<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

11.

 

Narozeniny

 

 

Byly to moje narozeniny. Bylo mi jednačtyřicet a žila jsem v ústavu pro duševně choré. Jim mě nikdy nene­chal vyhnout se tomu tím, že jsem Severní šestce říka­la psychiatrická klinika. „Barbaro," smál se tomu, „jsi v ústavu, bez ohledu na to, jak tomu říkáš. Je to ústav." A já si vzpomněla, jak mě napomínala Fran: „Buď realistická, Barbaro. Jeanie má rakovinu pankreasu. Proč nedokážeš čelit realitě?"

Jednačtyřicet. Četla jsem Přechod od Gail Sheehyové, ale věděla jsem, že všechno to, co se přihodilo mně, se nedalo přejít jako krize, kterou prošla Gail Sheehyová. Tohle nebyla žádná obyčejná krize střed­ního věku. Měla jsem stále potíže, větší potíže, než jsem si uvědomovala, když jsem před několika měsíci přišla do špitálu. Byl prosinec, devatenáctého prosin­ce. Zatracených jednačtyřicet let. A kam jsem se na své narozeniny chystala? Domů. Sama. Na svou první propustku. Na svůj první samostatný výlet. Šla jsem domů na dvanáctihodinovou propustku, domů z cvokárny. Úžasné!

Nezavolala jsem nikomu ze svých přátel, ani Edii ne. Rozhodla jsem se, že strávím tyhle narozeniny sa­ma ve svém bytě. Návštěvy starých přátel a mé nové vztahy ve špitále mi dokazovaly, že jsem schopna na­vázat kontakt, když jsem s lidmi. Moje otupělost, ten pocit ztráty kontaktu se zhoršoval, když jsem byla sa­ma. Teď jsem si to chtěla přezkoušet.

Večer před mým narozeninovým výletem mi Jim dal básničku, kterou mi věnoval. Teď byly dvě hodiny ráno a já ležela v posteli, porušila jsem pravidla a četla jsem si ty verše při rozsvíceném světle. Přes lampičku jsem dala ručník, aby mě Mae nenachytala.

 

V líbeznosti zdravého rozumu

tkví tíha neklidu, aby mi dala uvidět

tu druhou stranu, kde i já kdysi tkvěl

v nepopiratelném popření toho, v čem jsem viděl zdra­ví.

Ale podpírat přítelkyni je tíha bez tíže,

neboť má láska má kořeny v tvém srdci.

Tvůj šepot o nedotknutelných dilematech není než

hádankou v mé mysli, neboť tvá podstata tkví

v pozemském čase.

A zdraví nejenom vejde do rýmu líbezné samoty,

ale do tance se mnou jako staré přítelkyně z dětství, Mary a Alice.

 

Bylo mi lehko u srdce. Jim i při vší své bolesti třetí hospitalizace mi z hloubi svého srdce napsal tuhle bás­ničku. Dala jsem si ji do zásuvky, kam jsem si schová­vala všechny jeho verše. Chtěla jsem si je vzít s sebou a číst si je ve vlaku. Jestliže jsem se sama sobě ztrati­la, chtěla jsem si číst jeho líbezná slova, myslet na je­ho lásku, myslet na jeho talent a doufat, že on se uzdraví a dostane se z tohohle místa. Upadla jsem do bezesného spánku v dychtivém očekávání příštího jitra.

Když jsem se tu neděli brzy ráno probudila, myš­lenky se mi v hlavě honily o závod. Vlak, nádraží, ta­xík, můj byt - jak tohle všechno zmůžu sama! V bytě bude tak ticho, tak prázdno. Bude tam taky špína. Vý­borně, vyčistím to tam, vydrhnu ty démony, spláchnu ty násilnosti, paní Drátěnkou jizvy, panem Saponátem vzpomínky, a všechno bude zase svěží a jasné a nové. Budu taky muset vymazat to štěstí a tu lásku, která ten byt naplňovala za dobrých časů, jenže na to jsem nemyslela.

