<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

14.

 

Šťastné

věci

 

 

V příštích měsících jsem čerpala z tohohle rezervoáru emocí: z bolesti odloučení od Julie, Dona a Jima, a z náklonnosti přítelkyně, která tenkrát řekla: „Usměj se, sakra! Vždyť jsi živá!" A často jsem chodila k tomuhle prameni, abych v sobě zburcovala sílu lás­ky, kterou jsem k nim cítila, neboť jsem stála tváří v tvář prázdnotě, o které jsem věděla, že bude hrozná. Byla jsem rozhodnutá, že tenhle návrat bude naprosto jiný než můj návrat z Longview. Jenže tohle rozhodnu­tí nestačilo k tomu, aby změnilo tu jedinou věc, která zůstávala stejná. Že jsem byla sama.

Nicméně v mnoha ohledech to bylo opravdu jiné. Tentokrát jsem neměla žádné iluze o Erikovi, žádné fantazie o obnovení života s ním. Neměla jsem žádné iluze o ničem, dokonce ani ne o sobě. Když jsem sedá­vala sama ve svém bytě, říkala jsem si: Barbaro, musíš si znovu vybudovat život. Sigmund Freud řekl, že zdra­ví je schopnost milovat a pracovat. Jestli dokážeš zno­vu pracovat a znovu milovat, překonáš tuhle zatrace­nou nemoc. Vytvořila jsem dvě desítky dokumentár­ních filmů. A byla jsem v tom dobrá. Teď jsem se mu­sela pustit do tvorby svého vlastního života. Potíž byla v tom, že jsem musela být zároveň scenáristkou, reži­sérkou, rešeršérkou, střihačkou i kameramanem. A přes všechny ty vedlejší osoby, které číhaly mimo záběr kamery, byla jsem jedinou účinkující.

Jak jsem měla bojovat proti děsivé osamělosti prázdného bytu, prázdného života? A když jsem si kladla tuhle otázku, nemyslela jsem život jako ab­straktní pojem. Myslela jsem tím jídlo, spaní, koupání S kým budu mluvit, s kým se smát? S kým budu pít ká­vu, pro koho budu kávu vařit? S kým budu spát? Ksakru, vždyť i jiné ženské žijou osaměle, tak to dokážu taky. Musela jsem sebrat všechnu svou sílu a vynalé­zavost, jako když jsem vždycky začínala dělat film. Sedla jsem si tedy s perem a dlouhým žlutým blokem a začala jsem pořizovat seznam věcí, které mám udě­lat. Ale nezaznamenávala jsem si, kolik budu potřebo­vat nahrávací pásky či koho mám interviewovat, ten­tokrát jsem se snažila vymyslet, jak vyplním hodiny mezi probuzením a usínáním: návštěvou u kadeřníka, nákupem potravin, placením účtů, zaléváním kytek, jídlem, procházkou. Takhle primitivní, takhle prazákladní to bylo.

Moje přítelkyně Líza mi navrhla, abych se v rámci své snahy dodat svému životu jakousi strukturu poku­sila o charitativní činnost. Rozhodla jsem se předčítat pro slepce. A Edie mi doporučila, abych něco udělala pro své chátrající tělo, takže jsem začala chodit cvičit. Ale můj experiment pro zdraví vyšel líp než moje cha­ritativní činnost. Předčítání do magnetofonu pro slepé, přestože jsem si říkala, že tím pomáhám nějaké ano­nymní postižené osobě, skončilo totálním nezdarem. Ačkoli jsem cítila, že je důležité, aby to pro někoho mělo význam, pro kohokoli - třeba i pro tu neznámou mi osobu v Iowě, která žádala nahrávku Marxova Ka­pitálu, - to sezení a předčítání v té zasklené kabině nějak zhoršovalo můj pocit izolace. Musela jsem toho nechat. Ještě jsem nestačila něco lidem dávat, projevit štědrost. Vzdala jsem se tedy dobročinnosti a byla jsem zoufalá z toho, že jsem tak sobecká, nenáviděla jsem se za to, že nedokážu dávat.

Napřed jsem chodila na gymnastiku jenom proto, abych si tam zacvičila. Ale brzy se z toho pro mě stalo útočiště, jakýsi azyl. Ty bystré, účinlivé ženy, které tam pracovaly, jako Katie, která mě učila různé cviky, a Janice, která se snažila vmasírovat trochu života do mého odosobněného já, se staly mými kamarádkami. Mluvily jsme spolu o zdraví a o pšeničných klíčcích a o vitamínech a o cestách k nalezení klidu. Pověděla jsem jim svoji historii a ony ke mně byly velice laska­vé. Ten minulý rok se nemilosrdně projevil na mém tě­le. Tak jsem zahájila energickou kampaň každodenní­ho cvičení - režim, který pak pokračoval celé měsíce nejen bojem proti chátrání tělesné tkáně, ale i tím, že jsem měla kam chodit.

Vídala jsem se s přáteli a dokonce jsem pro ně uspořádala večírek. Ale tohle všechno bylo jenom po­chodování na místě, zatímco jsem čekala na návrat ke své práci. Můj dřívější kolega Larry Gross v CBS pový­šil a řekl mi, že moje stará práce pro mě bude brzy při­pravená - že je to jenom záležitost pár dní. Pak mi za­volal a dali jsme si schůzku na oběd. Mluvil tak, že to znělo důležitě, a když jsem tam seděla a čekala na něj, byla jsem plná vzrušení. Tohle bude ten den - koneč­ně se vrátím ke své staré práci. Vzhlédla jsem a uvidě­la jsem Larryho, jak podává svůj pršiplášť šatnářce. Rozběhla jsem se k němu, abych ho pozdravila. Přežili jsem spolu Nixonův zuřivý útok proti veřejné televizi a teď jsme byli dva staří přátelé, přátelé, kteří bývali kolegy.

Larry si dlouze lokl svého manhattanu, zeptal se mě, jak se mám, a pak se pustil do krátkého shrnutí podnikových klepů. „A Steve samozřejmě umírá tou­hou dělat s tebou další film a pozdravují tě všichni klu­ci od kamery. Chybíš nám, Barbaro, opravdu chybíš. Potřebujeme tě tam."

Skoro jsem mu skočila do řeči, abych se zeptala „Kdy, kdy?" Ale potlačila jsem svou nedočkavost a snažila jsem se sedět trpělivě.

„Objednáme si," řekl Larry. „Ty máš ráda vařené­ho lososa, Barbaro, a co takhle pěkný zmrzlinový po­hár?"

Donutila jsem se pohlédnout na menu, rychle jsem je odložila a vyhrkla jsem ano: ano tomu lososu, ano tomu poháru - a chtělo se mi vykřiknout ano no­vé práci.

Během oběda jsme hovořili o mně, vzpomínali jsme na staré časy. Tohle se nepodobalo Larrymu. Proč mu to sakra trvalo tak dlouho dostat se k věci? Konečně při kávě řekl: „Barbaro, potřebujeme tě zpát­ky v CBS, ale snížili nám rozpočet. Ten pořad, o kte­rém jsem ti říkal, nám škrtli. Dej mi ještě pár týdnů, nanejvýš měsíc, a budeš zpátky. Znáš tohle uždibování rozpočtu. Nějak se z toho brzy vybabráme."

Srdce mi pokleslo. „Pořád ta stejná historie," řek­la jsem. „Dokumentaristika to vždycky slízne první." Udivilo mě, jak věcně a pohotově odpovídám. V duchu jsem si říkala: Co budu ten měsíc dělat? Co si sakra počnu? Ale pak jsem si připomněla: Čtyři týdny, to ne­ní tak zlé. Musíš být Barbara i bez práce, pamatuješ? Budeš mít aspoň čas, aby sis dala do pořádku svůj ži­vot.

Larry šel se mnou pár bloků směrem k mému by­tu. Tiskli jsme se k sobě pod jeho deštníkem, a když jsme se rozloučili, šla jsem sama v aprílovém deštíku, pozorovala jsem lidi s paraplaty, jak se navzájem vy­hýbají, poslouchala jsem troubení klaksonů a snažila jsem se v půl třetí pracovního odpoledne tvářit cílevě­domě, ačkoli jsem neměla absolutně co dělat a kam jít.

 

Jak naplnit nekonečné hodiny nekonečných dní? Bloumala jsem obchodními domy, abych zabila čas. Ta ženská, která v minulosti nedokázala do obchodu vkročit, teď po nich bezcílně bloudila a pokoušela se ztratit mezi pěknými šaty, uniknout mezi sladkými vů­němi, a doufala, že magické kouzlo nejnovější módy pozvedne jejího ducha. Ten shon a ruch mi zase při­pomněl, že život jde dál. Jenže já pořád byla tak otupě­lá, tak odosobněná, že to zmrtvění jako by zahalovalo mou hlavu padesáti vrstvami plastické hmoty.

Kamkoli jsem zašla, objevila jsem, že při pouhé větičce „Jak se máte?" nebo „Dobrý den vám přeju" či při taxikářově poznámce „To máme dneska hezky, že?" jsem ze sebe začala chrlit své zkušenosti s dušev­ní chorobou. Shledala jsem, že svěřuju svoje černá ta­jemství naprosto neznámým lidem. Snad proto, že mi to všechno pořád ještě připadalo neskutečné, a poně­vadž jsem doufala, že když cizím lidem povím o své mentální poruše, najdu zase kontakt, všechno bude zase reálné. Že někoho zatáhnu do rozhovoru - a cvak! - budu zase existovat sama pro sebe. Vrátní, ženy u pokladních přepážek - nikdo nebyl před mým řečněním imunní. Ale po pár týdnech se mi tohle vylévání vlastního nitra zhnusilo. Brzy jsem v sobě vypěstovala jakýsi varovný systém, a jakmile jsem pocítila popud k blábolení, vzápětí jsem jej potlačila.

