí na toaletě. Člověku stačí tak málo ke štěstí, když má pocit zoufalství.

Ta toaleta mi připomněla můj někdejší život a Ji­movi jsem řekla: „Oni prostě nevědí, nevědí, že jsem vždycky nebyla tak hrozná, slabá a ubohá. Ach, Jime, já mívala skutečný život a oni nevědí, jak strašně ho postrádám, jak strašně si přeju být zdravá. Ale úplně celá, ne jako zlomek sebe samé, ne jako troska. Ach, oni nevědí, jaká já bývala ženská."

Po několika vteřinách se na mě podíval a řekl: „Já vím, kolik jsi toho ztratila, když jsi tady. Daleko víc, než jsem ztratil já. Pro mě to není takový sestup dolů z kriminálů a z uhelných dolů, jenže pro tebe... Ve špitále by možná měli jako součást tvé terapie poznat tak čtyři tvoje přátele." Tohle řekl tak naivně a tak vážně. „A ti tvoji přátelé by mohli Julii povědět, jaká osobnost jsi byla dřív, povědět všem, že jsi nebyla vždycky nemocná."

Skoro jsem zalapala po dechu. Tolik jsem ho v té chvíli milovala. Jim mě chápal. Chápal moji ztrátu - ztrátu sebe samé, svého života. A nabízel mi naivní, ale nádherné řešení. Zapomenout na rvačky, na žárli­vost, na výpady proti druhému nebo zase vzájemné vy­hýbání, když jsme byli ublížení nebo vzteklí. V tom skřípění, a skřípalo to často, jsme tam byli jeden pro druhého. A nijak se nedá změřit hodnota toho sladké­ho pocitu, že někomu záleží na vašem životě i upro­střed samé chorobnosti. Právě ta hřejivost, to sdílení a ten smích, a především ta něžnost, to nás nakonec zachraňovalo.

Ale Jim mě nechápal ve všem. Vždycky jsem bý­vala dost nekoordinovaná, byla jsem ten typ ženské, které padá všechno z ruky a které přátelé říkají: „Pro­sím tě, nepomáhej mi s nádobím!" Mně prostě padaly z ruky a rozsypávaly se věci - kafe i cigaretový popel - v jednom kuse. Nebyla jsem nejspíš v dostatečném styku se svým okolím. A Jim pozoroval tuhle moji stránku se zmateným úžasem. Nesrovnávalo se to s je­ho představou mé newyorské osobnosti. To dopoledne jsem se zařekla, že až půjdeme na oběd, nenatropím tam žádnou paseku, a když jsme po obědě odcházeli, prohlásila jsem, pyšná sama na sebe: „Jime, uvědomu­ješ si, že jsem nic nerozsypala, neupustila, neumazala ani nerozbila?"

„To ne," usmál se široce, „ale brčko od tvé coca-coly trčí mezi stránkami Pabla Nerudy."

A smál se a smál. Julie se se mnou může namáhat třicet let, jak řekl, ale nikdy si neporadí s touhle mojí slabostí. „Jsi prostě cvok," řekl mi, objal mě kolem ra­men a tak jsme žvatlali a hihňali se celou cestu zpátky až do špitálu. Zase jsme přišli pozdě, až po zvonění, ale co z toho? Naše vina to nebyla, že slunce zapadalo už v půl páté.

Ten večer jsem byla ve svém pokoji a přehrávala jsem si v hlavě náš společný den, když jsem k svému úžasu slyšela Jima, jak před mými dveřmi mluví s Ka­ty, s tou patnáctiletou studentkou, o tom, jak by s ní uprostřed zimy strávil noc ve spacím pytli poblíž oceá­nu. Nemohla jsem to vydržet. Zesinala jsem. Jak mohl? Po tomhle odpoledni... Odmítla jsem s ním mluvit po celý zbytek večera.

„Jestli se mnou nebudeš mluvit teď," zavolal na mě, když jsem mašírovala kolem do denní místnosti a ignorovala ho, „tak spolu nebudeme mluvit už nikdy, Barbaro!"