Na dveře mého pokoje zaklepal Don, strčil dovnitř hlavu a pobízel mě, abych vstala a přivítala den. Je půl osmé, za dvacet minut je snídaně, a mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám. Je to nový začátek, připomenul mi. Dnešek je veliký den.

Strčila jsem do své jasně červené brašny Jimovy básně, jeho výtisk Pabla Nerudy a pár svých malovánek. V případě nějaké krize mé totožnosti mi měly při­pomenout, kdo vlastně jsem. Plechový lesník, Mon­strum, portréty Jima, kresba Dona - tohle v té braš­ně, ve které jsem kdysi nosila tenisové rakety, scéná­ře, lejstra a smlouvy. Přidala jsem k nim jako společ­níky svoje verše a své malůvky, aby svědčily o mém „novém já", jak tomu říkala Julie. Dokážu to, umiňovala jsem si. Dvanáct hodin není tak dlouhá doba. Uklidím v bytě, půjdu do kina nebo si možná zajdu na výstavu Picassa v Muzeu moderního umění. Nebude tam nikdo, aby mi pomohl. Ani žádné pilulky. Jenom já sama.

Široké úsměvy u snídaně, každý s přáním všeho nejlepšího k narozeninám. Třebaže tradice vyžadova­la, aby se pro pacienty, oslavující narozeniny a výročí ve špitále, pekly při pracovní terapii v kuchyni dorty, řekla jsem všem, že žádný dort nechci. Nechtěla jsem mít nic společného s ústavními narozeninami. Jejich blahopřání mi stačila. A kromě toho jsem tam neměla být, abych ten dort snědla.

Hrnek od kafe jsem vrátila na kuchyňské okénko přesně v osm pětadvacet, když servírka zahulákala: „Nádobí vrátit, všichni!" Upustila jsem od svého ob­vyklého vzdorovitého gesta čekání až do osmi třicet - za 260 dolarů denně jsem obvykle pila kafe, kdy se mi zachtělo - a šla jsem do svého pokoje a začala jsem se oblékat. To ráno jsem neměla čas na to, abych si hrála na Jacka Nicholsona. Vzala jsem si na sebe „zdravé" šaty, žádné „nemocné". Chtěla jsem vypadat tak, jako bych patřila do New Yorku. I když jsem nevě­děla, kdo vlastně jsem, chtěla jsem hrát tuhle roli.

Když jsem se to ráno oblékala, uvědomila jsem si, že už uplynuly tři měsíce, co jsem nebyla doma. Ta myšlenka mě napadla jakoby poprvé. Jsi v ústavu už skoro tři měsíce. Jaký bude ten náraz reality? Jak se budeš cítit v tom bytě? Všechny tyhle myšlenky jsem hodila za hlavu. Chtěla jsem to vzít krok za krokem. Kromě toho by mě Julie nepustila do velkého města, kdyby si nemyslela, že to zvládnu.

Zapsala jsem se v kanceláři sester a všichni členo­vé mé ústavní rodiny se vyhrnuli zpoza té zasklené ku­kaně, která je chránila před násilím špitálního světa. Objímali mě a líbali a přáli mi hodně štěstí k narozeni­nám, a abych si ten den dobře užila. Rozloučila jsem se s Jimem s vybídnutím, aby se moc nezdržoval v ha­le, zatímco budu pryč. Políbil mě k narozeninám na tvář a požádal mě, abych mu přinesla dárkový balíček pistáciových oříšků a meruněk.

Don mě vyprovodil dlouhou chodbou k hlavním dveřím. V jedné ruce jsem držela brašnu s důkazy své totožnosti; za druhou mě vedl Don. Vytáhl velký sva­zek klíčů připevněný ke svému opasku a otevřel dveře. Dal mi pusu a šťastně se usmál. „Vy to dokážete, Bar­baro," řekl. „Užijte si to. Ať máte narozeniny jakse­patří, a dávejte na sebe pozor. Zavolejte, kdybyste ně­koho z nás potřebovala. Nezapomeňte, že to není známka slabosti. Zavolejte, kdybyste potřebovala po­moc!"

