<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

13.

 

Domů

 

 

„Barbaro," řekla Julie a tvářila se velice vážně. „Je za­čátek ledna. Měly bychom pomalu připravovat vaše propuštění." Seděla tam a čekala na moji odpověď.

Propuštění! Pozorovala jsem jiné pacienty, jak přicházejí a jsou propouštěni. Teď mluvila Julie o mně. Byla jsem na to připravená? Nebude to jako lo­ni v létě, když jsem opustila Longview - osamělost, zoufalství, myšlenky na sebevraždu?

Musela poznat, co mi víří hlavou. „Mluvím o po­zvolném vstupu zpátky do světa," řekla.

„Do jakého světa? Julie, do jakého světa se mám vrátit? Můj svět jste vy a Jim. O všechno ostatní jsem přišla."

„To není pravda," namítla. „Ten svět, který jste mívala, na vás pořád čeká. A je načase se tam vrátit. Ale musí se to dít pozvolna. Měla byste začít jezdit do New Yorku na víkendy a uvažovat o nalezení nějakého terapeuta."

„Víte přece, jak se dívám na tohle. Nechápu pros­tě, proč byste nemohla být mým terapeutem vy. Bydlí­te v New Yorku, znáte mě líp než kdo jiný. Dohání mě to k zuřivosti."

„Patří to k mé smlouvě s touhle nemocnicí, Barba­ro. Už jsem vám to říkala."

„A já vám říkala o těch neschopných a nesvéprávných magorech, na které jsem narazila loni v létě, když jsem sháněla nějakého doktora. Abych tím pro­cházela znovu, to už nesnesu."

„Pomůžeme vám někoho najít. Jen o tom začněte uvažovat. Chci, abyste na to byla připravená. Odtud neodejdete tak, jak jste odešla z Longview. Tentokrát budete připravená."

„Jenže já nejsem připravená!" zaprotestovala jsem. „Pořád ještě nechápu, co se vlastně stalo. Pořád -ještě nerozumím sama sobě. Chci snad být nemocná? Mám strávit celý zbytek života tím, že se budu zamilovávat do mužů, které nemůžu mít, nebo do takových, jako je Erik? Budu si vždycky připadat jako zlobivá malá holka, která si zasluhuje být nešťastná? Řekněte mi, co to se mnou je!"

„Nikdy jste se doopravdy nenaučila věřit si, Bar­baro, věřit ve svou vlastní sílu. A odpověď na všechny ty vaše otázky je ano, dokud si věřit nebudete. Často jste závisela na druhých lidech, aby vám řekli, kdo jste - na rodičích, na Billovi, na Erikovi a teď dokonce i na mně. A protože jste nikdy nevěřila sama sobě, vě­řila jste vždycky tomu, co vám řekli oni. Není to žádný jedinečný problém, Barbaro. Je to lidský problém. Ale myslím si, že pro ženy je zvlášť obtížný. Zmítáme se mezi svými novými svobodami a starými vzory závis­losti - že nás definují ostatní lidé. Dosáhla jste obrov­ského úspěchu ve svém profesionálním životě. Tvrdě jste pracovala a zasloužila jste si respekt svých kole­gů. Vaši přátelé vás mají rádi a obdivují vás pro to, kdo jste. Ale já vím, co si myslíte: že to nestačí. Nikdy to nestačí a nemělo by stačit. Existuje ještě jiný druh lás­ky, sdílet se s někým, to potřebujeme všichni. Jenže tu sdílnost nemůžeme nikdy najít, dokud do našich vzta­hů nevydáme ze sebe všechno, to dobré i to špatné, to silné i to slabé. Jste Barbara Gordonová. Nebojte se být sama sebou."

„Já jsem, já jsem, já jsem," odpověděla jsem. „To­hle si někdy říkám ve svém pokoji, jenom abych si do­kázala, že opravdu existuju."

„Tenhle důkaz už máte, Barbaro. Sama v sobě. Skutečně nebezpečné je přetvářet si své vztahy k ostatním lidem v něco, čím ty vztahy nejsou - dělat ze sebe něco, čím nejste vy sama, poněvadž si myslíte, že by vás nikdo nemohl mít rád takovou, jaká opravdu jste. Myslím, že už zase začínáte věřit ve svou vlastní sílu, Barbaro. A když si budete zase věřit, přemůžete tu část svého já, která si myslí, že je snadnější být sla­bá. A bude vás přitahovat síla, ne slabost ostatních lidí."

„Ale já nechci odejít ze špitálu, dokud mě ještě su­žují tytéž symptomy, které mě sužovaly, když jsem sem přišla."

„Říkala jsem vám, Barbaro, že máte zbraně, aby­ste proti nim bojovala. Pořád se ještě bojíte, a ty sym­ptomy slouží té strašné funkci, která vám zabraňuje sáhnout po životě, po lásce a po štěstí."

„Proboha, Julie, já se nebojím znovu milovat. Ne­chci žít jako ustrašená ženská, která se děsí, že každý muž, jehož potká, bude nějaký Erik. To nechci."

„Jestli tohle myslíte vážně, tak máte vyhráno."

Zazvonil telefon. Podívala jsem se z okna její ordi­nace do studeného lednového dne a čekala jsem, až Ju­lie domluví s rodiči nějakého jiného pacienta. Jak hlu­boko terapeuti zasahují do života člověka, který se octne v nemocnici, pomyslela jsem si; rozmlouvají s je­ho rodinou a přáteli, určují základní pravidla pro pro­pustky, návštěvy a víkendy. Julie nade mnou měla dě­sivou moc, ale já nechtěla, aby to skončilo.

„Nechci odtud odejít dosud nemocná, dosud mrtvá," řekla jsem jí, když zavěsila telefon. „Chci být zdravá."

„Nemocnice nejsou na to, aby se v nich pacient uzdravil. Jsou pro případy krize. Pocitu umrtvení se zbavíte jenom tím, že budete žít, Barbaro. Pokaždé, když jste si brala valium, jste se rozhodovala pro to umrtvení, a teď si musíte dovolit cítit, musíte se to zno­vu naučit. Cítit všechno - vztek, lásku, smutek. Je­nom životem venku, fungováním proti těm sympto­mům se můžete uzdravit. Bude to nějakou dobu trvat. Ale budete v New Yorku chodit k nějakému dobrému terapeutovi, který vám pomůže."

Rozbrečela jsem se. „Vy mi nerozumíte?" vzlykala jsem v slzách. „Já chci jako terapeuta vás. Tohle není fér."

„Nejde o žádné zavržení, Barbaro. Propuštění z nemocnice znamená, že je načase, abyste odtud ode­šla, abyste začala žít."

„Nejsem na to připravená, Julie. Nejsem." „Já myslím, že jste," odpověděla mi. „Čtyři měsíce jsou dlouhá doba."