Jídlo se teď pro mě stalo téměř rituálem. Nikdy předtím jsem nejídala sama. Nikdy. A ve špitále jsem vždycky jedla se čtyřiadvaceti jinými lidmi. Jistěže to nebyly žádné bankety, ale pořád to byla nějaká společ­nost. Teď jsem zjistila, že sama v bytě dokážu nanejvýš vypít šálek kávy nebo sníst jablko. Chodila jsem tedy na večeři do místního lahůdkářství a sedávala jsem tam ve společnosti svého skicáku a novin. Číšníci a ficky od nádobí byly moje společenské spojky se světem a já s nimi jednala jako s paprsky v kole svého života.

Prostřednictvím doktorky Mildred Stantonové jsem byla ve spojení sama se sebou. Navštěvovala jsem ji třikrát týdně, sedávala jsem v jejím exkluziv­ním ateliérovém bytě a mluvila jsem, zatímco ona po­píjela svůj čaj. Měla zařízení na čištění vzduchu a bzu­čení toho zařízení bylo často jedinou odpovědí na moje slova. Na rozdíl od Julie doktorka Stantonová hodné přikyvovala, ale velice málo mluvila. Později jsem se dověděla, že byla skalní stoupenkyní Freuda, a jako taková nevěřila v ten angažovaný, účastný způsob, na který jsem byla zvyklá u Julie. Hovořily jsme o stej­ných věcech: o mém dětství, o mých rodičích, ale v prv­ní řadě o Erikovi. A kdykoli o něm mluvila ona, slyšela jsem často protichůdná slova. Vyvolávala ve mně pocit viny, když se mě zeptala: „Jak mohla žena jako vy do­pustit, aby takhle jednal? Proč jste proti němu nevyrazila dřív?" Ale pak se usmála a řekla: „Ale vy jste ni­kdy nebyla šílená. Přechytračila jste ho. Psychotická osobnost by nikdy nejednala tak, jako jste jednala vy tu noc, kdy jste ho přiměla k tomu, aby zavolal tím te­lefonem." Takže jsem od ní odcházela střídavě rozru­šená tím jejím pocitem dotčenosti, že jsem proti Eriko­vi nebojovala dřív, a pak zase pyšná - pyšná na to, že jsem přechytračila svého brilantního milence.

Začala jsem hltavě číst. Ne podle nějakého plánu nebo kvůli hledání univerzální pravdy. Prostě jsem četla - magazíny, noviny, romány, autobiografie - a při tom čtení jsem často navazovala kontakt, zaangažovala jsem se do jiné reality. Četla jsem spoustu člán­ků a příběhů o ženách: o jejich problémech uvnitř nad­stavby různých korporací, o nové orientaci jejich vzta­hů s muži, o nových příležitostech, o nových životních stylech. A já tam seděla jako živá mrtvola a lámala si hlavu elementárnějšími problémy, jako jak jíst, spát a vyměšovat, aniž bych se ztratila sama sobě. Byla to krutá ironie, že tohle všechno se se mnou dálo právě v době, kdy mnoho Američanek se utkávalo s většími problémy. Či to snad byly tytéž problémy, jenomže já jim ve svém životě přikládala tisíckrát větší význam? Nevěděla jsem, ale zdálo se mi, že moje načasování ne­mohlo být horší. V minulosti jsem cítila, že držím krok s měnícími se proudy v životě amerických žen. Teď jsem si připadala jako zrádkyně.

 

 

Moji rodiče mě chtěli navštívit hned po mém pro­puštění z nemocnice, ale já se tomu vzepřela: „Ne, tohle musím dokázat sama. Musím." Věděla jsem, že mě čeká život o samotě, a nechtěla jsem si to ulehčovat do­časnou společností nebo chabým pocitem kontaktu, který jsem mívala při styku s lidmi, na nichž mi zále­želo. Když totiž odjeli, můj pocit odcizení se mi pak vždycky zdál mnohem intenzivnější než předtím. Nic­méně jsem opravdu toužila po setkání se svým brat­rem Eddym a s jeho ženou Melindou. Nikdy jsem tu­hle svou švagrovou nepoznala dobře a chtěla jsem si promluvit s bratrem. Takže když mi nabídli, že přiletí z Miami na víkend, s radostí jsem po tom návrhu sko­čila.

První večer, kdy jsme spolu byli v blízké japonské restauraci, zapomněla jsem na všechny svoje psychic­ké bolesti a soužení a těšila jsem se z přítomnosti té­hle dvojice, kterou jsem sotva znala. Melinda mi vždycky imponovala. Hned poprvé, když jsme se set­kaly, jsem ji pokládala za typ silné ženy, která nedbá o žádné hlouposti. Teď z ní byla manželka a matka tří dětí. Vzbuzovala úctu tahle žena, jež seděla proti mně, a její bystré tmavé oči se snažily neprojevit starost, kterou pociťovala. Napjatě poslouchala, když jsme s Eddym doháněli znalosti o životě toho druhého a chystali jsme se na výpravu do naší minulosti.

„Já hraju s dětma baseball," vykládal, „a beru je na výlety přes noc. Třeba si tím kompenzuju to, že táta měl vždycky moc práce, když jsem býval kluk, takže to nedělal se mnou. Ale já naše děti mám rád a chci, aby mě poznaly, aby ke mně měly důvěru. I když mám v kanceláři sebevíc práce, pro ně si čas udělám."

A pak jsme se dali do řeči o našich rodičích, o tom, jak jsme v Miami vyrůstali. A mne napadlo, že si ne­můžu vzpomenout, kdy jsme s Eddym naposled mluvi­li o našem společném dětství, o svých vzájemných zku­šenostech, o tom, jak jsme spolu byli sepjati.

Melindu náš rozhovor upoutal. Seděla tiše, všech­no do sebe vstřebávala, ale musela číst moje myšlen­ky, protože nám vpadla do řeči otázkou: „To znamená, že o tomhle všem spolu mluvíte poprvé? Jak jste se to­mu proboha mohli vyhnout?"

To byla dobrá otázka. Eddy byl tenkrát kluk a já byla holka. Byl tu rozdíl věku. Tím se to částečně vy­světlovalo. Jenže v naší rodině toho vždycky zůstávalo tolik nevysloveno.

Mluvili jsme o našem otci, když Eddy řekl: „Táta je tvrdý, Barbaro, ale zároveň je taky měkkota. Je sen­timentální, někdy až moc, a já si myslím, že z toho má strach. Snaží se tomu ubránit a proto je pro něho těžké projevit svou lásku. Nevěděl jsem, že jsi to taky cítila tak hluboko. Kéž bychom si byli takhle promluvili už před lety. Cítím se provinile. Kdybychom si byli mož­ná ..."

„Tohohle nech," zarazila jsem ho. „Julie mi řekla, že pocit viny je ta nejmarnější emoce ze všech. A mlu­víme o tom teď."

Protože nám japonští číšníci stále dolévali brandy a čaj a byli příliš zdvořilí, než aby nás rušili v našem zaujatém rozhovoru, zjistili jsme v jednu hodinu v no­ci, že jsme jediní hosté zbylí v restauraci. Byl to začátek našich čtyř krásných společných dní, kdy jsme spolu hovořili, procházeli se, jedli, pili, těšili se z města i jeden z druhého. Poznávala jsem svého bratra i jeho ženu. A pomohlo mi to poznat, že jsem si nevymyslela některé z těch hroznějších vzpomínek na dětství, a uvědomit si, že některé z nich nebyly koneckonců tak hrozné. Zasmáli jsme se i hřejivým, legračním a báječným vzpomínkám. Zažili jsme i dobré časy - byla jsem vděčná, že mi je bratr připomněl.

Chyběli mi, Eddy i Melinda, když se museli vrátit do Miami. Chyběl mi bratr, kterého jsem právě našla. Byl to muž, silný, jemný, laskavý muž; otec, manžel a syn - můj bratr. Jak to, že vyrostl v takovéhleho člo­věka? Tuhle otázku jsem si položila. Co se to stalo? A vzpomněla jsem si na to, co Eddy řekl: „Se mnou to byli jiní rodiče než s tebou, Barbaro. My se měníme ja­ko rodiče. Vím, že jsem jiný s Jasonem, než jsem byl s Davidem. A teď jsem zase jiný s Michaelem. Naši ro­diče se na tobě učili." Ale pak řekla Melinda s lásky­plným polibkem mému bratrovi: „Nic si z toho nedělej, Barbaro, on taky není docela normální. Někdy si mys­lím, že by mu prospěl týden či dva v tom špitále. A chceš něco vědět? S těmi třemi kluky celý den v pa­tách jsem ti záviděla, že si tam žiješ v klidu a míru, procházíš se po parku a posloucháš hudbu."

Usmála jsem se a řekla jsem: „Dvě věci vypadají vždycky líp ve filmu, Melindo. Blázince a války."

 

 

Jednou jsem se vracela domů z procházky po měs­tě v teplém dubnovém odpoledni. Stála jsem ve výta­hu, když přistoupil nějaký muž s tenisovou raketou. Podíval se na mě a začali jsme se bavit.

„Kde hrajete?" zeptala jsem se.

„Na kurtech ve Wall Streetu, každý den. Vy hraje­te taky?" zeptal se trochu příliš dychtivě. Byl vysoký přes metr osmdesát, měl tmavé kníry a byl solidně sta­věný. Mohl být přitažlivý, ale nebyla jsem si tím jistá.

