<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

12.

 

Vánoce

 

 

Vánoce se blížily. Příšerné blýskavé cetky, stromek z plastiku, anděl, který se rozpadal z příliš mnoha vy­čerpávajících vystupování na špičce toho unaveného stromku. V jídelně plné páry visely smutně vyhlížející věnce a stuhy. Výstroj ústavních vánoc, která dělala všechno ještě ponuřejší a ještě víc nás skličovala. Ale personál špitálu, který takhle vystroj oval vánoce už v minulosti, si vzal do hlavy udělat to zase. A zdálo se, že některé pacienty to těší. Mně se to protivilo, protože mi to připomínalo vánoce, kdy všechno bývalo lásky­plné, zdravé a hřejivé.

Plánovali jsme s Jimem už týdny, že strávíme vá­noce spolu. Julie se rozhodla odměnit mě za ten můj samostatný den v New Yorku propustkou na vánoční víkend. Ale Joyce se vytáčela. Julie věděla, že chci s Ji­mem jet do New Yorku, a já se jí zeptala, jestli si mys­lí, že mu Joyce dá propustku. „Na psychiatrii nikdy ne­víme, co pacientovi pomáhá víc, jestli přátelé, nebo te­rapie," řekla mi na to. „Myslím, že Jim vám pomohl víc než já, abyste se stala sama sebou, víc než kdokoli ji­ný. Ale nemůžu vám říct, co udělá Joyce. Prostě to ne­vím."

„Musíme s tou Joyce něco udělat," prohlásila jsem. „Musíme." A pak jsem se pustila do svých obvy­klých stížností: na její špatný úsudek, na to, že s Ji­mem znovu a znovu jedná jako s malým dítětem.

„Tohle všechno jsme už probíraly, Barbaro," odpo­věděla mi. Nedalo se nic dělat. Julie to neměla ani ko­mentovat.

„Ale to není fér! Vždyť je mu teprve pětadvacet!" vybuchla jsem s narůstajícím vztekem. „Prosím vás, Jim musí dostat jiného doktora. Já měla to štěstí, že jsem dostala vás. Jenže s ním se tady nikdo pořádně nezabývá - a to ho může zničit. Proč nemůžete při­pustit, že Joyce to s ním mrví? Vždyť víte, že je to prav­da!"

Křičela jsem a nedokázala jsem přestat. Julie mě nechala vykřičet, a když jsem se konečně uklidnila, vyhrklo ze mne to, co mě soužilo od té doby, kdy mi řekla o Erikově nemoci - či aspoň o tom podezření na jeho nemoc. „Jsem snad nějak vadná, Julie, že mě to přitahuje k takhle postiženým mužům?"

„Ne," ujistila mě, „vůbec ne. Všichni muži ve va­šem životě nebyli nemocní. A Jim je váš přítel, nový přítel, se kterým jste se seznámila v nemocnici."

Nebyla jsem si jistá, jestli jí věřím, ale přinutila jsem se, abych na to nemyslela.

Příštích pár dní Joyce odpovídala s nemožně ko­ketní upejpavostí, kdykoli se jí Jim zeptal na tu vánoč­ní propustku. „Možná ano, možná taky ne. Jestli bude­te hodný, Jimíčku." Pak se zachichotala a pokývla hla­vou; když se netvářila mateřsky, tak flirtovala. „Nezů­stal byste radši tady a nesnědl byste si štědrovečerní večeři se mnou, Jimíčku, než abyste jel do New Yorku s tou ženskou?"

 

 

Zosnovali jsme s Jimem jednu lež. On řekl Joyce o rodinném večeru na Long Islandu. A já řekla Julii, že jsem si naplánovala něco jiného, poněvadž jsem si myslela, že ona by možná pokládala za svou povinnost povědět Joyce, že s Jimem chceme být spolu, a to by ovlivnilo Joycino rozhodnutí o Jimově propustce. Ne­chtěla jsem podrobovat zkoušce Juliinu loajalitu a sna­žila jsem se zachránit naše vánoce, a tak jsem Julii ře­kla, že jsem se definitivně rozhodla být o vánocích s Barrym a Lížou. Byla to moje první a jediná lež Julii, ale později jsem to chtěla napravit. A modlila jsem se, aby nám obě, Joyce i Julie, uvěřily. Strávili jsme s Ji­mem hodiny uvažováním, co podnikneme a kam půjdeme, hodiny fantazírováním o společných vánocích. A chtěli jsme dokázat, aby se ty fantazie uskutečnily.