 

 

To odpoledne jsme s Jimem byli na výtvarné tera­pii spolu. Já kreslila a on pracoval s hlínou. Myslela jsem na to, co mi řekla Julie. Jak bych to mohla pově­dět Jimovi. Nakonec to ze mne prostě vyhrklo: „Po­slechni, Jime, Julie mluví o mém propuštění, o shánění nového doktora. Vlastně mluví o mém odchodu."

Vzhlédl od své hromady hlíny a já si pomyslela: On věděl, že tohle přijde. Věděl to dřív než já. „Jsi moc zdravá na to, abys byla tady, Barbaro," řekl mi. „Nikdy jsem nechápal, co tady vůbec děláš."

„Copak se nepamatuješ, jak jsem byla hysterická, když jsme se poprvé setkali? Nepamatuješ se?"

„Od té doby jsou to už měsíce. Julie má pravdu. Měla bys odtud vypadnout a vrátit se k práci."

Nikdo z nás neřekl nic o našem odloučení, o tom, jak se nám bude po sobě stýskat. Mluvili jsme věcně, o věcech duševně nemocných pacientů, a oba dva jsme byli natolik otužilí svou nemocí, abychom věděli, že to nemůžeme nijak zabarvovat svými city, aspoň ne v té­hle chvíli.

„Jime, zítra je inaugurace prezidenta," prohodila jsem, abych změnila předmět rozhovoru.

„Kde se to má konat?" zeptal se mě dost nesměle.

„Ty si ze mě utahuješ," řekla jsem mu. „Víš přece, kde budou Cartera inaugurovat."

„Nedělali to loni na Růžovém stadiónu?" Hrouda hlíny, kterou modeloval, začínala mít tvar ptáka.

„Přísahej, že si děláš legraci! Přísahej!"

„Myslím to vážně," řekl bez pohledu na mě.

„Ale Jime, bude to přece ve Washingtonu, v hlav­ním městě Spojených států, kde se koná inaugurace prezidenta každé čtyři roky. Vždyť to víš."

„No, já těch inaugurací moc nezažil," odpověděl mi s úšklebkem a já si uvědomila, že je dotčený a že na mě má vztek. Vztek na můj překvapený tón, vztek na to, že vím něco, co on nevěděl, a myslím, že začínal mít vztek i proto, poněvadž jsem měla brzy odejít. „Kolik jsi jich zažila ty?"

Kolik? Zamyslela jsem se. Často jsme žertovali o našem věkovém rozdílu. Ale teď mě popichoval.

„No, kolik?"

„Až moc, Jime. Až moc. Hele, udělej si svého ptá­ka!"

 

 

Pověděla jsem Julii o Jimově reakci. „Nezdá se, že by někoho můj odchod odtud těšil. Ani Jima, ani mě. Leda snad Joyce. Právě v takovýchhle chvílích člověk pozná, kdo jsou jeho opravdoví přátelé," řekla jsem, abych ji poškádlila.

„Mě těší moc, Barbaro," odpověděla Julie. A pak na mě vyrukovala se svou bombou. „Odteďka vám bu­du dávat propustky na každý víkend. Chci, abyste jez­dila do New Yorku, setkávala se se svými přáteli, zača­la znovu žít svým životem. Co říkáte tomu, abychom stanovili den vašeho propuštění na začátek února? Do té doby si najdete nějakého dobrého terapeuta. Doktor Wald vám posílá několik doporučení."

Podala mi strojem napsaný seznam jmen. Tupě jsem na něj zůstala civět. Doktora Walda jsem vídala zřídkakdy, jenom při páteční skupinové terapii naší „komunity", nebo když kontroloval své svěřence na Severní šestce. Ale neměla jsem ho ráda. Nosil se vždycky jako páv a já ho pokládala za příkrého a oficiózního. Byla jsem zvědavá, jestli ti doktoři, které mi doporučoval, budou taky tak studení jako on. „Koho mi doporučujete vy?" zeptala jsem se Julie.

„Doktor Wald je obeznámen s vaším případem, Barbaro. A je kvalifikovanější, aby dával doporučení, nežli já."

Nevěděla jsem, jak jí povědět o svém strachu, o své nepřipravenosti, o tom, jak naléhavě jsem potře­bovala pokračovat v terapii s ní.

Zase jednou se skoro zdálo, jako by Julie dokázala číst moje myšlenky. „Nikdo neřekl, že byste odtud odhopkala jako dítě o přestávce," poznamenala. „Nikdo neřekl, že to bude snadné."

 

 

Byla to strašná doba. Třebaže jsem nabývala síly, pořád ještě mě mořily ty staré symptomy zmrtvení ne­bo nedostatku totožnosti, jak tomu říkala Julie. Ale teď jsem věděla, že musím na víkendy jezdit do New Yorku. A tak jsem odjížděla v pátek a vracela jsem se v neděli večer, někdy jsem celý víkend proseděla sama v bytě, jindy zase jsem se snažila navázat nitky svého života, setkávat se s přáteli, sjednávat si schůzky na večeři. Jenže tyhle cesty už nebyly nabity stejným vzrušením, jaké jsem cítila na své narozeniny, a když jsem trávila vánoce s Jimem. A občas jsem v bytě zji­stila, že se křečovitě držím postele a brečím. V tom plá­či totiž pocit nicoty slábl a bolesti a smutku jsem dáva­la před nicotou přednost.

Opět jindy jsem chodívala ulicemi a kolem domů, které jsem tak důvěrně znala, a pokaždé jsem doufala, že na téhle procházce, v tomhle bloku a v tenhle den zase navážu kontakt. Když k tomu nedošlo, vracela jsem se bezútěšně do bytu, nedočkavá chvíle, kdy se dostanu na Grand Central, abych nasedla do pozdně večerního nedělního vlaku zpátky do Greenwiche, zpátky k Donovi a Paulovi, k Debbii a Jimovi. Mluvili jsme pak o jejich víkendu, o mém víkendu, a já aspoň na chvilku ten kontakt zase navázala.

Začala jsem volat ta jména ze seznamu od dokto­ra Walda, abych si sjednala na víkend s nimi schůzky. Jedno z těch jmen, doktorka Mildred Stantonová, se mě v telefonu zeptala přímo: „Máte depresi, nebo jste schizofrenička?" A já jí odpověděla: „Moje nemoc tkví v tom, že chci být schizofrenička." Zasmála se, v což jsem doufala, a měla jsem pak s ní konzultace dva ví­kendy po sobě. Byla to elegantně oblečená žena střed­ního věku, která při našich sezeních pila jeden šálek horkého čaje za druhým. Chovala se dramaticky, ale měla vlídný obličej. Vybrala jsem si ji za svou tera­peutku, až opustím nemocnici.