Pokračovali jsme v rozhovoru, když výtah zasta­voval a rozjížděl se v různých poschodích. „Nechtěla byste se něčeho napít dnes večer?" zeptal se, když jsme dojeli do jeho poschodí. „Jmenuju se Sigmund Myers. Přišla byste?"

Už jsem chtěla automaticky odmítnout, jako ob­vykle cizím mužům, ale pak jsem si to rozmyslela. By­dlíme ve stejné budově, on hraje tenis, je přitažlivý. „Jistě," odpověděla jsem vesele a smluvili jsme se na šest hodin večer.

Ve svém bytě jsem se pak nad tím zarazila. Jenže on bydlel ve dvanáctém, já v šestnáctém poschodí, a kdyby to bylo hrozivé, mohla jsem vždycky unik­nout. Jen nebuď netýkavka, Barbaro, řekla jsem si. Nepromluvila sis normálně, to znamená nikoli o nemo­ci, s příslušníkem opačného pohlaví už celé věky. Běž tam!

A šla jsem.

Zazvonila jsem u jeho dveří trochu nervózně pár minut po šesté. Měla jsem rande. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem měla rande posledně. S Erikem jsme si rande nesmlouvali. Setkali jsme se poprvé v je­ho kanceláři a mluvili jsme o jeho klientech, o mém fil­mu, a pak se to vyvinulo v rozhovor o životě, o něm, o mně. Jak člověk mluví s někým, koho nepotkal v prá­ci nebo v souvislosti s během svého života?

Rychle otevřel dveře a zavedl mě do ultramoder­ně zařízeného pokoje, samý chrom a sklo, s patřičný­mi kytkami, obrazy a knihami. V duchu jsem se usmála. Byl to byt inteligentního a civilizovaného mu­že. Z nabízených nápojů jsem si vybrala víno a chvíli jsme oba seděli a prohlíželi jsme si jeden druhého. Pak začal mluvit o svém povolání. Pracoval ve vý­zkumu jako biolog. Fascinovaly mě nové objevy v neurobiologii a on vykládal znalecky o svém oboru a potom o divadle a o politice. Zaimponoval mi. Pak se řeč stočila na jeho ex-manželku, na jeho děti, a já to všechno poslouchala a myslela jsem si přitom, že jsem se ještě nikdy nesetkala s mužem, který se jme­noval Sigmund.

V přirozeném proudu konverzace mi potom řekl, že prodělává psychiatrickou terapii, a zajímalo ho, jestli jsem ji prodělala i já. Ano, odpověděla jsem, po­znala jsem taky takovou terapii.

„Výborně, znamenitě!" zajásal. „Já myslím, že je pro lidi hrozně důležité, aby poznali, kdo jsou."

Usmála jsem se.

„Víte, Barbaro," pokračoval a zdál se teď rozjařenější než před chvílí, „já jezdím každý víkend do Mai­ne do jednoho takového psychologického útočiště. A přímo to miluju! Poznávám sama sebe. Dostávám se do styku s tím dítětem v sobě. Uvědomujete si, že ve vás, v Barbaře Gordonové, je jedna malá holčička, že je tam pohřbeno vaše skutečné já?"

„Ano," řekla jsem tiše, „uvědomuju si, že je ve mně malé dítě."

„To je ohromně důležité, navázat styk s tím dítě­tem v sobě, Barbaro! Zkoušela jste to někdy?"

Znovu jsem se usmála a snažila jsem se potlačit vzpomínky na to žádostivé, žadonící dítě v sobě. Zoufa­le jsem zatoužila, aby změnil téma rozhovoru.

„To dítě ve mně je vzteklé, Barbaro," řekl. „Cítím v sobě tolik vzteku!" A začal se bušit do prsou, aby na­značil sídlo svého pravého já. „To je důležité, cítit vztek, Barbaro. Opravdu. Mám teď právě v sobě tolik vzteku, že je pro mě nemožné někoho milovat. Dokon­ce mi přichází zatěžko milovat i to mé vlastní dítě ve mně. Ale někdy je vztek lepší než láska. Když jsem s Idou - to je moje terapeutka - chodíme po lukách a po lesích a mluvíme o téhle potřebě lidských bytostí zakusit svůj vlastní vztek, o té mé potřebě cítit v sobě toho malého kluka, cítit to své mladé já. Je to opravdu báječné!"

Začala jsem být nesvá. Tolik jsem se těšila na roz­hovor, který by se netýkal lásky a vzteku, psychologie a nemoci. Je snad tohle všechno, o čem se dnes mezi lidmi mluví? Ještě jsem si neuvědomila, že žiju v De­kádě vlastního já. Zatímco jsem byla ve špitále, živení vlastního já a pečování o ně se stalo populárním koníč­kem.

Právě když jsem na tohle všechno myslela, Sig­mund vyskočil ze svého křesla, přiskočil ke mně, objal mě a snažil se mi zvrátit hlavu pro vášnivý polibek.

„Co to děláte?" zaječela jsem. „Co je to s vámi?"

„No tak, beruško," zafuněl mi do ucha. „Vždyť víš, že tohle chceš. Víš, že jsi sem kvůli tomu přišla. Chceš to právě tak strašně jako já."

Tohle jsem nechtěla. Zuřila jsem. Chtěla jsem se napít vína, popovídat si, třeba i trochu přátelství, ale ne „tohle". Znovu jsem zaprotestovala a snažila jsem se ho odstrčit. Ale najednou jsem se hlasitě rozesmála. Představa, že po mně poskakuje muž, který mi před chvílí řekl, že má v sobě jenom vztek a žádnou schop­nost lásky, mi nepřipadala vůbec dojemná, nýbrž nebetyčně srandovní.

Snažil se můj smích ignorovat, ale konečně jsem se mu vyškubla. „Tohle nechci," prohlásila jsem. „A nechci vás a vaši neschopnost lásky. Jdu pryč."

„Ach, Barbaro, ty jsi ale dráždivka. Proč myslíš, že jsem tě sem pozval? Tys mě vylákala, ty mrcho!"

Přestala jsem se smát. Nemohla jsem pochopit, jak jsem ho vylákala do jeho bytu. Ale ta ironie těch jeho řečí o jeho vzteku a o jeho potřebě vrátit se k to­mu dítěti v něm - to vykládal jako z udělání právě mně! - tahle ironie mi připadala pořád ještě nebetyčně legrační, když jsem se hnala ke dveřím. Přivolala jsem výtah a byla jsem vděčná, že přijel skoro oka­mžitě.

Ve svém bytě jsem pak padla se smíchem na po­stel. Kdo by tomuhle uvěřil? Komu bych to mohla po­vědět? Potřebovala jsem to někomu vylíčit, zasmát se tomu s někým. Edie byla doma, když jsem jí zatelefo­novala, tak jsem jí tu historku vyklopila a ona se smí­chem rozbrečela. „Vítám tě do světa zdravého rozumu, Barbaro. Říkala jsem ti, že tady venku jsou taky cvo­kové."

 

 

Týdny přešly v měsíc, ve dva měsíce, a já jsem ti­síckrát myslela na to, že zavolám Dona nebo Julii. Jen­že jsem si připomněla ten edikt: Přemoz to, nauč se žít v odluce. Připadalo mi však tak nepřirozené neslyšet slova od lidí, se kterými jsem žila pět měsíců, od lidí, kteří se dotkli mé duše. Ale měla jsem zprávy od Jima. Psal mi dlouhé legrační dopisy a jednou týdně jsme si telefonovali. Někdy jsem se přistihla, že říkám: „Jak se má Don? Jak se má Julie? Vídáš je? Pozdravuj je ode mne." Říkal, že to udělá.

Měl být brzy propuštěn, jak mi řekl, a tak jsme plánovali, že budeme hrát tenis a chodit na procházky v parku, ale že napřed on musí najít nějaký byt, najít nějakého dobrého terapeuta a najít nějaké zaměstná­ní. Všechny ty úkoly, které ho čekaly v nadcházejících týdnech, ho zmáhaly a já se ho snažila ujistit, že se jen zdají tak monumentální. Když jsme si telefonovali, slyšela jsem v pozadí, jak Iris ječí, slyšela jsem, jak te­levize i gramofon bečí, a snažila jsem se připomenout si to své já, které v tomhle prostředí prožilo večer za večerem celých pět měsíců. Ta osoba mi začala připa­dat tak cizí jako ta osoba, kterou jsem bývala, než jsem se do špitálu dostala. Kolik těch Barbar vlastně bylo? Tím jsem si lámala hlavu. A kdy to budu prostě jenom já?

Jednou jsem četla nějaký článek o megavitamínech. Psalo se o nich jako o nové, třebaže diskutabilní metodě léčení duševních nemocí, a jeden přítel mi dal jméno psychiatra, který ty megavitamíny předpisoval. Sjednala jsem si tedy schůzku s tím doktorem Lewisem Fellem, který mi připadal jako devítitisící doktor, jehož jsem navštívila při své odyseji za znovuscelením své bytosti. Když jsem vešla do té obrovské sterilní or­dinace v Gramercy Park, jeho sekretářka mě vyzvala, abych vyplnila nějaký dotazník. Byl to rychlý diagnos­tický test na schizofrenii.

Doktor Fell byl přímý, věcný a vzpomněla jsem si, za jak laskavého člověka jsem ho z doslechu považova­la. Když jsme spolu chvíli mluvili, vzhlédl ke mně a ře­kl: „Prožíváte schizofrenickou reakci na vysazení léku. Třebaže k tomu došlo víc než před rokem, jste ještě stále v kleštích té reakce." Pozorně jsem ho poslou­chala.