 

 

Byly dva dny před vánocemi. Já svoji propustku měla, ale Joycina poslední slova ten den byla: „Jimíčku, určitě tady nechcete zůstat? Já tady o vánocích bu­du. A byly by to osamělé vánoce bez vás." Měla o svát­cích doktorskou službu na oddělení a chtěla Jima jako společníka. Pak odcupitala halou, stetoskop se jí hou­pal kolem krku a šosy jejího bílého pláště pleskaly ja­ko křídla labutě s uťatou hlavou, odcupitala, aby si po­drbala se sestrami v zasklené kukani. Ale dověděli jsme se, že personál ji přehlasoval. Jim dostal osmiho­dinovou propustku. Musel být zpátky na Štědrý večer v deset hodin.

Předpokládali jsme to nejhorší. Nebyli jsme při­praveni na částečné vítězství. Kdo by si byl představil takovouhle fantasmagorii? Jim se předtím celé dny doprošoval a kašulíroval. A teď získal osm hodin a Štěd­rý večer přece jen musel strávit s Joyce.

„Ať jde do háje," šeptal mi. „Já se sem nevrátím. Co mi můžou udělat?"

Nevěděla jsem, co mu mám říct. Cítila jsem se provinilá. Chtěla jsem Štědrý den strávit s ním, ale ne­chtěla jsem ho dostat do průšvihu.

Bylo dopoledne Štědrého dne. Debbie přinesla ky­taru a všichni seděli v denní místnosti a zpívali koledy. Pacienti čekali s už spakovanými brašnami, až si je vyzvednou jejich rodiny. Čtrnáct jich z pětadvaceti ne­dostalo propustky. Ti byli příliš nemocní.

Přestože jsem věděla, že Jima uvidím později od­poledne, až začne odtikávat těch jeho osm hodin, před­stírala jsem, že se s ním loučím. Políbila jsem na roz­loučenou ostatní pacienty, abych měla záminku pro rychlé objetí s ním. Pak jsem popadla svou červenou brašnu se svými důkazy totožnosti, plnou Pabla Neru­dy, Cummingse a svých olejomaleb a vyrazila jsem do města. Taxík, vlak z Greenwiche na nádraží Grand Central. Tohle nebude žádný problém, řekla jsem si. Dokázala jsem to o svých narozeninách, ale teď se můžu těšit na něco jiného, na někoho jiného, s kým budu to štěstí sdílet. Byla jsem jako školačka!

Nádraží Grand Central bylo podivně prázdné. Všichni zřejmě se dostali domů už dřív. Proběhla jsem nádražím a skočila jsem do taxíku. Nakoupila jsem ví­no a sýr a zrnkovou kávu, abych si ji doma semlela. Dáme si dobrou kávu, budeme spolu spát v ohromné posteli, budeme spolu poslouchat dobrou hudbu. Bude­me spolu jako lidské bytosti. Byla jsem tak šťastná, když jsem dorazila do bytu. Ale musela jsem nějak za­bít ty hodiny, než měl přijet Jim. Uklidila jsem už bez­tak čistotou zářící byt, zalila jsem kytky, vykoupala jsem se a pak osprchovala. A když jsem si lehla na postel, usnula jsem. To těšení mě vyčerpalo. Když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že Jim tu bude každou minutu. Rychle jsem se oblékla. Och, pomysle­la jsem si, něco pořádného nám z tohohle všeho vzej­de.

Zaklepal na dveře, a když jsem otevřela, stál tam Jim, oblečený do svých svátečních šatů, jako by oprav­du šel na nějaký večírek. Zůstala jsem zírat. Kolem pasu mírně pomačkaných šedivých flanelových kalhot měl uvázanou nějakou šňůru. A sportovní sako! Na­mouduši kostkované sportovní sako. Žádnou kravatu. Pod sakem vytahaný svetr. A oholil se. Vypadal čistot­ně. Zjihla jsem dojetím, když jsem pomyslela na všechnu tu péči, kterou vynaložil, aby se „dal do pucu" na naše randezvous. Já měla na sobě dlouhé domácí šaty, které aspoň zdůrazňovaly obrysy mé postavy. Ramena jsem měla nahá a byla jsem bosa. Jak jsme byli vyjukaní!