Potom se věci pohnuly rychle, až příliš rychle. Jak Julie, tak doktor Wald si s doktorkou Stantonovou pro­mluvili a na začátku týdne po mé druhé konzultaci s ní mi Julie oznámila, že datum mého propuštění bylo de­finitivně stanoveno na první týden v únoru.

Zůstala jsem na ni zírat. „To nemůžete myslet vážně," ohradila jsem se. „Máme toho spolu ještě tolik na práci. Doktorka Stantonová není jako vy. Ta kromě toho může počkat. Bude tam pořád."

„Já to myslím vážně, Barbaro," prohlásila Julie. „První týden v únoru."

Z jejího hlasu zaznívala netrpělivost a mně se ten chladný tón nelíbil. To nebyl Juliin styl.

Začala jsem počítat dny. Středa, čtvrtek. Neřekla jsem rodičům, že mám být propuštěna. Neřekla jsem to nikomu ze svých přátel, dokonce ani Edii ne. Neza­čala jsem pakovat, nikdo pro mě neměl přijet. Moje za­vazadla byla pořád ještě dole v úschovně. Pak byl pá­tek a já měla jet domů na svou poslední víkendovou propustku. Líza a Barry mě pozvali do svého domu v New Jersey.

„Proč už nejdeš?" pobídl mě Jim. Ležel natažený na gauči před mým pokojem a já seděla na kraji gauče a snažila jsem se rozhodnout, co mám udělat, který mám chytit vlak.

„Jime, já příští středu odcházím."

„Já vím," řekl stroze. „Slyšel jsem to od Dona."

Právě v té chvíli šla kolem Debbie. „Gratuluju, Barbaro. Ještě šest dní. To je úžasné!"

Všichni členové personálu mi chodili gratulovat, hned jak se to doslechli. Propouštění na psychiatric­kém oddělení jsou něco jako vítání Nového roku. Je­nomže já se necítila jako při vítání Nového roku a ne­mohla jsem pochopit, že všichni tihle lidé, údajně vy­školení v psychologii, nevědí proč.

Jim mě z mých myšlenek vytrhl. „Proč sakra ještě sedíš tady, když můžeš být v New Yorku?"

„Pravda. Pojedu tím ve tři patnáct," vyletělo mi z úst a vstala jsem. „Musím se spakovat."

„Co spakovat? Nikdy si s sebou nebereš nic, než tu svou brašnu totožnosti. Tak koukej vypadnout, Barba­ro!" A odvrátil se ode mne, navztekaný na mě, poněvadž se netěším ze své nové svobody, navztekaný, po­něvadž sám musel přes víkend trčet v hale, navzteka­ný, poněvadž já za šest dní měla odejít, navztekaný na všechna.

 

 

Byla sobota večer a já seděla s Barrym a s Lížou před krbem v jejich obývacím pokoji a pila jsem bran­dy. Právě jsme dojedli báječnou večeři, vařené humry s čerstvým chřestem. Konečně jsem se jim svěřila, že budu z léčení propuštěna, a oni z toho víkendu udělali oslavu, slavnostní a veselou. Nevzpomínám si, o čem jsme hovořili, ale když jsem tam seděla a zírala do oh­ně, zdálo se mi, že jejich hlasy se někam vzdalují, a na­jednou jsem si uvědomila, že nevím, kde jsem. Jsem v Miami se svými rodiči? Jsem ve svém bytě s Erikem? Jsem ve špitále? Myšlenky z minulosti se srážely s rea­litou přítomnosti. Začala jsem mít strach.

Líza mi musela vidět ten výraz hrůzy na obličeji. „Co je s tebou, Barbaro? Co se stalo?"

„Já nevím, kde jsem," vyhrkla jsem. Srdce mi bu­šilo a lapala jsem rychle po dechu. „Ach bože, tohle je horší než kdykoli předtím. Nevím prostě, kde jsem."

„Jsi tady s námi, Barbaro," chlácholila mě Líza a snažila se nedat najevo své leknutí. Objala mě konej­šivě kolem ramen. „Jsi se mnou a s Barrym."

„Nemůžu tady teď sedět, Lízo," řekla jsem. „Mu­sím se pokusit usnout. Připadám si neskutečnější než kdy předtím a žádná terapie na světě to nezarazí."

Pomohli mi po schodech nahoru a já si ani nesvlékla šaty. Padla jsem na postel, držela se jí a říkala jsem si: „Jsem v Princetonu, v New Jersey, s Barrym a s Lížou, svými nejstaršími přáteli. Jsem Barbara Gordonová. Jsem. Jsem. Jsem."

Celou neděli se snažili rozptýlit mě a zbavit mě těch symptomů dobrým jídlem, vínem, hovorem a smí­chem. Ale já musela v jednom kuse bojovat, abych zů­stala s nimi, a byla jsem příliš vyčerpaná a nemocná na to, abych se vrátila vlakem do nemocnice. Rozhodla jsem se přenocovat v Princetonu a jet zpátky ranním vlakem. Zavolala jsem do nemocnice, aby neměli starost, a sestra ve službě trvala na tom, abych jí dala čís­lo Travisových.

Pár minut poté telefonovala Julie. „Co se děje, Barbaro? Proč se nevracíte?" Znělo to ustaraně.

„Jsem ubitá bojem s těmi symptomy. Všechny se na mě vrhly přímo pomstychtivě tenhle víkend, Julie, všechny." Zuřila jsem na ni. K čemu byla dobrá? Jaká to sakra byla terapeutka, když se mi ty moje sympto­my mohly vrátit s takovou dravostí? Všechny naše roz­hovory byly k ničemu.

Ještě jsem se celá klepala, když jsem příští ráno přijela do špitálu. Julie byla na číhané, vyhlížela mě. „Barbaro, co se to stalo? Povězte mi, co se stalo!"

„Já nevím. Všechno se zhoršilo. Byla jsem úplně vyvedená z míry. Neměla jsem ponětí, kde jsem. Byla to noční můra."

„Ach, Barbaro, přepočítala jsem se. Moc toho lituju. Neuvědomila jsem si, jak na vás to propuštění mů­že působit. Udělala jsem chybu. Nevěděla jsem, že do­jde k tomuhle. Bolest z odloučení. Měla jsem to vědět. Tolik mě to mrzí."

Zmátlo mě to. Jaké odloučení, jaká bolest? O čem to mluvila? „Chcete říct, že tohle má nějaký důvod?" zeptala jsem se.

„Prožívala jste úzkost z odloučení, Barbaro," vy­světlovala mi. „Plno pacientů trpí před propuštěním regresí a zakoušejí návrat všech symptomů. Ale ve va­šem případě jsme za to odpovědní i my. Snažili jsme se to udělat moc rychle. Měli jsme vás připravovat pozvolněji. Zažila jste už víc bolestných odloučení. Měla jste depresi, vysazení valia a smrt té ženy, všechno na­jednou. A já vím, jak těžké pro vás bude přizpůsobit se k samostatnému životu."