Načerpala jsem odněkud sílu, z nějaké části své bytosti, se kterou jsem nikdy nebyla ve styku, a řekla jsem mu: „Buďte bez starosti, Done, ale stejně vám děkuju." A náhle jsem uslyšela zaklapnutí zámku zevnitř a stála jsem před výtahem. Rozhodla jsem se, že se bu­du chovat energicky a činorodě. Šla jsem do práce. By­la jsem na cestě za něčím důležitým. Šla jsem domů.

Taxík čekal před hlavním vchodem nemocnice. Prošla jsem kolem přijímací kanceláře a v hlavě mi to začalo bzučet vzpomínkami, vzpomínkami na tu noc, kdy mě Edie s Jonathanem našli spoutanou v mém by­tě. Vklouzla jsem rychle na zadní sedadlo taxíku, stále svírajíc brašnu s důkazy své totožnosti, a zabouchla jsem za sebou dveře, jak jsem doufala, autoritativně.

Řidička, pěkně oblečená žena, na mě začala mlu­vit z předního sedadla. „Není tenhle špitál hrůza? Pra­covala jsem tam patnáct let a nikdy na to nezapome­nu. Něco vám řeknu, paní, děkujte své šťastné planetě, že nejste jedna z nich. Duševní nemoc není jako jiná nemoc. Těmhle lidem není pomoci. Vždycky když se večír vrátím domů, děkuju pánubohu, že nejsem sama zavřená na jednom z těch jejich oddělení. Jsou to ti největší chudáci na světě. Měla byste taky děkovat pá­nubohu, že tam nejste pacientka. To je teda něco, to vám řeknu. Prostě něco." Přikývla jsem vědoucně, ote­vřela jsem zip své brašny a pustila jsem se do čtení Nerudy, dřív než se mě začne vyptávat, kde pracuj u. Není to na mně vidět, pomyslela jsem si. Vypadám normálně.

Seděla jsem na skoro prázdném nádraží a čekala jsem na vlak. V neděli nejezdilo z okolí mnoho lidí do New Yorku. Myslela jsem, že si koupím nedělní Timesy, ale rozhodla jsem se, že radši ne. Chtěla jsem všechno vidět, zažít tenhle den, vlak, jeho sedadla, lidi, dívat se z okna, čichat ten vzduch. Seděla jsem tedy strnule a všechno jsem do sebe vsakovala.

Pak začala ta hrůza. Začala jsem se rozplývat. Sáhla jsem do brašny pro své důkazy totožnosti a pro­hlížela jsem si své kresby Jima a Julie. Vytáhla jsem si skicák a začala jsem kreslit tváře lidí na nádraží. Soustřeď se, Barbaro! Kreslení tě vždycky přivede zpátky. Prostě kresli dál! Já vím, co mi to děláš, řekla jsem sama sobě, když mi začalo bušit srdce. Máš strach. Není tu žádný Jim, žádná Julie, žádný Erik. Jestli zvítězíš ty, budu muset já strávit zbytek života po špitálech. Letěla jsem přece sama do Evropy, chodi­la jsem sama, pracovala jsem sama. Já tě sakra ještě přemůžu. Přemůžu tě!

Ve vlaku byl větší nával, než jsem si představova­la. Byla jsem šťastná, že jsem v tom davu a že poslou­chám konverzaci ostatních lidí. O čem vlastně lidi tady kolem mluvili? Obrátila jsem se, abych se podívala z okna. Kde jsem to byla celé ty měsíce? Kam jsem to sakra jela? Vlak byl rychlík, a když se řítil předměst­skými městečky, vzpomněla jsem si, jak jsem poprvé jela sama do New Yorku, před mnoha lety z Vassaru. Velkoměsto na mě vždycky působilo jako magnet, při­tahovalo mě odevšad, kde jsem byla, abych tam přijela žít, pracovat, milovat. Z domova, z vysoké školy, z prázdnin i z krásnějších míst, vždycky zpátky do New Yorku. Ten magnet musel zapůsobit i dnes. Dou­fala jsem, že se večer nebudu chtít vrátit do Greenwiche, že bude stačit jediný pohled na to moje velkoměs­to a budu k němu zase připoutaná. Že zavolám Julii a Dona. Řeknu jim, ať mi spakují věci. A pošlou mi je do New Yorku. Zůstanu doma. Už žádné špitály. K to­mu nedojde.

