<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->

KAPITOLA 3.

 

 

ZHOUBNÉ MYŠLENKY

 

 

Zopakuji ještě jednou, že naše nemoci jsou odrazem našich myšlenek a emocí. Jak jste již pochopili, myšlenka je univerzální formou energie. Vlastní jak tvořivou, tak i ničivou sílu. Vždy si máme pamatovat, že naše myšlenky se rozhodně materializují, vtělují do fyzického světa. A právě naše (ne něčí) zhoubné myšlenky nám vytvářejí nemoci a osobní problémy, signalizují to, že v našem podvědomí je spuštěn mechanizmus sebeničení.

Mnozí z nás jednoduše netuší, jak obrovská sílaje skryta ve slovech, která pronášíme nahlas nebo pro sebe. Nezamýšlíme se nad výběrem slov, jednoduše je pronášíme mechanicky, tedy nevědomky. Kdysi jsme se naučili gramatická pravidla a teď je používáme, abychom ve slovech vyjádřili city a emoce. Ale neučili nás tomu, že to, co říkáme slovy, se k nám potom vrací v podobě odpovídající životní zkušenosti. Vzpomeňte si na přísloví: „Jak zaseješ, tak sklidíš."

Všichni znají zákony Přírody ohledně energie - nemůže být zničena, může se transformovat do jiného druhu. Proto, když posíláte někomu nebo něčemu takzvané negativní nebo zhoubné myšlenky, někdo jiný je má přijmout. Váš hněv a nenávist se k vám ve finále vrátí, ale s větší sílou, navíc přinesou s sebou strach, smutek, depresi a všechny druhy stresových situací. Vydržet to bude ještě složitější. Ve snaze zbavit se těchto myšlenek je budete znovu a znovu posílat někomu dalšímu. A bude to trvat do té doby, dokud se tento začarovaný kruh neroztrhne nemocí, úrazem nebo samotnou smrtí.

Dále bych chtěl ukázat, že takzvané špatné myšlenky vůbec nejsou špatné, jelikož jejich pomocí se podvědomí snaží uskutečnit pozitivní záměry. Například, takové myšlenky a emoce jako pocit ukřivděnosti, nenávist, zlost, chamtivost, žárlivost, závist a jiné, slouží k uskutečnění určitých pozitivních záměrů. A ten člověk, který je používá, není o nic horší než světec. To jest zlý člověk v ničem není horší než dobrý. Světec není lepší než vrah. Před Bohem jsou si všichni rovni! Jednoduše tyto agresivní myšlenky jsou ve své podstatě ničivé, a pokud je člověk používá ve svém životě, musí vzít na sebe odpovědnost za následky, které s sebou nesou tyto emoce. Proto volba je vždy na vás.

 

Tak tedy jaké myšlenky to jsou a které nemoci vytvářejí?

 

 

 

PÝCHA, EGOIZMUS

 

„Bereš sám sebe příliš vážně," řekl don Juan pomalu. „Jsi zatraceně důležitý pro svou vlastní mysl. A tohle se musí změnit! Jsi pro sebe tak příšerně důležitý, že se ti zdá, že máš právo být ze všeho otrávený. Jsi pro sebe tak zatraceně důležitý, že si můžeš dovolit opustit všechno, co nejde podle tvých představ. Možná si myslíš, zeje to projev silného charakteru. Taková hloupost! Jsi slabý a k tomu namyšlený!"

Pokusil jsem se něco namítnout, ale s donem Juanem to ani nepohnulo. Poukázal na to, že jsem v životě nikdy nic nedotáhl do konce právě kvůli tomuto pocitu neúměrné důležitosti, kterou sám sobě přikládám. Jistota, s jakou to tvrdil, mi vyrazila dech. To, co říkal, byla samozřejmě pravda, a přece jsem z toho pociťoval nejen zlost, ale i ohrožení.

„Vlastní důležitost je další věc, které se musíš zbavit, tak jako osobní historie," řekl don Juan dramaticky.

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

 

Křesťanství tento cit zařazuje k jednomu ze smrtelných hříchů. A je třeba říci, že ne bezdůvodně. Právě pýcha, pocit vlastní důležitosti je příčinou trápení a nemocí, často nevyléčitelných, a také smrti. Právě ona je pramenem všech zhoubných myšlenek a emocí.

Když se člověk zařazuje výš nebo níž, začíná odsuzovat, opovrhovat, nenávidět, rozčilovat se, předkládat nároky. Pocit vlastní převahy nad ostatními rodí povýšenost a přání ponížit (slovem, myšlenkou, skutkem). Pocit vlastní důležitosti rodí obrovskou podvědomou agresi, která se potom obrací proti samotnému autoru.

Tento pocit znamená snahu člověka postavit sebe, svůj rozum, svou moudrost nad Vesmír, nad Boha, nad cokoliv nebo kohokoliv v tomto světě. Povýšený člověk za žádnou cenu nemůže a nechce přijmout zraňující situace, to jest ty situace, které se neshodují s jeho očekáváním. Má své chápání okolního světa a myslí si, že právě ono je nejsprávnější a nejlepší. Snaží se podmanit si okolní svět, často pomocí násilí. Proto jakýkoliv rozpor s jeho představami o tom, jaký má být okolní svět, vyvolává v jeho duši bouři agresivních emocí: zlost, urážku, nenávist, pohrdání, závist, lítost aj. Tohle všechno zase vede k různým nemocem a smrti.

Pýcha je pocit vnitřní převahy nad ostatními nebo naopak, ponížení sebe. Je to v první řadě výsledek nepochopení svého pravého místa ve vesmíru, svého předurčení v tomto životě, neuvědomení si cíle a smyslu života. Vypadá to tak, že se všechna energie vynakládá na dokazování své pravdy, na boj s okolním světem. Představte si, že buňka začíná bojovat s celým organizmem a bránit své zájmy, nepřihlížejíc k zájmům celého organizmu. Potřebuje organizmus takovou buňku? Může buňka určovat své podmínky organizmu? Ne. Organizmus se bude snažit zbavit se jí, jinak se tato buňka přemění v rakovinovou.

Ohledně pýchy jsou v Bibli nádherné řádky:

„S pýchou přichází zahanbení, ale při pokorných jest moudrost."

„Pýchá předchází pád, domýšlivost - klopýtnutí."

„Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými."

„Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora."

„Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem."

„Pokoru doprovází bázeň před Hospodinem, bohatství, sláva a život."

„Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy."

Jak se tedy zbavit tohoto zhoubného citu?

Již jsem psal o tom, že jakékoliv chování člověka má svůj pozitivní záměr. Pýcha, jako způsob myšlení a vnímání okolního světa, má také pozitivní záměr. Je mnohotvárný. Je to snaha o dokonalost, přání cítit se klidně a komfortně, přání dát o sobě vědět celému světu.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Pýcha	Cítit svou jedinečnost, hodnotu a výjimečnost v tomto světě. Uvědomit si své předurčení. Snaha o vlastní dokonalost a o dokonalost okolního světa.

 

 

 

Každý člověk chce cítit, že v tomto světě nežije zbytečně, že jeho život má nějaký smysl. Ale cítit svou významnost a výjimečnost prostřednictvím vyvyšování nad ostatní, znamená nosit v hlavě program ničení ostatních světů. Vždyť pokud jsem lepší a jsem výš, ostatní jsou horší a jsou níž. Jenže ve skutečnosti na jemné úrovni jsme si všichni rovni. Pýcha rodí nejvyšší podvědomou agresi, která se vrací jako velice výkonný program sebezničení v podobě úrazu, neštěstí, nevyléčitelných onemocnění a nakonec smrti.

Je důležité si uvědomit, že lidé nejsou špatní nebo dobří, lepší nebo horší. Jsou jednoduše lidé a my je děláme takovými, jakými je chceme vidět. Čím více se člověk vyvyšuje, tím hlouběji padá. Čím lépe chce vypadat před ostatními, tím hůř o něm budou mluvit.

Pyšný člověk je uzavřený. Tím, že si nepřeje přijmout svět jiného člověka, ochuzuje a zubožuje svůj. To nakonec přivádí k osamělosti a smrti.

 

Z vlastní lékařské praxe vím, jak mnoho nemocí vzniká kvůli pýše a jak je důležité zbavit se tohoto pocitu.

Do mé ordinace přišla žena středních let s těžkou depresí. Nemoc doprovázelo silné bolení hlavy a nepříjemné pocity v těle. Vyzkoušela již prakticky všechny způsoby léčby. Senzibilové a zaříkávačky také nepomohli. Během ordinace, v hypnotickém stavu se obrátila na své podvědomí, aby zjistila příčiny nemoci. Dostala odpověď, kterou nečekala.

„Vyvolal jsem nemoc, abych tě mučil," odpověděl podvědomý rozum. „Chci, aby ses cestou mučení a trápení zbavila pýchy, chvastounství, povýšenosti a soustrasti s lidmi. Potom ti lidé přestanou závidět. Jedině tehdy najdeš klid, až se zbavíš těchto pocitů."

 

Sestavte si program osvobození od pýchy. K tomu se v první řadě naučte brát na sebe odpovědnost za svůj život, za svůj osud. Ihned odpadne potřeba obviňovat někoho a také sebe.

Naučte se přijímat jakoukoliv situaci ve svém životě bez naříkání a ukřivděnosti. A nejen přijímat, ale děkovat Bohu, svému podvědomému rozumu za tyto události, byť by se na první pohled zdály jakkoliv negativní. Všichni znají pořekadlo:

„Všechno, co Bůh dává, je k lepšímu." Jednoduše je třeba se naučit nacházet pozitivní stránky na jakékoliv situaci. Občas jsou zřetelné, jindy skryté před naším vědomím a často pochopení toho, jaké pozitivní ponaučení jsme z ní vytěžili, přichází později.

 

Ihned po ukončení školy jsem odjel do Leningradu, abych nastoupil na Vojenskou lékařskou akademii. Rodiče si velmi přáli, abych se stal důstojníkem a lékařem, ani já jsem nebyl proti uniformě. Avšak kariéry vojenského lékaře jsem se musel vzdát, jelikož jsem neuspěl u zdravotní komise. Nelitoval jsem toho, ani jsem se nezarmoutil a ve stejném roce jsem nastoupil na vysokou lékařskou školu. Po uplynutí několika let jsem s vděčností vzpomínal na lékaře v Akademii, kteří mě „potopili"při zdravotní komisi.

 

Co je to přijetí? Je to hluboké chápání toho, že žijeme ve velice harmonickém a spravedlivém světě a všechno, co se nám v životě stává, je třeba přijímat bezpodmínečně, bez naříkání a pocitu křivdy. Ať se vám přihodí jakákoliv situace, přijměte ji jako danou Bohem. Projděte jí klidně. Zastavte své myšlenky a popřemýšlejte - čím jste ji vytvořili? Použijte v praxi ty zákony, o kterých již víte: „Vnější odráží to vnitřní" a „Podobné přitahuje podobné". Jaké důležité ponaučení máte vytěžit z této situace?

 

Naučit se přijmout situaci je umění. V křesťanství se tomu říká pokora. „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou." Dlouho jsem nerozuměl této větě. Mnozí lidé ji nemohou přijmout, protože ji vnímají doslovné, nevidí v ní skrytý smysl. Teď již vím, co znamená. Ve vnější, vědomé rovině můžeme projevit nesouhlas se situací a snažit seji změnit. Ale na vnitřní, podvědomé úrovni, to jest v duši, musíme tuto situaci přijmout bez nářků a pocitu křivdy. „Neříkej: ,Odplatím za zlo!' Čekej na Hospodina a On tě zachrání."

Naše vědomí je v pozici pozorovatele a hodnotitele těch životních zkušeností, které nám nabízí náš podvědomý rozum. Proto vědomě můžeme vyjádřit nespokojenost, ale podvědomě je třeba situaci přijmout. My sami vytváříme všechny události svého života. To vnější lze změnit jen tehdy, když měníme něco uvnitř sebe.

Naučte se odpouštět lidem a přijímat je takové, jací jsou. Fakticky, když odpouštíme člověku, odpouštíme sobě. Pamatujte si, že každý člověk žije ve svém světě a vytváří svůj unikátní svět. Právě tímto se určuje výjimečnost a jedinečnost každého člověka.

 

Představte si lidský organizmus. Obsahuje biliony různých buněk. Co je navzájem spojuje? Život! Snaha o celistvost, to znamená sloužit jednomu organizmu. Na této úrovni jsou si všechny buňky rovny. Nejsou lepší, ani horší. Srdeční nebo mozková buňka není o nic lepší než buňka konečníku. Nemohou existovat odděleně. Jakýkoliv organizmus představuje důkladně vyvážený systém. Všechny buňky jsou navzájem spojené.

Přitom je každá buňka jedinečná, jelikož plní svou specifickou funkci pro blaho celého organizmu. A pokud buňka dobře zvládá své povinnosti, dostává od organizmu vše, co potřebuje.

V jemné, podvědomé rovině je každý člověk částí Vesmíru. A nejen člověk, ale jakýkoliv živý tvor, jakýkoliv předmět. Tady jsme si všichni rovni. Všechno v tomto světě je spojeno jedním společným cílem - směřování k Celku, tedy k Bohu, Vesmíru, Vyšší Inteligenci. A každý vnáší svůj unikátní vklad do celkového vesmírného procesu vývoje. My všichni kráčíme jedním směrem, ale každý svou cestou. Je velice důležité, aby člověk pocítil svou hodnotu, významnost a jedinečnost v tomto světě. Ne však prostřednictvím vyvyšování nad ostatními, protože každý člověk a předmět je významný po svém, ale prostřednictvím uvědomění své jedinečnosti v jediném organizmu Vesmíru.

 

Když odpočívám u moře, rád vítám první paprsky slunce, potom večer se s ním loučím. Jako by to byl stejný proces, avšak pokaždé jej vnímám jinak.

Když jsem jednou vítal úsvit, stál jsem přímo u vody a dlouho jsem se díval na slunečnou cestičku, která se táhla od slunce k mým nohám. Je to okouzlující pohled. Sluneční záblesky a šumění moře přitahují a hypnotizují. Člověku se hned chce vydat se touto cestou až k samotnému slunci. A jen něco uvnitř v tom brání. Zřejmě je to připoutanost k tomuto světu a strach z nějaké ztráty.

Ušel jsem několik metrů podél břehu a znovu jsem se podíval na slunce. Cestička stále byla u mých nohou.

Blízko mě stáli jiní lidé, kteří také vítali slunce. Jak jsem se na ně díval, pomyslel jsem na to, že každý má před sebou tutéž slunečnou cestičku, kterou vnímá po svém.

V životě je to stejné. Každý kráčí svou cestou. Máme ale jeden cíl. A každý nakonec dojde k tomu, co hledal. Hledal intuitivně, podvědomě, procházel určitými životními zkouškami. A jediné, co člověk má na této cestě vždy při sobě a s čím svou cestu končí, je jeho vlastní životní příběh, jeho osud.

 

Myslím si, že kdyby se lidé naučili přijímat bez agrese všechny životní situace a vnímat události jako ponaučení, ne jako stres, učit se z nich, tedy v jakékoliv situaci dělat pozitivní závěry, život by byl překrásný.

Existuje jeden dobrý cvik, který doporučuji dělat pravidelně.

(Lebeděv, S. R, Lidin, A. S., Karma povsedněvnosti (Moskva, Jauza, 1996)).

 

Posaďte se co nejpohodlněji, uvolněte se, zklidněte se. Zastavte své myšlenky, přerušte vnitřní dialog. Pomyslně umístěte před očima stejnoměrně zářící, bleděmodré pole. Teď si představte, že tato bleděmodrá barva vás naplňuje zevnitř a postupně se stává zářivější a jasnější. V tento okamžik se v duchu obraťte k Vyšší Moci, Bohu. Není důležité, jestli věříte v Boha nebo ve Vesmírnou Inteligenci, stačí k tomu jakékoliv ponětí o rozumovém počátku Vesmíru. Obraťte se k těmto Vyšším Sílám s neobvyklou prosbou. Nežádejte pro sebe dary, třebaže nejsou materiální, ale duchovní. Jednoduše poproste tuto sílu, aby vešla do vašeho nitra, aby vás vedla a zacházela s vámi v souladu s Vesmírem. Žádejte o jedno - o pomoc najít to jediné místo v harmonii Vesmíru, které je vám souzeno. Stát se přesně takoví, abyste co nejlépe zapadli do systému Světa. Abyste dosáhli té dokonalosti, míru a klidu, které vám pomohou poznat skutečné štěstí a svobodu.

Pokud během této modlitby nebo ihned po ní budete mít potřebu pohybu anebo budete chtít chvíli sedět v nějaké neobvyklé poloze, nebo se projít a dýchat zvláštním způsobem nebo dokonce tancovat, nebraňte se tomu. Je to pokračování vaší meditace, její dynamická část. Vesmír může zareagovat na vaši připravenost k spolupráci prostřednictvím vašeho těla.

Podle odborníků lidé, kteří dosti často praktikovali podobné meditace, mohou přesně napodobovat cvičení a prvky různých sestav, dýchací cviky. Zkrátka vše, co nalezla lidská moudrost v průběhu dlouhověkého hledání dokonalosti ducha přes dokonalost těla.

 

Existuje ještě jedna stránka pýchy, která často zůstává bez povšimnutí, dokonce náboženskými činiteli. Vždyť pýcha není jen povýšený vztah k okolnímu světu, vyvolávající agresi směřující navenek, ale také ponížení sebe sama, nesprávný vztah k sobě, který taktéž rodí agresi. Různé náboženské školy učí správnému chování vůči jiným lidem, okolnímu světu, ale věnují malou pozornost správnému chování k sobě samému. Mnohé v jejich učení se zakládá na pocitu viny, strachu a potrestání za hříchy. Učí milovat Boha, Prapříčinu všeho existujícího, ale láska k Bohu začíná láskou k sobě samému jako k Jeho části. Bůh se přece nachází v duši každého z nás. A když si člověk například nadává za nějaký skutek, nadává Bohu. To již je projevem pýchy. Ježíš učil: „Miluj bližního svého jako sebe sama."

Proto porozumění okolnímu světu a vesmírným zákonům je třeba začít změnami vztahu k sobě a prostřednictvím sebezměny a sebezdokonalení měnit vztah k okolí.

 

 

 

KRITIKA, NÁROKY A NESPOKOJENOST

 

„...nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra."

Matouš (7,5)

 

Kritika je hodnocení a odhalování nedostatků v čemkoliv, je to negativní úsudek o čemkoliv. Kritika je jeden z produktů pýchy.

Lidé, kteří stále někoho kritizují, chtějí, aby ostatní odpovídali jejich představám o světě a morálce, o životě. Myslí si, že jejich mínění je nejsprávnější. Ale mýlí se. Takoví lidé jednoduše zapomínají nebo nevědí, že žijí jen ve svém světě. A svými kritickými myšlenkami vyjadřují nesouhlas se světem jiného člověka. Na jemné, podvědomé nebo energetické úrovni útočí na ostatní lidi, a tedy na ostatní světy.

Nároky se mohou předkládat komukoliv: blízkým, vládě, sobě, minulosti, osudu, Bohu. Tyto myšlenky spouští program ničení toho, na co jsou směrovány. Odpovídajícím způsobem se ve vašem podvědomí spouští jako odpověď program sebezničení.

No řekněte mi, kdo jim dal právo míchat se do cizího života, do cizího světa?

Nespokojenost, nároky na okolní svět mohou vést k vážným onemocněním.

Je známo, že lidi, kteří mají sklony kritizovat, často bolí klouby a krk. Revmatizmus je nemoc těch, kteří stále vyjadřují nároky a nespokojenost, kritizují sebe a ostatní. Je to tím, že jsou nesmlouvaví, tvrdí ve svých úsudcích a nepřijímají cizí mínění. Pocit vlastní důležitosti je u nich nafouknutý do neuvěřitelných rozměrů.

 

V mé ordinaci sedí muž s velmi vážným onemocněním. Během našeho rozhovoru nejednou nadává na vládu a na zákony. V jeho slovech a hlase je cítit podrážděnost, hněv a zlost. Příčinou jeho onemocnění jsou tytéž emoce.

Takto lidé s pěnou na rtech hájí své ubohé modely světa, každého kritizují a nadávají mu. Tímto si vytváří nemoci, problémy v životě, avšak mnozí dokonce tváří v tvář smrti se nechtějí vzdát svých dávno zastaralých principů. Vidí chyby na ostatních, ale sami... Cožpak je opravdu možné něco změnit pomocí pretenzí a nespokojenosti? „Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra."

 

Kritika, stejně jako jakýkoliv druh chování, má své pozitivní záměry. Když kritizujeme nějakého člověka, chceme, aby se stal lepším, aby změnil své chování. Když kritizujeme stát, chceme, aby byl dokonalejší. Naše záměry jsou krásné.

 

 

 

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Kritika Nespokojenost Nároky	Přání změnit (člověka, stát, svět); udělat                něco nebo někoho lepším; usilování o dokonalost. Nakonec snaha žít v harmonickém světě s krásnými lidmi.

 

 

 

 

Záměry jsou dobré, ale jsou dobré způsoby jejich uskutečnění?

Zaprvé, žijete ve svém unikátním světě, ale svět jiného člověka je také unikátní. Když se snažíte změnit jiného člověka, na informačně-energetické úrovni na něj doslova útočíte. Když vyjadřujete svou nespokojenost s jeho chováním, napadáte jej. Fakticky svou agresí na energetické úrovni ničíte jiné světy. A agrese vyvolává opětovanou agresi.

 

Podívejme se na tento příklad. Když vám něco nevyhovuje u jiného člověka (např. chování manželky/manžela), snažíte se změnit situaci. Projevujete svůj nesouhlas a nespokojenost, kritizujete, tedy snažíte se toho člověka ovlivnit. Na podvědomé úrovni vzniká agrese. Začíná útok. Druhý člověk se musí bránit, a tak vzniká zpětná agrese.

Žena, jejíž manžel má zálibu v alkoholu, přidá do jeho pití nebo jídla lektvar, aniž by o tom věděl. Přičemž nikdo se nesnaží porozumět příčinám alkoholizmu. Nejen to, samotná žena nechce brát na sebe odpovědnost za svůj život, tedy nepřeje si pochopit, jakým chováním přivolala do svého života takového muže. Tak se koná zjevné násilí na světě jiného člověka. Potom se žena diví, proč ji manžel bije.

 

Jiný příklad. Dívka se zamiluje do muže. Přijde za zaříkávačkou a ta jí dá zaklínadlo „na lásku" anebo „vzácnou bylinku", aby milovaného očarovala. Dívka několikrát čte zaklínadlo, vykoná jiné čarodějnické obřady a „získá" milovaného muže. Ale čas běží a život s ním se stává nesnesitelným. Potom tato dívka nijak nemůže dát do pořádku osobní život. A to všechno kvůli tomu, že na začátku znásilnila svět jiného člověka, a tedy nic dobrého nedostane. Všechny tyto věci jsou natolik zřejmé, až se divím, jak někteří doteď používají čáry, zaříkávání, uhranutí. Vždyť dříve nebo později se to vrátí v podobě nemocí, neštěstí a utrpení.

 

Zadruhé, my sami vytváříme svůj svět, a tudíž přitahujeme do svého života určité lidi a situace. Jaké tedy máme právo kritizovat jiné lidi? Pokud se vám něco na někom nelíbí, nahlédněte do svého nitra - tohle chování máte v sobě. Vždyť podobné přitahuje podobné. Vnější situace je odrazem našich přesvědčení, našich myšlenek. Proto, když vyjadřujete nesouhlas s kýmkoliv, jdete proti sobě.

Pokud chcete změnit jiného člověka, aniž byste změnili sebe, nic se vám nepodaří. Nesnažte se měnit svého bližního. Ale pokud vám na něm něco nevyhovuje, hledejte příčinu v sobě.

Všechno je velice jednoduché. Když vyjadřujete nespokojenost s okolním světem (a ten je váš svět), vyjadřujete nespokojenost ohledně sebe. Když vysíláte agresi do okolního světa, posíláte ji na sebe a spouštíte mechanizmus sebezničení.

Pokud chcete změnit jiného člověka, začněte u sebe.

Měňte své chování, tehdy ten člověk bude muset na vás reagovat jinak. Pokud chcete, aby stát nebo svět, v němž žijete, byly dokonalejší, přestaňte je kritizovat a vyjadřovat nespokojenost. Jak jistě chápete, nepřinese to nic dobrého, spíše naopak. Pokud někoho kritizujete, nečekejte od něj nic dobrého.

I v tomto případě začněte u sebe. Vytvořte prostor lásky a harmonie kolem sebe. Když změníte svůj svět, svůj malinký stát, svůj systém myšlení, uděláte svůj pozitivní vklad do společného modelu, do celého Vesmíru. Jste přece částí celku.

 

 

Jak se tedy zbavit tak ničivého chování?

 

Vezměte na sebe odpovědnost! Váš svět je ve vašich rukou. Obviňovat někoho je hloupé a zbytečné, dokonce nebezpečné. Začněte u sebe. Měňte své myšlenky a své chování a okolní svět se změní. Nové myšlenky vytvoří nové situace.

Naučte se přijímat! Přijímat jiné lidi, jiné světy systémy a modely. Buďte pružní ve svém myšlení a chování. Přihlížejte ke všem názorům. Vždyť nejen váš svět je unikátní, ale také svět jiného člověka. Všichni kráčí k jednomu cíli. Jenže každý má svou životní cestu.

Važte si ostatních! Svět je zařízen tak, že jakýkoliv člověk, jehož potkáte v životě, nese pro vás nějakou důležitou a cennou informaci, objev. Jenomže lidé si toho kvůli své pýše často nevšímají. Buďte pozorní a vnímaví! Když projevujete neúctu k jiným, projevujete ji především k sobě.

Naučte se vážit si lidí, s kterými žijete a pracujete, politického systému, zákonů a samotného státu, v němž žijete.

Pamatujte si, svět jiného člověka, jeho city jsou svaté a nedotknutelné. Nikdy se nesnažte měnit jiné lidi. Úcta k okolnímu světu je zárukou vašeho úspěchu!

Naučte se oceňovat a chválit! Snažte se všímat si na lidech jen dobrého, pozitivního, prospěšného. Pamatujte si, že v každém člověku jsou různé hodnoty. A pokud máte čisté úmysly, lidé vám ukáží své lepší stránky.