Později ten den jsme zašly k doktorovi Waldovi. Julie cítila, že potřebuje jeho pomoc s přípravou na moje propuštění.

„Pro mě přece není snadné, abych byla šťastná, že jdu domů!" vykřikla jsem. „Nemám nic, k čemu bych se vracela, nikdo na mě nečeká. Neumím žít sama. Vím, že jsem tak žila před Erikem, ale nepamatuju se na to."

Doktor Wald se mnou začal ztrácet trpělivost. „Proč se chcete loučit takhle, Barbaro, proč máte ty destruktivní myšlenky, proč chcete, aby se vaše nemoc zhoršila? Proč dáváte přednost podstoupení vší téhle bolesti? Já vám řeknu proč. Abyste necítila ztrátu při rozloučení s Julií."

Vpadla jsem mu do řeči. Jeho arogantní příkré chování mi připadalo politováníhodné. „Já se přece s Julií rozloučila!" namítla jsem.

„Ne tím správným způsobem," prohlásil s napro­stou jistotou.

„Co je ten správný způsob?" obrátila jsem se na Julii. „Tolik vás budu postrádat. Proč bych vás nemoh­la navštěvovat, až se dostanu odsud? Kdybyste vy byla pacientkou, porušila bych tu smlouvu. Porušila bych pravidla kvůli vám."

„Musíte se naučit loučit se s lidmi," řekl doktor Wald, „bez toho, že byste je od sebe odřízla, bez té de­strukce, beze vzteku - ale s láskou."

„To se mám pořád loučit, dokud se to nenaučím správně?" zeptala jsem se nevrle.

„Něco takového," odpověděl mi. A podle toho, jak začal sbírat lejstra na svém stole, jsem poznala, že ta­hle narychlo svolaná schůzka je u konce.

Ti dva odešli a já seděla v místnosti dlouho sama. Tak mi tedy řekli, že to dítě ve mně chce, aby se Julie o mě starala, že radši, budu nemocná, než bych se smí­řila se ztrátou Julie. Že ten záchvat zuřivosti se mi za­čal líhnout v hlavě, poněvadž ta dětinská ženská ve mně chce zůstat v tomhle blázinci. Šla jsem halou zpátky do svého pokoje, ignorovala jsem Jima na gau­či před svým pokojem, ignorovala jsem Dona, který se přišel podívat, co se děje. Hlavu jsem měla plnou vzteklých černých myšlenek, myšlenek namířených proti Julii, Donovi i Jimovi. Nikomu na mně nezáleží, nikdo mě nemá rád. Vrhla jsme se na svou postel a ne­ovladatelně jsem se rozplakala. Teď ten záchvat zuři­vosti, který se mi rodil v hlavě, opravdu propukl.

A trval pak sedmnáct dní. Obcházela jsem zuřivě halu. Nedokázala jsem nikoho pozdravit, říct mu dobrýtro nebo jak se má, aniž bych si pomyslela: Co je mi do tebe? Pojdi si! Haha! Všechny vás nenávidím! Jed­nou mi bylo tak mizerně, že jsem zašla na separaci. Vždycky mi vrtalo hlavou, jaká mystéria se tam ode­hrávají, a rozhodla jsem se, že za 260 dolarů denně chci využít všeho zařízení. Seděla jsem v té tmavé, nevětrané místnosti, začala jsem bušit do šedivé rohože na podlaze a nedívala jsem se na Dona, který dostal za úkol, aby mě hlídal. „Dejte mi nějakou pilulku, Done! Pomozte mi!" zaječela jsem najednou. „Pomozte mi! Pomozte mi někdo!"

Při terapii jsme s Julií probíraly, jak nepřiprave­ná jsem byla na propuštění. Nikomu jsem o tom neřekla, nezařídila jsem si s Edií, aby mě vyzvedla, neza­platila jsem účet, nezavolala jsem si dolů do úschovny pro svá zavazadla. Nevyvozovala jsem z toho, že jsem tím všem řekla, jak nejsem připravená? Kdy budu při­pravená? To jsem chtěla vědět. Kdy?

Konečně ten záchvat zuřivosti začal pomíjet a ze zámotku choroby se začala klubat dospělá bytost. Pro mé propuštění bylo stanoveno nové datum na konec února a já si uvědomila, že se loučím s Rogerem, s Claudií, s Debbií, s Jeffem a s Joem. Ale jak jsem se měla rozloučit s Donem, s Jimem a s Julií? Chtěla jsem věřit tomu, že doktor Wald měl pravdu, že mi pomůže, když se dokážu rozloučit s lidmi, na kterých mi oprav­du záleží, rozloučit se bez nenávisti k nim, ale s láskou. Že pak vyrostu. Jenže to bylo tak bolestné.

Začala jsem znovu jezdit na víkendy do města za doktorkou Stantonovou a jednou večer jsem se vrátila do haly, kde jsem našla Jima hluboce zabraného do rozhovoru s jednou novou pacientkou, Lindou, šest­náctiletou kvetoucí dívenkou s dlouhými blond vlasy, která hrála na kytaru a zpívala folkové songy vyso­kým jasným hláskem. Tak on už navazoval nové přá­telství a těšil se na můj odchod. Byla jsem příliš sobec­ká, než abych myslela na jeho potřeby, na jeho ztrátu, a tak jsem si říkala: Moc brzy, Jime, moc brzy. Tahle mrtvola ještě nevychladla. To jsem opravdu tak nahra­ditelná?

Zašla jsem do svého tmavého pokoje a lehla jsem si. Našla mě tam Julie. „Tak co, Barbaro," řekla ve dveřích, „zase zpátky k začátku, zase útočiště v temné komoře?" Pokoušela jsem se povědět jí o Jimovi a o Lindě. „Já vím," řekla mi. „Co jste čekala?" A při našem sezení příští den chtěla mluvit o mém vzteku na Jima, že si začal s Lindou.

„Vždyť je to jen kluk," řekla jsem lhostejně, „a ke všemu pacient v cvokárně. Proč by mi na tom mělo zá­ležet?"

„Tak teď je to jen kluk," usmála se Julie.

„Tak teď mu ubližuju. Povězte mi, co mám dělat."

„Myslela jste někdy na to, jak moc vás bude po­strádat? Povězte vy jemu, co cítíte."

„Ale, Julie, já mám přece svou hrdost. Jak bych mohla žárlit na takovou pitomou mladou káču a na její zatracenou kytaru?"

„Zřejmě žárlíte," řekla Julie.

„No jo, sakra," připustila jsem nakonec. „Žárlím."

„Barbaro," řekla po chvíli, „mluvila jste o Jimovi a o pokračování vašeho přátelství, až bude propuštěn on. Neměly bychom si promluvit taky o tomhle? Měla byste být připravená na změny v sobě, na změny ve svých potřebách. Vy budete potřebovat někoho silněj­šího, než je Jim. Vždycky jste ignorovala jeho problé­my."