Pokračoval vysvětlením, že zanechal terapie roz­hovorem. „Ale myslím si, že byste měla dál chodit k doktorce Stantonové. Přesto však vám dám nějaké vitamíny, velké dávky vitamínů, které by vám myslím mohly pomoct odvrátit některé z těch strašných symp­tomů, jaké jste mi popsala."

Opustila jsem jeho ordinaci s povznášejícím poci­tem. Třeba právě tohle byly ty zázračné pilulky, ve které jsem vždycky doufala. Ublížit mi nemohly. Běže­la jsem tedy do obchodu s dietními potravinami a na­koupila za padesát dolarů niacin, kalcium, zinek, man­gan a věci, o kterých jsem nikdy neslyšela, jako leci­tin, cholin a B6. Doktor Fell mi řekl, že to jsou živiny, které dají do pořádku neurony v mém mozku, vyživí je a pomůžou je zase uklidnit, živiny, jež napraví tu ško­du, kterou napáchalo to náhlé vysazení pilulek. Řekl mi taky: „Dejte jim čas. Dejte jim šest měsíců. Šest měsíců to bude trvat." Času jsem měla spoustu. A tak jsem začala trpělivě polykat aspoň padesát pilulek při každém jídle.

Doktorka Stantonová vitamíny neschvalovala. „Ty vám nepomohou k navázání kontaktu, Barbaro," řekla tím svým pevným, důstojným způsobem, na kte­rý jsem si u ní zvykla, „ani neskoncují s tím vaším odosobněním. Zase hledáte nějaký vnější činitel, aby vám vyřešil vaše problémy."

„Na vitamíny se nehodlám upnout," odpověděla jsem, „ale musím je zkusit. Chci vědět, že jsem zkusila všechno, abych si pomohla. Nemůžu prostě dál žít jako živá mrtvola. A nejsem přesvědčená, že jsou tak neú­činné, jak si myslíte vy."

Tím to bylo vyřízeno a já pak brala vitamíny celé měsíce.

Tak plynuly další týdny osamělých obědů v lahůd­kářství, sezení s doktorkou Stantonovou a cest do gymnastiky, přerušované občasnými večery a víkendy s přáteli. Edie mě vždycky dopoledne telefonicky kon­trolovala a navštěvovala mě v bytě, protože „náhodou jsem byla tady v sousedství". Pořád ještě jsem čekala na Larryho, aby mi řekl, že v CBS se pro mě našla pří­ležitost. Opravdu jsem věřila, že jakmile se dostanu k práci, všechno bude zase v pořádku. Milovat a praco­vat. Aspoň jednu půlku téhle rovnice bych dokázala zvládnout. Ale začala jsem tušit, že jsou lidé, kteří si myslí, že to nedokážu. Opravdu měli v CBS seškrtaný rozpočet?

Doktorka Stantonová zůstávala středem mého života. Její byt byl tmavý, dokonce i za nejslunečnějších dní. Zařízení na čištění vzduchu vždycky bzučelo v po­zadí. Začala jsem si uvědomovat, že to nebyl skutečný svět, nebyl to můj svět.

Jednou jsem jí povídala o své osamělosti. „To není jen tak emoce," řekla jsem. „Je to stav bytí, a mně je z toho mizerně."

„Když jste osamělá," odpověděla mi, „proč si nenajdete milence?"

Užasla jsem. Myslím, že toho výrazu užila v jeho staromódním smyslu: milenec pro ni byl muž, se kte­rým se žena vídá příležitostně a stejně tak se s ním vy­spí. Muž, který ve skutečnosti není část jejího života. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že to není to, co milenec znamená pro mě. Ale bylo to beznadějné.

„S milencem se budete cítit líp," prohlásila. „Pře­mýšlejte o tom."

To odpoledne jsem šla domů celou cestu pěšky a přemýšlela jsem o doktorce Stantonové. Žádný po­krok jsme neudělaly. Zdálo se mi, že se víc stará o to, aby mne vtěsnala do své definice věcí, než aby mi po­mohla najít si vlastní definici. A potom, co mi doporu­čila, abych si našla milence, myslím, že náš terapeutic­ký vztah už nikdy nebyl v pořádku, už neměl žádnou vyhlídku. Mezi námi se rozevřela propast. Ona byla ja­ko nějaký pozůstatek z jiných časů. Byla milá a usmě­vavá, ale já věděla, že náš rozchod je už jen otázkou času.

 

Moje matka už nechtěla dál čekat na setkání se mnou. Přiletěla na krátkou návštěvu a jednou večer jsme spolu seděly právě v té španělské restauraci po­blíž mého bytu, kam jsme zašly před rokem. Vykláda­la jsem jí o vitamínech a pověděla jsem jí něco o tom, jaké to bylo ve špitále.

„A našla jsem si tam takového přítele, mami. Jme­nuje se Jim. Je mladší než já, ale moc mi pomohl."

„On je ještě tam?" zeptala se.

„Ano, ale příští týden se odtamtud dostane. Ne­vím, co bude dělat, ani kde bude bydlet. Mám o něj sta­rost, ale chválabohu se dostane z drápů té terapeutky, která ho má v ošetření tam. Já měla takové štěstí, že mi přidělili Julii. Na tom tam totiž záleží všechno. Na štěstí. Je to urážlivý systém."

Pak jsem jí vysvětlila tu psychickou ruletu psy­chiatrických špitálů, ten pocit bezmocnosti, jeden z nejstrašnějších pocitů, kterým strádají všichni du­ševně nemocní pacienti. Ale nedokázala jsem jí vylíčit ten kravál, to násilí, tu bolest a to zoufalství. Letmo za­hlédla Severní šestku a to stačilo.

Smutně zavrtěla hlavou. „A ty peníze, Barbaro. Co kdybychom ti s tatínkem nemohli dát ty peníze? Co by se bývalo stalo pak?"

„Strčili by mě do státní nemocnice, vyzmizíkovali by mi thorazinem mozek a já bych se byla zabila. To taky patří k tomu systému. A víš samozřejmě, že vám chci všechno vrátit do posledního centíku."

Podívala se na mě jedním z těch pohledů „ty bo­hudíky nemusíš" a seděly jsme pak obě mlčky, upíjely své víno a těšily se z toho, že jsme spolu a že spolu po­prvé vedeme rozumný rozhovor od mého onemocnění.

Pak znovu promluvila jako první. „Barbaro, něco bych ti chtěla povědět." Opírala se oběma lokty o stůl, dlaněmi si podpírala bradu, a já věděla, že si už roz­mýšlela to, co mi chce povědět, ale že je pro ni těžké vyslovit to. „Víš, miláčku, já tady nebudu věčně. A jest­li je něco, co bys potřebovala vědět o svém dětství, co by ti pomohlo při té tvé terapii, věci z doby, když jsi byla malá, já se pamatuju na všechno. Tak se mě ptej teď, miláčku. Chci ti pomoct vším, čím můžu." A viděla jsem, jak se jí oči zalévají slzami, když opakovala: „Prosím tě, ptej se mě na všechno. Věčně tady nebudu, abych ti pomohla. Tak prosím tě, miláčku, ptej se, ptej!"

Myslela jsem, že se mi rozskočí srdce. Vzpomněla jsem si na svoji zuřivost, vzpomněla jsem si, jak mi Ju­lie říkala, ať toho nechám, ať nechám těch brusinek, toho hledání obětních beránků, těch starých strachů, toho blázince v Chatahoochie, a poznala jsem, že miluju svou matku a svého otce víc než kohokoli na světě. Právě říkala: Třeba jsme něco dělali špatně, když jsi byla malá, ale víš, my to tak nemysleli. Vždyť ani nevíme, co jsme dělali špatně. Nechápu, co se to s tebou stalo, nerozumíme té psychoanalýze ani terapii, takže ti můžu dát jen svoji lásku. Můžu ti dát jenom svoje vzpomínky na tebe, když jsem tě jako malou holčičku chovala v náručí. Ty moje vzpomínky, to jsem já, Bar­baro. Můžu ti dát jenom sama sebe.

Dychtivě se na mě dívala v očekávání mé odpově­di. „Není tu nic, maminko, na co bych se musela ptát. Na všechno se pamatuju." A v té chvíli jsem chtěla vy­mazat všechna ta vzteklá slova, která jsem proti ní ze sebe chrlila ve špitále, jenže jsem nevěděla, jak to udě­lat. Usmála jsem se na ni a vzala ji za ruku. „Opravdu tu není nic, co bys mi měla povědět. Ale vždycky si bu­du vážit toho, cos mi řekla teď. Udělali jste všechno, co jste mohli, ty i tatínek. Už budu v pořádku. Jenom to trvá dlouho dát do pořádku takovou psýchu. S mým hřbetem to bylo snadnější. Spravili mi páteř a bylo to. Ale vážně, s psýchou to trvá déle. Vlastně bych měla napsat pojednání ,S psýchou to trvá déle'." Snažila jsem se žertováním vytáhnout ji z jejího smutku.

Opětovala můj úsměv, viděla, že jsem zase Barba­ra. A já si pomyslela: Je na světě nějaká láska jako matčina láska k dítěti, něco tak zvláštního a tak zá­zračného? Byla jsem tělo jejího těla a ona by udělala cokoli, aby mi pomohla, dokonce by vzkřísila staré vzpomínky, své dávné obavy o mne. A já nechtěla, aby se do toho pouštěla. V celé téhle ošklivosti už bylo dost bolesti pro každého.

 

Jima propustili ke konci dubna a jeden víkend jsme se sešli na obědě. Začal pracovat v podniku svého otce, nastěhoval se do vlastního malého bytu a léčil se u jednoho doktora, jehož mu doporučil nějaký přítel jeho rodičů, který byl psychiatrem v nemocnici Bellevue. Seděli jsme na trávě v Central Parku, pozorovali jsme lidi, kteří vzdorovali chladnému dubnovému od­poledni, aby si dopřáli pár minut slunce. Mluvili jsme spolu jako přátelé, ne jako milenci; náš krátký výpad do romantiky byl pryč. Nezmiňovali jsme se o něm, ale oba jsme o něm věděli.