Projevujte obdiv! Obdivujte lidi, okolní svět. Pamatujte si, že nejen vy jste unikátní, ale i jiní lidé jsou jedineční.

 

V této souvislosti se mi vybavuje rozhovor s jednou mojí pacientkou. Měla problémy s vedoucím. Věčné ji kritizoval, projevoval nespokojenost s její prací, nakládal na ni dodatečné úkoly, zdržoval plat.

Zeptal jsem se, co si o něm myslí teď.

„Nemohu jej vystát," odpověděla žena.

„Jakjste k tomu došla?"

„ Od začátku se ke mně choval špatně a potom ještě hůř."

„Kdy jste se poprvé dozvěděla, zeje „špatný"?" zeptal jsem se. „Je možné, že to bylo ještě před tím, než jste se poznali?"

„No ano. Když jsem poprvé přišla do práce, jedna kolegyně, kterou jsem dobře znala, mi začala vyprávět, jak hrozného vedoucího mají. Nějak jsem jí ihned uvěřila."

„Tedy váš názor na vedoucího se vytvořil ještě před tím, než jste ho viděla?" zeptal jsem sejí.

„Samozřejmě," souhlasila pacientka. „Chcete říci, že jsem sama vytvořila jeho negativní postoj ke mně?"

„Přesné tak."

„Asi máte pravdu, pane doktore. Máme jednu kolegyni, která s ním má nádherný vztah. Když jsme se jí ptaly, jak to dělá, odpověděla, že sejí líbí jako muž a vedoucí. Tenkrát jsme se jí smály, jelikož je malinký, tlusťoučký a plešatý. Není to můj ideál muže."

„Tak tedy hned ode dneška na něm začněte hledat dobré vlastnosti. Jsem přesvědčen, že jich má mnoho. Jsou v každém člověku. Začněte jej mít ráda, vážit si ho jako vedoucího a jako člověka. V rozhovorech s kolegyněmi jej pokaždé chvalte a určitě jim vysvětlete, za co jej chválíte. Při tom vždy buďte upřímná. Říkejte vše z čistého srdce."

Po měsíci jsme se znovu sešli. Změny v zaměstnání byly zarážející: nádherné vztahy s vedoucím a kolegy, zvýšený plat, nová funkce.

 

 

 

 

 

 

ODSUZOVÁNÍ

 

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."

Matouš (7,1)

 

Když kritizujete, vyjadřujete jen nespokojenost a nesouhlas s někým nebo s něčím. Myslíte si, že vaše vnímání světa je nejsprávnější. Odsuzování je mnohem nebezpečnější. Proniká hlouběji do podvědomí a vede k vážnějším onemocněním.

 

Jeden pacient neustále trpěl pohlavními chorobami.

Příčina byla v něm samotném. Pokud nějaká žena odmítla jít s ním do postele, uklidnil se myšlenkou: „Když se mnou nechce spát, znamená to, že mě Bůh před setkáním s ní ochránil. Asi bude nemocná. "Ani ho nenapadlo, že s ním nechce jít proto, že jednoduše není její typ. Sám se totiž považoval za neodolatelného muže. Avšak myšlenka již byla vyslána do éteru. A pokud žena byla zdravá, jeho myšlenky se k němu vracely v podobě nemoci.

 

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni..."

Když odsuzujeme člověka, připisujeme mu to, co máme v sobě. Vždyť nekomunikujeme se samotným člověkem, ale s tím obrazem, který jsme si vytvořili ve svém podvědomí.

Představme si takovou situaci. Dlouho jste se s kamarádem neviděli. Během uplynulé doby se možná změnil, hodně se změnil, ale ve vás zatím účinkuje starý obraz. Právě on řídí situaci.

V poslední době jsem došel k názoru, že nejsou špatní nebo dobří lidé. Jsou jednoduše lidé, různí lidé. To my je děláme špatnými nebo dobrými, děláme to svými myšlenkami. Potom na to doplácíme. Každý vytváří svůj svět sám. Přitahujeme právě to, čím sami jsme. Když jsem začal měnit své myšlenky, začal jsem ve svém životě potkávat vyloženě přívětivé lidi, všude - v dopravě, v tržnicích, ve státních institucích.

Pokud někoho odsuzujeme, vbrzku se sami staneme stejnými.

 

Na jižním břehu Krymu máme s manželkou skryté místo.

Býváme tam často. Jednou jsme se rozhodli, že jej uklidíme. Odpadky jsme sebrali do dvou velkých sáčků. Když jsme odcházeli, manželka upustila svůj sáček. Odpadky se vysypaly, láhve se rozbily napadrť a drobné střepiny se rozsypaly po pláži.

„Řekni upřímné," zeptal jsem se, „na co jsi myslela, když jsi sbírala odpadky?"

„Zlobila jsem se a odsuzovala ty lidi, kteří nechávají odpadky přímo tam, kde odpočívají. Teď jsem vše pochopila. Odsuzovat se nesmí. Jednoduše existují lidé, kterým se líbí odpočívat ve špíně, ti pak znečišťují všechno kolem. Já zase ráda odpočívám na čistém místě, a proto jej uklízím. Měla bych to dělat bez agrese."

 

Můžu vyjadřovat své mínění nebo úvahy o člověku. Bude to jen mé mínění. Ale nemám jej soudit nebo odsuzovat. Vnímejte okolní svět a každého člověka jako bezmezné tajemství, záhadu. I sebe tak vnímejte. A snažte se rozluštit toto tajemství.

Odsuzování je produktem pýchy, egoizmu a má stejný pozitivní záměr jako kritika. Lidé odsuzují jeden druhého nebo společnost proto, aby se stali lepšími.

 

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Odsuzování	Přání změnit (člověka, stát, svět); udělat něco nebo někoho lepším; usilování o dokonalost. Nakonec snaha žít v harmonii, ve spravedlivém světě s překrásnými lidmi.

 

 

 

Záměry jsou dobré, ale způsob špatný. Dříve než budete někoho odsuzovat, popřemýšlejte, zdali je ve vaší duši harmonie. A zda má cenu přitahovat do svého života a do života svých dětí nepříjemnosti a nemoci.

Jak tedy funguje odsuzování a jaké má následky? Pokud odsuzujeme člověka, podvědomě spouštíme program zničení tohoto člověka a ten se k nám potom vrací opětovanou agresí a ničením. Na informačně-energetické úrovni dostáváme opětovanou „ránu" v podobě nějaké nepříjemné situace nebo onemocnění.

 

V mé ordinaci sedí muž, který si stěžuje na depresi, neklid, strach, nechuť k životu. Příčinou je velká nenávist k sousedovi a sousedce na chalupě, jejich odsuzování. Několik měsíců před vznikem onemocnění měli společný rozpor kvůli pár metrům půdy.

 

Čím duchovnější člověk, tím nebezpečnější je jeho odsuzování. Je nebezpečné především pro něj.

Pokud odsuzujete skupinu lidí, vrátí se obrovská opětovaná agrese nejen k vám, ale i k vašim dětem. Vždyť děti nesou zodpovědnost nejen za činy svých rodičů, ale i za jejich myšlenky. A dospělí jsou zodpovědní za své děti.

Jedni lidé odsuzují narkomany a zločince, druzí - homosexuály. Mnozí odsuzují celé národy a státy. Vždyť ještě úplně nedávno náš lid od raného dětství učili odsuzovat a nenávidět kapitalizmus. Teď mnohé generace budou muset odpykávat tento vztah našich otců a dědů. Jak často starší generace odsuzuje vládu, aniž by chápala, že naše vláda odráží nás, naše kolektivní podvědomí, a proto je pro nás nejlepší.

 

Muž v trolejbusu se hlasité a vzrušeně snaží něco dokázat ženě, která sedí naproti:

„Můj známý, důchodce, odjel do západního Německa. Poslal mi dopis. Píše, že mu tam vyplácí velice slušný důchod, zdarma mu provedli operaci očí."

„No a co s tím?"ptá se žena.

„Co? Urážíme to, "rozzlobeně říká muž. „Jen si pomyslete. Celý svůj život pracoval pro Sovětský svaz, který v druhé světové válce zvítězil nad fašistickým Německem. Tady měl s důchodem potíže. Přijede do Německa a tam mu jej řádně vyplácejí a léčí ho zdarma. Kde je logika? Řekněte mi, kde je logika? Copak je možné v takové zemi a s touto vládou žít normálně?"

 

Logika je jednoduchá. Jakákoliv myšlenka pracuje. Dobrá - na vás, špatná - proti vám. Dokonce bych řekl, že jakákoliv myšlenka pracuje na vás - jak špatná, tak dobrá. Jednoduše dobré, tvořivé myšlenky produkují příjemné prožitky a negativní vytvářejí takové situace, na nichž se je třeba učit myslet pozitivně.

Jsou lidé, kteří odsuzují celé lidstvo, považují jej za nedokonalé a hříšné. Děti takových rodičů jednoduše nejsou životaschopné, jelikož se v nich program zničení celého lidstva mnohokrát násobí. Agrese rodičů se odráží na dětech. Takoví rodiče ani netuší, že svým odsuzováním zabíjejí své dítě, mrzáci jeho duši.

 

„Pane doktore," řekla mi jedna žena na semináři, „po přečtení vašich knih jsem se začala měnit a všímám si, jak se mění mí blízcí. Jen s maminkou se to zatím nedaří. Nedávno za mnou přijela s mým mladším bratrem. Nemohu s ní dlouho komunikovat. Vychází z ní tolik agrese! Představte si, sleduje v televizi nějaký pořad a doslova se dusí zlobou: ,Podívejte se na toho hlupáka, kdo jen ho sem pustil? No a tato spodina, kam se cpe?' A to je teprve začátek," pokračovala žena, „neslyšel jste jiná její vyjádření. Ted rozumím, proč můj mladší bratr má dětskou mozkovou obrnu."

 

Jiné příklady. Žena, která odsuzuje alkoholiky, dostane syna alkoholika. Rodiče, kteří odsuzují a nenávidí nemorální a nečestné lidi, dostanou syna narkomana, alkoholika nebo zločince. Muž, jenž opovrhuje ženami, se stává impotentem. Žena, která opovrhuje muži, má nemocnou dělohu anebo je neplodná atd.

 

Odsuzování na podvědomé úrovni funguje pomalu, ale jistě, a proto způsobuje těžká, takzvaně nevyléčitelná onemocnění. Nejčastěji to jsou onkologické choroby, narkomanie a alkoholizmus.

Vypadá to tak, že nemoci blokují podvědomý program ničení. Ale ne Vesmír a ne Bůh nás trestají těmito nemocemi, ale my sami je vytváříme svými myšlenkami, slovy a skutky. Změňte své myšlenky a nebude potřeba nemoci!

 

Často slyším své pacienty říkat:

„Pane doktore, tak mi tedy vysvětlete tuto skutečnost. Moje sousedka je alkoholická, každý den pije, kouří, vodí si do domu různé mužské, netrpí však žádnou fyzickou nemocí. Je to zdravá, statná ženská. Já nepiji, nekouřím, za celý život jsem ani jednou nepodvedl manželku. Proč mám potom tak těžké nemoci?"

„Odsuzujete vaši sousedku?"ptám se ho.

„Jisté. Vždyť žije tak parazitickým způsobem života. Jaký je z ní užitek pro společnost? Samá škoda."

„Trápíte se právě kvůli svému odsuzování. Lidé jako vy, kteří jsou připraveni odsoudit kohokoliv za jeho nemorální chování, přinášejí největší škody nejen pro společnost, ale i pro celý Vesmír. Proto jsou také vaše nemoci velmi vážné a smrtelně nebezpečné, aby zabránily podvědomému programu ničení působit dál. Vaše sousedka také není zdravá. Její nemocí je alkoholizmus, který ničí psychiku. Trápí se po svém. Ale napije se kořaličky a ihned zmírní své utrpení. Vy zase svými myšlenkami jste připraven zničit celou skupinu lidí. Pamatujete se, jak se za sovětské vlády likvidovaly miliony lidí jen proto, že neodpovídaly určitým ideálům. Teď jsou tyto ideály v této zemi zničeny. Každý člověk je částečkou Vesmíru a tady na Zemi plní svou funkci. Kdo potom představuje větší nebezpečí pro Vesmír?"

„Vy tedy navrhujete milovat všechny darebáky?"

„Neschvaluji jejich činy, ale ani je neodsuzuji. V každém zločinci, padouchovi a darebákovi je především člověk, tedy částečka Vesmíru, Boha. A pokud na tomto světě existují, znamená to, že jsou k něčemu potřební. Když je odsuzujete, jednáte proti Bohu, Vesmíru. Naučte se přijímat jakoukoliv situaci.

Naučte se vážit si ostatních lidí, ať to bude kdokoliv. Jednoduše nemáte právo odsuzovat jiné. Ať to dělají patřičné státní struktury. Dříve než budete soudit ostatní, udělejte si pořádek ve svém světě, ve svém životě."

 

„...Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."

 

V mé ordinaci sedí muž s vážným onemocněním.

Příčinou jeho nemoci je pýcha a jako její „nástroje" - odsuzování a pohrdání lidmi.

„Pane doktore, nechápu, "podrážděně říká pacient, „jak neodsuzovat některé lidi. Dejme tomu zločince, vrahy. Znamená to, že je musíme milovat?"

„Ano! Ale měli bychom je milovat a přijmout ne pro jejich činy, ale proto, že každý z nich představuje částici Boha, a tudíž plní v tomto světě nějakou funkci pro Vesmír. Představte si lidský organizmus s jeho imunitním systémem. V organizmu existují vražedné buňky -fagocyty. Chrání tělo před cizorodými činiteli a odstraňují vlastní nemocné buňky, čímž celý organizmus očišťují. Řekněte, potřebuje člověk tyto buňky? Je jejich funkce oprávněná?" ptám se pacienta.

„Samozřejmé," odpovídá.

„Stejné je to s vrahy. Zbavují tento svět lidí, kteří mají nakažené myšlení, názor na svět, jenž je nebezpečný pro celý Vesmír."

„Počkejte," nesouhlasí muž, „co potom děti? Čím se provinily?"

„Děti nemají vinu. Dědí po svých rodičích podvědomý program chování. Přitom se jejich podvědomá agrese ve srovnání s rodiči o mnohokrát zvyšuje. A tak Bůh musí zastavit tento program ještě v zárodku, dokud se nerozvinul."

„A to je podle vás spravedlivé?" nechce se uklidnit pacient.

„Jistě," odpovídám. „ Osobné věřím ve spravedlnost Vyšší Inteligence. Jednoduše se snažíte hodnotit tyto události z pohledu vlastního modelu světa. Avšak model každého člověka je vzdálený Skutečnosti. Nevnímejte rozumem, ale duší. Naučte se odpojovat rozum během kritických situací, potom přijde porozumění."

 

Mimochodem, soudcové, vyšetřovatelé a prokurátoři musí být nestranní. Musí se jednoduše řídit zákonem, ale uvnitř, ve své duši, v žádném případě neodsuzovat a neobviňovat.

 

 

 

 

POHRDÁNÍ

 

 

„Pokud se vzdáme egoizmu, otevřou se před námi dveře a tajené se stane zjevným."

Paracelsus. Filozofie okultní

 

 

Pohrdání je velice opovržlivý vztah ke komukoliv nebo čemukoliv, naprostá lhostejnost. Má stejné pozitivní záměry, jako kritika a odsuzování.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Pohrdání	Přání změnit okolní svět, lidi. Přání zbavit se nemravných a nečestných lidí, chudých a nehezkých. Aby se svět stal krásnějším, čistším, lepším a harmoničtějším. Přání žít v krásném, čistém a harmonickém světě s dobrými lidmi.

 

 

Pohrdání vždy kráčí spolu s odsuzováním. Nejdřív kritika a nespokojenost, pak odsuzování, potom pohrdání. Nejvyšší stupeň je nenávist, potom následuje lhostejnost. Vytváří se takový řetízek:

 

kritika a nespokojenost → odsuzovaní→pohrdaní → nenávist→ lhostejnost

 

Pokud ve svém podvědomí máte pohrdání a odsuzování, těmito city a emocemi budete přitahovat do svého života nečestné a nízké lidi. Právě proto ve vašem životě tito lidé existují. Nejenže je přitahujete, vyje doslova vytváříte. Nejsou lidé špatní nebo dobří, ušlechtilí nebo nízcí - my z nich takové děláme. Pohrdání je pro člověka krajně nebezpečná emoce.

Vypadá to, že když člověkem pohrdáme, chceme, aby odešel z našeho života navždy. Nepřijímáme jej. Ale je to přece náš svět. A tento člověk je odrazem našich citů a emocí. Když jím opovrhujeme, ničíme sebe. A pokud je pohrdání nasměrováno na skupinu lidí, netrpíme jen my, ale budou trpět také naše děti.

Pohrdat lze za cokoliv a kýmkoliv.

Slušný a mravný člověk pohrdá člověkem, který činí nemravné skuty. Klade svou slušnost a mravnost nade vše.

 

Rozumný opovrhuje hloupým. A naopak.

Puritán - prostitutkou.

Bohatý - chudým.

Hezký - ošklivým.

Čistý - špinavým.

Zdravý - nemocným. A naopak.

 

Nezapomínejte, že náš svět je duální. A dokud budou existovat lidé, kteří lpí na slušnosti, budou hrubiáni a opovážlivci. Dokud jsou puritáni, budou prostitutky. Dokud jsou bohatí, budou chudí. Pokud lpíte na kráse, přitahujete do svého života šerednost.

Pamatujete si, jak je psáno v „Psovi na seně":

 

Krása je přece vždy povýšená!

Ano, ale je krásná povýšenost?

 

Vesmír vám dal nějaké hodnoty pro dočasné užívání. Dal je proto, zeje potřebujete. Dostali jste krásu od Boha - využívejte si ji ve zdraví. Potřebujete ji. Byl vám dán rozum - využijte ho pro své blaho a blaho ostatních lidí. Pokud je vám něco dáno a jiní to nemají, znamená to, že Bůh jim dal něco jiného, to, co nemáte vy. Každý žije ve svém světě. Každý prochází svou životní cestou. A každý člověk je po svém krásný.

Chcete se zbavit nečestných a nemravných lidí, měňte své myšlenky. Přestaňte odsuzovat a pohrdat, dělit svět na dobré a špatné.

Existují jednoduše lidé a my z nich děláme takové, jaké je chceme vidět. A pokud se v životě stále potkáváte s hrubiány a ničemy, příčina je skryta ve vás samotných. Věříte tomu, že tento svět je nespravedlivý a neharmonický. Ale je to přece váš svět a váš život. Začněte do svého života přitahovat právě takové lidi, kteří se vám líbí.

Naučte se v lidech vidět především samotné lidi, ne obraz toho člověka, jenž odpovídá vašim myšlenkám a citům. Třídění lidí na špatné a dobré vám bude jen překážet.

Zbavit se přání kritizovat, odsuzovat a pohrdat, je velice jednoduché. Pro tohle je zapotřebí pochopit, že Vesmír je velice harmonický a spravedlivý. A každému se dostává podle zásluh, tedy podle jeho víry a myšlenek. Nesnažte se změnit Vesmír. Měňte jen svůj svět. Spravedlnost a harmonie není především ve vašem světě. Pokud jej změníte, pozitivně přispějete celému organizmu.

Lidé si ve svém životě přejí klid, štěstí, harmonii. Jsou to nejvyšší, božské pocity. Každý člověk o to usiluje, ale každý má svou cestu.

My sami vytváříme svůj svět, svůj život. Jakmile začínáte kritizovat a vyjadřovat nespokojenost, dejte si pozor! Z vašeho života odchází harmonie a spokojenost. Pokud začínáte odsuzovat a pohrdat, jste v nebezpečí! A čím větší počet lidí odsuzujete a pohrdáte jimi, čím silněji to děláte, tím větší nebezpečí vám hrozí. A nejen vám, ale také vašim dětem. Často je to smrtelné nebezpečí.

 

 

 

 

NEPŘÍZEŇ

 

„Nikdo si nemůže v životě vybrat jen to dobré a vyhnout se tomu špatnému."

Menandres

 

Nepřízeň je zaujatý, nepřátelský vztah k někomu nebo k něčemu. Představte si štítivého člověka. Pociťuje odpor k nečistotě, vidí ji ve všem. Miluje čistotu. Chce žít v čistém světě, v přímém i nepřímém smyslu.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Nepřízeň Štítivost	Žít v čistém a nádherném světě.

 

 

 

Ale vypadá to, že usilování o čistotu se uskutečňuje prostřednictvím nepřijetí čehokoliv jiného: špíny, chování, vztahů, zákonů, státu, až do jejich zničení. Silná agrese, směrovaná na vnější svět, se odráží, vrací se zpátky a vyvolává těžká onemocnění: onkologická, kožní, často lupenku, alkoholizmus, narkomanii, žaludeční vředy.

 

V mé ordinaci sedí muž středních let. Má hned dva problémy: psoriázu a alkoholizmus. Po tom, co jsme navázali spojení s podvědomím, zjistili jsme, že příčina je jedna a tatáž - nepřízeň, Štítivost. Dlouze mi vyjmenovával všechno, co nemá v životě rád. Začal u žen.

„Víte, pane doktore," říká se zjevným odporem, „nemám rád tlusté a zpocené ženy. Nemám rád teplé pivo. Nemám rád naše špinavé ulice. Nemám rád zradu a sprosťáctví, podlost a lichocení... A ještě mnoho dalších věcí."

„A co potom máte rád?"ptám se ho.

„Mám rád, když je všechno „čisté". Ale z nějakého důvodu neustále narážím na „špínu"."

„Vypadá to, že lpíte na vnější čistotě, ale zdalipak máte „čisto" ve svém nitru ? Pokud do svého života přitahujete „špínu", znamená to, zeji máte uvnitř. Především jsou špinavé vaše myšlenky. Máte mnoho negativních myšlenek, které vytváří„nečistotné" situace a vaše nemoci. Vypadá to, že pijete právě proto, aby se vám svět jevil čistější. Abyste jej přijal aspoň na tu krátkou dobu, co jste opilý."

„Ano, skutečně je tomu tak," souhlasí pacient. „Když jsem hodné pil, vyrážky na pokožce ubývalo."

 

Je velice důležité pochopit, že v tomto světě je všechno nádherné a čisté již původně. Není v něm nic špinavého. Bůh všechno stvořil jako čisté a svaté. Pokud vnímáte nějakou „špínu", je to jen proto, že máte špinavé úmysly. Vesmír, Skutečnost je dokonalá. Nedokonalý je váš model této Skutečnosti. Každý člověk sám vytváří svůj svět. Vnější „špína" je odrazem „špíny" vnitřní.

Začněte vnímat okolní svět jako čistý svět. Žijí v něm čistí lidé, protože každý člověk je unikátní. Každý má svůj názor na svět, svůj svět. Nemáte právo odsuzovat světonázor jiných lidí. Začněte každého člověka na této planetě vnímat takového, jaký ve skutečnosti je, jako část Boha.

Pokud chcete žít v čistém a krásném světě, začněte u sebe. Očišťujte svůj svět. Očišťujte své myšlenky, svůj podvědomý program chování od agrese. Spojte vnější čistotu (čisté tělo, oblečení, postel, čistota v domě, čistota ve vztazích s jinými lidmi) s čistotou vnitřní (čisté úmysly). Když komunikujete s jinými lidmi, používejte čisté úmysly a přijímejte jejich názor na svět. Každý člověk žije ve svém světě. Mějte v úctě svět druhého člověka.

 

 

 

NENÁVIST

 

„Při první bitvě síly jsem v mlze viděl své nepřátele. Ty nemáš nepřátele. Ty nemáš lidi, které bys nenáviděl. Já jsem v té době nenáviděl. Oddával jsem se své nenávisti. Teď už necítím nenávist. Zvítězil jsem nad svou nenávistí, porazil jsem ji, ale tenkrát mě málem zničila... Síla je velmi podivná věc. Člověk musí mít už na začátku sílu, aby ji získal a ovládl. Ale je také možné ji ukládat, po troškách, postupně, až ji budeš mít dost na to, abys vytrval v bitvě síly."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

Nenávist je největším projevem nepřijetí. Pojďte, rozebereme slovo „nenávidím" na jeho součásti - ne-ná-vidím. Vypadá to, že když člověka nenávidíme, v myšlenkách se jej zbavujeme: „Již té nevidím." Tedy již nejsi. Jak často říkáme: „Kliď se mi z očí" nebo „Nechci tě vidět". To jest nechtění vidět člověka je tatáž nenávist.

Existuje ještě jeden projev nenávisti - lhostejnost a nezájem. Je to stejná nenávist, ale potlačená. Pokud cítíte vůči někomu pocit lhostejnosti, znamená to, že kdysi jste toho člověka nenáviděli, ale neodpustili jste mu, nepoděkovali a neuvědomili jste si, čím jste si jej přivolali do svého života. A teď tato nenávist v podobě lhostejnosti sedí hluboko v podvědomí a otravuje váš život.

Nenávist na energetické úrovni není jen přání smrti, ale již vražda. V prvním Janově listu se říká: „Kdo nenávidí svého bratra, je vrah..." A takový program ničení se rozhodně otočí proti samotnému autorovi a promění se v program sebezničení.

Nenávist vede k velice těžkým onemocněním. Především „útočí" na hlavu a na mozek. Epilepsie, Parkinsonova nemoc, ochrnutí, úrazy hlavy a úrazy vůbec, migrény, oční onemocnění, nádory, těžké kožní choroby mohou být následkem nenávisti. Fakticky se lidé navzájem zabíjejí na podvědomé úrovni a potom se diví, proč je ve světě tolik násilí.

Druh problému nebo nemoci záleží na síle a zaměření nenávisti.

Například, pokud muž nenávidí ženu, trpí jeho „mužská důstojnost". Všechno je velice jednoduché. Vždyť v každém člověku je mužský i ženský princip Vesmíru. A když muž nenávidí ženu, ničí sebe.

 

V průběhu několika let muž trpí prostatitidou.

Již se projevuje pohlavní slabost. Žádné léky ani procedury nezabírají. Avšak příčina nemoci spočívá v jeho nenávisti a opovržení ve vztahu k manželce, v jeho přání pomstít se za její zradu.

 

Pokud žena opovrhuje mužem, dostává „ránu" do svých pohlavních orgánů.

 

Žena se dlouho zlobí na manžela a nenávidí ho za nemorální chování, za urážky. Po nějaké době u ní naleznou děložní nádor.

 

Děti, které nenávidí své rodiče, trpí rozháraným osobním životem a stejné chování se jim vrací od vlastních dětí.