Jim vešel a okamžitě začal obhlídku bytu. ,,Není vůbec takový, jak jsi mi ho malovala, Barbaro. Říkal jsem ti, že se nikdy neuživíš jako výtvarnice." Usmál se jedním z těch svých něžných jimíčkovských úsmě­vů. A v tom okamžiku jsem zapomněla na ten vztek v jeho očích, který se jen zřídkakdy vytrácel i při jeho nejhřejivějším úsměvu.

„Čekal jsi něco velkolepějšího?" zeptala jsem se nervózně.

„No, abych řekl pravdu," začal, „myslel jsem, že to tu máš větší. A ta vyhlídka - no, myslel jsem, že ta vy­hlídka bude oslnivá. Chci říct, že sice vidím osvětlená okna budov, ale není to vyhlídka, aby se člověk skácel nadšením, Barbaro. Ale nevykládej si to špatně. Je pěkná."

Po týdnech svačin s ananasovým džusem z kon­zervy, s pomazánkou z buráků a s havajským abstinentním punčem jsem nedočkavě odběhla do kuchyně, abych otevřela láhev chablis, které se chladilo v lednič­ce. Camembert, který jsem koupila, nádherně dozrál, a já to všechno odnesla do obývacího pokoje, kde seděl Jim a prohlížel si moje knihy, moje obrazy, můj náby­tek a moje kytky. Vstřebával to všechno do sebe a sna­žil se představit si Barbaru Chorou v tomhle jasném, přívětivém prostředí. Vypadal zmateně. Ty dvě před­stavy se k sobě nehodily, a i když to nevyslovil, věděla jsem, že to cítí. Doufala jsem, že se nepokouší předsta­vit si, co se tu odehrálo mezi mnou a Erikem, že se ne­snaží vyvolat si ten horor, teď když je na dějišti zloči­nu.

„Jaké to bylo ve vlaku?" Uvědomila jsem si poprvé po všech těch dnech a večerech ustavičných rozhovorů s ním, že jsem téměř neschopná vymyslet si, co mu mám povědět. Bylo to absurdní, ale nedokázala jsem vymyslet nic.

„Jako ve vlaku. A co ve tvém vlaku?"

Zírali jsme jeden na druhého a pak jsme propukli v smích. Byli jsme zase Jim a Barbara, schopní zasmát se svým nedostatkům, své nervozitě, nepravděpodobnosti své situace. Ale odhodili jsme představu duševně chorého pacienta v tom okamžiku, kdy jsme vyšli ze špitálu. Nechávali jsme ji tedy doznít, stále s vědo­mím, že ta představa někde číhá v nás obou. Věděli jsme toho o sobě vzájemně až moc. Jenže jsme vzá­jemně nevěděli nic o svých tělech, o skrytých vůních a důvěrných místech, a tak jsme poprvé v našem vzta­hu byli vyděšení.

A pak se ke mně naklonil a políbil mě velice jem­ně na rty. Zažila jsem možná někdy ve svém životě sladší, jemnější nebo něžnější polibek. A vím, že jsem zažila vášnivější. Ale teď byly týdny tápání a nedospělého experimentování téměř za námi. Jim vstal a oba jsme věděli, že půjdeme do ložnice. Líbali jsme se a ob­jímali. Hleděli jsme na sebe, zkoumali se, dotýkali se a ochutnávali. A pak jsme se milovali.

„Máš hebčí tělo a hebčí pleť, než jsem si myslel," řekl on, když na mě shlížel podepřený o loket.

„Doufám, že ne až moc."

„Ne, právě tak akorát. Obzvlášť na čtyřicetiletou." A rozesmál se.

„Jednačtyřicetiletou," připomněla jsem mu. A za­smála jsem se taky, falešným smíchem. Ať jsem se jakkoli snažila vyrovnat se s tím, na věku vždycky zá­leželo. Ale nechtěla jsem se tím nechat rušit. Tak jsme se znovu milovali. Byla to skutečnost, ne nějaký sen, nějaká fantazie. Po měsících osamělosti, nicoty, flirto­vání a pak fantazírování jsme se milovali - muž a že­na, spolu, ne zavření v chorobné atmosféře toho zoufa­lého špitálního světa, ale ve zdravém prostředí mého bytu, v teple svého vzájemného objetí. Ze spaní mě vy­trhlo pomyšlení, že jen sním, ale probrala jsem se, je­nom abych se ho dotkla a pozorovala ho, jak spí. Pak jsem zase usnula.