Když vlak do New Yorku dorazil, vykročila jsem po perónu a svírala jsem svou červenou brašnu. V hla­vě mi zněla slova Pabla Nerudy: „Nemám ponětí, co se to stalo, ale nejsem to už já." Nohy mě nesly nádražím Grand Central. Bylo vždycky tak obrovské? Těch pár lidí tam vypadalo jako studenti z koleje, kteří přijeli do velkého města za nějakou prázdninovou taškařicí. Amplióny tam vysílaly tóny písní „Vyzdobte síně" a „Tichá noci". Kde jsem to vlastně byla? Tím jsem si lámala hlavu. Je mi to vidět na obličeji? Pozná to kaž­dý? Jenom kolosální narcisismus, vyčetla jsem si, tě vede k pomyšlení, že lidi zajímá, kde jsi byla, kam jdeš, nebo dokonce kdo vůbec jsi. Prostě běž dál!

Taxík. Na Central Park West, prosím. Tuhle adre­su jsem nevyslovila už měsíce a teď mě šokovalo, jak automaticky to ze mne vyhrklo. Pozorovala jsem lidi procházející Čtyřicátou druhou ulicí. Zahnuli jsme na Osmou Avenue, projeli náměstím Columbus Circle a pak taxík zastavil. Byli jsme u cíle. Strnula jsem. Za­plať tomu taxikáři, Barbaro! Vystup! Tři měsíce. Kdo bude mít ve vrátnici službu? Byla jsem v Evropě, něco jsem psala; tohle mu řeknu. Ať jen někdo poznamená: „Dlouho jsme se neviděli." Budu mít tuhle odpověď. Ukázalo se, že službu měl prostomyslný Dennis, usmí­val se, jako by mě naposledy viděl včera. Třebaže jed­na sousedka posílala za mnou poštu, šla jsem stejné ke schránce a vybrala z ní hromadu účtů a pohlednic. Popovídala jsem si mile s Dennisem, když jsme výta­hem klouzali nahoru k mému poschodí.

Odemkla jsem dveře a vešla jsem do svého bytu. Čekala jsem tam spoušť, když jsem si vzpomněla, v ja­kém jsem byla stavu tu noc před třemi měsíci, když jsem odtamtud odcházela. Ale ne, všechno se tam pří­mo lesklo. Jak čistě a svěže všechno vypadalo! I kytky povyrostly. Samozřejmě, požádala jsem sousedku, aby je v mé nepřítomnosti zalévala. Proběhla jsem z obý­vacího pokoje do ložnice, do koupelny a zase zpátky do obýváku, dotýkala jsem se kytek, dívala jsem se na obrazy. Přistoupila jsem k oknům a zahleděla jsem se do slunného prosincového dopoledne. Někdo se roz­hodl překvapit mě a uklidit byt. Matka!

Co jsem měla dělat teď? Naplánovala jsem si, že oslavím své narozeniny očistou bytu od démonů. Neby­la jsem připravená na tak drastickou změnu svého rozvrhu. Bylo teprve dvanáct hodin a já před sebou měla osm hodin, abych se potulovala po New Yorku, abych si dělala, co budu chtít. Vytáhla jsem z brašny své obrazy a rozestavila jsem je kolem dokola, Plecho­vého lesníka vedle Picassovy litografie, Monstrum vedle Braquea. Byt vypadal jako důvěrně známý, ale přece jen jiný, jako nový i starý, jako můj i jako něko­ho jiného. Moje malby ze špitálu mu měly umožnit kontinuitu.