„To je další člověk," řekla jsem, „ze kterého si dě­lám něco jako boha, protože ho potřebuju. Ale copak nevidíte, Julie, že se mnou Jim není nemocný? Se mnou je silný a něžný, ne vzteklý."

„To je jistě pravda, Barbaro, ale časem poznáte, že váš vztah k Jimovi byl na místě v téhle etapě vaše­ho života, ale že ho přerostete."

Chtělo se mi na ni zaječet: „Nikdy, nikdy! Jak mů­žete být takhle vypočítavá, takhle krutá?" Ale v části své bytosti jsem věděla, že by mohla mít pravdu.

 

Dny postupovaly blíž a blíž k mému propuštění. A tentokrát jsem se snažila připravit se správně. Na­psala jsem svým rodičům a zavolala přátelům. Denně mi přicházelo víc a víc vzkazů; lidé, kteří slyšeli, že se vracím domů, obnovovali kontakt. Edie souhlasila s tím, že přijede a vyzvedne mě. Volala mi každý den

a já tam stála u telefonu v hale a poslouchala jsem její vzrušený hlas. „Znovu ses narodila, zaplať pánbůh, Barbaro. Máš zase svůj přehled. Máš zase svůj inte­lekt. Teď se musíš starat o své tělo. Dej se se mnou do mého klubu zdraví, pak si běž dělat filmy." Sypala to ze sebe a pomáhala mi připravit se na návrat. Předsta­vovala jsem si ji v houstonském středisku vesmírné kontroly, jak navádí svou přítelkyni v lunárním modu­lu zpátky k zemi.

Věděla jsem, že ještě nějaký čas nebudu dost sil­ná, abych se vrátila k práci. Pořád ještě jsem byla moc daleko ve vesmírném prostoru. Ale věděla jsem taky, že budu zase mezi lidmi. Myslela jsem na všechny ty pozdravy, které si s nimi vyměním v příštích pár týd­nech. Bude to těžké, ale ne tak těžké jako moje loučení s Julií, Jimem a Donem.

Jednou jsem s Julií seděla a snažila se jí poděko­vat za její lásku, moudrost, jemnost, sílu i za její profe­sionalitu. „Budete mi scházet, Julie, víc scházet, než si vůbec kdy uvědomíte."

„Barbaro, teď jsem celý váš svět, všichni lidé, kte­ří vás kdy měli rádi, všichni, kdo se na vás kdy vyvyšo­vali. V minulosti jste od sebe provždycky odvrhla lidi, kteří vám ublížili. Ale já se nesnažím ublížit vám. Nu­tím vás, abyste se vrátila k lásce, abyste se vrátila k ži­votu a vychutnávala to se vší tou báječnou intenzitou, jakou jste mívala. Vy dokážete překonat tu sebezniču­jící část své bytosti, a když to uděláte, budete tohle všechno mít. Všechno."

„Jenže tohle je něco jiného," namítla jsem. „Ještě pořád vás potřebuju. Jste moje nejlepší přítelkyně. By­ly jsme si tak blízké v těch posledních pěti měsících. A já nevím, jak dokážu brát život intenzívně nebo váš­nivě, když budu sama. Zapomněla jsem, jak existovat jako samostatná osoba. Mám vás moc ráda, Julie, ale myslím si, že na vás dostanu vztek, až odtud odejdu."

„Žádný vztek, Barbaro! To by byl nepatřičný vztek. Já bych vás teď jenom strhovala zpátky. Jste dost silná, abyste to dokázala sama. Loučit se a mít přitom rád, to patří k dospívání. Snažte se mě mít rá­da, až se dostanete domů. Snažte se!"

Ten večer jsme seděli v hale, Jim a já, a hovořili jsme spolu. Bylo teprve půl jedenácté, ale pro jednou se kolem rozhostilo ticho před jedenáctou. Kulečníko­vý stůl byl prázdný, televize vypnutá, „vděční mrtví" uloženi na noc do postele. Roger, Jeff a Iris šli spát br­zy, vyčerpaní po denním rámusení a násilnostech, aby si odpočinuli pro další pustošení nazítří ráno.

Jim se usmíval a snažil se být veselý kvůli mně, jenže jsme oba byli smutní, že on tu bude muset zů­stat. Cítila jsem nějak, že já jsem nemocnější, neurotičtější a potřebnější péče než on. On možná viděl zele­né mužíčky, měl možná přeludy, ale jeho nemoc byla čistší než ta moje. Byl prostě Jim. Připadal mi celistvý, kdežto já pořád prožívala krizi své totožnosti, která ne­chtěla skončit. A taky jsem ještě potřebovala jeho.

„Nevěděl jsem, že tvůj odchod pro tebe bude tak drsný," řekl Jim. „Ale pamatuj si, Barbaro, normou je zdraví. Pečuj o sebe, až budeš doma. Věnuj se medita­cím, pěstuj jógu, dobře jez, maluj, peč chleba, zůstávej sama v sobě, ve svém centru. Pak se pusť zase do prá­ce. Ale napřed buď Barbara. Barbary se drž!"

Usmáli jsme se na sebe. „A co ty?" řekla jsem. „Nechci, aby ses pořád povaloval a celé dny prospal. Cti si, piš, choď na procházky, využij svůj vzácný mo­zek." Potom jsem mu se sevřeným hrdlem poděkovala. „Jak ti mám říct, co všechno jsi pro mě znamenal?"

„Děkovat mi nemusíš. Moc jsem ti nepomáhal. A nemusíme se loučit. Přijdu za tebou, až se dostanu odsud. Budeme spolu pouštět draky." Zase to byl ten oduševnělý, šibalský Jim, jako když jsem se s ním se­známila, kdy se každé ráno rozhodoval o svém příštím zaměstnání. Vzpomněla jsem si, jak říkal: „Stanu se meteorologem nebo profesorem angličtiny a budu no­sit kožené záplaty na loktech. Budu cestovat a bydlet v nějakém domě na stromě." Všechno možné, jenom ne v podniku jeho otce. „Budu tě učit lučištnictví podle zenbuddhismu," pokračoval. „Budeme chodit na pro­cházky do toho parku před tvým domem a krmit ve­verky. Vyspi se dobře, Barbaro."

Vstal z gauče a obrátil se směrem ke svému poko­ji. „Ach, bože," povzdechl si. „Už jenom tři dny. Nemů­žu tomu věřit. Co si tady počnu bez tebe?"

„Budeš tady mít Lindu." Snažila jsem se ho tím utěšit, ale v mém hlase zazněla stopa kousavosti.

„Ta je jenom kamarádka, mladé kůzle. To není ja­ko my dva, Barbaro." Políbil mě na dobrou noc na tvář. „A teď jdu spát." A odešel.