„Na tom mi nezáleží," odsekla jsem. „Dej mi po­koj! Jak jsi mohl, Jime? Jak jsi mohl? Nemohl jsi s ní fantazírovat někde jinde?"

„Bylo to jenom fantazírování. Nevěděl jsem, že jsi ve svém pokoji."

„Je to otázka stylu, Jime. Zřejmě tenhle den zna­menal víc pro mě než pro tebe."

Nakonec tiše řekl: „Je jí patnáct let, Barbaro. A kromě toho bych opravdu rád s někým spal na bře­hu moře, a ty nejsi ten typ. Ty máš ráda obsluhu do po­koje."

Na tohle nebyla odpověď. Byla jsem zdrcená. Šla jsem do svého pokoje a dostala jsem hysterický zá­chvat zuřivosti. Trvalo to ještě pár dní, než jsme se s Jimem zase spřátelili.

Stala se ze mne profesionálka v ústavním výměn­ném kšeftování, v tom světě, kde cigarety jsou říšskou měnou a různé značky mají různou hodnotu. Jednou večer jsem se ocitla bez cigaret a řekla jsem Laře, že když mi jednu dá, odpustím jí těch deset centů, které mi dluží za telefon. Jim mě zaslechl a poznamenal: „Víš, Barbaro, na tom je něco nádherného i něco hroz­ného zároveň, pozorovat ženskou, jako jsi ty, jak lpí na životě v tomhle špitále."

Jestli jsem už nedokázala udržovat vztah se svě­tem fungujících lidí, pořád ještě jsem na životě oprav­du lpěla vší silou. A jestli jsem musela zúžit své parametry a zoufale se snažit přežít ve špitále, abych získa­la zpátky pocit sebe samé, tak jsem se o to snažila. Třeba jednou budu zase fungovat „tam venku". Nebyla jsem si tím jistá.

Jednoho dne jsem dostala dopis od CBS, ve kte­rém mi psali, že mě nominovali na dvě Emky za jeden film, který jsem dělala před rokem. Jima to vzrušilo za mě. Za pár dní pro mě přišla nádherná kytka. Nechá­pala jsem to. Narozeniny jsem ještě neměla. Proč by mi někdo posílal květiny? Debbie, vrchní sestra, která mi je podávala, zatímco Jim postával poblíž, mi řekla: „To je za ty Emky, Barbaro. Jsme na vás tak pyšní. Po­děkujte Jimovi. Byl to jeho nápad. Ale jsou od nás od všech." Zrudla jsem rozpaky i radostí a poděkovala jsem jim všem.

Ten večer po večeři mi Jim řekl, že ví, jak velká událost by to byla, kdybych byla v New Yorku, dvě nominace na Emku, party na oslavu šampaňským. On že mi může dát jenom kytku. Odpověděla jsem mu, že člověk zřídkakdy dostane šampaňské, i když vyhraje. „Tohle je krásnější než cokoli, co mohl kdokoli udělat v New Yorku," řekla jsem mu. „Mockrát ti děkuju." Běžela jsem do svého pokoje a brečela jsem tam a brečela. Později tu noc můj malý a tmavý pokojík vo­něl tak sladce a svěže a růžové chryzantémy a žluté kopretiny se na mě usmívaly, jako by mi říkaly: „My víme, že působíme radost." Když jsem usínala, mumla­la jsem si: „Děkuju vám, Debbie, děkuju vám, Rogere, děkuju, Jeffe. Ale nejvíc ze všech děkuju tobě, Jime."

 

 

Barry a Liza Travisovi, Mark a Paula Sondheimovi pro mě přijeli z města, aby mě vzali na večeři; byla to moje propustka na vycházku s přáteli z vnějšího světa. To odpoledne jsem byla při svém sezení s Julií hrozně rozčilená a ona se mě zeptala: „Jaká budete dneska večer?"

„Fajn," odpověděla jsem. „Budu fajn. Moji přátelé si zaslouží tu nejlepší Barbaru, jakou dokážu předvést. Už proto, že se sem štrapicírujou celou cestu z New Jersey."

„Tenhle newyorský výraz neznám," řekla Julie. „Co to znamená štrapicírovat?"