Vyprávěla jsem mu o doktorce Stantonové. „Máš pravdu, Jime. Julie mi skutečně moc chybí, ale to ne­má co dělat s faktem, že doktorku Stantonovou nepo­kládám za vhodnou pro sebe. A nemůžu snést pomyš­lení, že bych měla celou terapii začínat zase znovu. Víš, kolik těch mozkoškrabů jsem už poznala?"

„Já je nenávidím všechny," zabručel mrzutě, „všechny. Ale jestli se ti ta doktorka nelíbí, najdi si ně­koho jiného. Nemůžeš se z toho vybabrat sama."

Později ten večer jsem si doma přehrávala nesčet­né výjevy se všemi těmi terapeuty, se kterými jsem se za minulý rok setkala. Doktorka Stantonová konec­konců nebyla možná tak zlá. Ale k ničemu nám to spo­lu nevedlo a věděla jsem, že Jim měl pravdu. Nemohla jsem se z toho vybabrat sama. Musela jsem si najít ně­koho jiného.

Zvedla jsem telefon a zavolala doktora Leona Rotha, toho terapeuta, se kterým mě minulé léto sezná­mila Edie. Byl to sedmdesátník a byl považován za jed­noho z předních newyorských psychoanalytiků. Řekl, jak je rád, že o mně slyší; uvažoval o tom, jak to se mnou vypadá od doby, co jsem se dostala do nemocni­ce. Pověděla jsem mu, že moje terapie s doktorkou Stantonovou nepostupuje dobře, že mě pořád ještě su­žují symptomy odosobnění. A on mi řekl: „Slečno Gordonová, dejte mi týden. Potřebujete pracovat s někým velice citlivým, s někým mimořádným. Prosím vás, dejte mi týden a já vás pak zavolám."

Příští den jsem zašla do ordinace doktorky Stan­tonové a řekla jsem jí, že bychom podle mého názoru měly náš vztah ukončit.

Napila se čaje, chvíli se na mě upřeně dívala a pak řekla: „Když odejdete z téhle ordinace, mohla byste ze­mřít. Já vám můžu pomoct."

„Ne," prohlásila jsem pevně. „Trvá to už pár měsí­ců a neudělaly jsme žádný pokrok. Mluvíme každý den o stejných věcech a já u toho zůstat nechci, dok­torko Stantonová. Nechci." Sebrala jsem své věci a vy­šla jsem z jejího bytu s pocitem velké nezávislosti, vel­ké hrdosti - a velkého strachu. Už léta jsem nebyla bez terapeuta.

Doktor Roth mě ten týden zavolal a řekl mi, že ví o jednom terapeutovi, o doktoru Davidovi Aaronovi, o kterém si myslí, že by mi dokázal pomoct. Jen jedna věc by mohla byt problematická. Doktor Aaron je mladší než já. Ale nezašla bych k němu, abych zjistila, jestli se mi bude líbit?

Ordinace doktora Aarona byla v Greenwich Villa­ge, Charles Street. Do druhého patra se tam šlo po schodech pěšky a já je vyšlapávala a mumlala jsem si přitom, co se proboha trmácím do druhého poschodí v Greenwich Village zase za dalším terapeutem? Když jsem vešla do čerstvě vymalovaného bílého bytu, uvi­děla jsem všude samé kytky a knihy. Doktor Aaron tam zřejmě taky bydlel. Byl tam ohromný krb a veliká klec, ve které cvrlikalo šest pěnkav a doprovázelo tak Mozartův kvintet hraný v rádiu. Právě jsem si chtěla sednout, když z vedlejší místnosti vyšel nějaký mladík a podával mi ruku: „Slečno Gordonová, já jsem David Aaron." Vzhlédla jsem k tmavovlasému muži se svět­lou pletí, kterému jsem hádala ani ne třicet. Vždyť je to ještě kluk, pomyslela jsem si. Co ten bude vědět o úzkosti? Vstoupila jsem za ním do místnosti, která sloužila jako ordinace. Byla z ní vyhlídka na krásnou zahradu a ze svého sedadla jsem viděla stromy, které se právě začínaly zelenat. Podala jsem doktorovi Aaro­novi třicetiminutovou rozšířenou verzi své ságy, od 17. března - DNE VALIA - až do současnosti. Pak mi navrhl, abychom se třikrát sešli a poznali tak, jak nám to spolu půjde. Nedoporučil mi žádné pilulky; neřekl mi, že ho rozesmutňuju nebo vzrušuju. Okamžitě se mi zalíbil. A on byl velmi otevřený v té záležitosti s na­ším věkem. „Kdyby to pro vás byl problém," řekl mi, „můžu vám doporučit jiné lidi, o kterých si myslím, že by vám mohli pomoct. Rozhodněte se sama."

To odpoledne jsem zavolala Larrymu. Nechtěla jsem se doprošovat. Nechtěla jsem, aby z mého hlasu poznal, jak úpěnlivě toužím po návratu do práce, ale roztřásla jsem se, když jsem čekala, až přijde k telefo­nu. „Tenhle týden máme kvůli rozpočtu schůzi, Barba­ro. Nebude to dlouho trvat," ujistil mě bodře. „Ozvu se ti."

Už to trvalo skoro tři měsíce. Nemyslela jsem si, že se budu ohlížet po jiném zaměstnání, ale věděla jsem, že už dál nemůžu žít takhle bezcílně. Šla jsem jednou po Madison Avenue a uviděla jsem ve výkladu jedné elegantní boutique oznámení: PŘIJME SE PRO­DAVAČKA. Sebrala jsem své sebevědomí a vešla jsem dovnitř. „Měla bych zájem o tu práci," řekla jsem vyso­ké ženě v elegantních černých šatech a s vlasy bezvad­ně sčesanými do drdolu.

Podívala se na mě profesionálně nezúčastněným pohledem, ale prozkoumala si mě důkladně. „Jakou máte praxi jako prodavačka?"

Nedokázala jsem lhát. „Žádnou, ale ručím vám za to, že to zvládnu."

„Lituji, ale přijímáme pouze lidi s praxí."

„Ale já jsem předtím pracovala. Pracovala jsem dvacet let."

„Lituji," opakovala lhostejně a odvrátila se, aby obsloužila zákaznici, která právě vstoupila do krámu.

To bylo směšné, co jsem právě udělala, pomyslela jsem si, když jsem vycházela do chladného májového odpoledne. Měla bych volat přátele v jiných televiz­ních společnostech, psát dopisy. Nejsem přece žádná prodavačka, proboha! Jsem televizní dokumentaristka. Tohle nebudu považovat za odmítnutí, umínila jsem si. To tedy nebudu!

Táhl se přede mnou celý víkend a já si uvědomila, že je načase, abych dala do pořádku další přetrženou záležitost ve svém životě - ten domek na pláži. Zavo­lala jsem Frankovi, tomu muži, který se mi o něj sta­ral. Ano, řekl mi, voda je zapojená, všechno je připra­veno, domek na mě čeká. Sbalila jsem si pár svetrů, vzala si s sebou láhev vína a ocitla jsem se ve vlaku na Long Island. Zkontroluju si tu starou chajdu, jestli jí moc neublížila zima. Budu si číst, zatopím v krbu, pro­jdu se po pláži.

Když jsem tam otevřela dveře, přivítaly mě moje oblíbené obrazy a knihy. Z oken vedoucích na pláž by­ly sundané okenice a domek jen zářil. Nalila jsem si sklenici vína a vyšla jsem na terasu. Posadila jsem se na schody dolů k pláži, které tam vyrobil Erik, a zadívala jsem se na moře. Za mnou zapadalo slunce a já si vzpomněla na ten poslední víkend s Erikem, kdy jsme se právě tady milovali tváří v tvář oceánu. Částí své bytosti jsem čekala, že ho uvidím přicházet kolem domku z druhé strany, jak nese kladivo a nějaká prkna. Milovala jsem tenhle domek s ním, napadlo mě. A teď jej musím milovat sama, než jej zase budu moct s někým sdílet.

Chvíli jsem se procházela po pláži, ale když jsem se vrátila k domku, zjistila jsem, že mi vítr zabouchl dveře. Nemohla jsem dovnitř. Klepala jsem pošetile, skoro jsem napůl čekala, že mi otevře Erik. Pak jsem začala panikařit. Co mám dělat - vylomit zámek, roz­bít okno? Pak jsem se zamyslela. V jednom domku po­dél pláže jsem viděla nějaké lidi. Půjdu tam a zatelefo nuju Frankovi. Našel mě na terase, kde jsem se třásla zimou. Pustil mě dovnitř, rozdělali jsme si oheň a smá­li jsme se tomu, jak jsem si přibouchla. Byl tu ještě je­den rezervní klíč a ten jsme uložili na tajné místo před domkem. Už nikdy se mi nestane, že bych se nedostala dovnitř. Tak to bylo jednoduché. Klíč na tajném místě - proč jsem na to nepřišla dřív?