 

Dcera odsuzuje a nenávidí otce alkoholika. Otec představuje pro holčičku ztělesnění mužského počátku Vesmíru. Již od dětství v jejím podvědomí působí program ničení mužů.

Dospěje a vdá se. První manželství je nevydařené, končí rozvodem. Z prvního sňatku se narodí holčička (chlapci by jednoduše nebyli životaschopní). Druhé manželství je také nezdařené. Od druhého manžela se též narodí holčička. Žena se snaží vytvořit rodinu s jiným mužem, a dokonce s ním nějakou dobu žije. Ale později se vztahy přeruší.

Mezitím její dcery dospívají a vdávají se již za takové muže, kteří pijí, uráží je a bijí. Program nenávisti k mužům, jejž dívce vštípila matka, působí v podvědomí potomků a vrací se prostřednictvím zpětné agrese.

 

Pokud člověk nenávidí skupinu lidí, společnost nebo stát, nebude trpět jen sám, ale také jeho děti. Nenávist je silným programem ničení toho, proti komu je směrována. V dětech se tento program mnohokrát zesiluje.

 

Muž, který nenávidí lotry a padouchy, dostane syna narkomana. Žena, která nenávidí lidi, dostane syna vraha.

 

Nenávist je způsob chování, které má také pozitivní záměr. Pokud nenávidíte vládu za její činy, svou nenávistí ji chcete zničit, aby na její místo přišla jiná, jež by odpovídala vašim požadavkům. Vždyť chcete žít v spravedlivém, vysoce morálním státě, v kterém by si vás vážili.

Pokud nenávidíte souseda za jeho podlost, chcete jej zničit, aby zavládla spravedlnost.

Pokud se někdo chce zmocnit vašich peněz, začínáte tohoto člověka nenávidět. Chcete uchránit své peníze.

Jestli vám někdo „přebírá" milovaného/milovanou, nenávidíte toho člověka, jste připraveni jej zničit. Pokud nenávidíte blízkého člověka, znamená to, že vás tak silně ponížil, ukřivdil vám nebo se vás dotkl, že jste připraven jej zabít. A také jej zabíjíte. Ale myšlenkami.

 

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Nenávist	Změnit okolní svět, lidi. Aby zavládla spravedlivost. Aby se ke mně chovali slušně, vysoce morálně, čestně a spravedlivě. Přání žít v překrásném a harmonickém světě s dobrými lidmi.

 

 

 

Nenávist je produktem pýchy. Je přáním dát své city, mravnost, spravedlnost a slušnost nade vše. Ale čím výš se povznesete, tím bolestivější bude pád. A vůbec, na základě čeho si myslíte, že váš model světa, váš názor na svět je správný? Vždyť je pouze jeden z několika miliard názorů na Realitu. Přičemž každý názor je hoden úcty. A navíc, jak je možno udělat svět lepším a čistším pomocí zabíjení, které rodí nenávist. Je to nesmysl! V tomto světě není nic špatného a špinavého. Bůh stvořil svět čistý a nádherný.

Je třeba přijmout myšlenku, že tento svět je velice harmonický a spravedlivý. A je to skutečně tak. Vždyť každému bude dáno podle jeho myšlenek a skutků, podle jeho víry. Každý člověk vytváří svůj svět sám. Z osobních zkušeností vím, že někteří lidé těžko přijímají tuto myšlenku. Je pro ně složité vzdát se svých starých přesvědčení a principů.

 

„Pane doktore, navrhujete tedy, abych říkal bílému černé?" bouří se můj pacient, starší muž, jenž trpí vážným onemocněním. „Jak mohu schvalovat počínání zloděje, který ukradne důchodkyni poslední peníze, anebo jednání naší vlády, která okradla miliony lidí?"

„Nenutím vás, abyste schvaloval činy zlodějů, šejdířů a vrahů," odpovídám. „Navrhuji přijmout myšlenku, že Vesmír je harmonický a spravedlivý, a začít to pozorovat na vlastním životě. .Každému bude dáno podle jeho víry.' Když zloděj ukradne důchodkyni peníze, znamená to, že jej sama přivolala do svého života pomocí vlastních myšlenek. Je možné, že litovala svoji sousedku, chudou důchodkyni. Anebo opovrhovala a nenáviděla bohatého. Právě těmito myšlenkami a pocity přivolala zloděje. Koho v tom případě obviňovat? Nikoho. Jednoduše každý dostal podle svých myšlenek. Vyšší Síla, Vesmír prostřednictvím zloděje učí důchodkyni správnému postoji k penězům. Neschvaluji zlodějovo počínání, ani jej neodsuzuji, také nebudu litovat tuto důchodkyni. Popřeji každému z nich hodně úspěchu na jejich životní cestě: aby se důchodkyně naučila správně zacházet s penězi a zloděj aby se snažil o svůj materiální blahobyt jinými, pozitivními způsoby."

„No a co vražda, navíc nevinných dětí?"

„S vraždou je to stejné. Člověk přitahuje do svého života vraha nesprávným postojem k životu a smrti. Takovýto člověk může nejednou vyjadřovat myšlenky o neochotě k životu anebo přát smrt jinému. Podobné přitahuje podobné. Děti zase mají v sobě agresi svých rodičů, která je navíc mnohokrát silnější. Nesou odpovědnost za jejich myšlenky a naopak."

„Pane doktore! Přes veškerou svou úctu k vám, nic z toho, co říkáte, mi nejde do hlavy. A abych byl upřímný, všechno je to nesmysl Dejte mi lék, který mé vyléčí, a hotovo. Nechci nic měnit. Dokonce ani tváří v tvář smrti nezradím své zásady."

„Potom vám stěží pomohu. Každopádně vám přeji hodně zdaru."

Loučíme se. Muž, který se nakonec nestal mým pacientem, odchází a já myslím na to, jak silně a hluboko do nás vštípili určitá dogmata a přesvědčení, která přinášejí do našeho života bolest a trápení. A my jsme jim zcela uvěřili a ani se nesnažíme zapochybovat o jejich správnosti.

 

Chcete-li být zdraví a mít zdravé potomky, zbavujte se nenávisti.

Pro to přijměte odpovědnost za svůj svět! Začněte u sebe. Měňte své myšlenky a své chování, změní se také okolní svět. Nové myšlenky vytvoří nové situace.

Naučte se přijímat! Přijímat sebe, jiné lidi, svůj život a osud.

Važte si sebe i ostatních! Když projevujete úctu vůči jiným lidem, vážíte si především sebe.

Naučte se oceňovat a chválit! Snažte se všímat si na lidech jen toho dobrého, pozitivního, užitečného. Pamatujte si, že v každém člověku jsou všechny hodnoty. A pokud jsou vaše úmysly čisté, lidé vám ukáží své lepší stránky.

Pokud chcete změnit okolní svět a lidi, můžete použít násilí. Takový způsob existuje. Je to velice dobrý způsob. Dobrý na to, abyste udělali svůj život a život svých dětí nešťastným. A pokud si na sebe vezmete odpovědnost za používání právě tohoto způsobu, pamatujte na následky, které přijdou. Podle jednoho z vesmírných zákonů - podobné přitahuje podobné - vaše nenávist přivolá do vašeho života odvetné násilí.

Navrhuji jinou variantu. Jelikož vnější svět je můj svět a já jej vytvářím sám, tak se změnou svého názoru na svět změním svět svůj i okolní. Lze to vyjádřit jednodušeji: chcete-li změnit lidi, kteří vás obklopují, změňte se sami. Pak se všemi budete spokojení, všechno přece záleží na vás.

 

 

 

 

 

 

 

 

PODRÁŽDĚNOST

 

„Člověk potřebuje rozpoložení bojovníka pro všechno, co dělá," vysvětlil mi don Juan. „Jinak se pokřiví a zoškliví. Jestli ti v životě tohle rozpoložení chybí, nemá život žádnou sílu, všechno tě urazí nebo rozruší. Potom kňučíš a stěžuješ si a máš pocit, že tě všichni nutí tancovat, jak si zapískají. To pak jsi list ve větru! Ve tvém životě není síla. To musí být ale strašný pocit."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

 

 

Podrážděnost vzniká tehdy, když vám něco nevyhovuje: nepořádek v domě, neumyté nádobí, neustlaná postel, rozházené věci, meškající návštěva, dovádění dětí atd. Každý člověk má své požadavky na okolní svět, a pokud něco kolem neodpovídá těmto požadavkům, je podrážděný.

Pokud je podrážděnost přítomna v životě člověka delší dobu, vede to k vzniku určité skupiny onemocnění. Na podráždění reagují játra, pokožka, střeva, žaludek, klouby a jiné orgány.

Jako způsob chování má podrážděnost pozitivní záměr.

 

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Podrážděnost	Aby okolní svět odpovídal mým požadavkům a očekáváním. Přání změnit okolní svět.

 

 

Ano, každý člověk chce, aby okolní svět odpovídal jeho požadavkům a očekávání. Ale háček je v tom, že my sami vytváříme svět, v kterém žijeme. Znamená to, že všechno, co vidíme ve svém životě, je právě to, co chceme uvidět. Tedy okolí již odpovídá našemu očekávání, podvědomému očekávání. A pokud nám něco kolem nás nevyhovuje, je hloupé se rozčilovat. Je zapotřebí se obrátit do svého nitra a změnit určité myšlenky, tehdy se změní okolní svět.

Mezi vědomým přáním a podvědomým záměrem existuje rozdíl. Důležité je naučit se důvěřovat svému podvědomí. Vždyť náš vnitřní rozum usiluje o rovnováhu, o mír a klid. Snaží se zaujmout to unikátní místo ve vesmíru, které by bylo velice harmonické pro každého z nás.

Já osobně jsem se dostal do situace, která se vztahuje k podrážděnosti a na jejím příkladu chci ukázat, jak fungují vesmírné zákony: podobné přitahuje podobné a vnější odráží to vnitřní.

 

 

Tato událost se odehrála během jednoho z mých pracovních dnů. Ordinoval jsem. Všechny případy byly těžké. Ke konci pracovního dne jsem se zabýval pacientkou, která mi neustále odporovala. Snažil jsem se vysvětlit ženě příčiny její nemoci, taje ale pořád nemohla, nebo nechtěla přijmout. Začal jsem se rozčilovat, nepustil jsem ji ke slovu. Ztratil jsem na ni dvě hodiny, nakonec však zůstal pocit podrážděnosti a nespokojenosti.

Když jsem po skončení ordinace vycházel z bytu, doslova se na mě vrhla sousedka z protějšího bytu. Velice bouřlivě a hlasitě mi vyjadřovala námitky ohledně čistoty na chodbě (uklízet byla tento týden řada na mně). Ze začátku jsem se začal ospravedlňovat, řekl jsem, že jsme chodbu uklidili, ale sousedka mě nenechala pronést ani slovo. Její výkřiky mě začaly vyvádět z rovnováhy a objevily se nedobré myšlenky: „Co bych s ní jen tak provedl, aby se uklidnila?" Ale vtom jsem si včas vzpomněl, že jsem hodný lékař.

Zanechal jsem všech snah něco jí dokázat, rychle jsem se obrátil do svého nitra a začal přemýšlet: jaké moje chování přivolalo tuto situaci?

Nemusel jsem dlouho přemýšlet. Ihned se mi vybavila moje podrážděnost vůči pacientce a také to, jak jsem ji nepustil ke slovu. Tak, jak jsem si uvědomoval příčiny této události, začaly se odehrávat změny také na vnější úrovni. Sousedka se začala uklidňovat a potom odešla. Popřál jsem jí hodné zdaru a v duchu jsem poděkoval za zkoušku, kterou mi pomohla projít. Nakonec jsem si pro sebe udělal pozitivní závěr: při kontaktu s pacienty musím být vždy vnitřně a navenek klidný; musím jim umožnit, aby vyjádřili své myšlenky a pocity; musím si vážit individuality každého pacienta; musím být pružnější, když vysvětluji příčiny nemoci.

A tak pro mě situace nebyla traumatizující ale užitečná. Jednoduše jsem použil ty zákony, které jsou mi známé. Přece my sami si vytváříme životní situace, do nichž se dostáváme.

Mimochodem, od toho dne mě sousedka začala zdravit jako první.

 

 

 

 

HNĚV A ZLOST

 

„Zlobíš se na mě, doně Juane? Zeptal jsem se, když se vrátil.

Zdálo se, že ho má otázka překvapila.

„Ne. Nikdy se na nikoho nezlobím. Žádná lidská bytost nemůže udělat něco tak důležitého, abych se rozzlobil. Na lidi se člověk zlobí, když cítí, že jejich činy jsou důležité. Takhle já už dávno neuvažuji."

C. Castaneda. Učení dona Juana

 

Hněv a zlost jsou city silného pobouření a rozhořčení. Jsou nejvyšším stupněm podrážděnosti. Tyto emoce se projevují tehdy, když člověk ztrácí kontrolu nad situací. Každý člověk chce kontrolovat situaci, cítí se tak klidněji. Ale ne vždy se to daří. Právě tehdy, když se to nedaří, vzniká hněv, jenž může přejít do fyzického násilí proto, aby se situace změnila.

Existuje mnoho lidových aforizmů na téma zlosti:

-  Neoplácej zlo zlem.

-  Dobro všem, zlo nikomu - to je zákon života.

-  Žít ve zlosti znamená být chudý.

-  Zlá žena je obránkyní hříchu.

-  Zlý nevěří, že existují dobří lidé.

 

V Bibli se o zlosti říká: „Ať Hospodin odplatí tomu, kdo páchá zlo, podle zla, jež spáchal."

Každý člověk ve svém životě prožíval pocity hněvu a není na tom nic špatného, protože každá lidská emoce plní pro člověka pozitivní funkce. Důležité je pochopit, proč jsou potřebné tyto negativní emoce a jaké cíle sledují, pak vytvořit nové způsoby chování a nasměrovat energii do zdravějšího proudu.

Hněv a zlost plní stejnou funkci, jako i podrážděnost.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Hněv, zlost	Aby okolní svět odpovídal mým požadavkům a očekávání. Přání změnit okolní svět.

 

 

 

Následky jsou také stejné, ale mnohem silnější. Jestli hněv nevyjadřujete otevřeně a potlačujete ho, je to nebezpečné, jelikož hněv, pokud nevyjde ven, zůstává uvnitř člověka. Tato energie začíná ničit organizmus a postupně se transformuje do nemoci. Ale pokud svůj hněv realizujete, vyjadřujete jej otevřeně, tedy projevujete násilí, dostáváte ve svém životě opětované násilí; a nemusí to být od stejného člověka. Podobné přitahuje podobné.

Pokud člověk v sobě stále potlačuje takové emoce jako podrážděnost, hněv, zlost, začínají trpět játra, klouby, dýchací orgány a jiné orgány a systémy organizmu. Nevyjádřené city se začnou hromadit v těch orgánech, které jsou odpovědné za jejich vyjádření.

Tady je příklad. Játra se svou žlučí odpovídají za výbušnost. Potlačený hněv a výbušnost nejdřív vyvolávají zánět žlučníku a městnání žluče, dyskynézii žlučových cest a časem se tyto nevyjádřené hořké pocity ukládají v podobě kamínků. Nahromaděné emoce se přece musí materializovat.

Klouby jsou zodpovědné za převedení těchto agresivních citů do činu. A tohle vyvolává jejich zánět. V důsledku - revmatizmus, burzitida, vykloubení.

Vypadá to, že vyjadřovat svůj hněv je špatné, ale zadržovat jej není o nic lepší. Tak co vlastně máme dělat?

Někteří lidé radí: pokud se ve vás nahromadily zlost, hněv a podrážděnost, začněte tlouct do polštáře. „Vypustíte páru" a bude vám lépe. Jiní si myslí, že je lepší otevřeně sdělit člověku, na kterého se zlobíte, svůj vztah k němu. Tedy pustit se do něj. Nemyslím si, že jsou to nejlepší způsoby práce s hněvem. Jednou jsem se zúčastnil tréninkového semináře, na němž učili lidi otevřeně vyjadřovat svůj hněv: křičet, zlobit se. Přistupovali jeden k druhému a říkali: „Zlobím se na tebe, protože jsi bla-bla-bla..." nebo „Urazil jsem se na tebe, protože jsi bla--bla-bla..." Lidem se řeklo, aby dovolili citům, jimiž překypují, dostat se ven. Ale toto je dobré dělat ve skupině, kde každý ví o těchto pravidlech a je připravený přijmout na sebe hněv jiného člověka. Ale když členové této skupiny vycházeli „mezi lidi" a začínali se takhle projevovat, lidé v okolí je jednoduše nechápali, nechtěli na sebe přijímat cizí hněv. Lidé neznali ta pravidla, která se naučili účastníci semináře. Vždyť ve společnosti existuje mínění, že vyjadřovat hněv otevřeně je špatné. Myslím si, že takové „sebe vyjadřování" nakonec může vést k osamělosti.

Navrhuji produktivnější práci s hněvem, než nesmyslné vyklepávání prachu z polštáře a křičení na své blízké. Jakmile pocítíte, že emocionální výbuch je nablízku, začněte dělat to, co nemáte příliš v lásce, ale co potřebujete udělat. Například, pokud žijete na venkově, můžete začít štípat dříví nebo přerývat zahradu. Bude to realizace nebezpečné energie a zároveň užitek pro hospodářství. Dělejte to tak dlouho, dokud se nebudete cítit klidně. Když přeryjete svou zahradu, pomozte sousedům. Pokud žijete ve městě, můžete se dát do opravování v bytě, do uklízení a vyklepávání koberců. Když všechno uděláte u sebe, pomozte sousedům. Pokud máte nadbytečná kila, začněte cvičit a běhat. Nejenže se zbavíte podráždění, ale také nadbytečných kil, navíc bez různých diet a zadarmo. Již mnozí mí pacienti, kteří používali tuto metodu, dosáhli klidu v rodině.

Samozřejmě lze toho dosáhnout jednodušeji - změnit svůj názor na svět.

Ale to jak je libo. Někdo dává přednost hrubé fyzické síle, někdo práci rozumu. Fungují obě varianty. Není podstatné se jen osvobodit od hněvu, ale transformovat jej. Proto je důležité si uvědomit tu pozitivní funkci, kterou plní pro člověka: aby okolní svět odpovídal mému očekávání. Ale záleží to jen na nás samotných. Proto je nesmyslné nejen vyjadřovat svůj hněv, ale vůbec jej produkovat.

Osobně používat takové zlaté pravidlo: pokud chci něco dostat, musím měnit své chování a myšlenky do té doby, dokud se u člověka neobjeví samovolné přání mi to dát. Již je načase pochopit, že lidé v okolí vám nic nedluží. A pokud si přejete od nich něco dostat, měňte své chování, používejte pokaždé nové způsoby.

Myslím si, že místo plýtvání svou drahocennou energií na negativní emoce je lepší uvést do souladu svá vědomá přání a podvědomé záměry. A tohle je možné udělat jen tehdy, když převezmete odpovědnost za svůj život a svůj svět.

 

 

 

 

UKŘIVDĚNOST

 

„Bojovník může být zraněn, ale nikoliv uražen. Pro bojovníka není nic urážlivého v činech jeho bližních, pokud ovšem on sám jedná v odpovídajícím rozpoložení. Tuhle noc tě puma neurazila, že ne. Skutečnost, že nás honila tě nikterak nenahněvala. Neslyšel jsem, že bys ji proklínal, a neslyšel jsem ani, že bys tvrdil, že nemá právo nás honit. Pokud vím, docela klidně to mohla být krutá a zlovolná puma. Ale o tom jsi vůbec neuvažoval, dokud jsi bojoval, aby ses jí vyhnul. Kdybys byl býval sám a puma tě dohonila a k smrti tě zvalchovala, nikdy by tě nenapadlo stěžovat si a urazit se kvůli tomu, co dělá."

Vysvětlil jsem mu způsob svého uvažování. Pro mě není můj bližní rovnocenný pumě, protože důvěrně znám lidské zvláštnosti, zatímco o pumě nevím nic. To, co mě na mých bližních uráží, je, že jednají zlomyslně a vědomě.

„Já vím, já vím," řekl don Juan trpělivě. „Dosáhnout rozpoložení bojovníka není snadná věc. Je to revoluce. Vidět pumu, vodní krysy a své bližní jako sobě rovné je velkolepým činem ducha bojovníkova. A k tomu je zapotřebí síly."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

 

Pocit křivdy vzniká tehdy, když si člověk myslí, že se k němu chovají nespravedlivě. Vzniká jako odpověď na způsobené roztrpčení, urážku, špatný ohlas, posměch, způsobenou bolest, bití, ztrátu. Uraženost je silně potlačený hněv.

Člověk, který se uráží, chce, aby se k němu změnil vztah okolí. Aby s ním lidé zacházeli pozorněji, s větší úctou, s láskou a aby si jej vážili. Pozitivní záměr uraženosti je jasný - změnit vztah k vlastní osobě.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Ukřivděnost	Změnit vztah k vlastní osobě.

 

 

Ale uraženost, jako způsob změny chování okolních lidí k sobě, je hrozná. Tato emoce obsahuje skryté přání smrti tomu člověku, který působí křivdu. A tato agrese, směrována na jiného člověka, se pak otáčí proti samotnému autorovi a proměňuje se v program sebezničení.

 

V mé ordinaci sedí žena s děložním myomem. Lékaři jí navrhují operaci, straší tím, že nádor se může změnit ve zhoubný. Žena ale nechce podstoupit operaci. Příčinou nemoci je nahromaděná zloba na manžela, který pravidelné pije a křivdí ženě svým jednáním. Snažím sejito vysvětlit, aleje velice těžké přesvědčit pacientku, že právě její urážlivost, neláska k sobě představují příčinu její nemoci a ovlivňují manželovo chování.

„Ale jakpak se nemám zlobit!" bouří se žena. „Přijde domů opilý, uráží mé, ponižuje; krade mi z peněženky peníze. Dokonce vynáší z bytu věci, prodávaje a propijí. Cožpak si ho mám pro to vážit?"

„Povězte, "ptám se jí „milujete svého manžela?"

„Nevím."

„A máte ráda sebe?"

Žena se rozplakala. Klidněji vysvětluji dál:

„V průběhu mnoha let váš manžel působil drobné nebo velké rány vaší ženské ješitnosti, vaší ženskosti. Nechtěla jste přijmout jeho chování, které ponižovalo vaši důstojnost, a také jste nemohla. Celý život jste si nosila pocity ukřivdění, hromadila je v sobě. Tímto místem se stala děloha, která je přímo spojena s vaší ženskosti. Tak vznikl váš nádor. A pokud se nadále budete chovat stejným způsobem, muže se stát rakovinovým."

„Co mám tedy dělat?"

„Začněte odpouštět. Vím, že to pro vás nebude lehké. Musíte ale pochopit, že váš manžel, kterého jste mimochodem sama přivolala do svého života, pouze odráží váš vlastní postoj k sobě a k mužům. Jeho chování poukazuje na skutečnost, že jste se neměla a stále nemáte ráda. Navíc v podvědomí máte program odsuzování a nenávisti k mužům. Tento postoj k sobě se ve vás vytvořil nejspíš v dětství."

„Asi ano," souhlasí žena, „otec si rád přihnul, urážel matku. Rodiče se k nám (byli jsme v rodině tři děti) chovali moc špatně."

„Teďje vaším úkolem nejen odpustit svému manželovi a rodičům, ale doslova přehodnotit celý svůj život. Vzpomeňte si na každou situaci, kdy jste se urazila, a měňte k ní svůj postoj. Odpouštějte! Prožijte všechny tyto situace znova, s pocitem lásky. Přijměte je, neboť jste je vytvořila, odpouštějte, děkujte a prožívejte je s novými pocity - pocity lásky a vděčnosti. Vaše nemoc představuje vaše pocity křivdy. Až se rozplynou pocity křivdy, zmizí i nádor. Vnímejte nemoc jako rozhovor Boha s vámi. Přijměte ji jako znamení k změně svého názoru na svět a poděkujte jí.

Člověku se těžko odpouští, když obviňuje druhého. Ale pokud pochopíte a pocítíte, že tvůrcem křivdy jste vy sama a že ten, kdo ublížil, je jen nástrojem v rukou tajemných božských sil, nástrojem k vašemu očištění, k vašemu ponaučení, pro vaše dobro, jedině tehdy upřímně odpustíte, a dokonce budete děkovat Bohu, sobě a tomuto člověku za důležitou lekci."

 

Již z praxe vím, že když žena začíná měnit svůj vztah k sobě, zázračným způsobem se mění muž, který s ní žije. A naopak.

 

Do mé ordinace přišla žena středních let. Prosila mě, abych vyléčil jejího manžela alkoholika.

„Proč nepřišel manžel, ale vy?" zeptal jsem se.

„On nechce,"se slzami v očích odpovídá žena. „Myslísi, zeje zdravý. Říká, abych se léčila sama."

„A co když má pravdu?" ptám sejí.

„Co tím myslíte?" diví se žena.

„No, že prostřednictvím práce s vámi je možné pomoci vašemu manželovi zbavit se škodlivého zvyku."

„ Copak je to možné?"

„Samozřejmě! Jenomže od vás se vyžaduje veškerá síla vůle a velké přání změnit sebe."

„Pane doktore, jsem připravena na všechno. Dělejte se mnou, co chcete, chci mít klidný život."

Potom diagnostikujeme podvědomý program chování ženy a zjišťujeme, jakým jednáním přitahuje do svého života takového manžela. Žena začíná měnit svůj podvědomý program chování a již za dva týdny její manžel pije výrazně méně, po dalším měsíci přestává pít úplně.

Žena přitom pracuje jen na sobě.

 

Pokud se muž uráží na ženu, trpí jeho mužská důstojnost v přímém i nepřímém smyslu. Uraženost na ženy vyvolává nádor předstojné žlázy a problémy s potencí.

Ukřivdění může vyvolat nejen růst nádorů, ale také jiná onemocnění: vředy žaludku a dvanácterníku, vyrážku na pokožce, bolesti hlavy aj.

Pocit křivdy je další produkt pýchy. Člověk, který se uráží, nijak nemůže pochopit a přijmout ten fakt, že sám přitahuje do svého života ubližujícího člověka. Přitahuje jej svým vztahem k sobě.

Pokud je s vámi špatně zacházeno, nakoukněte do svého nitra, pozorně se podívejte a zaposlouchejte se. Vnější odráží to vnitřní. Jak se k sobě chováte, tak se chovají Je vám. Změňte svůj vztah k sobě, tehdy změní okolí vztah k vám.