„Ach, Julie," zasmála jsem se, „to není newyorský výraz. Spíš židovský. Vy taky něco nevíte?" Na chvíli jsem předstírala pohoršení, ale pak jsem se znovu ro­zesmála. Ona se usmála a pak se rozesmála taky. Byl to okamžik hřejivého pochopení mezi námi. Říkávala jsem jí, že je jako ze středověku, že je barbarka; ona mi říkala, že umřu v temných komorách. Ale teď jsme se obě společně smály, četly jsme si navzájem své myšlenky a věděly jsme, že jsme nějak dokázaly pře­mostit obrovskou propast mezi našimi dvěma světy.

Ten večer jsem se měla nádherně. Paula mi při­nesla kytku, Líza stříbrné srdíčko. Když jsem s Lížou před několika dny telefonovala, řekla jsem jí, že si při­padám jako Plechový lesník, který neměl srdce. „Tumáš, dokud nebudeš mít svoje vlastní," řekla mi se svým dárkem. Cítila jsem se s nimi dobře a přirozeně. Jenže po tom setkání s nimi, kdy jsem naplňovala svou prázdnotu jejich láskou a kdy jsem poslouchala o jejich životech, jsem si připadala ještě prázdnější. Oni byli odchylka. Normou byla choroba. A částí své bytosti jsem je nenáviděla za to, že mají jeden druhé­ho, že jsou zdraví, že mají v životě úspěch. Kdežto já jsem si to zpackala. Když jsem s nimi seděla u večeře, nemohla jsem uvěřit, že jsem ten den o něco dřív jedla s Iris a s Rogerem. Jim v tom chorobném světě pro mně znamenal zdraví.

A choroba jako norma je reálná složka života ve špitále. Dopisy a návštěvy mých přátel mi vždycky při­pomínaly, že existuje nějaký svět, k němuž jsem kdysi patřila i já - a že ten svět pořád ještě trvá. Jenže s tou chorobou všude kolem sebe jsem s tím světem ztratila spojení. Mohla jsem mít nějaký vztah jenom k životu ve špitále. Bylo to lepší než nicota, kterou jsem pro svůj život očekávala, až ze špitálu odejdu. Věděla jsem, že budu muset všechno znovu začít z ničeho, a měla jsem strach, že ta strašná, ta potřebná část mé bytosti nebude schopná začínat znovu sama.

Když jsem zrovna nemluvila s Julií nebo s Jimem, doopravdy jsem nefungovala. Ale snažila jsem se vyplnit prázdné hodiny malováním, vařením, čtením - čímkoli. Stěžovala jsem si Julii, ventilovala jsem své názory na pátečních schůzích v hale, pokoušela jsem se věci měnit. Jestliže špitál byl mým světem, chtěla jsem do toho světa aspoň trochu mluvit. Jim o to ne­měl zájem. Každý den prospal hodiny na gauči před svým pokojem. Protivila se mi ta ústavní plíseň, kte­rou jsem ho viděla obrůstat, to jeho propadání do špitálnického světa. Strávil už v kriminálech a špitálech tolik měsíců. „Dělej něco - čti, piš!" naléhala jsem na něj znovu a znovu.

„Dej mi pokoj, Barbaro. Nemůžu už dál bojovat, nebo se prát s Joyce. Nerejpej do mě. Nesluší ti to. Ne­hraj si na mámu!"

„Hraju si snad na mámu?" zeptala jsem se Julie. Působilo mi starost, že moje přátelství s Jimem pro mě začíná být příliš důležité, že moje uzdravení má až moc co dělat s ním.