Je David Aaron tím klíčem, který mě pustí zpátky do mého života? To jsem si začala myslet. Ve způsobu, jak jsme jeden na druhého reagovali, bylo něco, co se mi líbilo. David nebyl žádný halasný provolávač hesel. Ke konci našeho třetího sezení mi řekl: „Nemám vám za zlé vaše sebevražedné myšlenky. Dostávala jste mi­zerné rady. Jako by se byl systém pro duševní zdraví s vámi spikl, aby Barbara Gordonová fungovala čím dál tím míň. A nemám vám za zlé vaše deprese. Pře­kvapuje mě, že nejste ještě deprimovanější. Ztratila jste všechno, na čem vám v životě záleží, ne v průběhu let, ale vlastně jedním rázem. Ten starý život se vám už nemůže vrátit. Příliš mnoho věcí teď vypadá docela jinak. I vy jste jiná. Můžeme se ohlížet zpátky po tom, k čemu došlo, a snažit se zjistit, proč k tomu došlo. Ale musíme se taky dívat dopředu, abychom uviděli, co se dá dělat, aby se vám žilo líp. Nějakou dobu vám bude mizerně, možná dost dlouho, ale nakonec si myslím, že to dokážete překonat."

Tím způsobil, že jsem si to začala myslet taky, a tak jsem se pustila do terapie s doktorem Davidem Aaronem. Jeho inteligence, vlastně jeho moudrost, je­ho jemnost a humor, to všechno brzy bylo velice důle­žité pro můj život.

 

 

Jednoho dne jsem od služby pro nepřítomné do­stala vzkaz od Jimových rodičů, abych je hned zavola­la, že je to naléhavé. Už dřív jsem se s nimi seznámila a oni věděli, že s nimi sdílím jejich starost o Jima. Co chtěli? Stalo se něco Jimovi? Vždyť jsem s ním večeře­la právě minulý týden a zdál se mi úplně v pořádku. Když jsem zavolala jeho rodičům, řekli mi, že je Jim zase v nemocnici, v Mount Sinai na Manhattanu. A že se mnou chce mluvit.

Zavolala jsem do té nemocnice okamžitě. „Barba­ro," řekl mi hlasem, který jako by nebyl jeho, „mohla bys mi prosím tě přinést nějaké sušené meruňky a pistáciové oříšky a knihu od Pabla Nerudy?" Bez rozmýš­lení jsem hbitě řekla ano. Běžela jsem ven a nakoupila to sušené ovoce i oříšky a všechny Nerudovy knihy, které jsem sehnala. A pak jsem zůstala stát tak náhle, až se po mně ohlíželi lidi, kteří spěchali kolem. Uvědo­mila jsem si najednou, že abych mohla Jimovi ty věci dát, budu muset jít do špitálu pro duševně choré. A do mé otupělosti začala pronikat ta stará úzkost a ta pani­ka. Ne, nesejdu se s ním, rozhodla jsem se. Ten balí­ček prostě u někoho nechám. Budu muset zalhat a říct Jimovi, že jsem měla nějakou schůzku a nemohla jsem se u něho zdržet.

K nemocnici jsem si vzala taxíka a hlavou se mi honily myšlenky: Oni si mě tam nechají; zavřou mě tam a zůstanu tam sama. Pak jsem si vzpomněla, co mi řekl David, když jsem mu vypravovala o tom blá­zinci v Chatahoochie a o své hrůze z duševní choroby.

„Pro dítě je to těžká zátěž vyrůstat se strachem z duševní choroby. Je to těžká zátěž, když dítě cítí, že musí neustále zápasit, aby se vyhnulo trestu a uvězně­ní. Jenže vám zdůrazňuju, že vy nejste psychotik. Mě­la jste psychotickou reakci na vysazení léků. Máte spoustu nevyřešených konfliktů, ale s tím byste byla mohla žít do konce svého života a nemusela jste skon­čit v nemocnici pro duševně choré."

Když jsem dorazila do špitálu, slyšela jsem se, jak se ptám: „Ve kterém poschodí je psychiatrie?" V sed­mém. Už jsem chtěla nechat své balíčky pro Jima dole ve vrátnici a utéct. Ale pak jsem se zarazila. Jestli ute­češ, Barbaro, jestli před tím budeš utíkat pořád, za­bředneš zase do svého starého života, budeš zase jako divá prchat z obchodů, budeš se bát chodit po ulicích, zase budeš žít jako poustevnice. Nikdo tě tady nedá pod zámek. Jsi volná. Opravdu odtud můžeš vyjít. Žila jsi v takovémhle špitále pět měsíců. Nemáš se čeho bát.

Vyjela jsem výtahem do sedmého poschodí a sly­šela jsem, jak v zamčených dveřích zarachotil klíč. Ten zvuk jsem znala až příliš důvěrně a nenáviděla jsem jej. Ošetřovatel se mě zeptal, koho jdu navštívit, a pak mě pustil dál. Kráčela jsem dlouhou zakouřenou chodbou, s očima upřenýma přímo před sebe, bez ohlédnutí vpravo ani vlevo. Ale když jsem došla do denní místnosti, uvědomila jsem si, že to tam vypadá jako v normální nemocnici: lidi tam hráli karty, četli si, hovořili ve skupinkách. Nikdo tam neházel kuleční­kovým tágem, nikdo neobcházel v kruzích. Ale ten pach byl ten stejný chorobný pach.

Uviděla jsem Jima dřív než on mě. Měl na sobě žu­pan, který nosil celé ty měsíce v Greenwoodu, a seděl v jakémsi omámení, s nikým nehovořil, ani nesledoval televizi, kterou měl před sebou. Konečně mě poznal, ale když jsem si k němu sedla, abychom si spolu pro­mluvili, bylo to nezvykle trapné. Dva lidi, kteří spolu nekonečně dlouho hovořili po pět měsíců, si najednou neměli skoro co povědět. Po chvíli přiškrcené konver­zace jsem si začala uvědomovat, jak je to pro něho těž­ké vidět mě jako návštěvu, a ne pacientku.

„Co se to stalo, Jimmy? Co se s tebou stalo? Proč jsi tady?" zeptala jsem se nakonec.

Malátně ďobal do pistáciových oříšků a řekl: „Já nevím. Nemohl jsem vystát to zaměstnání, hnusila se mi osamělost v tom bytě, zkrátka se to prostě stalo. Neotravuj mě s tím, Barbaro."

Mluvil nezřetelně, oči měl jako bez života. Kam se podělo to veselí, to šotkovství, které jsem v něm tak milovala? Pověděla jsem mu, jak jsem byla v domku na pláži; začala jsem mu říkat o doktorovi Aaronovi, ale viděla jsem, že ho to nezajímá.

„Barbaro," řekl tiše, „nebude ti vadit, když půjdeš pryč? Cítím se hrozně unavený."

Zarmoutilo mě jeho vzezření. Připadal mi sklíče­nější, apatičtější, než kdy býval v Greenwoodu. Co jsem pro něj teď mohla udělat?

Kráčela jsem tou dlouhou chodbou a čekala jsem na ošetřovatele, až mi odemkne dveře. Na chvíli jsem zase zpanikařila. Ten mě nepustí ven. Bude mě tu držet. Ale pak se dveře otevřely a já slyšela, jak se za mnou zase zamykají, když jsem čekala na výtah. Do­kázala jsem to! Zatraceně, dokázala jsem to a pořád jsem naživu. Jenom já jsem věděla, jak pro mě bylo těžké tam jít, a já odtamtud zase vyšla! Když jsem pak stála na rohu ulice, vdechovala jsem chladný, pronika­vý vzduch a zamávala jsem na taxi. Central Park West, zazpívala jsem prakticky taxikářovi svou adre­su. Jedu domů!

 

Larry se mi konečně ozval. „Co aby ses vrátila příští týden, Barbaro?" řekl. „Dostali jsme teď prachy. Můžeš si udělat pěkný snadný pořad. Bez náročného studia materiálů. Co tomu říkáš? Pustíš se do toho?"

Zešokovalo mě to. Najednou jsem cítila, že bych to nezvládla. Žena, která prakticky žebronila, aby se mohla vrátit k práci, ztratila kuráž. Začala jsem právě navštěvovat Davida, pomáhal mi vidět kolem sebe vě­ci, které jsem předtím nikdy nevnímala. Nebyla jsem připravená na to, abych se k práci vrátila.

„Počkejme ještě měsíc nebo dva, do podzimní se­zóny, Larry," řekla jsem. „Ještě se necítím dost silná. Až bude po létě, budeš mě ještě chtít?"

Nezdálo se, že by to Larryho překvapilo. „Samo­zřejmě, Barbaro, samozřejmě."

Styděla jsem se za svou zbabělost, ale měla jsem pocit, že budu mít ty dva měsíce víc času pro Da­vida. „Neudělala jsem chybu, že jsem Larryho odmítla?" zeptala jsem se ho při našem příštím sezení.

„Ani bych nemyslel," řekl mi. „Cítíte se ještě mi­zerně. Ale musíte se vzdát toho, že nemoc pokládáte za součást své osobnosti, Barbaro. Není to docela vaše chyba. Mnoho lidí, kteří dlouho trpěli nějakou fyzic­kou nemocí, jako vy s tou páteří, mají psychologické problémy. Vaše úzkost se vám stala náhradou za vaši bolest v zádech, protože jste si zvykla být nemocná. A při nemoci jste se aspoň cítila v kontaktu s něčím. Bez lásky a bez práce jste ztratila svůj pocit totožnosti, a nemocné totožnosti jste začala dávat přednost před žádnou totožností."

„Ale teď přece nechci být nemocná. Chci být zdra­vá a celistvá."

„Tak se budete muset něčeho vzdát. Máte na vy­branou. Když budete zdravá, každý vás bude mít ještě pořád rád, a ti, kdo ne, ti mají své vlastní neurózy. Jen­že to bude těžké. Zatím se držíte všech symptomů své nemoci, poněvadž ty slouží jisté funkci: dokud se jich budete držet, vy sama i všichni ostatní vás budou brát jako nemocnou Barbaru a vy se budete cítit v bezpečí. Třeba je načase, abyste začala lhát, když se vás lidi ze­ptají, jak se cítíte. Lhaní je známka silného já," řekl s úsměvem.