Jak to udělat? Velice jednoduše.

Začněte milovat sebe sama!

Když lidem kladu otázku, zda milují sami sebe, prakticky každý odpovídá: „Ano." Ale při detailnějším dotazování se ukazuje, že si pletou takové dva pojmy jako „ješitnost" a „láska k sobě".

 

Pokud si alespoň zřídka nadáváte nebo se obviňujete za nějaké činy, již se nemilujete. Pokud si myslíte, že máte chyby, již jste agresivně naladění vůči sobě.

Je třeba pochopit jednoduchou pravdu: každý člověk je částí Boha, Vesmíru. A pokud jste agresivně naladění vůči sobě, vystupujete proti Bohu. Láska k sobě je umění. Je třeba přijímat sebe takovými, jací jste, jací jste ve skutečnosti, jako unikátní část Vesmíru.

Bůh netrestá a neodměňuje. Bůh je Láska. A když milujete sebe, jako část Boha, žijete v míru a harmonii. Uvedu vám úryvek z knihy Louisy L. Hayové:

 

„Když se máme rádi a jsme spokojeni s tím, jací jsme, všechno nám v životě vychází. Jako by se všude kolem nás děly malé zázraky. Zlepší se nám zdraví, získáváme víc peněz, vztahy s druhými nás více uspokojují, začínáme se tvořivě projevovat způsobem, který nás naplňuje. Zdá se, že k tomu dochází bez našeho přičinění. Láska a spokojenost se sebou samým, atmosféra bezpečí, víra a pocit zasloužení a přijímání, to vše zavede do našich myšlenek řád, vytvoří v našem životě více láskyplných vztahů, přinese nám lepší zaměstnání, lepší bydlení, dokonce se díky tomu znormalizuje i tělesná váha. Lidé, kteří mají rádi sami sebe a své tělo, neurážejí ani sebe, ani druhé."

(Hay, L., Miluj svůj život, přel. E. Klimentová, L. Vidmarová (Praha 1993))

 

Když se člověk má rád, vytváří kolem sebe prostor lásky, který začíná měnit všechno okolí. Vzpomeňte si na starý film „Aljoškina láska" s Leonidem Bykovem v hlavní roli. Hlavní hrdina filmu, mladý vrtař, se zamiluje do dívky a svou láskou mění celou partu.

 

Mít rád sebe znamená zbavit se jakékoliv formy agrese vůči sobě. Tedy zbavit se pocitu viny, sebekritiky, nespokojenosti se sebou, nenávisti k sobě, sebelítosti.

Mít rád sebe znamená především vážit si své osobnosti, mít se rád a přijímat se takový, jaký jste.

Mít_sejrád znamená posílat první pocit vděčnosti a radosti Bohu, Vesmíru, jehož částí jsme.

V křesťanství existuje přikázání: „Miluj Boha víc nežli otce nebo matku, víc nežli syna a dceru. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." Ale jak je třeba milovat Boha? Kam směrovat tuto lásku? Do nebe? Ale to bude láska k nebi. Pak možná do ikony nebo krucifixu? Ale to jsou výtvory lidských rukou.

Kterým místem jsme nejblíže k Bohu? Duší. Takže milovat Boha znamená směrovat lásku do sebe, do své duše. Milovat Boha znamená milovat sebe jako jeho částečku. A tak se stává srozumitelným i druhé přikázání: „Miluj svého bližního jako sebe sama." Pokud miluji sebe, jako částečku Boha, stejně se budu chovat k ostatním. Láska k Bohu začíná láskou k sobě.

 

 

 

POMSTA

 

„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení."

Matouš (6,14)

 

 

Pomsta je produktem ukřivděnosti a pýchy. Přání zničit nebo ponížit člověka, který nám ukřivdil a urazil nás.

Tyto činy mají nejpozitivnější záměry - obnovit spravedlivost, násilně donutit okolí ke změně vztahu k sobě a získat z toho uspokojení.

 

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Pomsta	Obnovit spravedlivost, změnit vztah k sobě.

 

 

Ale co se stává v tomto případě na jemné energetické úrovni?

Pokud mě ponížili, urazili, ukřivdili mi a já se chci pomstít, tak nejenže nepřijímám situaci, ale snažím se ji změnit prostřednictvím agrese. Násilně chci donutit lidi, aby si mě vážili. Má agrese je směrována na ponížení a zničení jiného člověka, tj. jiného světa. Ale tento člověk s jeho činy je přece částí mého světa, mě samotného. Sám jsem si ho přivolal do svého života. Znamená to, že když posílám agresi směrem k němu, dostávám opětovanou reakci. A čím silněji tohoto člověka nenávidím a přeji si pomstít se mu, tím silněji ničím sebe.

 

V mé praxi jsou velmi časté případy spojené s pomstou. Pokud se muž chce pomstít ženě za zradu, dostává „ránu" do svých pohlavních orgánů v přímém a přeneseném smyslu.

Jeden můj pacient trpěl chronickou prostatitidou s častým zhoršením. Vyzkoušel všechny moderní přípravky, ale nic nezabíralo. Příčina spočívala v jeho vztazích s manželkou. Všechno začalo přáním pomstít se ženě za zradu. V závěru dostal pohlavní chorobu a nejednu. To ho však neuklidnilo, dál hromadil zlobu a pocity křivdy. V jedné z rvaček dostal nohou do třísla, pročež mu opuchlo varle. Ani to jej nepřivedlo k rozumu. Stále se zlobil a mstil se. Stále byl nemocný a trápil se.

 

Pomsta může přivést k různým úrazům, ochrnutí, nehodám.

 

Jeden muž se chtěl pomstít člověku, který mu ublížil. Těsně předtím si zlomil ruku. To ho zastavilo.

Žena se z pomsty provdá za jiného muže. Potom se trápí celý život.

 

Anebo jiný příklad. Muž podvádí ženu. Ta, místo aby udělala pořádek ve svém nitru a pochopila, čím přivolala tuto situaci, odvetou podvádí svého manžela. Tady se bludný kruh uzavírá! Následuje dlouhá řada nemocí a neštěstí.

 

Na některých místech zeměkoule dodneška existuje zvyk krevní msty neboli vendety. Nakonec to vede k zničení celého rodu. Ale po tom všem není koho si vážit. Není člověk - není úcta.

Aby se člověk zbavil tohoto zhoubného citu, je třeba se osvobodit od pýchy a ukřivděnosti. Nikdo vás neponíží a neukřivdí vám, dokud se vy sami k sobě a ostatním chováte s láskou a úctou. Aby lidé změnili vztah k vám, změňte vztah k sobě samému a k okolí. Vnější odráží to vnitřní. Naučte se přijímat situace, které se vám stávají.

Svým vztahem k sobě si sami přitahujeme do svého života lidi, kteří nás urážejí. Tento svět je velice spravedlivý! Každému bude dáno podle jeho víry. Pokud věříte ve svou nicotnost a méněcennost, co tedy očekáváte od okolí? Pokud se vyvyšujete nad ostatní, budou se vás snažit ponížit. Změňte svůj vztah k sobě - změní se vztah k vám.

 

 

 

 

 

 

 

ROZMRZELOST

 

Rozmrzelost je pocit podrážděnosti a nespokojenosti v důsledku neúspěchu. Představte si, že se o něco snažíte, vynakládáte na dosažení cíle určité úsilí, ale potom najednou je z toho neúspěch. V důsledku vzniká rozmrzelost, tedy podvědomá agrese vůči sobě. To vede k strádání určitých orgánů.

Nelze říci, co trpí především. Jsou zasažena játra (pamatujete si na výraz „hořkost z porážky"), ledviny („zůstal nepříjemný pocit") a jiné orgány. Kromě toho ubývá mnoho energie.

Podvědomý záměr je pozitivní - usilování o úspěch.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Rozmrzelosl	Přání dosáhnout úspěchu

 

  

Jenže rozmrzelost se objevuje z nechápání toho, že v životě neexistují vítězství a porážky. Jednoduše existuje výsledek. Není dobrý ani špatný. Pokud vám nevyhovuje, znamená to, že jste něco udělali jinak. Změníte své chování, dostaví se jiný výsledek.

Radím vám, abyste jakýkoliv výsledek vnímali jako úspěch, dokonce ten nevyhovující. Dává vám to možnost naučit se něčemu novému, užitečnému, pozitivnímu. Pjojrjjyakýkoliv můj čin je správný a jakýkoliv výsledek je další etapou na cestě uskutečnění mých, vždy pozitivních, záměrů.

 

 

 

 

ZKLAMÁNÍ

 

„Svět je všechno, co je uzavřeno tady," řekl don Juan a zadupal na zem. „Život, smrt, lidé, spojenci a všechno ostatní, co nás obklopuje. Svět je nedohledný. Nikdy mu neporozumíme. Nikdy nerozluštíme jeho tajemství. Proto ho musíme brát tak, jak je, jako zázračnou záhadu. Obyčejný člověk tohle nedělá. Svět pro něj už nikdy není tajemný, a když zestárne, je přesvědčený, že už nemá proč žít... A tohle je ta mizerná cena, kterou platíme za své ochranné štíty. Bojovník si uvědomuje tohle zmatení a učí se s věcmi zacházet. To, co lidé dělají, za žádných okolností nemůže být důležitější než svět sám. A tak bojovník považuje svět za nekonečné tajemství a činnost lidí za nekonečnou pošetilost."

C. Castaneda. Oddělaná skutečnost

 

Zklamání je pocit nespokojenosti z něčeho, co se nevyplnilo, krach víry v někoho nebo v něco.

Představte si, že člověk touží, dělá si nějaké plány, spoléhá na určitý výsledek, ale v jeden „krásný" okamžik se všechno zhroutí. Kromě ukřivděnosti, zlosti a nenávisti k tomu, kdo stál v cestě uskutečnění plánů, se objevuje pocit zklamání. A tohle již je přímé zničení okolního světa a sebe. Tento cit vede k velice závažným onemocněním. Například, zklamání životem vyvolává rakovinu a tuberkulózu; zklamání muže v ženě - k impotenci; zklamání ženy v muži - k nemocem jejích pohlavních orgánů.

Velmi dobrým způsobem, jak být zklamaný, je předem všechno pečlivě naplánovat. Čím více plánování, tím více zklamání. Proto buďte opatrní, když plánujete. Jednoduše vytvořte pozitivní záměr (o tom se bude povídat v jedné z dalších knih) a dovolte svému podvědomí a silám Vesmíru uskutečnit jej tím nejlepším způsobem.

Druhé Mojžíšovo přikázání praví: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne." A první - „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh." Je třeba žít ve svém skutečném světě a stále se snažit, aby tento svět maximálně odpovídal Realitě. Je důležité si pamatovat, že model světa ještě není sám svět, mapa není teritorium. Mnozí lidé žijí iluzí. Chtějí násilně změnit okolní svět a podřídit jej své víře. Ale udělat to není možné, proto na konci životní cesty takové lidi potkává zklamání.

Zklamání, jako každá emoce, má svůj pozitivní záměr.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Zklamání	Přání, aby svět odpovídal mému očekávání. Víra v něco krásného a neochvějného, přítomnost životního cíle, usilování o ideál.

Okolní svět může odpovídat mému očekávání jen tehdy, když žiji podle vesmírných zákonů, když můj model světa odpovídá samotné Realitě. Tudíž, každý člověk má žít Realitou, ne iluzemi. Jakékoliv ideály budou dříve nebo později zničeny.

 

Jeden muž za sovětské vlády pracoval pro KGB. Po rozpadu starého systému onemocněl rakovinou krku a zemřel. Nebyl schopný přijmout ztroskotání komunistických ideálů. Měl pocit, jako kdyby prožil život zbytečně. Jeho nemoc byla výsledkem zklamání ze života.

 

V životě může být jen jeden ideál - je to samotná Realita neboli Bůh, Pravda - není důležité, jak to nazveme. Můžeme to pojmenovat Velkým Tajemstvím. Ideálem musí být něco neochvějného. A o tento ideál je třeba usilovat celý svůj život. Všechno ostatní v tomto světě je iluze, stupínek na Cestě Poznání. S takovým názorem na svět nikdy ve svém životě nepocítíte zklamání. Život pro vás vždy bude Velkým Tajemstvím, které je potřeba každopádně rozluštit.

 

 

 

 

POMLOUVÁNÍ A ZLOMYSLNOST

 

„Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje."

Matouš (15,11)

 

 

Když o někom přemýšlíte, vytváří se mezi vámi a tím člověkem informačně-energetický kanál. Pokud o někom přemýšlíte a mluvíte špatně, posíláte na adresu tohoto člověka ničivé myšlenky a na jemné podvědomé úrovni mu můžete uškodit. Zároveň se ve vašem podvědomí automaticky spouští program sebezničení.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."

Bohužel, lidé si neuvědomují, že na podvědomé úrovni se doslova zabíjejí. Pomlouvání a zlomyslnost vyvolávají pokles energetické úrovně člověka, ničí tělo, zkracují život.

 

Jeden můj známý se na mě obrátil se stížnostmi na velkou slabost, která se objevila nedávno. Požádal mě, abych jej ponořil do hypnotického transu a vsugeroval mu čilost a dobrý fyzický a duševní stav.

Uvedl jsem ho do hypnotického stavu, ale před tím, než jsem odstranil slabost, rozhodl jsem se najít v podvědomí její příčiny. Byly banální. Nedlouho před tím, než se objevila slabost, se můj známý zlobil na svou kolegyni v práci a pomlouval ji. Přitom to dělal v přítomnosti několika kolegů.

Odstranil jsem jeho slabost a zároveň jsem se „dohodl" s jeho podvědomím, že jej naučí dobře se chovat k lidem.

 

Jakýkoliv negativní výrok nebo mínění přináší škodu vám a jinému člověku. Obzvlášť nebezpečné je pomlouvání a zlomyslnost na adresu rodičů. Jedno z přikázání praví: „Cti otce svého i matku svou" a „Kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí." Velice často přicházím do styku s nemocemi, jejichž příčinou je pomlouvání rodičů. Přičemž tato onemocnění jsou často velice těžká a nevyléčitelná současnou medicínou.

Pokud chcete být zdraví a dlouho žít, tak nejspolehlivějším receptem dlouhověkosti je dobromyslnost, zdvořilost a smysl pro humor. Buďte přívětiví a lidé vám odpoví tímtéž. Vždyť podobné přitahuje podobné.

 

Jeden starší pár slavil zlatou svatbu. Na slavnost byli pozváni novináři a pracovníci z televize.

„Nikolaji Semjonoviči! Prozraďte, prosím, tajemství. Jak se vám podařilo prožít tolik let spolu?" zeptala se hlavy rodiny zpravodajka.

„Musíte být vlídní, "jednoduše odpověděl.

 

Vím bezpečně, že takzvané „uhranutí" a „uřknutí" naprosto nepůsobí na dobromyslné lidi. Ať tedy dobromyslnost a vlídnost budou symboly vaší nezranitelnosti.

 

 

 

 

CHVASTOUNSTVÍ

 

„A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl."

/. Korintským (10, 12)

 

 

Chvastounství je přílišné, přehnané vychvalování svých předností. Chlubivý člověk se snaží dát na odiv své hodnoty. Takovým způsobem k sobě přitahuje pozornost, chce vypadat lépe než ostatní.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Chvastounství	Získání pozornosti a pochvaly od okolí proto, aby člověk cítil svou závažnost a unikátnost.

 

  

Zřejmě každý se v dětství snažil nějak mezi ostatními vyniknout. Chlapci předvádí před děvčaty svou sílu a dovednost. Děvčátka se chlubí svými novými botičkami nebo šatičkami. Tak se děti učí sebevyjádření. S věkem se Chvastounství ztrácí. Ale u některých lidí tento rys zůstává a začíná plnit svou zhoubnou roli. Chvastounství, jako jeden z projevů pýchy, vyvolává v okolí závist a jiné negativní city. Stále bude přitahovat takové situace, v nichž se vás budou snažit ponížit.

 

Do mé ordinace přišla žena ve stavu hluboké deprese. Když jsme navázali spojení s jejím podvědomím, zjistili jsme, že příčina deprese spočívá v její vychloubačnosti a povýšenosti.

 

Chvastounství je jedním z projevů nevíry v sebe, pochybností o svých přednostech a schopnostech. Je to příznak nedostatku sebedůvěry a přítomnost komplexu méněcennosti. Kromě toho vychloubač jednoduše vypadá směšně. Stále se snaží vyniknout, vyžaduje pozornost a chválu.

Naučte se důvěřovat si, své Vnitřní Síle. Buďte nezávislí na mínění okolí, ale zároveň vezměte zodpovědnost za svůj svět do svých rukou.

Učte se skromnosti. Je to jedna ze ctností. Zároveň se přijímejte takovým, jaký jste. Kdo to bude potřebovat, ten si vás všimne.

Mluvte o své jedinečnosti. Važte si sebe sama, své jedinečnosti, ale ne prostřednictvím povýšení nad ostatními. Jiní lidé jsou také svým způsobem unikátní. Pak se vám ve vašem světě dostane tolik pozornosti, kolik potřebujete.

 

 

 

 

POCIT VINY A TREST

 

„Něco si odepírat je vlastně shovívavost a záliba a já bych nic takového nedoporučoval... Úplně nejhorší je libovat si v odpíráníjvede nás to totiž k tomu, že jsme přesvědčení, že děláme něco velikého, zatímco ve skutečnosti jsme upoutání jen sami na sebe. Něco si odpírat nebo přimět se s něčím přestat, ještě neznamená projevit vůli."

C. Castaneda. Oddělená skutečnost

 

Tak už to chodí, že mnozí lidé si myslí, že pocit viny je velice dobrý pocit. A člověk, který se obviňuje, je hodný, má svědomí. A když má svědomí, je tedy slušný. Ale to je nesmysl! Vždyť právě ten člověk, který se obviňuje, je nejhorší a nejvíce neslušný. Stále tvrdí: „Jsem špatný, nezasloužím si, zachoval jsem se neslušně." A takovými myšlenkami přitahuje odpovídající situace. Trest zatím nikoho nezměnil k lepšímu.

Již jsem nejednou psal, že všechny životní situace vytváříme sami - svými myšlenkami, pocity, emocemi. Podle mě je pocit viny ten nejničivější ze všech.

 

Do mé ordinace přišla mladá žena. Nebudu vyjmenovávat všechny její nemoci - bylo jich velmi mnoho. Povím jen o několika. Všechny byly zhoubného a destruktivního rázu. Obzvlášť revmatoidní artróza rukou a nohou. Stěží se pohybovala, klouby rukou se začaly kroutit. Trápili ji silné bolesti hlavy, nespavost, všemožné neurotické reakce, nemoci krku, srdce, jater a ledvin. Situace se zhoršovala následkem silných léků, které nemocná užívala již mnoho let.

Práce s takovými pacienty je zpravidla velmi složitá, avšak tato žena byla dobrým hypnotickým subjektem. Ve stavu transu její podvědomí odhalilo „tajemství". Povědělo, že prostřednictvím nemocí ji trestá za různé hříchy a činy.

Potkal jsem mnoho nemocných s projevy pocitů viny. Ale takovou vyhlášenou „masochistku" jsem viděl poprvé. Žízeň sebetrestu prostupovala celým jejím životem počínaje dětstvím. Neustále se dostávala do všelijakých traumatických situací, lámala si ruce a nohy. Dovolila si ztloustnout, zastavila fyziologický vývoj, absolutně o sebe nedbala, oblékala se do čehokoliv, přestože měla přitažlivý zevnějšek. Několikrát se pokusila o sebevraždu.

Vytvořit tak hypertroflckou svědomitosí jí pomohli její rodiče. Neustále ji vyzývali k poctivosti a uvědomělosti, trestali za každý, byť i bezvýznamný, prohřešek nebo chybu. Jejich oblíbenou větou bylo: „Bůh nás potrestá!" Rodiče předali svému dítěti podvědomý program sebeničení.

Rok co rok si dívka postupně vytvářela představu o světě, v němž hlavním pocitem je pocit viny. Ničivý mechanizmus sebetrestání se spustil pokaždé, když se provinila, udělala chybu.

Ale nejzajímavější je to, že nevěděla, kde pramení její nemoci. Mnoho let chodila za lékaři, kteří potlačovali bolest a další reakce, čímž současně ničili játra, ledviny a žaludek. Stále nemohla pochopit, že příčiny nemocí jsou v jejím nitru.

Bylo naprosto nemožné změnit její podvědomí během jednoho sezení. Vysvětlit vše vědomí by nebylo rozumné. Udělal jsem to jednodušeji. Ve stavu hypnotického uvolnění jsem se objevoval v různých obdobích jejího života v podobě „moudrého a hodného učitele" a učil jsem ji novému vnímání světa. Během několika měsíců se pacientka silně změnila. Zapomněla na nemoci, byla velice přitažlivá, po nějaké době se šťastně vdala a porodila dítě. Jsem přesvědčen, že své dítě nebude vychovávat způsobem, jakým ji vychovávali rodiče.

 

Svým pacientům vždy dávám jednu magickou otázku: „Nač?" „Nač se potřebujete trestat? Kvůli čemu se stále obviňujete, kritizujete a nadáváte si?"

Zdaleka ne každý odpoví hned. Jsme zvyklí pokládat si jiné otázky: „Za co? Proč se mi to stalo?" To všechno nejsou správné otázky. Nepomohou nám něco změnit, ale způsobí ještě větší bolest.

Tak kvůli čemu se lidé stále obviňují a trestají?

Představte si, jak dospělí trestají děti. Jaký cíl sledují? Zřejmě je trestají proto, aby dítě nedělalo něco, co dospělí pokládají za špatné. Stále dítěti tvrdí: „Nedělej to. Nechoď tam. Je to špatné. Je to špinavé. Je to hrozné." Když dospělí trestají dítě, usilují o to, aby se stalo lepším, aby změnilo své chování. Pocit viny a trestu má překrásný záměr.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Pocit viny Trest	Změnit chování, změnit svůj život. Sebezdokonalení. Dělat v životě to, co by přinášelo radost sobě a okolí.

 

Ale vzniká tady paradox. Trest učí, co nesmíme dělat, ale neučí, co máme dělat místo toho.

Když se dospělý člověk obviňuje a trestá sám sebe, snaží se změnit své chovám, chce se stát lepším. Ale trest je pro to velice špatný způsob. Navíc, když se obviňujeme a trestáme, vtěsnáváme se do určitých rámečků, hranic, jejichž meze nemůžeme překročit. Protože jakmile překročíme hranice dovoleného, automaticky (tj. podvědomě) se spustí mechanizmus sebetrestání.

Kromě toho trest a pocit viny jsou vždy spojeny s bolestí, trápením, nehodami, ukřivděností, zlostí. Vypadá to, že pokud se cítíte vinní, podvědomě do svého života přitahujete všechny tyto nepříjemné a zhoubné věci. Všechno je velice jednoduché: pocit viny přináší sebetrestátní, sebekritiku. To zase přitahuje do našeho života bolest a trápení.

 

Pocit viny  →  sebetrestání →  bolest a trápení.

 

Ve své práci jsem prováděl takový výzkum. Od různých lidí, kterým se přihodily traumatické situace (nehody, traumata, otřesy, pohmoždění), jsem se v hypnotickém stavu dozvídal příčiny, jež měly za následek tyto události. Ve všech případech byl hlavní příčinou pocit viny. Vždyť vina žádá trest a trest vyhledává svou oběť.

Pocit viny je jedním z projevů pýchy, jenomže obrácený. Je to agrese, směrována proti sobě. Člověk, který se obviňuje a trestá, cítí se být nesmírně důležitý. Myslí si, že když se potrestá a způsobí si bolest, změní svět. V pocitu viny je tedy původně vložena agrese vůči okolnímu světu.

Jak vlastně vzniká snaha potrestat se? Naše vysoce vyvinutá společnost předkládá člověku velice vysoké morální požadavky. Dospělí toho také hned po dítěti hodně požadují, nechápou, že se teprve začíná učit. Vnucují mu představu o dobru a zlu. Lásce a nenávisti, co je dobré a co je špatné.

Dítě může dělat chyby, jenže není třeba jej za to trestat, ale vysvětlovat, jaké ponaučení z nich má získat. Trest vyvolává v malinkém človíčku bolest a pocit ukřivděnosti. Ale přece se jen učí žít v tomto světě. Přesněji řečeno dítě se pomocí dospělých učí samostatně vytvářet svůj unikátní svět. A podvědomě přebírá principy a způsoby chování svých učitelů. Místo potrestání je třeba jej seznamovat s novými způsoby chování v různých situacích.

Rodiče často ještě před narozením dítěte zakládají program jeho sebezničení. Například, těhotná žena, která se uráží na muže, pociťuje skleslost a nechce žít, automaticky, aniž by si to přála, spouští ve svém dítěti program sebezničení. Takové dítě bude po celý život trpět a trápit se, a matka bude trpět spolu s ním. Zastavit tento program lze tehdy, když si člověk uvědomí příčiny, odpustí všechny křivdy a vezme zodpovědnost do svých rukou.

 

Tady je ještě jeden příběh z praxe. Do mé ordinace přišla dvacetiletá pacientka. Stěžovala si na to, že jí ochrnují a tuhnou ruce, obzvlášť v noci. Ihned jsem zbystřil: bylo zjevné, že onemocnění vyvolala nějaká podvědomá příčina. Potom, co jsme probrali její problém, navrhl jsem, aby se obrátila na své podvědomí a zeptala se na příčinu. Dívka ochotně souhlasila. Po tom, co navázala spojení se svým podvědomím, zeptala se, jakou úlohu pro ni plní její podvědomí prostřednictvím těchto příznaků. Vnitřní rozum jí odpověděl, zeji trestá. Zeptala se: „Za co?" Načež zčervenala hanbou. Velice neochotně, ale přece jen mi sdělila odpověď podvědomí. Tímto zvláštním způsobem ji trestalo za masturbaci (onanii).

Kořeny tohoto příběhu tkví v období, kdy se jako holčička učila získávat sexuální uspokojení pomocí rukou. Při této činností ji nečekaně nachytala maminka. Velmi dlouho a silně své dítě bila do rukou, potom je odvedla za známým „doktorem pro blázny", který nevymyslel nic lepšího, než pohrozit dítěti, že pokud nadále bude provádět tuto „špinavou činnost", upadnou jí ruce. O mnoho let později, když se na ten příběh zapomnělo, dívka opět zkusila masturbaci. A tehdy všechno začalo.