Když jsme se probudili, nadešel čas rozhodnutí. Jemu začala sedmá hodina jeho drahocenné osmihodi­nové propustky. Měl se podřídit Joycinu diktátu a vrá­tit se? Kdyby porušil pravidla, co by jí měl napovídat? Nakonec zavolal do špitálu a řekl Debbii, že mu není dobře a že na noc zůstane se svou rodinou na Long Islandu. Debbie mu docela nevěřila a nutila ho, aby mu radši nebylo dobře zpátky ve špitále. Jenže on pro­hlásil, že mu radši nebude dobře na Long Islandu. Při­padali jsme si oba jako spiklenci, a když jsme tohle vy­řídili, přesvědčili jsme jeden druhého, že potřebujeme a chceme dobrou večeři.

Zašli jsme do jedné roztomilé malé francouzské restaurace, kterou jsem znala. Moje ošklivé myšlenky, můj marťanský stav nebytí, to všechno pro ten večer zmizelo. Pořád ještě jsem se cítila jako Simoně Signoretová v tom filmu Místo nahoře. Jistě, byla jsem star­ší, jenže na tom nezáleželo. Nic nám ten večer nemělo zkazit nebo nám ublížit, aspoň ne tenhle večer.

Zpátky v bytě jsme si dopřáli víc vína, víc hudby, víc polibků. Jim chtěl předčítat Nerudu a četli jsme ho jeden druhému při hudbě Mozarta, Segovii a Sondheinia místo Vděčných mrtvých. Ležela jsem na zádech na gauči, dívala jsem se z oken na světla města a po­slouchala jsem Jima, jak četl verše, které se staly naší večerní modlitbou: „Zeptal jsem se ostatních, / žen i mužů, / co to dělají s takovou jistotou / a jak se tak naučili žít; / oni mi vlastně neodpověděli, / prostě dál tančili a žili dál."

Dnes večer, myslela jsem si, i když je vypůjčený, ukradený, vylhaný a vymanipulovaný, konečně aspoň trochu tančíme a žijeme. Mohlo by toho být víc. Nemu­sí být samá nicota. Zapomněla jsem na svou i na Jimo vu nemoc. Zapomněla jsem na to zmrtvění, na tu noční můru s Erikem i na ten zápach špitální haly, poslou­chala jsem Mozarta a Nerudu a Jimův hlas a udiveně jsem si říkala: Pocítila jsem někdy větší klid, cítila jsem se někdy tak šťastná?

Ráno jsem v kuchyni připravovala snídani. Jim zná jenom kafe v prášku, řekla jsem si, ze všech těch zastávek náklaďáků, ze všech těch oceláren, ze všech těch ústavních institucí. A tak jsem umlela svou fran­couzsky praženou zrnkovou, zatímco on seděl v obývá­ku a pozoroval to zvláštní sluneční světlo venku, které vyznačovalo příchod božíhodového dne. S pýchou na svou kávu jsem mu šálek přinesla. Toužila jsem po chvále a čekala jsem na jeho komentář. On zamyšleně usrkával a po chvíli řekl s úsměvem: „Na ranní kávu je to vážně trochu moc připražené, Barbaro. Ráno bys ji měla servírovat á la Jamaica, ne praženou po francouzsku."

Jim mě vždycky něčím překvapil.

Potom jsme si vzali kabáty a vyšli ven po Páté Avenue, kde jsme potkávali ty šťastné normální lidi, kteří si prohlíželi vyzdobené výklady. U Svatého Patri­ka právě skončila vánoční mše a my jsme pozorovali děti, jak vycházely z kostela, napřed vážné a zamyšle­né a potom radostně štěbetající vánoční pohodou. Společně jsme si uvědomili, jak moc nám chyběly ty dětské hlasy v tom abnormálním světě, kde jsme žili my - a to byl jeden z miliónu prvků lidství, který je nepřítomen ve špitálním světě.

Dohodli jsme se, že by to bylo koketování s kata­strofou, kdyby se Jim zdržel ještě další den. Vrátili jsme se do bytu a pak přišel čas k rozloučení.