„Ale já Larryho odmítla právě kvůli těm zatrace­ným symptomům. Stydím se za to, tolik se stydím."

„Budete mít další příležitost," řekl.

Teď je pro mě důležité, pokračoval, abych pocho­pila, že neurózy fungují jako lana, kterými je člun při­poután ke kotvišti. A jako ta poutající lana brání ve volném pohybu člunu, neurózy brání osobnosti ve svo­bodném a nezatíženém životě. Naše terapie bude zále­žet v opatrném odvazování lan, jednoho po druhém. A já se budu s nadějí zbavovat každého lana, až uvi­dím, k jakému zhoubnému účelu sloužilo.

„A pak budu volná, pak budu zdravá?" zeptala jsem se.

„Ano, za předpokladu, že dokážete sama nastarto­vat motor a nenecháte se jen tak unášet proudem... Ale na cestě musíte být připravená na pár černých mraků."

„Přestaňte s tou metaforou, Davide, řekněte mi to rovnou!"

,,Aspoň pro tentokrát musím na té metafoře trvat, Barbaro. Právě tak jako člunu s každým odpoutaným lanem přibude vratkosti a může hladce vyplout teprve po odpoutání všech lan, tak i vám se může stát, že až se začnete zbavovat těch lan, budete nejistější a vydě­šenější. Člun je vždycky útulnější a bezpečnější, když je připoutaný ke kotvišti - jenže nemůže nikam plout."

„Ach, Davide, doufám, že nemám stovky těch lan. A máte pravdu, nevím, jestli nebudu ještě víc vratká, až je začneme odvazovat. Ale dobrá. Je to dobrá meta­fora a líbí se mi. Nikdy jsem nesázela na zapšklost a na bezpečí, jsem pro život a pro dobrodružství."

David se zasmál.

 

Minulo léto. Řídila jsem se Davidovou radou. Tro­chu jsem lhala, kdykoli jsem mluvila s Larrym a snaži­la se ho přesvědčit, že tentokrát jsem připravená, opravdu připravená. „Podívám se na to, Barbaro," ujišťoval mě vždycky. „Brzy dáme něco dohromady." Ale nic se nedalo a ve mně vzrůstala větší starost než kdy předtím, že mě v CBS prostě nechtějí zpátky. Báli se snad, že když ta stará Barbara je pryč, já už nikdy nebudu tak dobrá? Bál se toho snad i ten milý a báječ­ný Larry?

Zavolala jsem Stevovi Isaacsovi, svému někdejší­mu střihači, a dala jsem si s ním schůzku na oběd. Se­šli jsme se v jedné vietnamské restauraci na Osmé Avenue a on se mě ptal na Erika a jak se cítím. Řekla jsem mu, že o Erikovi nic nevím a že mě Erik nezají­má, a o sobě jsem prohlásila, že se cítím výborně. Ale nechtěla jsem o sobě mluvit; snažila jsem se na Barba­ru Chorou zapomenout. Pak jsme začali vzpomínat na filmy, které jsme spolu udělali, zvlášť na ten poslední o Jean Barrisové a o jejím boji proti rakovině. „Byl to jeden z tvých nejlepších, Barbaro," řekl Steve.

Tím mi dal příležitost, na kterou jsem čekala. „A proč tedy ty vytáčky, Steve? Jestli byly moje filmy tak dobré, proč mě nechtějí zpátky?"

Zabafal ze svého velkého cigára. „Pokud vím, tak tam teď není nic na obzoru. Ale překvapuješ mě, Bar­baro. Proč pořád čekáš na to, aby ses vrátila do CBS? Měla bys zajít za víc lidmi, napsat jim dopisy. Lidi pře­ce vědí, kdo jsi. A měla by ses vrátit k práci."

Ten večer jsem sepsala jakési resumé a začala jsem psát dopisy každému, koho jsem kdy v televizi poznala. Po čtrnácti dnech jsem dostala jedinou odpo­věď, z ABC. Tam slyšeli o mé práci, ale pár týdnů ne­budou nikoho přijímat. Prý mi zavolají.

Výsledek nula.

„Dělala jste přece filmy o stigmatu," řekl David, „o stigmatu duševně nemocných."

Stigma? A já? Barbara, která třikrát získala nej­vyšší ocenění - Emku? Ne, zavrtěla jsem hlavou. Te­levize je nejosvícenější podnik na světě.

„No tak, Barbaro. Jenom jedna odpověď na všech­ny ty dopisy."

„Mají spoustu práce, plný stav, dokumentární fil­my jsou malý podnik."

„Všichni mají tolik práce? Vy myslíte, že každý neví o tom, co se vám stalo? Je to opravdu malý pod­nik, v tom s vámi souhlasím. New York je malé měs­to."

Nechtěla jsem mu věřit. „Ne, nemyslím si, že o tom každý ví. A i kdyby věděli, přijali by mě už pro­to, aby ukázali, že žádná stigmata pro ně neexistují."

„Nemám žádnou jistotu o tom, co se vlastně děje, Barbaro," řekl David, „ale trochu jsem o tom uvažoval, a přes všechno vaše ujišťování mi připadá neuvěřitel­né, že vás nikdo nechce vidět ani si s vámi promluvit o nějaké práci. Ani si s vámi domluvit schůzku."

„Proč to prostě nevyslovíte rovnou? Byla v blázin­ci. Ve cvokárně. Je vyšinutá. Nemůžeme jí přece svěřit rozpočet na sto tisíc dolarů."

,,Vy byste ho někomu svěřila, Barbaro? Kdybyste byla šéfem?"

„Ach, přestaňte s tím, Davide. Nezkoušejte moje liberální sklony. Kdyby někdo před svým onemocně­ním byl tak dobrý, jako jsem byla já, tak svěřila. Ale nevím, co bych udělala všeobecně. To prostě nevím."

Po tomhle sezení jsem bloumala po Village. Chtě­la jsem si rozmyslet to, co mi řekl David. Našla jsem tichou kavárnu a zašla jsem do ní na espreso. Stigma? David se musel mýlit. Nebo měl pravdu? Možná to bylo moje stigma, možná jsem se o práci pokoušela v ne­pravý čas, ale nemohla jsem ji dostat v oboru, ve kte­rém jsem pracovala dvacet let.

Snažila jsem se představit si, jaké to musí být pro duševně nemocné pacienty, kteří nikdy předtím nepra­covali nebo které stigmatizovali lidé méně senzitivní, méně inteligentní a méně zkušení než lidé, které jsem znala v televizi já. Myslela jsem na Jima. Jak ten na­jde práci? Co bude dělat Claudia, až vyjde ze školy v nemocnici? Všechny ty komise a sdružení pro dušev­ní zdraví neznamenaly nic. Všechny ty knihy a filmy - i moje dokumentární filmy - neměly pražádný vý­znam. Duševní nemoc je zatraceně černé znamení na lidské duši. Barbara Gordonová nemůže najít práci v oboru, kde má solidní čtyřiadvacetikarátovou reputa­ci. A tohle byl, jak by řekl můj přítel Jimmy, sakra­mentský kopanec reality.

 

 

Rozprskla jsem se na všechny strany a ten šrapnel mé zkušenosti s duševní chorobou zasahoval nekri­ticky i lidi, které jsem milovala a na kterých mi záleže­lo. Ale postupně, s Davidovou pomocí, jsem začala všechny kusy dávat zase dohromady. Dostala jsem ko­nečně jinou práci a nebyl to příjemný čas. Stigma v po­době jednoho šéfa, který se systematicky snažil okrouhat mou už beztak otřesenou sebedůvěru, se proměni­lo z abstrakce v realitu. „Slyšel jsem o všech těch va­šich Emkách," řekl mi jednou, „ale ještě jsem u vás neviděl nějakou známku talentu." I on se doslechl o mé nemoci. Zjistila jsem, že se o tom dověděli všich­ni spolupracovníci na tom pořadu a že je zděsil způsob, jakým ten šéf se mnou jednal. Neprosila jsem se o sou­cit, ani o dobročinnost, ani o otevřenou náruč. Ale mys­lela jsem, že si zasloužím aspoň obyčejnou lidskou slušnost. Byla jsem v pokušení nechat té práce, než mě David od toho odradil.

„Tohle všechno je realita, Barbaro," řekl mi. „Ne­můžete prostě utéct a schovat se před tím. Vím, že ne­jste zbabělá. Ale jste hazardérka. Proč tedy nepodstoupit to riziko a vydržet? Když toho necháte, budete v bezpečí. Ale když zůstanete, můžete růst. Milovat a pracovat, Barbaro. I když je to zlé, jedno z toho dvojí­ho můžete mít už teď."

Vydržela jsem to. Přežila jsem to - a vyrostla jsem.

A začala jsem se učit, že jsou různé druhy lásky.

Můj vztah k rodičům byl postupně zralejší, pocti­vější, a mám-li užít výrazu Juliina, i „čistší", než kdy býval. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekla ve špitále: „Není to otázka dobrých či špatných přátel. Je to otáz­ka očištění vašich vztahů." Moji rodiče možná kvůli mně byli pořád ještě nervózní, chodili kolem mě po špičkách, poněvadž „To víte, Barbara není ještě docela v pořádku." Ale nezdá se mi, že bych dokázala vymys­let si tu něhu, kterou jsem k nim teď cítila a kterou mi oni neustále projevovali. Částí své bytosti jsem si říka­la, že to takhle bylo vždycky, a tou druhou částí, že možná ne, ale vždyť jsme všichni lidé nedokonalí. Pře­stala jsem ze sebe dělat obětního beránka. Rodiče pro mě udělali, co pokládali za nejlepší. Milovali mě a já žiju. Už sebou netrhnu, když v neděli zazvoní telefon. Když se to tak vezme, nezvoní už tak pravidelně, ale když zazvoní, jsem namouduši šťastná, že je slyším. A mám radost z toho jejich nového něžného vzájemné­ho vztahu, který na nich pozoruju.