Seděla jsem na gauči s telefonem v ruce. Ne, tohle byl den mé samoty. Rozhodla jsem se, že nezavolám nikomu. Koupel. Chtěla jsem se vykoupat ve své vlast­ní vaně, aniž bych žádala Dona, aby mi odemkl dveře do koupelny. A mohla jsem si lehnout nahá na svou postel. Nehrozilo mi, že někdo vpadne bez ohlášení do­vnitř a že mi posvítí baterkou do obličeje, aby zkontro­loval, jak spím. Roztočila jsem kohoutky a pozorovala jsem, jak stoupá horká, kouřící voda. Ve vaně jsem pevně zavřela oči a snažila jsem se uvolnit, skoncovat s tou palčivostí v hlavě, najít klid. Ne, ne, nevracej se zpátky, Barbaro!

Po koupeli jsem si lehla na svou nádherně pevnou postel královských rozměrů, přikrytá jenom ruční­kem, a tenhle přepych ještě zvýšila ponurá vzpomínka na ten úzký hrbolatý kavalec, na kterém jsem spala už měsíce. Pak mi v hlavě svitlo. Jsem tady. Můžu si zamknout dveře. Nikdo mi sem nevrazí. Velice tiše jsem se rozplakala. Byly to slzy štěstí a úlevy, ale s ná­dechem smutku nad tím vším, co se předtím stalo. By­la jsem doma, ve svém bytě, pryč z toho chorobného prostředí. Byla jsem ve svém světě.

Myslela jsem, že jsem to dopoledne zlomila svému démonovi vaz. Netušila jsem tehdy, že mě bude mučit ještě celé měsíce. Nevěděla jsem, že ten pocit přeruše­ní kontaktu přetrvá dokonce v mém známém, v mém nejbezpečnějším prostředí. Věděla jsem to dopoledne pouze to, že je mi jednačtyřicet let a že musím bojovat proti sobě samé tak úporně, jak jsem ještě nikdy nebo­jovala. Ať už to znělo melodramaticky nebo ne, Don měl pravdu, když mi říkal, že budu muset bojovat za sebe i proti sobě stejně tvrdě, jako jsem bojovala proti špatným lidem. Jen kdybych byla věděla jak.

Ležela jsem tam asi hodinu. Pak jsem se posadila. Dobrá, řekla jsem si. New York čeká. Jde se oslavovat. Chystala jsem se vzít si šaty, které jsem právě ze sebe svlékla, když jsem si uvědomila: Tohle je můj byt. Mám tady svůj šatník. Můžu si na sebe vzít něco jiné­ho. Zapomněla jsem. Tohle jsem já. Bydlím tady. Mů­žu mít zpátky tu svobodu, o kterou jsem přišla ve špi­tále. Ale ať nejsi jako nějaký zotročený primitiv, které­ho z ochutnání svobody popadne amok. Upíjej, Barba­ro. Nechlemstej!

Moji dobrou náladu mi pokazil vztek na matku. Neocenila jsem její gesto. Znechutila mi můj den tím, že někomu dala uklidit byt. Pomyslela jsem si, že i v mých jednačtyřiceti se mi pořád plete do života, po­řád se mnou jedná jako s malou holkou. Byla to její chyba, nebo moje? Chtěla jsem se na to zeptat Julie. Ale už jsem slyšela její hlas: „Ničí chyba to není, Bar­baro. Prostě to tak je. Naučte se s tím žít!"

Vyšla jsem ven na ulici, dívala jsem se na lidi, jak se v to vlahé nedělní odpoledne procházejí parkem. A znovu mi bleskla hlavou myšlenka: Doufám, že to na mně není vidět, ten strach, ta hrůza, pravda o tom, kde jsem byla. Nesla jsem svůj skicák a Nerudovy verše jako své dva dobré přátele. Ti mě měli po měsíce pro­vázet všude, kam půjdu. Jako Julie a Jim a Don byli částí mého „nového já". Posmívala jsem se Julii za to, jakým způsobem se mluvilo o „já" na Severní šestce. Jako bych si takové „já" mohla koupit v obchodním do­mě. Jak proboha člověk najde „nové já" v jednačtyři­ceti? A co když se to staré já pořád ještě potlouká kolem a je připraveno rvát se, aby si uchránilo svoje úze­mí?