Proto, aby se pacientka zbavila bolesti rukou, stačilo jen si uvědomit příčinu vzniku nemoci a osvobodit se od dlouholetého strachu a pocitu viny.

 

Jak se zbavit pocitu viny?

První, co je třeba udělat - VZÍT ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU. Odpovědnost, ne pocit viny. Je to důležité pochopit. Lidé si pletou tyto dva pojmy. Je na čase pochopit, že za nic nenesete vinu. Ostatní lidé také nejsou vinní. V Bibli se mluví o tom, že před Bohem viníci nejsou. Takže pocit viny je vynálezem člověka, je to iluze, kterou vytvořil člověk. A velice pohodlná iluze, aby lidé byli udržování v určitých mezích. Tímto způsobem lze pohodlně řídit lidi. Takové řízení začíná od dětství, když rodiče „vychovávají" své děti a vyvolávají v nich pocit viny. Ale oni také byli vychováváni stejným způsobem.

Doslova nutí děti podceňovat se, uvěřit tomu, že jsou horší než ostatní, že si nezaslouží nic dobrého, protože jsou špatné. Takový vztah dospělých k dětem v nich vytváří množství komplexů méněcennosti.

Mnozí lidé se takhle chovají i v dospělém věku. Pocit viny se u nich stává zvykem. Stejně se chovají i k ostatním lidem, nutí je, aby se cítili vinní. Napříště, když se vás někdo pokusí zahanbit, místo toho, abyste s tím člověkem souhlasil: „Ano, jsem tak špatný," zeptejte se sebe: „Proč se snaží ve mně vyvolat pocit viny? Co ode mě potřebuje?"

V křesťanském náboženství existuje představa o hříchu. Je to porušování božských, vesmírných zákonů. Zda o nich člověk ví nebo ne, nezprošťuje ho to odpovědnosti. Porušil jsi zákon - máš bolest nebo trápení. Ale není to trest, jak se to snaží podat náboženství. Je to jen výsledek určitého chování. Bůh _není„dobrý ani zlý. Je to jednoduše Síla, která nám pomáhá žít a tvořit, rozumět světu a zdokonalovat své uvědomění. Ale náboženští činitelé se snaží donutit lidi, aby se cítili vinní a vysvětlují, že nemoci a utrpení jsou dány Bohem za trest. Jenomže taková představa vytváří začarovaný kruh. Na jedné straně před Bohem nejsou viníci a na druhé se nemoci dávají za trest. To je přece nesmysl! Ale všechno do sebe zapadá, když přestaneme vnímat nemoci jako trest, ale začneme je chápat jako výsledek našeho nesprávného názoru na svět, jako signál k jeho změně. Tedy, člověk se zachoval určitým způsobem, a tady má výsledek. Pokud jemu nebo okolí výsledek nevyhovuje, znamená to, že porušil vesmírné zákony. Například, když se žena zlobí na svého manžela, vzniká u ní zánět pochvy. Je to výsledek jejího nesprávného vztahu k manželovi. Pokud jej změní, změní se situace. Když muž nenávidí ženu, vzniká u něj zánět prostaty nebo impotence. Pokud změní svůj vztah k ženám, bude zdravý. Ale jak je někdy těžké řídit se božskými zákony, když je člověk nezná. Je hloupé se obviňovat za nějaké chování. Ještě hloupější je obviňovat ostatní. My sami vytváříme svůj svět. A jiní lidé dělají totéž se svým světem.

 

Podívejme se na následující příklad. Urazil/a jste blízkého člověka.

Nechtěl/a jste, ale udělal/a jste skutek, na který dotyčný zareagoval ukhvděností. Vytvořil/a jste tuto situaci sám/sama. Ten člověk ji také vytvořil. Přivolal/a jste jej svou agresí, ale také on přivolal vás svou urážlivostí. Máme situaci, činy a reakci dvou různých lidí na stejnou událost. Vina není na ničí straně. Každý z vás měl určité myšlenky a každý dostal náležitý výsledek.

Existuje několik způsobů, jak zareagovat na takovou situaci.

První. Pokud cítíte chybu na své straně, pocitem viny přivoláte do svého života stejnou situaci. Ale tentokrát nebudete plnit úlohu urážejícího, ale uraženého.

Druhý. Pokud si myslíte, že jste měl/a pravdu, ale nezměníte své chování, napříště znovu vytvoříte stejnou situaci. Vznikne uzavřený kruh. Neustále budete přinášet bolest svému okolí.

Třetí. Vzít na sebe odpovědnost. Určit, jaké vaše chování a myšlenky vytvořily tuto situaci. Přehodnoťte tuto událost od začátku do konce a popřemýšlejte, čemu pozitivnímu vás to naučilo. Právě pozitivnímu, ne negativnímu. Vytvořte nové způsoby chování, nové myšlenky. Rozhodněte se, zdali má pro vás cenu plnit úlohu urážejícího. Pokud ne, prostřednictvím jakých jiných činů můžete udělat člověku něco příjemného?

 

Vypadá to, že všechno je velice jednoduché: člověk něco udělal - dostaví se výsledek (ne ale trest). Nelíbí se mu výsledek, ať změní své chování (bez jakéhokoliv obviňování). A ať jej mění do té doby, dokud nedosáhne potřebného výsledku. Vytváří se takový řetízek:

 

chování →  výsledek →  nové chování →  nový výsledek.

 

Odpusťte si! Odpusťte si minulost, přítomnost a předem budoucnost. Ničím nejste vinní. Před Bohem viníci nejsou.

Náš podvědomý rozum je přímo spojený s Bohem, s Vyšší Inteligencí. Proto v jakékoliv situaci vždy postupuje člověk nejlepším způsobem. Stojí tedy zato trestat se za to nejlepší, čeho jste v té situaci byli schopní?

Od dětství nám tvrdili, že Bůh nás potrestá a že nemoci jsou dány za trest. Ale je na čase pochopit, že Bůh netrestá. Přestaňme Jej vnímat jako vousatého starce na oblaku, jenž nám hrozí prstem. Bůh je Vyšší Inteligence, Vesmír, Realita. A tato Síla nikdy nikoho netrestá. Pokud se sami trestáme, tato Síla nám jednoduše pomáhá realizovat trest. Ale pokud se máme rádi, dává nám do života všechno potřebné. Já osobně vnímám Boha jako Nejvyšší Sílu, jako tvůrce. Tato Síla tvoří, vytváří, pomáhá nám vtělovat naše myšlenky do života. Pomáhá! Vesmír nám pomáhá vždy, všude a ve všem. Není třeba dělit svět na světlé a temné stránky, na Boha a ďábla. Existuje Vyšší Moc, která nám v tomto životě pomáhá realizovat naše myšlenky, city a emoce. Pokud jsou tyto myšlenky agresivní, dostaneme takzvaně to „špatné". Pakliže jsou pozitivní, tvůrčí, dostaneme jen to „dobré". Ďábel - to jsou naše zhoubné, agresivní a ničivé myšlenky, city. A pocit viny souvisí s těmito city.

Jak často přicházím do styku s lidmi, kteří trpí pocitem viny. Zpravidla jsou takoví lidé velice pobožní. Ze všeho se obviňují, myslí si, že si v tomto životě nezaslouží nic dobrého. Zjevně nečetli Bibli pozorně. Pokud ji vůbec četli. Celou Biblí se táhne jako červená nit myšlenka, že Boha je třeba milovat nadevše v tomto světě. „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí," tak učil Ježíš Kristus. A jsou dány konkrétní pokyny, kam je třeba směrovat tuto lásku - do své duše.

Každý člověk je částečkou Boha, Vesmíru. A jak se chováme k sobě, takový vztah máme k Bohu. Pokud se obviňujete a trestáte se, vystupujete proti Bohu. A pokud jste proti Bohu, co tedy dobrého od něj očekáváte?

Představte si živý organizmus, v němž každá buňka plní svou specifickou funkci. A pokud tato buňka začne ničit sama sebe, přestane plnit své přímé povinnosti a bude otravovat jiné buňky a organizmus celkově. Jak na to zareaguje celý organizmus?

Nejdřív se bude snažit pomoci této buňce, aby se uzdravila, zotavila se, ale potom ji jednoduše zničí, aby neotravovala celý organizmus svými produkty rozkladu.

 

Láska k Bohu začíná láskou k sobě. Naučte se milovat sebe, milovat bezpodmínečnou láskou. Milovat sebe jako částečku Boha, Vesmíru. Tehdy se vám otevře celý svět. Je to umění, kterému je potřeba se učit. Právě láska k sobě, ne ješitnost a egoizmus. Vždyť pokud miluji sebe jako částečku Boha, budu se v tomto světě chovat stejně ke všemu a ke všem. Ale na prvním místě má být láska k Bohu. Všechno ostatní v tomto světě je jen prostředek pro hromadění této lásky a pro její realizaci. Je třeba se naučit především řídit se vesmírnými zákony, až potom pozemskými. A umění řídit se vesmírnými zákony znamená pociťovat v životě lásku, radost a štěstí.

Vzít zodpovědnost do svých rukou místo pocitu viny znamená naučit se ve svém životě volit. Vina a trest nedávají možnost volby. Ale pocit odpovědnosti umožňuje vytvářet nové myšlenky a způsoby chování. Důležité je nejen přestat něco dělat, ale naučit se dělat něco nového, pozitivnějšího než staré.

V podstatě není důležité, pro co se rozhodneme, protože jakákoliv volba v životě je správná, jelikož se uskutečňuje pomocí Vyšší Síly. Není rozumné se obviňovat za nějaký neúspěch a za chyby. Neudělá to z nás lepšího člověka, přinese to ale bolest a ukřivděnost. Každý člověk dělá v určitém okamžiku to, co je v jeho silách a co umí. Každý koná podle svého chápání světa a uvědomělosti. Každý z nás má své předurčení v životě. A není tak důležité, zda jej splníme v tomto životě nebo v následujících. Kdysi jsme zvolili právě tento svět, abychom prošli určitou školou. Každý máme svou Cestu. Ale všichni máme stejný cíl. Jsme na cestě k němu a toto usilování, tato záhadná síla nás všechny spojuje. Přijměte sebe a mějte se rádi, přijměte a milujte tento svět takový, jaký je. Svou životní cestu lze projít se zlostí, ukřivděností, pocitem viny. A bude to dobrá cesta. Nebude horší než cesta světce. Ale pokud si berete zodpovědnost za používání těchto zhoubných citů, vezměte tedy zodpovědnost za ten zmar, který přitáhnou do vašeho života tyto city. A pak nestojí za to někoho obviňovat: ani sebe, ani své blízké, ani vládu. Je to vaše volba.

Navrhuji jinou variantu. Projděte tímto světem s Láskou. Je důležité pochopit, že není lepší než nenávist. Jednoduše Láska je příjemnější prostředek pro poznám vesmírných zákonů.

 

 

 

 

 

SEBEKRITIKA, SEBETRÝZNĚNÍ, NESPOKOJENOST SE SEBOU,

SEBEODSUZOVÁNÍ, OPOVRŽENÍ

A NENÁVIST K SOBĚ

 

„Spasení nedosáhneme ani půstem, ani nošením žíněné košile, ani sebetrýzněním. Jsou to všechno pověry a přetvářka. Bůh všechno stvořil jako čisté a svaté, a člověk nemá potřebu jej osvěcovat..."

Paracelsus. Filozofie okultní

 

 

Jsou to jiné varianty agrese ve vztahu k sobě. Všiml jsem si, že lidé stále v sobě hledají nějaké nedostatky nebo si myslí, že si něco nezaslouží. Sami si vytvářejí různé komplexy méněcennosti, pak jimi trpí. Mohou to být tělesné vady nebo nespokojenost se svým chováním.

Zevnějšek hraje velkou roli ve vytváření osobnosti. Často obezita, malá postava, vady řeči mohou v člověku silně potlačit skryté schopnosti. A občas se stává, že u některých lidí je představa o sobě samém tak znetvořená, že se doslova týrají.

 

Do mé ordinace přišla mlaďoučká dívka. Byla velmi sympatická, měla štíhlou postavičku. Zeptal jsem se, co ji ke mně přivádí, a velice jsem se divil její prosbě. Chtěla, abych jí pomohl zhubnout.

 

Jednou do mé ordinace přišla mladá žena s šestiletým dítětem, které trpělo dystrofií. Malý chlapec si nedopřál jablko nebo mrkvičku navíc, říkal, že obsahují mnoho nitrátů, anebo kousek masa, jelikož je škodlivé. Maminka byla také hubená a podle mě jí chybělo asi osm kilogramů. Byla to právě ona, kdo naučil dítě takto se chovat k potravinám. Prosila mě, abych pomohl vyléčit jejího syna. Pro sebe však žádala, abych jí pomohl zhubnout.

Souhlasil jsem s pomocí, ale s jednou podmínkou: svým příkladem bude muset pomáhat uzdravení syna. Bude tedy jíst všechno, přibírat, a tak dávat příklad synovi.

 

Lidé často podceňují vlastní možnosti, dělají v tomto životě nad sebou kříž, zahánějí se do určitých mezí. Je to příčinou mnohých onemocnění a většiny osobních problémů.

Například, po uskutečnění nějakého činu člověk usoudil, že se zachoval špatně a že si do budoucna ve svém životě nezaslouží nic dobrého.

Komplex méněcennosti se vytváří od raného dětství, když dítě začíná poznávat svět, dozvídat se a učit se mnohým pro něj novým věcem. A rodiče po něm ihned žádají mnohé, mají na něj přehnané požadavky a za každou drobnost je trestají. Často lze od nich slyšet: „Po kom jsi tak hloupý?" Zapomínají na to, jak bezmocnými byli v dětství. Každé dítě do sebe jako houba nasává všechno to, co se děje kolem něj. Rodiče mu vědomě i podvědomě vnucují své vnímání a vytváření světa.

Ale nekonečné tresty a posměšky potlačují v dětech přání tvořit, učit se, rodí pocit nejistoty, strach z něčeho nového, obavy, že za každou chybu může schytat dvojnásobně. Tak rodiče berou svým dětem chuť ke studiu. Potom se diví, proč jejich dítě dostává ve škole špatné známky. Zapomínají nebo jednoduše nechtějí pochopit, že pouze na svých chybách se dítě může naučit něčemu novému, vychutnat radost z prvního úspěchu.

Každý člověk chce být samozřejmě milován a líbit se ostatním.

Ale pamatujte si, že názor okolních lidí je pouhým odrazem toho, co si myslí sám o sobě. Přehodnoťte svou osobnost, začněte si sebe vážit a okolí si přestane všímat vašich nedostatků (vlastně, ony ani nejsou) a bude si všímat jen vašich předností. V dějinách je spousta příkladů, kdy lidé s malou výškou a nehezcí na pohled požívali autority a uznání milionů. A mnozí naopak, „prosperují" v nespokojenosti se sebou a nenávisti k sobě.

Tady je banální příklad.

 

Muž trpí komplexem méněcennosti, myslí si, že není přitažlivý a dostatečně mužný. Tímto na podvědomé úrovni dává záminku ženě, která s ním žije, aby hledala po straně to, co jí schází. Jeho postoj k sobě vytváří „milostný trojúhelník". V této situaci existují dvě varianty reakce. První - žárlivost se všemi negativními následky. Druhá - změnit postoj k sobě, což znamená, změnit svůj život. Volba je na vás.

 

Ve své praxi jsem se přesvědčil o tom, že lidé jsou stále v něčem se sebou nespokojení. Jedni si nepřetržitě nadávají a kritizují se. Jiní se odsuzují a pohrdají sebou. Někteří k sobě cítí nenávist.

Takový vztah k sobě má pozitivní záměr:

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Sebekritika Nespokojenost se sebou Sebeodsuzování Opovržení a nenávist k sobě	Změnit svůj zevnějšek, své chování. Cítit svou přitažlivost, jedinečnost, potřebnost a závažnost. Sebezdokonalení

 

 

Ale řekněte mi, jak je možné sebetrýzněním změnit své chování a svůj zevnějšek? Představte si člověka, který se chce stát čistším, ale zároveň na sebe hází špínu.

Mnohé náboženské školy se pokoušejí pomocí potlačování pohlavního pudu a sebetrýznění dosáhnout jednoty s Bohem, Pravdou. Takovým způsobem popírají fyzický svět. Ale jak lze dosáhnout Skutečné Reality, když člověk odmítá jeden z jejích aspektů?! My sami vytváříme svůj svět. Proto jak se chováme k sobě, tak se chová okolí k nám.

Všiml jsem si, že přitažliví lidé se často považují za nepohledné. Kladou na sebe příliš vysoké nároky.

 

Moje manželka má kamarádku. Je to velmi sympatická žena, která však na sobě neustále nachází nějaké vady, často vyjadřuje nespokojenost se sebou. A výsledek, ať se seznámí s jakýmkoliv mužem, jejich vztah netrvá déle než jeden nebo dva měsíce. To ji ještě více přesvědčuje o tom, že na ní není něco v pořádku.

 

Tedy pokud je Bůh a Pravda skrytá uvnitř každého z nás, pak když se odsuzujeme, odsuzujeme Boha, když se kritizujeme, kritizujeme Boha.

„Pane doktore, "ptá se mě pacient, „pravidelně se modlím, dodržuji půst, čtu Bibli, mám rád lidi. Pročpak potom jsem nemocný nebo potkávám v životě nepříjemnosti?"

„Jakpak se chováte k sobě?"ptám se ho. „Jak často se obviňujete nebo si nadáváte za nějaké chování?"

„Neustále," odpovídá, „myslím si, že se člověk musí zdokonalovat přes uvědomění si svých chyb, svých hříchů."

„Řekněte, "ptám se pacienta, „četl jste Bibli pozorně?" „Jistě," odpovídá. „Mnohé úryvky umím nazpaměť." „Potom mi, prosím, povězte, co se v Bibli píše o lásce k Bohu?" „První a největší přikázání říká: ,Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' Dále v desáté kapitole Evangelia podle Matouše se mluví o tom, že Boha musíme milovat víc než otce nebo matku a víc než syna nebo dceru. To je nade vše na tomto světě."

„Řídíte se těmito přikázáními?"ptám se pacienta.

„Snažím se," napjatě odpovídá.

„Potom mi odpovězte na jinou otázku. Pokud Bůh je v duši každého z nás a každý člověk představuje jeho částečku, koho ve skutečnosti haníte, když si nadáváte nebo se kritizujete?"

„Chcete říci, že Boha?"překvapené se ptá pacient? „Ale vždyť pro své činy nenadávám Bohu, ale sobě."

„Je to tak. Ale přece láska k Bohu začíná láskou k sobě. Vzpomínáte? Miluj svého bližního jako sám sebe.' Tedy do jaké míry máte rádi sebe, natolik máte rádi i své okolí."

„Asi máte pravdu, pane doktore," souhlasí pacient. „Teď chápu, proč mám v životě problémy. Vždyť jsem na první místo dával lásku k lidem, sám jsem byl na posledním."

„Když se obviňujete a nadáváte si, nadáváte Bohu. Znamená to, že nic dobrého od Něj ve svém životě nedostanete. Musíte se mít rád a přijmout se takový, jaký jste, bez námitek a kritiky. A pokud nejste spokojený s nějakým chováním, jednoduše jej změňte na jiné, které bude přijatelnější a pozitivnější."

 

 

 

 

 

STRACH, NEKLID A ÚZKOST

 

„Když se člověk pustí do učení, nemá o svém cíli nikdy jasno. Jeho odhodlání je slabé a mýlí se v účelu. Doufá v odměnu, která nikdy nepřijde, protože netuší nic o obtížích, které ho při učení očekávají. Začíná se pomalu učit - nejdřív kousek po kousku, pak po větších kusech. A jeho myšlenky brzy narazí. To, co se učí, není nikdy to, co očekával, nebo to, co si představoval. A tak se začne bát. Učení se nauce není to, co od něj lidé očekávají. Každý krok přináší nový problém a strach, který přitom člověk zažívá, se nemilosrdně a nekonečně hromadí. Nastává bitva. A tak člověk narazí na prvního ze svých přirozených nepřátel - na strach. Je to hrozný nepřítel. Proradný a velmi těžký k překonání. Schovává se v každém zákrutu cesty, obchází a číhá. A jestliže se člověk, poděšený jeho přítomností, obrátí na útěk, ukončí první nepřítel jeho cestu za poznáním."

„Co se stane s člověkem, který uteče před strachem?" „Nic se mu nestane. Jenom jeho učení skončí. Nikdy se nestane vědoucím. Bude možná pánovitý, možná neškodný a poděšený. Ale v každém případě to bude poražený člověk. Jeho první nepřítel ukončil jeho tužby." „A co může udělat, aby strach překonal?" „Odpověď je docela jednoduchá. Nesmí utéct. Musí překonat svůj strach a bez ohledu na něj pokročit ve svém učení o další krok. A pak o další a ještě další. Musí se doopravdy bát a přesto nesmí přestat. To je pravidlo. Nakonec přijde okamžik, kdy první nepřítel ustoupí. Člověk začne být sebejistý. Jeho odhodlání je silnější. Přestane se učení bát. Když se tento okamžik dostaví, může o sobě člověk říct, že překonal prvního přirozeného nepřítele."

C. Castaneda. Učení dona Juana

 

Prakticky každý člověk se stále něčeho bojí. Bojí se onemocnět a zemřít, ztratit peníze, že jej někdo zbije nebo zavraždí, že jej opustí milovaný člověk. Strach udržuje člověka ve stálém napětí, zabraňuje mu konat. Nejen to, myšlenky o strachu se mu nepřetržitě točí hlavou, doslova přitahují podobné situace. Když člověku hrozí nebezpečí, do jeho krve se okamžité vyplavuje množství hormonů, které zrychlují puls, zvyšují tlak, zesilují smršťování srdečního svalu, zrychlují metabolizmus, vyvolávají napětí ve svalech. Je to normální obranná reakce, kterou člověk potřebuje.

Ale pokud je strach jednou z hlavních emocí vašeho podvědomého programu chování, udržuje vás ve stálém napětí. Nadbytečně se stahují a napínají vaše cévy a svaly. A nepřetržité vnitřní napětí vytváří vředy, hypertenzi, vypadávání vlasů a množství jiných problémů.

Kromě toho strachy oslabují imunitní systém. Strach z onemocnění doslova přitahuje nemoc.

 

Můj spolužák mi pověděl následující příběh. S dalšími čtyřmi kamarády se jednou vydali na túru do hor. Cestou zpátky začalo silně pršet. Všichni promokli až na kůži, navíc byla zima. Jeho přátelé si celou cestu stěžovali a nadávali, proklínali vlhké a studené počasí, hory a sebe, že se na výlet vydali. Čekali, anebo se báli, že onemocní. Nakonec všichni čtyři onemocněli. Můj spolužák se ale cítil velice dobře. Jak se ukázalo, celou cestu zpátky myslel jen na dobré: kochal se pohledem na hory, les, děkoval dešti při představě, že v tuto chvíli jej někdo velice potřebuje. Vybavoval si situace ze života, kdy se upřímné těšil z deště. Na konci příběhu dodal: „Je velice důležité, že ani na minutu jsem si nepřipustil obavy z onemocnění. Ihned jsem pochopil, že naříkat šije zbytečné a nebezpečné. V jakékoliv situaci je třeba myslet na to, co pomůže, a na to, co je příjemné.

 

Prostřednictvím strachu plní podvědomí pro člověka obrannou funkci. Přece pro každou lidskou bytost je velice důležité cítit se v bezpečí. Pocit bezpečí a chráněnosti zase dává pocit klidu.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Strach	Cítit se v bezpečí, klidné a chráněně.

 

 

Jenže strach je špatným způsobem uskutečnění těchto pozitivních záměrů. Přispívá k tomu, že člověk přestává důvěřovat lidem a okolnímu světu celkově a zavírá se před ním. Tohle vyvolává uzavřenost a nakonec vede k osamělosti.

Kromě osamělosti má pocit strachu množství jiných škodlivých vedlejších následků. Strach fakticky přitahuje právě to, čeho se bojíme.

Například strach z onemocnění přitahuje nemoc. Strach z osamělosti přivádí k osamělosti. Strach ze ztráty nás nutí něco ztrácet. Jak k tomu dochází? Velice jednoduše. Je tak zařízen náš rozum. Vždy musí dělat to, čeho se bojíme, nebo to, co nechceme. Když se něčeho lekáme, rýsujeme si strašný obraz toho, co se může stát. Přitom prožíváme špatné pocity a říkáme si: „Nechci to. Nedej Bože!" Všechny tyto myšlenky, city a obrazy jsou v našem podvědomí a vytváří odpovídající situaci.

Například, jestli vám někdo řekne: „Nezapamatujte si číslo 237. V žádném případě si nezapamatujte toto číslo." Co uděláte? Vy si jej samozřejmě zapamatujete. A čím více se budete snažit na něj zapomenout, tím silněji si ho zapamatujete.

Tak je zařízen náš rozum. Částice „ne", zápor jsou pro něj hypnotickým povelem udělat to.

V komunikaci s lidmi jsem došel k názoru, že hlavní příčinou vzniku strachů je nepřítomnost důvěry. Důvěry v sebe, k ostatním, k celému světu. Takoví lidé jsou ve stálém očekávání něčeho špatného od okolí. A dostávají to, vždyť se v našem životě všechno stává v souladu s naším očekáváním. Stále tvrdí: „Tento svět je strašný a hrozný. Kolem jsou zlí lidé. Copak teď lze věřit lidem. Tolik podvodníků!" Pokud všechno ve světě dehte na špatné a dobré, na přátele a nepřátele, skutečně se máte čeho bát. Lidé nevěří tomu, že je Vyšší Rozum, který odráží naše přesvědčení. Důvěra je produktem víry. Není víra, není důvěra. Začněte důvěřovat své Osobní Síle, která je přímo spojena s Vyšší Inteligencí, s Bohem. Jen tehdy se budete cítit v plném bezpečí.

Proto, abyste se zbavili strachů, naučte se důvěřovat. Důvěřovat všemu v tomto světě: sobě, lidem, událostem. Ale především své Vnitřní Síle. Pamatujte si - vy sami vytváříte svůj svět. A tento svět je nejbezpečnější místo ve Vesmíru.Vezměte zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Váš svět záleží na vašich myšlenkách. Ciťte se nejchráněnější bytostí ve Vesmíru. Očekávejte od okolního světa jen to dobré. Ať se podobná myšlenka stane jednou z nejdůležitějších ve vašem podvědomém programu: „Jsem jeden celek se Sílou, která mě stvořila. Jsem v dokonalém bezpečí. Důvěřuji své Osobní Síle a získávám vnitřní klid."