„Užij si dobře ten víkend," řekl mi. Stáli jsme v předsíni, u dveří dosud zavřených. Přede mnou byly ještě dva dny volna, které jsem měla strávit sama. Jim se vracel, aby čelil tomu, co se na něj sesype. Já měla pocit, že se zase ztratím sama sobě, jakmile on odejde, ale to jsem mu nemohla povědět.

„Dávej na sebe pozor a nebuď smutný," řekla jsem mu co možná lehkým tónem.

„Ne, nebudu smutný."

„Co budeš dělat?" zeptala jsem se a slyšela hoř­kost ve svém hlase.

„Najím se v restauraci, pak se vrátím do špitálu a budu psát verše. Budu vzpomínat, Barbaro."

„Já taky, Jimmy, a brzy to zase podnikneme spo­lu." Co mu tak můžou udělat? pomyslela jsem si.

Četl moje myšlenky a řekl: „Co mi můžou udělat? Zavřít mě na další měsíc?"

Usmáli jsme se.

„Barbaro, nezůstávej sama v tomhle bytě, nemluv s duchem Erika a nepřehrávej si v hlavě pořád dokola to svinstvo. Sejdi se s přáteli. Nebuď sama. Já budu mít všechny ty lidi v hale, abych si s nima promluvil. Nelíbí se mi představa, že bys tu byla sama."

„Sejdu se, sejdu se s někým," slíbila jsem mu a po­myslela jsem si, jak je na mě hodný, jak mu na mně záleží. Jen kdyby mu tolik záleželo i na sobě samém.

„No, musím chytit ten vlak."

Lehce jsme se políbili a já otevřela dveře a dívala jsem se za ním, jak odchází chodbou. Čekal chvíli před výtahem, který právě přijel, aby nechal vystoupit vese­lou partu lidí, kteří šli do jiného bytu v mém poschodí. Pak byl pryč.

Vrátila jsem se do ložnice, lehla jsem si na postel a voněla jsem k prostěradlům, která ještě stále vyde­chovala vůni našich těl. Chtěla jsem to všechno vy­chutnat. Doufám, že se Jim nedostane do žádného průšvihu, říkala jsem si, když jsem upadala do spánku, který mě objímal jako dvě něžně laskající ruce. Snaži­la jsem se spánku ubránit. Chtěla jsem si znovu pře­hrát ty dotyky, ty pocity, to člověčenství té doby, kdy jsme byli spolu. Přece jen jsme si udělali svoje vánoce. Sakra, stvořili jsme si je sami z toho kusu hadru, z té nicoty. A mezi těmi všemi vánocemi to nebyly ty nej­horší, které jsem zažila. Zdaleka ne.

 

 

V neděli dopoledne jsem byla pozvaná na povánoční pozdní snídani s Jonathanem a Edií. Z jejich by­tu jsem měla jít na vlak. Sbalila jsem si svou červenou brašnu totožnosti, pak jsem se vykoupala a pečlivě jsem se strojila, dosud nerozhodná, co si mám vzít na sebe. „Zdravé" newyorské šaty, nebo „nemocné" šaty tamté periférie? Udělala jsem kompromis: něco z mé­ho starého stylu, ale taky vlněnou čepici, abych měla hlavu v teple. Zamkla jsem dveře s nejistou otázkou, kdy se tam asi vrátím, a pak jsem spěchala poloprázd­nými ulicemi povánoční neděle k bytu Jonathana a Edie. Zářila moje tvář jako neon, nebo jsem měla jen takový pocit? Byla jsem si jistá, že ti dva na mně po­znají všechnu tu něhu, to smyslové okouzlení, že ve mně vycítí to sexuální vzrušení, které ve mně probudi­la ta noc strávená s Jimem.

Objali jsme se. Neviděla jsem je od naší večeře v Greenwichi. Jonathan koupil láhev šampaňského Moët & Chandon. Tohle byla oslava. Barbara se nám vrátila. Neměla jsem to srdce říct jim, že mám daleko k nějakému oslavování. Po Jimově odchodu jsem si připadala tak osamělá. Měla jsem pocit větší ztráty kontaktu než kdy jindy. K čemu nějaké oslavování? Nebyla jsem ještě zdravá. Hleděla jsem na jejich roz­svícené, starostlivé obličeje. Jestliže mě mohla uzdra­vit láska, jejich láska by to měla dokázat. Potlačila jsem tedy všechny pochybnosti, všechno povídání o osamělosti a hrůze. Připili jsme si šampaňským, po­líbili jsme se a pak jsme zasedli k jídelnímu stolu, pl­nému báječných pokrmů.