Žádné nářky, madam. Rovina sebelítosti se nebez­pečně blížila vrcholu, a tak jsem se rozhodla jít na oběd. Vešla jsem do velkého lahůdkářství v Padesáté sedmé ulici a opět jsem se snažila vypadat normálně. Nikdo nemusel vědět, že to bylo po měsících moje prv­ní samostatné jídlo mimo ústav. Viděla jsem lidi ve dvojicích a trojicích a s povděkem jsem se dívala i na jiné, kteří jedli sami. Dělají to, řekla jsem si, sedí a čtou, a jedí docela sami. O čem asi přemýšlejí? Říkají si: Já jsem já, já jsem já, já jsem já? Jím, a proto jsem?

Objednala jsem si tvrdé pečivo, uzeného lososa, smetanový sýr s plátkem červené cibule a pivo od če­pu. A když jsem se posadila, uvědomila jsem si, že se můžu loudat. Že za dvacet minut servírka nezaječí: „Nádobí vrátit, všichni!" Při jídle jsem si začala čmá­rat, nutila jsem se k soustředění na přítomný okamžik, nenechávala jsem se sklouznout do toho centra otupě­lost! někde ve svém zátylku, které mě chránilo před panickou hrůzou. Načrtla jsem tvář jednoho muže, klo­bouk tamhleté ženy. Pivo bylo výborné a tvrdý preclík chutnal náramně. Ale pořád ještě nebyly ani dvě hodi­ny. Co jsem měla dělat teď?

Vykročila jsem kolem Muzea moderního umění. Mluvili jsme o něm s Jimem tak často, že jsem se roz­hodla nechat si je až na dobu, kdy Jim dostane pro­pustku a kdy je navštívíme spolu. Mohla jsem zavolat Edii s Jonathanem. Ne, to by znamenalo závislost. Jen­že byly moje narozeniny a já bych se byla ráda něčeho napila a setkala se s přáteli. Ne, tohle musíš udělat po­řádně, Barbaro. Na přátele bude čas jindy.

Nechtěla jsem to vzdát a vrátit se do bytu nebo do špitálu. Chtěla jsem něco podniknout, s někým se se­tkat. Na ulici vypadali všichni cílevědomě, zaměstna­ně, zaujatě. Kdežto já si připadala prázdná, izolovaná, bezmocná a bezcílná. Musela jsem něco podniknout. Cokoli. Chtěla jsem, abych byla s to povědět Julii, jaké to bylo úžasné, popsat jí všechny ty báječné věci, které jsem podnikla se svou svobodou.

Když jsem se pustila k jihu po Páté Avenue a pro

hlížela si vyzdobené výklady, začala na mě dotírat mi­nulost. Nějaký muž, dítě, letmý pohled na nějakou že­nu - a náhle byl můj mozek plný vzpomínek na jiné časy. Doslova jsem mohla slyšet, cítit a vidět ty před­stavy. Když jsem ucítila silnou čerstvou vůni vánoč­ních stromků, přenesla jsem se do vánočního období dávno předtím; ne vždycky do nějakého určitého, ale do nějakého v minulosti, ne v současné době. Nikdy pro mě nebude existovat žádná realita, pomyslela jsem si, s tímhle mozkem, který funguje jenom jako paměť a odvádí mě pryč od přítomnosti. Nehrála jsem tuhle hru paměti vědomě a z vlastní vůle. Připadala jsem si jakoby řízená automaticky a nebyla jsem schopná zastavit to. Během toho dne v New Yorku jsem musela minulost odhánět holí.