 

Například matka očekává, že dcera přijde domů včas. Ta se ale z neznámých důvodů zdrží. Matka si začne dělat starosti, mít o ni strach. Pobíhá po pokoji, přistupuje k oknu, pozorně naslouchá zvukům u vchodu. Čas běží. Dcera pořád nikde. Tehdy si žena začne vytvářet různé strašné obrazy. Nerozumí tomu, že její představy jsou programem přání zla pro dceru. Tedy neklid a obavy představují podvědomou agresi vůči svému dítěti. Ano, navenek matka přeje své dceři dobro, ale jakým způsobem? Pomocí zla a agrese uvnitř sebe. Proto není divu, zeje dcera na matku pořád hrubá, nenaslouchá jejím radám. Jednoduše odpovídá agresí na agresi. A pokud matka chce změnit chování své dcery, musí se změnit sama. Musí vyměnit strach za důvěru.

 

Co je ještě důležité udělat pro neutralizaci strachu? Začněte se zbavovat agresivních myšlenek vůči světu a lidem. Vzpomeňte na situace, v kterých jste odsuzovali, nenáviděli, opovrhovali, uráželi jste se. Začněte se od těchto myšlenek osvobozovat. Vždyť představují přání smrti nájemné informačně-energetické úrovni. A vnitřní agrese přitahuje vnější.

Vytváří se takový řetězec.

Vnitřní agrese ke komukoliv nebo čemukoliv v okolním světě přitahuje vnější agresi, která je směrována proti vám, a tak se rodí strach jako ochranná reakce. Jinými slovy, program ničení čehokoliv ve světě se vrací zpět jako program sebezničení, jelikož okolní svět je náš svět. A tohle rodí strach. Strach je signálem nebezpečí, který nám dává náš podvědomý rozum.

Tedy podvědomí je nuceno chránit nás před námi samotnými!

Proto jediným způsobem, jak se zbavit strachu, je správně reagovat na podvědomý signál a začít se zbavovat agresivních myšlenek.

 

Nedávno se za mnou stavil jeden přítel a poprosil mě:

„ Víš, chystám se s přítelkyní a se sestrou k moři k místu, kde jsme byli spolu minulý rok. Půjč mi, prosím, karimatky a batoh."

Potom mi navrhl jet s nimi, aby se cítili bezpečněji. Všiml jsem si, že z nějakého důvodu má strach o sebe a o ženy. Ty byly také znepokojené. Nemohl jsem jet, ale navrhl jsem mu jiné nádherné místo na jižním břehu Krymu.

„Víš, "odpověděl, „asi pojedu tam, kam jsem se chystal. Neznám nové místo, budu klidnější na starém."

„Nu což," říkám, „radím ti, abys jel na nové místo, ale pokud hledáš dobrodružství, jeď na staré."

Řekl jsem to bez jakýchkoliv postranních úmyslů, mimovolně. Po několika dnech jsme se potkali v sauně a přítel mi pověděl o svých dobrodružstvích.

Na stanovišti měl potyčku se skupinou agresivních mladých lidí. Nakonec odtud musel narychlo v noci odjet.

„Víš," vyprávěl, „dokonce příroda mi dávala různá znamení, abych tam nejezdil nebo abych to místo opustil po tom, co jsem tam přijel: ráno silně pršelo, moře bylo bouřlivé a studené, odněkud přihnalo mnoho odpadků a mazutu, i když dříve se to nestávalo. Když jsem byl na cestě tam, nějaká babka v autobusu se zeptala: ,Cožpak, dětičky, jedete najeden den?' Nevšiml jsem si těchto znamení přírody ani jejích slov. A navíc kamarádka, jakmile jsme se rozložili, řekla, že se jí místo nelíbí. I ji jsem neposlechl. Zajisté první znamení bylo od tebe, když jsi mi navrhl jet na jiné místo, ale moje pýcha se vzbouřila, rozhodl jsem se to udělat po svém."

„Jestlipak sis všiml," zeptal jsem se ho, „jak silnější byl znepokojen ještě před cestou? Bylo to pro tebe varováním. Víš, čím jsi přivolal tuto situaci?"

„Čím?"

„Nahromadilo se v tobě velké množství podvědomé agrese k lidem. Abych byl přesný, k zločincům, narkomanům, výtržníkům a tak dále. Potřebuješ přehodnotit svůj postoj k lidem všeobecně a vzdát se agrese."

„Máš pravdu. Měl jsem toho v sobě moc. Víš, co jsem nechal na stanovišti, když jsme spěšně sbírali věci? Je to pro mě velmi symbolické!"

Tázavě jsem se na něj podíval.

„Nechal jsem tam dva nože, sekerku a harpunu pro podvodní lov. Přesně to, co může posloužit jako zbraň."

 

Jakmile se osvobodíte od starých negativních myšlenek a naučíte se lidem a všemu na tomto světě posílat lásku, zmizí strachy. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání" (I. list Janův). Přestanete do svého života přitahovat násilí a váš svět se stane nejklidnějším místem ve Vesmíru.

 

Nedávno jsem byl svědkem tohoto rozhovoru. Jedna žena říkala druhé:

„Zdá se mi, že ulice, kde bydlím, je nejbezpečnější. Je tam mnoho lamp a světlo jako za dne. Ale vaše čtvrť musí být nebezpečná, přece poblíž máte vězení."

„Ale neříkej," odpověděla druhá, „myslím si, že naše čtvrť je nejklidnější. S manželem často chodíme pozdě večer, a dokonce jsme v noci šli na nádraží."

 

Vzdávejte se strachů. Byly vám kdysi vnuceny. Zpočátku vás zastrašovali rodiče, pak škola, přátelé, televize.

Pokud se něčeho bojíte, ponořte se do svého nitra a objevte příčiny strachu. Jsou ve vašem osobním příběhu.

Pokud se bojíte osamělosti, znamená to, že nedůvěřujete lidem. Vzpomeňte si, s kterými lidmi jste měli ve svém životě špatné vztahy? Proč jim nedůvěřujete? Čím vám ukřivdili a co špatného vám udělali?

A teď popřemýšlejte, jakými svými myšlenkami jste přivolali do svého života takové lidi a takový vztah k vám? Podobné přece přitahuje podobné.

Možná, že se stále kritizujete a nadáváte si; možná, že nejste se sebou spokojení nebo se nenávidíte, nebo závisíte na mínění ostatních. V tom případě co dobrého očekáváte od jiných? Vnější chování lidí odráží vaše myšlenky a city.

 

Jeden můj pacient s těžkým onemocněním si stěžoval na to, že je v životě velmi osamělý. Když jsme zkoumali podvědomé příčiny, ukázalo se, že v hloubi duše nedůvěřoval lidem. Takový postoj k lidem a světu mu vštípil jeho otec. Často opakoval, že kolem je samá lež, zeje mnoho nečestných lidí, že všechny ženy jsou mrchy, že jdou jen za svými nízkými záměry, pročež se muži trápí.

Můj pacient ani netušil, že všechny události v jeho životě, včetně nemoci, vznikly v souladu s názorem na svět, který zdědil po svých rodičích. Jakmile změnil své myšlenky a svůj postoj k lidem a světu, do jeho života začali vstupovat blízcí, milovaní lidé a nemoc zmizela.

 

Strach ze smrti ukazuje na to, že máte nesprávný vztah k životu a smrti. Může to souviset s tím, že jste kdysi zažili otřesy spojené se smrtí blízkých. Nebo jste pomýšleli na sebevraždu, nechtěli žít nebo jste někomu přáli smrt. Mohou to být i jiné příčiny. Ať byly jakékoliv, vytvořte nový vztah k takovým pojmům jako Život a Smrt.

 

Jedna moje pacientka měla velký strach ze smrti. Projevoval se stálými nočními můrami, strachem a neklidem, na ulici často potkávala pohřební průvody, nemohla být sama.

Zjistilo se, že rodiče byli úzce spojení se vznikem tohoto strachu. Jde o to, že v průběhu těhotenství měla matka s manželem vážný konflikt. Jako důsledek se u ní objevila nechuť k životu, neochota mít dítě. Ve své podstatě to byl program sebeničení, který okamžitě zakořenil v nemluvněti.

Když holčička povyrostla a šla do školky, začala se bát být sama v pokoji, objevil se strach ze tmy. Rodiče stále nemohli pochopit, co jej vyvolalo. V dívčím věku strach přerostl v neklida úzkost. Po tom, co se dívka vdala a sama se stala matkou, podvědomý program přání smrti se rozběhl naplno.

 

Do mé ordinace přišla žena s nemocným synem. Mladík od dětství trpěl chronickou astmatickou bronchitidou. Po kontaktu s podvědomím matky jsme zjistili, že příčinou nemoci jsou její všemožné obavy. Nejdřív se bála rodit a během těhotenství prožívala obrovský strach z porodu. Bála se, že při porodu dítě a také ona sama se mohou zadusit. Uložilo se to v podvědomém programu syna ještě v matčině lůně. Potom příbuzní, kteří mimochodem byli lékaři, ji neustále strašili tím, že každá nemoc může vést ke smrti.

Nakonec se u dítěte začala vytvářet nemoc, která byla jednoduše odrazem strachu matky.

 

Druhá příčina strachu - silná připoutanost k čemukoliv na tomto světě. Výsledkem je strach ze ztráty toho, na čem člověk lpí. Lpět je možno na čemkoliv: na penězích, na domě, na blízkém člověku, na dětech, na rodině, na ideálech. Je třeba pochopit, že na tomto světě nám nic nepatří, ani naše myšlenky. Všechno je nám dáno shůry do dočasného užívání, včetně života.

Ihned se zeptejte sami sebe, co se bojíte ztratit?

Právě k tomu je zapotřebí změnit svůj vztah. Nedělat z toho životní cíl, ale prostředek k životu.

Například, pokud lpíte na penězích a uděláte z nich životní cíl, ve svém podvědomí budete mít strach je ztratit a ve vašem životě budou vznikat všemožné situace, jejichž následkem bude ztráta peněz.

Pokud se k blízkému člověku (například k manželovi nebo manželce) chováte jako ke svému vlastnictví a lpíte na vztazích, strach z jejich ztráty nakonec přivede k osamělosti nebo se vztah zachová, ale zároveň vzniknou těžké nemoci.

Jakákoliv hodnota tohoto světa nesmí být cílem, ale prostředkem na životní cestě. Přestaňte se chovat k čemukoliv jako k vlastnictví. To, co teď používáte - auto, peníze, vztahy, znalosti, život - je dar. Odpovídá vašim myšlenkám a vaší víře. Vesmír vám ho daroval. Někdo jej má a někdo nemá. Někdo má víc a někdo méně. Každý dostává právě to, co umí používat, a právě tolik, kolik může unést. Používejte to šetrně a účelně, jako nástroj pro posun na cestě Poznání. Vždyť v jeden krásný okamžik to Vesmír bude chtít vrátit.

Všechno pozemské podléhá rozpadu: auto rezaví, dům chátrá, blízcí lidé z tohoto světa odcházejí, jedny ideály jsou vystřídány jinými, znalosti se stále mění. Neměnná a nezničitelná vždy zůstává jen samotná Pravda, Bůh. Právě tohle je třeba udělat svým životním cílem. Všechno ostatní je jen prostředkem na této cestě. Hromadění pozemských statků, byť materiálních nebo duchovních, není životním cílem. Nelpěte na pozemských statcích, tehdy nebudete mít strach z jejich ztráty. Vesmír je bohatý a vždy vám dá všechno, čeho je vám třeba. Je zapotřebí, se jen otevřít a být připraven pustit do svého života to, co potřebujete.

 

 

 

POCHYBNOSTI A NEJISTOTA

 

„Když se člověk rozhodne něco dělat, musí pak ujít celou cestu a musí přijmout odpovědnost za to, co dělá. Nezáleží na tom, co dělá, ale když něco dělá, musí především vědět, kým je, a potom musí pokračovat ve svých činech a nepochybovat o nich a konat bez výčitků."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

 

Pochybnosti a nejistota vytvářejí v našem životě spoustu problémů. Kolikrát jste si říkali: „Pochybuji, že to zvládnu," „Stojí za to s tím začínat?", „Co když to nevyjde", „Dělám to správně?". Tyto a podobné myšlenky vytvářejí překážky na cestě k uskutečnění našich záměrů, ubírají nám sílu, oslabují nás. Nevíra v něco vůbec neznamená, že se to nestane nebo se to rozhodně uskuteční. Stejně všechno záleží na našich záměrech. My sami vytváříme svůj život.

A sami také vytváříme tyto překážky, a když je zdoláváme, dokazujeme si, že jsme schopní v tomto životě něco udělat, něčeho dosáhnout. Tyto myšlenky a city mají vůči nám pozitivní záměr. Nutí nás, abychom uvěřili ve správnost své volby a vynaložili větší úsilí na dosažení cíle.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Nejistota Pochybnosti	Udělat správnou volbu a vynaložit větší úsilí na dosažení cíle.

 

Stojí tedy za to vynakládat dvojnásobek a trojnásobek úsilí? Stojí za to zdolávat těžkosti, které si sami vytváříme? Pokud po nich toužíte, vezměte batoh a vypravte se do hor. Dostane se vám námahy a spousty potěšení.

Bojíte se udělat chybu, udělat něco špatně?

Není třeba se toho bát. Jakýkoliv výsledek je jen výsledek. Není špatný ani dobrý. Naše činy jsou vždy správné. V podstatě, neexistují vítězství ani porážky, ani chyby. Přestaňte hrát hru dobré-špatné, lepší-horší. Celý život se učíme. Svými nebo cizími chybami. Jakákoliv situace nás může naučit něčemu pozitivnímu. Tak stojí to za to předpovídat události?

Naučte se vnímat neúspěch jako ponaučení, jako prostředek zpětné vazby, a překážky na své cestě - jako možnost zkusit něco nového.

Změňte svůj vztah k pochybnostem! Vnímejte je jako spojence. Navrhuji, abyste se podívali na POCHYBNOSTI z neobvyklého úhlu. Popřemýšlejme o následujícím. Po dlouhou dobu (od okamžiku narození) se do našeho podvědomí vštěpovaly určité stereotypy myšlení, které nás nutily chovat se tím nebo oním způsobem. Například, mnohokrát jste slyšeli, že rakovina je nevyléčitelná nemoc. Říkají to mnozí lékaři, protože je to tak učili. Píše se o tom v učebnicích a novinách, mluví se v televizi a v rádiu. Znamená to, že tato myšlenka sedí hluboko ve vašem podvědomí. Ale najednou jste se rozhodli změnit myšlenky a konat jinak. Vytváříte si jiný myšlenkový vzor: „Rakovina je vyléčitelná nemoc, pokud přebírám zodpovědnost za její vznik a vyléčení, pokud ji nepřenáším na vnější faktory a na lékaře. Pokud pro její vyléčení odstraňuji podvědomé příčiny a zapojuji své vnitřní zdroje, které jsou nevyčerpatelné." A tady vám přicházejí na pomoc POCHYBNOSTI. Sdělují vám, že v podvědomí máte uloženou jinou informaci. POCHYBNOSTI chrání vaše stará přesvědčení. Doslova se vás vyptávají: „Jste si jist, že chcete změnit staré myšlenkové vzory na nové?" Podobá se to počítači, který se ptá: „Opravdu chcete trvale odstranit starou informaci?" A tady máte možnost volby. Můžete se vrátit ke starým přesvědčením, a tehdy se nic nezmění, nebo potvrdit správnost nových myšlenkových vzorů.

Pochybnost je vaším spojencem, který pečuje o správnost vaší volby.

Když jsem se zbavoval nejistoty a pochybností, přemýšlel jsem o nadcházejících událostech takto: „Jakýkoliv výsledek mých Činů je vždy správný výsledek, který mi pomáhá uskutečnit další správné činy. Z jakýchkoliv životních situací získávám potěšení a důležitá pozitivní ponaučení.

Aby se člověk zbavil nejistoty a pochybností, potřebuje všechno ve svém životě vzít do svých rukou. Tedy vzít na sebe zodpovědnost.

Pokud chcete dosáhnout nějakého cíle, správně vytvořte záměr (o tom se bude povídat v knize „Síla záměru"), uvolněte se a uklidněte se. To, co potřebujete, k vám určitě přijde v nejsprávnější okamžik a na správném místě.

Získat jistotu je velice jednoduché. Jistota je produktem sebedůvěry. Svět, v kterém žijete, je váš svět, vy jej vytváříte. Proto všechno, po čem toužíte ve svém světě, se určitě stane.

„Podle vaší víry se vám staň!"

Důvěřovat si nebo nedůvěřovat - to je otázka volby. Pokud volíte nedůvěru, vytváříte nejistotu a pochybnosti. Pokud se rozhodujete ve prospěch víry, získáváte vnitřní sílu. Víra přidává vašim záměrům, vašim činům a celému životu potřebnou sílu a směr.

Víra, Naděje a Láska jsou tři ctnosti, tři součásti úspěchu ve vašem životě.

 

 

 

 

 

 

 

LÍTOST

 

Je to cit, který používá prakticky každý člověk. Lidé jednoduše netuší, jak velké problémy může vyvolat lítost. Při práci s lidmi jsem se přesvědčil, že mnozí pokládají lítost za dobrý a ušlechtilý cit. Je to skutečně tak?

 

V mé ordinaci sedí starší žena. Má mnoho zdravotních a osobních problémů. Nadšeně vypráví o tom, jak moc má ráda lidi, jak jim věnovala celý svůj život. Avšak z nějakého důvodu lidé její lásku neopětují. Žena tvrdí, že se k nim chová s láskou, ale oni k ní - s agresí.

„Jak máte ráda lidi?"ptám sejí.

„Jak to „jak"? Lituji je," odpovídá.

„Proč je litujete?"

„Pane doktore, kladete divné otázky. Proč litujeme lidi? Zřejmé proto, abychom jim pomohli."

„Správně," souhlasím, „ale lítost není dobrý způsob, jak pomáhat lidem. Koho obvykle litujeme? Chudé, žebráky, nešťastné, nemocné, ty, co se trápí. Když litujete člověka, automaticky, na podvědomé úrovni, přivoláváte do svého a také do jeho života všechny tyto nepříjemnosti. Potom se divíte, že se k vám lidé chovají špatně. Právě proto se tak chovají. Vždyť jim posíláte zhoubné myšlenky."

„Cožpak to znamená, že člověka nemůžeme litovat?"

„V žádném případě. Lítost je pro člověka, pro jeho duši škodlivá. Nejsem proti pomoci lidem. Pomáhat lidem je velké umění."

„Ale vždyť takto se můžeme stát bezcitní."

„Ne. Naopak. Po tom, co se člověk zbaví lítosti, bude velice pozorný a citlivý k ostatním lidem. Člověku můžeme a potřebujeme pomáhat prostřednictvím péče, pozornosti, lásky, milosrdnosti. Jen ne lítostí. Když litujete člověka, projevujete nesouhlas s jeho nemocí, neštěstím nebo osudem všeobecně. Tímto jednáte proti silám Vesmíru. Když se staráte o tělo člověka, škodíte jeho duši. Můžete znát přesně podvědomé záměry jiného člověka?"

„Samozřejmě, že ne," odpovídá pacientka. „Je těžké se vyznat v sobě."

„Přesně tak."

„Pane doktore, co mám potom dělat, když někdo přijde a začne si stěžovat?"

„Buďte upřímná ve svém záměru pomoci tomuto člověku. Navenek s ním dokonce můžete soucítit, ale uvnitř dejte najevo, že souhlasíte s jeho utrpením, jeho bolestí. Vytvořil šije sám, podvědomé, jen si to nepřipouští. Přece pokud by si uvědomoval prospěch, který skrývá jeho nemoc nebo nepříjemná situace, potom by nepřišel a nestěžoval si, dávno by se změnil."

Pokuste se pochopit člověka a konkrétně mu pomoci, ale v žádném případě jej nelitujte. Když pomáháte člověku řešit jeho problém, projevujete milosrdnost a soucit, dostáváte svérázné „očkování" proti stejnému problému. Existuje množství způsobů, jak pomoci člověku. Je to pochopení, milosrdnost, dobrotivost, péče. Můžete pomoci materiálně, fyzicky. Můžete poradit, s radami ale buďte opatrní. Váš způsob pomohl vám, může však být bezmocný ve světě jiného člověka. Občas „kopanec do zadku" je také dobrý způsob, jak pomoci. Stává se, že když člověka necháme být nebo řekneme „ne", i to mu bude nápomoc. Nietzsche říkal: ,Miluj bližního, znamená, nech ho na pokoji!'

Nejlepší způsob jak pomoci člověku je přece jen láska. Jinak řečeno, přestaňte vyjadřovat nespokojenost, odsuzovat, kritizovat, opovrhovat, nenávidět a litovat. Posílejte lidem jen dobré, světlé myšlenky. Važte si světa jiného člověka a měňte svůj vlastní. Hromaďte lásku a radost ve své duši, ve svém světě a rozdělte se o tyto pocity s okolím. To je ta láska k lidem.

Jednoduše, kolik je lidí, co potřebují pomoc, tolik je způsobů, jak jim pomoci. Pro každého člověka existuje jiný způsob. Nejdůležiíéjšíje váš upřímný záměr pomoci a snaha pochopit svět jiného člověka."

 

Lítost k lidem rozhodně přitáhne opětovanou lidskou agresi. Vždyť je to agresivní cit. Právě proto člověk, který pokládá lítost za dobrý cit, nijak nemůže pochopit, proč na jeho jakoby dobré činy odpovídají lidé agresí.

 

V mé ordinaci sedí žena středních let a vypráví o tom, jak má těžký život s manželem pijákem.

„Zanedbal rodinu, nezajímá se o děti, když něco řeknou, může je dokonce zbít."

„Milujete svého manžela?"ptám sejí.

„Teď už ne. Po tom všem, co udělal, už k němu nemám žádné dobré pocity."

„Milovala jste ho dřív?" opět se ptám.

„Samozřejmě."

„Jakjste ho milovala?"

„ Třeba jsem ho vždy litovala, když mu bylo špatně a těžko."

„Pamatujete si, co se říká v nesmrtelném díle? ,Zamilovala si mě pro mé strázně a já ji za to, že jich litovala. ' (pozn. - Shakespeare, W., Othello) Jak skončil tento příběh „lásky", víte sama."

 

Lítost pociťují ti lidé, kteří nevidí a nechtějí vidět, že žijeme ve spravedlivém a harmonickém světě. Vypadá to, že lítost je produktem pýchy. Je to výsledek nechápání vyšších zákonů a svého místa v tomto světě. Proto hlavní podmínkou toho, jak se zbavit lítosti, je víra ve spravedlivost a harmoničnost Vesmíru.

Z vlastních zkušeností vím, že zbavit se lítosti není jednoduché. Zabralo mi to hodně času. Ale stejně občas propukne. Obzvlášť k blízkým lidem. Funguje tady velice jednoduchý princip: čím více lásky a milosrdenství máte v duši, tím méně místa zůstává pro lítost. Proto střádejte lásku ve své duši. Využívejte tento cit jako prostředek pro poznání světa a řešení životních úkolů, jež stojí před vámi.

 

 

 

 

SOUSTRAST

 

Tento cit jde ruku v ruce s lítostí. Lítost a soustrast nemohou bez sebe existovat.

V Daľově výkladovém slovníku se o tomto citu píše takto: „Soustrast a útrpnost znamená společně trpět." Teď popřemýšlejte, zda stojí za to přebírat na sebe cizí utrpení.

 

Jedna známá si u mě stěžovala:

„Mám kamarádku, která pokaždé ke mně přijde a vypráví o svých problémech a bolestech. Po její návštěvě se cítím zdeptaná a unavená. Zřejmě bude energetickým upírem."

„Samozřejmě ti bere energii, ale jen proto, že ji sama dáváš. Lituješ ji a soucítíš s ní. Tímto přebíráš na sebe její nemoci. Zvykla si na tento „druh pomoci". Tvá přítelkyně tě využívá jako odpadovou jámu, kam může shodit to, co jí není příjemné. Dělá to ale jen proto, že ty sama jí poskytuješ tuto službu."

„Co mám tedy dělat?"

„Přestaň ji litovat a trápit se spolu s ní. Pokud jí chceš pomoct, dělej to jinými způsoby. Pošli jí v duchu lásku, požehnání, popřej jí úspěch."

„Jak?"

„Představ si například, jak by bylo pro tebe příjemné vidět ji zdravou, šťastnou, spokojenou se životem. Tím nic neztratíš, ale naopak, sama hromadíš energii a dělíš se o přebytek s kamarádkou."

 

V mém chápání soustrast znamená být velice vnímavý a pozorný k utrpení ostatních. Snažte se lidem pomáhat. Když soucítíte a pomáháte člověku vyřešit jeho problém, zbavit se toho či onoho onemocnění, děláte si svérázné „očkování", „pojistku" proti podobnému neduhu. Protože když pomáháte člověku, pomáháte sobě samému.

 

 

 

 

SMUTEK, SKLESLOST, DEPRESE

 

„Sedni si," přikázal mi suše. Neusmíval se. Měl pronikavé oči. Automaticky jsem si sedl. Řekl mi, že se silou zacházím velmi nedbale, protože jsem skleslý a zasmušilý, a že s tím musím skoncovat, protože jinak se síla obrátí proti nám oběma a nikdy už se z těch pustých hor nedostaneme živí."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

 

Skleslost vzniká tehdy, když se člověk přestává radovat ze života. Všechno má šedou barvu, jako by si člověk nasadil nějaké šedivé brýle. Vzniká pocit bezvýchodnosti. Člověk už nechce žít, a dokonce se mohou objevit myšlenky na sebevraždu. V medicíně se takovému stavu říká deprese. V křesťanství se skleslost zařazuje mezi sedm smrtelných hříchů. Člověk, jenž pociťuje skleslost, ničí sebe, sahá si na život a život okolí. Vždyť nechtění žít je myšlenková sebevražda. Kromě toho je takový člověk agresivně naladěn.