Seděla jsem tam po Jimově odchodu sama, dívala jsem se na ten unavený, otlučený nábytek a na ty šmouhatě zelené stěny. Panebože, na tomhle místě jsem strávila pět měsíců života. A teď jsem měla jít do­mů.

Kolem přecházel Don s pláštěm přes ramena. Za­stavil se, aby si se mnou promluvil. „Byl to klidný ve­čer, Barbaro, zaplať pánbůh!"

„Jistě, Done. Zaplať pánbůh."

Věděli jsme oba, že jsem se rozhovoru s ním vyhý­bala. Rozloučení s ním mi připadalo nějak nejtěžší. Nebyl to můj doktor, nebylo mezi námi nic erotického, ale tenhle vysoký černoch se svýma jiskrnýma očima se dotkl mé duše tak jako nikdo, s kým jsem se kdy setkala.

„Chcete si chvilku popovídat?" řekl a přisedl si ke mně.

Vzhlédla jsem k jeho tváři, viděla jsem v ní tu je­ho laskavost a vzpomněla jsem si na všechno, co mi ří­kal během těch pěti měsíců, vzpomněla jsem si na je­ho první slova ke mně: „Prostě myslete tak, jako cítíte. A musíte cítit to, co říkáte. A bude to v pořádku." Zača­ly mi po tvářích kanout slzy.

Když jsem plakala v minulosti, utíral mi slzy. Ten večer se na mě jenom díval. Usmíval se. „Mám vás moc ráda, Done Collinsi," řekla jsem se slzami v hlase. „Víte vy, co všechno vám přeju? Abyste byl ohromným terapeutem. Já vím, že jím budete, a nikdy nezapome­nu na tu první procházku do městečka, na ten oběd v restauraci u silnice. Nikdy nezapomenu, jak mnoho jste mi dal."

„Tak je to báječné," řekl, stále s úsměvem. „To je pro mě odměna, že na mě nikdy nezapomenete. Pro mě jste taky moc znamenala, Barbaro."

Kolik hodin jsme spolu strávili diskusemi o prezi­dentských volbách, o knihách, o filmech, o strategii ve vrhcábech, o sexu? Teď jsem vzlykala a nemohla jsem to zarazit. Vzal mě kolem ramen a držel mě tak.

„Nemohl byste přijet navštívit mou chajdu na plá­ži?" řekla jsem. „Zamiloval byste si ten pohled na mo­ře. Uvařím něco dobrého, zasmějeme se, a já vás ko­nečně porazím ve vrhcábech."

„Ne, Barbaro," zavrtěl hlavou. „Víte přece, že se musíte rozejít s nemocnicí, se mnou, s Julií, s námi se všemi. Musíte se vrátit zpátky ke svému životu."

„Vy jste ale část mého života. Ta nejlepší část. Jste můj kamarád."

Seděli jsme tam spolu nějakou chvíli, až jsem ko­nečně přestala brečet. „A vy říkáte, že nic necítíte," ře­kl mi Don. „Jaká vy jste lhářka, Barbaro. Vždyť cítíte. Nejste mrtvá. Cítíte všechno. A mě jste rozesmávala. Bude mi scházet ten váš humor a váš smích i vaše sl­zy, až odejdete. Všem nám budete chybět: Claudii, Ju­lii, dokonce i Rogerovi. Viděl jsem vás včera, jak jste s ním mluvila o Uranu."

„Šoková terapie mu na chvíli pomohla, ale do­opravdy nezabrala, viďte? Pořád ještě cvokatí."

„Bohužel ještě nezabrala, Barbaro. Ale vím, že bu­dete Rogerovi chybět. Někdy, když byl s vámi, byl schopen komunikovat."

„To je pravda. Uprostřed těch svých fantasmagorií o Uranu a o Venuši mluví o Johnovi F. Kennedym, jak moc ho postrádá. Mívá neuvěřitelně jasné chvilky, neuvěřitelně."

Teď jsme byli Don a Barbara, muž a žena, kama­rád a kamarádka. Zůstal se mnou, abychom si popoví­dali, přestože jeho pracovní den dávno skončil.

Konečně se zvedl k odchodu. „Spěte dobře, Barba­ro," řekl. „Uvidíme se zítra. Dám vám poslední příleži­tost porazit mě ve vrhcábech."

„Dobrou noc, Done." Pozorovala jsem ho, jak od­chází směrem ke dveřím, jak sahá po klíčích na svém opasku. Jak jen budu žít bez něho?

Seděla jsem na gauči a dívala jsem se do malého pokojíka, ve kterém jsem prožila pět měsíců. Ještě tři noci, pomyslela jsem si. Bože můj, žila jsem v psychia­trickém ústavu. Ale jsou tady lidi. S kým budu mluvit po večerech? Pracovat ještě nedokážu. Edie má svůj vlastní život. Lízá má Barryho. Svět je dělaný pro lidi ve dvou. Ach, Jime, Julie, Done, vůbec někdo - pověz­te mi, jak to mám dokázat sama. Chci být šťastná z to­ho, že jdu domů. Chci mít radost ze své nové svobody, chci nabírat zdraví ohromnou sběračkou. Chci existo­vat. Je tu jenom jeden problém. Nevím, jak žít.

 

 

Nadešla moje poslední noc v hale a Jim a já jsme se spolu dali do řeči hned po večeři. Byl shovívavý k mé sentimentalitě, když jsem mu připomínala naše procházky, naši první propustku do městečka, naše společné vánoce. Jeho pokoj byl plný mých obrazů, můj zase plný jeho básní. Vzpomněla jsem si na meze­ry mezi našimi odlišnými zkušenostmi: „Vivaldi? To je někdo nový?" „Nekonalo se to loni na Růžovém stadió­nu?" Zamyslela jsem se nad tím, co jsme znamenali je­den pro druhého. Všechno. Teď jsme to balili, ale urči­tě se zase setkáme.

„Třeba mě nebudeš chtít jako přítele, až budeš do­ma," řekl. „Třeba nemám dost filipa pro tvé přátele."

„Moji přátelé o tobě vědí všechno a mají tě rádi už teď," odpověděla jsem mu. „S ničím si nemusíš lámat hlavu. Jenom se uzdrav a dostán se odtud. To ať je tvo­je jediná starost."

„Jenže ty na mě možná zapomeneš, Barbaro."

„Jak bych mohla zapomenout na půlku svého srdce?" řekla jsem mu.

Chvíli jsme tam seděli mlčky. Joe obcházel v kru­zích, Roger blouznil o svých meziplanetárních cestách. Podívali jsme se na sebe a rozesmáli jsme se. Udivilo nás, že naše přátelství bylo produktem tohohle příšer­ného místa. Udržovali jsme jeden druhého při životě.

„Pamatuj si, Barbaro," řekl, „že všechny neurózy jsou lži. Stačí, když se člověk zbaví těch lží, a je v po­řádku."