Hovořili jsme a smáli jsme se a pak chtěl Jonathan vidět ty obrazy z mé brašny totožnosti. Seděli jsme na podlaze a já popisovala, v jakém jsem byla stadiu, když jsem to či ono malovala - ty požáry a stvůry, které ustupovaly květinám a přátelským tvá­řím. Pak mi náhle cvaklo v hlavě, začalo fungovat to třetí oko, ten monitor. Kdo jsem, kdo je ta, která tu v neděli sedí na podlaze se svými drahými přáteli? Kde je Don a Jim a Julie, kde je Roger a Joe a Iris? V tomhle bytě je takový klid. Jsem zvyklá na kravál ve špitální hale. Tohle není skutečnost, tenhle obyčejný líbezný den s mými přáteli. Skutečný je rámus a oškli­vost a křik a puch tamtoho místa.

„Jsi v pořádku, Barbaro?" Jonathan mi položil otázku, já neodpověděla a on vycítil, že jsem se někam vytratila.

Oči se mi zalily slzami. „Ještě ne, Jonathane. Ješ­tě ne. Ještě jsem neviditelná."

Edie se na Jonathana podívala s ustaraným výra­zem.

„Co to ,neviditelná' znamená, Barbaro?" zeptal se.

„To se nedá popsat slovy, co to je, když se cítím mrtvá i živá zároveň."

„Co tomu říká Julie?" zeptala se Edie.

„Jenom to, že já sama se dělám neviditelnou, že to slouží nějaké hrozné funkci, o které nic určitého neví­me. Před něčím mě prý chrání a jenom já sama se mů­žu zase zviditelnět. Ale ráda bych vám pověděla o dob­rých věcech, ne o těch smutných. Mám nového přítele. Jmenuje se Jim a strávili jsme vánoce spolu. Šli jsme spolu na procházku, mluvili jsme spolu a ..." Zarazila jsem se. Věděla jsem, že už bych neměla říkat víc, ale část mé bytosti toužila vykřičet všechnu tu radost, kte­rou jsem cítila, že mám zase někoho blízkého, že s ně­kým zase spím. Třeba to nebylo diskrétní, ale pověděla jsem jim o Jimovi.

Poslouchali napjatě a jsem si jistá, že nevěděli, jak mají reagovat. Tak z toho vyklouzli tím, že se mě zeptali, jestli o tom ví Julie. Ujistila jsem je, že nejsem do Jima zamilovaná neodvolatelně. Jenomže jsme si ze vší té mizérie zachránili vánoce, a ty byly tak líbez­né. Zřejmě se jim ulevilo, když viděli, že mám v celé téhle záležitosti smysl pro proporce, a pak pokračovali ve svém vyptávání.

„Jak dlouho ho znáš? Dostane se odtamtud brzy?" A já jim-najednou vyprávěla o Pablo Nerudovi, o na­šich procházkách a tenisu, o našem líbání a milování. Už ten hovor o tom ve mně zase navázal vnitřní kon­takt a já věděla, jak jsou šťastní, že zase dokážu cítit radost, a jestli ne radost, tak aspoň úlevu od toho své­ho zmrtvění, od té tíhy nemoci, kterou jsem nesla jako břemeno tak dlouhý čas.

Pak jsem seděla ve vlaku, který si brázdil cestu skličujícími ulicemi Harlemu. Pokoušela jsem se po­kračovat ve všech svých vzpomínkách na ten víkend. Ale myslela jsem nejvíc na Jima a snažila jsem se za­psat si do paměti každý okamžik, kdy jsme byli spolu, aby mi v ní utkvěl natrvalo. Jenže už byl pryč. Už to byla jen vzpomínka. Jak to, že tolik hodin plánování a těšení se tak rychle odsunulo do historie? Začala jsem si připadat prázdná, čím dál tím neskutečnější, ten kratičký pocit vnitřního kontaktu byl pryč. Byla jsem neviditelná.