Julie mě ujistila, že kdybych byla tak nemocná, jak si myslím, nedokázala bych reagovat ani na Jima. Ale ať jsem chtěla při našich sezeních sebevíc mluvit o něm, terapii měla na starosti Julie a podle ní teď byl hlavním tématem našich diskusí Erik. Bylo to pomalé a obtížné a zarmoutilo mě to, když jsem si uvědomila, že nenastane žádný magický okamžik osvícení, chvíle, kdy najednou vyskočím a zvolám: „Heuréka! Mám to! Mám! Když mi bylo šest, můj otec řekl tohle, matka udělala tamhleto, a proto jsem poslouchala Erika. Pro­to si část mé bytosti myslí, že nemoc a závislost jsou pro mě přirozenější než zdraví!" Kdepak, řekla mi Ju­lie, žádný magický den nepřijde, žádný dramatický moment jako ve filmu, kde hysterická ženská vstane z křesla na kolečkách a řekne Sigmundovi: „Já cho­dím! Já můžu chodit!" Takhle snadné to nebude. Jenže já pořád dál toužila po zázraku.

Byl studený prosincový den. Od okna Juliiny ordi­nace odskakovaly sněhové krupky a to mi připomnělo, že jsem do téhle nemocnice přišla v září. „Roční obdo­bí se mění rychleji než já," posteskla jsem si zoufale.

Julie si položila nohy na psací stůl. „Proč si myslí­te, že jste se nechtěla za Erika vdát?" začala. Chtěla vědět, kdy a jak se proměnil z milence ve zlosyna, a proč jsem nepozorovala tuhle jeho proměnu dřív.

„Já vím, že si myslíte, že to bylo proto, poněvadž jsem ho někde v hloubce svého podvědomí nebo nevě­domí či čeho podezírala z nějakých temných a zlověst­ných spádů. Jenže tak to myslím nebylo, Julie. Mys­lím, že jsem se prostě vdávat nechtěla. Zdá se mi, že ten největší důvod pro manželství jsou vždycky děti, a protože jsme na děti byli moc staří, byla jsem šťast­ná, ohromně šťastná v životě, jaký jsme vedli."

„Až na to, že jste nemohla jít do obchodního domu nebo do restaurace nebo přejít ulici, protože vás tak paralyzovala úzkost."

Začala jsem být netrpělivá a vpadla jsem jí do ře­či: „Ale to přece nebylo kvůli Erikovi, ne? To všechno začalo dávno předtím, než jsem ho vůbec poznala. Při­pouštím, že se to zhoršilo, když jsme spolu začali žít, jenže jsem si nikdy nemyslela, že Erik je příčina mé úzkosti. Vždycky jsem měla na mysli spoustu věcí - své zaměstnání, své rodiče, život. Vlastně jsem vždy­cky měla o úzkosti svou teorii. Došla jsem k názoru, že moje úzkost vždycky vzrůstá přímo úměrně k absenci Richarda Nixona v mém životě."

Julie se začala usmívat. Věděla, kam mířím.

„Když byl u vesla, lhal, podváděl a snažil se zničit ústavu, tak jsem zuřila, ale nepociťovala jsem žádnou úzkost. Když pak v roce 1974 rezignoval, přísahám vám, že právě tehdy to s mou úzkostí začalo vypadat opravdu zle. A co víc, vsadím se, že já nejsem jediná osoba, která tu chodí kolem a je psychologicky zmrza­čená absencí Richarda Nixona ve svém životě. Co si o tom myslíte?"

„Myslím, že Nixon byl pro spoustu lidí naprosto přijatelným terčem pro vylití jejich vzteku," řekla Ju­lie. „Ale nenaznačujete tím, jak doufám, že by se měl vrátit na politickou scénu, jen abyste se vy mohla cítit líp."

„Ach, Julie, vždyt si dělám legraci. Udělala jsem si obětní beránky ze svých rodičů, z valia, z Erika. Proč ne ze zdiskreditovaného prezidenta? Ale je to pravda. Já ho vážně postrádám."

„Takhle i já," usmála se Julie. „Ale vraťme se k Erikovi."

„Toho postrádám taky. Ne toho ďábelsky sadistic­kého a destruktivního Erika, ale člověka, který býval můj milenec, můj přítel. Byl to nejchytřejší muž, jaké­ho jsem kdy poznala. A ten nejněžnější. Pořád ještě nevím, co se to vlastně stalo."

„No, pár stop jste mi poskytla," začala Julie poma­lu. „Byl na vás ve všem závislý, Barbaro. Ať šlo o pení­ze, o klienty, o přátele, o byt, o domek na pláži, o lásku, o kamarádství i o sex. Viděl ve vás celý svůj svět."