Bylo to přízračné. Žádný člověkem vyrobený počí­tač nemohl být tak přesný a tak neúnavný. Když jsou lidé zdraví, snad všechno tohle přehrávání minulých zážitků, tohle počítačem zpracované hroužení do pa­měti probíhá tiše v podvědomí, kam to patří. Třeba právě to je funkce snů - psychický úklid domácnosti, filtrování starého od nového, navazování spojů, rozho­dování, Čeho se zbavit a co si ponechat. Jenomže já by­la v plně bdělém stavu a ten úklid domácnosti provádě­lo moje vědomí.

Byl to problém, který měl potrvat ještě měsíce. Teď ty útržky mého života volně poletovaly, třepetaly se mi v psýše jako cáry dálnopisných pásek, jimiž New York zasypává své vracející se hrdiny. Já byla hrdinka vracející se sama k sobě a fungovala jsem přes ten řec­ký chór ve své hlavě. Jenže jak jsem se mohla pustit minulosti a přidržet se přítomnosti? Vybavila jsem si Juliinu tvář a představovala jsem si, co by tomu řekla ona. Snažila jsem se najít útěchu ve faktu, že to jiní li­dé dokázali. Nakonec pro mě realita bude přirozená, říkala jsem si. Nebudu o ni muset bojovat každou mi­nutu.

V Rockefellerově středisku jsem uviděla obrovský strom, který se tyčil nad kluzištěm pod širým nebem. Vypadal elegantně, skoro majestátně. Připadala jsem si vedle výšky toho stromu jako trpaslík, cítila jsem se maličká v tom davu lidí, kteří se mleli kolem a těšili se z newyorských vánoc. Pomyslela jsem na ty roky, kdy jsem tu pracovala v budově americké rádiové korpora­ce RCA, na ty šťastné, báječné časy, a na muže, jehož jsem tolik milovala a jenž si mě odmítl vzít. Tak se to dalo zase. Nemohla jsem vnímat jediný pohled, aby si jej můj mozek netransformoval do nějaké vzpomínky. Volné asociace bez omezení. Byla jsem toho dne silněj­ší, než když jsem byla ve špitále, a uvědomila jsem si, že proto, poněvadž mě nic neodvádělo od mých vlast­ních myšlenek.

A znovu jsem pozorovala lidi, jak se procházejí, jak spolu hovoří a smějí se. Jak to, že se procházeli a hovořili tak přirozeně? Prali se snad všichni s tímhle vírem, aby nebyli vtaženi do minulosti? Pak jsem si náhle uvědomila, že ne, že jsem to dřív nedělala ani já, že je to můj a jenom můj problém a že jenom já ho můžu rozřešit; ani Julie, ani Don, jenom já sama. Ře­kla jsem si, co celá tahle psychóza znamená: moje psý­cha věří, že v přítomné realitě se nedá žít, že přítom­nost je tak nesnesitelná, tak odlišná od všeho, co jsem si pro sebe vysnila, takže ta má psýcha lpí na minulo­sti, jako se tonoucí chytají záchranného kruhu. Věděla jsem však, že minulost není záchranný kruh. Že by mě zničila. Zamířila jsem zpátky ke svému bytu.

Zbytek odpoledne jsem strávila tím, že jsem pros­tě seděla na gauči. Ale byl to můj gauč, ne ten potrha­ný gauč před mým pokojem ve špitále. Zavřela jsem oči a cvičila jsem hluboké dýchání, jak mě to naučil Jim, a třebaže jsem se snažila uklidnit si mozek, byla jsem dosud prosáklá vzpomínkami - šťastnými vzpo­mínkami na Erika Dobrého, ne na Erika Zlého. Na ten smích, na to milování, na to budování chajdičky na pláži, na ty doteky, na tu starostlivost, na naše pro­cházky v chladných podzimních večerech i na nedělní rána s blaženým povalováním v posteli. Ale pak mě rozpoltil smutek, naplnil mě nevýslovným pocitem ztráty. Otázky jak a proč se láska proměnila v destruk­ci, mě stále ještě trýznily. Tolik štěstí a pak tolik zou­falství prošlo tímhle pokojem. Nedokázala jsem mys­let na čas lásky, aniž bych si nepřipomněla tu hrůzu. Kdo byla ta osoba, kdo byla ta žena, která se tady zbláznila? Začala jsem si odříkávat svoji litanii. Jsem Barbara, dcera Sally a Loua. Jsem, jsem, jsem. Tenhle katechismus mi ve skutečnosti nepomáhal. Ale jed­nou, pomyslela jsem si, jednou se budu procházet a mluvit jako každý jiný, spontánně a uvolněně. Do té doby se budu modlit svoje Ave, Barbaro. Nakonec to musí vyjít.