Uvědomila jsem si, že se už nemůžu dočkat, abych už byla zase ve špitále, u Julie a Jima a Dona. Ti před­stavovali jedinou realitu, kterou jsem znala. Edie a Jo­nathan patřili k mému starému já, kterým jsem už ne­byla. Oni byli odchylkou. Nebyla jsem smutná, že jedu ve vlaku se svou červenou brašnou totožnosti v síti nad hlavou a že držím na klíně balíček s pistáciovými oříš­ky a sušenými meruňkami, který jsem koupila pro Ji­ma. Jela jsem domů.

 

 

Julie seděla jako obvykle s nohama na psacím sto­le, oblečená ve svetru a dokonale ušitých kalhotách, oči jí zakrývaly veliké tmavé brýle, dlouhé vlasy měla rozpuštěné a byla perfektně nalíčená. Jak jsem jí měla povědět pravdu? Jak jsem jí mohla říct, že jsem lhala? Náš vzájemný vztah byl založen na poctivosti. Musela jsem jí to povědět.

„Tak jaké to bylo?" začala. „Jaké byly vánoce? Vy­pravujte. Připadám si jako matka. Chci vědět všechno, co jste dělala. Všechno. Doufám, že to bylo dobré."

Hrála jsem o čas, sáhla jsem do kabelky, hrabala jsem se v ní po cigaretách. „Julie," začala jsem tiše, „jsou chvíle, kdy se jako ústavní doktorka dostáváte do konfliktní situace. Chci vám něco povědět, ale abych mohla, vaše loajalita musí v tomhle případě pla­tit jenom mně, ne nemocnici, poněvadž v tom jde taky o někoho jiného, někomu jinému by se mohlo ublížit. V tomhle případě můžete být zodpovědná jenom mně." Vtom jsem se zarazila. Ohromilo mě, co to říkám. „Uvědomujete si, že jsem kdysi točila filmy právě o ta­kovýchhle konfliktech?" řekla jsem. „Teď to sama pro­žívám." Zapomeň na ironii téhle situace, napomenula jsem se. Co si sakra počneš, jestli ti to Julie odmítne?

Ona však přikývla a ujistila mě, že ať jí povím co­koli, ona to nikomu neřekne dál. A tak jsem jí povědě­la o tom víkendu.

Místo aby se mračila, usmála se. Pak si uvědomila své postavení, připomněla si svou roli nemocniční te­rapeutky a pečovatelky o lidské životy, takže pevně prohlásila: „Víte, že on už má potíže, protože zůstal pryč víc než osm hodin."

„Ano, to vím. Proto to nesmíte prozradit, Julie. Je­nom by mu to ublížilo. Má už beztak dost trápení, i když Joyce neví, že byl se mnou." Věděla jsem, že se Julie doprošuju. „Na mně mi nezáleží. Jestli mě potre­státe, nebude mi to vadit."

„Nechci vás trestat, Barbaro. Chci, abyste byla šťastná. Vím, co pro vás přátelství s Jimem znamená. Jenže vy se uzdravujete, Barbaro. Brzy půjdete domů. Ale Jim si tady pobude ještě hodně měsíců. Tohle mu­síte chápat."

Tiše jsem se rozplakala. „Ach, Julie. Tohle se mi děje pořád a pořád."

„Co se vám děje?"

„Ztratím jediného člověka, na kterém mi v celém světě opravdu záleží."

„V tomhle světě, Barbaro," odpověděla mi.

 

 

Pro Jima začalo peklo. Jeho pohyb byl omezen na ústavní halu. Žádné propustky, žádné vycházky do města, žádná káva v restauraci za branou. Všechna naděje, že bychom spolu byli na Nový rok, byla tatam. Cítila jsem za to vinu a odpovědnost. Joyce se s ním střídavě mazlila a napomínala ho. Uhodla, že jsme o vánocích byli spolu, třebaže Julie o tom neřekla ani slovo. „Pravidla jsou pravidla, Jimíčku." A zachichota­la se. „Teď buďte hodný chlapec a běžte si zacvičit do tělocvičny, nebo už nebudete jeden z mých oblíbených pacientů."

Špičkovala, kašulírovala a popichovala ho. Byla laskavá na ostatní pacienty, aby ho tím potrestala. Ře­šila si svoje vlastní problémy na nás dvou. A tohle byla jeho terapeutka!