Jak je chytrý, pomyslela jsem si. „Ale stačí jenom přežít?" dodala jsem. „Já chci být celá."

„Vždyť sakra jsi celá. Podívej, všichni v sobě má­me nějakého démona, Barbaro. Ten tvůj tě prostě na chvíli ovládl. Teď to skončilo a máš načase vypadnout odtud. Kromě toho," usmál se svým šibalským úsmě­vem, „jsem ti napsal báseň na rozloučenou."

A začal mi předčítat ze zmačkaného kusu papíru, který vytáhl z kapsy svého županu.

 

Když myslím na tebe,

jak ty myslíš na mě, kladu si otázku, jestli jaro cítí léto

a podzim zimu.

 

Když myslím na tebe, jak ty myslíš na mě,

cítím hromobití blesků křižujících oblohu

a tančících nad prazákladními orgány země,

nad stromy a keři, lidmi a mraveništi.

Kladu si otázku, jestli už někdo někdy řekl,

že „člověk se může zbláznit

do myšlenek druhého člověka"

nebo něco podobného.

 

Poněvadž jestli ano,

určitě způsobuješ, že blázním,

když si vymýšlím takovéhle pošetilosti.

Tvoje myšlení na mě

je tak jasně profesionální způsob,

a přece tak okouzlující,

že nikdy na tebe nemůžu zapomenout,

a na tebe, jak myslíš na mě ...

 

„Ach, Jime," řekla jsem, „tohle je náš poslední ve­čer. Sbohem, zelený gauči, sbohem, halo - tomuhle všemu můžu dát sbohem, ale nevím, jak dát sbohem tobě. Kdo tě bude postrkovat, až odejdu?"

„Neměj starost," řekl a v jeho temných, hněvivých očích se objevila něha a vroucnost. „Neměj starost, já budu v pořádku."

„Musíš ignorovat Joyce Robertsovou. Zachovej si své já. Ignoruj všechno, co ti o tobě řekne. Slib mi to! Nepouštěj si ji pod kůži!"

„Slibuju."

Pak vzhlédl. „Tamhle jde Mae. Ach, bože!"

„Barbaro, Jime, myslím to vážně!" vykřikla Mae od kukaně sester. „Stačí se podívat na hodiny!"

Oba jsme mlčeli, Jim i já, každý z nás věděl, co si myslí ten druhý. Bylo lepší nevyslovovat to. Mae měla pravdu; stačí se podívat na hodiny. A v duchu jsem si řekla: Teď už tu nebude mít tu Barbaru Gordonovou, aby ji pořád proháněla.

„Zachovej si svou důstojnost," řekl mi Jim. „V kaž­dé době." Vstal a strčil si tu báseň zpátky do kapsy žu­panu. „Dobře se vyspi, Barbaro!"

„Dobře se vyspi, Jime!"

Políbil mě na tvář. „Kdo mi bude říkat ,Dobře se vyspi', až ty odejdeš?"

Můj pokojík byl teď holý. Na stěnách už nebyly moje obrazy, skříň ve zdi a zásuvky byly prázdné. Ba­lila jsem svůj kufřík pár dní. Všechny moje nákupní úvěrové karty, zrcátko i zapalovač, všechno mi už vrá­tili. A všechno mi to říkalo: Jsi už zase někdo, běž a žij! Jenom šaty na ráno zůstaly venku. Vezmu si na sebe své „zdravé" šaty, ne ty „nemocné", až zítra přijede Edie. Zbývalo jen jedno sezení s Julií. Co jí asi řeknu? Co budu dělat, až se dostanu domů?

Šla jsem spát, ale probudila jsem se uprostřed no­ci, plná drtivé úzkosti. Přecházela jsem sem a tam prázdnou halou a nenáviděla jsem ji, nenáviděla jsem ji za to, že ji potřebuju, nenáviděla jsem její pach, její chorobnost, její nelidskost. Byl v ní teď klid, mlčení smrti. Měla jsem na vybranou tohle: život, nebo tuhle živoucí smrt? A proč byla takováhle volba tak nesnad­ná?

V šerém světle haly jsem viděla hlídače lidí, kteří buď dřímali, nebo četli noviny před Rogerovými a Iri-sinými dveřmi. Ostatní členové nočního personálu pili kafe, povídali si a smáli se. Když jsem šla kolem té za­sklené kukaně, Mae ke mně vzhlédla a usmála se. „Nemůžete usnout, Barbaro? Nechcete trochu horkého kakaa?"

„Ne, díky, Mae, ale děkuju vám za všechna ta hor­ká kakaa, co jste mi kdy dala."

Mae. Věděla, že tohle je moje poslední noc? Vědě­la tahle žena, která mě po pět měsíců posílala do pos­tele, že odtud odcházím? Věděla, jakou z toho mám hrůzu? Věděla, že se mi po ní bude stýskat?

Prošla jsem kolem Jimových dveří, které byly po­otevřené, a nakoukla jsem dovnitř, abych ho viděla ztraceného ve spánku. Pak jsem se konečně, vyčerpa­ná svým přecházením a svou vlastní úzkostí, vrátila do svého pokojíku, přistrčila jsem kufřík ke straně kaval­ce a lehla jsem si. Myslela jsem na Vivaldiho a na inaugurace a na procházky s Jimem a na kávu v restauraci u silnice, a než jsem se nadálá, tak jsem usnula.

 

 

To ráno, to poslední moje ráno na Severní šestce, mi zabral tolik času make-up a oblékání „zdravých" šatů, že jídelna byla skoro prázdná, když jsem tam při­šla na snídani. Našla mě tam Julie. „Všechny místnos­ti pro terapii jsou právě teď plné," řekla. „Nebude vám vadit, když si promluvíme ve vašem pokoji?"

Vrátily jsme se tam a posadily jsme se na můj ka­valec.

„Tak tedy," začala.

„Tak tedy."

„Máte všechno sbaleno?"

„Ano. Tentokrát."

„Kdy má přijet Edie?"

„Ve dvě hodiny, Julie, po obědě."

„Barbaro, něco bych vám chtěla povědět. Jestli se na tohle díváte jako na regresi, děláte chybu. Tohle je dospívání. A dospívání je vždycky bolestné."

„Ale já jsem pořád sama sobě neviditelná, Julie, a nenávidím tu sobeckou stránku v sobě, která pořád potřebuje péči."

„Tuhle stránku v sobě máme všichni, a vy nejste neviditelná, Barbaro, pro mě ne."

„Ale nemohly bychom se scházet třeba na oběd, na drink? Upekla bych vám něco dobrého. Když vám napíšu, odpovíte mi, prosím vás? Ach, Julie, vždyť žije­me ve stejném městě."

„Barbaro, vy víte, že jde o víc než o nějaká pravi­dla. Jde o to, co je pro vás nejlepší."