Vychutnávala jsem tuhle fantazii, že budu zase lidská bytost, když jsem se podívala na hodiny. Bylo šest, a já musela chytit zpáteční vlak do špitálu v sedm třicet. Den uběhl a já nemusela nikoho volat o pomoc. Byla jsem na sebe pyšná, ale taky zklamaná tím, že mě nermoutil ten návrat zpátky. Slyšela jsem se, jak říkám nahlas: „Je čas vrátit se domů." Domů! Promlu­vila jsem o tom hrozném špitále jako o domově! Nebez­pečné znamení; takhle mluví jenom lidé svázaní s tím ústavem. Měj se na pozoru, Barbaro! Můžeš strávit zbytek života v místech, kde ti budou sestry v bílém utírat horečnaté čelo. Když jsi to teď zbabrala s pány v tvídu, chceš se odevzdat dámám v bílém?

Sbalila jsem si pár sukní a svetrů, zalila jsem kyt­ky a vzala jsem si pár svých malůvek na cestu zpátky. Zastavila jsem se pro Timesy, koupila jsem sušené me­ruňky a pistáciové oříšky pro Jima a pak jsem si vzala taxíka na nádraží. Moje první propustka, řekla jsem si. Přežila jsem první den svého nového jednačtyřicetiletého já. Bylo to monotónní a osamělé, ale dokázala jsem to. Celou cestu vlakem zpátky jsem se snažila myslet na praktické věci: na nákup vánočních dárků pro své přátele, na setkání s lidmi, na svou budoucí práci. Jenže mi každá minuta připadala jako otázka ži­vota nebo smrti. Jak jsem mohla myslet na budouc­nost, když jsem se ani nedokázala upnout k přítomno­sti? Řekla jsem tomu počítači ve svém mozku, aby byl laskavě zticha, abych mohla číst noviny.

Paul odemkl dveře a pustil mě zpátky do haly. Ja­ké to bylo? Blahopřeju k narozeninám. Don musel ode­jít, ale uvidí vás zítra. Proběhlo to v pořádku? Rychle jsem přisvědčila a pustila jsem se s ním halou. Vzduch byl zhoustlý zatuchlým kouřem. Z toho známého chorobného pachu se mi skoro zamotala hlava. Joe obchá­zel dokolečka a mumlal si; Roger seděl jako přimrzlý, s rukama kolem kolen v tom svém schizofrenickém schoulení; Iris přecházela sem a tam jako zvíře v kleci; Jeff si drnkal na svou kytaru „Holky z tingltanglu".

Pak jsem uviděla Julii. Ta na mě čekala, až se vrá­tím. A tamhle byl Jim. Jaké to bylo? Užila jste si to? Co jste dělala? Zmocnil se mě opojný pocit dosaženého úspěchu. Nebyly to nejskvělejší narozeniny mého živo­ta a nesdílela jsem je s nikým, komu na mně záleželo. Ale byly možná ty nejdůležitější. Zkrotila jsem démo­na a teď jsem byla zpátky mezi přáteli.

Ten večer jsem si před usnutím řekla: Dokázala jsi to, Barbaro. Jenže moje rozjaření zchladila po­známka mého superchytrého já, té posměvačné, nega­tivistické části mé bytosti, která mě nenechávala na pokoji. Úžasné! prohlásila. Příští týden můžeš jít spát pod širákem. Snažila jsem se ji umlčet a připomenout si uplynulý den. Ten zápas mezi těmi dvěma stránka­mi mého já musí přestat, řekla jsem si. Nebo nebudu schopná žít.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->