David říká tomu, co se stalo v mé rodině, a co je běžné v tolika jiných rodinách, kód iluze. Věci nevyřče­né, které se přešly mlčením, hromadí vrstvu za vrs­tvou neskutečnosti, a když je ten kód rozluštěn, pak skutečnost bývá někdy až nestoudně jasná. V jistém smyslu jsme si mezi sebou, moje matka, můj otec a já, posílali dvojí způsob zpráv. Třeba mezi námi třemi by­lo jakési mlčenlivé spiknutí, které směřovalo k tomu, otce nějak vyloučit. A on se naučil hrát svou roli tak, že zůstával stranou. Všichni jsme hráli svou roli. Tře­ba jsme v těch rolích nebyli šťastní, ale jakmile jsme je jednou na sebe vzali, cítili jsme se bezmocní změnit je. Ale jak mi jednou ve špitále řekl Jim: „Neuróza ne­ní nic jiného než lži... Odhoď lži - a máš to!" Všech­ny ty podvědomé lži, ty dobře míněné lži, které nás chrání před pravdou o tom, co je láska a neláska, ně­kdy považujeme za nutné, abychom přežili. Ale jsou to vlastně zárodky zničení lásky i skutečnosti a pravdy.

 

 

Navázala jsem nové přátelství. Beth Morseová by­la vysoká hezká žena, rozvedená a matka malého kloučka, Olivera Johna. Seznámila jsem se s ní krátce po svém propuštění ze špitálu, přitahovala mě její vita­lita, její otevřenost, a okamžitě jsem se zamilovala do O. J. Byly mu čtyři roky a rozumu měl jako sedmde­sátník. Bylo to jediné dítě, jež jsem poznala, které se v tom věku nesoustředilo na sebe, ale tolik se zajímalo o lidi kolem sebe. Beth a já jsme měly hodně společné­ho. Pracovala pro jednoho televizního producenta, její rozvod byl krutá a bolestná záležitost a byly jsme dvě osamělé ženy v New Yorku.

Jednou ke konci jara ke mně přijela s O. J. na ví­kend do domku na pláži. Seděly jsme s Beth na gauči a bavily se. O. J. ležel opodál na podlaze opřený o loket a pozoroval oheň v krbu.

Beth postavila svou sklenici vína. „To byl ale rok, Barbaro! Obě jsme prošly peklem. Ale přežily jsme to. A ty - ty jsi úplně nový člověk."

Usmála jsem se na ni. „David říká, že se uzdravuju. Jsem k tomu na cestě."

„Určitě jsi. Pamatuješ se, jak jsi byla vyděšená a roztřesená, když jsme se poprvé setkaly?"

„To ještě někdy jsem."

Mluvily jsme dál o práci, o životě, o lásce, o mu­žích. Vymyslely jsme si spolu pana Báječného, muže, který se najednou objeví v našem životě, bude silný, něžný, milující, nezraňující, bez problémů, prostě do­konalý. „Mohly bychom si dát inzerát," řekla jsem. „Třeba je v telefonním seznamu pod písmenem B," řekla Beth a rozesmály jsme se.

Najednou jsme si uvědomily, že se směje i O.J. Myslely jsme, že je pohroužen do pozorování ohně, že nás neposlouchá. Potom řekl: „Ty jsi šťastná, viď, Bar­baro? To je fajn, že mluvíš o šťastných věcech."

Ten večer, když odešla Beth a O. J. spát, seděla jsem sama u hasnoucího ohně. Když jsem potom šla spát i já, nakoukla jsem do hostinského pokoje. O. J. ležel roztažený na posteli a v jedné ruce svíral svého medvídka. Beth spala otočená zády k němu, dělem ke zdi. Obdivovala jsem sílu žen jako Beth, které pracují a vychovávají samy své děti, hrají všechny role, které si vybraly, i některé, které si nevybraly. Je tolik druhů lásky, pomyslela jsem si. Ano, O. J., jsou šťastné věci.

Asi o týden později spal na téže posteli Jim. Pro­pustili ho z nemocnice Mount Sinai a pracoval jako stavební dělník. Milerád přijal moje pozvání. O tomhle domku na pláži, o dunách, o obloze, o moři - o tomhle všem jsme nekonečně dlouho mluvili, když jsme spolu byli ve špitále. Ale když jsme tam spolu jeli vozem je­ho rodičů, Jim byl podivně zamlklý, a tohle mlčení tr­valo celé dva dny. Dva lidé, kteří spolu kdysi četli ver­še, debatovali o politice, smáli se, hádali se, křičeli na sebe a milovali se, si teď měli málo co povědět. Nejdřív jsem se pokoušela nahradit to bezmyšlenkovitým žvat­láním, pokoušela jsem se obnovit kontakt mezi námi. Pak jsem přijala jeho mlčení a myslela jsem si, že je tak tichý, protože je blízko moře. Ale nakonec jsem vi­děla, že je to jiný Jim. A konečně jsem si uvědomila, že já jsem jiná Barbara. Ta intenzita našeho společného času v tom špitále byla záležitostí našeho jiného vtěle­ní.

Večeřeli jsme v sobotu večer u krbu, když najed­nou vstal a řekl: „Já teď jdu spát, Barbaro."

„Vyspi se dobře, Jime," odpověděla jsem. Nic víc jsem říct nemohla.

Když jsem později nahlédla do jeho pokoje, uvidě­la jsem ho, jak leží dosud v šatech na nerozesílané posteli a zdravě spí. Chtělo se mi sednout si k posteli a hladit ho po hlavě. Chtěla jsem mu dát klid, klid, kte­rý, jak jsem doufala, jednou najde. Částí své bytosti jsem truchlila pro naši bývalou intimitu. Ta se ztratila. Ale byla to intimita tak hluboká, jakou jsem nikdy dřív nepoznala. A nikdy nezapomenu, že to byl on, kdo mi připomněl, že mám duši, že ta pravá Barbara pořád ještě existuje pod tou otupělou zdřevěnělou ženskou, se kterou se setkal v tom špitále. A když jsem zavřela dveře jeho pokoje, pomodlila jsem se k bezejmennému božstvu, abychom oba byli schopni udělat něco ze svých životů. Máme na to právo, pomyslela jsem si. Opravdu máme.

Byl vlahý májový večer a já se posadila na chvíli na terasu a poslouchala jsem vlny, které byly ve tmě sotva viditelné. Dva roky, pomyslela jsem si. Dva roky mého života. Kdy to všechno vlastně začalo? Dělala jsem film o jedné umírající ženě ... Jeanie vždycky chtěla vidět tenhle domek, ale čas vypršel. I já umíra­la, Jean, ale nevěděla jsem o tom. Stalo se tolik ne­šťastných věcí. A v té tmě jsem myslela na Erika. Měli jsme toho tolik. Měli jsme všechno. Ale to jsme byli my; nebyl jsi to ty, nebyla jsem to já.

Teď jsem to byla jenom já a vzpomněla jsem si na tu Nerudovu báseň, kterou jsem chovala jako poklad, tu báseň, o které jsem doufala, že si ji tenhle víkend přečteme s Jimem společně.

 

Jenže když přivolám své skvělé bytí,

vylézá znovu to staré líné já,

takže nikdy nevím, kdo vlastně jsem,

ani kolikerý jsem,

ani který z nás bude to moje bytí.

Rád bych dokázal zazvonit na zvon

a přivolat své skutečné já, co opravdu jsem,

neboť jestliže opravdu potřebuji své pravé já,

nesmím nechat sám sebe vymizet.

 

Na jaký zvon můžu zazvonit, abych přivolala to, co opravdu jsem? Miluj a pracuj, odpověděla jsem si. Dě­lej jakoukoli práci. Miluj všemi druhy lásky, nejen tou láskou k panu Báječnému. Jako tou láskou, kterou cí­tím ke svým rodičům, k Eddymu a Melindě, k Edii a Jonathanovi, k Barrymu a Líze, k Beth a O. J., ke všem svým přátelům. Jako tou láskou, kterou cítím k Donovi a Julii, třebaže se s nimi možná už nikdy ne­setkám. Jako tou láskou, kterou cítím k Jimovi. Jako tou láskou, kterou cítím k Davidovi pro jeho otevře­nost a jasnost a humor, který spolu sdílíme. Potrvá to ještě hodně měsíců, než se dá Barbara Gordonová za­se dohromady, pomyslela jsem si, a ta práce bude dlouhý a bolestný proces, ale s láskou jsem v sobě cíti­la i odvahu tím projít, dokázat to všechno a dokázat to dobře.

Slyšela jsem vlny, ale noc byla temná a já je nevi­děla. A právě takový mám pocit, pomyslela jsem si - jako oceán, který je možno jenom slyšet. Chtěla jsem jej vidět, cítit jej. Chtěla jsem všechno zakusit, aby ce­lá moje bytost cítila všechno, nic částečně, už žádné polovičatosti, už žádné skoro a mohlo by to být. Chtěla jsem být celistvá.

Věděla jsem, že oceán bude viditelný, když tam zůstanu sedět dost dlouho. A když jsem vstala, abych na noc zamkla zasklené dveře a uhasila oheň, řekla jsem si: Ano, to vím, právě tak jako vím, že brzy budu plně viditelná sama sobě. Zazvoním na ten zvon. Nene­chám sama sebe vymizet.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->