Když jsem pracoval s depresivními pacienty, zjistil jsem, že deprese je výsledkem potlačeného hněvu, nenávisti, podrážděnosti a ukřivdénosti vůči okolnímu světu.l

Často ke mně přicházejí lidé s depresí a příčina je u všech stejná: negativní myšlenky vůči okolnímu světu a vůči sobě samému, nahromaděné v průběhu dlouhé doby. Takovým způsobem si lidé sami vytvářejí depresi a potom chodí k psychiatrovi, polykají prášky a doufají, že s jejich pomocí pocítí radost ze života. Ukazuje se, že deprese jsou kdysi potlačené agresivní emoce, které se opět objevily. A čím více agresivních citů a emocí člověk pociťoval v minulosti, čím silněji je potlačoval, tím silnější bude deprese.

Skleslost je odrazem agrese, směrované proti okolnímu světu a proti sobě.

Mnozí lidé prožívají v životě depresi, protože k tomu mají jediný důvod. Žijí nudný, nesmyslný, nezajímavý život, proto jsou nešťastní. Ale vždyť každý člověk sám vytváří svůj život. Copak je možné pomocí prolévání slz, stálého naříkání na okolní svět nebo pomocí prášku udělat život zajímavý?

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Smutek, skleslost	Změnit svůj život a mít radost ze života.

 

 

Pokud člověk ve svém životě utrácí velké peníze za léky, za místo v psychiatrické léčebně místo toho, aby je utratil za něco hodnotného a zajímavého, není to psychické onemocnění, ale hloupost a podpora vlastní slabosti!

Lidé si vůbec vytváří depresi zajímavým způsobem. V jejich životě bylo mnoho příjemných zážitků, ale oni si z nějakého důvodu pamatují právě nepříjemné. Mnozí si v tom vedou velice úspěšně. Chci se s vámi podělit o velmi dobrý způsob, jak si obstarat depresi. Pokaždé, když se bude dít něco dobrého a příjemného, hnusným a protivným vnitřním hlasem si můžete říci: „Je to jen na chvíli" nebo „Ve skutečnosti mají na mysli něco jiného." Lze si místo reálné události představovat děsivé obrázky, jak to bude vypadat asi za padesát let. Skvělé, že ano?

Je třeba místo podobných skutků, jež člověk koná po celá léta a které vedou ke skleslosti, dělat něco jiného. Všechno geniální je jednoduché!

Uvedu vám úryvek z knihy amerického psychiatra M. Ericksona. (pozn. - Seminář s doktorem medicíny M. G. Eriksonom (Per. T. K. Kruglova, „KJass", 1994)

 

„Jednou za mnou přišel můj starý přítel a vyprávěl o své 52leté tetě, která byla už devět měsíců v těžké depresi., Teta jen sedí, čte si Bibli a chodí do kostela. Přátele nemá. S matkou se pohádaly už dávno, ani spolu nemluví. Nějak ji nedokážu navštěvovat a mluvit s ní, proto jsem u tety zřídka. Vždy jsem k ní ale choval něžné city a vím, že co se týče duševního stavu, je na tom velice špatně. Až příště pojedeš do Milwaukee na přednášku, třeba by ses u ní mohl zastavit a podívat se, jak sejí dá pomoct.'

Zastavil jsem se u ní večer. Hospodyně a služebná již odešly, jakmile dokončily svou práci. Podrobné jsem vysvětlil, kdo jsem a kdo mě posílá. Pasivně mě vyslechla. Poprosil jsem o svolení prohlédnout si její dům. Se stejnou lhostejností mě provedla všemi místnostmi.

Pozorně jsem si všechno prohlížel. V slunečném pokoji jsem zahlédl tři kvetoucí trsy africké fialky různých barev. Ve zvláštním květináči byl výhonek další fialky.

Jak je známo, jsou to velmi choulostivé rostliny, které bez náležité péče rychle hynou.

Když jsem videi tyto různobarevné keříky, řekl jsem: ,Chci vám dát lékařská doporučení a doufám, zeje splníte. Rozumíte mi? Souhlasíte s tím?' Lhostejně souhlasila. ,Zítra pošlete svou hospodyni do květinářství, ať nakoupí africké fialky všech možných barev.' V té době bylo vypěstováno, myslím si, 13 různých druhů. , Tyto fialky budou ve vaší péči. Dobře se o ně starejte. Toto je jeden lékařský úkol. Potom ať hospodyně koupí 200 dárkových květináčů, 50 květináčků na sazenice a substrát pro květiny. Od každé fialky ulomíte jeden lístek a zasadíte do malých květináčů, aby z nich potom vyrostly dospělé rostliny.' Tyto fialky se rozmnožují listy. Až vám povyroste dostatečné množství afrických fialek, chci, abyste poslala jeden keřík do každé rodiny farniku vašeho kostela, v níž se objeví novorozeně. Pošlete jednu květinu každé rodině dítěte, které bude pokřtěno ve vašem kostele. Pošlete fialky každému nemocnému. A pokud v kostele vyhlásí zásnuby, také by se měly poslat fialky pro nevěstu, totéž v případě sňatku. Když někdo zemře, pošlete svou soustrast s vizitkou a fialkami. Až kostel bude pořádat dobročinné trhy, nabídněte tucet nebo i dvacet svých fialek do prodeje.'

Potom jsem se dozvěděl, že v domě vždy měla až 200 dospělých rostlin.

Člověk zapomene na depresi, když musí pečovat o dvě stě fialek. Žena zemřela, když jí bylo přes sedmdesát. Udělili jí titul „Královna afrických fialek Milwaukee". Měla spoustu přátel, a to různého věku. Když žena darovala nemocnému dítěti krásný květináč s nádhernou květinou, samozřejmě se stávala jeho přítelkyní. Pro rodiče to bylo tak potěšující, že po uzdravení dítěte šli za ní, aby jí poděkovali. V takovýchto starostech žena strávila víc než 20 let. Nejdůležitější je, abychom se nehrabali v minulosti a nepřemýšleli do nekonečna o své osamělosti. Je třeba něco dělat, něco užitečného pro společnost. Možná, že se tetička ani nezamýšlela nad společenským významem své práce. Jen se tomu s láskou oddala. "

 

Den na to, co jsem si přečetl tento příběh v knize M. Ericksona, přišla do mé ordinace žena důchodového věku s těžkou depresí.

Pověděla mi dlouhý příběh o své nemoci. O tom, že pracovala jako zubní lékařka, o svých dětech - měla celkem tři. Dvě děti žily v jiných městech, mladší dcera žila s ní a také trpěla depresí, protože ji opustil milovaný muž. Žena se se svým manželem již dávno rozvedla. Navíc se ukázalo, že měla patnáct potratů (to mě překvapilo, byla lékařka a určitě musela vědět, jak se chránit). Téměř neměla přátele. Se sousedy v domě - žádný vztah. Celé dny seděly s dcerou doma a plakaly.

Řekla, že se o mně dozvěděla od své bývalé kolegyně, které jsem pomohl zbavit se neurózy, a prosila mě, abych ji pomohl.

Když mi vykládala svůj dlouhý příběh, vybavilo se mi vyprávění, které jsem si nedávno přečetl v knize, a rozhodl jsem se vyzkoušet stejný postup na této ženě.

„Víte," začal jsem, „mnozí lékaři vám nebyli schopní pomoci. Já vám také stěží pomohu. Přece ale mám jeden plán, který vám přinese úlevu. Jste připravena splnit má nařízení?"

„Jsem připravena na všechno," odpověděla pacientka. „Nemám jinou možnost."

Zeptal jsem sejí:

„ Máte pokojové rostliny ?"

„Ne," odpověděla žena. „Nikdy jsem je doma neměla. Je s nimi tolik starostí."

„Tak si tedy pozorně vyslechněte svůj úkol. Půjdete do květinářství a koupíte 15 různých pokojových květin. Rozhodně musí být různé. A protože jste nikdy nepěstovala květiny a nemáte zkušenosti, koupíte si příručku o pěstování pokojových rostlin a pozorně ji prostudujete. Je třeba, abyste pečovala o 15 různých květin. Všechny vyžadují velmi důkladnou péči. Určete, kolik světla a vláhy vyžaduje každá květina, rozmístěte je po bytě, jak se patří, a starejte se o ně. Každou rostlinu pojmenujte. Pravděpodobně se budou hodit další květináče na rozmnožování, obstarejte šije.

Až budete mít dostatečné množství mladých rostlin, začněte je rozdávat svým bývalým kolegům z práce a sousedům při každé příležitosti: svátek, narozeniny, příchod nemluvněte do rodiny, svatba atd.

Kromě těchto květin určitě kupte tři kaktusy. Jsou to velmi nenáročné rostliny. Vyžadují jen málo pozornosti a péče. Všímejte si jich jen zřídka. Avšak vašich dalších 15 květin potřebuje mnoho pozornosti a péče."

Po nějaké době tato žena za mnou znovu přišla, tentokrát společně se svou dcerou. Vypadala radostně a šťastně.

„Pane doktore, "začala žena, „jsem vám velice vděčná. Cítím se báječně. V mém životě je všechno skvělé. Jen dceřina nálada mě znepokojuje. Ale když viděla mě, to, jak jsem se změnila, projevila přání léčit se u vás."

Po měsíci se mi podařilo vrátit do života také dceru.

 

Pokud chcete změnit svůj život, je zapotřebí vzít všechno do svých rukou. Je nesmyslné a hloupé litovat minulosti nebo žít minulostí. Lítost je agrese proti Bohu, Vesmíru, proti sobě. Vždyť právě my s pomocí Vyšší Síly vytváříme ve svém životě ty či ony situace. Je jednoduše potřeba určit: „Co udělá můj život radostným a šťastným?" Teď se otevřte novým radostným prožitkům a pusťte je do svého života. Vyměňte staré, šedivé myšlenky za nové - světlé a radostné. Nasaďte si barevné brýle. Přehodnoťte nepříjemné události z minulosti tolikrát, kolikrát bude potřeba, a změňte svůj vztah k nim, vyměňte staré nepříjemné pocity za nové - příjemné. Pamatujte si, že každý člověk vždy koná správně. Tehdy, v minulosti, jste měli určité chování, které vás přivedlo k těmto událostem. Teď můžete bez lítosti a pocitu viny změnit své myšlenky a vytvořit nový život. Všechno je ve vašich rukou.

 

 

 

 

PŘEJÍDÁNÍ A OBŽERSTVÍ

 

„Každá přemíra je odporná Přírodě."

Hypokrates

 

Přejídání je podle křesťanství také jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Proč vlastně je tolik nebezpečné „vyhovování" svému břichu? Myslím si proto, že člověk omezuje smysl života výhradně na nacpávání žaludku. „Žijeme pro to, abychom jedli, a ne jíme pro to, abychom žili!" to je motto takových lidí. Obrovské množství drahocenné životní energie se utrácí na obstarávání potravy a na její trávení. Ale vždyť zjevně nežijeme proto, abychom jedli. Jídlo jednoduše má doplňovat ztrátu té energie, kterou vydáváme na každodenní činnost. Kromě toho prostřednictvím potravy dostáváme určitou informaci o světě, jenž nás obklopuje. Čím rozmanitější je naše stravování, tím větší informaci dostáváme. A tím méně máme záviset na svém žaludku.

Lidé, kteří trpí přejídáním, pomocí jídla uskutečňují pro sebe určité pozitivní záměry.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Přejídání	Získání uspokojení a radosti ze života.

 

Krásný záměr - kochat se a radovat se ze života! Ale způsob má negativní následky. Je to jak ztráta drahocenné energie na obstarávání jídla a na jeho trávení, tak i obezita se všemi vyplývajícími následky.

Je tady ale ještě jedna stránka, které si lidé nevšímají, a mnozí o tom jednoduše nevědí. Přejídání je velkou agresí proti živé i neživé přírodě, proti organickému i neorganickému světu.

Pokud člověk konzumuje živočišnou, rostlinnou a minerální stravu pro doplnění vynaložené energie, nejsou tady žádná porušení přírodních zákonů. Vždyť se někdy i naše těla stanou potravou pro nějaké tvory. Naše tělo je jedním z článků v koloběhu látek a energií na Zemi. Ale pokud je jídlo pro člověka jedním z hlavních způsobů získávání radosti ze života, dochází k porušení přírodních zákonů. Nekontrolované hltání stravy je ničením tvorů organického a neorganického světa. Ne nadarmo křesťanství zařazuje toto chování do kategorie hříchů. A agrese proti těmto světům se k člověku různými způsoby vrací: v podobě těžkých onemocnění nebo nehod.

Jak říkal Ostap Bender: „Nedělejte z jídla kult!" Nemám nic proti chutné a různorodé stravě. Rád se s chutí najím. Občas vařím sám. Konzumuji tu stravu, která mi dodává zdraví, energii a přináší potěšení. Upřednostňuji „živou" stravu, bohatou na biologickou energii. A líbí se mi, když je jídlo připravené hezky a chutně. Samotné přijímání stravy je pro mě velice příjemná činnost, z níž mám radost a potěšení: „...Protože nic pod sluncem není pro člověka lepšího, než jíst, pít a radovat se..." Ale mám v životě mnoho jiných způsobů získávání radosti a uspokojení. A jídlo je jen jeden z nich.

 

Popřemýšlejte, co kromě jídla vám může přinášet radost ze života a uspokojení?

 

Cožpak cílem a smyslem života je skutečně nacpávání žaludku a vyprazdňování střev? Zamyslete se nad tím nejhlavnějším a nejtajnějším ve svém životě, nad tím, čím se my, lidé, odlišujeme od jiných bytostí. Již je na čase.

 

 

 

 

 

ZIŠTNOST, LAKOTA, CHTIVOST

 

„Být nepřístupný znamená, že se světa kolem sebe dotýkáš jen zřídka. Že nesníš pět křepelek, ale jednu. Že nepoškodíš rostliny jen proto, aby sis vyhrabal důlek na rožnění. Že se nevystavíš síle větru, pokud k tomu nemáš oprávnění. Že nezneužíváš a nevysáváš lidi, až se scvrknou a nic z nich nezbyde. A zejména ne ty, které miluješ. Lovec využívá svět jen střídmě a jemně, a je jedno, jestli tím jeho světem jsou věci nebo rostliny, zvířata, lidi nebo síla."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

 

Zištnost je snaha získat nějaký osobní prospěch způsobem nepříznivým pro ostatní. Ziskuchtivý člověk myslí jen na svůj prospěch a nemyslí na následky. Vášnivé zaujetí ziskem a výdělkem jej proměňuje v člověka, kterému nezáleží na způsobu dosažení zisku. Samozřejmě není nic špatného na tom, že člověk chce dostat něco důležitého pro sebe. Záměr je dobrý. Ale co způsob?

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Zištnost Chtivost Lakota	Dostat pro sebe něco důležitého, potřebného a užitečného. Mít v živote dostatek.

 

 

Vypadá to, že když člověk získává prospěch a ostatní při tom trpí, je to zištnost. Má v sobě program zničení jiných světů. Vždyť chcete řešit své problémy na úkor utrpení jiných lidí. V žádostivé, nadměrné snaze uspokojit nějaké své přání se zapomíná na záměry jiných. Jako odpověď se začíná deformace vašich informačně-energetických struktur, jelikož na jemné úrovni jsme jeden celek. Nebezpečnému působení jsou vystaveny psychika a oči.

 

Nejjednodušší příklad zištného chování je, když přejete neúspěch nebo dokonce smrt jinému člověku, celé skupině lidí nebo státu kvůli nějaké materiální výhodě.

Přání smrti příbuznému, abyste získal/a jeho dědictví.

Přání, aby váš soupeř v podnikání přišel na mizinu.

Sňatek z vypočítavosti.

Přání smrti nebo nemoci uchazeči o volné místo.

 

Zištnost se projevuje ve vášni k penězům nebo hmotným statkům a přitom je vždy spojena s licoměrností. Proto, aby získal užitek, dokáže prospěchářský člověk projevovat neupřímnou péči, pozornost, ujišťovat o své lásce, ale přitom prožívá úplně jiné emoce.

Lakota má stejné pozitivní záměry, jako i chtivost. Lakomý člověk je nadměrně šetrný a vyhýbá se výdajům. Chce mít v životě dostatek, ale lakota mu překáží skutečně rozumně a šetrně zacházet s věcmi.

Abyste se zbavili zištnosti, lakoty a chtivosti, začněte se řídit principem hojnosti.

 

Vesmír je bohatý

Je to velice důležité pochopit a procítit. Pokud chcete v tomto světě něco dostat, jednoduše vám stačí přání, velice silné přání. Navrhuji následující: je potřeba správně vytvořit záměr a odstranit v sobě možné překážky na cestě k jeho dosažení (podrobněji si o tom přečtete v knize „Síla záměru"). Jinými slovy, je třeba se otevřít tomuto světu, Vesmírným sílám a dostat úplně plnou měrou. Řiďte se ve svém životě principem hojnosti Vesmíru. Pak dostanete to, co potřebujete, také jiný člověk dostane všechno potřebné.

Všechno je mnohem jednodušší, než si myslíte. Ničemu novému se nemusíte učit. Vždyť každý z nás i bez toho dostává od života, od Boha všechno, co chce. To jest dostává podle své víry, podle svých myšlenek, činů a skutků. Vesmír, Bůh, tento svět je velice spravedlivý a harmonický. Ale pokud vám nevyhovuje to, čeho se vám dostává, nebo chcete víc, jednoduše změňte své zaměření.

Již dávno používám tento model. Pokud něco potřebuji, určitě to dostávám. Ve své práci nemám konkurenty a soupeře. Mám spojence. A přicházejí ke mně právě ti lidé, kterým dokážu pomoct.

Naučte se vážit si jiných světů. Pamatujte si, že svět jiného člověka, dokonce vám blízkého, je již jiný svět. Ke všemu se v tomto světě chovejte velice šetrně. Vesmír je bohatý - to je pravda a používejte všechno, co dává, něžně a opatrně. Pamatujte si, že jste částí této Reality, Boha. Ale jiní lidé, předměty a věci jsou také stejnými částečkami. Nás všechny spojuje celek. Tedy na jemné podvědomé úrovni jsme si všichni rovni, každý z nás je roven všemu ostatnímu v tomto světě.

Naučte se dávat a brát. Existuje zákon: „Co dáváte, toho se vám dostává." Je velice důležité, aby mezi tím, co dáváte, a tím, co dostáváte, byla harmonie, rovnováha.

Moc se mi líbí jeden zenový koan. Nemohu jej neuvést ve své knize.

 

Mokusen Hiki žil v chrámě v provincii Tamba. Jeden z jeho přívrženců si postěžoval na lakotu své manželky.

Mokusen navštívil manželku svého příznivce a ukázal jí ruku sevřenou v pěst.

„Co tím chceš říct?" udiveně se zeptala žena.

„Dejme tomu, že moje ruka je stále sevřená v pěst. Jak bys to pojmenovala?" zeptal se Mokusen.

„Zmrzačenost," odpověděla žena.

Tehdy Mokusen rozevřel pěst a zeptal se znovu:

„Teď si představ, že moje ruka vypadá neustále takto. Jak by se tomu potom řeklo?"

„Jiná podoba zmrzačenosti," řekla manželka.

„Pokud tomu správně rozumíš," ukončil Mokusen, „jsi dobrá manželka."

A odjel.

Po jeho návštěvě manželka začala pomáhat svému muži jak střádat, tak utrácet.

 

Učte se být štědří. Ne rozhazovační, ale právě štědří. V knize Idrise Šacha „Pohádky dervišů" je nádherná povídka o štědrosti.

 

Jeden perský král se rozhodl, že bude štědrý. Svolal nejvýznamnější architekty v Íránu a nařídil jim, aby na širokém otevřeném místě postavili palác, v němž by se nacházela obrovská zlatá pokladnice s čtyřiceti okny.

Po nějaké době byl tento palác postaven. Král nařídil, aby pokladnu naplnili zlatými mincemi, a do hlavního města zamířily vozy zlata z celé země.

Když byla práce u konce, heroldi vyhlásili královské nařízení: „Slyšte všichni! Na přání krále z králů, strůjce štědrosti, byl postaven palác s čtyřiceti okny. Od tohoto dne Jeho Veličenstvo bude samo rozdávat z oken zlato každému, kdo je v nouzi. "Není divu, že se k paláci nahrnuly nesčetné zástupy lidu. Den co den se v jednom z oken objevoval král a obdaroval každého prosebníka zlatou mincí.

Když král rozdával almužnu, všiml si jednoho derviše, který přicházel k oknu každý den, dostával svou zlatou minci a odcházel.

Monarcha si nejdřív pomyslel, že derviš bere zlato pro nějakého chuďase, který není schopný přijít si pro almužnu sám. Potom, když ho viděl znovu, si řekl: „Třeba se řídí principem skryté štědrošti dervišů a obdarovává zlatem jiné. "A stejně tak každý den, když král spatřil derviše, vymýšlel pro něj nějakou omluvu. Ale když derviš přišel také čtyřicátého dne, králi došla trpělivost. Popadl jej za ruku a v hrozném hněvu vykřikl:

„Nevděčný ubožáku! Ani jednou ses mi zatím nepoklonil, dokonce jsi nevyslovil jediné děkovné slovo. Kdyby aspoň jednou tvou tvář ozářil úsměv. Přiznej se, střádáš tyto peníze neboje půjčuješ na úroky? Jen hanobíš vznešenou pověst záplatovaného odění."

Jakmile král zmlkl, derviš vyndal z rukávu čtyřicet zlatých mincí, jež dostal během čtyřiceti dní, hodil je na zem a řekl:

„Abys tedy věděl, králi Íránu, že štědrost je skutečná jen tehdy, když jsou dodrženy tři podmínky.

První - dávat bez toho, abys myslel na svou štědrost.

Druhá - být trpělivý.

Třetí - nechovat v duši podezření."

Avšak tento král se nakonec nikdy nestal skutečně štědrým. Měl o štědrosti vlastní představu a snažil sejí dosáhnout jedině proto, aby se proslavil mezi lidmi.

Soupeření bez základních vlastností, které by jej umožňovaly, k ničemu nevede. Štědrost se v člověku nerozvine do té doby, dokud jiné ctnosti budou zaostávat.

 

 

 

 

ZÁVIST

 

Závist je rozmrzelost z cizího majetku a bohatství. Zištnost a závist stojí vždy vedle sebe, jelikož se jejich záměry ztotožňují: přání mít nebo dostávat pro sebe něco důležitého a potřebného.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Závist	Dostat pro sebe něco důležitého, potřebného a užitečného: hmotné statky, nádherné vztahy, úspěch. Mít v životě dostatek. Mít to, co mají ostatní, ale co chybí v mém životě.

 

 

Závistivý člověk pociťuje rozmrzelost, nespokojenost a nemůže klidně spát, když jeho soused nebo známý kupuje nebo získává něco, co on nemá. V jeho podvědomí se vytváří program zničení jiného člověka, toho předmětu nebo člověka, kvůli kterému vznikla závist, a kromě toho program zničení svého světa. Závist vytváří obrovskou vědomou a podvědomou agresi. Ne nadarmo se tento cit v křesťanství řadí mezi sedm smrtelných hříchů. Závist je velmi zhoubná pro samotného autora a pro Vesmír.

 

Pamatujete se na podobenství? Jeden člověk měl velmi bohatého souseda. Také chtěl mít všechno, co má soused. Obrátil se tedy k Pánu Bohu a požádal o hmotné statky. Bůh mu odpověděl: „Dám ti všechno, co si budeš přát, ale s jednou podmínkou. Tvůj soused dostane dvakrát tolik. "Na to člověk poprosil: „Hospodine! Potom mi vyjmi jedno oko!"

 

Závistivý člověk nechápe, že vystupuje proti okolnímu světu. Neuvědomuje si své skutečné místo a předurčení ve Vesmíru. Neví a nevěří, že se Vesmír sám o něj postará a dopřeje mu všechno potřebné.

Člověk může dostat v životě všechno, co si přeje: jakékoliv materiální a duchovní statky. Proto je potřeba se otevřít Vesmírným sílám. A závist je tomu překážkou. Tento zhoubný cit rodí v člověku agresivitu a uzavřenost.

Pokud jste závistivý, vypracujte si program zbavování se tohoto citu.

Pro získání čehokoliv ve svém životě se především řiďte principem hojnosti. Podstata tohoto principu je velice jednoduchá: Vesmír, Bůh jsou bohatí a vy si zasloužíte mít v tomto životě všechno, co potřebujete. Berte to a užívejte. Radujte se a vychutnávejte. A dělejte to po dobrém, s čistými úmysly.

Co nejčastěji upřímně přejte úspěch jiným lidem. Je to nádherný lék proti závisti a také proti mnohým onemocněním a životním problémům, které vyvolává závist. Přejte úspěch svým blízkým, sousedům, svému městu, vládě, svému státu a cizím, planetě Zemi, jiným civilizacím.

V práci a také v životě často slyším, jak lidé nadávají na vládu a stát, ve kterém žijí. Co dobrého tedy očekávají od „špatného" státu? A dostávají to, co očekávají.

Když člověk přeje úspěch a všechno nejlepší ostatním lidem, přitahuje úspěch do svého života.

Naučte se radovat z cizího štěstí a úspěchu. Tímto také přitáhnete úspěch a štěstí do svého života. Pokud si můj soused nebo známý koupil krásný dům nebo auto, ale já je nemám, je hloupé závidět a tak otravovat svůj život. Radši se budu radovat spolu s ním. Takto přiblížím okamžik, kdy budu mít stejné věci, pokud je potřebuji.

 

 

 

 

LlCOMĚRNOST

 

„Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci."

Matouš (7,15)

 

Být licoměrný znamená být člověkem dvou tváří, přetvařovat se, nasazovat si masku, která neodpovídá vnitřnímu stavu. Licoměrný člověk mluví a ukazuje jedno, ale myslí a koná opačně. Komunikace s takovým člověkem často vyvolává bolení hlavy. Stává se to proto, že lidé, když komunikují, vnímají informaci přinejmenším na dvou úrovních: vědomé a podvědomé. Do vědomí se dostává jedna informace a podvědomí vnímá naprosto jinou. Člověk se snaží spojit neslučitelné věci. V důsledku toho má bolení hlavy nebo špatnou náladu.

Hlava bolí nejen ty lidi, kteří komunikují s pokryteckými lidmi, ale také samotní licoměrníci trpí podobnými potížemi. Vždyť být člověkem dvou tváří znamená rozdvojování osobnosti se všemi z toho pramenícími následky.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Licoměrnost Lichocení	Získání něčeho pro sebe.