„Tak proč se mě proboha snažil zničit? Proč mi ne­pomohl, když jsem byla nemocná?"

„Ze začátku vám pomáhal," odpověděla Julie chladně a pak mi připomněla ty vitamíny, neloupanou rýži, všechny ty nákupy. „Dokonce věřil, jak myslím, že vám pomáhá, když si začal hrát na psychoanalyti­ka, když vás nutil vzpomínat si na bolestivé věci, vy­jádřit je, vracet se k nim do dětství. To byla velice ne­bezpečná hra, Barbaro, a tehdy se věci vymkly z kon­troly."

„Ale proč mi říkal, že jsem beznadějný případ a schizofrenička, že mě čeká lobotomie, že mě každý nenávidí. Prosila jsem, aby mě odvezl do špitálu. Proč to neudělal? Proč mě držel zamčenou v tom bytě? Proč se mě snažil zničit?"

„O tomhle jsem hodně přemýšlela, Barbaro. Mys­lím si, že musel dostat tak hrozný strach, až z toho zpanikařil. Bál se, že kdybyste byla nemocná, ztratil by všechno, a proto vás tam držel. A taky myslím, že opravdu začal věřit tomu, že vy ničíte jeho. To ho tak rozzuřilo, že proti vám zaútočil. Sáhl k násilí ve snaze mít vás pod kontrolou."

„Ale proč jsem si to nechala líbit? Chtěla jsem snad být pod kontrolou? Byla to ta část mé bytosti, kte­rá chce být závislá, ta zlá holčička, která chce být po­trestaná?"

„Opravdu, Barbaro, neměla byste mluvit o své zá­vislosti jenom proto, že o ní mluvil Erik. Ten byl dale­ko závislejší na vás než vy na něm, i když dal do po­řádku ten domek, staral se o kytky a řídil vůz. Závisel na vás celým svým světem - a to byl váš svět, Barba­ro. Jenže si myslím, že podvědomě nemohl žít v tako­véhle závislosti. Pokoušel se ji zamaskovat sám před sebou i před vámi tím, že dělal všechny ty věci, které dělal; tím, že vám přidělil roli závislé osoby. A vy jste byla ochotná tu roli přijmout. V jistém smyslu jste oba hráli falešný part, jenže jeho sebeklam byl daleko hlubší než váš, pro něho daleko nezbytnější. A když si myslel, že vaše nemoc ohrožuje jeho bezpečí, jeho emocionální a finanční bezpečí, probudilo to v něm tu jeho temnou a strašnou stránku, tu stránku, mohu do­dat, která v něm vždycky pod povrchem byla. A já jsem přesvědčená, Barbaro, že částí své bytosti jste to věděla. To byl jeden z důvodů, proč vaše úzkost vzrů­stala."

Poslouchala jsem ji a vrtěla jsem hlavou. Ne, Julie to nepochopila. Erik se přece změnil zdánlivě přes noc. Nemohla jsem si vzpomenout, že bych si o něm někdy jen myslela, že má nějakou temnou stránku, dokud se nepokusil ublížit mi. „Ale, Julie," namítla jsem, „co všichni moji přátelé? Vždyť ti ho měli rádi. Nebylo nic takového, aby sedali kolem mě a naléhali na mě: Měla bys to skončit s tím hrozným psychopatem. Vím, že ho měli rádi. Obalamutil tedy i je."

„Mám pocit, že jste Erika svým přátelům vnutila, Barbaro. Měli ho rádi, protože milovali vás, chtěli, aby­ste byla šťastná, a zdrželi se úsudku o něm kvůli vám. Zdá se mi, že jste je z toho dokonce podezírala, právě tak jako se mi zdá, že jste někdy měla podezření, že něco není docela v pořádku s Erikem i s vaším vzájem­ným vztahem. Pověděla jste mi o jeho ex-manželkách, o jeho dítěti, které nikdy nenavštěvoval, o tom, že ne­měl žádné přátele."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Ne že bych vzdorova­la vaší terapii nebo že bych byla paličatá, Julie. Ale já to takhle prostě nevidím. Já ho milovala. Byla jsem šťastná. Valium mi přece nemohlo zakrýt tolik věcí o něm. Či mohlo?"