„Jenže já nikdy neměla příležitost zjistit, kdo vy vlastně jste, jestli někoho milujete, jestli máte něja­kou sestru, proč jste se nestala manekýnkou, když jste tak krásná? Jak vám mám povědět, co jste pro mě zna­menala? Neumím si představit život bez vás. Oprav­du." Seděla jsem tam a snažila se vrýt si do paměti její obličej, abych si tak mohla zpřítomnit její moudrost a něhu v budoucích dnech.

„Vrátíte se zase k práci?"

„Zatím ještě ne. Musím se ujistit, že nějaká Bar­bara existuje i bez práce."

„Pracovala jste tak těžce tady. Nevzdávejte to. Bo­jujte dál. Nepoddávejte se tomu!"

,,Já jsem tak unavená tím bojováním. A nevzrušu­je mě, že odtud odcházím."

„Dělalo by mi starost, kdyby vás to nějak rozrušo­valo."

Brzy jsme si obě uvědomily, že náš čas skoro vy­pršel. „Víte vy, jak moc vám přeju," řekla Julie. „Neví­te, že je to oboustranné? Máte vůbec ponětí, jak jste na mě zapůsobila, jak moc na vás budu myslet, jak je to pro mě bolestné rozloučit se s vámi?"

Na tohle jsem nepomyslela. Jsem sobec! „Já vám taky přeju hodně štěstí, Julie. Dobrý život. Buďte dob­rou terapeutkou. Jenže tou už jste. Buďte šťastná a mi­lujte. Ať se vám žije pěkně."

„Budete mi chybět, Barbaro."

„Vy budete chybět mně a je mi jedno, jestli je na­še rozloučení nějak symbolické a jestli vy představuje­te celý svět a to všechno. Budete mi chybět ne proto, že jste ohromná terapeutka, ale proto, poněvadž jste osobnost. Skutečná osobnost. Vy jste celistvá."

„Pečujte o sebe, Barbaro."

„Kdo jiný, když ne já?"

Potom jsme vstaly. Vztáhla ruce, aby mě objala, a dlouho jsme se v tom objetí držely. Všechen ten vztek, to proklínání, ty magické srážky, to všechno šlo stranou. Byly jsme dvě ženy, které se navzájem měly vroucně rády, a teď se musely rozloučit. Snažila jsem se chovat dospěle a nebrečet, ale když jsem si připo­mněla všechna její slova, její rady, její žerty i její smích, rozplynula jsem se v slzách.

Když jsme se pustily, hrdě jsem se napřímila a řekla jsem: „Budu taková, jakou mě chcete mít, Julie." Vždyť mi vrátila můj život a tohle byl jediný dá­rek, který jsem jí já mohla dát na oplátku.

„Děkuju vám, Barbaro."

Vyšly jsme z mého pokoje do haly. Chvilku jsme tam spolu postály a pak se Julie ode mne odvrátila. Sledovala jsem ji očima, dokud nezmizela. Tohle bylo skutečné rozloučení. Rozloučení s Julií, rozloučení s jednou částí mé vlastní bytosti.

Najednou jsem uviděla Edii, která se ke mně blí­žila z druhého konce haly. Objala mě. Podívala jsem se do jejích jasně modrých očí zalitých slzami, ale i když jsem objímala ji, tanul mi stále na mysli obličej Juliin.

Pak jsem se zasmála, když jsem si vzpomněla, jak mě Edie vyzvedávala z psychiatrického špitálu posled­ně. Ale tehdy to byla jiná Barbara, to jsem věděla, Bar­bara vzdálená celé světelné roky od téhle Barbary, která tu stála teď. „Edie, tohle budeme opakovat zno­vu a znovu, dokud to netrefíme správně."

„Kdepak, nebudeme," zasmála se vesele. „Už jsi to trefila, Barbaro. Nikdy tě už nebudu vozit na psy­chiatrii ani tě z ní odvážet, nikdy!"

Don se k nám připojil, aby nám pomohl donést moje zavazadla a obrazy, knihy a kytky k Ediinu vozu. Rozhlížela jsem se po Jimovi. Nebyl tam. Zeptala jsem Dona, kde je.

„Nevím, Barbaro. Myslím, že má sezení s Joyce."

„Rozlučte se s ním za mě. A starejte se o něho, Do­ne. Starejte se o něho, prosím vás."

„To víte, že ano."

Když pak se mnou stál vedle Ediina vozu, Don řekl: „Ještě jednu věc vám chci povědět, Barbaro. Ří­kala jste o sobě, jak jste sobecká, sobecká a potřebná péče, ale zřejmě si neuvědomujete, kolik jste toho dala nám v naší hale, Claudii, Rogerovi, Jimovi i mně. Dala jste nám víc, než si uvědomujete. Dala jste víc, než jste si vzala."

Edie tohle všechno mlčky poslouchala. Začínala chápat intenzitu mých nových vztahů s lidmi. Nene­chávala jsem za sebou jenom to bláznění. Políbila jsem Dona a rychle jsem nastoupila do vozu.

Jakmile jsme byly na dálnici, dala se Edie do řeči: „To je den! Modrá čistá obloha, nový život, nová ty. Po­slechni, holka, teď tě budu pořád zaměstnávat - večír­ky, jóga, plavání. Je načase začít znovu žít. Je načase, abys žila."

Přikývla jsem. Ano, je načase, abych žila. Když jsem ji však poslouchala, nedokázala jsem myslet na nic jiného, nežli že jsem se nikdy opravdu nerozloučila s Jimem.

Vjely jsme do New Yorku s vozem plným zavaza­del a obrazů a Pabla Nerudy, věcí, o kterých Edie ne­mohla vědět, že jsou částí mého nového já. Ani lepší­ho, ani horšího já, prostě částí toho neznámého, čím jsem se měla stát. Nemohla jsem se ohlédnout zpátky a bála jsem se pohlédnout dopředu. Cestou domů k osamělosti jsem byla vyděšená i šťastná zároveň. S pocitem úlevy i plná očekávání. Jsem Barbara. Jsem, jsem, jsem. A poprvé za celé měsíce jsem tomu doo­pravdy začala věřit.

Edie uháněla po westsideské dálnici k centru měs­ta. Zahlédla jsem velkolepé rozpětí mostu George Washingtona. Viděla jsem řeku Hudson, strmost Palisád na druhém břehu. To všechno bylo tak důvěrně známé a přece tak nové, a já to chtěla znovu zakusit. Vdecho­vala jsem ten čistý vzduch, Ediin parfém, vůně zdraví. Ano, mohla jsem zapomenout na to těžké a zatuchlé ovzduší ve špitále.

Edie vycítila mou náladu, pustila jednou rukou v rukavičce volant, chňapla po mé ruce, silně ji stiskla a řekla: „Usměj se, sakra! Jsi živá!"

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->