 

Licoměrný člověk se snaží získat pro sebe nějaký užitek, když se vystavuje okolí v jednom světle, ale uvnitř je naprosto jiný. Takovou vlastnost často mají politikové. Pomocí licoměrnosti lze získat materiální prospěch, vetřít se do důvěry nebo získat pozornost. Ale tento způsob má škodlivé vedlejší následky jak pro zdraví, tak i v osobním životě.

Licoměrník se musí stále přetvařovat, klamat své okolí nějakými vnějšími činy. Nemůže být sám sebou. Ale dříve nebo později se ty myšlenky a city, které člověk skrývá, začínají projevovat v okolním světě. Vždyť vnější odráží to vnitřní.

Příčinou licoměrnosti je nedůvěra k sobě a k okolnímu světu. Licoměrný člověk nevěří tomu, že může ve svém životě získat cokoliv, když při tom bude upřímný a otevřený.

Naučte se přijímat a mít se rádi takovými, jací jste ve skutečnosti. Važte si své individuality. Buďte upřímní v projevu svých citů a přání. Snažte se ukázat lidem svou skutečnou tvář. Jak se říká, buďte přirození a lidé se k vám pohrnou.

 

 

 

 

LEŽ A KLAM

 

„Průměrnému člověku záleží na tom, jestli je něco pravda nebo ne, ale bojovníkovi ne. Průměrný člověk zachází určitým způsobem s věcmi, o nichž ví, že jsou pravdivé, a jinak zachází s věcmi, o nichž ví, že nejsou. Jestliže se mu řekne, že něco je pravda, jedná a věří tomu, co dělá. Ale jestliže jsou věci prohlášené za nepravdivé, nestojí mu za to, aby jednal, nebo nevěří tomu, co dělá. Bojovník naproti tomu jedná v obou případech. Jestliže je něco prohlášené za pravdivé, bude jednat kvůli dělání. Jestliže jsou věci prohlášeny za nepravdivé, bude stále jednat, tentokrát kvůli neděláni."

C. Castaneda. Cesta do Ixtlanu

 

Lhát a klamat znamená uvádět někoho v omyl, ujišťovat o něčem, co neexistuje, říkat nepravdu, to jest opak pravdy. Klam a licoměrnost stojí vždy vedle sebe, poněvadž jejich cíle jsou stejné.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Lež Klam	Získat pro sebe něco: materiální blahobyt, duševní klid, zachovám vztahu.

 

 

Následky lži jsou známé - je to nedůvěra okolí. „Kdo jednou zklame, tomu zítra neuvěří."

Rodiče často říkají svým dětem nepravdu a potom se diví, proč jim děti nedůvěřují. A je potřeba jen říci pravdu, ale dětskou řečí.

 

Sedmiletý syn mého známého se jednou zeptal svého dědečka:

„Dědo, měli jste s babičkou sex?" Dědeček zčervenal a odpověděl: „Ne, neměli."

„Viděl jsem v televizi, jak jedna žena s mužem dělali sex," řekl vnuk. „Pojď, naučím tě to."

Přitom pověděl dědečkovi všechny podrobnosti.

 

Lež byla vždy zhoubná, i když existuje názor, že je takzvaná „milosrdná lež", tedy lež ve jménu dobra. Ale pojďme si udělat jasno, zda je to tak. Například pacient má zhoubný nádor a lékaři a příbuzní to před ním skrývají, nechtějí jej polekat. Ale tímto mu berou pravdu a zároveň tu jedinou šanci na záchranu, kterou nemocný člověk vždy má. Ve většině zemí světa se nemocným sděluje smrtelně nebezpečná diagnóza. Je to správné, poněvadž člověk musí vědět, jaké onemocnění si vysloužil. Tehdy má možnost nahlédnout do sebe a něco tváří v tvář smrti změnit. Je potřeba sdělit člověku pravdu a přitom mu popřát úspěch. Lživý humanizmus byl vždy na škodu.

V některých situacích jsou lidé nuceni po dlouhou dobu skrývat pravdu a přitom pociťovat výčitky svědomí. V takových případech jejich podvědomý rozum nakonec vytvoří takovou situaci, kdy se skryté stane zjevným.

 

Jelena se seznámila se Sergejem. Jejich vztah se příznivě vyvíjel a po nějaké době se pár rozhodl, že se vezme. Pro Sergeje bylo důležité, aby jeho budoucí manželka byla panna. Jelena o tom věděla. Avšak o své panenství bohužel dávno přišla. Tehdy se rozhodla pro podvod. Podstoupila operaci na obnovení panenské blány. Stvrzenku o zaplacení operace schovala, aniž by sama věděla proč. Mladí lidé společně strávili pět let, narodila se jim holčička.

Jednou manžel hledal své papíry a náhodou ve stole objevil tuto stvrzenku. Od tohoto okamžiku se Jelenin rodinný život proměnil v peklo. Stále se ptá sama sebe: „Proč jen jsem tu stvrzenku schovávala?"

 

Lidé často nechápou, že není potřeba něco skrývat. Je třeba se jen osvobodit od pocitu viny a tehdy se lež stane pravdou. Ke mně na léčení občas přicházejí rodiče s adoptovanými dětmi. Často se mě ptají na to, zda dítě cítí, že nejsou to jeho vlastní rodiče. V takových případech se vždy ptám, zda skutečně milují toto dítě, zda vůči němu pociťují rodičovské city, neobyčejný pocit sounáležitosti. Pokud ano, není potřeba si dělat starosti a není čeho se bát. Adoptované dítě citlivě reaguje na jakékoliv, dokonce nepatrné pochybnosti svých rodičů. Pokud tu jsou pochybnosti a pocit viny - budou následky. Pokud jsou rodiče klidní, dítě je také v klidu.

V takovém případě se nejedná o lež. Pokud člověk přijímá zodpovědnost být dítěti rodičem, mezi ním a dítětem vzniká energetický most, tedy na energetické úrovni jsou jediným celkem. A není důležité, jak se rodiče dostali k dítěti. Pravda je v tom, že je to jejich skutečné dítě. Vždyť hlavní příbuznost není fyzická, ale duchovní.

 

Začněte mluvit pravdu. Je to velice příjemné a snadné. Tím spíše, že lež neexistuje, všechno je pravda. A naopak, všechno je lež. Jak to pochopit? Velice jednoduše. Vzpomeňme si na dějiny. V Aristotelových časech se Slunce točilo kolem Země. Ta byla plochá a vůbec celý svět byl plochý. Ti, kdo tvrdili opak, byli upalováni na hranicích. Ale přišla epocha renesance a s novými objevy vznikl nový názor na svět. Zavládl Newton-karteziánský model stavby Vesmíru. Zakládá se na gravitačním zákoně a na souvislosti příčiny a následku. Díky tomuto modelu začal úspěšný rozvoj všemožných věd: chemie, fyziky, mechaniky, biologie. Nové objevy přibývaly jako lavina. Na základě tohoto modelu Bohr vytvořil svůj model stavby atomu. A není to tak dávno, co fyzikové došli k názoru, že atom, a vůbec celý svět, je zřízený jinak. Tak jak to vlastně je? Vypadá to, že Bohrův model stavby atomu je lživý? Ale přece ty všechny vědecké úspěchy, které byly dosaženy díky starým modelům, nikam nezmizely. Co vlastně máme pokládat za pravdu a co za lež?

Myslím si, že existuje jen jedna pravda - Samotná Realita. Není možno ji vylíčit nějakými slovy, není možno ji vidět. Lze TO jen pocítit duší, podvědomím. A všechny vědecké objevy, všechny teorie zařízení světa jsou jen další etapou na cestě pozníní Pravdy, na cestě k Bohu. Proto věřím kterékoliv teorii, kterémukoliv modelu, ale zároveň vím, že již ve své podstatě jsou lživé, jelikož neodráží samotnou Pravdu. Jednoduše se pro sebe rozhoduji, který model a v čem může být užitečný pro mě.

Vypadá to tak, že v tomto světě není ani pravda, ani lež, jsou jen stupínky v poznání Pravdy.

Existuje ještě jeden zajímavý okamžik. Pokud používáte nový model vědomí a přebíráte zodpovědnost za svůj život, není možné vás zklamat. Vždyť podle nového modelu je v podvědomí uchována informace o všem, o jakékoliv události, která byla, je či bude. Taková je podstata vědomí. Proto se nemusíte starat o to, zda informace je pravdivá nebo lživá. Každopádně pro vás bude užitečná.

Také jsem zjistil, že postupně, úměrně osvojení nového modelu vědomí, se objevuje schopnost číst lidské myšlenky, poznávat jejich tajemná přání. A když se ta znalost objeví, otázky pravdy nebo lži vůbec přestávají existovat.

No a když se ve vašem životě vyskytuje lež a klam, je to jen proto, že věříte v jejich existenci.

 

 

 

 

LlCHOCENÍ

 

Lichocení je chvála s prospěchářským cílem, předstíraná pochvala, záludná podlézavost. Úlisný člověk je schopen vynášet druhého do jakýchkoliv výšin, jen aby od něj cokoliv získal, ať už je to materiální prospěch nebo pozornost, pochvala.

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Lichocení	Získání pro sebe čehokoliv.

 

 

Lichotný člověk ničí sám sebe a okolní svět. Vždyť pokud někoho vyzdvihuje, ponižuje sebe. Lichocení je jedním z produktů pýchy.

Jeden můj známý říkal, že nejvíc na lidech nemá rád pochlebnictví. Zřejmě každý, kdo komunikoval s takovými lidmi, prožíval nepříjemné pocity. Objevují se proto, že lichocení obsahuje náboj podvědomé agrese. Ne nadarmo se dříve říkalo, že lichocením se vyřezává duše.

Člověk, který zná svou skutečnou hodnotu, se snaží projevit svou individualitu v tomto světě; člověk, který si váží sebe, je oproštěn od lichocení.

Naučte se upřímně a nezištně chválit lidi, podporovat jejich skutky, dělat jim komplimenty. Jen tak! Ať to je jeden ze způsobů, jak dělat lidem radost.

 

 

 

 

ŽÁRLIVOST

 

Žárlivost je trýznivá pochybnost o něčí věrnosti a lásce. Je to jeden z nejzhoubnějších citů. Ničí rodiny, zabijí lásku, vyvolává velice těžká onemocnění. S lidmi, kteří trpí žárlivostí, přicházím do styku prakticky denně.

 

Do mé ordinace přišel muž se silnými bolestmi hlavy, které se objevily po otřesu mozku. Jakmile vstoupil, hned jsem pochopil, v čem je příčina, ani nebylo zapotřebí se obracet na jeho podvědomí. Když pracujete s lidmi delší dobu, rychle, intuitivně si všímáte jejich jednotlivých povahových rysů.

Příčina byla banální - žárlivost na manželku. Důkazy její nevěry nebyly, muž ale měl podezření a pochybnosti. Otřes mozku a bolesti hlavy byly následkem žárlivosti. Vždyť žárlivost „udeří" v první řadě do hlavy, jelikož se zakládá na nenávisti. Po tom, co muž na sobě pracoval, bolesti zmizely a vztah s manželkou se zlepšil.

 

Žárlivost může způsobit těžká onemocnění dětí.

 

Nedávno do mé ordinace přišla rodina s malým dítětem, které před časem mělo epileptické záchvaty. Příčina byla stejná - žárlivost. Jde o to, že otec dítěte už má po padesátce, matce bylo nedávno třicet let. Žárlil na ni ze sebemenšího důvodu, ale i bezdůvodně. Kromě žárlivosti měl muž další projevy velké podvědomé agrese. Toto všechno se odrazilo na dítěti, přičemž úroveň jeho podvědomé agrese byla mnohem vyšší než u jeho rodičů. V tomto případě nemoc představovala signál pro rodiče, aby změnili své chování, svůj názor na svět.

 

Žárlivost nejen ničí vztahy, může být také překážkou k jejich vytvoření.

 

Jeden muž, kterému nedávno bylo čtyřicet let, stále nedokáže založit rodinu. Dokonce nemívá dlouhodobé vztahy s ženami, chvíli se stýkají a pak se rozejdou. Jeho rodiče si dělají starosti, odsuzují syna za to, že nemá rodinu. Matka chodila za různými kartářkami a senzibily. Řekli jí, zeje uřknutý, uhranutý, že mezi ním a ženami je zeď. Prý ho ženy volají, přitahují. On však jako kdyby je neviděl.

Ale příčina je v samotném muži. Touto příčinou je žárlivost. To je ta zeď. Přičemž je tak pevná, že jeho podvědomí mu nedovoluje mít stabilní vztahy s ženami. Protože jakmile jeho vztah bude stabilní nebo zákonný, spustí se program sebeničení. Proto jeho podvědomí vytváří různé druhy překážek, a tak mu zachraňuje život.

 

Žárlivost je komplexem několika citů: zlosti, hněvu, nenávisti, ukřivděnosti, pochybnosti, sebelítosti, nejistoty a pohrdám. Každý z těchto citů přináší své plody.

Žárlivec pociťuje nenávist ke svému sexuálnímu partnerovi, k soupeřovi i k sobě. Takovým způsobem vytváří klasický milostný trojúhelník! Pokud máte v sobě alespoň špetku žárlivosti, čekejte - brzy vznikne trojúhelník. Sami jej vytváříte svou žárlivostí. Lidé si sami vytvářejí problémy a potom obviňují jiné.

Žárlivost, stejně jako jakýkoliv jiný cit, má svůj pozitivní záměr:

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Žárlivost	Přání mít stabilní, čistý a bezpečný vztah s milovaným člověkem. Ukázat svou lásku a být si jist v lásce partnera (existuje fráze: „Žárlí - tedy miluje").

 

 

Záměry jsou skutečně nádherné. Každý chce milovat a být milován, být klidný ve svém vztahu s milovaným člověkem. Ale již dávno je na čase pochopit, že žárlivost ještě nikdy nezpevnila vztah. Naopak, zabíjí lásku. Nenávist a láska jsou neslučitelné.

Jak vzniká žárlivost a jak se jí zbavit.

 

Zaprvé. Žárlivost je příznakem lpění na vztazích. A v důsledku se bojíte ztratit člověka, který je vám drahý. Ale nelze se chovat k blízkému člověku jako ke svému majetku. V tomto světě nám nic nepatří, dokonce ani vlastní život.

Blízký člověk nemá být cílem celého vašeho života. To není cíl, ale prostředek pro vyjádření vašich citů. Sundejte jej z „trůnu" a postavte ho vedle sebe.

Vzdejte se sobectví a strachu, že budete opuštěni. Změňte vztah k blízkým a milovaným lidem. Nepatří vám. Každý má svůj svět a svůj život. Každý člověk je původně osamělý v tomto světě, ale zároveň každému z nás patří celý svět. Vesmír vám dává možnost, svérázný dárek, žít spolu s těmito lidmi. Přijměte tento dar s vděčností a zacházejte s ním šetrně. Upevňujte vztahy tím, že na sobě budete pracovat, a ne agresí a nenávistí, kterou směrujete na zdánlivé či reálné soupeře. Važte si individuality svého blízkého člověka! A pamatujte si! Nelze ztratit to, co nám nepatří.

Zadrué. Již znáte zákon - podobné přitahuje podobné. Pokud vrháte „kosé" pohledy na jiné nebo míváte sexuální náklonnost k jiným, váš blízký člověk o tom již podvědomě ví, jen si to zatím neuvědomuje. A v brzké době může projevit stejné chování. Proto, dříve než začnete žárlit, postarejte se o čistotu vlastních úmyslů.

Zatřetí. Žárlivost je příznakem toho, že vám chybí důvěra k sobě jako k muži/ženě. Myslíte si, že jste v něčem špatný/á nebo nedostatečně dobrý/á.

Například, pokud má žena komplex méněcennosti, již tímto dává muži důvod k tomu, aby hledal to chybějící u jiných žen. Nebo muž, který se považuje za nedostatečně mužného, doslova nutí milovanou ženu hledat někoho „bokem".

Změňte vztah k sobě. Začněte se mít rádi, cenit a vážit si sebe. Pokud pochybujete o lásce k vám, začněte projevovat lásku k sobě, tehdy dostanete od blízkého člověka totéž. Jste nádherní a zasloužíte si v tomto světě jen to nejlepší, včetně života s milovaným člověkem a pevného vztahu s ním.

Proto přijměte a mějte rádi sebe takového/takovou, jaký/jaká jste.

Začtvrté. Naučte se důvěřovat. Důvěra k blízkému člověku je nejvyšším projevem lásky.

Zapáté - neméně důležité. Lásku lze projevit různými způsoby, ale nestojí za to, sahat po žárlivosti. Jinak z vaší lásky nic nezůstane. Žárlivost je velice špatný způsob pro vyjádření svých citů.

 

 

 

SMILSTVO A CIZOLOŽSTVÍ

 

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: .Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci."

Matouš (5,27)

 

Smilstvo je pohlavní zpustlost a cizoložství - porušení manželské věrnosti. V křesťanském náboženství se smilstvo zařazuje mezi sedm smrtelných hříchů. Cizoložství je také velký hřích. A musím říci, že ne bezdůvodně, poněvadž jak první, tak i druhé má těžké následky pro zdraví člověka, pro jeho osud a osud jeho dětí.

Smilstvo a cizoložství (lidově prostopášnost) vede v první řadě k pohlavním chorobám. Může být také příčinou neplodnosti.

 

Do mé ordinace přišel muž s neobvyklým problémem. V poslední době se u něj objevil strach ze syfllidy. Bylo to utkvělé. Každý den se prohlížel od hlavy k patě. Pozorně zkoumal pokožku na těle a na penisu. Nakoukával si do úst, hledal příznaky nemoci. Prostudoval veškerou literaturu, která se týkala tohoto tématu.

Samozřejmě byl zdravý, avšak tento strach mu překážel v normálním životě. Začal se bát jíst na veřejných místech, jezdit veřejnou dopravou, tisknout ruku při pozdravu. Nejzajímavější je to, že po nějaké době se u něj skutečně začaly objevovat některé příznaky nemoci, přestože rozbory byly v naprostém pořádku.

Po tom, co jsme navázali spojení s jeho podvědomím, zjistili jsme příčinu tohoto zvláštního chování.

„Trestám tě za tvou mravní zpustlost," odpovědělo mu podvědomí, „učím tě správně se chovat k ženám."

Ukázalo se, že v mládí muž vedl velice hýřivý život. Tehdy to potřeboval, v duši byl velmi žárlivý, a tak neuspořádané pohlavní styky mu pomáhaly na nějakou dobu se zbavit silné žárlivosti. Po tom, co se oženil a narodila se mu dcera, podvědomý rozum se rozhodl, že muže uvede na správnou cestu jiným způsobem.

Změnili jsme jeho podvědomý program, vytvořili jsme nové způsoby chování a strach zmizel.

 

V dějinách pohlavních chorob je zajímavá zákonitost. Všechny vznikaly tehdy, když probíhala takzvaná sexuální revoluce. A ihned po sexuální revoluci šedesátých let, když se lidstvo naučilo bojovat proti syfilidě prostřednictvím antibiotik, objevil se AIDS. Přišel místo dřívějších nemocí, které se šířily jen pohlavní cestou. Toto onemocnění vyvolává virus, a bojovat s viry se naše věda zatím nenaučila. A je to potřeba? Již dávno je na čase pochopit, že nemoc je signál. Odstraňovat je třeba příčinu nemoci a ta je v chování člověka.

Dříve náboženství pomocí přikázání alespoň nějak kontrolovalo sexuální chování. Teď jsou ale všechny zábrany pryč. A o správném chování mezi mužem a ženou učí málokdo. Knihy, tisk a televize většinou předvádějí sexuální patologii.

Ale pokud existuje sexuální zpustlost, znamená to, že pro něco je potřebná. Jaké pozitivní záměry vlastně plní?

 

Způsob chování	Pozitivní záměr
Smilstvo Cizoložství	Získávání lásky a uspokojení ve vztazích s opačným pohlavím.

 

Představte si takovou situaci. Mezi mužem a ženou vznikl konflikt: vzájemná nespokojenost, nároky, ukřivděnost. Jak již víte, všechny tyto city a emoce zabíjejí lásku. A když se to děje stále? O jakém chápání a vzájemném uspokojení můžeme mluvit? Ale lidé přesto touží po rozkoši a uspokojení. Ale místo toho, aby změnili sebe a své vztahy, hledají to bokem, aniž by se zamysleli nad následky.

Došel jsem k názoru, že k smilstvu a cizoložství mají sklony velice žárliví lidé. Tedy ti, kteří lpí na vztazích, kteří dávají vztah s opačným pohlavím na první místo v životě. Nechápou, že vztahy nejsou smyslem a cílem života, ale pouhým prostředkem pro plnohodnotný život. Jak je známo, žárlivost rodí obrovskou vědomou a podvědomou agresi. A náhodné pohlavní kontakty pomáhají na nějakou dobu odsunout toto lpění na vztazích a přitlumit agresi. Stejně jako alkoholik pomocí alkoholu potlačuje svou podvědomou agresi vůči sobě a okolnímu světu, tak i prostopášník a prostopášnice se pomocí pohlavní zpustlosti snaží neutralizovat svou žárlivost. Ale prostopášnost je špatný lék proti žárlivosti, i když sladký. Dlouhodobé a nekontrolované požívání jakéhokoliv léku má své negativní následky.

Zbavit se náchylnosti k náhodným pohlavním vztahům lze jen jedním způsobem - vzdát se žárlivosti. A žárlivost je zase produktem pýchy, tedy nesprávným vztahem k Bohu, Vesmíru, k sobě a opačnému pohlaví. Právě proto je prostopášnost náboženstvím zařazena do kategorie hříchů a k tomu smrtelných.

Přesvědčil jsem se, že jakmile člověk dává lásku k Bohu na první místo v životě, všechno ihned zapadá do sebe. Vztah s blízkým člověkem se neproměňuje v pramen bolesti a utrpení, ale stává se prostředkem osobního růstu a začíná přinášet potěšení, radost a uspokojení.

Pokud si přejete harmonii ve vzájemném vztahu, vnímejte lásku k blízkému člověku jako část lásky k Bohu, Vesmíru. Přestaňte se chovat ke svému partnerovi jako k vlastnictví, ale zároveň jej nevyzdvihujte na trůn. Chovejte se k němu šetrně, jako k daru Vesmíru, jako ke svému odrazu, a k vztahu s ním jako k prostředku pro osobní růst a sebezdokonalení.

 

 

 

 

 

Shrnutí

Pokusil jsem se popsat negativní emoce z pozitivního úhlu pohledu. Myslím si, že se mi to povedlo. Jestli dobře nebo špatně - posuďte sami.

Vzpomeňme si ještě jednou na ty emoce a chování, které jsou příčinou nemocí a různých osobních problémů. Tady je jejich výčet:

 

 

l        Pýcha, egoizmus, pocit vlastní důležitosti

l        Obviňování (sebe a ostatních)

l        Kritika (sebe a ostatních)

l        Nároky (vůči sobě a ostatním)

l        Nespokojenost (se sebou a s ostatními)

l        Odsuzování (sebe a ostatních)

l        Pohrdání a nepřízeň (vůči sobě a ostatním)

l        Nenávist (k sobě a ostatním)

l        Podrážděnost

l        Zlost, hněv

l        Ukřivděnost

l        Pomsta

l        Rozmrzelost

l        Zklamání

l        Pomlouvání a zlomyslnost

l        Chvastounství

l        Strach, neklid a úzkost

l        Pochybnost a nejistota

l        Lítost, soucit a žal

l        Smutek, skleslost, deprese

l        Přejídání, obžerství

l        Zištnost, lakota a chtivost

l        Závist

l        Lež a klam

l        Licomérnost

l        Lichocení

l        Žárlivost

l        Smilstvo a cizoložství

 

Podtrhněte si ty emoce, které jsou vám vlastní a začněte na sobě pracovat dokud je všechny nevyčerpáte.

Není to úplný výčet negativních, ničivých emocí. Vylíčil jsem jen ty nejdůležitější. Ve svém životě a v práci jsem se přesvědčil, že všechny negativní emoce jsou nakonec produktem pýchy, tedy pocitu vlastní důležitosti, egoizmu. Vždyť pýchaje výsledkem nechápání svého místa v tomto světě a životního cíle, nesprávného vztahu k sobě a k okolnímu světu. A tohle zase vede k disharmonii. Pýchaje svérázným nezmarem s třiceti hlavami. A je potřeba jej porazit. Lze to dělat postupně, odsekávat jednu hlavu po druhé. Ale lze to udělat také najednou.

Dříve se mělo za to, že nemoci pocházejí od ďábla. Že je to projev temných, ďábelských sil. Do dneška někteří léčitelé, čaroději, senzibilové směrují svá úsilí na vypuzování čertů, zbavení uhranutí a uřknutí. Ale je to od základu nesprávné, poněvadž nemoc při tom nikam nemizí, jednoduše se „shazuje" na jemnější informačně-energetické vrstvy podvědomí. Potom se vrací zpět, mnohokrát zesílená. Už Ježíš Kristus učil: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ,Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel,' Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky."

Nelze zahánět nemoc. Je třeba ji využívat, protože neexistuje taková síla ve světě, kterou by nebylo možné využít pozitivně. Teď již víte, že nemoc je vnějším projevem takových ničivých emocí jako zlost, nenávist, ukřivděnost aj. A každá z nich plní svou pozitivní funkci, slouží pro osobní růst. Takovým způsobem vzniká možnost využívání ničivých sil ve svůj prospěch i prospěch okolí.

Pokud máte nemoc nebo nějaký problém v osobním životě, obraťte se do svého nitra a zeptejte se, jakým svým negativním chováním, emocemi a myšlenkami jste je vyvolali. Potom, co odhalíte takové chování, začněte se jej zbavovat. V tom vám pomůže metoda podvědomého programování.

Změňte svůj vztah k onemocnění. Chovejte se k němu s úctou. Vaše nemoc je pro vás blaho. Nenadávejte jí, nenadávejte sobě. Nepotlačujte ji léky, nebojujte s ní. Nemoc je signálem vašeho podvědomého rozumu o tom, že jste porušili vesmírné zákony. Právě tak se k ní chovejte. Přijměte ji. Zbavte se jí bez toho, abyste se pokoušeli jí zbavit. Není to žádný protimluv. Využívejte svou nemoc jako prostředek pro osobní vývoj. Jakmile změníte svůj názor na svět, nemoc nebudete potřebovat. Jednoduše zmizí, jelikož přestane být potřebná. Přišla z nicoty a odejde do nicoty.

 

<--- předchozí ----- obsah ----- následující --->