„Barbaro," řekla Julie tiše, „víme, kolik věcí vám valium zakrylo o vás samé."

Svět Severní šestky, svět Joea, Rogera a Iris, byl od nás daleko, když jsme tam spolu seděly. Sníh umrzlý v krupky teď tloukl do okna a já si uvědomila, že už mluvíme přes hodinu. Ale Julie nijak nenaznačo­vala, že by sezení chtěla skončit.

„Musím se s tímhle vypořádat, Julie," řekla jsem. „Pomozte mi. Nemůžu žít v tomhle zmatku. Jak jsem mohla pět let žít s člověkem tak těžce postiženým a ne­vědět o tom?"

Opřela se dozadu a sundala nohy z psacího stolu. Pak se dlouze napila své pepsi. Viděla jsem, že hledá slova, jak mi povědět něco důležitého, něco velice důle­žitého.

„Já myslím, že v části své bytosti jste si to uvědo­movala," začala. „Ale u Erika to vypadá, jako by pro jeho potíže i zkušení lékaři na klinikách těžko nachá­zeli diagnózu. A dál to bylo komplikováno tím, že byl hrozně hladký a zdál se tak normální. Neprojevoval žádné známky úzkosti a na pohled ani viny. Proto vám mohl říkat a sám tomu opravdu věřit, že neudělal nic, aby vám ublížil."

„Ale jak jsem mohla takovéhleho člověka milo­vat?" podivila jsem se.

„Nesmíte na sebe být příliš tvrdá. Musíte přestat myslet v černobílých kontrastech. Když si o něm bude­te myslet, že byl vtělené dobro, budete vyčítat sama so­bě, že jste ho dohnala k šílenství. Jenže ty jeho potíže tady byly vždycky. Kdybyste se byli spolu srazili nebo rozešli z jakéhokoli důvodu, potíže by se byly patrně vynořily v nějaké formě násilí. A když si o něm budete myslet, že byl vtělená špatnost, budete vyčítat sama sobě, že jste ho milovala. Tím ani oním způsobem ne­můžete nic získat. On byl totiž obojí, Barbaro. Svět je takový, jaký je, nedokonalý, svět lidí - ne hrdinů, ani padouchů, prostě lidí. A vy se musíte naučit tohle při­jmout, sama v sobě i v lidech, které máte ráda. Jenom děti si idealizují své rodiče a své kamarády. Jste dost silná, abyste lidi viděla, jací jsou, ne jaké byste je chtě­la mít."

„A já Erika viděla, jakého jsem ho chtěla mít?" „Ano," přisvědčila Julie. „Víte o něm, kde je teď? Je pořád v Bostonu?"

„Myslím. Co na tom záleží?"

„Blíží se totiž vaše narozeniny a mně se zdá, že by nebylo špatné, kdybych vám dala propustku na cestu do New Yorku, abyste je mohla oslavit tam. Už je na­čase, Barbaro. Přemýšlejte o tom. Teď radši už běžte. Je dost pozdě a zmeškala byste večeři."

Tu noc jsem ve tmě svého pokoje přemýšlela o tom, co mi Julie řekla. Kdybych jela do New Yorku, přece jen bych netrávila své narozeniny v tomhle špi­tále. Když jsem byla s Julií, dávala mi pocit síly, pocit, že bych to dokázala. Ale dokázala bych to sama? Doká­zala bych někdy opustit tenhle špitál nadobro, provést všechny ty změny, které na mně požadovala, naučit se žít s dvojznačností, přijmout své vlastní nedostatky a rozporuplné pocity vůči lidem, které miluji? Dokáza­la bych někdy stát se zase celistvou osobností?

Milovala jsem takového muže, jako byl Erik. Teď jediný muž na světě, který pro mě něco znamenal, byl pětadvacetiletý duševně chorý pacient. A Julie si mys­lela, že jsem natolik zdravá, abych si jela oslavit naro­zeniny domů.

 

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->