Uvědomila jsem si, že se musím pokusit o styk s Jimovými rodiči, abych jim řekla, co se s ním děje. Že se musí dostat od Joyce, dostat jiného doktora. Co se s ním stane, až já odejdu? Ta ženská ho umoří. „Pa­matujte, Jimíčku," řekla mu, „že jestli nebudete sekat dobrotu, nechám vás tu další tři měsíce." A to mohla udělat. Čekalo ho řízení o podmínečném propuštění. Potřeboval její protekci a ona toho využívala jako pá­ky. Se mnou přestala mluvit úplně. Byla pitomá, ale nebezpečně pitomá. Zahrávala si se životem druhého člověka.

„Jméno téhle hry je trest, Barbaro," řekl mi Jim první večer, co jsem se po svátcích vrátila do haly. Se­děli jsme spolu na gauči před mým pokojem. Zase jsem měla na sobě svoje „nemocné" oblečení - staré džíny, svetr, na hlavě šátek a žádný make-up - a Jim byl taky ve svých starých šatech. Byli jsme někdy pů­vabní, nazí a milovali jsme se spolu? Teď jsme byli zpátky na tom prosezeném gauči s mezerou mezi se­bou, nedotýkali jsme se, žili jsme v tom chorobném světě.

Jim mi začal číst verše, které napsal o našem ví­kendu.

 

 

Potkal jsem přítelkyni, která chtěla,

abych jí otevřel své domovní dveře.

Ty se zadrhly jako zip.

Řekla mi, abych buď plakal, nebo neplakal,

abych se buď smál, nebo nesmál.

 

Ale abych se jí dotýkal

a učinil ji tak skutečnou pro sebe

i pro ni, aby věděla, že mi na ní záleží.

Tak jsme pokračovali

přes čas i napříč časem,

srkali jsme svou vodku a courvoisier,

a ona mě přiměla, abych byl skutečný

a cítil pleť její ruky ve své.

 

Chtěl jsem mluvit o svém vymknutém já

a o tom, kde se v něm vzala ta zbabělost.

Ale dokázal jsem jí povědět jen o její dobrotě

a o radosti, kterou mi poskytla.

To plně stačilo.

 

Ale ještě víc jsem cítil potřebu dotyku

a objevoval jsem neupřímnost svého okolí.

Ten den jsem hodně vyrostl,

ubylo mé podezíravosti a pocítil jsem,

že mysl nemusí stárnout.

Obměkčila mi srdce, i když jsem neplakal.

Odfoukla mlhu kolem mých prsou, i když ta mlha nezmizela.

Ten vánek mi byl drahý.

 

 

Hrozně mě dojal jeho cit a užasla jsem nad tím, jak dobře to napsal. Snažila jsem se mu povědět, jak dobré jsou jeho verše, ale co bylo důležitější, povědět mu, že já to cítila stejně.

„Pamatuješ se na tu naši první společnou vycház­ku, Barbaro, kdy jsme šli na večeři do té restaurace a tys mi řekla, jak je dobře plakat, cítit, překonávat hrůzu mých dnů ve vězení? Ten den a v těch týdnech potom jsem cítil víc, než jsem cítil už léta. Tys mi opravdu pomohla. Víš to? A víš, jak moc pro mě zna­menaly ty vánoce?"

Mae po nás loupla očima. „Jime, Barbaro!" vyště­kla. „Už toho mám dost! Je už jedenáct pryč, Hajdy do svých pokojů - to myslím vážně! Dělám svoji práci, tak sebou hněte!"

Jim se na mě smutně podíval. „Nemůžu to vydržet," řekl. „Nemůžu to vydržet, nemůžu po tom víken­du, co jsme byli spolu."

Snažila jsem se promluvit dospěle. „Zachovej si svou důstojnost, Jime!"

„Vyspi se dobře, Barbaro!" Vstal a já se za ním dí­vala, jak jde ke svému pokoji. Vzpomněla jsem si na ten den předtím, na tu noc v mém bytě. Julie mi řekla, že už tohle místo brzy opustím. Proč bych to nedokáza­la tak, jak mi často navrhoval Jim: rozběhnout se ke zdraví a štěstí, ne jenom utíkat před nemocí a smrtí? Jenže teď byl on celé moje štěstí. A Joyce ho týrala. Nemohli jsme prožívat žádný čas spolu, nemohli, do­kud on byl ve špitále. Taky ho budou muset brzy pro­pustit, řekla jsem si. To je jediná cesta k tomu, aby­chom mohli být spolu. Chtěla jsem s ním být, chtěla jsem, aby mě objímal. Nebylo to spravedlivé.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->